Moonlight shadow

„Patty, vstávej, je tu tvůj taxík. Musíš se obléknout.“ Překvapilo ji, že usnula. Byla z toho všeho tolik unavená.

„Jistě, ano, hned.“ Posadila se na posteli a nejdříve se zmateně rozhlídla kolem. Chviličku trvalo, než si vzpomněla na polibek a také na to, v co vyústil.

„Omlouvám se.“ Odhodila přikrývku a spustila nohy na podlahu.

„Za co se omlouváš?“ Stál před ní jako solný sloup a v ruce třímal hromádku oblečení.

„Za tu facku.“ Neodvážila se zvednout k němu oči.

„Ale ne, já si to zasloužil, neměl jsem to dělat bez tvého souhlasu.“

„Nemyslím tuhle facku, ale tu, co jsem se ti teprve chystala dát.“

„To nic.“ Nezněl, jako že nic.

„Ne, byla to chyba, zlobit se na tebe, když si měl v podstatě pravdu.“ Nenechala se odbýt.

„Na tom už nyní nezáleží, jak jsi říkala, neměl tě sem Leon vůbec brát. Nevím, co ho to popadlo. Tyhle věci si prý můžeš nechat, nemusíš mu je vracet.“

Položil poskládanou hromádku na kraj postele.

„Gerome, mrzí mě, že jsem na tebe křičela.“ Nechtěla odejít jen tak, v oparu zloby.

„Mě taky, Patty, mě taky.“

Nakonec si oblékla jedny napůl sportovní kalhoty, které měly v pase šňůrku a jedno z černých triček. Pásek navrch a nakonec to nevypadalo zase tak zle. K vozu ji doprovodil nějaký muž, který tu asi pomáhal. Neznala ho, ale alespoň se snažil být na ni milý. Byla vděčná, že jí k taxíku nepomohl Leon, o něho by se rozhodně zdráhala opřít.

Otevřela dveře svého maličkého bytu a hodila klíče na skleněnou misku, stojící v předsíni na botníku. Otočila se a provlékla řetízek na dveřích.

Bylo jí úzko, měla by Geromovi ruce líbat, za to že jí zachránil život, zatím ho praštila a chtěla znovu.

Co se to s ní jenom děje? No nic, tady je v bezpečí, je konečně doma.

Gerome seděl naštvaně na pohovce a v ruce svíral sklenku skotské. Slunce už dávno zapadlo a tak se tu po tmě kochal pohledem na noční město.

Leon prošel potichu pokojem a pak se nahnul nad svého přítele. Objal ho konejšivě kolem ramen.

„Říkal jsem ti, že s ní budou jen trable. To nic, jsem u tebe, bude to zase dobré.“

„Ne, nic už nebude v pořádku.“ Obrátil do sebe skleničku na ex a odtáhl se od svého přítele.

„Gerome, ubližuje mi vědomí, že se kvůli ní trápíš.“ Leon si sedl naproti.

„Políbil jsem ji.“ Vstal, aby si dolil pití.

„Políbil? Řekl jsi jí, že ji miluješ?“

„Ne, jen jsem ji políbil, asi jsem to zvoral.“ Gerome pochodoval po pokoji, jako by nemohl sedět v klidu.

„Jsem tu pro tebe, to přeci víš.“ Leon ho pozoroval, pozoroval každý jeho pohyb.

„Nech mě, příteli, potřebuji v klidu přemýšlet.“ Odbyl ho Gerome a postavil se čelem k oknu, zády k Leonovi.

—–

Patty měla divokou noc. Pořád dokola se jí zdál ten samý sen. Neustále viděla jeho tvář a cítila jeho rty na svých. Několikrát po sobě prožívala ten nádherný pocit, když jeho hebká ústa přejela po těch jejích. Panebože, je jako malá holka. Přece v ní jeden nijaký polibek nevyvolá takové reakce. Cítí se mnohem roztřeseněji, než když se poprvé vyspala se svým ex snoubencem.

Jaký by byl asi sex s ním, když jednoduchá a nevinná pusa zaměstnává její mozek i v noci.

—–

Leon ulehl do postele, protože neměl náladu jít ven. Jeho přítel se trápí kvůli ní a nabídku jeho útěchy odmítá. Možná už nikdy neulehne po jeho boku. Možná už navždycky bude spát sám. Na to, najít si ženu, nemá ani pomyšlení. Láska musí člověka zasáhnout, zlomit, srazit na kolena, on sám takový pocit ještě nikdy nezažil. Cítil důvěru a něhu ke svému příteli, věděl, že ten ho nikdy nezklame.

