Moonlight shadow

Civěla němě před sebe a snažila se ze všech sil, rozdýchat nezvyklé zjištění. Muž, o němž si ve skrytu duše myslela, že by mohl být tím pravým, se ukázal býti jen krvelačnou šelmou lovící v jejích řadách.

„Patty, prosím, mluv se mnou.“ Jeho rozechvělý hlas náhle protknul skoro smrtelné ticho a vytrhl ji z jejích myšlenek.

„Nevím, co chceš slyšet, Gerome.“ Konečně se pohnula a podél zdi se vytáhla na nohy.

„Ortel, má drahá.“ Ramena mu poklesla a on se schoulil do sebe.

Dívala se na něho a nemohla se rozhodnout, co mu má povědět. Věděla, že jestli ho odtud vykáže, bolest z jeho ztráty bude nepřekonatelná. Jak jí jen mohl za tak krátkou dobu tolik přilnout k srdci? Copak přeskočili seznamovací fázi a rovnou se vrhli do úplného a bezmyšlenkovitého zamilování? Panenko skákavá, musela naprosto zešílet, že po jednom nevydařeném vztahu, který ji stál málem zdravý rozum, pustí do svého života dalšího chlapa a jak to tak vypadá, ještě poněkud složitějšího, nežli byl její bývalý snoubenec.

Uhýbal před jejím upřeným pohledem, tvář staženou bolestnou agonií z očekávaných trpkých slov, jež měla vyřknout její nádherná ústa. Doufal, že své utrpení dokáže skrýt, alespoň do té chvíle, než se v chladném a temném tichu svého pokoje o samotě zhroutí. Nechtěl se tu před ní rozbrečet jako malá holka a dát jí tak najevo, jak moc mu ublížila. Netoužil veřejně prožívat muka způsobená odmítnutím a bolestí z velké krvácející rány, jež mu zbude v hrudi, až ona rozmáčkne svýma malýma ručkama jeho city přetékající srdce. Neměl se pouštět do žádného vztahu, ne poté, co celé století užíval pouze společnosti pavouků a podobné havěti. Připadal si nepředstavitelně slabý před tou drobnou blondýnkou s uslzenýma očima a červeným nosem. Nikdy si nedovedl představit, že by mohl prožívat podobné chvilky beznaděje a naprostého zoufalství. Každý její nádech byl jen utvrzením, že mu nepadne kolem krku a neřekne, že ho také miluje. Jak čas plynul, nekompromisně ukrajován trhavým zvedáním jejího hrudníku a překotným tepem jejího srdce, duši mu zahaloval temný závoj smíření.

Zůstane sám, bez ní, jen Leon mu bude po další staletí dělat společnost a jako věrný druh mu nechtě bude připomínat, že měl štěstí na dosah.

„Nemáš-li pro mne slova, Patty, radši půjdu. Každá další vteřina v tvé přítomnosti se zdá býti nesnesitelnou. Zabíjí mne představa tvého odmítnutí a tak si raději ušetřme bolestná vyznání a já tak snad opět brzy najdu klid. Mé srdce sic stejně zůstane podupáno tvýma bosýma nohama a rozdrceno v malou hromádku střepů, jež zbude jako jediná vzpomínka na tvou letmou přítomnost, která tak náhle a krátce zčeřila hladinu mého života.“

Každé tiché slovo dopadalo k jejím nohám stejně zlehounka, jako se na podzim snášejí ze starých javorů velké, rozložité listy. Připadalo jí to stejně vzácné a stejně posvátné jako ty krátké chvilky, kdy záplava barevného listoví dopadá na zem a v tetelivé slábnoucí záři podzimního sluníčka zaplavuje celé okolí změtí nádherných barev. Nemohla se nadechnout, když dořekl poslední slovo a zlomeně sebral své tričko ze sedačky, připraven sklonit zbraně a vyhlásit boj za prohraný.

Natáhl si tričko přes hlavu a rozehrál tak složitou hru svých vypracovaných svalů. Jeho paže se napínaly, prsní svaly stahovaly, a když konečně prostrčil hlavu ven a protáhl ladným pohybem i neuvěřitelnou záplavu svých havraních vlasů, zůstala Patty bez dechu zírat na tu dokonalou krásu.

„Tak, bude lepší, když už půjdu. Věř mi, že i tak budu každý den po zbytek svého bídného žití děkovat bohu za to, že jsem tě poznal.“ Věnoval jí lehký, ale nesmírně smutný úsměv a otočil se k odchodu.

