Moonlight shadow

Den před  slavností, kdy byl hrad vzhůru nohama, dorazil Abrhám.

„Příteli !“ vítal ho nadšeně Patrik. Sám totiž nepokročil ani o píď. S radostí způsobenou nejen přítelovým příjezdem ho vedl do síně. Všude teď bylo plno lidí a povyku. Celý hrad i přilehlá vesnice se připravovalo na nadcházející slavnost. Velká síň byla vyzdobena svazky zralého obilí a podzimních květin.

„Matko!“ oslovil starší ženu. Ta se společně s dvěma dětmi otočila. Zvědavě si prohlížela neznámého muže. Nebyl to žádný mladíček, musel být o dobrých deset let starší než její syn.

„Matko, dovol abych ti představil svého přítele. Abrahám Granille, markýz Southem. Má matka lady Beatrice.“ Představil je. Žena mírně sklonila hlavu a nechala angličana aby jí políbil ručku.

„Těší mne, má paní. Je mi ctí poznat tak ušlechtilou dámu. Víte, skoro jsem nevěřil, že opravdu existujete. Když o vás Patrik vyprávěl, měl jsem pocit, že mluví o svaté.“ Skládal jí poklonu.

„I mne těší pane. Zdá se neuvěřitelné, aby někdo tak vychovaný  a kultivovaný je přítelem mého syna.“ Usmála se na něj.

„A tato mladá dáma…“ držel teď Patrik za ruku Catrinu a popostrčil ji dopředu. „… je má krásná Catrina.“

Abrhám  odpoutal pohled od lady Bei as úsměvem si prohlížel dívenku stojící před Patrikem. Udělala drobnou poklonu a nesměle pozdravila.

„Těší mne lady Catrine. Musím přiznat, že o vás  se otec příliš nezmiňoval.  Ovšem teď tomu rozumím. Nebylo by moudré aby v táboře plném mužů prozradil, že doma skrývá tak půvabné poupátko.“  S úklonou políbil hřbet ruky i jí.

„No a tento mladý muž, ..“ pokračoval Patrik a položil ruce na ramena svého syna, „….je Calum, můj dědic.“ Nikdo nemohl neslyšet hrdost a pýchu v jeho hlase.

„Jsi podobný otci, chlapče. Doufám, že se v tobě skrývá i jeho odvaha a statečnost.“ Pohladil chlapce po hlavě  a se zájmem si ho prohlížel.

„Ano pane.“ Špitl Calum. Muž zvedl hlavu a tvář mu ozdobil jiný druh úsměvu. Viděl v očích ze svého přítele takový klid jaký tam už dlouhá léta  nebyl.

„No svého nezdárného bratříčka ti představím později, hned jak se uráčí objevit. Teď pojď, jistě musíš mít hlad. Dnes je tu poněkud zmatek, nečekal jsem tvůj příjezd tak brzy. Zítra vzdáváme dík za letošní úrodu a ženy na nic jiného nemyslí.  Neměj však obavy v kuchyni ji jídla dost a nejen jeho i vína a piva je dostatek.“ Vzal přítele kolem širokých ramen a vedl do do tepajícího srdce hradu.

„Tak kde schováš ten svůj klenot?“ zeptal se Abrahám hned jak byli ostatní z doslechu.

„Neschovávám ji a doufám, že je právě tam kam míříme.“ Patrik neměl tušení kde se Suzan nachází. Pobíhala po celém hradě a pomáhala tam kde ji bylo zapotřebí. Přesně jak se slušelo na hradní paní. Nikdo jí neodmítal poslušnost, uvědomil si a pousmál se. Ač se snažila o opak přeci jen se o ní lecos dozvěděl. Milovala volnost, rychlost. Nebyla nijak ohromující jezdkyní, ale to z ní činilo jezdce srovnatelného s mnohem zkušenějšími byla její odvaha hraničící se zbrklostí s jakou se vrhala  v trysk. Když ji tak spatřil jet poprvé s ohromením si uvědomil jaký oheň , vášeň a silné emoce  v sobě ukrývá.

„Ona je tvá kuchařka?“ Abrahám byl překvapen. Domníval se, že žena, která uchvátila nepolapitelné srdce skotského horala a zemana Patrika Kincaida je urozeného původu.

