Moonlight shadow

Prolog

„Sedíš už v tomhle opuštěném domě roky, příteli. Není už čas opět vyjít ven? Nadýchat se čerstvého vzduchu, užít si trochy té zábavy?“

Leon se nervózně procházel po obývacím pokoji a rozhazoval rukama, jako by tímto lidským gestem mohl podpořit svá slova, dát jim váhu.

„Cítím se tu docela dobře. Nepotřebuji vzruch a zábavu. Všeho jsem si za ta staletí užil požehnaně, teď toužím jen po klidu.“

Gerome přiložil do krbu další poleno a zamyšleně sledoval, jak se do vzduchu vznesly tisíce malých jiskřiček. Nebyl zvyklý rozdělávat oheň, ale při příležitosti návštěvy svého drahocenného přítele udělal výjimku.

„Gerome, proboha, chováš se opravdu poplatně svému věku.“ Muž v dobře padnoucím obleku a nádherném černém kašmírovém kabátu nevěřícně zavrtěl hlavou.
Bylo to již pár desítek let, co svého druha, přítele a jediného člena své rodiny neviděl. Zatímco on se oddával bohatému životu v záři světel velkoměst, vychutnával vše, co mu mohl moderní styl života nabídnout, jeho přítel hnil zaživa v tomhle rozpadajícím se domě.

Gerome se zaklonil v křesle a pohodlně se opřel o područku bohatě polstrovaného křesla. Sledoval tohoto elegantního muže, který tu celý nesvůj rázoval po špinavé podlaze, bojíc se čehokoliv dotknout.

Leon byl vždycky lev salonů a ani staletí zhýralého života zjevně neměly vliv na jeho náturu. Vypadal, ostatně jako vždy, naprosto dokonale. Hedvábný tmavě šedý oblek byl šitý na míru a naprosto dokonale mu padl. Zvýrazňoval jeho vysokou a svalnatou postavu. Luxusní kabát se ve slabých záblescích světla jemně lesk a dával tak už na první pohled znát, že stál celé jmění. Nové kožené mokasíny sem tam ještě vrzly, to jak se kůže přizpůsobovala Leonovým nohám.

V celé téhle moderní a elegantní nádheře svítila jeho bledá kůže, jako by ho sami andělé vytesali z bílého italského mramoru. Jeho po ramena dlouhé světle hnědé vlasy byly naprosto dokonale uhlazené a svázané do drobného ohonu. Ledově modré oči těkaly po omšelém zařízení zatuchlého pokoje a ostré rysy jeho mladé a krásné tváře rušil jen nevěřícný úšklebek.

„Řekni mi popravdě, jak dlouho už jsi nebyl venku? Jak dlouho už pouze pozoruješ běh času z okna? Nestranně, nezúčastněně?“ Leon pátravě přejel špičkou ukazováčku po krbové římse a nad nánosem prachu a nečistot pouze odmítavě nakrčil svůj aristokratický nos.

„Nestojím o to. Nechci se podílet na běhu dějin, říkal jsem ti to už posledně, řeknu ti to také nyní.“ Gerome přehodil nohu přes nohu a zamyšleně si podložil bradu.

„Nechci slyšet odmítnutí. Dnes jsem přišel, abych tě nadobro vysvobodil z tohohle dobrovolného soukromého vězení. Prostě tě donutím, abys opět žil. Načerpám znovu život do tvých žil, budeš opět součástí toho nekončícího kolotoče tam venku.“

„Leone, věř, že jsem velice rád, že sis na mě vzpomněl, ale…“ Gerome si přitáhl tlustý vínově rudý sametový župan blíže k tělu a s tichým zajíknutím sledoval, jak se mu staletý kus látky rozpadá pod rukama. Jak jen dlouho přežívá v tomhle pokoji? Jak dlouho sedí v tomhle křesle? Jak dlouho? Roky, desetiletí?

Zkoumavě přejel ještě jednou přítele svým nedůvěřivým pohledem ve snaze pochytit změny v módě, jenže na to nikdy neměl nadání.

