Moonlight shadow

Nebudu se rozepisovat, jenom snad by zde měla zaznít slova omluvy těm, kteří tuto povídku věnovali svůj čas a četli jí. Pokouším se k ní vrátit, vrátit se ke psaní. Snad mi odpustíte více jak roční odmlku a to, že si nejspíš budete muset zpětně přečíst již napsané… Taky už je to hrozná doba, kdy jsem psala, myslím doopravdy psala, takže je to na téhle kapitolce nejspíš trochu poznat, ale doufám, že i přesto, jí to neubírá… děkuju… Luki

***

Vypotácel jsem se z ordinace a ani jsem nevnímal, co se kolem mě děje. Lékařova slova se mi vpalovala do mozku.

„Zatím nemůžeme říct nic bližšího, až další vyšetření nám napoví víc.“

Sakra, co je to za lékaře, že nedokáže říct, jak na tom je? Jestli bude vidět?

Ani nevím, jak jsem se vymotal z nemocnice. Že jsem venku jsem si uvědomil, až když jsem se nadechl čistého vzduchu. Už žádný dezinfekční, nemocniční zápach. Vykročil jsem směrem, kde nechal své auto. Místo bylo ovšem prázdné.

Horče jsem se zasmál. Co jsem čekal? Že mi to projde? Že já jediný budu mít výhodu parkovat na rezervé, protože chlap, kterého miluju, leží tam uvnitř a mojí vinou je nejspíš slepý?

Pomalými, otupenými pohyby jsem se vydal proti davu lidí, jejichž obličeje byly stažené strachem a obavami. Oni ještě nevěděli, já už ano. Ale co bylo lepší? Jenom tušit nebo nechat své srdce téměř rozdrtit tíhou pravdy? S každým dalším krokem, který mě vzdaloval od nemocnice, od něj, mi začínaly docházet v plné síle slova Lasova lékaře… vím, že pan Neali se živil focením… má mimo jiné poškozen i zrak… Lasův sen je v troskách. To, co ho naplňovalo, se zkroutilo a ztmavlo jako fotografie, kterou někdo podržel nad plamínkem svíčky. Měl jsem pocit, že jsem to já, komu ulpěly její ohořelé zbytky ve dlaních. Nenáviděl jsem se v tu chvíli tak moc a zároveň mnou prostupovala nekonečná bezmoc. Nemohl jsem vystát sám sebe….

***

„Poslechněte, já sám vím nejlíp, kdy mám dost, jasné? Co vy víte, kolik toho potřebuju vypít, abych zabil ten hlas ve mně? Co vy kurva víte o tom, jak mi je? Říkám, že chci dalšího panák a to hned.“ Naštvaně jsem se zadíval na barmana, který mi odmítl nalít další skleničku tekutiny, která mě jako něžná milenka odnášela do blaženého světa nevědomí. Do světa, kde je všechno v pořádku.

„Pane, ještě nejsou ani dvě hodiny odpoledne a vy se už sotva držíte barového pultu. Věřte mi, máte dost. Nechtějte, abych byl nucený nechat vás vyvést. Nemám vám někoho zavolat?“ Jeho hlas zněl tak nezúčastněně. Nebyl ani pohoršený mým opileckým chováním a řečmi o Lasovi, neřešil ani slzy, po kterých jsem pořád cítit vlhké cestičky na tvářích. Vlastně vypadal, že jsem mu úplně u prdele, hlavně když mu tady po sobě nezanechám památku obsahu svého žaludku a zaplatím.

„Naser si. Ty vůbec nevíš, o co jde. Vůbec-“ mou zamlženou mysl probralo až otravné zvonění z kapsy kalhot.

„Ještě jsme spolu neskončili,“ výhružně sem se zadíval na barmana a namáhavě se snažil vytáhnout mobil. Barman jenom nenápadně pohodil hlavou k opodál stojícímu chlápkovi, nejspíš byl opravdu čas jít. Já si toho ale nevšiml. Dalo dost práce zaměřit se na volajícího.

„Matty, kámo, jak se vede?“ Ignoroval jsem komolící se písmenka, nepřipadal sem si až tak moc opilý.

„No ty vole, zníš, jako bys vypil celou láhev brandy sám. Kde jsi? Lisa si o tebe dělá starost, nemůže se ti dovolat. Řekni mi, ve kterém pajzlu si, vyzvednu tě.“

„To nevím, počkej, zeptám se.“ Přišlo mi hrozně legrační, jak Matty nadával, že ani nevím, kde chlastám. Zaostřil jsem na barmana.

„Kámo, kde jsem? Jo, vydrž, už ti to řeknu…“ houkl sem na Mattyho.