„Nikoli, … jak už jsem ti psal… já vlastně netuším kdo je. Ale rozhodně se jí dostalo více než dobrého vzdělání. Kuchyň je jejím královstvím jako každé dobré ženy. Už si vychovala kuchařky, ale stejně na vše dohlíží. Má matka jí nenápadně předala otěže během mé nepřítomnosti a já nemá důvod nic měnit. Vlastně, bych chtěl aby to bylo s mým požehnáním, ale jak sám víš nemohu vědomě dovolit aby se chovala jako zdejší paní i když to už dělá.“ Vysvětloval a zcela nečekaně jeho hlas prosytila něha. Abrahám na něj pohlédl se zvědavě zvednutým obočím. Jediná žena, která kdy vyvolala v jeho hlase něhu, byla Minerva a i to jen když byl hodně opilý. Jinak o své rodině mluvil málo.

„Chtěl bych se s ní oženit, ale ona mi vzdoruje. Kdybych o ní věděl víc, odkud je, jaké jsou zvyky jejího národa, snad by mi to pomohlo zlomit její odpor.“ Upřel na přítele oči a nechal ho vzácně nahlédnout do své duše .Byl jedním z mála lidí kterým důvěřoval natolik aby jim odkryl svá slabá místa a ona se stala tím nejslabším. Jeho jedinou slabinou.

„Ona tě nechce?“ nemohl uvěřit Abrahám. Za ty roky, co byli přátelé, nepoznal ženu, která by tomuto muži odolala, pokud projevil oni zájem. Mnoho žen se snažilo zlákat ho do své náruče či postele, ale jen málo z nich uspělo.

„Nejsem to jen já, koho nechce. Odmítla každého muže, který o ni projevil zájem. Nechce žádného manžela.“ Odsekl na obranu, ale i jemu přišlo hloupé se odpovědět takto.

„Třeba až bude starší…?“ nadhodil Abrahám. Patrik si až teď uvědomil, jak málo toho o ní příteli napsal.

„Není to nevinné holátko, ale zralá žena. Vdova.“  Vysvětlil sklesle. To Abraháma překvapilo a o to víc byl zvědavý.

„Pak tedy pospěšme, drahý chlapče. Nemohu se dočkat, až uvidím tu co ti tak zamotala hlavu.“ Poplácal ho po rameni.

„Nic mi nezamotala…“ začal se dotčeně bránit, ale mužův přívětivý pohled ho zarazil. Pozvolna a zpříma sestupovali do místnosti, kde to bzučelo pilnou prací. Patrik zastavil za drobnou ženou.

„Suzan…“ oslovil ji. Když se otočila, zalapal Abrahám po dechu znovu. Díval se do těch nejúžasnějších očí jakékdy spatřil. Kočka! Divoká kočka! Blesklo mu hlavou.

„Ach Patriku….!?“ Vzdychla zmateně zvonivým hlasem sladkým jako teplý med. Těšilo ho, že ho vyslovovala stále častěji.

„Omlouvám se. Chtěl bych vám někoho představit a požádat, aby jste se o něj postarala.“ Pronesl vesele.  Její oči se odvrátili od Patrika a začali se zabývat neznámým mužem vedla něj.

„Toto je Abrahám Granille, můj blízký přítel. Přijel s námi pobýt nějaký čas.“ Počkal až se starší muž skloní k její ruce a teprve pak pokračoval.  „ A .. paní Suzan.“  Abrahám se uklonil. „Těší mne madam. Rád se svěřím do péče tak půvabné dámy.“  Polibek, který vtiskl na její prsty, byl příliš žhavý, alespoň v Patrikových očích, stejně jako pohled jakým si ji prohlížel. Nenápadně do přítele kopl a vzápětí si uvědomil, že je to pro něj zcela nový pocit. Nikdy nebyl tímto způsobem majetnický. Ano, neměl rád, když se kolem Minervy motalo mnoho mužů, ale nikdy mu nevadilo, když se jí dotkli v rámci zdvořilostí. Teď to bylo jiné. Cítil neznámý pocit vlastnictví. Ona patří jen a jen jemu a nikdo nemá právo se jí jakkoli dotknout. Abrahám zvedl tvář a skryl chápavý úsměv pod knírkem. ¨