„Můžeš mi prozradit, jaký je rok, prosím? Trochu jsem ztratil pojem o čase.“

Leon se zadíval příteli do očí a pak se rozesmál, tak srdečně a hlasitě, až se ze stropu snesla jemná sprška uvolněné omítky.

„Myslím, že jsem přijel pár minut po dvanácté. Pokud tě odtud nedostanu nyní, zemřeš v těchto rozvalinách.“

Gerome si založil ruce na hrudi, a pak zvídavě naklonil hlavu stranou. „Dejme tomu, že s tebou půjdu, že ti dovolím, abys mne vtáhl do novodobého dění, čeho tím chceš dosáhnout?“

„Kdy naposledy jsi cítil, Gerome? Cokoliv, kdy naposledy si cítil alespoň něco?“

Zamyšleně prohrábl své dlouhé popelavé vlasy a pak se smutně usmál. „Jsem mrtvý, příteli, už po staletí. Mrtví necítí.“

„Mluvíš, dýcháš, chodíš. Vypadá podle tebe takhle mrtvola?“ Leon si založil rozzlobeně ruce v bok a zamračil se.

„Vždycky jsi byl snílek. Možná proto jsme se stali tak dobrými druhy. Já realista a ty vždycky s hlavou v oblacích.“

„Jak je to dlouho, co ses naposledy krmil?“
Leon přešel rázně ke křeslu a položil své velké dlaně, na obě područky. Nahnul se tak, že měl obličej jen pár centimetrů od Geromova. Zkoumal jeho pohled, snažil se proniknout skrz mrtvé zamlžené oči svého přítele. Skrz vrásčitou kůži, tak jemnou jako hedvábný papír a skoro průhlednou. Prohlížel si tmavě modré, skoro černé žíly, jež se výrazně rýsovaly pod pokožkou. Vystupující kosti, které nepřekrývaly skoro žádné svaly. Byl naprosto vyzáblý a sešlý. Pod županem měl jen zažloutlou, dlouhou noční košili, jež, stejně jako jeho župan, už dávno podlehla působení vlhkosti, molů a neúprosnému zubu času. Měl strach, že kdyby se Gerome postavil, rozpadlo by se na něm veškeré oblečení a možná i on sám by se změnil jen v kupičku prachu.

„Možná jsem se mýlil, možná už jsi opravdu mrtvý.“ Prohlásil tiše Leon a nedokázal skrýt tu ohromnou bolest, jež pocítil. Pálily ho očí, ale přece neukáže tolik slabosti, aby se rozplakal. Zatnul čelist a kousl se do jazyka, aby bolestí zahnal ten neutuchající nával smutku. Spolkl zakletí a chystal se odvrátit, když v tom jeho paži zachytily vetché, kostnaté prsty.

„Co?“ Obrátil se zmateně zpět, ale to už měl Gerome tvář tak blízko, že stačilo jen trochu naklonit hlavu a…

Jeho rty byly suché, jako by líbal rozpraskaný kámen. Byl ledový a byl cítit zatuchlinou. Jak se tohle všechno vymykalo Leonově nablýskanému vzhledu, jeho bezchybnému vnímání života.

Nadechl se prudce nosem a jeho paže se automaticky obtočily kolem vyzáblých ramen. „Tak moc jsi mi chyběl. Tak moc.“ Vydechl mezi studené rty tohoto starce, odhodlán ho i proti jeho vůli zachránit. Rozproudit opět krev v jeho vyschlých žilách.

„Patty, jsi si jistá, že tě tady mohu nechat samotnou?“ Lucy se zamračila na přítelkyni, která do sebe kopla dalšího panáka.

„Jasně, musím tu svobodu pořádně zapít, ne? Utekl s jinou, hurá.“ Zvedla další malou skleničku a obrátila ji do sebe jedním rychlým pohybem.

„Cítím se špatně, že tě tu nechávám.“ Lucy váhavě přešlápla z nohy na nohu a rozhlédla se ještě jednou po přeplněném sále místního klubu.

