Moonlight shadow

—————————————————————————————————————-
Ahoj zdravím všechny co čtou mou povídku,
Moc se Vám omlouvám, za tak dlouhé přerušení, němčina a škola :-/, a když jsem něco psala, byla to moje závěrečná práce .
Proto se Vám moc omlouvám a tady je malé shrnutí Nepřítele:
Anna (Joe) se vydala pátrat na vlastní pěst do České republiky, přímo do Příbrami tam narazila na Marii ducha, (Svatá hora kde se měla na svaté hoře konat svatba Marie a jejího Richarda), která jí pomohl najít Kirsten, a ta jí dovedla k Richardovi a ten jí dovedl do úkrytu lidí jako je ona a poznala i svou tetu Elenu, bohužel se situace zkomplikovala, když do sídla přijela Evelyn sestřenice Kirsten sestřenice ducha Marie. Bohužel Anna se nemohla bránit, protože si minulost nepamatuje a tak to skončilo tím, že jí vůbec dokonce i duch Marie nevěří.
S pozdravem
Sidonie
—————————————————————————————————————
8. kapitola

„Holubičko, umře jenom tvoje duše ne tělo.“ Odpověděla mi Elena jízlivě.
Na to jsem neměla odpověď.

Chvíli jsem tam jen tak v šoku seděla a její poslední slova před tím než odešla, mi zněla v uších.
Umře moje duše a tělo ne?
Přišla mi říct, že útěk nemá smysl?
Blbost.
Rychle jsem do sebe nacpala večeři a zapila to studenou vodou. Následně jsem běžela k oknu. Vytáhla mříž a vyskočila a vylezla ven za domem. Klíče od auta jsem neměla a do dvora se mi nechtělo. Zvolila jsem tedy útěk lesem.
Běžela jsem skrz křoví, ostružiní (Auú), malou louku uprostřed lesa zarostlou travou. K řece… bylo už k ránu, a já toho měla dost.
Zalezla jsem si do dutiny vymleté od vody pod pařezem a usnula.

Mezitím v sídle

Gabriel

Seděl jsem nad hromadou papírů a poslouchal ostatní členy pátracích týmů o možných přeživších, když jsem uslyšel řev.
„Vězeň utekl.“ Volala zděšeně Kirsten. „Ona nás prozradí?! Najdou nás a zabijí!“
Rychle jsem běžel k cele.
Mříž byla pryč a v důlku jsem uviděl krev.
Krucinál, že by to byla pravda? Zradila nás?
„Vidíš, kdyby byla nevinná tak by přece neutíkala.“ Ozvala se Elena jako by mi četla myšlenky, což bylo nemožné. Ona toto nadání neměla.
„Můžeš toho obviňování nechat? Alespoň na chvilku.“ Chtěl jsem chvíli přemýšlet, od začátku mi něco říkalo, že je to dobrá holka, ale důkazy mluvily proti ní…
„Navrhuju hlasování.“
„O čem?“ Zeptal jsem se bezmyšlenkovitě.
„O použití rituálu.“
„No tak o tom už jsme mluvili.“
„Dám o tom hlasovat…“ Otočila se Elena na podpatku. „Všichni do hlavní místnosti teď hned.“
Bylo vidět, že jako jedna ze starších má pořád nějakou autoritu.
„Všichni v této komunitě, rodino moje, bohužel Vás musím postavit před nelehkou volbu o naší budoucnosti. Joe, Anna nebo jak si říká moje neteř, která se spojila s nepřáteli, jak jistě víte, utekla. A já navrhuji použít rituál a zachránit nás všechny a zároveň mi vrátit dítě. Kdo je pro, ať zvedne ruku.“
Všechny ruce se zvedly.
Kruci.
„Počkejte lidi.“ Zvolal jsem. „Co když je nevinná?“
„To by neutekla.“ Odpověděla mi Elena. Navíc máš dva svědky. Co chceš víc?“
„Tobě nezáleží na vlastní neteři?“
„Kvůli ní umřela Marie? Naše Marie? Ty jsi na tento fakt zapomněl?!“
Nezapomněl a nikdy nezapomenu, ona byla světlo mého života.
„Nechceš ji zpátky?“
Ano, zakřičel jsem v duchu. Možná to bylo sobecké, ale tak moc jsem ji znovu chtěl mít u sebe, že mi v tu chvíli na ničem jiném nezáleželo.
„Připravte vše potřebné na rituál.“ Zavelel jsem a otočil jsem se na Elenu. „Přiveď mi ji zpátky. Zatím pojedu do města ať je potom než se vrátím.“ Kývla a já odešel.