„I mne těší pane. Omluvte však mou neposlušnost. Teď  opravdu nemám kdy se vám věnovat. Náš pán,..“ dala přílišný důraz na ona slova a by vyzněla pokorně,  „.. mne zapomněl na váš příjezd upozornit. Pokud tedy máte hlad, posaďte se zde a Jane se o vás vzorně postará.“ Pronesla chladně, ale na tváři nechyběl zdvořilý úsměv.  Pohled jejích očí taky příliš nehřál.  Takže ledovou královnu si Patrik našel, pomyslel si. To ho překvapilo. Nemohl nepřiznat, že byla výjimečná. Od prvního pohledu do těch kočičích očí věděl, že je jiná a pochopil proč jí Patrik nemohl odolat. Ovšem stále nemohl přijít na to proč  a čím se vlastně liší od jiných žen okolo. A ač působila chladně jeho mužská část cítila žár na jehož uhašení by on nestačil.

„Děkuji paní, nerad vám přidělávám starosti.“ Pustil její ruku a otočil se směrem kterým ukázala.

„Jane!“  zavolala překvapivě zvučně na tak drobnou ženu.“Postarej se o pána.“  Rozkázala ženě tak čtyřicetileté. Bylo znát, že tu má respekt a úctu lidí.  Služebnictvo jí poslouchalo jako by tu byla paní.

„Jistě mne teď omluvíte, musím nechat připravit pokoje pro vašeho hosta, pane.“ S tichou výčitkou se otočila k Patrikovi.

„Jistě“ vyhrkl skoro zahanbeně.  Sledoval jak zavolala na psa a vzpřímeně stoupá po schodišti.

„Slyšel jsi?!“ zeptal se přítele aniž by od ní odtrhl zrak.

„Hm, ale z jednoho slova toho moc nepoznám. Spíš mne upoutalo, jak s tebou jedná. Ona se tě ani trochu nebojí, co?! Pamatuji se, jak jsi zatočil s mladíky kteří se provinili o mnoho menší drzostí a zpupností.“  Zamumlal s plnými ústy on.  Patrik se jen ušklíbl a počkal než se přítel posilní a pak společně opustili kuchyň. Celý ten čas se rozhlížel kolem sebe. Pozoroval jak ženy připravují vše potřebné na zítřejší slávu.  Musel připustit, že v Minerviných rukou hrad nikdy  nefungoval tak hladce a možná , že ani v těch matčiných.

„Neboj, však dostaneš příležitost.“ Pronesl nevrle, ale vlastně muže vedle sebe mnoho nevnímal. Myšlenky mu zaměstnávala ona. Přemýšlel co dělá, jaký pokoj pro Abraháma vybrala, či se o tom šla poradit s matkou?  Připraví ho sama, nebo to někomu uloží?  Tiše a plíživě se mu do mysli vloudil obraz jí jako paní jeho domácnosti a jemu to ani trochu nevadilo.

Slunce už bylo dávno pokročilo ve své pouti po obloze, když stála  v pokoji a pozorovala šaty ležící na posteli. Krásné krémové lněné šaty, společně se zelenošedohnědým tartanem. Mlčky si jej prohlížela a pak se s povzdechem podívala do čokoládových očí své feny. Moc dobře si uvědomovala co znamenají i to co bude znamenat, když je oblékne. To, že se jí Patrik dvoří poznala, i si konečně začínala uvědomovat  důvod proč tomu tak je. Jako její manžel by měl právo donutit ji k poslušnosti, pokoře. Musela by udělat co by po ní požadoval. To ona, ale nikdy nedovolí, nevezme si ho.

„Chce mne Eny,“ promluvila na ni „… tak co zjistit jak moc je odhodlaný?! Zjistíme, zda má náš pán dost odvahy ucházet se o čarodějku, co ty na to?!“ pak se  s neochvějným odhodláním pohnula. Přistoupila k truhle obsahující její věci. Otevřela víko a zarazila se. Narovnala, došla ke dveřím a zatáhla závoru. Pak se vrátila a klekla si před truhlici a opatrně začala vyndávat složené kousky oděvů dokud nezdála zcela prázdná. Obě ruce vstrčila dovnitř a vyndala desku zakrývající dvojité dno. Její ruka znovu zmizela v útrobách truhlice a na světlo vynesla podivný kousek oděvu. Položila jej  vedle sebe, hned vedle malé dřevěné skřínky která se skrývala mezi šaty.  Vrátila zpět falešné dno a opatrně vrátila oblečení na své místo. Vstala a vzala sebou látku i truhličku.  Obojí položila na postel vedle šatů od Patrika. Chvilku jen tak stála a dívala se na věci. Z hluboka se nadechla.