Ani nevěděl, jak dlouho zíral slepě do stropu nad svou postelí. Ruce složené za hlavou a nohy překřížené v kotnících. Cítil se hrozně sám, tak jako celé století, kdy se Gerome rozhodl sám sebe dobrovolně uzavřít před světem.

Otevřely se dveře a ani se nemusel podívat, aby věděl, kdo vešel. Znal jeho vůni, stejně jako svou vlastní. Znal jeho tělo, každý sval. Znal každý jediný výraz jeho dokonalé tváře. Znal ho skrz naskrz.

Matrace vedle něho se zhoupla a v jeho zorném poli se objevil andělský obličej jeho přítele. Pohled měl zakalený pitím a z jeho dechu byla jasně cítit skotská.

„Jsi opilý.“ Prohodil skrz sevřenou čelist.

„Ano, to jsem.“

Gerome uchopil Leonovu tvář do dlaní a plná hebká ústa se nebezpečně přiblížila k těm jeho. Ten polibek byl drsný a plný zoufalství. Jejich jazyky se navzájem propletly, tak hluboce, jak už dlouho ne.

Leon zasténal do jeho úst. Bylo to už tak moc dlouho, co mu směl takhle ležet v náručí. Tak dlouho, co směl hladit jeho hedvábné vlasy. Černá záplava jeho uhlových kadeří se kolem nich rozprostřela, jako clona, jako zástěna před krutým světem tam venku.

„Gerome, ne.“ Nechtěl ho odstrčit, jen se strašně bál. Obával se toho, že si to rozmyslí, že se odtáhne a zničí kouzlo tohoto dokonalého okamžiku.

„Vím, že to chceš, cítil jsem to od prvního okamžiku, co jsi přišel do mého domu. Poddej se své touze.“

Leon pevně zavřel oči a dovolil svému tělu, aby si vzpomnělo na jemný tlak těchto rukou, na sladkou chuť jeho úst.

——-

Slunce právě zapadalo, když otevřel oči. Je vůbec možné, že prospal velkou část noci a celý den? Hmátl zkusmo na druhou stranu postele, ale nahmatal pouze prázdné, zválené prostěradlo. Jeho postel nebyla ani teplá, bylo to už asi dost dlouho, co Gerome vstal.

Leon se otočil na záda a neubránil se šťastnému úsměvu. Tak v bezpečí a pohodě se už dlouho necítil. Přesně po tomhle prahlo jeho srdce celé století. Mít toho nádherného muže opět v náručí, oplácet mu sladké polibky, žhavé dotyky a vášnivá slůvka.

Vstal, a aniž by se obtěžoval s oblečením, vyklouzl z ložnice a vydal se do kuchyně. Gerome stál bosky v kuchyni a právě připravoval kávu. Na sobě měl lehký vínový hedvábný župan, který nádherně splýval po jeho dokonalé postavě a rýsoval se kolem každičkého svalu.

Matně si vzpomínal na okouzlení, které cítil v noci, když se tahle krásná svalnatá postava skláněla nad ním. Když jeho hebké útlé boky vyrážely vášnivě proti jeho tělu. Musel se zapřít o stůl, protože se mu vzpomínkou na minulou noc podlomila kolena.

„Dáš si taky kávu?“ Zeptal se, aniž by se otočil od kávovaru.

Leon se místo odpovědi usmál, odstrčil se od stolu a objal svého přítele kolem pasu. Tvář si položil na jeho záda a poslouchal jak silně a klidně mu bije srdce.

Gerome sebou trhl a pak se v jeho objetí otočil tak, že když stanuli tváří v tvář, Leonovy ruce už ho neobjímaly.

„Musíme si promluvit.“ Gerome uhýbal pohledem a nervózně se ošíval.

Leon dlouhou chvíli zkoumal jeho zlomený výraz i provinilý pohled, který mu věnoval.

„Ne, to ne, hlavně mi prosím neříkej, že to byla chyba. Prosím, pukne mi srdce.“ Couval, až holým zadkem narazil do silné skleněné desky kuchyňského stolu.

„Příteli, já…“

„Dost!“ Vykřikl Leon zlomeně. „V noci jsi měl pro mne jiné oslovení, říkal jsi mi: „můj anděli“ a „drahý“ a šeptal, že jsem ti tolik chyběl.“ Do očí se mu vlily slzy zoufalství. To mu přeci nemůže udělat, ne po tom, co spolu byli celou noc, objímali se a milovali tak vášnivě, až měl dojem, že návalem blaha omdlí.

