Moonlight shadow

Vzhlédl k ní a ona se neubránila tichému zajíknutí. Tohle přeci nebyly jeho překrásně modré oči. Zíral na ni hladovým pohledem rudozelených strach nahánějících duhovek. Zornička se skoro ztrácela, ale bylo patrno, že se jen smrskla do malé škvírky podlouhlého tvaru. Podobné oči mají šelmy. Lovící divoká a smrtelně nebezpečná zvířata.

„Bože můj.“ Vydechla zlomeně, když si všimla dlouhých špičáků, které jako ostré dýky vyčnívaly z jeho úst. Byly natolik dlouhé, že je neskryl horní ret a ony teď nebezpečně zářily vyceněné přes ten spodní.

„Gerome?“ Její mysl jednala nelogicky. První pocit, který naprosto zaplnil její nitro, byl strach. Ne však strach o svou vlastní bezpečnost, ale strach o jeho život. Co se to s ním jenom dělo?

„Uteč odtud, běž, zmiz.“ Vrčel na ni a ta slova ze sebe vyrážel zlobně a zuřivě.

Couvla ještě o krok a pak o další. Zadkem narazila do velkého prádelníku u protější stěny. Stále jen němě a nevěřícně zírala na tu divokost v jeho pohledu. Bože, co to dělá? Měla by ječet a volat o pomoc. Snažit se odsud dostat a zachránit se. Jenže před čím? Ani nevěděla, co on je zač. Nesliboval jí, ne, zapřísahal se, že jí tady nikdo neublíží? Že se nemusí bát? Párkrát mrkla, aby se ujistila, že špatně nevidí. Zatřepala hlavou, tohle musí být jen sen.

„Běž už.“ Zasténal bolestně a vycenil špičáky dlouhé jako nože.

„Ger,… Gerome.“ Šeptala a snažila se ze všech sil zachovat klid. On jí přece neublíží, kdyby jí chtěl zranit, nebo zabít, měl nejlepší příležitost u ní doma. Klidně si usnula s hlavou v jeho klíně, stačilo jen po ní sáhnout. On to ale neudělal, místo toho ji přikryl dekou a pod hlavu vložil polštář.

Konečně se rozhodla, prostě musí zjistit, co se tu děje. Odstrčila se od komody a lehkým, sotva slyšitelným krokem, se vydala vstříc svému osudu.

Aniž by vzhlédl, poznal, že se k němu blíží. Bláznivá ženská, copak nemá zájem žít? Chce skončit v jeho náručí? Mrtvá, nehybná. Konečně se odvážil a pohlédl na ni. Oči ho bolely od jasného světla v pokoji, a přesto nemohl odtrhnout pohled od jejího krásného těla. Tvář měla zastřenou a zamyšlenou, vlasy rozcuchané od toho, jak ji prve stáhl na podlahu. Přistupovala k němu pomalu a po nepatrných kousíčcích ukrajovala vzdálenost, která je dělila. Viděl, jak je napjatá, připravená uskočit. Bláhová, nikdy by mu neunikla, tak rychlá není, nikdo ze smrtelníků.

Zaťal si nehty do vlastních zápěstí, aby udržel své tělo na místě. Musel silou pokořovat svou zvířecí podstatu. Ovládat každý jeden sval, aby nevystartoval a ve zlomku vteřiny jí nezlomil vaz. Pít chladnoucí krev sice nebylo nic moc, ale pokud by nechtěl, aby nadělala moc rámusu, ideální.

Cítil, jak jeho ostré nehty pronikly skrz jeho kůži. Po předloktích mu prýštila krev, stékala po malých kapičkách k loktům, vydávající tichý prapodivně uklidňující zvuk, a se vpíjela do koberce.

„Krvácíš.“ Stála teď nad ním a v očích měla děs. Jasně, ideální technika sebeovládání, odkrvit se ještě víc.

„Bože,“ rozhlédla se zmateně po ložnici a chmátla na postel, kde ležel jeden z použitých ručníků.

