Moonlight shadow

Život, tak jak si ho každý vytváří sám, se vždycky tak nějak liší od toho, jaký bychom si ho přáli mít. Každodenní rituál bytí je toho zářným důkazem. Kde je tedy chyba? Jsou snad na vině city a emoce?

„Gabe, volal Jack.“ V tu chvíli jí oči zaplnily slzy a mě se zastavilo srdce. Jack pohřbil všechno. Ne, ne Jack… ale já.

„Liso, já…“ co jsem chtěl říct?

Lisa mě však pevně objala a naplno se rozvzlykala.

„Las… oni říkají, že…“ popotáhla nosem „… říkají, že…“ odtáhla se, dlaní si přikryla ústa a zavrtěla hlavou. „Gabe, on je slepý. Už nikdy nebude moct fotit.“ Došlo mi, kvůli čemu Jack volal. Cítil jsem se hrozně, při pocitu úlevy z vědomí, že Lisa nic neví. Já sobecky myslel jenom na svůj zármutek a vůbec mi nedošlo, že i Lisa má Lase moc ráda a že se o něj bála, že chtěla vědět, co se s ním děje.

„To je mi líto. Musí to pro ně oba být hrozně těžké. Vědí to určitě? Není nějaká možnost…“ poslouchal jsem svá slova a nechápal jsem, jak jsem dovedl znít vlastním uším tak klidně. Pak jsem Lisu něžně objal paží a vedl ji do domu.

Sledoval jsem, jak ztěžka dosedla za kuchyňský stůl.

„To zatím nikdo neví. Čeká ho ještě spousta vyšetření a nejedna operace. Jack říká, že i přes to všechno měl až neuvěřitelné štěstí.“ Pak svou nádhernou tvář, zbrázděnou zármutkem, schovala do dlaní. Bolelo mě vidět ji se slzami v očích. Nevěděl jsem, co mám vlastně dělat. Nikdy jsem nevěděl, jak se chovat k ženě, která pláče, tím méně teď, když jsem se cítil jako kus hadru zakopnutý v tmavém koutě, do kterého jsem se kopl já sám.

Sáhl jsem po dnes, ne právě osvědčeném, léku. Brandy. Alkohol, který jsem do sebe dostal u Jednookého Billa, jak se zdá vyprchal. Byl ten pravý čas znovu otupit hrany výčitek, strachu a bezmoci.

Nalil jsem štědře do dvou skleniček a prakticky jsem přinutil Lisu obsah jedné z nich do sebe hodit na ex. Zkřivila obličej nad chutí brandy, ale nebránila mi, když jsem jí skleničku dolil.

***

Možná to byla právě ta chvíle, kdy jsem vytvořil ve svém srdci dva světy. Jeden pro život s Lisou, druhý pro šťastný konec po boku Nicholase.

***

Dny se přelévaly v týdny a ty se s neúprosnou jistotou slučovaly do měsíců, kdy čas kolem mě se stal relativním pojmem a já žil jenom pro svou práci, starost o dům, svou ženu, ale hlavně pro každou, sebenepatrnější zmínku o muži, který se stal mým stálým průvodcem nočního snění. Protože jedině tehdy jsem nad svou myslí neměl plnou kontrolu, a tak mi mé srdce servírovalo neustále dokolečka náš první polibek, hluboké pohledy do očí a chvíli, kdy jsme téměř naplnili to hmatatelné jiskření mezi námi. Obyčejně jsem se vzbudil zbrocený potem, s jedinou myšlenkou, jestli je mu už konečně líp.

Od Lisy, která jej pravidelně navštěvovala v nemocnici a později i u nich doma, jsem věděl, že po prodělaných operacích se nepotvrdily nejhorší obavy lékařů, a že se Lasův zrak podařilo zachránit. Teda alespoň jeho část. Pravé oko měl vlastně téměř v pořádku. Lisa říkala, že po důkladné rekonvalescenci může Las opět uchopit do svých nadaných rukou fotoaparát a dál vytvářet dechberoucí snímky.

Tím, co dělalo Lise starost, bylo Nicholasovo levé oko. Nepřišel o něj, ale i tak už mu nikdy nebude sloužit, jak by mělo. Ale ani tohle nebylo tak úplně to, co vytvářelo vrásky na jemné pleti mé ženy. Byl to Las samotný.

***

Jako každý den, i dneska jsem dorazil z práce až po sedmé večer. Nerad jsem si bral práci domů, i když vyhnout jsem se tomu nemohl. Zavřel jsem za sebou vchodové dveře a zaposlouchal se do ticha domu.

