Moonlight shadow

Holky, jmenovitě Ivčo a Diblíku, moooc děkuji za komenty. jste úžasné holky vždycky se moc těším co mi napíšete. A mnohdy se dost bavím. Takže ještě jednou dííííky

„Ne, ne nic takového …“ v očích jí zablesklo rozhořčení. „Myslel jsem si to.“ Usmál se a naklonil aby jí vtiskl jemný polibek na čelo.

„Nic víc vědět nepotřebuji. Věřím ti a ty věř mě!“ pustil ji a položil se na záda.

„Patriku?“ tentokrát to byla ona kdo se zvedl. Opřela se o lokty a zahleděla se na něj.

„Hm…“ zavřel oči.

„Já …“ zaváhala, „… já přišla jsem do této země před třemi lety. Předtím jsem byla vdaná a krom manžela jsem měla i dva syny. Milovala jsem svého muže i děti. Nikdy bych je neopustila, ale nebylo to mé rozhodnutí a ani jsem neměla možnost výběru, či šanci jak tomu zabránit.  Po pár měsících zde jsem se dostala do Johanova domu. Uměla jsem jen pár slov a on, přesněji jeden z jeho vazalů mne našel v lese a dovedl k němu. Nechal mne u sebe. Učila jsem se jazyk a snažila být užitečná. Hned od začátku mi dával najevo svůj zájem a netrvalo dlouho začal se mi dvořit.  V té době jsem si přišla příliš osamělá a uvěřila jeho milému chování a svůdným slovům. Učarovala mi jeho pozornost. Strávila jsem v blažené naději jednu jedinou noc a pak mne čekalo tvrdé procitnutí. Byl majetnický , panovačný a když mi poprvé poručil zasmála jsem se.  Trvalo  pět dní než na mne vztáhl ruku. Bylo to poprvé a naposled. Potřebovala jsem celých 24hodin než jsem byla schopna odjet.  Naštěstí  hned po mém výprasku musel odjet a tak mu trvalo skoro týden než zjistil, že jsem pryč. Jela jsem deset dní mimo cesty, jen s malými zastávkami na spánek než jsem se odvážila znovu cestovat po cestách. K tvému hradu jsem se dostala po dalších více jak 14 dnech. Jak to bylo pak už víš.“ Své vyprávění se snažila vypovědět co možná nejklidněji. V pokoji bylo dlouho ticho.

„Proč jsi se nevrátila … domů?“ to byla jeho první opatrná slova.

„Nejde to.“  Zazněla její strohá odpověď, ale neunikl mu osten žalu v jejím hlase.

„Nechceš být trochu otevřenější? Copak tě tvůj muž nehledá?“ spodní tón rozčilení byl v jeho hlase  znát jen neznatelně. Nechápal to. On sám by si nedal pokoj dokud by ji nenašel.

„Možná ano, ale není mu to nic platné. Není žádná šance se znovu setkat.“ Smutek a bolest už teď nešla přeslechnout. Zraňovalo ho vidět ji smutnou, zvláště když smutnila pro jiného muže.

„Motýlku.“ Přitiskl ji k sobě. „Nechtěl jsem ti způsobit bolest, odpust.“

„Já vím.“  Pohladila ho po ruce  která ji něžně svírala. „Já vím.“

„Už jsem se smířila s tím, že neuvidím své syny dospívat. Utěšuje mne, že jejich otec je s nimi a miluje je za nás oba. Teď … teď přišel čas abych i já začala znovu žít. K tomu prozření jsi mi pomohl právě ty Patriku. Hlavně ty.“ Oči měla sklopené k jeho prsům když mluvila a tak neviděla štěstí jenž mu rozzářilo tvář. Její slova ho naplnila radostí a pocitem vítězství. ON, vybrala si ho. Nevědě co říci a tak ji jen pevněji sevřel a přetočil se nad ni. Byla v jeho rukou tak drobná, křehká, zranitelná.

„I já díky tobě našel znovu chuť žit, našel jsem své srdce!“  chtěl jí říct, ale nedokázal to. Bál se, že se zalekne jeho citů, že se bude cítit v pasti.