„Zastavíme krvácení, a pak to obvážeme.“ Vydechla a poklekla k němu.

„Zešílela jsi?“ Vyštěkl na ni bezohledně.

Ucukla před nečekaným vyrušením. Snažila se ze všech sil zachovat klid, ale on jí s tím dvakrát moc nepomáhal.

„Ať se ti děje cokoliv, tak to spolu zvládneme.“ Zašeptala a rty se jí přitom chvěly a hlas přeskakoval.

Zůstala nehybně klečet s ručníkem v rukou a sledovala jen jeho krvácející paže. Dovolí jí, aby mu pomohla?

Chtěl ještě couvnout, jenže nebylo kam. Za zády cítil hladké dřevo nočního stolku a moc dobře věděl, že pokud se přimáčkne ještě víc, spoje povolí.

Měl ještě možnost rychle vstát a vběhnout do koupelny. Tam by se mohl zamknout a nedovolit jí vstoupit. Senza nápad, kdyby dveře do koupelny nebyly směrem, který teď blokovala svým tělem. Moc dobře věděl, že by stačil jeden jediný dotek a už by se nezastavil. Ani si nedokázal představit, jak hrozně by vypadala bledá, odkrvená. Její pleť by nabrala šedavý nádech a oči by mrtvě a strnule upírala do stropu. Najednou pocítil neuvěřitelně silné pohnutí. Bylo to, jako by mu někdo vyrval srdce z hrudi a nacpal mu jej násilím do krku. Nemohl se nadechnout a nepopsatelná tíseň zaplavila celé jeho nitro. Bojoval o každý maličký nádech, snažil se odvrhnout paniku a zachovat chladnou hlavu.

Ozval se zvonek u dveří a po několika vteřinách tiché zaklepání na veřej.

„Jdi, hned.“ Vycenil zuby a nahrbil ramena. Snažil se vypadat na to, čím byl, smrtelně nebezpečným monstrem.

Párkrát nechápavě mrknula a pak se pomalu zvedla z podlahy. V ruce pořád svírala bílé froté, když se kvapně vrhla ke dveřím. Cestou chňapla po střevíčkách a vzala za kliku. Málem porazila černovlásku, stojící za nimi.

Vyměnily si několik nechápavých pohledů, než se Patty otočila na Leona.

„Cos mu to provedl?“ Zakřičela.

„Vypadni z mého bytu, ty malá couro.“ Vrátil jí Leon s úsměvem.

Vnímat začala, až když se s ní rozjel výtah a počal klesat. Ani nevěděla, jak se do něho vlastně dostala. Střevíčky přistály tvrdě na podlaze a ona si setřela dlaněmi slzy, které jí bez přestání kanuly z očí. Bylo to šílené, všechno, co se tam nahoře stalo. Ať namáhala mozkové závity sebevíc, nemohla dospět k žádnému logickému závěru. Myšlenky se jí v hlavě prolínaly a ona se snažila dát dvě a dvě dohromady. Sakra, jediné, k čemu jí to pokaždé dovedlo, bylo, že Gerome je upír.

Rozesmála se sama sobě, balancujíc na pokraji nervového zhroucení.

Výtah se s cinknutím zastavil a ona si uvědomila, že v jeho ložnici nechala klobouk, brýle i kabelku. Výtečné, jak si zaplatí taxi?

Obula si sandálky a vyšla z výtahu. Ani se nesnažila hrát na slečnu „jsem v pohodě a nic se nestalo“ a plačíc proběhla kolem vrátného.

Ze zvyku mávla na první projíždějící žluté auto. Díky bohu byli místní taxikáři zvyklí snad úplně na všechno a jedna, naprosto hrozně vypadající ubrečená ženská, je nemohla rozhodit.

„Kam to bude?“ Zeptal se postarší muž se silným ruským přízvukem a nehnul ani brvou, když se musela nejdříve trochu zklidnit, aby mu mohla vůbec srozumitelně odpovědět.

