Moonlight shadow

 46. Vyznání

Probudila jsem se až s východem slunce. Čekala jsem, že budu rozlámaná z toho jak jsem usnula v korzetu, ale jaké bylo mé překvapení když jsem zjistila, že mám na sobě krásnou krajkovou košilku.
„Rae!“ zeptala jsem se a zkoumavě se na něj podívala.
„Krásné ráno má ženo!“ smál se na mne očima. Byl šťastný, stejně jako já.
„Nechtěl jsem aby jste se v noci tlačili a hlavně asi by jsi se v tom moc dobře nevyspala a býváš teď dost unavená.Tak jsem tě převlékl. Bylo to jak oblékat panenku.“ culil se.
„Děkuju a ……….večer to bylo……..úžasné.“ začervenala jsem se.
„I mne to tak připadalo. Jen až půjdeme dolů připrav se na pobouřený výraz svého otce.“ přidal k mým rozpakům.Nadzvedla jsem obočí.
„Byla jsem moc hlasitá?“ zeptala jsem se s obavou.
„Pro lidské uši né, ale ………jenže to je jen polovina ….řekněme problému.“ odmlčel se, „Já taky nebyl tichý a myslím, že naší svatební noc slyšeli všichni né jen Matt s Viv.“ jeho hlas v sobě nesl pobavení, ale já netuším jak se mám tvářit až je uvidím.Už teď jsem se červenala.
„Ale Jasi jsi má žena a to co se v noci dělo je přeci mezi manželi normální.“ hladil mne po vlasech. Ale co! Vždyť stejně všichni vědí,že…..Pohladila jsem si bříško. Zpozoroval můj pohyb a položil svou ruku a můj pohyb zopakoval.
„Měli bychom vstát?“ zeptala jsem se.
„Je ještě brzy, všichni kteří mohou ještě spí.“ ujistil mne. Přitulila jsem se blíž. Bylo zvláštní, že chlad vycházející z jeho těla jsem vnímala stále méně.
„Jas už jsi uvažovala o jménu pro naše maličké?“ zeptal se znenadání. Leželi jsme teď na sobě, přesněji já ležela na zádech na jeho hrudi s jeho rukama obtočenýma kolem těla a spojenýma tak že „chránili“ plod naší lásky.
„Trochu, ale zatím nic konkrétního. Ty už nějaká jména máš?“ byla jsem zvědavá. Vlastně jsem neměla představu jaká jména by se mu mohla líbit.
„ Také nic určitého, stále čekám na nějaký podnět, ale chtěl jsem vědět jestli nemáš nějaké oblíbené.“ tak nic, takhle se nic nedovím. Zkusím to jinak.
„Víš říkala jsem si, že kdyby to byl chlapec mohl by nosit jméno tvého otce. Tedy bylo-li alespoň trochu hezké.“ mrkla jsem na něj, „a dívčí…….už mě jich pár napadlo, ale zatím jsem je zas všechny zavrhla, takže stále hledám to pravé.“
„Nemyslím si, že bych chtěl aby se náš syn jmenoval Muir. Je to sice starobylé jméno, ale do dnešní doby se moc nehodí. A ač mne tvá slova těší neměl jsem s otcem zrovna nejlepší vztah, Matt je mi otcem daleko víc než byl kdy on.“ vtiskl mi polibek do vlasů a já mlčela. Co na to říct? Nic mne nenapadlo.
Dnešek byl poslední den kdy je tu mamka a Jana, večer odjíždějí a já bych si je chtěla ještě užít.
„Rae, vím že bych teď asi měla být s tebou, ale ……..“
„Klid. Vím, že by jsi chtěla strávit zbývající čas s maminkou a Janou, než ti odjedou.“ nenechal mne domluvit.
„Díky.“
„Není zač. Já tě budu mít po zbytek věčnosti takže pár hodiny klidně obětuji.“
Když Rae uznal, že je dost hodin, vstali jsme a já posbírala pár věcí na sebe a sešli jsme dolů. Dnes Rae nezůstal před koupelnou, ale šel se mnou. Bylo to zvláštní najednou se moci chovat tak………..prostě být spolu a nemuset se hlídat. Hlavně kvůli Mattovi. Vychutnávala jsem si společnou sprchu a vůbec nespěchala k jejímu konci. Stejně přišel. Umytá, oblečená a se zářícím úsměvem jsme se s Raem vydala k rodině. Vešli jsme do jídelny a ……..já málem přišla o sluch.
„Happy birthday!!!!“ ozývalo se dost nahlas. Narozeniny! Já na ně včera úplně zapomněla. Měla jsem, ale dobrý důvod, událost která to dokázala byla pro mne znamenala mnohem víc než plnoletost.
„Děkuju.“ zmohla jsem dojetím na jediné slovo když se halas utišil.