„Bydlím jen dva bloky odtud a vždycky odsud chodím sama.“ Patricie znuděně pokrčila rameny.

„Nelži, vždycky tě až k domu hodím taxíkem, pěšky nechodíš.“ Lu přejela přítelkyni káravým pohledem. „A dnes jsi opilá, měla bys jít se mnou. Zítra ti bude zle.“

„Jen klid, myslím, že si zítra docela ráda potykám s mísou. Alespoň mi bude natolik zle, že nebudu myslet na toho bastarda a neboj, když tak si mávnu na taxíka, stejně se asi za chvíli neudržím na nohách.“

„Patty, pojď se mnou.“ Lucy naposledy zkusila přemluvit drobnou blondýnku, sedící na barové židličce vedle ní.

„Nejdu, je mi tu dobře, kromě toho doma nemám nic k pití a já se dnes prostě potřebuju zpít do němoty.“ Ukázala barmanovi prázdnou skleničku a významně na něho kývla. Usmál se na ni, jako že si jí všimnul a dál doléval sklenku něčím brčálově zeleným.

„Fakt to tu sama zvládneš?“

„Jo, a běž už, nebo ti ten tvůj bude zase nadávat.“ Usmála se na Lu vesele. „Neboj, za hodinu to tu zabalím a nechám se odvést domů, slibuji… mami.“

„Jsi fakt praštěná, hlavně mi zítra ráno koukej zavolat, nebo u tebe vyrazím dveře a osobně ti nakopu zadek.“ Lucy si přehodila kabelku přes rameno a políbila kamarádku na tvář, pak zmizela v davu, prodírajíc se neproniknutelnou hradbou upocených těl ke dveřím.

Barman přitančil s další sklenkou pití a přistrčil jí pod nos malou misku s buráky. „Zajezte to, nebo mi tu za chvíli praštíte hlavou o bar.“ Usmál se na Patty.

Znuděně nabrala hrst oříšků a najednou je vysypala do úst. Poslouchala hlasitou hudbu, vděčná za to, že dunivé basy jí natolik rezonují napříč mozkem, že nemůže ani přemýšlet.

„Co že taková kráska sedí sama u baru?“ Chraplavý hlas se jí ozval za levým ramenem.

Pootočila hlavou a sjela mladíka ironickým pohledem. Zjevně nějaký rádoby intelektuál živící se jako ajťák, nebo dřepící celý den někde v zatuchlé kanceláři. Ochablé a bledé tělo měl nevkusně vyzývavě oblečeno do špatně padnoucích riflí a trička, které asi kdysi bývalo černým. Vypadalo to, že přibral pár kilo a nestihl si koupit nové věci.

„Co piješ?“ Opřel se o bar a otočil se k Patty čelem. Obrátila do sebe dalšího panáka vodky a postavila sklenku zpět na mramorový pult.

„Díky, na pití ještě mám.“ Snažila se být milá, i když ji to stálo poslední zbytky trpělivosti.

„Ne, počkej.“ Chytil ji za nadloktí. Jeho dotyk jí byl odporný, měl buclatou upocenou ruku s krátkými baculatými prsty a s okousanými nehty. Který dospělý chlap si proboha ještě kouše nehty? Asi by ji nepřekvapilo, kdyby stále bydlel s matkou a jeho pokoj měl ještě původní dětskou výzdobu.

„Nech mě být.“ Zamračeně pozorovala, jak pevně ji svírá.

„Co piješ?“ Byl neodbytný jako moucha cítící shnilé maso.

„Nic a okamžitě mě pusť.“ Musela křičet, aby její slova měla patřičnou váhu.

Chvíli na ni ještě otupěle civěl, než ji skutečně pustil. „Promiň, ty netykavko.“ Zvedl obě ruce do vzduchu v omluvném gestu.

„Jo, snadná kořist se dnes nekoná.“ Řekla spíš jen sama sobě. Byl nejvyšší čas odtud zmizet. Další podobný nechutný ubožák by mohl být po dalším panáku vodky ucházející a to by asi zítřejší ráno nepatřilo k těm nejlepším. No, ono vlastně stejně asi nebude. Vnímala, jak ji alkohol otupuje, jak začíná rychle ředit krev a jak se její pohyby stávají zvláštně pomalými a vrtkavými. Jo, OPRAVDU nejvyšší čas odtud zmizet.