„Už nikdo ti neublíží.“ Políbil ji do vlasů. Zívla.

„Měla by jsi spát.“   „Už mi poroučíš?“ štípla ho do boku.

„Ne, to bych si nedovolil, byl to jen návrh. Zdáš se mi unavená a dnes bude dlouhý den.“ Zavrtěl hlavou a pronesl překvapivě vážně.

„Možná máš pravdu..“ položila si hlavu na jeho rameno a zanedlouho usnula. Patrik přemýšlel a tak usnul až dlouho po ní, to už první nesmělé paprsky slunce nahlíželi do okna jejich pokoje. Mnoho u jejího vyprávění mu vířilo myslí. Část chápal, ale byli tu skutečnosti které si nedokázal rozumně vysvětlit. Třeba proč se nemůže vrátit domů. Ač by to nikomu nepřiznal, pokud by to znamenalo, že bude šťastná, odvez by ji sám. Ona však věří, že to není možné a přitom… pevnina je dosažitelná bez velkých překážek. První věcí kterou se rozhodl udělat hned jak vstanou je rozhovor mezi čtyřma očima s Johanem. Zdá se, že o ní ví věci které mu zatím neřekla.

„Ví zeman o tvých zvláštních schopnostech?!“ tato věta mu vrtala hlavou. Co Suzan umí? Je chytrá a má spoustu dobrých nápadů a i na urozenou ženu je příliš tvrdohlavá a samostatná, ale to není nic „výjimečného“. Což nebyla tak úplně pravda. Patrikovi přišla výjimečná celá, ale toto přesvědčení nepramenilo z žádných zvláštností. Pro každého muže je jeho vyvolená výjimečná. Johan ji zná zdá se jinou a bylo by moudré poznat jeho vědomosti dříve než začne o Suzan trousit pomluvy. I když jí většina jeho lidí měla ráda, stále tu byli tací kteří by jen neradi přijímali cizinku za svou paní. Zvláště to co žili dále od hradu. Ti Suzan neznají tak dobře. Nehledě na tento důvod, chtěl z ní učinit jejich paní a nedovolí aby kdokoli beztrestně šířil pomluvy.  Díval se jak konečně klidně spí stočená u jeho boku. Teď budila zdání dívenky sotva odrostlé dětským botkám. Usmál se a přivinul si ji ještě blíž k sobě  a konečně usnul. Pozdě ráno se probudil do prázdné postele, zase. Rychle se oblékl a nezpozorován opustil její komnatu.

X X X

Bylo ještě šero  když vyklouzla z Patrikovy bezpečné náruče  a vydala se k prázdné kapli.  Místní duchovní a ona nebyli právě přátelé. Jejich názory se příliš lišily, to ale neznamenalo. Že by do kaple nechodila. Jen to bylo ve chvílích kdy uvnitř nikdo nebyl. Teď klečela  v posvátném tichu a skoro neslyšně šeptala své modlitby. Když se ke klenutému stropu  vznesly tklivé tóny plynoucí z jejího hrdla, netušila, že není sama. Ve skrytu stínů tam stála tmavá postava.

„Bože, prosím odpust mi má slova.“ Zašeptala bezhlasně postava. Byl to Conrád, duchovní zdejších lidí.  Vždy měl Suzan za  bezbožnou cizinku, odsouzenou k pekelným mukám. Nikdy ji neviděl na mši či u zpovědi nebo přijímání. Teď však užasle naslouchal jejímu zpěvu. Ač netušil co znamenají slova její písně, tón a melodie ho nenechala na pochybách komu je určena. První co ho napadlo, když dnes časně vstoupil do svatyně a zaslechl zpěv, bylo, že slyší anděla. Trvalo mu než rozpoznal klečící postavu před oltářem a ani poté nechtěl uvěřit. Nikdy, ani okrajem svého svědomí ji nepovažoval za pokornou služebnici boží, až teď. Jen ten kdo má víru v jeho pána pevně v srdci může svým zpěvem vynutit slzy z očí jenž neplakali desítky let. A otec Conrád plakal. Plakal nad bolestí, citem a úctou kterými byla její píseň protknuta. Když hlas dozněl a klečící postava se napřímila stáhl se ještě více do temna stínů. Prošla okolo něj aniž ho zahlédla. On však viděl její tvář. Oči zarudlé pláčem a pohled beznaděje. Co se asi stalo?

