Moonlight shadow

Ta cesta se mi zdála nehorázně dlouhá. Projížděli jsme tmavými ulicemi. Slabé a mihotavé světlo plynových lamp pouličního osvětlení kreslilo na dláždění kužely teplého světla.

Popohnala jsem koně rychleji a jen se modlila, abychom dojeli včas. Někde na kostelní věži za námi odbyla půlnoc. V duchu jsem počítala jednotlivé údery zvonu, a když se můj odpočet blížil ke dvanácti, srdce mi ztěžklo a uvízlo někde mezi zrychlenými tepy.

Trhaně jsem se nadechla a odbočila do jedné z postranních uliček. Nebylo by moudré nechávat kočár hned před vstupem a upozornit tak dopředu každého příchozího.

Zatáhla jsem brzdu kočáru a seskočila z kozlíku. Začínala jsem se třást. Oblečení jsem měla úplně promočené a rychlá jízda nočním městem mě dvakrát moc nezahřála.

Ťuknula jsem na dveře kočáru a pomalu otevřela dveře. Uvnitř bylo ticho a tma. Nakoukla jsem do kabiny a snažila se zaostřit i přes neproniknutelnou hradbu temnoty.

„Všechno je v pořádku, spí.“ Améliin tichý šepot mi napověděl, že se zřejmě o Bernarda postarala, jak nejlépe mohla.

„Dobře, kdybych se do svítání neukázala, vraťte se domů.“ Můj hlas zazněl v sametové tmě až nepřístojně hlasitě a tak jsem ani nepočkala na odpověď a zavřela dveře.

Přešla jsem k zadní části kočáru a otevřela truhlu, která byla napevno přichycena mezi zadními koly. Vytáhla jsem poslední louč a taky jeden zapomenutý nůž.

Vchod do podzemí hlídal jen starý muž v otrhaném oblečení. Byl upír a asi i jeho vizáž byla jen maskou pro případné zvědavce.

Vpustil mě bez ptaní, zřejmě neměl v popisu práce otravovat návštěvy, ale jen dohlédnout, aby se do sklepení nedostal nikdo nepovolaný.

Škrtla jsem poslední sirkou a modlila se, aby to tenké dřívko chytlo. Hlavička vzplála modrým plamenem, a pak se horký žár plamene rozšířil i na zbytek sirky a na baňatou špičku pochodně.

Otřásla jsem se, být takhle sama uprostřed chladné a vlhké temnoty, bylo jaksi děsivé, jenže na strach teď nebyl čas. Bylo něco po půlnoci, a jestli šlo všechno podle plánu, vstoupili Richard s Davidem do sídla Tarana.

Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala ten tísnivý pocit samoty a zranitelnosti a pomalu se vydala změtí tunelů hlouběji.

Moc dobře jsem si na cestu nevzpomínala a tak mi musel pomoci můj čich. Postupovala jsem opatrně a pátravě nasávala pachy podzemí. Plíseň, vlhkost, hnijící zbytky uhynulých potkanů a mezitím zbytky upířího odéru. Nebylo to vůbec snadné, vůně a pachy se prolínaly a bylo jich tolik, že oddělit od nich jen jeden jediný a pokusit se ho sledovat se zdálo skoro nemožné. Připadala jsem si jako bych stála v houfu lidských těl a snažila se zahlédnout konkrétního člověka. Všichni však byli otočeni zády ke mně a těla jim kryla dlouhá černá kápě. Prostě jsem byla chvilkami ztracená a několikrát jsem se musela vrátit.

Konečně jsem stanula před těmi známými dřevěnými dvířky, která vypadala zcela nenápadně. Za nimi však bylo cítit něco, co do kanálů nepatřilo. Normální člověk by je jistě minul bez většího povšimnutí, mne však upoutal pach luxusu, drahých parfémů a čistoty.

Opatrně jsem vzala za kliku a s oddechnutím zvěděla, že jsou otevřené a ani vchod nikdo nehlídá.

Louči jsem hodila do vody k mým nohám a ona se smutným zasyknutím zhasla svůj konejšivý žár.

