Moonlight shadow

Když zase začala vnímat, ve spáncích jí bláznivě tepala neuvěřitelná bolest. Prvně musela přiznat, že je překvapená. Bolest je dobrá. Cítit bolest, znamená dýchat a dýchat, to znamená žít. Neměla by být mrtvá? Velmi zakaleně si vzpomínala na boj s chlapem, co ji chtěl dostat a pak i ránu do obličeje.

Nepohnula ani brvou, jen nakrčila nos. Další nával bolesti, tentokrát v oblasti obličeje. Aha, tak rána pěstí rovnou do nosu.

Právě zvracela, když ji něco tvrdě praštilo do zátylku, na to si taky vzpomínala. Neměla by mít teď okno? Měla přeci spoustu pití. Možná boj o holý život zbystřil její smysly a donutil ji zapamatovat si věci, které by jinak byly milostivě zapomenuty.

Nadechla se víc a bolestivě jí zacukalo vzadu, v hlavě. Měla dojem, že když otevře oči, exploduje její hlava a rozprskne se po pokoji.

Kde to vlastně je? Určitě v nemocnici. Kde taky jinde? Někdo ji našel a zavolal záchranku, jen je divné, že necítí dezinfekci. Podle toho člověk pozná nemocnici na dálku, podle typického pachu. Tady to však voní po květinách, po růžích? Možná po jasmínu. Zvláštní a nádherná vůně.

Taky ta postel, ve které leží, to není jedno z těch nepohodlných a tvrdých lůžek, které bývají v nemocnicích. Matrace je měkká, příjemná a lůžkoviny heboučké. Polštář musí být snad z prachového peří a stejně tak přikrývka, kterou na těle sotva cítí.

Pohnula prsty a zkusmo přejela po okraji deky. Žádný velký pohyb, jen trošičku ozkusit strukturu látky. Je to příjemně měkké a chladí to, určitě hedvábí. V nemocnicích asi nemají povlaky z pravého hedvábí.

„Neotvírejte oči, máte otřes mozku a prudké světlo by mohlo působit negativně.“ Cukla sebou, když s nevolí zjistila, že je odhalena. Někdo seděl u její postele a pozoroval ty zkusmé a sotva znatelné pohyby. Pak podle nich usoudil, že se již probouzí.

Ten někdo byl bez pochyby muž. Jeho nádherný, plný a hluboký hlas působil jako studený obklad na její zhmožděný obličej, i bolavou hlavu. Chtěla tak moc otevřít oči a podívat se, jak onen muž, jenž má tak nádherný hlas, vypadá.

„Zhasnu světlo a nechám svítit jen svíci na nočním stolku, snad toho světla i tak nebude příliš.“ Vrzla židle a pak se pokojem tlumeně rozezněly kroky. Ozvalo se lupnutí a pak pomalé kroky mířící zpět k posteli. Posadil se zpátky na židli.

„Prosím jen pomalu a opatrně.“

Patty se zhluboka nadechla a pomalu zamžikala. Víčka se zdála být těžká a jakoby slepená. Podařilo se jí to až na druhý pokus. Neviděla nic než tmu. Pootočila hlavou a očima našla malý a hřejivý třepotající se plamínek svíčky.

Oči se přizpůsobily šeru velmi rychle a tak ihned vyhledala pohledem muže, jemuž patřil ten krásný hlas.

Seděl v křesle u postele a upřeně ji sledoval.

Musela párkrát mrknout, aby se ujistila, že ji nešálí zrak. On neměl krásný jen hlas, on byl celý naprosto úchvatný.

Zalapala po dechu a to ho donutilo zareagovat. „Jen pomalu, pomalu, jste velmi vážně zraněná.“

Napůl vstal a zkontroloval obvaz, který měla omotaný kolem hlavy.

