Moonlight shadow

„Ne pane!“ založila ruce v bok. „Nejsem tak bezbranná jak si o mě myslíte.“ Díval se na její zamračenou tvář a sám potlačoval vztek.

„Mýlíte se paní. Jste pod mou ochranou a já říkám, že sama již neopustíte hrad.“ Trval na svém. Očekával nadšení, nebo alespoň vděk. Ale ne, ona se tvářila jako by jí ubližoval. Williem a Simon s pobavenými obličeji tiše přihlíželi jejich novému sporu. Vzdorovitě pozvedla bradičku a ač mu dosahovala sotva po ramena dávala najevo, že nemíní ustoupit byť o jedinou píď.

„Dobrá pane. Vyberte jednoho z mužů z vašeho doprovodu a já vám dokáži, že se umím dostatečně ubránit sama.“ Vyzvala ho s  ledovým hlasem. Nikdo nemohl pochybovat, že svá slova myslí vážně. Blahoskloně se pousmál a zavrtěl hlavou. Co si ta žena sakra myslí!!!

„Bojíte se snad, že by pouhá žena mohla přemoci některého z vašich rytířů?!“ začala popichovat  a útočit na Patrikovu ješitnost.

„Žádný z mých mužů nenapadne ženu.“ Odtušil jako kdyby  nebylo jasné v čem je její návrh nesmyslný.

„Pak tedy nebudou vědět, že bojují se ženou.“ Nedala se. „Co máte v plánu, paní?!“ zamračil se. Celý rozhovor nabral směr který se mu ani za mák nezamlouval.

„Jen malý zápas beze zbraní. Zde na cvičišti. Sám určíte jeho délku i vítěze.“ Hlas měla plný odhodlání. Trvalo ještě hodinu než Patrik kapituloval a to i díky intervenci svého bratra který překvapivě stál na její straně. Myslel, že bude i jeho cílem tu ženu chránit a ne jí vystavovat možnému zranění. Nechápal jak může  ohrozit její zdraví když se ohání něžnými city jenž k ní chová.

„Mám, ale podmínku paní. Zápas skončí okamžitě na můj povel. Pokud se vám nepovede přemoci do té chvíle mého muže podvolíte se mé vůli a již nikdy neopustíte hradby Elysea bez doprovodu.“ Pronesl konečně unaveně.

„Souhlasím. Vy však vyberete muže z vaší družiny a nikoli z hradní gardy.“ Kladla si i ona požadavek.

„To všechno jsou muži zběhlí v boji paní! Proč chceš svůj úděl tolik ztížit?“ ohradil se, ale nebyl v tom žádný nesouhlas. Spíše zvědavost.

„Nemíním si nic ztížit pane. Tví muži neznají nic z toho co jsem naučila zdejší muže.“ Usmála se na něj potměšile a jemu se zadrhl dech. Měla roztomilý výraz a jemu začínalo docházet, že je ztracen. Ne neměl vůbec dovolit aby se o takové bláznivině bavili . Vždyť i ten nejméně zkušený muž z jeho družiny byl o půl hlavy větší a alespoň jednou tak těžší než ona.

„Paní jsi si jistá tím co chceš udělat? Mohla by jsi být zraněna a ….“  „Jsem si více než jista , pane!“ skočila mu do řeči. „Zítra, pokud dovolíte se rozhodne. Do té chvíle…. Omluvte mne musím za svými povinnostmi.“  Uklonila se a rychle odešla. Snad aby si to Patrik nerozmyslel.

X X X

„Přeji příjemný večer mé dámy!“ zvučně  pozdravil s jemnou úklonou obě ženy. Lady Bea mu odpověděla nadšeným úsměvem, zato Suzan na něj pohlížela s nedůvěrou.

„Ach Patriku, konečně.  Můžeme tedy začít s večeří.“ Vlídně ho pokárala matka a pokynem ruky uvedla v činnost služebné.  Bylo to od ní, ale pokárání. Než se objevil byla plně zabrána do debaty se Suzan. Řešily právě nový vzor na Catrininy slavnostní šaty. Chvíli poslouchal poslední z poznámek a v hlavě mu začal klíčit nápad. Šaty! Do měsíce tu budou oslavy sklizně a ona by byla tou nejkrásnější ozdobou tanečního hemžení. Obzvlášť v šatech nesoucí barvy jeho klanu. Až teď si uvědomil, že jako jediná zde nenosí nic co by ji s jeho lidmi spojovalo. Nemá nic v jeho barvách. Jídlo započalo a stůl se naplnil plnými mísami.  Přesně jak doufal musela využít jeho pomoci. Společný pohár a etiketa jí to nakazovali. S milým úsměvem se k ní natočil. Chvíli pozoroval co hledají její oči, šunka na kterou měla evidentně chuť ležela  mimo její dosah.

