Moonlight shadow

Tak Osudem psáno se dopisuje, nějak sem si nebyla jistá jednou věcí (technická, medicínská), ale nakonec jsem to nějak dala dohromady (okecala to), takže kapitolka se objeví už brzo 🙂

Tahle jednodílka nemá s Osudem psáno nic společného, ale někam jsem ji zařadit musela 🙂 a navíc je to taky slash… tudíš dva muži, takže se to sem docela hodí… tady jenom varování, že je to 18+, kdyby náhodou. Těm, kdo se nebojí si to přečíst, přeji, ať si to užijí. A nebojte se napsat mi klidně i negativní komentík 🙂 jakákoliv reakce je dobrá, Luki

***

Každý den je něčím pro člověka rozhodující. Už jenom to, že se ráno probudí a začíná nový den. Taky jsem tahle dnešek začal. S úsměvem na rtech jsem se vymanil z heboučké náručí snů a ještě, než jsem otevřel oči, jsem rukou zabloudil na místo vedle sebe, kde jsem tě očekával. Tu měkce hřejivou pokožku, které jsem se včera nemohl nasytit. Mé prsty však klouzaly jenom po chladivé látce povlečení a mě to přinutilo rychle otevřít oči a přesvědčit se. Ano – byl jsi pryč.

                                                                                     Flashback

    Předešlý večer
    „Maxi, pojď sem, to musíš vidět.“ Slyšel jsem tě, jak ses hlasitě smál. Moc dobře vím, co jsi objevil. Byly to rodinné nahrávky, kterých se mamka nechtěla zbavit, i když, kdyby to bylo na mě, tak právě video, kde mi byly asi 4 roky a zkoušel jsem otestovat výdrž našeho  mazlíčka Buddyho, bych si rád odpustil. A bylo mi jasné, že právě na tohle video se díváš. Takhle to dopadne, když ti řeknu, že nám máš najít něco ke koukání.
    „Ne, rozhodně to vidět nemusím. Byl jsem u toho, když se to točilo.“ Bokem zavřu ledničku a s plnýma rukama dojdu k lince. Nachystat večeři by mi nemělo trvat dlouho. Teda pokud se dají chlebíčky, silná černá káva a desert považovat za adekvátní večeři.
    „Tak se nečerti. To video je luxusní. Nikdy jsi mi neřekl, že jsi nosil na hlavě ježka. Je to docela… změna.“ Zvuk tvého hlasu se lehce přibližoval a pobavený tón mi dával jasně najevo, že se výborně bavíš.
    „Ty by ses taky nechlubil.“ Otočil jsem se právě včas, abych zachytil tvůj polibek.
    „Hmm… jdeš mi pomoct?“ Lehce jsem se odtáhl, abych se mohl snáze utopit ve tvých temně modrých očích. Nikdy mě nepřestane fascinovat, že jenom jeden tvůj pohled mě dokáže téměř srazit na kolena.
    „Rozhodně… myslím, že vím, kde bych ti mohl být nápomocný.“ Cítím, jak jsi mi omotal paže kolem pasu a tvůj klín se více než vemlouvavě přitiskl k tomu mému.
    Ze rtů mi uniklo tiché zamručení. Ani nevíš, co se mnou provádíš. A nebo možná víš, a právě proto jsem teď téměř neschopný dát dohromady kloudnou myšlenku.
    „Miluju, když mi pomáháš, jenom teď bychom měli nejdřív udělat tu večeři a pak si se mnou dělej, co chceš.“ Tvůj tichý smích a horký dech zaplňuje moje ouško.
    „Nejdřív večeře? Já mám hlad, ale pochybuju, že chlebíčky jsou to, co jej zažene.“ Tvůj chraplavý hlas doráží na mé smysly a mě příjemně trne v klíně. Takhle mluvit by mělo být trestné.
    „Pán je nedočkavý…“ zajedu ti rukou do vlasů a mé prsty se propletou se tmavými pramínky jemných vlasů. Zatáhnu.
    „Stejně budeš muset počkat. Já mám taky hlad a nemůžu se dočkat desertu.“ Lehce přejedu rty po těch tvých a laškovně je ozdobím otiskem svých zoubků.
    „Maxi, tohle je týrání a jsem si jistý, že za tohle si vykoleduješ pomalé mučení. Vážně se nebojíš?“ Neochotně mě pouštíš z náručí.
    „Lásko, to je ten desert.“ Sleduju, jak jsi zalapal po dechu.
    „Bože, jdu se kouknout, jak jsi se v sedmi letech pokoušel se naučit plavat. Jinak se asi nedožiju ani hlavního chodu.“  S hraným zoufalstvím odcházíš zpátky do obývacího pokoje. Musel jsem se smát. Herecký talent ti rozhodně nechybí.

