Moonlight shadow

Ruka se jí svezla z pohovky a přistála na huňatém koberci barvy zapadajícího slunce. Rozespale se zavrtěla a s hrůzou zjistila, že polštář, na kterém spočívala její hlava, je mokrý. Panenko skákavá, jestli ji viděl, jak ze spaní slintá, tak už ho v životě neuvidí.

Přetočila se na bok a pak se rozhlédla po pokoji. Nikde nebyl ani náznak jeho přítomnosti. Odešel. Napůl zklamaná touto skutečností se vyhrabala do sedu a promnula si oči.

Večer trávili spolu, tulící se k sobě a sledující pásmo němých grotesek. Byla udivena tím, jak báječně se s ním cítila. Bavila se i přes to, že staré filmy z duše nenáviděla. Hladil ji po ruce a něžně objímal, a když jí začala padat víčka, jen ji přesunul tak, že její hlava spočívala na jeho stehnech, využívajíc jeho tělo, coby měkký a hřejivý polštář. Nebyla si jistá, kdy přesně ji přemohl spánek, ale bylo jasné, že on ji pak uložil a odešel.

Chvíli slepě zírala před sebe, ve snaze udělat si sama v sobě pořádek. Snažila se ze všech sil roztřídit to přehršle pocitů, které v sobě nyní měla. Přetrvávalo v ní něco z bolesti a zhrzenosti, kterou v ní vyvolal odchod jejího snoubence, ale jako by někde vzadu, v tom nejtemnějším koutě jejího zlomeného srdce, klíčilo semínko něčeho nového. Křehké slabé úponky nového citu se z nezdolností samé podstaty života natahovaly za světlem a už teď bylo jasné, že tahle rostlinka neuhyne jen tak. Musela se usmát sama sobě, jak v ní srdce poskočilo a jak se jí zrychlil tep, kdykoliv si před očima vybavila jeho tvář, nebo si připomněla hebkost jeho dotyků, či nasládlou chuť jeho rtů. Zavřela oči a vdechovala ten lehký zbytek jeho vůně, jenž se rozléval po pokoji ve stále slábnoucím oparu.

++++++

Gerome ji opustil až tehdy, když bylo jasné, že hodiny mu nekompromisně ukrajují poslední vteřiny. Proklínal koloběh světa a tu neoddiskutovatelnou absolutnost, kdy noc končí a svět se probouzí do nového dne. Nikdy mu nevadilo, že se musel úzkostlivě stranit slunečním paprskům, jenže nyní byl tento jeho zářící žalářník tím největším nepřítelem.

Chytl si taxi a na poslední chvíli proběhl velkou prosklenou vstupní halu. Když se za ním zavíraly mohutné posuvné dveře výtahu, první paprsek zlatavého světla olízl lesklou tmavou mramorovou podlahu. V zátylku ho mrazilo, to jak ho jeho vlastní tělo varovalo, jak na něho křičelo, aby se schoval, aby zalezl někam pod zem, do nějaké vlhké temné díry.

Vydechl úlevou a opřel se o zrcadlovou stěnu výtahu. Kabinka stoupala a stísněný prostor prolínala pouze tichá hudba.

Ozvalo se cinknutí a umělý ženský hlas oznámil nejvyšší patro. Venku byl už den, ale chodba vedla vnitřkem budovy, takže o osvětlení se zde staraly jen rádoby starožitné lampičky. Přešel těch několik stop po zářivě rudém běhounu a opatrně vsunul klíče do zámku. Ještě než však stačil otočit klikou dveře se samy od sebe rozletěly.

Leon stál opřený o veřeje dveří, na sobě jen lehký černý župan. Ruce měl složené na hrudi, tělo napjaté a ve tváři výraz masového vraha. Aniž by vydal jakýkoliv zvuk, uhnul mu stranou, aby mohl vstoupit dovnitř.

Gerome prošel dveřmi a než se stačil otočit, přistál mu v tváři tvrdý políček. Ostrá bolest mu projela tváří.

„Kde jsi byl?“ Vydechl napjatě Leon a upřeně zíral do jeho překvapeného obličeje.

Gerome jen pevně sevřel čelist, nemaje dostatek síly na drsnou ranní konfrontaci.

„Ptám se, kde jsi byl?“ Opakoval neúprosně Leon svoji otázku.

„Co na tom záleží?“ Odtušil Gerome bez náznaku jakéhokoliv zájmu.

„Byl jsi s ní?“ Vykřikl Leon a zastoupil svému příteli cestu.