„Smím vám posloužit, má paní?“  upřeně se zadíval do jejích očí.

„Ach … děkuji.“ Nedůvěřivě si ho prohlížela, když jí podával to, oč nepožádala.

„Pro vás vše, má paní.“ Usmál se na ni. Neušlo mu, jak ztuhla. Skoro mohl slyšet, co se jí honí hlavou. Co se tu dějě? Proč najednou ta zdvořilost? Změnil taktiku, kvůli čemu, co po mě chce?  Doufá, že se vzdám zítřejší zkoušky? Neušlo jí, kam ji lady Bea vmanévrovala, ale vhledem k tomu, že Patrik nebyl v dohledu, nevadilo jí to. Až do teď. Will jí také moc nepomáhal, zrovna dnes se evidentně rozhodl věnovat svou pozornost dětem. Jen doufala, že se na ni nezlobí kvůli dnešnímu rozhovoru. Usmál se na ni, když přišla, tak věřila, že je mezi nimi vše v pořádku.  Vždyť ji i podpořil když se jeho bratr rozhodl, že ji bude držet v bezpečí hradu a pod dohledem. Patrikův příchod a jeho změna chování ji upřímně děsil. Jeho hřejivý úsměv ji však mátl nejvíce. Ovšem s ním bylo také mnohem těžší odolávat jeho mužnosti. Nemohl tušit, co s ní jeho blízkost dělá.  Byl urostlý, charismatický muž a ona nebyla z kamene,… vzpomněla si na dnešní odpoledne kdy to byl právě on kdo hrál hlavní a jedinou roli v jejích představách. Cítila, jak se jí žene krev do tváří a rychle sklonila hlavu. Bože! Copak je nějaké pískle, aby se červenala, když se na ni muž usměje?!

Byla nespokojená a reakcemi svého těla. Je to přeci tyran a ignorant! Despota! Nutila se, si  to opakovat znovu. Přesto… marně se nutila odtrhnout pohled od jeho úsměvu. Nepřítomně pozorovala jak nakládá na společný talíř šunku. Zamrkala.

„Prosím, má paní.“  Podával jí kus chleba. Znovu zamrkala a kývla. Konečně se jí povedlo vymanit se z okouzlení. Rychle se rozhlédla kolem sebe. S oddechnutím zjistila, že si jejího okouzlení nikdy nevšiml. Nikdo, až na Patrika. S potěšením kvitovala, že zbytek večera ji již nevyvedl z rovnováhy. A že se důvody našli.  Dnes byl ten tam mlčenlivý pozorovatel. Seděl na kožešinách před krbem s dcerou posazenou v klíně a vyprávěl zážitky z cest. S radostí zaznamenal, že Suzan sedící o kus dál v křesle s Calumem v náručí soustředěně naslouchá jeho slovům. Dokonce se nezvedla, ani když klučina v jejích rukou odplul do říše snů. Když večerní čas pokročil a i ona ucítila únavu rozhodla se, že je čas aby ona i děti odešli do postelí.

„Omlouvám se, za přerušení pane. Děti i já jsme unavení, je čas  vás opustit.“ Přerušila ho.  V tónu jejího hlasu nebylo poprvé ani stopy po chladu a nepřátelství.

„Jistě. Nevšiml jsem si, že je tak pozdě.“ Pronesl Patrik dvorně. Neušel mu nesouhlasný pohled jeho dcery. Usmál se na ni.

„Suzan má pravdu, holčičko. Neměj strach zítra vám  dopovím konec.“ Pohladil ji po zlatavých kadeřích. S velkou neochotou vepsanou v tváři vstala a poslechla otce. Suzan zatím přemýšlela jak vstát aniž by vzbudila chlapce ve svém náručí.

„Vezmu ho.“ Zašeptal a sklonil se nad vylekanou ženou. Trhla sebou, nevnímala jeho přítomnost.

„Ale, já …“ než mohla větu dokončit, zvedl syna a namířil si to s ním ke schodům.

„Pojďte, uložíte ho sama.“ Pronesl téměř něžně.  Kývla. Popoběhla a společně s Catrin stoupala před ním. Nevědomky mu poskytla pohled, který ho uchvacoval. Pozoroval, jak se jí při chůzi vlní boky a v hlavě mu vyvstali vzpomínky na cestu rukou jimiž hladila své tělo. Nebude trvat dlouho a budou to mé ruce, které budou hladit toto tělo, sliboval si.