Když dosedl zpět, prohlédla si ho pozorněji. První, co ji na jeho vzhledu upoutalo, byla barva jeho kůže. Byla smetanově bílá a jakoby zářila. Bylo tu minimum světla, a přesto jeho kůže žhnula vlastní jemnou září. Jeho obličej byl dokonalý svými souměrnými proporcemi i výraznými, mužskými rysy. Vysoké čelo, vystouplé lícní kosti, pevná a výrazná čelist, avšak krásně jemně tvarovaná brada a skoro žensky roztomilá ústa. Měl uhrančivé velké oči, které byly buď velmi bledě modré, nebo modré s nádechem šedé. Jeho vlasy byly dlouhé a černé, takže splývaly s tmou a nebylo vidět, kde končí jeho vlasy a začíná temnota neznámého pokoje.

Tlustý silný krk pak přecházel v pěkně tvarované a atletické tělo. Byl vysoký a dobře stavěný. Žádné tintítko, jako by se dobře staral o svůj vzhled, nebo dlouhá léta tvrdě fyzicky pracoval. No, vzhledem k tomu, že mu nebylo víc, jak třicet, asi trávil dlouhé hodiny posilováním, nebo zvedáním činek.

Z jeho vizáže šel strach, i když musela přiznat jeho nepopiratelně dokonalý vzhled.

„Kde to… kde?“ Snažila se nadechnout, aby mohla promluvit, ale v ústech měla nepříjemně sucho a hlava ji bolela tak, že se jí dělalo na zvracení.

„Nemluvte, jen tiše.“ Utišil její chraplavé šeptání a jeho ústa se náhle zvlnila v dokonalém, sladkém úsměvu.

„Našel vás můj přítel a donesl sem. Ošetřil jsem vám rány a doufám, že se brzy zotavíte.“ Mluvil divně. Sakra, odkud tenhle maník přišel? Z románu Emily Bronteové?

„Nemocnice?“ Podařilo se jí zachraptět.

„Ó ano, jistě. Jenže já měl strach s vámi hýbat, vzhledem ke zranění hlavy. Jsem lékařsky vzdělán, nemusíte mít obavy.“

Párkrát nechápavě zamrkala a pak s jistotou dospěla k názoru, že buď ještě blouzní, nebo je ten chlap nějaký poblázněný marťan. Asi nikdy neslyšel o mozkové chirurgii.

„Prosím, nerozrušujte se. Píchnu vám něco na zklidnění. Budete po tom spát a spánek vás jistojistě posílí.“ V ruce se mu objevila stříkačka a než se stačila Patty ozvat, píchl jí přímo do žíly nějakou čirou tekutinu. Okamžitě jí zahučelo v hlavě a celým tělem jí projel pocit horka. Asi ani nestačila zavřít oči, než upadla do umělého spánku, vyvolaného nějakou drogou.

Cosi slabě zašustilo a pak se otevřely dveře. Patty se probírala pomalu, ale dávala si bedlivý pozor na to, aby se ani nepohnula.

„Jak je jí?“ Tak tenhle hlas byl nový.

„O mnoho lépe, řekl bych.“ Tohoto muže už znala.

„Měl jsi mě poslechnout, Gerome, budeš s ní mít akorát starosti.“ Hmm, tak ten krásný muž je Gerome. Zvláštní, že v jeho hlase neslyšela ani náznak francouzského přízvuku.

„Nemohl jsem, nešlo to. Je to už hodně dlouho, co jsem naposledy cítil něco tak hlubokého. Jediný pohled a věděl jsem, že to neudělám.“ Gerome se zdál být smutný.

„Je to tvůj boj, příteli. Tvá volba a tvůj život. Kdybys cokoliv potřeboval, stačí zavolat, jen chci, abys věděl, že podle mne je to nerozvážné a uspěchané.“

Zase klaply dveře a to, že je s ní pořád v místnosti, jí napovědělo dlouhé a tiché vzdychnutí.