Prošla jsem dveřmi a stanula v chodbě, která se volně a postupně rozevírala do vstupního předsálí trůnního sálu. Bylo tu nezvykle ticho. Nikde ani živáčka. Těžko bych asi vysvětlovala, co tu chci v zapáchajícím oblečení, zašpiněném od krve a spousty jiných špatně identifikovatelných věcí.

Stáhla jsem si čepici a rozpustila vlasy, doufajíc, že to případný útok stráží odradí. Jsem přeci jen křehká žena.

Před pootevřenými dveřmi do hlavního sálu ležela tři nehybná těla. Hlavy oddělené od trupů se povalovaly opodál ve stále se zvětšující kaluži tmavé krve.

Vyhnula jsem se té rudé skvrně i kouskům těl a oddychla si, mezi mrtvými nebyl ani Richard, ani David.

V botách jsem měla mokro a jemná kůže s každým mým krokem bolestně zasténala. Připadala jsem si jako vodník, protože jsem za sebou zanechávala mokré šlápoty.

Vešla jsem do sálu. Bylo tu šero. O chabé osvětlení se tu staraly pouze malé nástěnné plynové lampy, které rozhodně nestačily plně osvětlit takhle rozlehlý prostor.

U schodů k trůnu se povalovala další torza pěti strážců. Zatrnulo mi, když jsem si uvědomila, že tohle všechno zvládli jen ti dva. No, možná že se k nim přidalo pár dalších upírů nespokojených s krutovládou svého krále.

Polštáři posetá podesta se zavlnila a já si všimla ženy, která se sípavě nadechovala a s každým výdechem se z jejích úst řinula krev. Vraždila mne pohledem a mlátila kolem sebe pažemi, jako kdyby se na mne zlobila za svou bezmocnost.

Ustoupila jsem o krok a pak o další a zakopnula o jedno z nehybných těl. Přepadla jsem přes něj a skončila na zadku mezi bezvládnými údy, mrtvými, nehybnými.

Protočil se mi žaludek a já se po čtyřech vyhrabala z krvácející hromady.

Přemýšlela jsem, jestli v další hromadě někde dál bude ležet i Richard a při té představě se mi srdce rozbušilo, jako by chtělo vyskočit ven z mé hrudi.

Žena zachroptěla, a pak se zhroutila do hromady zakrvácených podušek. Nebyla mrtvá, ale masivní úbytek krve ji zřejmě připravil o veškeré síly. Ležela úplně strnule a pozorovala mě vytřeštěnýma, nevidoucíma očima. Napadlo mne, jestli upír ještě vnímá, když takhle vykrvácí k smrti, ale neměla jsem chuť to zjišťovat.

Vrávoravě jsem se postavila na nohy a rozhlédla se po sále. Jedny z postranních dvoukřídlých dveří, vedoucích do hloubi sídla a k pokojům, byly otevřeny.

Hekání a rány, pak nějaký křik a volání, to vše se ozývalo z velké dálky, možná z jiného podlaží. Odvrávorala jsem ke stěně a zapřela se zády o stěnu potaženou drahou zlacenou textilní tapetou. Zbude tam veliká krvavá skvrna, ale co. Zapřela jsem se dlaněmi o kolena a snažila se dýchat pomalu a hluboce. Neomdlít, jen neomdlít. V hlavě mi hučelo a před očima se mi míhaly tmavé mžitky a bílé tečky. Tělo se mi najednou zdálo hrozně těžké a nemotorné, jako bych neměla už sílu ani k nejmenšímu pohybu.

V chodbě se ozvaly kroky, kdosi utíkal, pak rána a táhlé smrtelné zanaříkání.

Do sálu vešla tmavá postava a zapřela se ramenem o veřeje.

Zvedla jsem oči a všimla si dobře známé siluety. Mohutná rozložitost jeho ramen. Pevný postoj, útlý pas a pevné boky, silná svalnatá stehna.

Málem jsem se štěstím rozbrečela.

„Richarde,“ vyhekla jsem přidušeně a pak jen cítila, jak se poroučím vstříc naleštěné mramorové podlaze.

První, co jsem ucítila, byla omračující měkkost jeho náruče. Chtělo se mi křičet úlevou, že je v pořádku, živ a zdráv. Pohnula jsem hlavou a zabořila nos do černého hedvábí jeho košile. Srdce mu tlouklo trochu poplašeně a také dech měl zrychlený. Pach jeho krve byl velmi silný, zřejmě krvácel.