Konečně párkrát mrkla a mozek začal pobírat, co se tu dělo. On ji opouští. Prostě si z jejího mlčení vydedukoval, že už ho nechce a nyní odchází. Pokud ho nechá jít, mnohé se tím vyřeší. Prostě jen počká, až jí zmizí modřina v obličeji a pak už nic nebude připomínat to, že ho kdy znala. Bude se moci vrátit ke svému starému a nijakému životu a v klidu pokračovat ve svém sebetrýznění ze ztráty svého snoubence.

Bože ne, tohle přeci nechce, nebo ano? Vždyť on je splněním každého vlhkého ženského snu. Je dokonalý, milý, něžný, vstřícný a hlavně ji miluje. Tedy tím posledním si asi nikdy nebude jistá, ale řekl to přeci, ne? Vyznal jí lásku takovým způsobem, jakým ještě nikdo. Byl zosobněním bolesti, když se ujistil, že jejich vztah skončil.

„Počkej.“ Vydechla konečně a hlava se jí motala. Chtěla k němu běžet, jenže si nebyla jistá, že ji nohy unesou. Tak nějak jí docházela i druhá stránka věci. Pokud řekne, aby zůstal, co bude potom?

Ztuhnul uprostřed pohybu a jen pomalinku se otočil, aby se na ni podíval.

„Neodcházej.“ Proč zněla její slova tak nevýrazně, tiše?

„Jsi si jistá? Pokud teď odejdu…“ Zhluboka se nadechl.

„To nechci.“ Zavrtěla hlavou a opatrně se odrazila od stěny.

„Nevím sice, co jsi zač, ale vím, že mi neublížíš. Ležela jsem dlouhé hodiny v bezvědomí, vydána ti napospas a ty ses mě ani nedotknul. Jistě vím jen jediné, Gerome, a to je to, co já cítím k tobě. Neměla bych být do tebe zamilovaná, ne po tak kratičké době, co se známe, ale jsem. Nemohu si pomoci.“ Sklopila oči k podlaze a doufala, že on promluví, řekne alespoň něco. Jenže on jen němě stál a jeho oči se postupně naplňovaly radostí. Rána uprostřed hrudi přestávala krvácet a srdce mu pukalo štěstím.

„Zvládneš se mnou být, i když nyní víš, kým jsem?“

Nepatrně trhnula rameny a dlouze se mu zadívala do očí. „Honem mě polib, nebo si tím za chviličku nebudu tak jistá.“

Usmál se tak, až se mu kolem očí nadělaly hluboké vrásky a pár dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Zastavil se jen stopu od jejího těla a nechal na ní, aby udělala ten poslední krok.

Zírala mu na hruď a pozorovala, jak se vzdouvá pod hlubokými nádechy. Náhle pocítila neuvěřitelnou touhu obejmout to dokonalé tělo. Přitisknout se k tomu svalnatému muži a splynout s ním v jedno.

Ani nedýchal, když zvedla svou ruku a zastavila se dlaní nad jeho hrudníkem. Prsní svaly mu nedočkavě pocukávaly, to jak se těšil, až ucítí teplo její pokožky.

„Jsi tak dokonalý. Ráda bych věřila, že tvé vzezření má co dočinění s tím, že nejsi jen obyčejný člověk, ale tak nějak cítím, že jsi byl stejný i před tím. Nepochopím, že sis vybral mě a ne nějakou modelku, nebo herečku. Stačilo by, kdyby ses na ženu jen usmál a ona by ti sama padla k nohám.“ Smutně pozvedla oči a zkoumala každý záškub svalů v jeho obličeji, když konečně položila svou ruku na jeho prsa.

Jeho výraz byl dojatý, s něžným lehkým úsměvem na rtech. Pozvedl svou ruku a opatrně ji položil na tu její.

„To už mám za sebou.“ Zhluboka se nadechl. „Bojíš se toho, že tě opustím? Bojíš se toho, že odejdu a tobě zbude jen prázdná náruč? Nejsem jako on, možná jsem takový býval, ale časem člověk dozrává. Patty po několika letech, desetiletích, ti dojde, že nezáleží na bohatství, slávě, nebo kráse, ale na tom, co má člověk uvnitř.“ Pevně sevřel její dlaň, až ji zabolely prsty.