                                                                   Konec flashbacku

Pevněji sevřu hrníček, ze kterého se ještě kouří. Má první ranní káva. Piju ji ale sám… tolik jsem doufal, že si budu moct vychutnat její silnou chuť při pohledu do tvé tváře ve chvíli, kdy se spokojeně krmíš snídaní. Snídaní, kterou jsem měl v plánu udělat, ale kterou teď smutně pozoruju na talíři před sebou.
Odvrátím pohled a zahledím se do světa tam venku za oknem. Světa, který svými paprsky Slunce hřejivě objímá a halí do radosti a úsměvů. Úsměvů, jako byl včera ten tvůj. Kam se vytratil? A kde jsi ty?

                                                                             Flashback

 Je to až k nevydržení. Tvé horké tělo přitisknuto k mému. Chladné kachličky sprchy za mnou a horký proud vody, padající na naše chvějící se těla. K zbláznění a stejně tě vybízím k dalším dotekům a nutím tě slastně sténat.
    „Maxi… dost, nebo se udělám už teď. Zpomal trochu.“ Tvůj hlas nezní právě přesvědčivě. Právě naopak. Chceš víc, dychtíš po mé péči, po mém těle. Ale je to k nevydržení – pro nás pro oba.
    „Promiň lásko, ale zpomalení je to poslední, co se mi teď honí hlavou. Neboj, postarám se o tebe.“ Vymaním se ze tvých paží a dřív, než stihneš zareagovat, klekám si před tebe. Musím obdivovat, jak nádherný jsi. Celé tvé tělo je ódou na dokonalost, ale tvé mužství je klenotem, na který můžeš být patřičně hrdý a já se mu právě teď chystám vzdát zasloužený hold.
    „Bože, Maxi… co… ahhhh…“ nestihneš říct víc. Nedivím se. Cítím, jak se tvé tělo napíná. Lehce tě uchopím do dlaně, palcem přejedu přes citlivou, tmavě rudou špičku, která mě k sobě láká. Neváhám. Nejdříve cítím na svých rtech, jak jsi na tomhle místě hebký. Do uší se mi nese tiché syknutí. Poklesáš v kolenou. Pokládám druhou ruku na tvůj zadeček a zřetelně cítím, jak zatínáš svaly. Těšíš se.
    Jazykem začínám zpracovávat tvou chloubu. Chvíli něžně, chvíli nenasytně. Užívám si to. Po chvíli, kdy na jazyku neochvějně cítím tvou touhu – malé slané kapičky, jako důkaz chtíče, se neochotně odtáhnu a podívám se nahoru do tvých přivřených očí, kterými celou dobu pozoruješ mé počínání.
    „Pojď nahoru. Už nevydržím ani chvíli.“ Rychle mi pomůžeš zpět na nohy a hladově se vrhneš na mé rty. Lačně provokuješ můj jazyk k bouřlivé spolupráci a já cítím tvé horké dlaně po celém těle. Teď jsi to ty, kdo za svými zády cítí chlad kachlíků. Naše vzrušené klíny se o sebe nedočkavě otírají a mě se z hrdla derou ven hlasité steny. Nejsi na tom jinak. Vážně se to nedá vydržet.
    „Pojď už… potřebuju tě…“ chceš mě cítit. Hluboko uvnitř sebe. Vyhovím ti. Otáčím tě k sobě zády. Polibky a jazykem ochutnávám kůži na tvém tetování na krku. Je krásně rozehřátý od dopadající horké vody. Prsty se vydávám k místečku, které po mě tolik touží a které si zaslouží tolik mé pozornosti. Lehce přejedu přes tvůj vchod a pak na něj přitlačím. Slyším, jak sykneš a dokážu si představit, jak se tvé zoubky zakusují do rtů. Ponořím do tebe první článek prstu. Pak další a další. Přidám druhý palec a pak ještě jeden. Nechci ti ublížit. Chci si být naprosto jistý, že jsi připraven.
    „Nehraj si, prostě ho tam vraž.“ Mé omámení tebou samým je lehce narušeno tvým rozkazem a nadávkou. Já vím, jak se cítíš. Taky už chci, aby mě pevně sevřelo tvé horké nitro a já se v něm mohl téměř utopit. Ale líbí se mi tvá nedočkavost, tak možná proto si hraju. Hlasitě zasténáš. Povedlo se mi najít tvůj bod. Ještě párkrát jsem prsty narazil na prostatu, než jsem se rozhodl, že už nebudu dál prodlužovat to mučení. Nesouhlasně zamručíš, když mé prsty opustily tvé tělo, ale nebylo samotné dlouho. Chvíli nato byly prsty nahrazeny mnou. Pokouším se do tebe vstoupit opatrně, něžně, ale ve chvíli, kdy se do tebe dostane špička mého penisu, ty nedočkavě přirážíš a já jsem v tobě nadoraz. Oba hlasitě zasténáme a já se zuby zakousnu do tvého ramene.
    „Bože, lásko. Ježiši, ber si mě, tvrdě. Prosím.“ Copak se dá odolat? Nedá. Začínám se v tobě pohybovat. Cítím, jak mi vycházíš vstříc. Bože, stůj při mně. Miluju to. Miluju tebe.
    Uchopím tě do dlaně a během přírazů tě hladím. Pomaličku zrychluju a cítím tnutí ve slabinách.
    „Omlouvám se, lásko, ale dlouho už nevydržím.“ Nepoznávám svůj chraplavý hlas.
    „Dej mi to. Dej mi to všechno. Prosím.“ Tvá slova jsou jako poslední hřebíčky do truhly. Razantně přirazím ještě dvakrát, a pak se mi zatmí před očima. Pouštím do tebe všechnu svou sílu a cítím, jak ses mi udělal do dlaně. Čelem se opírám o tvé rameno. Zrychlený dech nás obou přispívá k zamlžení skel sprchy, na kterých jsou vidět otisky našich dlaní.
    „Miluju tě.“ Tiše zašeptáš.