„Když řeknu, že ano, akorát tě to ještě víc rozčílí. Když řeknu ne, nazveš mě lhářem a stejně si budeš myslet své. Tak co na tom sejde.“ Geromův hlas byl bezvýrazný a tichý.

Leon vztáhl ruce a jedním rychlým a drsným pohybem přirazil Geroma ke zdi. Přimáčkl ho celým svým tělem, zakryl ho stejně těsně, jako přikrývka. Chvějícími se prsty uchopil okraj Geromova trička a jedním trhnutím osvobodil jeho dokonalou hruď ze zajetí bílé bavlny. Spočinul dlaněmi na jeho hebkých a tvrdých prsních svalech, a pak se natáhl a přitiskl své rty na jeho.

Bral si ho tvrdě a neoblomně se dožadoval pozornosti. Jeho ruce byly nedočkavé, jeho tělo rozbolavělé touhou a obrovská erekce, přitisknutá tvrdě jejich těly, přímo žadonila o něžnou péči. Leon se neudržel a stáhl si černé hedvábí z ramen. Když se jeho nadýchaný župan sesunul s vábivým zašustěním k jejich nohám, přitiskl se svým nahým tělem ke svému milenci.

Gerome zlomeně zaúpěl, když pocítil, jak se v něm Leon snaží zažehnout oheň vášně. Byly doby, kdy by s nadšením přijal jeho očividnou výzvu, ale nyní mu jeho jednání přišlo spíše k smíchu. Chytil jemně svého přítele za krásně tvarovaná ramena a odtáhl jeho dokonalé nahé tělo dostatečně daleko, aby se mohl volně nadechnout a klidně přemýšlet. Držel Leona na délku svých paží a snažil se nevnímat každým pórem svého těla jeho hřejivou blízkost a jeho nádherně hebkou pokožku pod svými prsty, jeho vzrušující vůni, jeho rozrušený, přerývaný dech.

„Ne!“ Vypadlo z něho nakonec a tohle jediné slovo bylo kombinací hněvu, úzkosti i totální frustrace, kterou nyní cítil. Nejradši by se zhroutil na zem a v náruči svého druha si vybrečel oči, protože se cítil tolik zmatený svou nerozhodností a také totálním chaosem ve svých citech. Nemohl popřít přitažlivost, kterou pro něho měla Leonova horká náruč. Jistotu a zázemí, kterou v sobě nesla jeho krásná vůně i pocit důvěrnosti a bezpečí, kterou měl díky tolika společně prožitým letům.

„Neodmítej mě.“ Zlomeným hlasem vzdychl Leon a sesunul se rezignovaně na kolena. V kontrastu se zářivě rudým kobercem se jeho tělo zdálo být skoro bílé. Gerome se nad ním tyčil a nemohl spustit oči z jeho dokonalé nadlidské krásy. Němě sledoval ladné křivky jeho vypracovaných hýždí, pevnost jeho svalnatých stehen, dokonalé linie jeho boků, zad a hrudi. Jeho tvář pak, poznamenána nevyslovitelnou bolestí, se zdála jako živá podobizna sochy některého z antických bohů.

Gerome zavřel oči, neschopen se dále popásat pohledem na nahém těle svého druha. Pod zády stále vnímal tvrdost betonových zdí, ale zdálo se mu, že padá. Že padá a až dopadne, bude to jeho poslední chvilka.

V hlavě mu hučelo a před očima se mu dělaly černé kruhy. Bylo mu zle. Propána, kdy jedl naposled? Na čele mu vyvstal ledový pot a podlomila se mu kolena. Podél zdi se sesunul na koberec, oči stále pevně zavřené. Cítil, jak se mu odkrvuje tvář, ještě chvíli a omdlí, sakra. Jeho mysl zalila temnota, bylo to, jako by někdo zhasil svíčku. Nevnímal nic, své tělo ani tvrdou podlahu, na kterou se zhroutil.

++++++

Patty proběhla sprchou a ještě v županu pobíhala rozrušeně po pokoji. Ten šílený nápad, že koupí teplé pečivo a navštíví Geroma u jeho přítele, jí ne a ne vyvanout z hlavy. Sice se trochu obávala reakce Leona, ale kdyby dělal nějaké problémy, vždycky přeci mohli zajít na snídani do nějaké příjemné kavárny.

A to vědomí, že ho brzy zase uvidí, ji rozechvívalo od hlavy až k patě. Připadala si hloupě, jako puberťačka lapená první nesmyslnou láskou.