„Liso?“ opatrně jsem zavolal, ale nedostalo se mi žádné odpovědi. Zul jsem boty, pověsil klíčky na háček a unaveným krokem zamířil k baru. Sklenička něčeho ostrého bylo přesně to, co jsem potřeboval. Nalil jsem si štědrou porci a na dvakrát ji do sebe hodil. Dolil jsem si a až potom jsem zavřel láhev a postavil ji k ostatním. Setmělým pokojem sem došel až k oknu a zadíval se na ulici, aniž bych vnímal, na co se dívám.

Ponořil jsem se do svých myšlenek tak hluboce, že ve chvíli, kdy mě objaly štíhlé Lisiny paže, krve by se ve mně nedořezal.

„Proč tu tak stojíš? Ve tmě? Stalo se něco?“ Teplý dech mě zahříval na zádech a já cítil místo, kde si o mně opřela své čelo.

„Promiň, neslyšel jsem tě přijít. Jsem jenom unavený. Nedělej si starosti.“ Volnou rukou jsem ji pohladil po paži.

„Celou dobu jsem byla tady. Jenom jsem si zdřímla na gauči.“ Zněla utahaně, sklesle a rozhodně nebyla ve své kůži.

„Stalo se něco?“ Zbystřil jsem.

Chvíli bylo až hmatatelné ticho, jenom Lisiny paže mě sevřely pevněji. Otočil jsem se čelem k ní a konejšivě ji sevřel v náručí.

„Lásko?“ To ticho mě zabíjelo.

„Dneska jsem byla na obědě s Jackem…“ zašeptala.

„Byla? Něco nového?“ Snažil jsem se znít nadneseně, s lehkou dávnou zájmu o přátele mé ženy, ale až tak úplně se nezdařilo. Chtěl jsem znát každou sebemenší novinku a informaci o Lasovi a pozornější posluchač mohl slyšet dychtivost v mém hlase.

„Ach Gabrieli… on…“ zasekla se.

„Stalo se něco?“

Lisa popotáhla nosem a zhluboka vydechla.

„Ne… Las, on… lepší se. Jack říkal, že po zdravotní stránce je vlastně v pořádku… jde o to, že…“ zabořila mi obličej do ramene. Musel jsem se přemáhat, abych ji pevně nesevřel paže a neodtáhl od sebe, aby mi konečně řekla, co se vlastně děje.

„Jde o to že? Co se děje, Liso? Co ti Jack říkal?“ Teď už se i Lisa odtáhla, aby se na mě mohla podívat. Na to, jak jsem celou dobu nejevil o Lase zájem, naléhavost mého hlasu byla až moc patrná.

„Jack říkal, že… víš, jak jsem ti říkala, že pravé oko má v pořádku? Tak je to pravda, doktor je přesvědčený o tom, že Las bude moct pokračovat ve focení. A ani levé oko na tom není tak špatně, jak to na začátku vypadalo…“ Lisa se znovu rozvzlykala.

„Tak co je špatně?“

„On ale nechce. Jack říkal, že… si nechce sundat pásku, nechce se dívat… nechce fotit.“ Potáhla a otřela si prsty slzy, stékající po tváři.

Hleděl jsem na ni, prsty zabořené v lehké látce rukávů jejího trička.

„Jack ho vůbec nepoznává. Jenom sedí v pokoji se zataženými žaluziemi a ignoruje svět. Ignoruje Jacka. Kdybys ho viděl… Gabe, bojím se už i o Jacka.“ Další slzy se jí hromadily v očích. „Bože, co mám dělat? Jak jim mám pomoct? Lásko…“ schoulila se ke mně a já ji pevně objal. Mé myšlenky ale patřily jenom jemu. Zavřenému v šedých stínech svého provizorního, malého světa, který si vystavěl, aby nemusel čelit realitě. Sevřelo se mi hrdlo palčivou příchutí slzí. Odkašlal jsem si a zhluboka se nadechl.

„Miláčku, myslím, že víc, než teď, už pro ně udělat nemůžeš. Nicholas se z toho dostane, uvidíš. Chce to jenom čas. Je mi to moc líto. Ale věř mi, dopadne to dobře. Oni to zvládnou. Jsou na to dva, ano? Vím, že jim chceš pomoct, ale tohle budou muset zvládnout spolu, sami.“ Konejšivě jsem ji hladil po zádech a lehce se pohupoval ve snaze ji uklidnit.

„Bude to dobré, uvidíš.“ Odmítavě zakroutila hlavou.

„Kdyby to bylo jenom o tom, že si myslí, že už nebude fotit, nebála bych se tak moc. Ale… je v tom něco víc. Víc, než mi Jack říká. Cítím to, poznám to podle toho, jak se na Lase dívá.“ Vymanila se mi z rukou a vydala se do kuchyně. Její slova mě zamrazila na místě. Jak se na něj dívá?