Patty pootočila hlavu a otevřela oči. Zjevně byl den, protože ani tlusté a těžké sametové závěsy nedokázaly potlačit letní sluníčko natolik, aby v pokoji bylo temno. Mohla se konečně rozhlédnout kolem a ještě jednou dlouze spočinout pohledem i na svém prazvláštním zachránci.

Seděl v křesle u postele, stejně jako si to pamatovala z posledka. Na sobě měl černé kalhoty a nezakasanou volnou bílou košili. Na nohách pak černé kožené polobotky. V klíně mu ležela velká těžká v kůži vázaná kniha. Takový ten hodně drahý sběratelský kousek, který najdete jen v soukromých sbírkách.

„Je vám již lépe? Vzbudili jsme vás? To jsem nechtěl, měla byste ještě odpočívat.“ Z očí mu vyčetla skutečný zájem. Asi profesionální pohled, pokud je opravdu lékař.

Gerome se opravdu cítil nesvůj, to v jakém stavu přinesl Leon tu dívku domů, ho opravdu zasáhlo. Asi už vyšel ze cviku a krmení z mladých a krásných dívek pro něho prostě není. Jen nikdy nepocítil takové pohnutí k jakékoliv jiné ženě v jeho životě, a že byl ten život opravdu dlouhý, a žen jím prošlo opravdu hodně. V posledních letech svého života trávil hezké chvíle pouze v náručí svého přítele a ženská společnost mu ani nechyběla, jenže nyní, spolu s ní se všechno změnilo.

Leon se opravdu snažil, aby pro svého přítele sehnal velkou spoustu jídla. Přeci jen celé století na suchu jednomu dvakrát moc nepřidá. Trvalo dosti dlouho, než Gerome získal opět svou sílu a než se jeho tělo opět zregenerovalo. Celý týden prodlíval Leon spolu se svým druhem v jeho polorozbořeném útočišti a ze všech svých sil se snažil, aby byl jeho přítel po týdnu alespoň schopný vyjít sám z domu. Pak ho odvezl sem, do velkého města, kde zmizení několika dalších lidí měsíčně nijak nenabourá místní policejní statistiky.

Leon vlastnil v centru nádherný byt s výhledem na park. Gerome dostal velkou a vkusně zařízenou ložnici a i když na něho jeho přítel nikterak netlačil, cítil Gerome z jeho gest, že by rád navázal v jejich vztahu tam, kde před více než stoletím skončili. Trvalo dalších pár týdnů, než se srovnal s moderní a uspěchanou dobou, dohnal vše, co se za tu dobu, kdy se dobrovolně ukrýval, změnilo. Jen naučit se ovládat základní přístroje. Naučit se pracovat s telefonem a počítačem, to vše mu dalo pěkně zabrat.

Zažil sice první automobil a dokonce ho i několikrát řídil, ale to se s dnešními naleštěnými rychlými stroji, prostě ani nedalo srovnat. Trávil tedy dlouhé dny družným rozhovorem s Leonem, aby dohnal vše, co mu tak hloupě proteklo mezi prsty. Jak mohl být tak dlouho mimo? Jak jen to mohl takhle o samotě vydržet?

„Už je mi lépe, díky.“ Zašeptala Patty a vytrhla ho z jeho přemítání.

„Och… ano, to je dobře. Hlava vás bude asi ještě dlouho pobolívat a taky potrvá, než zmizí ten nehezký otok ve vašem obličeji, ale jinak se už zdáte být v pořádku.“ Sebral z klína knihu a položil ji na noční stolek.

„Možná byste chtěla zavolat svému muži, jistě o vás má velké obavy.“ Vzal ze zásuvky drobný mobil a vtiskl jí ho do dlaně.

„Nemám muže a mám svůj vlastní telefon. Tedy, měla jsem v kabelce.“

„Kabelka zůstala asi v koupelně, musel jsem vás trochu opláchnout, byla jste celá od krve a špinavá a ta rána na hlavě nutně potřebovala vyčistit. Tak zavolejte rodině, nebo přátelům, že jste v pořádku.“

Patty se zdál ten muž naprosto vykolejený, zmatený.