„Budu s tebou tak dlouho, jak dlouho mě budeš chtít.“

Přitáhl si ji k sobě a druhou rukou ji něžně objal kolem pasu. Sklonil se pomalu, vyčkávajíc jejího souhlasu. Sice si byl jist, že nedostane facku, ale kdo ví, co ji může zase napadnout. Stoupla si na špičky a jako by mohla číst jeho myšlenky, na tváři se jí usídlil škádlivý úsměv.

„Smím?“ Ujistil se udýchaně a přitlačil si ji blíže k tělu.

„Co myslíš?“ Usmála se, ale to už byl tak blízko, že zvlnění jejích rtů zaniklo ve vlahém a něžném dotyku jeho úst.

Ten polibek byl nejistým zkoumáním znovu nabitých území. Byl váhavý a vláčný, a to až do té doby, než ho chytila pevně kolem krku a přitáhla si jeho tvář níž. Nechal se jí plně ovládat, to ona diktovala tempo, to ona rozhodovala o hloubce a intenzitě. Gerome však více než ochotně odpovídal na její výzvy. Když pohladila špičkou jazyka konturu jeho rtů, zachytil její jazyk a opatrně ho ochutnával. Nakonec se polibek změnil v cosi, co svým žárem spíše připomínalo výbuch sopečného vulkánu, než cudnou pusu na usmířenou. Vnikal do ní a ona mu stejně vášnivě oplácela. Jeho prsty tančily na jejím kříži, než se celkem bezděčně přesunuly k jejímu zadečku.

Zachytil ji za stehna a ona omotala nohy kolem jeho pasu, stále ho pažemi objímajíc kolem krku. Patty přímo hořela, jeho dotyky v ní zapalovaly žár, jež sílil ve stále větších a mohutnějších poryvech. Nakonec už jí nestačil dech a tak se zajíknutím zaklonila hlavu.

Tiše zamručel, jako by ji povzbuzoval, když sjel svými horkými rty na její krk a něžně sál jemnou kůži její šíje.

„Patty, pokud s tím teď hned nepřestaneme, pak už to nepůjde. Neudržím se.“ Zachrčel jí do pokožky a olízl ten kousíček jejího krku, kde její krev burácela těsně pod povrchem.

„Nechci přestat.“ Zakňučela a provokativně se vzepřela pánví proti jeho mužství, jež každou vteřinou mohutnělo a nabývalo tak úctyhodných rozměrů.

Zasakroval a pak stiskl pevně její půlky, aby si ji přidržel u těla, když ji nesl zpět do ložnice.

Pod zády pocítila chlad saténu. Matrace se pod jejím tělem zhoupla a ona se vzepřela na loktech, aby se mohla podívat na tu nádheru, zlověstně se tyčící nad ní.

Gerome stál bez hnutí a hltal ji pohledem. Vychutnával si ten pohled. Pokožku měla zrudlou vzrušením, rty vlhké od jeho polibku. Ramínko bílého tílka se jí svezlo z ramene a skoro průhledná látka tak sotva zakrývala naběhlou bradavku jejího drobného prsa. Ňadra měla drobná, ale krásně tvarovaná a nádherně pevná.

Zíral na ty krásné kopečky sladkého masa a jeho erekce sebou bolestně zacukala. Takovýhle pocit vzrušení nezažil již tak dlouho, pokud kdy vůbec.

Trhaně vydechl a strhl si tričko z těla. Doslova ho rozpáral a tak se jen v cárech sneslo na podlahu.

Patty nechápavě zamrkala nad tou scénou jako z prvotřídního porna. Tenhle chlap by určitě v ničem béčkovém nikdy nehrál. Prostě jen zaryl nehty do bavlny a roztrhl ji, jako by to byl jen hedvábný papír. Tričko se mu sneslo k nohám a ten ladný klouzavý pohyb dolů přivedl její oči k jeho nabíhajícímu rozkroku. Najednou měla hrozně sucho v krku a nemohla polknout, protože by to bolelo. Látka jeho riflí se napínala, až vypadala, že v inkriminovaných partiích praskne.

„Co tam nosíš? Policejní obušek?“ Uculila se přiškrceně, aby odlehčila situaci.

On však zůstal stát s úplně vážnou tváří a bylo poznat, že milování nebere jako srandovní záležitost, právě naopak.

Skopl tenisky z nohou a jeho prsty se zastavily nad pasem jeho kalhot.

Patty risknula další marný pokus o bolestné polknutí a pak si sedla, aby jeho počínání zastavila.