„Omlouvám se ti, byl jsem tak opilý, že jsem nevěděl, co dělám. Kdybych byl při sobě, tohle by se nikdy nestalo. Nikdy bych ti takhle neublížil. Věř mi.“

„Neublížil jsi mi, bylo to nádherné.“ Pak se zarazil. „Ale chystáš se na to, že? Co mi řekneš, že už se to nestane? Že bys radši v noci svíral v náručí její tělo? To ji bys radši líbal? Pronikal do ní? Mé tělo už ti není dost dobré? Má láska nehřeje stejně jako její? Vždyť odtud odešla, ani nezavolala, pohádala se s tebou.“

Slzy ho studily na tvářích a skapávaly mu na hruď. Nechtěl dělat scény, ale po tom, co se mezi nimi stalo, si dovolil doufat. Dovolil si doufat v návrat jejich dokonalého vztahu. Byli si spolu tak důvěrní, lovili spolu a žili spolu a ano, měli i ženy, ale když je to omrzelo, vždy tu byl jeden pro druhého.

„Tohle je pro mne opravdu jen píseň minulosti, drahý. Musím jít dál a doufám, že to pochopíš.“ Gerome prošel kolem Leona, aniž by se ho byť jen dotknul. Bylo to kruté, tak kruté.

—–

Patty strávila celý den odpočinkem. Přemýšlela nad tím, co se jí stalo a zapřísáhla sama sebe, že s alkoholem končí.

Byla nádherná vlahá letní noc a ona byla jako na trní vyrazit na malou procházku. Možná to vzít kolem jejich domu. Třeba bude Gerome taky venku, třeba ho potká a třeba… Ale houby, musí přestat s tímhle hloupým sněním. Toho muže už asi nikdy nespatří a musí se s tím smířit.

Zvonek u dveří cinknul a pak se ozvalo tiché zaťukání. Mrkla kukátkem na chodbu a málem se zapotácela. Stál tam. Jen v riflích a bílém triku, ale i tak vypadal naprosto dokonale. Jeho dlouhé vlasy mu splývaly po ramenou a po pažích, měl je možná delší, nežli ona.

Rychle zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle naproti dveřím, aby zjistila, že nevypadá nijak zvlášť. Bílý top s úzkými ramínky a obyčejné flanelové kalhoty od pyžama, které nosila na spaní.

Obvaz si sundala a vlasy měla spletené do obyčejného copu. Levá tvář se barvila do úchvatných odstínů zelené a fialové a vypadalo to, jako by holdovala opravdu extravagantnímu make-upu.

Opatrně a pomalu otevřela dveře, řetízek však nechala na svém místě.

„Ahoj.“ Pípla s úsměvem.

„Ahoj.“ Odpověděl a zpoza zad vykouzlil ohromný pugét bílých růží. Zírala na tu kytici s nehraným šokem, nikdy tak nádhernou kytku nedostala, a to ani, když ji bývalý žádal o ruku.

„Smím dál?“ Usmál se lehce zavřenými ústy.

„Jasně, jasně, pojď dál.“ Zavřela dveře a odstrčila řetízek. Pak otevřela úplně. První ji u nosu přistála kytice, a pak se kolem ní protáhl i on.

„Jak víš, kde bydlím?“ Otočila se za ním a zabouchnula.

„Stálo mě to stovku, ale ten taxikář si nakonec dal říct.“ Postavil se doprostřed obýváku a rozhlédl se.

Její byt byl opravdu malinký, ale útulný. Pro jediného člověka naprosto dostačující. Obývák s malým kuchyňským koutem, pak ložnice a někde dál taky koupelna.

Stěny zdobila veselá žlutá, teplá oranžová a cihlová barva. Působilo to zabydleně a optimisticky.

„Máš to tu moc hezké.“ Musel uznat, zatímco v kuchyňce sháněla dostatečně velkou vázu, aby pojmula tak velkou kytici.

„Och, jo, no, díky. Nejsem tu moc dlouho.“ Byla trošičku zmatená.

„Sedni si, já hned přijdu.“ Konečně vyhrabala dosti velkou skleněnou vázu a napustila do ní vodu.

„Dáš si něco? Kávu, čaj? Nebo něco silnějšího?“ Proběhla obývákem a postavila vázu i s kytkou na stolek vedle televize.

„Zatím nic, děkuji.“ Sledoval ji upřeným pohledem.

