Moonlight shadow

6. kapitola

Pak na chodbě bylo půlminuty ticho a někdo práskl dveřmi.

Seděla jsem celá zkamenělá.

Co to znamenalo?

Přivést někoho zpátky?

Povzdechla jsem si.

Ten večer jsem už ani jednoho z nich neviděla, a ani jsem po tom netoužila.

Přišla za mnou akorát Kirsten, aby mi ukázala mi koupelnu.

Koupelna byla dost nadnesené slovo.

Byla to podomácku udělaná sprcha se závěsem ve velké místnosti s dlaždičkami, ale měli na to velice zajímavý systém, voda se ohřála v kádi o objemu asi 15 l a díky spleti trubek se pojila s trubkami vedoucí od kádě se studenou vodou, a ty potom ústily do sprchy, se starými kohoutky. Nebylo to sice tak úplně ono a po každé koupeli se musela dát voda a čekat než se ohřeje, pak se mohl teprve koupat další člověk.

Lepší než nic.

„Ty dlaždičky tam dávali kluci. Nejsou nic moc ale svůj účel plní.“ Zazubila se.

„Děkuju.“

„Jo abych nezapomněla, mýdlo, šampón a čisté prádlo, doufám, že ti to bude Jo a až budeš hodová klidně jdi zpátky do pokoje.“ Usmála se a byla pryč.

Usmála jsem se a sundala svoje oblečení.

Byla to nádhera nechat po své kůži stékat teplou, čistou vodu.

Pořádně jsem se umyla, a potom oblékla do věcí, které jsem měla od Kirsten bylo to bílé nové spodní prádlo, černé elastické třičtvrteční kaloty a dlouhé bleděmodré tričko (řekla bych něco ve stylu krátkých šatů.

Na nohách jsem měla své botasky.

Šla jsem do pokoje a zabloudila jsem.

Supr.

Takže jsem vstoupila do prvního pokoje, který měl podobné dveře jako ten můj.

„Děje se něco?“ Vyřítil se ze své asi šatny Richard. V ruce měl košili a byl do půl těla nahý.

„Moc se omlouvám.“ Začala jsem blekotat, byl to nečekaný pohled. Protože no byl k nakousnutí, jak by kdokoliv mohl říct, ale mě v tu chvíli víc zajímalo, jak se dostanu zpátky do svého pokoje, protože jsem se tady necítila dobře.

„Zabloudila jsem.“ Otočila jsem se zády k němu.

„Dovedu tě tam.“

„Díky.“ Odpověděla jsem mu potichu a modlila se, abych tam už byla.

„Jsem moc rád, že jsem tě potkal, hledám všechny, co přežili dlouhou dobu.“ Usmál se, když jsme pomalu šli k mému pokoji. „Upřímně mysleli jsme si, že jsou všichni mrtví, zatím se nám totiž podařilo najít jen hrstku lidí.“ Pokračoval zamyšleně.

„To je skvělé.“ Usmála jsem se. „Také jsem našla pár našich, teď na mě čekají, až vyřeším svou minulost. Usmála jsem se.

Dovedl mě do pokoje mlčky a potom se se mnou rozloučil.

Zbytek večera jsem strávila nad knížkou.

Druhý den jsem se seznámila s dalšími obyvateli té základny.

Kromě Richarda, Elen, Kirsten tam byli ještě James, Erik, Dona ostatní prý přijedou později, až bude zformovaná skupina.

Uvidím, i když se mi vůbec nechce do nějakého boje.

Dohromady jsem se toho o mně vůbec nic nedozvěděla, protože i když aliance stále trvala a přeživších tam také pár bylo, rodiny si své životy střežili a moc se mezi sebou o soukromých záležitostech nebavili.

Kruci

Mohla jsem jenom čekat do té doby, dokud nenajdou někoho z mé rodiny, protože mi nedůvěřovali natolik, aby mě vzali na nějakou tu výpravu.

A tak jsem se zapojovala do chodu domácnosti, pomáhala opravovat dům a nalívat vodu do „sprchy“. No nic moc, ale snažila jsem se nějak pomoct.

Ostatní kromě Kirsten, která se mnou zůstávala a občas jsme si povídaly nebo hrály karty, šachy  či chodily na procházky, vyráželi na výpravy.

Docela mě zajímalo, podle čeho hledají, ale nikdy jsem se neptala.

Celé tohle bezstarostné období trvalo asi dva měsíce. Skončilo to jednou odpoledne, když jsem se setkala s další zachráněnou, která na mě reagovala poněkud zvláštně.

Šla jsem ji pozdravit jako každého nového a vyptat se kdo to je a jestli nenarazil na někoho z mé rodiny, ale sotva co jsem tu dívku pozdravila, zbledla jako stěna, roztřásla se a utekla přede mnou.

