Moonlight shadow

Vyšla z jeho pokoje a vztek se v ní mísil s bolestí. Sama, je sama. Pocit osamělosti se znovu hlásil  a to v plné síle. Na tak dlouho se jí ho dařilo umlčet. Pomalým tempem došla do svého pokoje a klesla na postel. Kožené úvazy držící její matraci zasténali jako sténala její duše. Nepřítomný pohled upírala na podlahu a rukou nevědomky hladila psa. Tolik jí scházeli její milovaní. Vědomí, že je již nikdy nespatří, jí způsobovalo nepředstavitelnou bolest. Z očí jí tiše kanuly slzy. Proč? Proč, ji sakra musel vyprovokovat aby si znovu uvědomila, že sem nepatří.   Slepě došla k truhle v rohu pokoje. Klesla na kolena a otevřela víko. Na dně byl ukryta malá vyřezávaná truhlička a v ní … obrázek dvou smějících se dětí. Jejích dětí.

„Proč já?!“ zakřičela v bolesti a přitiskla si jej na prsa a rozplakala se. Trvalo dlouho než byla schopna vyjít z komnaty. S červenýma očima a trochu strnulým úsměvem se vrátila ke svým povinnostem. Rozhodla se, že pro dnešek má rodiny dost.

x x x

„Cos jí provedl?“ zaútočil u večeři na bratra Williem. „Nic.“ Oba příliš dobře věděli o kom je řeč.

Suzan se neukázala u oběda, prý jí není dobře. O nic by nešlo, nebýt Simona a jeho nevymáchané pusy. Všichni teď již věděli o jejich roztržce.  Naštěstí, ale zůstala na hradě. Cam a Catrin s ní měli odpoledne hodinu matematiky a  tam se dostavila. Proč, ale nepřišla k jídlu? Může být on tím důvodem?

„Patriku, to tvoje nic je důvodem proč už zas není u jídla!“ nedal se Will. „Zase jsi se ji snažil zastrašovat, nebo jsi jí uložil nějaký nesmyslný trest?“

„Wille, asi mi nebudeš věřit, ale nic z toho jsem neudělal. Jistě tě potěší, že se nám dokonce podařilo najít kompromis ohledně běhu dílen. A … nebylo proč ji trestat.“ Dodal tiše. Bratr ho však slyšel.

„Máš pravdu, tomu se mi opravdu špatně věří. A podle mne i ten kompromis zařídila ona. Ustoupila ti, že! Sakra i když jsi můj bratr a zeman a já tě mám rád, pokud té ženě ublížíš, zapomenu na to!“ Williemův obličej zrcadlil vše co cítil vztek, zmatek i beznaděj.

„Já vím.“ Kývl Patrik. Ani netušíš jak ti rozumím. Říkal bratrovi v duchu když viděl jeho výraz. Ač nerad musel si přiznat, že i on pomalu propadá jejímu kouzlu. Zbytek večer proběhl v klidu, ale rodina s ním příliš nemluvila. Ráno zmizel dřív než se stačil hrad pořádně probudit. Potřeboval samotu. Simon a Will mají dnes jet do vesnice a děti stráví den s jeho matkou a Suzan. Neměl by nikomu chybět. Dřív než se sluneční paprsky prodrali skrz zelený strop stromů, seděl na vrcholku skály a díval se dolů. Naposledy když tu seděl, díval se na nymfu vycházející z šumící vody. Teď mu lesní ticho a kouzelná scenérie pomáhala najít klid. Už dávno se nezlobil, že místo kde s Minervou ukrývali svou lásku patří jiné ženě. Teď více než jindy chápal její potřebu samoty. Oběť ! Včera mu vyčetla, že v ní viděl jen viníka a měla pravdu. Teď po noci strávené úvahami, ale i představami o ní nechápal jak mohl být  tak zabedněný. Viděl jen její vzdor, vzpurnost a neochotu poslechnout. Měl ji za svéhlavou, rozmazlenou ženu a nestaral se proč je taková. Nechtěl vidět i jiné její stránky. Její starostlivost, laskavost, pracovitost a vysokou inteligenci. Odmítal si připustit vše co by jí v jeho očích činilo lepší. Nechtěl jí mít rád. Možná proto, že se mu v noci vracel obraz jejího nahého těla a sžíravá touha se s ní milovat. Nebo protože ho vyváděla z jeho klidu jako se to nepovedlo žádné jiné ženě.

X X X

„Simone, Willieme!“ zavolala.

„Ano, má paní.“ Oba se otočili a s dvornou úklonou zastavili.

„Smím jet s vámi?“ požádala je. Dnes ráno, když vešla do hlavní síně našla tu všechny kromě Patrika. Ten prý zmizel hned za rozbřesku. Chtěla toho využít a proklouznout z hradu ven.

„Jistě. Vždyť víš, že tebe všichni uvidí raději než nás. Je skoro zahanbující když nájemci více spoléhají na tvůj úsudek než na ten můj.“ Naoko se škaredil Simon. Oba se chystali na pravidelnou objížďku bližších nájemců.

„Ale, ale, že i ty by jsi trpěl tím hrozným mužským nešvarem?“ povzdechla si zklamaně, ale oči se jí smáli.