„Jistě, zavolám, ale až později. Mohl byste mi prosím říct, kde to jsem?“ Pootočila pomalu hlavou, aby si prohlédla moderně zařízenou ložnici. Vše bylo do nejmenšího detailu perfektně sladěno, což napovídalo, že o interiér se postaral některý z velmi dobrých bytových architektů. Celé místnosti dominovala ohromná dřevěná tmavě hnědá masivní postel s mohutnými dřevěnými sloupy, tak trochu mrtvě čnějícími do stropu.

Stěny i koberec byly v různých odstínech bílé kávy a zbytek nábytku pak ve stejně tmavě hnědé jako postel. Přes širokou otevřenou šatnu se jistě vcházelo do koupelny, protože jediné další dveře vedly asi na chodbu. Šatna byla otevřená a Patty musela žasnout nad jejími gigantickými rozměry. Další věc, kterou pochytila ze svého stanoviště, byla velká plochá obrazovka na protější stěně a pak i menší psací stůl strčený pod oknem a na něm stříbřitě šedý notebook. Okna pak kryly tmavě hnědé závěsy, těžké a neprodyšné.

„No páni, tak tenhle pokoj je snad stejně velký, jako celý můj byt.“ Neudržela se.

Usmál se a přelétl ložnici zběžně pohledem. „No, vlastně je to Leonův byt, jsem tu jen na návštěvě.“

Tak Leon, pomyslela si Patty a úsměv mu ostýchavě vrátila.

„Jsem to ale hulvát, ani jsem se vám nepředstavil. Mé jméno je Gerome Van Deneken.“ Pokýval.

„Já jsem Patty, tedy Patricie Owenová, ale všichni mi říkají Patty.“

„Těší mě, Patty.“ Vyslovil její jméno zvláštně jemně, jakoby si ho užíval, vychutnával a zkoušel, jak bude z jeho úst znít.

„Co je dnes za den? Jak dlouho jsem tu?“ Napadlo ji, že by měla zavolat do práce a říct, že je nemocná.

„Je neděle a Leon vás přinesl v pátek večer, takže celý víkend jste byla tak nějak střídavě mimo.“

Patty si oddechla. Pokud je neděle, snad to všechno stihne zařídit. Zavolá do obchodu a vezme si volno. Musí taky zavolat Lucy, ta už jistě šílí strachy a možná už zburcovala celou místní policii.

„Pomohl byste mi vstát, prosím?“

„Myslím, že to je předčasné, nějaký čas ještě potrvá, než se vaše hlava…“

„Gerome, prosím.“ Upřela na něho prosebný pohled.

„Jistě, pomohu vám.“

Odhrnula deku z nohou a zjistila, že na sobě má jen dlouhou bílou košili, podobnou té, kterou měl na sobě on.

„Vaše šaty byly celé od krve, doufám, že vám to nevadí.“ Uhnul pohledem.

Byla dokonalá a pohled na její holá kolena a nádhernou křivku hebkých lýtek, to bylo na něho už moc.

„Ne, to je v pohodě.“ Neubránila se a zkontrolovala délku košile. Sahala jí téměř ke kolenům.

Nahnul se nad postel a chytil jí za ruce. Páni, jeho ruce byly hebké, s elegantními bledými prsty a dlouhými pěstěnými nehty. Tak tenhle muž se neživil tvrdou prací, nikdy.

Opřela se o něho a vylezla z postele. Zatočila se jí hlava a padla na něj. Zachytil ji a pevně si ji přitiskl k sobě. Neodolal takové nabídce, chtěl ji obejmout.

„Pozor, má drahá, dlouho jste ležela.“ Zašeptal chraplavě a z hrdla mu vyšlo hluboké spokojené zabručení.

