Moonlight shadow

Otočila se k němu zády a snažila se zastavit palčivé slzy, které se jí draly do očí. „Sakra Jamesi,“ pohlédla mu znovu do očí a přes spodní okraj řas se jí přehoupla první slaná krůpěj. „Co to má znamenat?“ odmítavě zavrtěl hlavou. „Amber?“ Sall se otočila k jeho sestře, neunikl jí Jamieho varovný pohled. I druhé dívce po tváři stékaly slzičky. „Do háje s tebou Jamesi, netvrdil si snad, že kvůli ní znovu začneš s léčbou? Myslíš snad, že to nepozná?“ vyštěkla vzdorovitě.

Zhluboka se nadechl. Opět bojoval sám se sebou. V jednu chvíli měl chuť jí všechno říct, protože toužil strávit svůj vymezený čas po jejím boku a v druhé chvíli si chtěl nechat vše pro sebe a utéct před ní dřív, než si to sama poskládá dohromady. Jenže Sall nebyla naivní hloupá husička, které by to trvalo nějak dlouho. Musel se rozhodnout okamžitě i s tím rizikem, že ho sama opustí hned, jak se to dozví, což by pro ni bylo nejlepší. Zaslouží si pravdu. „Tak dozvím se konečně, o co jde?“ Jamesův nádech trval nekonečně dlouho. „Mám rakovinu plic,“ tak a bylo to venku. Železná obruč kolem Sallyina hrudníku se stáhla. „Cože?“ vyjekla a vyděšeně pohlédla na Amber, která ztěžka přikývla. Zvedl se jí žaludek. Rozběhla se do koupelny, sotva stačila zakleknout k míse, začala zvracet. „Sally, já…“ „Mlč!“ okřikla ho, mlčky si vypláchla ústa. „Já… promiň, musím, promiň,“ slova z ní tryskala v naprosto nesmyslných heslech, načež utekla z bytu, vycházková hůl zůstala opomenutá vedle postele.

James se zhroutil na gauč. „Najdu jí,“ špitla Amber. „Je to všechno tvoje vina,“ vybouchl její bratr. „To kvůli tobě utekla. Kdybys jednou držela jazyk za zuby, nic z toho by se nestalo.“ „Jasně, hoď to všechno na mě. Ty jeden zatracenej, sobeckej parchante. To si měl v plánu jí lhát, dokud bys jí neumřel v náručí?“ poprvé to vyslovila nahlas, dva roky samu sebe přesvědčovala, že se z toho dostane, ale nastal čas čelit realitě. „Nic z toho jsem neplánoval. Nikdy jsem jí neměl potkat!“ zařval zoufale. „Já vím,“ Amber si přisedla, objala ho něžně kolem ramen. Schoulil se jí do klína. Bylo to poprvé, kdy její starší bráška potřeboval někoho, kdo by se o něho postaral. Po celé ty roky po smrti rodičů o Amber pečoval, nyní potřeboval ji, aby ho podpořila. „Přivedu ti Sally zpět,“ nenápadně si setřela slzy z tváře a vydala se hledat jehlu v kupce sena. 

Sally běžela bezcílně parkem. Měla dojem, že každý další krok je pomalejší, kratší a díky částečně nepohyblivému koleni, bolestivější. Netrvalo dlouho a uvědomila si, že to není jen pocit. Její běh pozvolna přecházel v chůzi a chůze v loudavý krok. Povedlo se jí téměř poslepu zamířit do stínu několika stromů, kde se zhroutila na zem. Z hrdla se jí vydral němý výkřik. Po tváři se jí valily potoky slzí. Dusila se pláčem, několikrát musela zalapat po dechu, ale kyslíku se jí stále nedostávalo. V krku měla tak pevný knedlík, že začala znovu naprázdno zvracet. Doplazila se o kousek dál a tam se schoulila ke stromu ve snaze přestat myslet. Chtělo se jí umřít. 