„Počkej, tohle chci udělat sama.“ Vyhrknula se zajíknutím, strachy bez sebe, že jí předběhne a vysvlékne se sám. Nebyla si jistá, že by ustála ten pohled, aniž by si sama dávkovala, kolik toho snese.

„No, je to už velmi dlouho, co jsem naposledy užíval společnosti dámy, ale neměl by se o tohle postarat muž?“

Najednou ji přišel roztomile nezkušený. Se svými prožitými staletími byl nyní tak trochu mimo.

„Myslím, že nyní v době ženské rovnoprávnosti se o to může postarat docela dobře i žena, nemyslíš?“ Jeho zaskočení nastalou situací ji pekelně pobavilo.

Upřeně se na ni zadíval a pak jen přikročil blíže k posteli, ruce volně spuštěné podél těla. Patty se přehoupnula do kleku a tvář tak nyní měla jen několik palců od jeho rozkroku. Pozvedla paže a prsty se jí klepaly. Chtěla vědět, jestli se ta jeho krása nevyhnula ani tomuto místečku.

Zachytila ho za poutka a pomocí něj se narovnala, byla tu docela tma a tak knoflík našla spíše po hmatu. Pas jeho riflí se uvolnil a ona tak mohla spatřit, že pokud nosil spodní prádlo, dnešek byl výjimkou. Jeho erekce sama od sebe pomalu povolovala zip, a jako kdyby žila, drala se na světlo boží.

Patty sebou trhla, když se pokojem rozezněl zvuk mobilu. Pěkně protivné a hlasité vyzvánění. Gerome okamžitě uhnul a pak zalovil v kapse, aby vytáhl tenký plátek plastu.

„Promiň, to je Leon. Musím to vzít.“ Zapnul si kalhoty s provinilým úšklebkem a při tom otevíral mobil.

„Fajn.“ Odsekla Patty a po zádech se skácela do polštářů. Takovéhle vyrušení je ještě lepší nežli studená sprcha. Tak nějak si nedovedla představit, jak by mohli na tu překrásnou a intimní chvilku navázat, aniž by to bylo více nežli trapné. Chtělo se jí křičet vzteky, ale jen si přikryla tvář rukama a snažila se ze všech sil uklidnit.

„Ano, slyším tě.“ Gerome zmizel v obýváku, ale i tak mluvil dost nahlas, aby ho slyšela.

„Ne, jsem venku.“ Aha, tak ji zapírá? Nestojí mu ani za to, aby se přiznal svému příteli, že s ní málem skončil v posteli?

„Ne, to nejde.“ Gerome nervózně rázoval po pokoji a ona ho mohla sledovat, vždy když míjel otevřené dveře.

„Chápu tě, ale ne.“ Další kolečko.

„Já vím.“ Naštvaně si masíroval kořen nosu.

„Ano, já vím, ale musíš pochopit…sakra, Leone.“ Začal křičet.

„Ne, to nedělej, ne. Počkej doma, hned přijdu.“

Patty slyšela jen tiché klapnutí, jak vypnul telefon a pak se ve dveřích objevila jeho silueta.

„Moc mě to mrzí, má drahá, ale stalo se něco…no, musím hned odejít, ale pokud to jen trochu půjde, tak se vrátím.“ Vstoupil do ložnice, ale její strnulá nehybnost i beze slov dost výmluvně sdělovala, jak moc je teď na něho naštvaná.

Přiklekl k posteli a dotkl se jejího bosého chodidla. Ucukla nohou a zlostně zasyčela. Ukazováčkem přejel něžně po jejím kotníku.

„Věř mi, že kdyby to nebylo nezbytné, neodcházel bych.“ Jeho hlas byl smutný, i jeho výraz naznačoval upřímnou lítost nad jejich nadcházejícím odloučením.

„Běž si a vracet se nemusíš.“ Odsekla naštvaně, popadla polštář z druhé strany postele a praštila s ním do míst, kde cítila jeho přítomnost.

Čekala na jeho reakci, ale on se jen tiše rozesmál. „Bože chraň, rozhněvat takovou dračici.“

Postel vrzla a on se posunul zlehka nad ni. „Počkej na mě, drahoušku, s radostí ti vynahradím čekání.“

Patty tiše zaprotestovala, to když ji něžně políbil na ucho a pak se stáhl. Pokojem zazněly lehké kroky a pak bylo slyšet jen cvaknutí vstupních dveří.

„Sakra. Do háje. Bože.“ Patty si přitiskla polštář na tvář, aby trochu ztlumila hlasité zvuky její frustrace. Tělo ji bolelo od nenaplněné touhy, kůži měla napjatou a citlivou a klín připravený, vlhký.