„Pane, momentálně jste u Jednookého Billa.“ Konečně byla slova pronesena lehce nevraživě, ale byl jsem moc v lihu, abych si toho všiml.

„To mě poser, tak Matty, sem u Jednookýho Billa.“

„Fajn, a která to je čtvrť a ulice?“ Mattymu už taky docházela trpělivost.

„Nemám tucha, jaký čtvrtě maj ve Fresnu. Ale přijeď, nemám se jak dostat domů, odtáhli mi auto-“

„Cože? Kruci, co děláš ve Fresnu? A jak to, že ti odtáhli auto? Ne radši nic, jedu pro tebe a doufám, že počkáš tam kde si a nevyvedeš nějakou blbost. Jedu tam.“ Položil.

„Tak barmane, slyšíš? Nalij mi ještě jednu, mám domluvený odvoz.“ Zaklapl jsem telefon, ale sám na sobě jsem cítil, že mám dost. Že jsem měl dost už minimálně před hodinou.

Zrzek přede mnou si povzdechl a postavil na barový pult hrníček s kouřící se kávou, černější než noc.

„Co to sakra-“

„Vážně jste přebral. Káva vám pomůže se probrat.“ Důraz na káva a probrat, se nedal přeslechnout.

„Na to ti se-“ v tu chvíli ke mně přistoupil další muž a silně mi stihl rameno.

„Tady Nikky vám jasně řekl, že máte dost. Nevyhodím vás jenom proto, že se za vás přimluvil a že pro vás už někdo jede. Ale být vámi, chovám se slušně, nebo se s vámi nebudu párat.“ Nikky… Nikky… zkratka od Nicholas… Las… Nenávidím, když se v opilosti dostaví deprese. A mnou teď projela všechna bolest a zoufalství, které jsem se tím množstvím alkoholu v sobě snažil utopit.

„Las… nezasloužil si to… byl tak nádherný a plný života… focení bylo… on byl ztělesněním focení… já měl být v tom letadle… to já…“ složil sem obličej do dlaní.

Později mě našel Matty opřeného v nejzadnějším boxu hospody, kam mě nejspíš uložil ten hromotluk, slibující mi ránu pěstí při špatném chování.

„Bože, ty máš ránu. Proč tak chlastáš, když to neumíš? A můžeš mi říct, proč si ve Fresnu?“ Moc otázek na moc otupělou mysl, řekl bych. Nechtělo se mi odpovídat mu. Chtělo se mi otočit se a jít do nemocnice. Sevřít Lase do svého obětí a ujišťovat se pořád dokola, že žije. Že mělké nádechy a slabý tlukot jeho srdce slibují, že všechno bude dobré. Že Las bude v pořádku.

„Teď se o tom nechci bavit. Dík, žes pro mě přijel.“ Zabořil jsem se do sedačky, zapnul si pás a byl rád, že můj lehce se bouřící žaludek spolupracuje. Zavřel jsem oči a spánkem se opřel o chladivé sklo okna. Cítil jsem hromadící se slzy, které mi svíraly krk a s děsem jsem zjišťoval, že ani sevřená čelist a pevně zavřená víčka proti nim nezabírají.

„No do prdele…“ Mattyho tichá nadávka mě ujistila, že mu mokré cestičky na mých tvářích neunikly, ale nutno dodat, že se držel a neptal se, jenom zařadil rychlost a vezl nás domů.

  ***

Musel jsem usnout, protože když mě vzbudil, byli jsme dva bloky od mého domu. Otázka v jeho očích mě trochu probrala.

„Neřekneš mi, co se stalo?“ Nenutil mě. V jeho hlase nebyla zvědavost, jenom upřímná starost.

„Sám nevím. Nevím, jestli ti to můžu říct.“ Odvrátil jsem pohled do ulice, na lidi. Každý z nich měl svá trápení, svůj život.

„To je poprvé po všech těch letech, kdy mi něco nemůžeš… nechceš říct… já…“ tón jeho hlasu prozrazoval zklamání a ublížení. Vždycky jsme si říkali všechno. Tohle bylo ale něco, s čím jsem já sám bojoval a nebyl ochotný si to připustit, tak jak…

„Něco se stalo. Někdo, na kom mi neuvěřitelně záleží, na tom teď není dobře.“ Slyšel jsem sám sebe pronášet ta tichá slova.

„Někdo? Ty máš někoho ve Fresnu? Nikdy- sakra, počkej, tím chceš říct, že miluješ někoho jiného, než Lisu? To-“

„Miluju Lisu, ale miluju i La- prostě miluju ještě někoho.“ Přerušil jsem Mattyho šokovaná slova.

