Moonlight shadow

„Patriku, jsem rád, že jsi zpět!“  ozval se Will. Tón jeho hlasu napovídal aby byl jeho bratr ve střehu. Co se děje? Kdo je ten muž? Otočil pohled zpět k Suzan aby společně došli ke stolu, ale ona už vedle něj nestála.

„Ano. Jak koukám máme návštěvu!“  napůl nepřítomně  opověděl a podezřívavě si při chůzi prohlížel neznámého.

„Omlouvám se, zemane! Dovolte abych se představil. Johan de Bracsou, markýz de Bracsou. Jsem na cestě do Edinburghu a pověst o kuchařském umění tvého domu a zručnosti tvého lidu mne  naplnila zvědavosti a tak jsem si dovolil pozměnit cestu a zjistit zda je vše pravda. Chtěl bych tě, zemane požádat o pár dní tvé pohostinnosti. „ pronesl bez sebemenšího zaváhání a ostychu. Patrik se po celou dobu pevně díval do cizincových očí.  Byl téměř stejně vysoký a jen o málo rozložitý. Co je pravým důvodem tvé návštěvy zde? Ptal se sám sebe. Ovšem nejen vetřelec uměl skrýt své pravé myšlenky a emoce.

„Rád vám a vašemu doprovodu poskytnu přístřeší, pane.  Věřím že, se nezklamete ani v naší kuchyni. Teď mne prosím na chvíli omluvte, můj bratr vám bude dělat společnost a matka vám ukáže vaše komnaty.  Jen ještě varování…. Ženy , všechny ženy a dívky zde jsou pod mou ochranou a nerad bych se doslechl , že vy či některý z vašich mužů  některé z nich vnucují svou společnost!“  při svých  slovech pečlivě  sledoval mužovu tvář. Aniž by pohnul jediným svalem Johan kývl.

„Nedovolil bych se chovat způsobem který by způsobil váš hněv. Na své muže dohlédnu.“ S uctivou úklonou odpověděl.  Přes zdvořilost, ale i přímý pohled se mu cosi na tom muži nelíbilo. S lehkou úklonou hlavy se otočil a odešel ze sálu.  Nešel však daleko, dlouhými kroky vystoupal schody k pokojům rodiny. Chtěl vědět co se stalo. Proč Suzan na onoho cizince reagovala tak silně. První místo kde ho napadlo ji hledat byla její komnata. Zaklepal a vyčkal odezvy. Ticho.

„Suzan prosím otevři!“ pronesl polohlasem po chvíli. Čekal až otevře sama, nebyl si úplně jist, že je v místnosti.

Otevřela. Pohled na její tvář ho polekal. Nikdy, za celý čas co ji znal ji neviděl vyděšenou. Ani když na ni házel pohledy při kterých se i jeho muži třásli, nebála se. Zněť pocitů mu projela tělem. Vztek, strach chuť jít a zlomit tomu cizinci vaz či ji schovat v náruči. Nakonec zvítězila ona.

„Bože, motýlku co se ti stalo?“ vtáhl ji na svou hruď a společně s ní vstoupil do pokoje a zavřel dveře.

„Já … já …“ zakroutila hlavou a zabořila mu tvář do prsou.

„To ten muž? Znáš ho? Ublížil ti?“  chrlil ze sebe otázky.

„Ano, znám ho.“ Popotáhla a snažila se překonat pláč. „Suzan.“ Odtáhl ji od sebe na délku paží. „To před ním tě Eny chrání? To on je důvod proč utíkalas?“ díval se jí do očí a děsil ho výraz, který viděl. Děs, bála se, strašně moc se bála.

„Ach holčičko moje.“ Znovu si ji přivinul k hrudi. Pevně se přitiskla k jeho tělu. Teď opravdu připomínala spíše malou vyplašenou dívenku a ne tu tvrdohlavou ženu kterou byla. Vzal ji do náruče a posadil se i sní na postel. Jednou rukou měl pevně obtočenou kolem jejího pasu a druhou něžně hladil tvář.

„Mluv. Pověz mi, čeho se tak obáváš?“ tiše jí přemlouval.

„Patriku, on … on … ano, to od něj jsem před lety utíkala.  Co tu chce? Teď po více jak dvou letech? Já … já nemám … netuším co chce ani co míní udělat. Bojím se, že mne hledal, že jsem to já co chce.“ Zajíkala se. Po tvářích jí stékaly slzy. Ještě před pár hodinami její oči zářili štěstím a láskou a teď  se topí v obavách. Patrik měl co dělat aby zachoval zdánlivý klid.

„Má na tebe právo?“  v hlavě se mu znovu nahlas ozývali otázky jejího původu a minulosti.

„Ne! Ne, nikdy na mne neměl žádné právo. Když jsem se tu ocitla, pobyla jsem po nějaký čas v jeho domácnosti, kde jsem, tak jako tady našla přístřeší. Uvěřila jsem jeho slibům a podlehla jeho svodům. Byla jsem tak sama… ovšem pak… chtěl mne vlastnit a když jsem se s ním vyspala usoudil, že má právo nad mým životem a jen on o něm rozhoduje. Když jsem se mu vzepřela, vysvětlil mi  své stanovisko … velmi sugestivně. Pak jsem utekla.“  Trhaně vyprávěla. Sugestivně?! Bylo mu nad slunce jasné jakým způsobem jí svůj názor vysvětlil. Jen ona a bůh ví co vše jí udělal. Zlost a hněv v něm rostl. I přesto stačil zaregistrovat, že neřekla nic o způsobu jakým se dostala do jeho země.