Po cestě vymyslela plán, jak zaplatit za jízdu. Když auto zastavilo před jejím domem, poprosila o strpení a v hale zaklepala na domovníka.

Znala ho sice krátce, ale padli si do oka. Vysvětlila mu, že jí okradli a on jí bez zbytečných řečí půjčil dvacku na taxi.

Pak se s nehraným zájmem optal, jestli jí nic není a podal jí také náhradní klíč k jejímu bytu.

Patty zaplatila taxikáři a po schodech se štrachala do pátého patra starého bytového domu. Nemohla jet výtahem, chyběl jí dech a měla strach zůstat sama v tom stísněném prostoru. Netrpěla fobiemi, ale představa těch čtyř stěn v ní nyní vyvolávala záchvat klaustrofobie. Konečně stanula před dveřmi svého bytu. Jak se jí všechno najednou zdálo vzdálené a takřka snově nemožné. Jako by nikdy nebyla u Geroma a neviděla jeho druhou podobu, jako by nikdy nestanula tváří v tvář té obludnosti. Cítila se strašně unavená.

Zabouchla za sebou a unaveně se zapřela zády o dveře. Skopla boty a jen v punčochách prošla bytem a zaplula do koupelny. Dala si dlouhou sprchu, a pak se oblékla do pyžama. No co, je přeci nemocná, proč by si nemohla na chvíli odpočinout.

Zatáhla veškeré rolety a přes ně ještě závěsy. Celý byt se pohroužil do příjemného přítmí. Přeložila přehoz a stáhla ho do nohou postele. Pak si naprosto vyčerpaně zalezla pod deku a zavřela oči.

——–

Probudilo ji jemné vrznutí prken na podlaze, a pak sotva znatelné zhoupnutí matrace. Zamžourala do tmy a vystrašeně vykřikla. Naproti tmavé šedi zdí se tyčila vysoká silueta. Hrozivě čněla nad jejím tělem, opírajíc se rukou podél jejího boku.

Instinktivně stáhla nohy a vykopla co nejtvrději proti černému stínu. Postava se s překvapeným zajíknutím zapotácela, a pak padla na znak na opačnou stranu její postele.

Patty na nic nečekala a s vyděšeným vřískotem se vrhla ke dveřím.

Gerome polohlasně zaklel, když ho Patty tak nečekaně kopla do hrudi a ztratil rovnováhu. Když se skulil na záda, praštil se do hlavy o pelest postele, zamotal se do pleteného přehozu a musel chvilku zápasit s jemnými oky pleteniny, aby ji úplně nepotrhal. Konečně byl schopen se postavit na nohy. Tohle přivítání sice nebylo úplně podle jeho představ, ale co taky mohl čekat, že?

Vstoupil do obývacího pokoje a automaticky sáhl po vypínači. Pokojem se rozlilo tlumené světlo. Patty se vyděšeně choulila u stěny naproti a sledovala ho nevěřícným pohledem.

Chtěl jí toho tolik říct. Vyznat se ze svých citů a všechno vysvětlit, ale jak ji tak sledoval, došlo mu, že nezvolil ten správný způsob.

„Co tu sakra děláš?“ Dostala ze sebe roztřeseně.

„Přinesl jsem ti tvé věci.“ Ukázal na sedačku, kde byla složena její kabelka a zbytek její cestovní výbavy.

„A to tě jako opravňuje k tomu, aby ses mi vloupal do bytu?“ Hněv jí přímo šlehal z očí.

„Já klepal, ale spala jsi.“ Pokrčil rameny.

„A to tě nikdo nenaučil používat zvonek?“ Vykřikla naštvaně, ale stejně se neodlepila od stěny.

„Omlouvám se.“ Svěsil ramena.

„Vypadni odsud, nebo zavolám poldy. Asi by je velmi zajímalo, co jsi vlastně zač.“ Klepaly se jí kolena, ale snažila se hrát rozzlobenou.