„Omlouvám se, jen se mi zatočila hlava.“ Odtáhla se od něho. Bodlo ho u srdce, když to udělala, možná se jí nelíbí, možná nesdílí jeho nadšení z faktu, že se potkali.

Když se narovnala, žasl jak maličká a droboučká oproti němu je. Sahala mu sotva po ramena. Měla stěží sto šedesát pět. Dlouhé blond vlasy měla neposedně rozcuchané a nervózně těkala po pokoji krásnýma pomněnkově modrýma očima. Nebyla hubená, její tělo zdobily dokonalé ženské křivky. Sám za sebe mohl říct, že byla ideálem ženské krásy a to i s monoklem, který se jí rozprostíral skoro přes půlku tváře.

„Potřebuji do koupelny.“ Špitla váhavě.

Ztuhnul, jako by ho ten požadavek překvapil. „No, jistě, hned to bude.“ Podepřel ji a spíš ji přenesl přes pokoj a skrz šatnu do velké honosně zařízené koupelny. Tak jako pokoj, byla i koupelna zařízena v odstínech hnědé, s minimalistickým a moderním sanitárním zařízením. Obklady vypadaly jako by byly sestaveny ze stébel bambusu, stejně tak dlaždice na podlaze. Doplňky byly vyrobeny z mořeného bambusu a ve dvou velkých hliněných květináčích rostla zelená stébla této rostliny.

„Krása.“ Neubránila se Patty, nahlas komentovat svůj názor.

„Leon měl vždycky dobrý vkus.“ Pokrčil rameny a posadil ji na mohutný dřevený koš na prádlo, sloužící zároveň jako stolička.

„Mám tu zůstat a pomoci vám?“ Okamžitě sklonila hlavu, aby skryla začervenání.

„Ne, myslím, že to zvládnu sama, děkuji.“ Pípla a nezvedla oči, dokud neuslyšela klapnutí zámku.

Zapřela se zády o studenou stěnu koupelny a zavřela oči. Páni, celé tohle jí přišlo divné. Kdo by si vzal jen tak raněného neznámého člověka k sobě domů? Všichni, které zná, včetně jí samotné, by volali 911 a pak počkali na sanitku, popřípadě poldy, ale tohle?

Zvedla ruku a osahala si hlavu. Přes silný obvaz, který kryl její ránu, měla rozčepýřené vlasy. Musela vypadat šíleně. S pomocí umyvadla se postavila a nakoukla do zrcadla. Civěla na sebe a přemýšlela, jestli se má začít smát, anebo brečet. Ta žena, kterou viděla, měla opuchlou a fialovou celou levou půlku tváře. Oko díkybohu uniklo zkáze a bylo díky tomu použitelné. Otok končil těsně pod ním.

Vlasy jí tvořily kolem tváře nepopsatelný útvar. Byly zašmodrchané a místy slepené od zaschlé krve. Sáhla po kovovém kartáči a bez přemýšlení začala rozčesávat jednotlivé prameny. Vyhnula se pouze místu, kde cítila tržnou ránu. Když skončila, většina vlasů si dala říct a vrátila se na své obvyklé místo.

Použila nový, ještě zabalený zubní kartáček, který ještě s ostatními čekal připravený ve stojánku. Omyla si obličej a použila toaletu. Cítila se líp a vypadala líp. Tedy v rámci možností.

Gerome čekal nervózně opřený o stěnu v šatně. Bylo to opravdu absurdní, cítil se znovu na patnáct, v přítomnosti téhle drobné ženy. Byl nemotorný a nevěděl co říct, ještěže většinu doby byla mimo sebe a jen nehybně ležela v jeho posteli. Měl tak jedinečnou šanci moci si ji několik hodin jenom tak prohlížet. Hlavou se mu během té doby honily vzpomínky na minulost i tak trochu bláznivé nápady, co bude dál. Jako by si ji už dokázal představit po svém boku. Milující a tak půvabnou.