„Sprcha.“ Odhodila polštář a sáhla na opačnou stranu postele pro nadýchaný froté župan. Sprcha je určitě něco, co jí v téhle citově totálně zmatené chvíli pomůže.

Vysvlékla se z flanelových kalhot a stáhla si tílko přes hlavu. Župan ji vlídně přijal do svého objetí a sliboval toužebné uvolnění, které člověku přivodí jen osvěžující sprška vlahé vody.

Zvonek u dveří se chrčivě rozkřičel. Zlomek vteřiny uvažovala o tom, jestli by ho neměla zaměnit za nějakou tu věcičku, která vám přehraje veselé švitoření ptáčků, či vyumělkovanou skladbu některého ze známých skladatelů. Otřásla se odporem, bylo to stejně přehnané, jako když si coby vyzváněcí tón dáte na mobil vřískavý smích cizího dítěte, nebo zamilované tokání svého protějšku.

S úsměvem si přitáhla klopy županu více přes sebe a přepásala ho pevně páskem. Nechtěla vypadat moc lacině, což by se přímo nabízelo, kdyby jí z hebkého županu vykukovalo více, nežli se sluší.

Přeběhla ložnici a pak se vrhnula do chodby. Chytila za kliku, aniž by zkontrolovala, kdo stojí venku. Byla si stoprocentně jistá, že se vrátil Gerome, protože se chce plazit po kolenou a prosit za odpuštění, že ji nechal samotnou a roztouženou.

„To ti to ani moc dlouho…“ Zmlkla hned, když pohlédla do očí muži, jež tisknul prst k jejímu zvonku. Než se stačila probrat z úleku, a udělat krok vzad, prohmátl vzduchem, až jí zahučelo v uších a pevně ji chňapl po ruce. Svíral její zápěstí přímo ocelovým stiskem, až jí ohýbal kosti a působil nepříjemnou bolest.

„Leone, pusť mě.“ Zavřískla v naději, že uposlechne její prosby.

Zíral na ni upřeně, s lehkým zlověstným úsměvem ve tváři.

„Pozvi mě dál.“ Zašeptal zlobně.

„Ani nápad.“ Vydechla vzdorovitě.

Cuknul rukou a vytáhl ji naprosto lehce ze dveří. V jednom mžiku stála v rádoby bezpečí svého bytu a ve druhém byla čelem opřená o zeď chodby. Ruku zkroucenou za zády a těsně k tělu přimknutého nasupeného upíra. No, den už prostě nemůže být hezčí.

„Myslel jsem to smrtelně vážně, pozvi mě dál, nebo zlomím tvou ručku, stejně snadno, jako párátko.“

Aby dodal váhu svým slovům, zakroutil jejím zápěstím, až bolestně zaúpěla do žluté omítky chodby.

„Ok, ok, smíš dál, jen mě prosím pusť.“ Připadala si strašně hloupě. Byla tak zranitelná a tak nechráněná proti tomuto rozhněvanému muži.

„Musíme si promluvit, slečno.“ Přehmátl si na její nadloktí a vtáhnul ji zpět do bytu. Najednou litovala toho, že bydlí v domě, kde se navzájem neznají ani nejbližší sousedé. Věděla, že by jí nepomohlo, ani kdyby volala o pomoc. Nejspíš by jen někdo zakřičel zpět, ať je ticho, že chce spát.

Leon se ladně přetočil kolem ní a rukou přibouchl vstupní dveře, aniž by ji pustil ze svého sevření. Pro jistotu ještě ozkoušel, že jsou dveře dobře zavřené a pak ji neurvale dotáhl do obývacího pokoje, kde s ní praštil o sedačku. Přistála dosti tvrdě a župan se jí rozevřel, až nechtěně ukázala stehna. Rychle se vzpřímila do sedu, a když si všimla jeho pátravého pohledu, který upíral přesně mezi rozhalenou látku, kvapně upravila cípy do správné polohy.

„Tak co? Tak co mi chceš?“ Snažila se převzít kontrolu nad situací, což bylo trochu naivní vzhledem k tomu, že se nad ní tyčil a nevypadal ani trochu přátelsky.

Snad by mohla doufat, že když Gerome nenajde svého přítele doma, vydá se zpátky k ní, což ale bude chvíli trvat. Tu chvíli bude muset strávit v přítomnosti Leona, který se nikterak netají negativním vztahem k její osobě.