„Emily?“ Zašeptal a já se donutila otevřít oči. Obličej měl zakrvácený, jedno oko napuchlé tak, že sotva viděl. Přes celou tvář se mu táhnula hluboká jizva, která protínala nejen kůži, ale i svalstvo pod ní. Vlasy měl zplihlé a přilepené zaschlou krví k hlavě. Vypadal příšerně.

„Bože.“ Vzdychla jsem a položila mu ruku na spánek.

„Jsem v pořádku, neboj se. David je taky v pohodě.“ Usmál se a rána v obličeji se mu nehezky rozšklebila.

„Taran?“ Zeptala jsem se s obavami.

Zavrtěl hlavou. „Ještě jsme ho nenašli, jako by se do země propadl. Jinak ale máme celé sídlo pod kontrolou. Většina se vzdala velice ochotně a přidala se k nám. Jen pár nejvěrnějších se postavilo na odpor.“ Pokynul hlavou směrem k mrtvým.

„To je dobře.“ Kývnula jsem.

„Pomohu ti posadit se na židli a půjdu pro Davida, měli bychom ještě jednou pořádně prohledat všechny místnosti. Taran tu jistě někde je, cítím ho.“

Podepřel mě a posadil na první židli, která byla po ruce.

„Hned jsme zpět. Pošlu za tebou Jul.“ Usmál se a pak se otočil k odchodu. Na několika místech měl protržené oblečení, ale díky černé barvě jeho věcí nebylo vidět, odkud krvácí.

Trochu napadal na pravou nohu.

Zapřela jsem se do bohatě čalouněného opěradla židle a zavřela oči. Sice jsem cítila krev všude kolem, ale vidět ta mrtvá těla bylo mnohem horší.

Kolem ramen se mi omotala silná paže a na ústa se mi přitisknula velká mužská dlaň. Nemohla jsem dýchat, ani křičet. Zmítala jsem se v nechtěném obětí.

„Šššš.“ Šeptnul mi do ucha, a pak mne stáhl ze židle, jako bych ani nic nevážila. Bránit se nemělo cenu, byl silnější, o moc silnější.

Trhaně jsem se nadechla nosem a měla okamžitě jasno. Tahle vůně byla tou nejkrásnější, jakou jsem kdy cítila. Podle ní bych ho poznala kdekoliv.

„Nekřič, maličká.“ Taranův hlas byl tichý a vemlouvavý. Táhl mě podél zdi až k neviditelným dveřím do utajovaného salonku. Jak jsem jen mohla na tu místnost zapomenout?

Strčil mě dovnitř s takovou razancí, že jsem přeletěla pokoj a zastavila se až o křeslo. Než jsem se stačila vzpamatovat, zaklapl dveře a otočil klíčem v zámku.

„Co, co po mně chceš?“ Sykla jsem šeptem, protože mluvit nahlas, to byl nadlidský úkol.

„Chci tebe, ale to přeci už dobře víš.“ Zapřel se zády o masivní dřevo dveří a usmál se.

„Richard mě tu najde a zabije tě za to.“ Do hlasu se mi vkradl náznak hysterie.

Naklonil pobaveně hlavu na stranu, a pak jen neznatelně nesouhlasně zavrtěl.

„Nenajde, pokud nebudu chtít, nikdo tě tu nenajde. O tomhle mém místečku neví ani David a chrání ho magie jedné staré čarodějky.“

„Tak tohle má na svědomí Kalida?“ Rozhlédla jsem se po krásně zdobené místnosti, která by neměla být tak lehce přehlédnutelná.

„Je velmi šikovná.“ Přitakal a neustále mě upřeně pozoroval.

„Byla šikovná.“ S jistou dávkou zadostiučinění jsem ho opravila. „Myslím, že pokud je čarodějnice po smrti, měla by její magie vyvanout, ne? Takže prostě stačí chvíli si počkat, až její magie zmizí a odkryje tak vstup.“

„No, pokud by její kouzlo bylo vázáno k ní, tak by to jistě takhle fungovalo, ale tohle kouzlo je vázáno ke mně, k mému životu a já ještě pořád dýchám.“ Na tváři vykouzlil naprosto dokonalý úsměv.