„Chci ti to jen všechno vysvětlit.“ Posunul se o krok, ruce roztažené kousek od těla, dlaněmi natočené k ní.

„Nestojím o to. Chci jen, abys odešel, hned!“ Zařvala a snažila se přilnout blíž ke stěně.

„Neublížím ti, to bych nikdy nemohl.“ Zavrtěl hlavou.

Sevřela čelist a odvrátila pohled. „Prostě jen běž.“

„Patty, podívej se na mě.“ Obešel gauč, a pak si zcela nelogicky stáhl tričko. Obnažil svou hruď a znovu zaujal ten mírumilovný postoj.

Zaznamenala ten pohyb a zvedla k němu oči. „Co to zase děláš?“

„Jsem to pořád já.“ Odhodil tričko na gauč. „Znáš mě, přeci. V noci ses tohohle těla dotýkala, Patty.“

Zírala na jeho dokonalou postavu a nenáviděla ho za to, že začal s tímhle striptýzem.

„Hladila jsi mě přeci, vzpomeň si.“

Nasucho polkla a snažila se zaplašit vzpomínky na první zkoumavé dotyky. Na letmé polibky, na jeho dokonalou vůni.

„Vypadni, Gerome.“ Objala se pažemi, jakoby se mohla rozpadnout pod návalem těch vzpomínek.

„Nemůžu odejít, miluji tě.“

Podél stěny se svezla do dřepu. Sklopila oči k podlaze a celá se roztřásla. Cítila, jak ji štípe nos a jak se jí oči plní slzami.

„Bolí mě, když vidím, jak se mě bojíš.“ Jeho hlas byl najednou tichý a chraplavý.

Pozvedla hlavu a zadívala se na něj. Bože, byl tak nádherný. Slabé světlo stojací lampy ho nasvětlovalo zezadu a jakoby ho oblévalo, halilo. Jeho nádherné dlouhé vlasy mu splývaly kolem tváře a ve volných vlnách mu padaly přes ramena a silné paže. Několik stočených pramenů spočívalo na jeho hrudi a s každým jeho nádechem se černá záplava jeho kadeří leskla a třpytila.

Vypadal jako anděl, jen přidělat křídla.

„Slíbil jsi mi, že mi neublížíš.“ Připomněla mu a první studená slza stekla po její tváři.

Když zaregistroval, že pláče, udělal malý trhavý pohyb vpřed, ale pak si uvědomil, že nechce utěšit, tedy, alespoň ne od něho.

„Takhle jsem to nechtěl. Chtěl jsem tě rozmazlovat a pečovat o tebe, zahrnovat tě veškerou pozorností a péčí, kterou si zasloužíš.“

„A pak co?“ Otřela si nos a klesla na kolena.

„Jak to myslíš?“

„Jak bych po tom tvém rozmazlování skončila? Zahrabaná v dřevěné truhle pět stop pod zemí?“ Její pohled byl tvrdý, nesmlouvavý.

„Ne, to přeci…“ Došla mu slova a zlehka se zapotácel. To její výraz ho málem srazil k zemi. Pálilo ho na hrudi a vnímal jakési bolavé prázdno tam, kde bylo jeho srdce.

„Zabil jsi ji?“ Zvedla k němu náhle své uplakané oči.

„Prosím?“

„Tu dívku, tu, se kterou jsem se srazila u tebe doma.“ Osten žárlivosti se zabodl ještě o trochu hlouběji do jejího nitra a bolest způsobená tímto vjemem přehlušila všechno ostatní.

„Ne, jistěže ne.“

„Šukal jsi s ní?“ Popotáhla a dosedla na paty, ruce složené na stehnech.

„Ne, to bych nemohl.“ Tahle otázka ho dostala. Vyrůstal v době, kdy by se na tohle žena nikdy nezeptala. Ona tu klečela před ním a zpovídala ho z věcí, o kterých se nehodilo rozprávět nahlas.