„Staň se vůle boží, jak říká zdejší kněz, En.“ Zašeptala a nepřítomně pohladila psa. Z vlasů sňala plachetku a z ramen setřásla halenu.  Stále teď nahá a jen oči prozrazovala boj odehrávající se v jejím nitru. Nakonec vztáhla ruku k jemné bílé látce kterou měla ukrytou před světem a zručně si ji oblékla.  Šaty byly ušity na ženu s mnohem plnějším hrudníkem než měla ona, ale teď jako zázrakem jí lem sahal až k oblinkám ňader nyní dráždivě se deroucích z výstřihu. S úsměvem si uhladila šaty a přenesla  skřínku ke stolku u okna. Zvedla ozdobné víko. Chvilku se mlčky dívala na obrázek  dětí ležící hned na vrchu. Smutně jej pohladila prstem po rozesmátých tvářích a pak jej odložila stranou.  Vyndala podlouhlou kazetu z lesklého materiálu.  Chvíli na ni mlčky koukala, pak vzdychla a s tichou omluvou. „Johne, odpusť , ale teď opravdu musím.“  Otevřela víko kazety a vyndala jemný štěteček. Za pár minut  se zadívala do malého zrcadla umístěného na vnitřní straně a dívala se na ženu s lehkým ruměncem na tvářích a zářícíma očima s temnými vějířky řas. Usmála se a zavřela kazetu.

„Tak teď už jen ozdoby „ pronesla pobaveně do ticha pokoje. Jedinou odpovědí jí byl upřený pohled její feny. Na krk si připjala jemný zlatý řetízek zatížený obrázkem madony, na drobné prsty navlékla prsteny do té doby ukryté mezi jejími věcmi. Jeden od otce, druhý od matky a ten třetí co držela v dlani byl od manžela. Byl to prsten který jí navlékl v den kdy se zaslíbili jeden druhému. Poslední co zbývalo byli dva drobné kousky zlata. Věděla, že právě ty způsobí největší pozdvižení. Byly jimi naušnice a žádná z žen  a  ani mužů, včetně lady Beatrice nikdy nic podobného nevlastnila a nejspíše ani neviděla.  Zavřela schránku a znovu ji uložila do truhly a vrátila na zpět i své prádlo. Zamkla ji a klíč znovu ukryla do obojku. „Hlídej, holčičko.“ Podrbala psa mezi ušima. Uhladila  záhyby sukně a zkontrolovala svůj vzhled v odraze vyleštěného štítu. Usmála se na sebe a pevným, sebevědomým krokem zamířila ke dveřím. Čepeček zůstal zapomenut ležet na zemi před postelí.

„Ne, dnes ne. Budeš tady, hlídej.“ Zabránila psovi projít kolem ní na chodbu. Zavřela dveře a zhluboka se nadechla. „ Tak tedy….vzhůru do boje.“ Zašeptala si pro sebe. Se zdviženou hlavou a rovnými zády stanula na vrcholku schodiště. Dívala se dolů. Bylo zde víc lidí než roky předtím. Jistě je sem  přivedla  přítomnost jejich zemana. Očima hledala lady Beu. Stála kus od ústředního krbu společně s Cat a dalšími ženami. Na téměř opačné straně  sálu stál v hloučku mužů Patrik. Byl s ním Will, Simon i onen cizinec a v přátelské náladě vtipkoval s muži z vesnice. Cal poskakoval okolo mužů společně s jinými dětmi. Mladí chlapci i dívky tančili za doprovodu dud, louten a harf. Přicházela pozdě, ale to věděla a tak to i chtěla. Začala pomalu sestupovat ke společnosti, k lidem kteří ji přijali mezi sebe, ale přesto se uvnitř chvěla, jak přijmou až ji uvidí takto. Bála se. Najednou jí její plán přišel pošetilý, nebezpečný, hloupý. Byla tu v barvách Kincaidova klanu a …..