„Tak proč jsi přišel?“ Hlas se jí chvěl.

Leon naklonil hlavu mírně stranou a pak couvl až ke křesílku, do kterého se pohodlně usadil. Jednu nohu hodil přes podpěrku křesla a zapřel se loktem o koleno. Zaujal tak naprosto uvolněnou a nenucenou pozici, naprosto neuvěřitelně sexy pozici.

Patty nasucho polkla a sjela ho pohledem. Byl opravdu krásný, ne tolik jako Gerome, ale to mohlo být způsobeno tím, že ho zatím neviděla jinak, než s tváří staženou hněvem.

Měl na sobě lehké letní kalhoty z černého splývavého materiálu, jemně se lesknoucího ve svitu bodových žárovek jejího lustru. Lehká hedvábná temně modrá košile byla ledabyle rozepnutá a odhalovala tak silný sloup jeho krku a úzký trojúhelník jeho hrudi. Rukávy měl shrnuté nad lokty a šlachovité bledé ruce s dlouhými elegantními prsty mu teď podpíraly čerstvě oholenou bradu. Na nohou měl lesklé kožené mokasíny, které stály určitě více, než celý její šatník. Děsně mu to slušelo, což bylo skoro k naštvání, protože by se měla klepat strachy a ne ho tu obhlížet a hodnotit jako kus kvalitního krvavého hovězího na steaky.

Sklopila oči k podlaze, aby svým hladovým pohledem neprozradila, co se jí odehrává v hlavě a snažila se uhodnout, kolik času asi uběhlo, zatím co tu jen sedí a zírá na něho.

„Podívej, chtěla jsem si dát sprchu, než si mě tu tak přepadl, takže pokud ti to nevadí.“ Trochu hraně pokrčila rameny a chystala se vstát, než se jí před očima mihla rozmazaná čára, která ji přimáčkla zpět do pohovky.

Držel ji pevně za ramena a vrčel, rty odhalující ostré bílé špičáky, oči pomalu ztrácející svou ledovou modř.

Se zatajeným dechem sledovala, jak se jeho zornička prodlužuje a jak jeho pohled zaplavuje ďábelský žár. Jeho oči se změnily a byly to stejné oči šelmy, hladového zvířete, které pozorovala i u Geroma. Jenže za tímhle pohledem nebyla žádná láska, žádná snaha jí neublížit, ale jen hlad, vztek, žal a smrt. V těch očích bylo napsáno, že její život zhasne tak rychle, že si toho možná ani nevšimne a postačí jeden špatný pohyb, nebo jeden špatný nádech, či neuvážené slovo. Strachy se snažila ani nemrkat, jenže taková nehybnost se prostě nedala vydržet dostatečně dlouho a tak se nakonec poddala a uvolnila se i přes vražedné vrčení, které se ozývalo těsně u její tváře.

„Chceš mě zabít, to chceš?“ Vydechla nakonec.

Pustil ji stejně rychle, jako ji chytil a pak se narovnal, pomalu, jakoby zvažoval, co s ní vlastně udělá.

„Byl s tebou, cítím ho z tebe. Jeho pach máš všude po těle. Mísí se s vůní tvého chtíče a ta kombinace je pro mne trochu nepřijatelná.“

„To mě nenávidíš tolik, že nesneseš, aby se mnou byl? Proč ti to tolik vadí? Jste přeci jen přátelé.“

Bolestný úšklebek věnoval spíše koberci, nežli jí. „Tohle ti pověděl?“

„No, vlastně o vás nemluvil, jen že se znáte už mnoho let.“

„A neřekl ti, jak dlouho je mým milencem?“ Leon pozvedl oči a setkal se s jejím vyděšeným pohledem. Najednou to dávalo smysl. Nenáviděl ji už při prvním setkání a to nedávalo smysl, nabídl ji svému příteli coby zákusek, choval se jako žárlivá ženská, jako ona, když ji opouštěl její snoubenec. Choval se jako někdo, kdo je zrazený, rozervaný, šílený bolestí z toho, že nemůže bojovat proti té druhé, té mladší, té hubenější, té lepší…sakra. Jenže tady je ona za tu špatnou.

„Milenci?“ Vykoktala nechápavě. Ti dva? Oni, spolu, v jedné posteli? Jen na moment si představila ty dva nahé, sténající ve vzájemném objetí.