„Gerome?“ Ozvalo se s koupelny. Aniž by přemýšlel, vzal za kliku a vrazil dovnitř. Seděla na stoličce a vypadala nádherně.

„Hotovo.“ Usmála se.

Pomohl jí vstát, a pak ji jako malé dítě uložil zpět do postele.

„Mohla bych poprosit o moji kabelku? Musím si něco zařídit.“

„Jistě, samozřejmě.“ Zmizel v koupelně a pak se vrátil s jejími věcmi. „No, nechám vás tu o samotě, trocha soukromí neuškodí.“

„Děkuji,“ zaštrachala v malé kožené kabelce a vytáhla svůj mobil. Nebyl ještě vybitý, zbývaly tři čárky. To bohatě vystačí na oba dva hovory. Jako první si vybrala zavolat své kolegyni. Vlastnily spolu jeden malý butik s módou od dosud neznámých návrhářů.

Optala se, jestli si může vzít týdenní volno, protože na ni leze nějaká chřipka. Nebyl v tom problém, bylo léto a momentálně tak trochu hluchá sezóna.

Jako druhé vytočila číslo Lucy.

„Bože, bože, řekni mi, že jsi v pořádku. Šílím tady. Slíbilas, že zavoláš. Byla jsem u tebe doma, ale nikdo neotevřel. Kde jsi?“ Lucy pištěla hlasitě do telefonu.

„Já se ti omlouvám.“ Patty zapřemýšlela, co by měla kamarádce říct. „Jen na mě vlezla nějaká chřipka, asi zůstanu pár dní v posteli.“ Rozhodla se držet původní verze, jelikož hrozilo riziko, že se Lucy zastaví u ní v obchodě a hodí řeč s kolegyní.

„Ok, hlavně tě prosím, abys mi brnkla, pokud budeš cokoliv potřebovat. Nakoupit, nebo tak.“

„Slibuji.“ Usmála se Patty.

„Dobře, měj se.“ Lucy zavěsila a ji napadlo, že je zřejmě ještě naštvaná, proto zavěsila tak brzy.

Schovala telefon do kabelky a tu hodila k nohám postele. V žaludku jí zaškrundalo a hlady se jí obrátil žaludek.

Chvilku ještě počkala, jestli se ve dveřích nezjeví Gerome, ale když se zakručení ozvalo znovu, rozhodla se zavolat ho.

„Gerome?“ Vykřikla tlumeně a trochu zajíkavě. Bylo to hloupé, pokřikovat tu v cizím bytě.

Dveře se otevřely, ale ten muž, který vešel, rozhodně nebyl Gerome.

„Leon?“ Kontrolovala opatrně.

Místo odpovědi ji zpražil zlým pohledem.

„Šel si dát konečně sprchu, seděl u tvé postele celé dva dny.“ Jeho hlas byl hrubý a vůbec neseděl k jeho uhlazenému vzhledu. Byl o něco drobnější, nežli jeho přítel. Stejně vysoký, ale ne tolik svalnatý. Jeho pokožka jemně pableskovala, úplně stejně jako Geromova. Pozoroval ji svýma výraznýma ledově modrýma očima, plnýma vzteku a zloby. Jeho hnědé vlasy byly nádherně husté a spadaly mu ve volných vlnách, až na ramena. Mohla by říct, že jeho tvář je andělsky krásná, kdyby však nebylo úzkých rtů, stažených naštvaně do tenké linky a zlého pohledu jeho očí.

Na sobě měl tmavě šedé kalhoty od obleku a bledě modrou košili, jejíž rukávy měl vyhrnuté až k loktům. Barva košile ještě více zvýrazňovala ledovou barvu jeho očí a dokonale podtrhovala smetanovou bledost jeho tváře.

„O, ano.“ Nevěděla, co přesně od ní čeká, snad omluvu? Proč ji tedy donesl k sobě domů, když nyní na ní shlíží, jako na nějaký obtížný hmyz, který se mu vloudil do života.

