Moonlight shadow
Povídkový web.
Poražení
Poražení
Kráčela ulicí jako kdyby jí vše patřilo. Pěkně prostředkem, sebejistá i přes nebezpečně vysoké podpatky. Vítr si pohrával s jejími vlasy a upozorňoval na jejich uspokojivou délku těsně nad zadek. Letos byla bruneta.
Ani vlastně nevěděla kdy to začalo. Už několik let ale dodržovala ten svůj podivný rituál. 1. ledna v 11:11 navštívila kadeřnictví a pak rok žila s jednou barvou. A jednou identitou.
Cítila pohledy kolemjdoucích chlapců a mužů a její plné rty se poslušně zkroutily do sebejistého úsměvu. Milovali jí. Všichni. A ona to věděla.
Nevadilo jí to. Kdysi jí pohoršovali všichni ti staří ženáči, kteří si nedokázali vážit toho, co mají doma. Dnes už jí byli ukradení. Ignorovala je. Měla ráda mladé maso. Mladou krev.
Všichni ti mladíci, které už vystřídala, by asi byli dost překvapení. Mohla klidně být jejich babičkou. Jenže vypadala na dvacet a ne na šedesát; nebo kolik jí to vlastně už bylo?
Ve výloze zahlédla odraz svojí perfektní postavy. Její tělo bylo snem snad každé dívky. Byla štíhlá i když se o to nijak zvlášť nesnažila. Z krve holt moc nepřiberete.
Najednou se zarazila. Něco bylo špatně. Začala ostražitě prozkoumávat okolí. Nic podezřelého. Nasála vzduch, ale kromě směsice lidských pachů a specifické vůně nedaleké říčky nic zvláštního necítila. A pak ho uviděla.
Seděl na lavičce pár metrů od ní. Sluneční brýle frajersky nasazené, značkové oblečení a přitažlivý úsměv. Jen kdyby byl věnován jí…
Zamračila se. Tohle se jí nestávalo často. Každý chlap při pohledu na ní začal slintat. Teda až na ty jinak orientované, ale tenhle na to nevypadal. Pohladila si svou minisukni a zamířila k němu.
„Ahoj, máš tu volno?“ zeptala se nevinně.¨
„Jasně.“ neurčitě se pousmál.
Mlčel. Čekala, že se mu zrychlí tep, když si přisedla co nejblíž, ale on se jen trošku ošil a dál hleděl bůh ví kam.
„Jmenuju se Emily, ale přátelé mi říkají Em.“ natáhla k němu ruku. Nepřijal jí.
„Jack.“ utrousil a ona instinktivně cítila, že se mu její přítomnost moc nezamlouvá. Nechápala proč. Dobře si všimla, že z něj není cítit žádnou ženu. Takže buď nikoho nemá nebo provozuje tu zvláštní věc, která se teď v době internetu rozmohla – vztah nadálku.
„Krásný výhled, že?“ pokusila se navázat na zatím nepříliš vydařenou konverzaci.
„Nádherný…“ skoro zašeptal. Řekl to tak zvláštně…
Připadala si bezmocná. Tohle se jí už hodně dlouho nestalo. Vždyť má přece s muži takové zkušenosti! Ušklíbla se. Však ještě uvidíme jestli ti takhle odtažitost vydrží, pomyslela si.
Chvíli přemýšlela, zda nepoužít trochu svojí moci, ale potom to zamítla. Tohle byla výzva. On byl výzva. Pomalu položila svou dlaň na tu jeho.
Trhl sebou jako kdyby ho popálila. Podíval se jejím směrem. Srdce se mu rozběhlo jak splašený kůň. Pootevřel ústa a ona se už už nakláněla, že ho políbí. Vstal a sevřel v ruce něco, čeho si předtím nevšimla.
Bílou hůl. Její porážku… a jeho vlastně taky.
MP3
Návštěvnost
Wow, Sall! To je opravdu milé překvapení! Vůbec jsem nevěděla, že taky něco píšeš 🙂 Krásné! Budeš, doufám, pokračovat? Vím, že jsou „Poražení“ v sekci jednorázovky, ale třeba s tou bílou holí na konci by se to dalo určitě rozvést, málo kdo si pod tím něco představí, takže si konec musí domyslet, ale vypadalo to opravdu jako hodně dobrý start nějaké nové povídky – vcelku dost příjemné a hodně zajímavé 🙂 Pokračuj, prosím, ráda bych si od tebe přečetla další část Poražených :o)
No, většinou píšu jen komentáře 😀 Kdysi jsem napsala pár věcí (pod většinu z nich bych se dnes nepodepsala) a od té doby jsem jen četla a četla… a pak přišla nějak inspirace, tak jsem si řekla, že bych to mohla hodit na papír, třeba se to bude někomu líbit 🙂
Moc děkuju za krásný komentář, s pokračováním si nejsem úplně jistá – mám sice několik nápadů a vím jak by se to mohlo dál vyvíjet, ale nevím, zda bych byla schopná to pak dokončit… a kdybych to neukončila, nemůžu si pak stěžovat, že druzí mají nedopsané věci a já nevím jak to dopadne 😀 (leda by mě osvítila nějaká úplně geniální myšlenka a já pak mohla s ostaními kšeftovat stylem – ty dopíšeš kapitolu a pak zvěřejním pokračování já :D)
Ještě nad tím popřemýšlím a uvidím, zda přidat pokračování nebo radši jiný kratší příběh. Přemýšlela jsem nad kompromisem – přidat pohled z druhé strany odhalit u toho pár dalších podrobností… a třeba příběh ožije a začne se psát sám 🙂
Ach jo 😀 nejsmutnější je, že můj komentář je pomalu delší než ta „povídečka“ 😀 Kdybych takhle okecávala ten příběh, měla bych x kapitol vystaráno 😀
Já myslím, že je naopak lepší kratší, ale smysluplnější a dějově-„nadupaná“ kapitola než „okecávací“, X stránková, kdy stejně přeskakuješ a přeskakuješ a v té změti popisovaných věcí hledáš vlastně příběh samotný 😉 No, tak to já bych byla asi nejraději právě za tu variantu, kdy napíšeš ještě „druhý“ pohled a postupem času se z toho začne příběh tvořit sám 😉 Určitě budu ráda, když si od tebe ještě zase v dohledné době něco přečtu, nejlépe něco, co nekončí vraždou hlavního hrdiny a „vítězstvím zla“ 🙂 Ach, já a ty happy-endy :-)).