Nechápala jsem to, ještě nikdy v životě jsem ji neviděla.

To bylo opravdu divné.

Nikdo se o tom incidentu nezmínil ani toto téma nenačal, prostě všechno běželo jako dřív s tím rozdílem, že klid byl jen zdánlivý, takový ten klid před bouří.

Kdykoliv jsem jí jen koutkem oka zahlédla utíkala přede mnou a pobývala s Kirsten, o které jsem se dozvěděla, že jsou sestřenice.

Bylo také divné, že Kirsten, která se mnou bavila přestala se mnou mluvit úplně místo toho jsem jí neustále viděla po boku její ustrašené sestřenice a Elen.

Dokonce i Richard se zdál být divný, občas jsem ho zahlédla jak po mě pokukuje.

Místo toho jsem začínala mít spousty volného času na přemýšlení, což nebylo vůbec dobré, protože jsem musela myslet na Alexe a to se mi z nějakého důvodu nelíbilo.

Dobře utekla jsem od nich, ale nesnáším, když mě někdo vtáhne do toho, abych si vybrala, protože je mám oba ráda, nebo se něčeho bojím?

Pitomost, já se ničeho nebojím.

Dobře bojím se jen pavouků a zrcadla v noci.

Ale ničeho jiného.

Kruci hádám se sama se sebou.

Začínala jsem bláznit, asi…

Chodila jsem sama na procházky a přemýšlela.

Vzpomněla jsem si na Lili, a na to že jsem jí dlouho nezavolala, svůj mobil jsem měla s sebou ale vypnutý a když jsem ho zapla naskočilo mi snad milion zmeškaných hovorů a pár textovek.

Lili.

A měla o mě pořádný strach.

Takže jsem nelenila a zavolala jí.

„Ahoj.“

„Ahoj, to je dobře že voláš,“ ozvalo se rozčileně z druhé strany, „víš ty vůbec, jaký jsem o tebe měla strach?“

„Omlouvám se.“ Chjo to bude ještě vysvětlování.

„Tak co? Jsi v pořádku? Nejsi v nemocnici?“ Vychrlila ze sebe.

„Jsem na sto procent v pohodě a navíc mám stopu, mám pár informací, které by vás mohly zajímat.“

„Třeba co?“

„Třeba že jsem našla další lidi, co žijí mimo to společenství nebo co to je, a dokonce jsem vyslechla jeden zajímavý příběh, ale chtělo by to vaši přítomnost. Je to na delší vyprávění.“

„Dobře a kde teď jsi?“

„Pamatuješ, jak mě tenkrát přivedli k vám do toho starého sídla, jak jsme se viděly poprvé?“

„Jo, vím kde to je!“ Zajásala.

„Přijeďte tak za 5 – 6 dní, budu se je snažit na vás připravit. Podle mě nejsou moc přátelští, ale vzhledem k situaci je to pochopitelné.“

„situaci?“

„Skrývají se před těmi, co nám vymazali paměť… a chtějí se jim pomstít.“

„Dobře tak za pět dní jsme tam jak na koni. Měj se hezky a dávej na sebe pozor.“

„Ty taky a pozdravuj je tam.“ Položila jsem to.

O kousek dál ode mě praskla větvička.

´Asi je to nějaké zvíře´ Řekla jsem si v duchu a nerušeně pokračovala dál v procházce.

Když jsem se vrátila zpátky, čekali na mě všichni v hale a měřili si mě nedůvěřivými až nenávistnými pohledy.

Jako první ke mně přišel Richard.

„Je to pravda?“ Procedil nenávistně mezi zuby.

„Prosím?“ Zeptala jsem se zmateně.

„Je pravda, že si se s nimi spolčila a pomohla si jím při masakru našich lidí!?“ Teď už skoro řval.

„Já… nic… ne neudělala bych něco takového.“ Vykoktala jsem ze sebe.

„Nedělej neviňátko, holčičko. Máme tady dva svědky, co tvrdí že tě pár dní před svatbou viděli, jak mluvíš s lidmi v pláštích.“ Zasyčela z davu Elen.

„Kdo?“ Zeptala jsem se bezmocně.

„To je nepodstatné hlavní je, že tě viděli dva lidé.“ Řekl neúprosným hlasem Richard.

„Ne, nikdy bych nikoho nezradila, zvlášť naše lidi ne.“ Odpověděla jsem pevným hlasem.

„Teď možná, ale já tě viděla, jak se s nimi bavíš. Pár věcí jsem si nepamatovala ale díky mojí sestřenici Evelyn, se mi všechny černé díry vyplnily. To ty jsi nás zradila. A to kvůli tobě jsou všichni mrtví.“ Její hlas přešel z hysterického řevu do breku. „Kvůli tobě jsou naši rodiče mrtví.“