Leon byl naštvaný. Když vysál toho chlapa, myslel si, že Gerome udělá to samé s ní. Prostě se napije, aby byl silnější. Jenže on byl náhle jako kdyby dostal železnou tyčí po hlavě. Vzal ji do svého pokoje a vykoupal ji, pak jí ošetřil rány a staral se o ni, jako by byla jeho ženou. Sakra. Kolik nadějí vkládal do jeho návratu. Myslel si, že když ho přesvědčí, aby se vrátil s ním, když mu sežene dostatek krve, donutí ho krmit se a postavit se zase na nohy, pak budou zase spolu. Stejně jako dřív. Vždyť oni dva byli jediní, co se na sebe mohli vzájemně spolehnout. Přátelé v dobrém i zlém, na život a na smrt. Nyní se cítil zhrzený a podvedený. Nahrazený touhle malou blonďatou cuchtou.

Byla tak nicotná, že se mu nedokázala ani podívat do očí, neustále uhýbala pohledem a neřekla ani slovo. Jak moc rád by se k ní vrhnul a vychutnal si její mladou a silnou krev. Po pár minutách by bylo po všem.

„Už jsem tu.“ Za jeho zády se ozval hluboký hlas jeho druha. Leon se na ni upřeně díval, i když ustoupil, aby Gerome mohl vstoupit. Na sobě měl jen kalhoty. Šel bosky a vytíral si své dokonalé dlouhé vlasy huňatým bílým ručníkem. Předváděl tak nevědomky své úžasné, znovu zrozené tělo. Leon se musel nutit, aby od něho odtrhnul oči. A ona, bože, civěla na něho s ústy pootevřenými úžasem. Nevydržel to a odešel, aniž by za sebou zavřel dveře.

Patty si skutečně oddechla, když uslyšela Geromův hlas. Jeho přítel na ni působil chladně a nelítostně.

Střelila pohledem po nově příchozím a málem jí vypadly oči z důlků. Byl jen v černých kalhotách a předváděl tak nádhernou muskulaturu horní poloviny svého těla. Na zádech se mu ostře rýsoval každičký sval, stejně tak na silných pažích a vypracovaném hrudníku. Břicho měl ploché a ústilo v nádhernou linii jeho úzkých boků.

Bože, tak to byl tedy výstavní kousek chlapa.

Než se stačila vzpamatovat, zmizel Leon ze dveří. Patty si nemohla pomoci, ale musela si od srdce oddechnout.

„Doufám, že byl Leon milý, je to trochu bručoun.“ Usmál se Gerome a protančil do šatny, aby si navlékl další čistou, sněhově bílou košili.

Když se oblékal, díval se na ni. Zřejmě se mu líbilo, jak si ho prohlíží.

„No, asi bych odtud… Měla bych odtud už vypadnout. Váš přítel ze mě očividně není moc nadšený.“

„Přijede pro vás někdo?“ Narovnal si pomalu a pečlivě límeček a pak pomalu zapínal knoflíky. Obdobně jako jeho přítel si zahrnul rukávy až k loktům.

„Zvládnu se o sebe postarat sama.“ Popotáhla si deku až k prsům.

„To si nemyslím, vždyť se sama ani neudržíte na nohách.“ Zamračil se.

„Co se tu děje, Gerome? Váš přítel na mě shlíží jako na problém. Proč mi tedy pouze nezavolal pomoc? Proč mě nosil k sobě domů, pokud byl proti tomu, proč?“ Všimla si náznaku provinilého pohledu v jeho očích.

„Nemyslel si, že přežiju? Co jste zač? Členové nějaké sekty? “ Její hlas stoupal a měnil se v hysterický křik.

„Prosím, nerozrušujte se, nikdo vám neublíží, slibuji.“ Vrhnul se k posteli a posadil se na matraci vedle ní. Chytil jí ruce do svých dlaní, a pak upřel svůj pohled do její vystrašené tváře.