Když si pročesávala vlhké vlasy, neubránila se veselému pobrukování. Byla prostě šťastná, úplně normálně lidsky šťastná.

Make-up zabral trochu více času. Zamaskovat tu tmavou skvrnu bylo skoro nemožné. Nakonec přišly na řadu velké sluneční brýle a také černý klobouk se širokou šifónovou krempou. Připadala si jako milenka nějakého mafiána a také tak vypadala. Černé pouzdrové šaty na ramínka, černé punčochy, stříbrné páskové sandálky na nízkém podpatku a také veliká stříbrná taška přes rameno. Prohlédla se spěšně v zrcadle a musela se usmát. Opravdu femme fatale.

Horko do ní narazilo jako dusivá neproniknutelná hradba. Najednou byla vděčná za klobouk i za brýle, i když s punčochami si už nebyla tolik jistá. Jasné ale bylo, že by bez nich vypadal model až příliš vyzývavě a skoro lacině, takže ten drobet toho horoucího vedra prostě bude muset vydržet.

V pekařství o dvě ulice dál nakoupila plný pytlík ještě horkých loupáků hojně sypaných mákem a vypečených do zlatova. Taxi chytla hned před obchůdkem, takže nemusela jít ani blok pěšky. Vděčně se usadila na sedadlo klimatizovaného taxíku a zadala řidiči adresu atraktivní čtvrti sousedící s parkem.

Řidič si ji upjatě zkontroloval ve zpětném zrcátku ještě před tím, než hodil blinkr a vyrazil vstříc smrtícímu městskému provozu.

Patty nervózně svírala papírový sáček nádherně vonící čerstvým horkým pečivem a očima bloudila po rozžhavených ulicích města. Lidé pospíchali, nepřetržitý proud živoucích bytostí, uvězněných v tomhle betonovém pekle.

Nahlas si vzdychla a radostně si poposedla, když za okny zahlédla první stromořadí parku.

Auto zastavilo před vysokou budovou a ona zaplatila požadovaný obnos. Stanula na chodníku a snažila se neomdlít z dalšího návalu tepla. Bylo sice znát, že park absorboval mnohem více, než rozžhavený beton, ale i tak bylo skoro nedýchatelno. Odhodlaně vykročila napříč chodníkem k zastřešenému vchodu budovy. Dveře se automaticky otevřely a ona vstoupila do haly. Byl zde příjemný chládek a ona se oklepala, když jí kapičky potu, stékající jí po zádech, začaly nečekaně studit.

Vrátný si ji přísně změřil pohledem, a pak se zadíval na obrazovku počítače.

„Smím vědět, za kým přicházíte?“ Snažil se udržet uctivý tón, ale z jeho hlasu bylo jasně znát, že ji považuje jen za levnou šlapku.

„Jistě, jdu navštívit pana Geroma Van Denekena, který je hostem pana Leona.“ Bylo trapné, že neznala příjmení, ale bohužel jí ho nikdo nesdělil.

„Hmm, pánové vás očekávají?“ Sjel ji přísně pohledem a zastavil se u její opuchlé tváře.

„Ne, chci je překvapit.“ Ukázala nevinně pytlík s loupáky.

„Hmm, poslední patro a připomeňte pánům, že mají návštěvy hlásit.“ Mlasknul a hodil hlavou směrem k výtahu.

Patty byla vděčná, že to proběhlo klidně a navolila tlačítkem třinácté patro. Nervozita stoupala úměrně s přibývajícími čísly na displeji hlásícími polohu. Když se na něm objevilo číslo třináct, skoro nedýchala. Možná to nebyl zase tak dobrý nápad, takhle je překvapit. Co když ji Leon ani nevpustí dovnitř? To bude trapas.

Dveře se samy otevřely a ona trochu váhavě vstoupila na skrovně osvícenou chodbu. Jediné dveře, podkrovní apartmá.

Nutila se k pomalému kroku a zastavila se, až s prstem položeným na zlatém zvonku.

Ozvalo se tiché zacinkání, skoro jakoby se rozkutálely po zemi rolničky. Velmi příjemný a nevtíravý zvuk.

Několikeré cvaknutí bezpečnostních zámků prolnulo naprosté mrtvé ticho, a pak se dveře rozlétly, že skoro narazily do stěny chodby.

Zhluboka se nadechla a sundala si brýle, až potom pohlédla na muže, stojícího naproti ní.