„Nemusíš mít strach. Už nikdy na tebe nevztáhne ruku. Je možné, že opravdu jen projíždí kolem a neví o tvé přítomnosti.“ Těšil ji.

„Jsi pod ochranou mou i mého klanu Suzan. Nikdo ti již neublíží.“ Ujišťoval ji. „Ani já ne!“ dodal rezolutně. Její nynější stav byl dalším dílkem skládanky která mu ukazovala obraz ženy  chvějící se mu teď v rukou.

„Patriku, obávám se, že ví velmi dobře, že jsem zde. I u něj jsem se snažila být užitečná a ač jsem ještě neovládala vaši řeč tak dobře jako teď stačilo to abych pomohla jeho panství pár nápady. Pozná můj vliv.“ Zašeptala už klidnější. Chvilku mlčel.

„Oblíkni se!“ pronesl hlasem který nesnesl odpor. „ Oblíkni se jako paní domu. Doprovodím tě dolů. Nikdo tě přeci nedonutí skrývat se ve vlastním domově. Calumovi jsi řekla, že se má svému strachu postavit a on pak zmizí. Řiď se vlastními slovy. Jsi přeci bojovnice.“ Dodal už něžněji a lehce ji políbil na špičku nosu. Will mu vyprávěl o strach svého syny z něj i o tom, že se s tím svěřil právě Suzan. Řekl mu i radu kterou od ní dostal. Zdálo se, že jeho slova zabrala. Hrdě narovnala ramena. Zahleděla se mu do očí.

„Ano! Ty ani Williem či Simon by jste nedovolili aby mi ublížil.“ Utřela si mokrou tvář. Usmál se-

„No, kdybychom snad zklamali… je tu ještě Ian, Abrahám a mnoho dalších! Mám tě nechat chvíli samu?“ zeptal se.  Jeho přítomnost jí dodávala bezpečí a nebylo stejně nic co by už na ní neviděl.

„Ne!“ vykřikla proto bez rozmýšlení. Znovu jí jemně políbil .“Běž a vezmi si ta nejbarevnější křídla. Ať každý vidí jak nádherný motýl jsi.“ Postavil ji a popostrčil ke skříni. Jen co otevřela její dveře věděla co si obleče. Netrvalo dlouho a zavěšena do Patrikovy paže scházela jistým krokem dolů k hodovní síni. Jeho muži se již začali scházet k večeři. Pomalým krokem občas přerušeným zastávkou s tím či o ným mužem došli k hlavnímu stolu. Cestou vnímal povzbudivé, zvědavé pohledy a vzrušené poznámky komentující jejích neobvyklý příchod. S galantním gestem ji usadil po své pravici, počkal až se usadí a teprve poté si sedl i on. Rukou dal pokyn aby začali nosit na stůl.

„Suzan kde jsi byla?“ ozval se z leva dětský hlásek. Calum se neposedně vrtěl na židli.

„Venku. Strávila jsem dnešní den s tvým otcem.“ usmála se na něj.

„Byl na tebe hodný?“ odhodlaně se podíval na otce a čekal na její odpověď. Dřív než stačila odpovědět ozval se Patrikův pobavený hlas.

„Jsem rád, že se o Suzan tak staráš. A ano byl jsem na ni hodný.“ Během svých slov překryl její dlaň svou.  Hlasité odkašlání po jeho levé straně ho rozladilo, ale nedal nic znát. Otočil se směrem k výtržníkovi.

„Ach omlouvám se, markýzi. Suzan chtěl bych ti představit našeho nečekaného hosta. Suzan toto je Johan de Bracsou.“ Držel při tom celou dobu Suzaninu ruko ve své.

„Těší mne“ pokynula hlavou a čekala zda dá najevo, že se znají.

„I mne madam.“ Uctivě se poklonil a znovu si sedl. Uměl se vybraně chovat, ale to ji z míry nevyvedlo. To, že se však  rozhodl jejích dřívější vztah držet v tajnosti jí nahánělo strach. Znala svůj důvod proč se k němu nehlásí, co ale vedlo jeho k témuž?! Večer uplynul bez nejmenšího sporu. Lady Bea strávila většinu času ve společnosti sira Abrahama a v jedné z mála chvilek kdy obě osaměly jí popřála mnoho štěstí z jejím synem. Zdálo se, že jí to nevadí. Přesto však Suzan nechtěla o svatbě ani slyšet. Jedinou odpovědí která se jí id přítelkyně dostalo, bylo zklamané povzdechnutí. Celý večer se jí dařilo vyhýbat se Johanově společnosti a vypadalo to, že i on nestojí o její společnost. Patrik se snažil nechat své vyvolené dost prostoru ovšem stále sledoval kde se nachází a co dělá.  Po většinu večera se  oblažoval svou společností právě Johana de Bracsou.  Když ji zahlédl  společně s dětmi odcházet chápal její touhu utéct.  Sledoval ji roztouženým pohledem a přál si aby  celá společnost zmizela a on jí mohl pomoci s dětmi a pak si ji odvést  do svého lože. Těšilo ho, ale vědomí, že získal slib, že i dnes v noci navštíví jeho komnatu. Jen co mu zmizela z očí přestal  svého návštěvníka oblažovat svou pozorností. Uběhl již nějaký čas a  všichni se rozešli uložit se ke spánku. Pomalu stoupal k soukromým pokojům své rodiny.  Dříve než se odebere do soukromí věže chtěl políbit ještě své děti. Věděl, že Suzan tráví nějaký čas u nich. Vyprávěla jim různé příběhy před spaním. Obě děti tyto chvíle milovali.  Došel k rohu chodby když ho zastavily hlasy.