„Proč ne?“ Sevřela pevně čelist, preventivní opatření proti hysterickému křiku.

„Protože si nedovedu představit nikoho jiného po svém boku, nežli tebe, Patty. Nemohl bych ulehnout s nikým jiným, nežli s tebou.“

„Buď ke mně tedy prosím upřímný, Gerome. Miluješ-li mne tak, jak tvrdíš, tak mi řekni vše. Nemůžu už žít s tím, že nevím, kdo jsi, a nevím, co od tebe mohu očekávat. Bojím se tě, Gerome. To,… tu věc, co jsem viděla u tebe v pokoji.“ Zhluboka se nadechla. „Vyděsilo mě to. Chci ti pomoci, ale nevím jak.“

Povytáhl jeden koutek v mírném úsměvu a pak obešel pohovku a usedl na její kraj. „Patty, pomoci mi už nemůžeš. To čím jsem, to co ve mně žije, to je mou součástí již mnoho a mnoho let.“

Ramena mu smutně poklesla a on si složil ruce do klína a spojil své prsty.

„Co tedy jsi?“

„Má drahá, jsi velmi inteligentní dívka, přeci nepotřebuješ znát odpověď ode mne, v hloubi duše již víš, kdo jsem.“ Věnoval jí další smutný úsměv.

„Ale to je přeci hovadina. Nejsi upír, nic takového přeci neexistuje.“ Vyprskla to slovo, jako by jí pálilo na jazyku. Cítila se sama před sebou trapně, protože ho vyslovila nahlas. Fajn, jen další postižená v davu šílených fanynek potrhlých filmů o tomhle stvoření.

„Nemám rád tohle oslovení, ale v podstatě vystihuje moji podstatu. Jsem noční tvor, lovec. Jsem rychlejší a silnější, nežli vy, smrtelníci. Jsem schopný přežít poměrně rozsáhlá zranění, pokud není zasažen mozek, nebo srdce, ale to vše je vykoupeno potřebou konzumace krve dárců.“ Polkl a zkontroloval, jak jeho vyprávění snáší. Chvěla se, stále klečíc u protější stěny a obraně si objímala hrudník.

„Moje tělo prostě spaluje víc, nežli je schopno vyrobit. Během přeměny si trávící soustava nějak propojí s tou oběhovou a krev, kterou do sebe vpravím skrz ústa, později nahradí tu vlastní, spotřebovanou na uzdravování poškozených tkání.“

„Poškozených čím?“

„Už pouhý život sám opotřebovává tělo. Pokud jsme vystaveni nějaké větší námaze, či potřebě hojení, musíme se krmit o to víc.“

„Takže co? Předběhneš auto, ale pak si musíš někoho zakousnout? Uzvedneš vagón vlaku, ale někdo za to zaplatí svým životem?“

„Snažím se ze všech sil držet zpátky, aby má spotřeba byla co nejmenší. Nezabíjím lidi, pokud mám jinou možnost. Nechci zbytečně působit utrpení živým tvorům, nejsem sadista, necítím u toho uspokojení, ani vzrušení. Je to jenom nutnost, potřebná k mému přežití.“

„Jsi monstrum, netvor.“ Zajíkla se s odporem.

„Je mi strašně líto, že to cítíš takhle. Ale copak lidé nejedí maso zvířat, aby zahnali hlad? Copak nevyužívají zvířata k práci a výzkumům? Copak jste lepší, jen proto, že zvířata neumí mluvit? Tohle se dá nazvat evolucí, prostě se jenom objevil druh o trochu dokonalejší, nežli jste vy. Druh, který je zrozený k tomu lidi lovit.“

„Bože, je mi z toho zle.“ Zavrávorala.

„Jsem ti odporný?“ Ani nečekal, že by ho toto zjištění mohlo tolik zasáhnout, ale bolest, kterou nyní pociťoval, byla skoro nesnesitelná.