„Nic se vám nestane, Patty, přísahám.“ Zašeptal. Jeho obličej byl tak blízko, že ve své tváři ucítila jeho horký dech.

Zamračila se. „Jsem z toho opravdu zmatená a chtěla bych raději domů.“

„Chápu.“ Přitakal zamyšleně. „Mohl bych jít s vámi a dát na vás pozor.“

Když si všiml jejího nesouhlasného výrazu, zarazil se. „Copak je?“

„Proč to všechno děláte? Vždyť mě ani neznáte? Přijel jste na návštěvu za svým přítelem a místo toho, abyste si užíval dovolené, staráte se o mě?“ Intonace jejího hlasu se zase začínala zvedat, téměř do křiku.

Pustil její ruce a pak velmi pomalu zvedl svou paži. Opatrně pohladil konečky prstů její podlitinu pod okem a pak se nahnul, aby ji políbil. Byla tak překvapená, že zůstala zkoprněle civět na jeho dokonalou tvář. Dotek jeho rtů byl lehounký a sotva znatelný, jen jemné otření jeho rtů o ty její. Avšak i tento drobný intimní dotyk, postrádající jakoukoliv vášeň, rozechvěl její tělo do posledního nervu.

Odstrčila ho od sebe, i když ani nevěděla proč. „Co to děláte? Zbláznil jste se?“ Mračila se, ale s tím planoucím výrazem vypadala úžasně roztomile.

Celé ty dva dny si představoval, jaké by bylo, políbit ji. Vybral si naprosto hrozný okamžik, avšak zážitek samotný byl skoro neuvěřitelný. Nikdy na něho tak nevinný dotyk neměl tak fatální účinky. Cítil se, jako by právě dokouřil opium. Horká vlna se prohnala celým jeho tělem a teď byl příjemně otupělý a rozbolavělý.

Padla facka a dopadla na jeho levou tvář. Probrala ho ze snění a vymazala z jeho obličeje ten připitomělý úsměv. Párkrát nechápavě zamrkal a pak konečně zaostřil na ni.

„Om…omlouvám se, měl jsem požádat o svolení.“

„To nemyslíš vážně?“ Ha, polibek překlenul tykací fázi.

„Omluvil jsem se ti.“ Nechápavě vzhlédnul.

„Nemůžeš jen tak líbat cizí ženy, proboha.“ Chtěla být na něho naštvaná, jenže její tělo chtělo víc. Pocítila prapodivné nutkání polibek mu vrátit. Stáhnout mu košili z ramen a přejet nehty po jeho prsních svalech.

„Cizí? Nejsi cizí?“ Nechápal.

„No jo, vlastně, znáš mé jméno, sakra.“ Nevěděla, na koho je naštvaná víc, jestli na něho, nebo na sebe.

„Zavoláš mi taxík? Pěšky bych to asi nezvládla.“ Odvrátila se od něho.

„Máš zničené oblečení, kromě toho…“

„Co?“

„V takovém oblečení by se slušná dívka ukazovat neměla.“

„Cože?“ Tak teď ji dožral. Jako by nestačilo, čím si musela poslední týdny projít, ještě jí tu bude dávat rady do života cizí chlap.

„Nic o mně nevíš. Jak si jen dovoluješ.“ Ruka jí vylétla do vzduchu, ale tentokrát nedopadla na místo určení. Bleskově zadržel její paži ve vzduchu.

„Máš pravdu, neznám tě.“ Ukončil jejich jadrnou debatu.

„Gerome…“ Nadechla se. Ale co mu má vlastně říct?

„Patty, zavolám ti ten odvoz a pak vyberu nějaké oblečení z Leonova šatníku. Tvé střevíčky jsou v pořádku, tak to nějak přežiješ.“

Odešel a ona sebou hodila zpět do polštářů. Její život se zbláznil, totálně zbláznil.