Lili

Anna našla někoho od nás? Super. Ale něco na jejím tónu se mi nelíbilo.
Musela jsem rozhodnou, jestli teď nebo potom.
Moje instinkty mě varovaly.
„Stu, musíme jet.“
„Kam, zeptal se mě překvapeně?“
Popsala jsem mu staré sídlo a zhruba jeho lokaci. A on věděl, bylo to místo kde žil s rodiči… vzpomněl si můj drahoušek alespoň na něco.
Ale teď nebyl čas, Anna byla v ohrožení.
Dannymu jsem poslala SMS s popisem místa, kam jedem, aby pro případ, že by to nevyšlo, ji zachránil (Plán B). Samozřejmě měl mobil vypnutý, pořád byl uzavřený do sebe kvůli Anně a byl nesvůj ze svého rivala. Popravdě asi by ho nejradši zabil, podle jeho postoje, když se spolu naposledy setkali a potom co se naposledy viděli před tím, než nás Anna rozpustila do světa, abychom hledali ostatní, ale my jsme takové štěstí neměli.
Sbalila jsem si věci a jeli jsme na letiště. Potom, co jsme se naposledy rozdělili, jsme se Stuem jeli zpátky do Austrálie do našeho domečku.
A jeli jsme do Sydney na letiště. Směr
Cesta letadlem pro mě byla dlouhá a já přemýšlela, že jsem během ní zestárla nejméně o 100 let.
Přistáli jsme v Praze a pronajali si terénní auto v půjčovně.
Stu si sedl za volant a objal mě. Snažil se mě uchlácholit, jenomže můj strach ještě víc zesílil. Občas mu přidělávám vrásky, problesklo mi hlavou.
Připoutali jsme se a vyjeli.
„Bude to tak 2 až 3 hodiny jízdy.“ Upozornil mě, když se stmívalo. „Jestli chceš, můžeš se prospat.“ Podíval se na mě ustaraně.
„Ano, lásko.“ Odpověděla jsem poslušně, nechtěla jsem, aby se strachoval o moje zdraví.
Zavřela jsem oči a usnula.
Možná za to mohl časový posun, nebo postě únava ale spala jsem velice tvrdě, až mě Stu musel probudit v malém městě.
„Už jsme skoro tam.“ Řekl a políbil mě. „Jak ses vyspala?“
„Dobře a bylo to tím, že jsi byl se mnou.“ Usmála jsem se na něj a koukla, že stojíme na nějakém parkovišti.
Najednou se zarazil.
„Děje se něco?“ Zeptala jsem se ho.
„Nic jen jsem měl pocit, že jsem viděl někoho známého.“ Odpověděl zamyšleně. „Ale nemůžu si tu tvář přiřadit.“
„Pojedeme?“
„Ano, už jsem natankoval.“ Otočil klíčkem a jeli jsme dál.
Za městem jsme chvíli jeli lesem po silnici a potom jsme zabočili na lesní cestu.
„Už jenom tak 2 kilometry a jsme tam.“ Odpověděl a bylo mi jasné, že tu něco nehraje.
„Ty nejsi z Austrálie?“
„Ano.“
„Tohle byl náš úkryt. Místo které by nenašel nikdo kromě Ochránců.“ Opět jako by bezmyšlenkovitě řekl.
„Za chvíli si vzpomeneš.“ Zajásala jsem.
„Možná si nechci vzpomenout.“ Řekl tajemně.
„Proč?“
„Já nevím.“ Odpověděl smutně.