„Všechno nejlepší holčičiko.“ přála mi mamka a podávala mi obálku. „ Nech to na později.“ zašeptala mi do ucha, když mne políbila. Kývla jsem. Petr mi taky popřál a dostala jsem malou krabičku. V ní byl krásný náramek – zlatý. Pak se objevil zbytek rodiny. Od Loly a Toma jsem dostala nádherné hodinky, Julie a Nicky překvapili nádherným starožitným kufříkem – byla v něm souprava na psaní. Kalamář a podobně, Nath který mě znal asi nejlépe mi dal něco, co mi vyrazilo dech. Svazek starých knih ovázaný žlutou stuhou. Dívala jsem se na hřbety zdobené zlatem a skoro se jich bála dotknout.
„Děkuju.“ zašeptala jsem. Táta a Viv mi dali nový notebook a Janka krásné fotoalbum, prý ať mám kam uložit ty svatební. Dívala jsem se na ně a na dárky …
„Moc vám všem děkuju, ale nemuseli jste ……víte, já ……….já už přece ten nejlepší dárek dostala. Včera.“ otočila jsem se k místu kde ještě před chvílí stál Rae. Teď už tam, ale nebyl.
„Jas!“ ozvalo se mi za zády. Rychle jsem se otočila zpět. Přede mnou byla kytice osmnácti čajových růží a mluvila ke mně. Teda jistě, že nemluvily ty růže, ale můj muž ukrytý za nimi.
„Vše nejlepší lásko a tím darem jsi byla ty pro mne !“ s těmito slovy mi podal květiny a podlouhlou krabičku, pouzdro potažené sametem. Kytici jsem podala Viv a zkoumavě se dívala na pouzdro. Pomalu jsem ho otevřela. Na saténu tam ležel zlatý řetízek a přívěškem. Byl mi něčím povědomý. Medailon! Vzala jsem ho do ruky. Tenhle měl tvar srdce se znakem Dunravenu. Fénixe. Otevřela jsem ho, na jedné straně byl obraz Rae a druhá byla prázdná. Věděla jsem proč. To místo patří našemu dítěti.
„Děkuji“ řekla jsem se slzami v očích. Jen on a já jsme věděli o Johanině tajemství a proto jsme jen já a on jsme věděli co pro nás ten medailon znamená.
„Tak a jde se jíst.“ rozhodl Matt. Najedli jsme se a tak nějak rozprchli po hradu a okolí. Zůstala jsem s mamkou a Janou v knihovně. Petr někam zmizel s tátou. Ti dva si kupodivu rozuměli.
„Jas?“ ozvala se do ticha Jana.
„Ano?“ zvedla jsem hlavu od dokumentů, které mi máma ráno dala. Byly to smlouvy na svěřenecký fond s neuvěřitelnou sumou. Stále jsem nechápala, jak byla mamka schopna to celé udělat, aniž bych si všimla. Téměř vše co jí táta posílal, ukládala.
„Prosím! „ naznačovala mi rukou abych šla blíž. „ Neříkej to nikomu, ale já teď na chvilku zmizím. Volala jsem Robiemu a on by mi chtěl vše vysvětlit. Já souhlasila. Počkej, než začneš vyšilovat mám ti vyřídit a to doslova. Omlouvám se a neposkvrním čest rodu pro někoho kdo toho není hoden. Síla rodu zůstává na jedinné straně. Sice nechápu co tím myslel, ale ty prý budeš vědět.“ kroutila nad tím hlavou, ale jak ji znám je ráda, že je i když nevědomou, součástí nějakého tajemství.
„Dobrá a kdy se chceš vrátit? Nezapomeň, že dnes odlétáte a já myslela, že bychom mohli být ještě spolu.“ souhlasila jsem.
„Do tří jsem zpět a jen mezi námi prý budem na Fenriru. Jo a všimla jsi si co mají ve znaku? Vlka a hory. Fenrira znázorňovali vikingové jako ohromného vlka který může pozřít zem. Náhoda co!“ dodala s tajemným úsměvem. Jasně ta má všechny známe legendy v malíčku.
„Tak si to užij a dej vědět kdybys potřebovala přivézt.“ popíchla jsem ji a dívala se jak mizí.
„Mami? Víš, že já se ani nezeptala. Budu mít sestru nebo bratra?“ otočila jsem se na ni.
