Moonlight shadow

„Suzan!!!“ dětský hlas ji vytrhl ze zamyšlení. „ Suzan!“ malý Calum ji zpozoroval a rozběhl se k ní.  Pozorovala chlapce jak s rozesmátou  tváří  mává rukou v které svíral drobnou kytičku.

„Suzan! Konečně, já už se bál, že nepřijdeš.“ Udýchaně si stěžoval. „To bych nemohla udělat. Vím, že si přeješ si se mnou zatančit a slíbila jsem ti, že zazpívám. Své sliby plním, to přeci víš.“ Sklonila se k němu.

„Vím. Na !“ podal jí pestrobarevné kvítky, „Natrhal jsem je sám. Vím, že by jsi jinak žádné nedostala. Nemáš žádného otce ani manžela nebo bratra.“ Prohlásil hrdě.

„Jsou nádherné, moc ti děkuji Calume.“ Políbila chlapce na tvář a rychle zamrkala aby zahnala slzy. Vsunula si kytičku do záňadří a podala chlapci ruku. „Doprovodíte mne pane Calume?“ zeptala se obřadním tónem. Uklonil se jak se na  šlechtice slušelo a vzal ji za nastavenou ruku.  Když znovu vzhlédla do síně  strnula. U paty schodů stál  Patrik. Ne však sám, byl tam i Will,  Simon  ba i Abrahám. Všichni společně ji sledovali bez jediného slova.

Konečně je tu! To byla první myšlenka  která probleskla Patrikovi hlavou když zaslechl  nadšené zvolání svého syna. Byl v pokušení nechat muže stát, bez ohledu na vážnost diskuze, napodobit Cala. Jen smysl pro odpovědnost a přítomnost jeho klanu mu v tom zabránila.

„Omluvte mne, ale zdá se, že můj doprovod se rozhodl konečně poctít nás svou přítomností.“  Omluvil se hned jak to bylo možné. Nečekal na odpověď a vyrazil ke schodišti. Cestou vzal do ruky květy ležící stranou od ostatní výzdoby. Za sebou slyšel kroky a domyslel si, že není jediný kdo míří stejným směrem. Zastavil se před prvním schodem a vyčkával, až si ho objekt jeho touhy všimne. Zatím byla skloněna k dítěti a plně se mu věnovala. Když se narovnala a pohlédla přes chlapcovu hlavu přímo na něj, okolní světa jakoby přestal existovat. Ohromeně zíral na přízrak před sebou. Její tvář pokrýval jemný nach a oči … ty kočičí oči byly snad ještě uhrančivější než jindy. Vpíjel se do jejího pohledu a cítil touhu sevřít ji v náruči a nikdy již nepustit. Konečně odpoutal zrak a klesl pohledem na její rty. Už tak plné, teď přímo vybízeli k polibku. Jejich rudá barva prosila „Polib mne!“ Jen silou vůle od nich odtrhl pohled a podvědomě sklouzl ještě níž, do plného výstřihu. I přes kvítky zaregistroval přetékající oblinky a jeho slabiny na to okamžitě zareagovali. Těžce polkl.

„Má paní..“ s lehkou poklonou jí podal ruku. Stála teď na poslední schodu a díky tomu se Patrikovi dívala přímo do očí. S úsměvem přijala nabízenou dlaň.

„To je pro tebe.“ Vzpamatoval se, alespoň z části, a padal jí květinový věnec.

„Ach…“  Lehce zčervenala a rozpačitě si jej prohlížela.

„Patří na hlavu…“ podotkl se špatně utajeným humorem Simon. „ A…., ano, jistě.“  S rozpustilým úsměvem na něj pohlédla. „Pomohu ti.“ Konečně se do rozhovoru zapojil i Patrik. Vzal věneček zpět ze Suzaniných rukou a jemně jej posadil na její kratinké vlasy. Nemá čepeček! Až teď mu došlo, že už zas nemá tuto nezbytný kus ženského oděvu. Konečně měl pocit, že zase našel pevnou půdu pod nohama. Zaregistroval, že se jí cosi zalesklo na hraně drobných oušek. Zaměřil svůj pohled na ono místo a zaraženě si uvědomil co vidí. Naušnice! Tuto ozdobu zatím viděl jen na své cestě a ještě na mužích živící se spíše jako piráti než námořníci. Na ženě je neviděl nikdy. Lhal by kdyby řekl, že ho to nepřekvapilo, ale rozhodně ho ty drobné plátky zlata nemohli donutit aby  zanechal zkoumání jejího těla. V úžlabině ňader, těsně nad něžnou kytičkou od Caluma na velmi jemném řetízku se houpala podobizna madony. Posledními šperky na kterých ulpěl jeho zrak byly prsteny. Všiml si, že mezi nimi nechybí ani ten který jí nasadil manžel při jejich slavnostním slibu. Netušil však, jak ho pohled na připomínku jejího zemřelého muže zabolí. Tolik toužil stáhnout ho z jejího prstu a nahradit ho svým. Neušlo mu jak subtilní její ozdoby jsou. Musel  přiznat, že ač byli drobné, působili na něj velmi cenným dojmem.  Jemná téměř delikátní práce mistrů zlatníků ho okouzlila. Všechny její šperky mluvily o nemalé ceně. To znamená, že ona sama musí pocházet z ušlechtilého rodu. Ovšem urozená dáma nemůže jen tak beze stopy zmizet. Musí ji někdo postrádat, hledat. Obzvláště ženu tak hrdou a nepoddajnou jako je ona. Teď s květy ve vlasech a záňadří působila křehce a on ji snad poprvé za dobu co ji zná vnímal jako celistvou ženu.  Byla nádherná, barvy  Kincaidova klanu jí rozhodně sluší. Pochvaloval si. Ano, tak by měla vypadat jeho manželka. Spojení jemnosti a nepoddajnosti. Něžně ji uchopil za ruku kterou Calum pustil, když došli k otci.