Nevnímala, jak dlouho leží na místě. Jen z dálky, slyšela tiché zafrkání. Zdálo se jí o tom, že je zpátky doma. Stočená ve slámě do klubíčka, jako pokaždé, když ji něco trápilo. Ale domov byl příliš daleko, a tohle měkké vlhké šťouchání příliš živé, než aby snila. Donutila se otevřít oči a přímo před sebou uviděla velký sametový čumák hřebce, což ji donutilo k úsměvu. Koně si ji vždy dokázali najít, stejně jako tento. Nemohlo ji uniknout, že se jedná o služební zvíře jízdní policie, avšak bez jezdce. Hřebeček nervózně přešlapoval, rozrušeně oddechoval a neustále stříhal ušima. Byl vyděšený, zrovna jako Sally.

„Ahoj kamaráde,“ přestože chtěla promluvit jemně, aby ho nevystrašila ještě víc, hlas se jí zadrhl a zvíře ustoupilo. Několikrát polkla. Přítomnost toho koně v ní rozproudila vlnu klidu. Vrátila se myšlenkami tam, kam opravdu patřila, kde to patřilo jí. Párkrát se zhluboka nadechla, aby našla vnitřní rovnováhu a pak promluvila tím svým hypnotickým uklidňujícím tónem. „neboj se, klid chlapče…“ pokračovala dál a nastavila koni dlaň, aby ji mohl očichat. Brzy se uklidnil natolik, aby se mohla postavit a chytit ho za uzdu. „Kde máš svého jezdce, kamaráde,“ zahrabal předním kopytem a odfrkl si. „No řekla bych, že si ho někde shodil, že?“ Znovu zafrkal. 

Přistoupila bokem a rukama se vytáhla do sedla, aby co nejméně zatížila levé koleno, celá noha ji bolela jako čert. Ani se nenamáhala zaseknout chodidla do třmenů. Služební sedlo nebylo tak pohodlné jako ta, která měli doma, přesto byl ten pocit k nezaplacení. Jemně hřebečka pobídla a ten se ochotně nechal vést její lehkou rukou. Vyrazili na hlavní cestu a Sall se bedlivě rozhlížela, jestli neuvidí někoho, ke komu by hřebeček patřil. Nakonec narazila na policejní vůz, seděli v něm dva muži a vášnivě diskutovali se třetím strážníkem, který stál vedle dveří řidiče. Až když dojela trochu blíž, všimla si, že stojící muž má uniformu lehce potrhanou s velkým zeleným flekem na zádech. Věděla přesně, co to znamená. Ve chvíli, kdy padal z koně, se mu jedna noha zasekla ve třmenu a hřebeček ho chvíli táhl za sebou.

„Dobrý den, pánové, myslím, že tenhle rozdivočelý mladík patří k vám,“ poplácala koníka po statném krku. Potlučený policista se k ní otočil s nevěřícným úsměvem. „Jak se vám tohle povedlo, madam?“ „Kouzlo osobnosti,“ usmála se a chystala se seskočit ze sedla, jenže skoro celou vahou zatížila bolavou nohou a svalila se rovnou na strážníka. Ten naštěstí udržel rovnováhu, takže neskončili na zemi. Ani jednomu muži zákona neušlo, že se jí do zarudlých očí opět nalily slzy. „Jste v pořádku?“ Mladík jí stále něžně svíral v náručí. Sall škytla a přikývla. Nebyla schopná slova, veškerá útěcha, kterou jí hřebeček přinesl, se rázem vypařila. „Nikdo Vám neublížil?“ nesouhlasně zavrtěla hlavou, ale v jejích očích bylo příliš smutku, takže jí mohli jen těžko uvěřit. „Víte co, za chvíli mi končí služba, mohl bych Vás pozvat na kávu?“ opět mlčky přikývla. „Dobře,“ upřímně se usmál a konečně ji pustil. Sall udělala opatrný krok, ale koleno se jí podlomilo a tupá bolest projela celým jejím tělem. Zakňučela, opět skončila ve strážníkově náruči. 