„Vlastně se jdu podívat, jak se ti daří. Musel jsem na tebe pořád myslet.“ Složil si ruce do klína.

No páni, co mu měla odpovědět? Že kvůli němu nemohla pořádně ani spát. Že neustále cítila jeho ústa na svých? Že byla celá bez sebe vzteky, že už ho neuvidí?

Sedla si vedle něho a dívala se před sebe. Hlavou se jí honilo tolik myšlenek, možných scénářů, že se jí až udělalo slabo.

„Páni, zbledla jsi. Je ti stále zle?“ Okamžitě se k ní přisunul.

„Ne, jsem v pohodě.“ Skoro se lekla, když si všimla, jak blízko ní teď sedí. Z jeho pokožky sálalo horko. Horko a ta známá omamná vůně.

„Možná bych to mohl napravit, co říkáš?“ Usmál se na ni.

„Co chceš napravit?“ Byla celá nesvá.

„Když tě požádám o polibek, dáš mi svolení?“ Povytáhl koutky úst a naklonil se ještě blíž k ní.

Nemohla od něho odtrhnout oči, od jeho tváře, od jeho dlouhých vlasů, které se mu přelily přes ramena a nyní mu splývaly po pažích.

Zvedla ruku a zachytila černý pramínek mezi prsty. Jeho vlasy byly překvapivě jemné, skoro jako vlasy malého dítěte. Bylo to jako pročesávat prsty pravé hedvábí.

„Máš překrásné vlasy, tak nádherně jemné a dokonale černé.“

„Patty?“

„Hmm?“

„Odpovíš mi na mou otázku?“ Zase se usmál a v očích mu tančily jiskřičky.

„Otázku?“ Byla zmámená jeho blízkostí.

„Smím tě políbit?“ Zopakoval trpělivě.

„Ano, smíš.“ Skoro se zajíkla, než to vyslovila.

Po tváři se mu rozlil naprosto spokojený výraz. Naklonil hlavu a pak položil svou dlaň zlehka na její rameno. Jeho dotyk byl něžný a jemný. Pomalu hladil bříškem palce její ramenní kloub, aby ji uklidnil, když se naklonil ještě blíž.

Natáhla krk a spolu s tím přivřela oči.

Jejich rty se setkaly a Patty se neubránila lehkému zasténání. Pocítila horkost mezi stehny a vzdouvající se touhu, která jako přílivová vlna zaplavovala její tělo.

Nemohla myslet na nic jiného, jen na jeho nádherné a silné tělo, na jeho horoucí kůži. Pomalu zvedla ruce a položila mu je na nadloktí. Konečky prstů zkoumala vypracované bicepsy, až skončila na jeho ramenech.

„Pomalu, pomalu, máme čas.“ Zašeptal do jejích stále zavřených rtů.

Trochu se vzpamatovala, jen aby zjistila, že se nezadržitelně chvěje.

„Co je to se mnou?“ Dívala se nevěřícně na své prsty, na své ruce, které se klepaly tak silně, že je musela položit na svá stehna.

„Jsi tak nádherná.“ Řekl místo odpovědi na její otázku. Zapýřila se, i když docela dobře věděla, jak hrozně s tou podlitinou vypadá.

„Chtěl bych tě poznat blíž.“ Vystřelil na ni rovnou a bez okolků.

„Já, víš, teď právě jsem s jedním vztahem skončila a opravdu nevím, jestli budu mít sílu pouštět se do něčeho nového.“

„Hmm, a co takhle to zkusit?“ Usmál se a pohladil ji po tváři. Jeho chování bylo nenucené, naprosto spontánní a přirozené. Nic nehrál, nenastavoval jí jinou tvář, prostě byl ve svém chování absolutně upřímný.

„Řekni mi něco o sobě?“ Snažila se zahnat ten vnitřní třes, který v ní způsoboval.

„Co chceš vědět?“

„Kolik je ti, odkud jsi a tak, běžné věci.“

V duchu se musel smát, jeho zbystřené smysly mu jasně říkaly, že po něm touží, že ho chce. Chvěla se a její kůže vypuzovala do vzduchu nadměrné množství feromonů.

„Je mi třicet tři, pocházím z Evropy, ze severu.“ Nehodlal jí to usnadnit.

„A jak ses ocitl tady, v Americe?“

„Když moji rodiče umřeli, nedrželo mě tam už nic. Leon navrhl, abychom pár let cestovali a tak jsem se ocitl tady.“

„Tvých rodičů je mi líto.“ Pípla smutně.