„Jak… jak to myslíš, něco víc? Nevím, ale jestli jsem tě správně pochopil, tak pro Nicholase bylo focení celý jeho život. Teď má určitě pocit, že už nikdy nebude moct dělat to, čím žil naplno. To myslím je samo o sobě dost silný kalibr. Co dalšího by ho mělo ještě trápit?“ Došel jsem do kuchyně za Lisou a sledoval jsem ji, jak si postavila vodu do konvice a v rukou teď nepřítomně žmoulá prázdný hrníček.

„Toho se právě bojím. Ať je mezi nimi cokoliv, pokud tedy něco je, doufám, že se to vyřeší co jak nejdřív. Já… chybí mi to jejich škádlení, chybí mi ten starý Nicholas, jeho i Jackův smích. Bolí mě vidět je oba takhle.“ Její slova se mi zarývala do srdce a vypalovala si svou značku v mé hlavě. Jejich společný smích… už není. Jak se Jack na Lase dívá? Proč se Las zavřel před světem, před těmi, kdo ho milují?

„Lásko? Gabe? Promiň, že tě tím pořád otravuju… jenom nevím, co mám dělat.“ Se svěšenou hlavou si zalila čaj a jak jsem si všiml, pro mě udělala silnou černou kávu. Nepřítomně zamíchala v čaji lžičkou.

„Liso, miláčku… on se nakonec z toho dostane. Uvidíš, že zase budou pořádat oslavy a večírky…. přesně jako-“ v tu chvíli se ke mně s trhnutím pozvedl Lisin obličej. Téměř jsem zalapal po dechu. V jejích očích se mísilo náhle nadšení s probouzejícím se odhodláním. Měl jsem už tehdy vědět, že to pro mě nevěstí nic dobrého.

„To je přesně ono. Ano, samozřejmě. Večírek! Proč mě to nenapadlo dřív?“ Neopatrně, s bouchnutím, položila plný hrníček čaje na linku a nadšeně mě objala. Načež vyběhla z kuchyně k telefonu. Tak tak jsem stačil sledovat její pohyb.

„Nenapadlo dřív? Co se chystáš…“

„Udělám malý, soukromý večírek pro Nicholase, na oslavu, že to všechno přežil a že pořád ještě může fotit. Musím mu připomenout, že má pořád milión důvodů žít. A hlavně žít naplno.“ Nestačil jsem vůbec popadnout dech k protestu, protože to už měla přiložený telefon k uchu a zářivě se na mě usmívala.

„Jacku? Mám nápad…“ zbytek jsem nedokázal vnímat. Dlaně se mi začaly potit a já byl rád, když jsem postavil svůj hrníček vedle toho Lisina, aniž bych vybryndal obsah kolem.

Vidina večírku mě polívala ledovým potem. Neměl jsem nejmenší tušení, jak zvládnu zůstat v klidu v přítomnost Lase, jeho přítele a své ženy. Neměl jsem nejmenší tušení, jestli vůbec chci. I když… i tak jsem v sobě cítil záchvěvy radosti, že budu moct být s ním a Jack mi nebude moct nic vyčítat. Radosti, že se můžu sám přesvědčit, že žije, že je v pořádku. V pořádku…

„Lásko, vyhovuje ti to zítra večer? Nevidím jediný důvod to odkládat… Gabe…?“ S trhnutím jsem narazil na nadšené očekávání, vepsané do Lisiny tváře.

„Jasně, taky v tom nevidím problém. Zítra… klidně… jo, ano“ zadrmolil jsem. Zítra? To….

„Tak domluveno…. jistě, nevadí mu to…. ne, Jacku, vážně to není problém… já to chápu, kdyby něco…. jistě, zavolej…. budu ti držet palce. Kdyby něco, prostě ho nalož do auta a tady ti ho už Gabe pomůže vytáhnout…. Jacku? Aha… dobře, tak se uvidíme zítra? Ano, kolem šesté to bude fajn. Tak se moc těším… pá.“ Položila a usmála se na mě.

„Třeba to pomůže. Určitě to pomůže…. že to pomůže?“

***

Ještě snad nikdy jsem necítil během cesty domů, z práce plné právních kliček, tolik rozporuplných pocitů. Noha na plynu mi nervózně poskakovala, jak jsem střídavě hnal motor do otáček, abych byl doma co nejdřív a pak zase jsem téměř motor zadusil, jak jsem se snažil co nejvíce oddálit ten okamžik, kdy se mu postavím tváři v tvář. Nic ale netrvá věčně, takže i moje cesta domů musela jednou nalézt svůj cíl. A na jejím konci bylo obsazené mé parkovací místo. Byli tu.