„Budu zvracet, jo, asi budu.“ Zvedla se a on ji nechal. Tak tak doběhla do koupelny. Ani se neobtěžovala za sebou zavírat. Dávila se hlasitě a oči měla zalité slzami. Do čeho se to zase zapletla? Copak konečně nemůže najít chlapa, se kterým by byla šťastná? Chce toho tolik?

Utřela si ústa do papíru a vyštrachala se na nohy. Byla zmatená, vůbec nevěděla, co bude dělat. Chtělo se jí křičet nahlas, házet věcmi a sprostě klít. Prostě dělat cokoliv, aby se jí ulevilo.

Jen si mlčky vypláchla pusu a pak vymáčkla na kartáček trochu pasty. Zírala na svůj odraz v zrcadle, zatím co si pečlivě čistila zuby.

Jiná liga, jasně tihle kluci jsou prostě jiná liga. Hezounci, klučíci, buzny, hulibrci, teplouši, hlavou jí prolétaly snad všechny názvy pro to, co oni dva jsou.

„Do háje.“ Konečně zakřičela a praštila kartáčkem do umyvadla.

Najednou jí bylo naprosto jedno, jestli župan na jejím těle sedí tak, jak má, jestli neodhaluje moc. Vypochodovala naštvaně do obýváku a posadila se naproti Leonovi. Opět vypadal naprosto dokonale, nedbale přehozený přes její křeslo.

„Proč si se mnou pohrává?“ Předklonila se a opřela se lokty o kolena. Dělalo se jí mdlo a nechtěla riskovat mdloby.

„Nepohrává.“ Odpověděl s tichým pomlasknutím.

„Jak to myslíš? Spí, teda spával s tebou, a pak se najednou rozhodl, že…“ Nedokončila, nevěděla, jak nejlépe zformulovat své myšlenky.

„Věří, že jsi ta pravá.“ Mluvil pomalu, jako by mluvil se zaostalým člověkem, no možná tak právě teď vypadá. Rozhodně se tak cítí.

„A co chceš po mně?“

„Přišel jsem tě zabít, zbavit se tak nepříjemného zádrhele v našem jinak tak dokonalém vztahu.“ Pohlédl na ni a jeho ledově modré oči ji zmrazily, nemohla se hnout, ani kdyby nakrásně chtěla.

„Už mě nechce, netouží po mně, chce mě prostě opustit, po takové době, po všem, co jsem pro něho udělal, co jsem pro něj obětoval…“

„Co jsi pro mě obětoval, Leone?“ Oba se skoro vyděšeně otočili ke dveřím. Bylo zvláštní, že ani Leon ho neslyšel přicházet, možná byl natolik pohroužený sám do sebe, že si jeho příchodu nevšiml.

„Jsi v pořádku?“ Gerome se pohnul, proplul pokojem a usadil se vedle Patty.

„Mluv, neudělal ti nic?“ Obrátil se na ni a chtěl ji pohladit po tváři, ale ona ucukla.

„Patty, co se děje? Cos jí napovídal?!“ Otočil se rozezleně na svého přítele.

„Jen pravdu, řekl jsem jí jen pravdu.“ Leon se zavrtěl v křesle, jako by hledal pohodlnější polohu. Patty však měla dojem, že to nebylo nepohodlí, co ho k tomu pohybu donutilo, necítil se bezpečně.

„Kdo ti dal právo.“ Zasyčel Gerome.

„To ty, právě tehdy, kdy jsi začal pohrdat mým tělem, kdy jsi mne odmítl. To ráno, kdy jsi dal přednost jí přede mnou.“ Leonův hlas zněl zajíkavě, jako by se marně snažil ubránit slzám.

„Jen si mě zneužil a pak si mě odhodil jako použitý kapesník, prostě a jednoduše. Nemohu za to, že mé city k tobě jsou tak silné. Nemohu svou lásku k tobě jen tak vypnout. Nemohu si poručit, abych po tobě netoužil, nejde to.“

Patty se neklidně zavrtěla, cítila se nesvá, jakoby sem nepatřila, tohle nebyl její boj, tohle by si měli vyříkat o samotě.

„Moc mě to mrzí, ale já už nemohu jinak. Nikdy nezapomenu na tvou pomoc, na to, že si mě znovu vtáhl do života, ale tohle je jiné, už poprvé, když jsem Patty spatřil…“

„Nelži, Gerome.“ Vypálil proti němu Leon. Narovnal se v křesle a jeho oči začaly opět nabírat na tom hrozivém vzhledu.