„Pojďme!“ pronesl chraplavě. Poddala se mu, nečekaně lehce a se zářivým úsměvem vykročila po jeho boku. Ostrý hvizd upoutal pozornost davu.

„Hej tiše! Poslouchejte mí milí!“ zvolal svým zvučným hlasem, když s ní šel doprostřed sálu.

„Královna letošní sklizně je tu!“ pronesl uctivým hlasem a poklekl před ní. S rozpačitým úsměvem se rozhlédla okolo. Tak do toho! Povzdechla si.

„Catrine, Calume!“ požádala děti. Oba dva s ní cvičili a tak jako jediní věděli, jakou píseň si vybrala k poděkování za bohatou úrodu.  Jmenovaní se hbitě rozeběhli k hudebníkům, kde měli schovány i své nástroje. Když,  za doprovodu loutny a píšťalky začala zpívat, v sále nastalo hrobové ticho. Jen její melodický hlas a tóny nástrojů jej porušovali. Bylo to poprvé co ji slyšel zpívat někdo jiný než děti a Bea. Patrik před ní stále klečel na jednom koleni a s něho v očích si ji prohlížel.  Teď když její pozornost plně odváděl zpěv si uvědomoval detaily které mu při pohledu na její tvář unikali. Melodie která plynula z jejího hrdla byla podmanivá. Chvíli teskná, pak veselá, zádučivá i rozpustilá. Když zpěv utichl a děti uložili své nástroje zaburácel sálem potlesk a nadšená slova uznání. Patrik rychle vstal objal ji, aby mu neupláchla. Hudebníci začali znovu hrát a tak nebylo těžké přimět ji k tanci. Vzpomněl si na její tanec v lesní trávě . I zde se pohybovala lehounce jako víla i když její kroky nebyly tak úplně sebejisté. Nevadilo mu to. O to více si užíval, že ji mohl vést. Podvečer pomalu plynul a i když nebyl v její blízkosti stále  sledoval její pohyb. Když světlo nahradila noc a v sále  už zbyli jen dospělí atmosféry se pomalu měnila. Víno, pivo a medovina uvolnila emoce a zábrany. V temných zákoutích místnosti se k sobě tiskli milenci a ti jenž svou náklonnost skrývat nemuseli projevovali své zaujetí veřejně. Patrik, posilněn pivem a medovinou, se rozhodl pro frontální útok. Suzan našel u stolu se zbytky hostiny. Dříve než mohla protestovat ji uchvátil do své rozměrné náruče a vtiskl ji do jednoho z temných výklenků. Rukou jí položil na zátylek a tlakem ji donutil zvrátit hlavu.  Vnímal odmítání jejího strnulého těla, ale i když mu ten poslední kousek zdravého a nezakaleného rozumu říkal, že chybuje, nemohl si již pomoci. Přitiskl své rty k jejím a odevzdal se osudu. Majetnicky ji k sobě tiskl a jazykem laskal spodní ret. Čekal kdy se začne bránit a odtahovat se. V okamžiku kdy se její ruce pohnuly se smiřoval s tím, že jeho pobyt v ráji končí. Místo aby se zastavily na jeho ramenou a snažily se je oddělit pokrčovaly víš až se spojily v jeho vlasech. Místo odstrčení si jej přitáhly blíž a tak nyní strnul on. Její tělo se vláčně přitisklo k jeho a rty se pootevřely ve slastném vzdechu.  Rychle se vzpamatoval a vklouzl jazykem  do její vlhké temnoty. Chutnala po víně, medu a sladkém koření. Druhou ruka se mu pevně uhnízdila na konci jejích zad. Byl unešen vstřícnou reakcí jejího těla, ale ač zcela okouzlen a zmámen stále si uvědomoval, že víc žádat nesmí. Chtít více než jen polibky…uteče. Netušil jak dlouho ji objímal v intimním přítmí niky, skryt náhodným zrakům okolí, ale když se konečně odtáhla nenaléhal a pustil ji. „Suzan…“ zašeptal zklamaně. Zvedla k němu roztoužené oči. Byla v nich nejen touha a zmatek, ale i strach a byl to právě on kdo ho zastavil. Tolik po ní toužila, že nevidět strach v jejím pohledu nedokázal by ji již pustit ze svých rukou. Chápal touhu i zmatek, ale nedokázal si vysvětlit strach. Obavy ty ano, ale ty v očích neměla. Byl to strach. Ona se, ale přeci ničeho nebála?! Ani jeho ne, tak proč …. Položila mu prst na rty. „Pšt, neříkej nic. Ne teď.“ Přerušila jeho myšlenky jakoby je četla. Než se mohl jakkoli ohradit proklouzla kolem něj a zmizela mu v osvětleném sále. On sám musel počkat. Nejen jeho mysl byla omámena blízkostí jejího teplého těla. Nepřehlédnutelná erekce ukazovala jak mocně na ni reaguje i jeho tělo. „Sakra!“ ulevoval si, když se jeho tělo nechovalo jak si přál. Zhluboka dýchal a snažil se nemyslet na nic co souviselo s ní. Když se konečně dostal do sálu zjistil, že již odešla. Abrhám se věnoval jeho matce a zdálo se, že ti dva mají společného víc než se mu líbilo.