„To nic, je to už dlouho.“ S úsměvem jí zastrčil pramínek vlasů, který se uvolnil z copu, za ucho.

Už se nadechovala k další otázce, když se jí opět dotkl. Připadalo jí, že se snaží ji zkoušet, malými, nepatrnými krůčky. Lehkými dotyky, svou blízkostí a něžnými polibky na zavřené rty.

„Jak dlouho se znáš s Leonem?“ Znovu vzhlédla a po tváři měla slabý ruměnec. Vyrazilo mu to dech. Nebít té ošklivé podlitiny, byla by překrásná.

„Dlouho, někdy mi připadá, že odjakživa.“ Vzdychnul a v jeho hlase byl slyšet smutek.

„V jaké nemocnici pracuješ?“ Chtěla odlehčit situaci.

„Nepracuji v nemocnici.“ Zasmál se zaskočeně.

„Ale, říkal jsi, že máš lékařské vzdělání.“ Zamračila se.

„Ano, ale nepracuji jako lékař.“ V očích měl plamínky smíchu. „Živím se prodejem starožitností a občas si zariskuji na burze.“ Pokrčil rameny.

„A to tě baví?“

„Život není o tom, co tě baví a nebaví. Život je o nutnosti a povinnosti. Ale v podstatě ano, baví mě cestovat a poznávat nové země. Při téhle práci se člověk nenudí.“

„Leon mě asi nemá rád.“ Konstatovala tiše.

„To není o tobě, Patty, on je prostě takový. A ty? Pověz mi něco o sobě, tvé práci, tvé rodině?“

„Rodina žije na východě, takže se moc často nevídáme. Jsem spolumajitelkou malého butiku a vystudovala jsem historii umění.“ Pokrčila rameny.

„Proč jsi v pátek tolik pila?“ Naklonil hlavu mírně stranou.

Usmála se. „Tatínek mi vždycky říkal, že se nemá pít na žal, že to špatně dopadne.“

„Proč jsi byla smutná?“

„No jo, to bych vlastně asi neměla, že? Měla bych slavit, že se ten problémový parchant konečně dostal z mého života.“ Ač nechtěla, oči se jí samy zalily slzami.

„Mrzí mě, že jsi zklamaná.“ Podotkl něžně a přitáhl si ji blíž.

„Jak mi to jen mohl udělat?“ Posmrkla zklamaně. Ani jí nepřišlo, že by dělala něco nepatřičného, když mu začínala svěřovat bolest svého života. „Řekl mi, že jsem málo atraktivní a že bych měla pár kilo shodit.“ Zajíkla se.

„Pak, po pár týdnech, to bylo: „Sorry, lásko, ale ona je mnohem lepší, je mladší a hlavně s ní čekám dítě.““ Hltavě se nadechla. „Láska už není, víš. Přijde mi, že musíš být jen dost pružný na to, aby ses stihl zamilovat a nechal se zbouchnout, ještě před tím, než o tebe ztratí zájem.“

Syrovost a zloba v jejím povídání ho neskonale mučily. Bylo vůbec možné, aby žena jako je ona, čelila takové bolesti? Měl sto chutí toho chlapa vystopovat a zabít ho velmi, ale opravdu velmi pomalu. Tak aby na vlastní kůži pocítil každou bezesnou noc, co musela ona protrpět. Tak aby znal každý záchvěv beznaděje a ponížení, kterou si musela projít.

Opatrně ji objal kolem ramen a ona si položila zlomeně hlavu na jeho rameno.

„Jsem tam vevnitř bolavá, víš? Je to jako bys přes mé nitro přejel smirkovým papírem. Jsou to jen drápance, ale i tak velmi bolí a chvílemi i krvácí. Nebylo by ode mě čestné, kdybych ti dopřávala naději. Teď ne.“ Znovu posmrkla a pak vytáhla z kapsy kapesník, aby se vysmrkala.

„Patty, chci být s tebou, chci ti pomoci s uzdravováním. Musím vidět na vlastní oči, jak zapomínáš na všechno ošklivé a jak se uzdravuješ.“ Pohladil ji pomalu po zádech. Věděl dost dobře, jak nestálé dokážou lidské vztahy být. V porovnání s věčností se zdály jejich lásky přímo titěrně bezvýznamné.

„S tebou je mi moc fajn.“ Pípla nesměle a stočila své ubrečené oči k jeho tváři.

„I já si užívám každého okamžiku ve tvé přítomnosti.“

„Gerome? Slib mi jedno,“ vzlykavě se nadechla. „Slib mi, že mě nezradíš.“