„Co kdybychom to probrali doma.“ Gerome ubral, snažil se svého přítele uklidnit.

„Proč? Nechceš, aby slyšela, že potom co ses se mnou vyspal, utíkal jsi za ní? Nechceš, aby se dozvěděla, že to, o čem se tu bavíme, není píseň vzdálené minulosti, ale nedávná historie?“

„Nech to být, Leone.“ Varoval ho vrčivě.

„Ne, počkej, tohle si ráda poslechnu. Chci vědět, jestli ta tvá srdceryvná vyznání byla pravdivá, nebo jestli sis ze mě dělal jen legraci.“

Patty se nabroušeně otočila na Geroma. Už ji nebavilo být jen nezúčastněnou pozorovatelkou této závažné diskuze.

„Patty, vše ti vysvětlím.“ Gerome se k ní otočil, ruce sepjaté v tiché prosbě.

„Tak kdy jste spolu byli naposledy?“ Patty probodla hněvivě oba dva zlostným pohledem.

„Tu noc, kdy jsi od nás odešla.“ Přiznal Gerome.

Patty polkla velký knedlík, který se jí náhle usadil v krku.

„A pak jsi přišel klidně za mnou?“ Patty pocítila chladivé kapičky, které se jí rozlily po tvářích. Nechtěla plakat, ale tohle už bylo prostě moc.

„Proč jsi mi neřekl něco tak zásadního, jako že spíš s muži.“ Vykřikla v náhlém návalu hněvu.

„Nespím, tedy, já to takhle neberu. Nikdy jsem nebyl s nikým jiným, tedy s jiným mužem, nežli s Leonem.“

„A jaký je v tom rozdíl?“

„Patty, musíš pochopit, že Leon je pro mě jako bratr, ne víc, je můj důvěrník, můj přítel, můj partner. Byly doby, kdy mít milence byla skoro společenská nutnost. A také byly doby, kdy se dva na smrt vyděšení chlapci tiskli k sobě u chladné zdi špinavého města, a kdy nebyl nikdo bližší mému prochladlému srdci a zkřehlému tělu, nežli on. Neřeknu ti, kdy přátelství přerostlo v něco víc, ale nestydím se za to, a ani nikdy nebudu.“

„Máš pravdu, nemohu posoudit, čím sis prošel. Nebyla jsem tam, ale proč jsi mi tu povídal všechny ty lži o tom, čím pro tebe jsem, co pro tebe znamenám.“

„Nebyly to lži, takhle to cítím, Patty. Možná, že hledat útěchu po tvém odchodu právě v náručí mého přítele, nebylo nejmoudřejší, ale prostě se to stalo.“ Gerome pohlédl na Leona a jakoby ti dva spolu vedli rozhovor, při němž byla slova zbytečná.

„Kam tedy patřím já?“ Přerušila ticho Patty. „Řekni mi, kam mezi vás patřím?“

„Patříš ke mně, vždycky budeš.“ Gerome lehce kývl.

„A Leon, kam patří on?“

„On? Patří také ke mně, je můj nejbližší přítel.“

„Co když nebudu schopná akceptovat vztah, v němž budu hrát druhé housle?“

„Nechápeš? Ty nebudeš ta druhá, ten druhý budu já.“ Leon už nemohl vypadat zhrzeněji. Měl svěšená ramena a bolest, kterou nyní prožíval, přímo křičela z každého jeho póru.

„Bože, proč to takhle musí být? Jste dva mému srdci nejbližší. Nalhával jsem si, že Leona mohu jen tak odstřihnout, ale nejde to. Miluji vás oba, každého z vás jinak, ale oba stejně vroucně. Za oba dva bych bez rozmyšlení položil život.“

„O čem to tu mluvíme? Žádáš mne, abych přistoupila na vztah s vámi oběma?“ Patty si dlaněmi setřela slzy z tváří a nechápavě civěla na oba dva muže.

„Nechci a nebudu tě k ničemu nutit, miláčku, jen pokud ke mně něco cítíš, pokud pociťuješ stejné hnutí, jako já.“

„Ty parchante.“ Přerušila ho náhle. „Kdy jsi mi o tom chtěl říct? Chtěl sis mě omotat kolem prstu, a pak mi to předložit jako hotovou věc? ‚Prostě, podívej, on bude s námi, vrhneme se na pěknou trojčičku?‘ Do pekla s tebou, Gerome, do pekla…“ Slzy se jí linuly po tvářích a vzlykala tak silně, že se nemohla ani pořádně nadechnout.