Leon se netvářil moc nadšeně, spíš vůbec. Jeho překrásné rty byly staženy do úzké linky a celé tělo měl napjaté zlostí.

„Ahoj, je Gerome doma?“ Snažila se navázat alespoň nějakou konverzaci.

Povytáhl jeden koutek úst v jistém a arogantním úsměvu. „A proč to chceš vědět?“

„Já…“ Hups, došla slova. Jako úplný pitomec jen pozvedla papírový pytlík s loupáky.

„Hmm.“ Zabrumlal Leon a ustoupil jí z cesty.

Trochu nejistě vkročila dovnitř. Srdce měla až v krku, něco bylo špatně.

„Kde je?“ Otočila se na Leona.

„U sebe.“ Opřel se ramenem o stěnu a založil si ruce na hrudi. Podezíravě si ji prohlížel. Vypadal nádherně, v černých teplácích a šedém tričku. Asi cvičil, i když byl bosý a nebyl upocený.

„Děje se něco?“ Vypadlo z ní náhle.

„Ne, jen běž, rád tě uvidí.“ Postrčil ji ke dveřím a vstrčil do pokoje.

Byla tu tma, ne příšeří, ale naprostá tma…jako v pytli. Zapřela se dlaněmi o dveře, protože to bylo jediné pevné místo v téhle nicotě.

Pokojem se rozeznělo tiché zavrčení. Takový zvuk v životě neslyšela. Naskákala jí z toho husí kůže a zuby jí náhle samy od sebe drkotaly.

„Gerome?“ Vydechla a neočekávaně tu byla šílená zima. Zdálo se jí, že by jí šla pára od úst, kdyby jen trochu viděla.

Další zavrčení, a pak jen šelest prostěradel a šoupavý zvuk.

„To jsem já, Patty.“ Pozvedla jejich snídani do tmy před sebou a potvrdila tak svou roli totálního ňoumy.

Něco se jí otřelo o nohu a ona tlumeně vykřikla.

Těsně u ucha uslyšela skoro bolestné zasténání, a pak v další vteřině ležela na zemi, v ruce stále svírajíc papírový pytlík.

„K čertu, co se…“ Nedořekla, protože jí čísi ruce jemně přejely přes kotníky a poté zlehka pohladily lýtka.

„Gerome?“ Vydechla přiškrceně.

Odpovědí jí bylo spokojené zamručení.

Jeho dlaně se pomalu sunuly po kolenou, a pak po vnitřní straně stehen. Patty uniklo tiché zasténání, když jeho prsty přejely po krajkovém lemu punčoch.

Vsunul jí ruce pod okraj šatů a přetáhl jí je vzhůru, až k pasu. Cestou zpět něžně zavadil o lem jejich krajkových kalhotek a pohladil oblinu boků.

„Jsi překrásná.“ Vydechl chraplavě, a pak ji přišpendlil celou vahou svého těla ke koberci. Sunul se po ní nahoru a přitom letmo prsty prozkoumával právě objevované území.

Stáhl jí klobouk z hlavy a kolem rozprostřel její zlaté kadeře. Pak ji v tváři polechtal jeho dech a jeho ústa se dotkla jemně jejího krku. Přejížděl dráždivě rty po její pokožce, zlehka ji lechtal špičkou jazyka.

„Počkej, prosím, počkej.“ Snažila se ho do sebe odstrčit. Jeho nevoli spíše jen cítila, nemohla ho vidět.

Konečně se jí podařilo setřást ho ze sebe. Žalostně zaúpěl, a pak náhle jeho blízkost zmizela. Cítila se tak nečekaně osamocená. V jednom okamžiku ji svádí a dotýká se jí a hned potom je pryč, úplně pryč.

„Gerome? Co se děje?“ Pomocí zdi se vytáhla na nohy a vedle dveří nahmatala tlačítko vypínače. Jedno lehké lusknutí a pokojem se rozeběhla skoro oslňující záře od bodových světel na stropě. Chvíli mrkala, aby zahnala slepotu, jež jí světlo nečekaně přineslo, pak našla jeho postavu, choulící se bezbranně za postelí.

„Bože, co se ti stalo?“ Měla dojem, že podle záškubů a občasného tichého zasténání, trpí jistě velkými bolestmi. Odhodila tašku do kouta, kde skončil její klobouk, odložila brýle a opatrně si stáhla střevíčky. Pěkně pomalu, jeden po druhém, aby si nezatrhla nové punčochy. Pak si prohrábla prsty své neposedné vlasy a trochu váhavě se vydala přes pokoj. Obešla postel a zastavila se na jejím boku, pečlivě zkoumajíc to cukající se klubíčko svalů, zhroucené u nočního stolku.

