Moonlight shadow

5. kapitola

Dveře pokoje, kde jsem se probudila, se otevřely.

„Musíme se vydat na cestu.“ ve spěchu vyslovil doktor… je vůbec doktor?

„Dobře. Ale tentokrát ji Richarde, nemusíš uspávat, myslím, že toho má dost i bez toho.“

„OK, ale hoďte sebou. Jsou nám v patách.“

„Kdo?“

„Rada, které se nelíbí, že by se mohla zformovat silná skupina, která by je mohla rozdrtit.“ Zavrčel nenávistně.

„Kam jedeme?“

„Do úkrytu.“

Vydali jsme se postraními chodbami starým polorozbořeným domem ven, cestou jsme k mému údivu nikoho nepotkali.

Neměli ji střežit?

Běžela jsem za nimi a snažila se jim stačit.

Vyběhli jsme ven zadními dveřmi a zamířili ke staré špinavé a ošoupané dodávce hádám že původně byla červená, ale časem barva dost vybledla.

„Rychle si nastupte.“ Zavelel Richard.

Otevřel dveře na straně řidiče a s velkým rámusem nastartoval auto.

Nikdo v autě nemluvil, jen jsme tiše jeli.

Napětí v autě houstlo.

Nedávalo mi to smysl.

Byla zavřená a měli jí hlídat ne? Ale místo toho jsme celkem v klidu vyvázli.

„Něco mi tu nehraje.“ Špitla.

„Jedeme podle pravidel, když zrychlím, upoutáme pozornost. Až vyjedeme z města, uvidíš, pojedeme rychle.“

„S tímhle?“ Zeptala jsem se nedůvěřivě.

„Trochu jsem si pohrál s motorem.“ Zazubil se a vypadalo to, že je na svou práci pyšný.

„Jak se můžeš v takovéhle situaci smát?“

„Katrin, uklidni se. Dopadne to dobře.“ Uklidňoval ji Richard.

„Tobě se to řekne, tys tam nebyl uvězněný nějakých deset let.“

„Klid vy dva. Ty se věnuj řízení a ty buď zticha. Dopadne to dobře.“ Už mě začala bolet hlava z toho, jak se hádali. Jak dlouho to ještě potrvá?

Odpověď byla jednoduchá přesně hodinu a půl, po kterou se tam hádali o tom jak a kudy vyjet z města v co nejkratší cestou, nakonec vymetli co nejvíc dopravních zácp a dokonce se jednou ztratili.

Když jsme vyjeli z města, bolela mě tak hlava, že jsem zavřela a usnula.

Probudila jsem se, když zvuk motoru ustal a do mě někdo šťouchnul.

„Probuď se, šípková Růženko.“

Zmateně jsem zamrkala.

„Už jsme na místě.“

Protáhla jsem se a zívla.

„Pardon.“

„To ta cesta byla tak úmorná.“

„Ano s vámi dvěma víc než dost.“ Podotkla jsem jízlivě.

Nic na to neřekl, jen se usmál.

„Tohle je bývalá tajná základna původní skupiny. Je chráněná nevím čím, ale je to dost účinné na to aby to bylo pro radu neviditelné. “

Vystoupila jsem z auta a viděla to staré sídlo z mého vidění, když mě ti dva nesli lesem (pozn. autora: nový život devátá kapitola vzpomínka na její záchranu).

„Já vím, není to nic moc, ani elektřina tu není. Možná to vypadá trochu strašidelně, ale voda je blízko a teplou vodu na koupel ohříváme, ale…“ snažil se mi neznechutit Richard.

„V pohodě, kdysi dávno jsem tu bývala.“ Odpověděla jsem bezmyšlenkovitě.

Podíval se na mě zvláštním pohledem, ale neřekl nic.

Vešli jsme dovnitř a viděla jsem, opravdu se tam nic nezměnilo, pořád stejně strašidelná přijímací hala jakoby se tu čas zastavil.

Po schodech ale šla žena ve věku kolem 40 let.

„Konečně, Katrin, bála jsem se o tebe.“ Přišla k ní a objala ji.

„Ahoj Eleno.“ Pozdravil ji Richard.

„Richarde, to ti to trvalo.“ Usmála se na něj a objala ho.

„Tohle je…“ Chtěl mě představit.