„Opovaž se na mě takhle dívat. Kurva, myslíš, že jsem to chtěl? Myslíš, že sem s tím sám nebojoval?“ Pěstí jsem udeřil do palubní desky. „Nemůžu vystát sám se. Mám pořád plnou hlavu výčitek. A teď navíc kvůli mně tam leží, celý pomlácený, ovázaný a nejhorší na tom je to, že už nikdy nebude moct fotit… jeho nádherné oči… už nikdy neuvidím ty jiskřičky smíchu a to nadšení… on už nikdy neuvidí…“ zhroutil jsem se do sedadla a nechal naplno slzy, aby vyplavily bolest z mého zmučeného srdce.

Řidič jenom zalapal po dechu. Autem se rozhostilo ticho, kterým by se jeden mohl až zalknout. Přesně jsem věděl, ve které chvíli Mattymu došlo, že nemluvím o další ženě, že osobou, kterou miluju je muž.

  ***

„Co řekneš Lise?“ Byla první slova, která porušila to hutné ticho mezi námi. Vydechl jsem, ani jsem nevěděl, že vlastně zadržuju dech.

V tu chvíli jsem Mattyho musel obdivovat. Nezhnusil jsem se mu, neodsoudil mě za to, že miluju muže. Zajímalo ho jenom to, co bylo v tuto chvíli právě aktuální. Na zbytek bylo dost času. Potřeboval ho. Čas si to sám promyslet, čas na to se s tím srovnat.

Povzdechl jsem si.

„Nevím. Nevím, co mám dělat. Miluju je oba. Kurva, jak se mi tohle stalo?“ Cítil jsem, jak opilost pomaličku opouští mé tělo a já začal vnímat syrovost celé situace. Bylo tak jednoduché zahrabat se do písku a dělat, že problémy nejsou, že je všechno v pořádku. Ale nebylo.

„Gabe, já… rád bych ti poradil, ale tohle si musíš vyřešit sám. Prostě… před pár měsíci jsi mě nadšeně žádal o to, abych ti šel za svědka na svatbu s tou nejbáječnější ženou pod Sluncem a dneska se mi tu hroutíš pod tíhou citů k jinému chlapovi. Nevím, co mám říkat, co si mám myslet, nevím, co dělat. Víš, kámo, někdy se v životě stanou věci, se kterými prostě vůbec nepočítáš.“

Jeho slova mě rozesmála. Hořký smích, který zaplavil prostor kolem nás byl ubíjející.

„No sakra, že s nimi nepočítáš. Myslel sis snad, že bylo mým snem se dostat do pozice, kdy bych si musel vybírat mezi ženou, kterou miluju a mužem, který je pro mě vším? To kurva že ne!“ Zařval jsem na něj. Zloba pomáhala… nebo ne?

Mattyho ublížený výraz mě přinutil sklopit oči.

„Promiň. Omlouvám se. Nechtěl jsem po tobě řvát, já jenom… příště mě prosím nenech chlastat samotného.“

„Příště mi zase všechno říkej, oukej?“

„Díky, Matty.“

„Neděkuj. Připrav si vysvětlení pro Lisu. Já ji jenom řekl, že pro tebe jedu, že na tom nejsi dobře. Takže být tebou, tak si připravím kvalitní výmluvu, pokud jí teda nechceš říct rovnou pravdu.“

„Nemám to ani v sobě srovnané, těžko můžu něco Lise teď říct. Ale je mi jasné, že tohle nemůže trvat dlouho. Nezaslouží si, abych jí lhal. Bože, jsem parchant, co?“ Sledoval jsem ulici směrem k našemu domu. Nic se tu nezměnilo a stejně mám pocit, že místo, kam se vracím, je tak jiné.

„Jsme tu. Tak zlom vaz, kámo. Kdyby něco, dej vědět, přijedu sesbírat tvoje zbytky.“ Bouchl mě pěstí do ramene se širokým úsměvem na tváři.

„Co-“ až pak jsem si všiml své ženy v okně.

„Díky.“ Matty jenom pokrčil rameny a netrpělivě zařadil rychlost.

„Měj se.“

  ***

Ani jsem nestačil dojít ke dveřím, když se v nich objevila Lisa.

„Gabrieli, můžeš mi říct, kde jsi byl? Co se stalo? Je ti dobře? Je všechno v pořádku? Proč mi Matty volal, že pro tebe jede někam do baru? Tos pil od rána?“ Své otázky na mě doslova střílela, ale já na ni viděl, jak je rozrušená.

„Liso, moc se omlouvám, volali mi, umřel jeden můj kamarád a já…“ slzy v jejích očích mě zarazily.

„Gabe, volal Jack.“