                                                                        Konec flashbacku

Naskládám nádobí do dřezu a najednou nevím, co dělat. Co s volným časem? Myslel jsem, že bychom ho mohli strávit spolu. Možná zajít pro stromeček, zajít koupit krocana. Doufal jsem, že bys mi pomohl nakoupit dárky pro sestry. Vždycky jsi měl výborný vkus. Ale asi jsem si představoval něco, co není. Kdo ví, jestli včerejší noc vůbec byla.
Přistihnu sám sebe na cestě do koupelny. Tam, v rohu na umyvadle, ležel kartáček. Modrý s modrobílými štětinkami. Je tvůj. Takový malý důkaz toho, že noc mezi námi byla. Že jsem si to nevysnil. Sklopím prkýnko od záchodu a posadím se. Některé věci asi nikdy nepochopím. A hlavně – měl bych se zamyslet sám nad sebou. Vlastně, co se divím, že jsi pryč, když jsem ti do teď neřekl, že tě miluju? Nikdy jsem ti neřekl, jak rád bych byl, kdybychom už napořád mohli být spolu. Vůbec by mi nevadilo, kdyby sis přinesl sem ke mně víc, než jenom ten modrobílý kartáček na zuby.
Ale to jsem celý já. Projevy lásky mi nejdou. Proč neumím říct jednoduše Miluju tě, zůstaň se mnou? Složím hlavu do dlaní a je mi na nic.
„Jsi v pořádku?“ Ode dveří se ke mně donesou tvá slova. Prudce zvedám hlavu a hledím na tvou mírně nakloněnou tvář, ve které se zračí obavy.
„Tome, ty jsi tu?“ Nic jiného jsem ze sebe nedostal.
„A kde bych měl být, lásko?“ Na tváři se ti rozlije široký úsměv.
„Jenom mě tak napadlo… pojď ke mně.“ Vyskočím na nohy a rychle překonám vzdálenost mezi námi.
„Co tě napadlo?“ Cítím, jak mě po zádech hladí tvé dlaně v utišujících kroužcích. Oba víme, co mě napadlo a že jsi vlastně chtěl, aby mě to napadlo. Najednou vím, co mám udělat. Co jsem měl udělat už dávno.
„Miluju tě. Potřebuju tě, buď prosím se mnou.“ Slova byla pronesená tiše, ale vím, že jsi je slyšel. Cítím to ve tvém objetí. Ve tvých slzách radosti, které ti utekly z koutku oka.
„Konečně.“ Políbíš mě s něhou lásky, která mezi námi byla, je a bude už napořád. Alespoň v to doufáme oba dva, i když víme, kolik práce nám to dá, udržet si to křehké my.
„A abys věděl, kde jsem byl tak brzo ráno… tadáááá…“ uchopíš mě za ruku a vedeš do chodby, kde přibyl… velký černý kufr.
„Miluju tě. Potřebuju tě a zůstanu s tebou.“ Políbíš mě na spánek a já se schovám k tobě do náručí. Nádherný pocit, vdechovat tvou vůni a vědět, že i zítra mě bude obklopovat a kterýkoliv další den tak dlouho, dokud… jak dlouho trvá navždy?