„Hodláš mě tu držet?“ Došlo mi.

„Jen pokud to bude nezbytné. Pokud jde o mě, stačí mi, když mi věnuješ svou přízeň a já tě potom propustím.“

„A to ti mám uvěřit? Že ti postačí, že mne dostaneš do postele, a pak mě klidně pustíš, abych řekla Davidovi, kde tě najde?“

„Na životě už mi nesejde, drahá. Jsem poslední, jsem nejstarší a už jsem unavený z krocení té smečky upírů. V podstatě budu vděčný, pokud mne můj syn zbaví té tíže vlády.“ Pokrčil smířeně rameny.

„Nebudeš bojovat o svůj život a o postavení vládce?“ Zamračila jsem se na něho.

„Ne, zní to asi divně, ale nebudu bojovat o svůj život.“

„Pak mě pusť, prosím.“ Snažila jsem se zachránit, co se dalo.

„Víš, jsi dokonalá pro to, abys mi porodila dítě. Jsi tak mladinká a tak krátce po přeměně, že je to skoro jistota, že s tebou zplodím svého posledního potomka. Dám mu jen to nejlepší. Bude silnější, než kterékoliv z mých dětí, bude mocnější, než kterýkoliv jiný upír. Ty porodíš vládce všech, má milá.“

„Nedám se ti.“ Zavrtěla jsem odhodlaně hlavou.

„Jsi si tak moc jistá?“ Usmál se opět a jeho úsměv byl tak krásný, tak sebevědomý.

„Jsem si jistá, že tě nechci.“ Kývla jsem.

„Máme čas, dítě.“ Pomalu přešel k posteli a posadil se na ni.

Šaty se mi lepily na tělo a já se cítila strašně. Ošívala jsem se a vnímala, jak vlhká látka mých svršků páchne.

„Necítila by ses lépe po horké koupeli.“ Jako by mi četl myšlenky. Nebo také cítil pach kanálů?

„Je tu koupelna?“ Zatočila jsem vlasy do drdolu, jen abych zjistila, že je mám smáčené krví, lepící se mi na záda.

„No, nejsem vybíravý, ale dnes v noci sis zřejmě zažila své. Vůně krve mne vzrušuje, ale tahle krev je už studená a mrtvá.“ Zavrtěl hlavou a zhnuseně nakrčil nos.

„Koupelna je támhle.“ Otočil se a já si až nyní všimla dalších skrytých dveří.

„Řekni mi, že je zevnitř klíč.“ Pohnula jsem se automaticky směrem ke koupelně, přitahována vidinou horké vody.

„Je tam nejen klíč, ale také sada huňatých osušek, voňavé mýdlo a také šampón.“

„Budu potřebovat nějaké čisté šaty.“ Sklopila jsem oči a podívala se po svých šatech, vhodných akorát tak do koše.

„Nemám dívčí oblečení, má paní, ale pokud ti postačí nějaké mé.“ Mávnul ledabyle rukou ke skříni.

Vybrala jsem si jedny zvolných kalhot a také tmavě rudou dlouhou tuniku. S náručí plnou čistého a voňavého oblečení jsem proplula do koupelny. Sice zde nebyl klíč, ale velká petlice, která mi zaručovala dostatek soukromí.

Napustila jsem vanu plnou horké vody a svlékla své špinavé a páchnoucí věci. O mramorovou podlahu klepl dřík dlouhého nože, na který jsem už dávno zapomněla. Chvíli jsem ho podržela v dlaních, a pak ho odložila na hromádku čistých věcí.

Pohroužit se do teplé lázně, to bylo to, co mé tělo a má mysl potřebovaly. Prostě se zbavit té špíny a krve. Zbavit se i toho, co jsem byla nucena udělat, smít ze sebe všechny vzpomínky na Kalidu a na zakrvácené tělo Bernarda.

Zaplula jsem pod hladinu, abych si namočila vlasy a byla je schopná promnout šamponem a očistit od krve. Tělo jsem si pečlivě namydlila, a pak se opět pohroužila do tichého a poklidného světa vody. Připadalo mi, že to, co mě očekává za dveřmi, snad ani neexistuje. Že tam na mě nečeká upíří král a nechce mě dostat do své postele. Na pár krásných okamžiků mi bylo docela dobře, jenže potom voda vychladla a já musela vylézt ven. Seděla jsem na okraji vany a vytírala si své dlouhé vlasy dosucha.