Zaplatila a nevšímala si oddechnutí barmana, který si snad myslel, že mu tu zůstane, spící na baru až do zavíračky.

Prodrat se ke dveřím, to byl tedy výkon a z anonymního stáda těl, otírajících se o ni, se jí dělalo zle. Možná měla přeci jen poslechnout Lucy a nechat ji zavolat taxík a doprovodit až k domu. No co, je přeci už velká holka, to zvládne.

Nějaký mladík do ní strčil a pak se ještě naštvaně otočil, kdo že mu to stojí v cestě. Špatně se jí dýchalo, nebyl tu vůbec žádný vzduch a ten zbytek kyslíku čpěl kouřem, potem a parfémy tak silnými, že se jí z toho zamotala hlava.

Konečně dveře, pak schody vzhůru.

Tvář jí ovanul chladný vzduch. Musela přiznat, že přesně tohle potřebovala. Potřebovala si pročistit hlavu. Možná jí pomůže, když půjde domů pěšky. Alespoň malinko vystřízliví a není ještě tak pozdě, ulice jsou plné lidí užívajících si páteční noc.

Trochu vratkým krokem se vydala vstříc třicáté třetí ulici. Propána, to byl ale hloupý nápad vzít si na tuhle sebevražednou misi vysoké podpatky, mělo jí přece dojít, v jakém stavu se nejspíš bude vracet domů. Takhle si ještě akorát tak zlomí nohu.

Měla na výběr, jenže riskovat chůzi bosky, pořezaná chodidla, čí injekční stříkačku zabodnutou v noze, to se jí moc nechtělo. Přeci jen by mohla mávnout na taxi.

Na rameno jí padla těžká dlaň a čísi ruce ji uchopily zezadu za ramena, měla by se umět lehce ubránit, díky kurzům sebeobrany, na které ji donutila chodit Lucy, jenže v tomhle stavu to bylo všechno jaksi těžší.

Hlasitě hekla a pak si jen uvědomila, jak ji útočník vleče dozadu, do jedné z typických tmavých opuštěných uliček. Myslela si, že bude v bezpečí, houby s octem, teď po ní neštěkne ani pes.

„Měla jsi přijmout to pozvání na panáka, bylo by to všechno jednodušší.“ Podle hlasu mohla jen hádat, že se jedná o toho maníka, který jí chtěl objednat pití.

Přitiskl ji čelem ke zdi. Páchlo to tu po nevyvezených odpadcích a po moči. Zeď, ke které ji nyní tlačil, byla špinavá a čpěla z ní plíseň.

Snažila se mu ze všech sil vzepřít, jenže kupodivu, bylo v jeho těle víc síly, než na kterou vypadal.

Tlačil jí zezadu na krk pravou paží celou svou vahou a druhou rukou jí podsunul k podbřišku. Jedním prudkým hrubým pohybem donutil Patty se předklonit.

„No, jestli by to nebylo klasicky jednodušší. Koupil bych ti pití a ty bys mě pozvala k sobě, nebo bychom si to rozdali na záchodech, nebo v uličce za klubem.“ Jeho hlas byl tichý a výhrůžný. Teď jí dá sežrat, že ho odmítla. Určitě ji po tom zbije, a to jen pokud bude mít štěstí. Jelikož ho s ní viděli a protože ho bude umět popsat, asi ji spíš uškrtí, nebo vymyslí nějaký ještě nechutnější způsob, jak se jí zbavit.

Její mozek naložený v dostatečném množství etylalkoholu jaksi nemohl nabrat na obrátkách. Všechno se dělo strašně rychle a jí připadalo, jako by se to ani nedělo jí. Jako by jen přihlížela počínání toho násilníka.

Stále netrpělivěji čekala, až se její tělo zmůže na odpor, až se jí žíly naplní adrenalinem, nemůže tu přeci jenom nečině čekat, co toho chlapa napadne.