X X X

Patrik vyběhl do své komnaty a rychle se převlékl. Vydal se do síně na snídani. Že tu potká Suzan nemyslel, ale doufal, že tu zastihne Johana. Byl tu i Simon s Willem, to se mu hodilo. Doufal, že se mu povede vylákat Johana mimo Suzaninu přítomnost. Rozhodl se hrát sebou a nabídnout mu projížďku a prohlídku panství.  Tak by mohli mít oba dost soukromí na rozhovor který je  čeká.

„Krásný den přeji!“ pozdravil zvučně. Nic si nedělal ze zkoumavého pohledu své matky a s jiskrou v oku ji políbil na tvář. „ Doufám, že jsi měla příjemnou noc, matko.“  Započal nenucené konverzaci.

„I tobě krásný den, synu. A děkuji za optání, ano měla jsem klidnou noc. Jsi zde dnes poněkud později než je tvým zvykem, děje se něco?“ pátravě si jej prohlížela. Nebylo obvyklé, že by vstávala takto pozdě a ještě s tak dobrým rozmarem.

„Ah, nic. Asi mne jen přemohla únava. Dělo se toho v posledních dnech tolik….  A co vy sire Johane? Jak se vám u nás spalo? Nerušilo vás nic?“ otočil se na svého nezvaného hosta.

„Musím říci zemane, že tvůj dům je vzorem pohodlnosti a pohostinnosti. Nebylo nic co by mi chybělo. Postele jsou zde pohodlné, prosté vší havěti. Jídlo se jen rozplývá, měl bych složit holt tvému kuchaři či snad kuchařce?“  odpověděl mu Johan nanejvýš zdvořile.

„Pak tedy dovol abych ještě zlepšil tvůj dojem. Pokud nepospícháš s odjezdem rád ti ukáži své panství. Chystám se právě na pravidelnou objížďku společně se svým správcem a drahým přítelem Abrhámem. Pokud by jsi chtěl mohl by jsi nás doprovodit?“  pronesl klidně, jako by to nebylo jen pár minut staré rozhodnutí. Děkoval, bohu, že nejen jeho muži, ale i bratr a přítel nepronesli žádnou námitku, ale tiše přijali jeho slova.¨

Neuplynula tedy ani hodina a malý oddíl jezdců vyjížděl z brány Elysia. Patrikovi nedalo mnoho námahy oddělit sebe a Johana  od zbytku svých i jeho mužů. Jeli teď v čele kus před celou skupinou. Zdálo se, že i on chce být s Patrikem mimo doslech.

„Zdá se pane, že vám učarovala má společnice.“ Začal Patrik bez velkých oklik. Johan se na něj úkosem podíval, odhadujíc co se děje za neprostupnou maskou Patrikovi tváře.

„Jak to myslíte, pane?“ opatrně se zareagoval.

„Mám na mysli lady Suzan! Netuším proč se tváříte, že ji neznáte, ale i slepému by neušel váš pohled včera večer. Nemohl jste z ní spustit oči.“ Řekl příkřeji než měl v úmyslu. Nemínil ukázat tomuto muži jak moc mu na ní záleží, kolik pro něj znamená. Johan si Patrika prohlížel a mlčel. Byl zvyklí dost rychle prokouknout ostatní, ale tímto přímým horalem se mu to nedařilo. Jeho obličej byl bez emocí. Přemýšlel.

„Když jsem ji viděl naposledy tak jí titul lady nepříslušel.“ Řekl vyhýbavě. „Jako mé ženě jí tento titul náleží.“

„Vaší ženě?!“ Johan pozvedl jedno obočí.

„Pochybujete snad o mých slovech?!“ Patrikův pohled přímo vybízel k roztržce.