Seděl na zemi, nohy si objímal pažemi. Tvář měl položenou na kolenou, ramena shrbená a jeho vlasy ho celého zakryly, jako by se schovával před celým světem.

„Udělala jsem něco?“ Hloupá otázka, když se zjevně v tomhle stavu nacházel už dávno před jejím příchodem.

„Běž, běž pryč, prosím.“ Z jeho hlasu čišela zloba, úzkost, strach a bezmoc.

„Gerome.“ Natáhla k němu ruku a udělala další dva kroky směrem k němu.

„Ne.“ Zaúpěl. „Prosím, odejdi.“

„Co se stalo? Mohu ti nějak pomoci?“

++++++++

Když se Gerome probral, ležel na své posteli ve své ložnici. Leon se nad ním starostlivě skláněl a zjišťoval jeho stav.

„Sakra, Gerome, ty ses nekrmil? Podívej se na sebe. Kde teď seženeme vhodného dárce. Je před polednem. Ještě několik hodin nebude možné vyjít ven.“ Zlobil se.

Gerome si plně uvědomoval, že jeho vnímání bylo poslední dny upřeno k úplně jiné věci, nežli je krmení. Kdyby byl v plné kondici, vystačil by s jedním krmením i čtrnáct dní, ale takhle? Jistě byla to veliká nezodpovědnost, nemyslet na základní bezpečnostní pravidla, zvláště když trávil poslední noc s Patty.

„Nechceš mi říct, že ona byla to poslední jídlo, kterého ses samozřejmě ani nedotknul.“ Leon pochodoval napjatě po ložnici. Lehký černý župan za ním vlál a odhaloval jeho krásná bosá chodidla.

„Promiň.“ Dostal ze sebe Gerome s obtížemi, ještě než ho přepadla křeč a on se v bolestech zkroutil do klubíčka.

„Půjdu se převléknout a zavolám nějaký levný eskort. Třeba nám pošlou nějakou děvku.“ Zastavil se před dveřmi do šatny a uhodil do nich pěstí tak, až dřevo nesouhlasně zapraštělo. „Sakra, tohle je tak nebezpečné. Není to, jako sehnat levnou šlapku na ulici. Tyhle firmy si vedou záznamy, víš?“

Dalších pár koleček po pokoji, než naštvaně s bouchnutím zavřel dveře. V ložnici byla tma, opravdová chlácholivá a chladná. Miloval tmu a miloval chlad. Nebylo moc rozumné navštívit tohle město nyní, když vrcholila vedra. Ani krmení ho tolik neuspokojovalo, když se vzduch tetelil horkem.

Naštvaně se otočil na bok a snažil se usnout. Kdyby se mu to podařilo, jen na chviličku, zkrátilo by to čas, po který bude muset čekat.

Ozval se zvonek. Že by Leon sehnal někoho tak moc rychle? Na něho je vždycky spolech.

Zaslechl tlumeně nějaký rozhovor, jistě, asi si domlouvají cenu, jaká je cena za její život? Kolik stojí pár posledních nádechů? Posledních pomalých úderů srdce?

Zasténal a překryl si oči dlaněmi. Žaludek se mu svíral a přímo křičel potřebou krve.

Dveře se otevřely a v nich se na maličký okamžik mihla drobná postava v černých krátkých šatech a velikém černém klobouku.

„Díky bohu.“ Oddechl si Gerome, než nasál sladkou vůni strachu a nejistoty, která se kolem ní rozprostřela.

„Gerome?“ Bože, co ta tu dělá? Zachvátila ho panika a přinesla sebou ledový závan smrti. Ne, ji ne. Prosím, ať to není Patty.

Mezi rty mu uniklo tiché varování. Sakra, musí ji co nejdříve dostat z tohoto pokoje. Musí ji vystrčit na chodbu. Vzepřel se na pažích a posunul se po posteli. Prostěradla zašustila a on se vrávoravě postavil.

„To jsem já, Patty.“ Její hlas se chvěl potlačovaným vzrušením a neočekávaným záchvěvem strachu. Bože, byla tolik sladká. Nemohl si pomoci, ale slyšel šelest krve v jejich žilách i nedočkavý klusot jejího mladého srdce. Byl ztracen. Poslední, co byl schopen vnímat, byla vůně čerstvého pečiva ze sáčku, který držela.