„Josephine. Dcera Joesepha a mojí sestry Marie.“ Řekla s mírně divným podtónem.

„Děje se něco?“ zeptala se Kirsten.

„Nic.“Odvětila klidně a nasadila milý výraz. „Jsem ráda že tě vidím, je mi líto tvé rodiny, nejsme si jistí, ale je velká pravděpodobnost, že jsou mrtví.“

Zavřela jsem oči.

Moje rodina.

Moje sestra.

Jsou pryč.

Něco ve mě chtělo řvát.

„Bude to v pořádku dítě.“ Objala mě. „Promiň za to chladné uvítání, ale je to hodně těžké… po tom co umřela moje dcera Marie a můj muž.“ V očích se jí zaleskly slzy.

„To je mi líto.“

„Tak pro dnešek to stačí ne?“ Ozval se Richard. „Co ostatní jak se vede pátrání.“

Dívala jsem se na ně nechápavě.

„Formujeme skupinu a chystáme se na odplatu. Jdeš do toho s námi. Za to co nám udělali, zaplatí.“ Doslova zasyčel Richard. „Za útok na nás všechny.“

Viděla jsem nenávist ve všech třech očích až mi z toho zamrazilo.

Mysleli to sakra vážně.

„Ale nejdřív vyřídíme jednu věc. Potřebuju s tebou mluvit Richarde. O samotě.“

„Já Anně ukážu, kde bude bydlet.“

Elena se zarazila. „ Anně?“

„Ano takhle si říkám, protože si na svou minulost nepamatuju. Je mi to moc líto.“ Pokrčila jsem rameny. „Ale neznám nikoho z vás.“

Vytřeštili oči. „Vůbec nic.“

„Ne jen útržky a ani těmi si nejsem jistá.“ Řekla jsem a vzpomínala na Marii a to co mi řekla.

„Tak to mě zajímá, ale povíš mi to až potom ano? Teď musíme něco probrat.“ Kývla na Richarda.

„A my taky půjdeme. Víš kde je tvůj pokoj Joe nebo Anno.“

„Anna a nevím zas tak dobře si to tu nepamatuju.“ Usmála jsem se na ni.

Šla přede mnou a ukazovala mi cestu k jednomu z pokojů.

„Tady.“ Ukázala na dveře a odešla. „Teď tě nechám o samotě, dnes byl náročný den. Ahoj zítra.“

Vešla jsem do pokoje.

Bylo znát, že tam někdo každý den uklízel, ale nechával vše, tak jak bylo.

V pokoji byl starožitný nábytek.

Nalevo ode dveří byl toaletní stolek, za ním velká skříň, pak malá tmavě hnědá skříňka s šuplíky.

Pod oknem psací stůl s papíry a knihami a nalevo od něj malá knihovna. Naproti od té velké skříně vévodila starožitná vyřezávaná postel s nebesy.

Páni.

Byla to krása.

Sedla jsem si k psacímu stolu a přemýšlela.

Zatím jsem se dozvěděla houby.

Upřímně co se dalo čekat, ale je to lepší než nic, ale chtělo by to si určit priority.

Zaprvé musím se jich zeptat, co o mě vědí.

Zadruhé musím najít toho, kdo mi poslal ten vzkaz.

Zatřetí… no vlastně žádné zatřetí není.

Ze zahloubání mě vytrhla hádka.

„Je to jediný způsob jak ji dostat zpátky.“

„Ale za jakou cenu Eleno.“ Zahřměl její hlas.

„Kdybych si měla vybrat, vyberu svou dceru a je mi líto, že ty ji nechceš zpátky.“

„To není pravda a ty to víš. Víš, že mi na ní záleželo víc než na komkoliv jiném ale není to správné.“

„To je mi fuk.“ Odfrkla Elen.

„Vážně? A co Marie, myslíš, že by někoho obětovala aby…“ Hlas se mu zadrhl. „Ona taková nikdy nebyla. Byla dobrosrdečná.“

„Proto jí chci zpátky, za každou cenu.“

„Je to šílené a nemožné. A s tímhle rozhovorem jsme skončili. Nestrpím, abys dělala nebo to vůbec zkoušela.“ Uzavřel rozhovor Richard.

Pak na chodbě bylo půlminuty ticho a někdo práskl dveřmi.