„A to je jaký, má paní?“ ozval se Will, který již držel otěže, jejího koně.

„Přehnaná pýcha!“ utrousila. „Tak to já jsem v bezpečí. Myslím, že mi ji všechnu vyfoukl Patrik, a tak mohu s hrdostí prohlásit, že mi zcela chybí.“ Smál se Williem na oba. Simon jen pokrčil rameny. Ve svorné a veselé náladě vyjeli. Když se však dostali na lesní křižovatku Suzan přitáhla své kobylce otěže a zastavila. Oba muži a nejen oni, i jejich malý doprovod zastavili s ní a nechápavě se na ni podívali.

„Tady se rozloučíme.“ Poznamenala. „Ty nejedeš dál?“ zaraženě se zeptal Will.

„Ne, omlouvám se, že jsem to neřekla hned, rozmlouvali by jste mi to. Potřebuji být chvíli sama a než začnete…“ zvedla rychle ruku, aby zarazila jejich protesty,“… do večeře jsem zpět na Eliseu.“ Dodala rychle s pohledem na jejich nesouhlasné obličeje.

„To kvůli Patrikovi?“ vydechl Will a popojel jí k boku. „Taky.“ Smutně se na něj usmála.

„Suzan co ti udělal? Jsi od včerejška zamlklá.“  To by nebyl Simon, aby si nevšiml. Trochu ji děsilo, jak dobře jí tento muž zná. Teď stáli každý po jedné její straně, kousek od svých mužů a plně soustředěni na ní.

„Jen … nechme to být.“ Mávla nad tím rukou. Jak jim má vysvětlit, že jí připomněl její odlišnost, minulost a samotu, které jí bude navždy činit jinou než ostatní.

„Nechat být?!“ Will se nemínil dát. „Suzan ty znáš mé city a i když je neopětuješ, já … nesnesu, aby ti kdokoli ubližoval, včetně mého bratra. Kdybys … kdybys byla mou ženou, nemohl by si dovolit to co teď. Neměl by na to právo a já … víš, že bych po tobě nechtěl nic, co by jsi nechtěla ty sama.“ Mluvil k ní tiše, jakoby si vůbec neuvědomoval přítomnost Simona a ostatních mužů.

„Willieme…“ pohladila ho po ruce. „Vážím si tvé nabídky, ale … odpusť, víš velmi dobře, že ji nemohu přijmout. Už jednou jsem ti řekla, že se netoužím znovu provdat, příliš by mne to svazovalo. Věřím, že  by jsi ke mně byl velkorysý, ale ani ty by jsi jednoho dne neodolal „moci“, kterou by jsi nade mnou měl. A až by nadešla ta chvíle, kdyby ses z pozice manžela dožadoval … čehokoli, zničilo by to vše. Nemohla bych pak zůstat.“ Bylo to poprvé, co promluvila tak otevřeně o svých důvodech. Snad za to mohlo citové rozpoložení posledních dnů. Možná Patrikovo obviňování a chuť jí vnucovat svou vůli, že dovolila aby viděli více z jejích myšlenek. Oba muži ji němě pozorovali a tiše zvažovali její slova. Simon nejspíše pochopil více než Will, ale i tak mu to stačilo.

„Suzan…“ zašeptal a posmutněle se usmál. Sen, který měl v mysli, se rozplynul. Oba jí již znali dost dobře nato, aby věděli, že je pro ně nedostupná. Jen přátelé, nikdy nic víc.

„Jeďte! Už vás jistě čekají a se mnou si nedělejte starosti. Až se vrátím na Eliseum budu pořádku.“ Ukončila napjatou atmosféru. A vyloudila na tváři úsměv.

„Opatruj se maličká.“ Rozloučil se Simon a položil ruku na pevné stehno, kterým se dotýkali. Věděl, co potřebuje slyšet i cítit. Přátelství. A právě to jí nabízel.  Už dávno se smířil s rolí přítele a tak trochu i důvěrníka. Dávalo mu to možnost být jí mnohem blíže než kdyby se jí dvořil. Díky tomuto postavení si mohl dovolit i určitou familiárnost v chování vůči ní. I když jen v soukromí. Byla jeho i když jen částečně a to bylo víc než mohl říci kterýkoli jiný muž. A on to nemínil ztratit.

„Jistě.“ Zasmála se zvonivým smíchem a stočila kobylku směrem ke svému ráji. Za známých tónů lesa dojela k domku. Ustájit Bohemii jí trvalo jen okamžik. Když z kapsy sukně vytáhla klíč, dala psovi volno a společně s ním se uvolnila i ona. Otevřela okna i dveře a nechala voňavý vzduch vnikat do útrob domu. Když se objevila před domem měla na sobě jen košilku sahající jen do poloviny stehen. Byl to jeden z posledních teplých dnů končícího léta a ona se rozhodla užít si ho. Bude trvat dlouho, než zas bude moci odjet z Elisea. Dnes se chce smát a zapomenout na bolest, kterou on probudil. Začala si broukat a roztančila se travou. Slunce jí hřálo n kůži a krása okolo po duši. Hrála a dováděla se svou fenou, trhala květy a nakonec….