Najednou na ní úplně všechno dolehlo. Všechny myšlenky, které se snažila potlačovat, byly v plné síle zpět. Přišla o Rona, ztratila veškeré naděje, že bude zase normálně chodit. A jako by to snad nebylo málo, osud jí zasadil další ránu tím, že kluk, kterého by snad mohla milovat, umírá na rakovinu. Došla jí veškerá sebeúcta, hrdost, vše o co by se mohla opřít. Do očí se jí valily další a další slzy. V neznámém parku, v cizím městě objala naprosto neznámého člověka a brečela mu na rameni jako malá holka. „Už nemůžu dál,“ šeptala. „Jsem tak unavená,“ její slova zněla jen jako skřeky. Zpočátku zaskočený strážník ji pevně přitiskl na svou mohutnou hruď. Nechal ji plakat, dokud k tomu měla sílu. Pak ji něžně zvedl do náruče a usadil do auta. O jeho koně se postaral kolega. 

Po té, co zaparkovali v policejních garážích pod stanicí, ji opět pomohl z auta. Zhroucená Sally se nechala bez protestů nést v jeho náruči až do kanceláře. Na převlékání se prozatím vykašlal. Ve stavu v jakém se nacházela, dívku odmítal nechat samotnou. Posadil ji na nepříliš pohodlnou židli a o pár vteřin později před ní postavil šálek vařící černé kávy. Sall ji téměř okamžitě vypila. Horko rozlévající se jejím tělem ji dělalo nečekaně dobře. Utřela si nos do rukávu mikiny a dlaněmi promnula oči. Konečně se trochu vzpamatovala. „Hrozně se omlouvám,“ smutek na krátký okamžik vystřídal stud. Byla zahanbená svým hysterickým výstupem. „Vážně se omlouvám, ale myslím, že za sebou mám nejhorší den svého života.“ Rychle otřela další nezastavitelnou krůpěj slz.„Můžu vám donést ještě něco k pití?“ Váhavě přikývla. „Mohla bych dostat další kávu?“ Shovívavě se usmál. „Jste první, kdo si o něj říká dobrovolně.“ I ona se pousmála, to kafe bylo vážně odporné, ale aspoň zahřálo…

Robert, jak se strážník představil, se posadil s druhým hrnečkem naproti ní. „Nechtěla byste mi říct, co se stalo, třeba bych vám mohl pomoci…“ „Neměl byste něco silného proti bolesti?“ léky už nebrala pár týdnů, ale teď netoužila po ničem jiném než otupit smysly. Trochu se zamračil. Jako strážce zákona byl na léky proti bolest trochu háklivý. Okamžitě jeho pohled pochopila. „Před nějakou dobou jsem měla úraz kolene, myslím, že když jsem se snažila utéct od… utéct, něco mi tam prasklo. Za normálních okolností dokážu z koně seskočit docela elegantně…“ z pokusu o úsměv vyšel smutný škleb. „Neměl bych vás raději odvézt do nemocnice?“ „Ne,“ vyhrkla rychle, nenáviděla nemocnice, „to nebude potřeba,“ lhala, přestože moc dobře věděla, že její noha není v pořádku. „už je to lepší,“ pokračovala nepříliš přesvědčivě. „Jak myslíte, ale pokud nebudete schopna odejít po svých, odvezu vás tam,“ odpověděl naprosto nekompromisně a Sall pochopila, že se lékařské pomoci nevyhne.

„Co kdybyste mi řekla, před čím jste utíkala?“ tohle byla nečekaná a naprosto neúmyslná rána pod pás, ale mohla snad od policisty čekat jinou otázku. A přišly další slzy. Nechtěla to říct nahlas, nemohla. „Dneska jsem se dozvěděla, že můj přítel…“ v krátkém záchvatu paniky několikrát zalapala po dechu, znovu se jí otáčel žaludek. „můj přítel,“ hrdlo se jí úplně stáhlo. Schovala obličej do dlaní a potichu to řekla: „má rakovinu. On mi umře,“ s dalším záchvatem paniky už byl Robert u ní a znovu ji svíral v náručí. „Jen klid,“ snažil se ji utěšit. Najednou všechno potemnělo. Sall se propadla někam, kde nebyla bolest ani smutek a byla tomu neskutečně vděčná.