„Že ti to ale trvalo než jsi se k téhle otázce dostala.“ zasmála se. „Vypadá to, že mě chlapci nejsou souzeni a tak……sestru. A když tě tak vidím….ano…máme i jméno. Serafine a nebo Salome. “
Jasně mamka se nezměnila, romantika. Chudák ségra. Mamka začala klimbat a tak jsem ji zvedla nohy na sedačku a přikryla ji. Já se vybrala do obrazárny. Sem se chodilo jen málo. Vlastně já tu byla jen dvakrát. Poprvé hned ten den co jsme přijeli a podruhé když táta dělal prohlídku pro mámu a ostatní. Šla jsem sem hlavně kvůli jednomu portrétu. Chtěla jsem znát muže Johany. Vlastně nejen to, ale tohle byl ten hlavní důvod. Došla jsem k ní a byla ráda, že jsem si vzala svetr. Netopilo se tu a tak teplota byla jen něco okolo 12-15 stupňů. Pomalu jsem procházela podél obrazů a četla si kdo je kdo. James – prohlížela jsem si přísně vyhlížejícího muže. Otec Johany, pokud byl takový, jak vypadal na obraze neměla s ním asi lehký život. Herold – její manžel. Nebyl to zrovna krasavec, ale oči které se dívaly obrazu byli laskavé. Snad takový i byl. Najednou mi bylo líto, že nemohla prožít svůj život se svou láskou. Šla jsem dál. Nebyli tu všichni, ale i tak tu bylo dost portrétů. Zvláštní, že ani jeden neměl problém si s dívkou vzít i její jméno. Všichni se stali pány na Dunravenu. Došla jsem k poslednímu z obrazů. Můj dědeček. Vlastně ne, můj prastrýc. Nikdy jsem neviděla jedinou fotografii dědy a vlastně nikoho z tátovi rodiny. Strýc měl hezký tvar tváře, ale oči byli chladné jakoby bez lásky. Oklepala jsem se. Vůbec to nevypadalo, že jsou s Mattem příbuzní. Snad…….., ale ano kostra tváře byla stejná, ale táta měl milý úsměv a v očích laskavost. Jsem zvědavá zda sem pověsí i svůj portrét. Měl by, ale jaký bude po něm? Rae? Čert ví, to ukáže čas. Začala my být zima tak jsem se otočila a vracela do tepla.
„Jas nevíš kde je Jana?“ ptal se mne Nath když jsme se potkali na chodbě.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se místo odpovědi.
„Lehce před třetí!“ odpověděl mi.
„Aha tak to asi už na cestě z Fenriru.“ dodala jsem odpověď.
„Co tam dělala?“ překvapeně se ptal.
„Myslím, že měla s někým schůzku.“ zkoumavě jsem se na něj dívala.
„Aha.“ vydechl sklesle. Najednou jakoby se zmenšil.
„Nathe myslím, že by ji potěšilo kdybys jí jel naproti.“ povzbudila jsem ho.
„Vážně?!“ zvedl hlavu a v očích se mu zas rozsvítilo.
„Tobě se líbí, viď!“ nedalo mi to se nezeptat.
„Ano moc. Víš, cítím k ní to co ……promiň …….k tobě nikdy“ koktal.
„Proč se omlouváš? Jsi můj bratr a to stačí. Bratrská láska je přesně to co chci. Vždyť jinou bych ani nemohla opětovat.“ udiveně jsem na něj koukala.
„Nathe, ale mám jednu prosbu. Buď na ni hodný a trpělivý ano!“ požádala jsem ho .
„Nemohu být jiný. Jas i když jsem nikdy nic podobného necítil tak…….myslím, že ji miluji. Jen…….myslíš, že mne bude chtít? Ona je dokonalá a já……..“ pokrčil rameny.
„Kruci vy jste všichni stejní!“ musela jsem si ulevit.
„Jak stejní!?“ nechápavě po mě zopakoval.
„No ty, Nicky i Rae proč si myslíte, že jste něco špatného? Já i Julie jsme díky vám nejšťastnějšími na světě a Jana bude jistě taky, ale musíš jí to říct. Víš mi si moc ve vaší blízkosti nevěříme.“ radila jsem.
„Dobrá zkusím to, ale víš jistě, že ona a někdo z vlků………..“ nechal svou otázku vyznít do ztracena .
„Nevím, ale vím co mi řekla noc před svatbou. A běž už.“ popostrčila jsem ho.
Šla jsem pomalu ztichlým hradem. Kde všichni jsou? No co, můžu alespoň přemýšlet a trénovat. Změnila jsem směr a vydala se na střechu. Všude byl klid a ticho. Možná i proto ke mně dolehli útržky rozhovoru, který probíhal dole pode mnou. Jana se vrátila a srazila se s Nathen ve dveřích. Teď sedí na lavičce před fontánou a povídají si.
„….chtěl mi vše vysvětlit…né i když nějaký cit klíčil, zničil ho svým chováním………nemohu věřit.“ zaslechla jsem Janin hlas.
„………bál. Záleží mi na…………….chceš?………..budu moc rád……….Vážně!!!“ tak tohle bylo nadšení v Nathově hlase.
„ ………jsi si jistý? Ale………nejsem ničím….“
„Jsi ta …………..luji tě!“
„Já…….možná je to ono“
Takže se konečně vyjádřil. Snadse mu nedostalo odmítnutí, ale podle veselého smíchu nejspíš ne. Přestala jsem je vnímat a soustředila se na svůj štít. Už mi šlo ho rozprostřít a obalit jím někoho jiného. Cvičila jsem a snažila se dostat do svého štítu co největší prostor.

Když v tom………..