„Jo, jo, byla to chyba.“ Zamumlala do země a při tom se snažila udržet v sobě večeři.

„Už je pozdě.“ Vydechl jí za krk a začal jí nad boky vykasávat přiléhavý černý top, který si na dnešní večer pořídila. Chtěla se přeci jen pobavit a zapomenou na neodpustitelnou zradu jejího snoubence. Chtěla zase začít naplno žít a ne chcípnout v téhle smradlavé díře.

„Ne, ne počkej, ještě si to můžeme spolu užít.“ Sice se jí nedostalo souhlasu, ale jeho železné sevření povolilo.

Pomocí dlaní se podél zdi narovnala a on ji nechal. Pak ji prudce otočil k sobě čelem.

Patty byla k smrti vyděšená, ale i tak se jí podařilo vykouzlit na tváři lehce svádivý úsměv.

„Bydlím kousek odtud, za rohem.“ Vydechla a vztáhla ruku. Sice ucuknul, ale pak trochu nervózně přikývl. Pohladila ho po tváři a palcem objela jeho spodní ret. Musí ho svést, nebo si alespoň on musí myslet, že ho chce svést. A při nejbližší možné příležitosti se pokusí utéct.

„Jsi sakra krásná baba.“ Vydechl.

„Díky.“ Zašeptala a prsty přejela dolů po jeho hrudi, po měkkém a vybouleném břiše, až ke slabinám.

Zachytil její ruku a vytáhl ji zpět vzhůru. Pevně jí svíral zápěstí, tak pevně, až to bolelo.

Pak však udělal chybu, pustil ji a nahnul se, aby ji políbil. Události posledních minut způsobily, že i přes množství alkoholu v krvi, mohla celkem jasně myslet. Určitě nebude trvat dlouho a dojde mu, že si s ním jen pohrává a pak? Pak jí to vrátí tvrdě a nevybíravě.

Zvedla ruku, aby ho k sobě stáhla a pevně ho objala kolem krku. Zhluboka se nadechla a pronesla krátkou modlitbičku, aby se to proboha podařilo.

Snažila se do toho pohybu dát co největší sílu a když vykopla koleno vzhůru k jeho rozkroku, skoro se zapotácela. Na sebeobranu nejsou vysoké podpatky vhodné.

Muž hrubě zařval a sunul se do předklonu. Chytil se za oteklý klín a v tváři byl náhle povážlivě brunátný.

„Děvko.“ Sklouzlo mu ze rtů. Chňapl po Patty, ale ta už byla napůl připravená k běhu. Udělala krok a došlo jí, že její společník se sesunul k zemi úplně. Nejenže ležel a svíjel se ve špinavé kaluži, ale svíral taky její kotník.

Než stačila vykřiknout, trhl jí nohou vzhůru a ona ztratila na vysokých šteklech stabilitu.

Přistála tvrdě na zadku a praštila se hlavou o zeď. Chvilku počítala andělíčky, než ji stáhl k sobě. Ležel na ni a tiskl jí za hrdlo hlavu do té špíny na ulici.

„Mrcho jedna, to si vypiješ.“ Zasyčel na ni a udeřil ji tvrdě pěstí do obličeje. Před očima se jí roztančila světýlka a jícen jí vzplál dávenými zvratky. Tak tak zvládla pootočit hlavu.

Náhle tíha mladíkova těla zmizela. Patty však neměla čas přemýšlet nad tím, co se stalo. Jen se přetočila na břicho a vyškrábala se na čtyři.

Kdyby ji tak nyní viděl snoubenec, jak tu klečí na všech čtyřech a dáví čínu, co si objednala k večeři.

„Panebože, už nikdy, už nikdy nebudu pít, jen mi pomoz, prosím, nenech mě v tom.“ Prolítlo jí hlavou, než jí mozek na úplnou kaši roztříštil prudký a tvrdý náraz.

„Tak tohle je konec?“ Poslední myšlenka, než políbila asfalt a ztratila vědomí nadobro.