„Jsi v pořádku? Nechci si ztěžovat, ale jen doufám, že se tam nehodláš zamknout napořád.“ Taranův hlas se ozval těsně za dveřmi.

„Ne, opravdu tady nehodlám strávit zbytek svých dní.“ Vyprskla jsem naštvaně a natáhla si jeho kalhoty. Byly mi volné i tehdy, když jsem si stáhla šňůrku v pase. Vykasala jsem nohavice, abych se nepřizabila a pak si natáhla i jeho tuniku. Vypadala jsem jako strašák.

Nůž jsem zasunula za pas kalhot tak, že nebyl vůbec vidět.

Otevřela jsem dveře koupelny a vešla do šera pokoje. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. O intimní osvětlení se staraly malé orientální lampičky z malovaného hedvábí.

On ležel na lůžku, ruce složené za hlavou. V rudé záři lampiček vypadala jeho pokožka skoro přirozeně. Jeho nahá hruď se zvedala a klesala v pomalém a vyrovnaném rytmu. Oči měl přivřené a pozoroval mě jen skrz úzké štěrbinky mezi jeho přivřenými víčky.

Do pasu měl přitaženou sněhově bílou přikrývku, která se vlivem osvětlení jevila skoro rudá.

„Nechceš si lehnout vedle mě, má drahá?“ Otočil se na bok a vyzývavě mě pozoroval.

„Ne, děkuji, myslím, že mi postačí jedno z těch pohodlně vypadajících křesel.“ Zbaběle jsem se snažila oddálit okamžik, kdy nechám jeho dokonalé tělo konfrontovat s dlouhou čepelí svého nože.

Ladně odhrnul deku a vstal. Odhalil tak svou nahotu a já ucukla pohledem.

„Pohoršuje tě snad pohled na mé nahé tělo, dítě?“ Blížil se ke mně a jeho bosé nohy se přímo mazlily s tlustým a hebkým kobercem, pokrývajícím celou podlahu.

„Ano, vzhledem k tomu, že s tebou nehodlám spát, dráždí mě pohled na tvou nahotu.“ Přiznala jsem neochotně a otočila se k němu zády.

Přistoupil až ke mně a položil mi dlaně na ramena, pak se přitiskl těsně k mým zádům a já chtě nechtě cítila každý jeho vypracovaný sval.

„Nemáš kam utéct, Emily. Nemáš se kam schovat a já mám všechen čas tohohle světa.“ Políbil mě do vlasů a já se zachvěla odporem.

Otočil mě a podržel si mě na délku svých paží. „Nechci tě nutit, ale mám právo si vzít tvé tělo, i proti tvé vůli. Nejsi už panna a já jsem ještě pořád tvůj král. Patříš-li jednomu z mých upírů, jako bys patřila mně.“

„Nechej mě jít, Tarane.“ Hlas se mi třásl vzdorem a strachem.

„Čeho se bojíš, mé dítě? Jsem velmi dobrý a velmi něžný milenec. Slibuji, že budeš sténat blahem, až vedle tebe ulehnu.“

Jeho oči přímo plály chtíčem, jak si mě tak prohlížel, pomalu od hlavy až ke konečkům prstů u nohou.

Uvědomila jsem si, že musím jednat. Pokud ho nechám, aby zakalil mou mysl, pokud se mu otevřu a poddám se mu, budu si sice sex s ním užívat, ale nezmůžu se ani na malý náznak odporu.

„Dobře, dobře, chci to být já. I když budu s tebou, chci to být já. Nechci, abys zmanipuloval mé myšlenky a vnutil mi do hlavy, že po tobě toužím.“

„Poddáš se mi dobrovolně?“ Znejistěl a pohlédl mi do očí.

„Zdá se, že mi stejně nic jiného nezbývá.“ Pokrčila jsem rameny a vysmekla jsem se mu, abych mohla přejít pokoj a postavit se k posteli.

Tiše mě následoval a já cítila, jak mě jeho uhrančivý pohled přímo pálí na kůži.

„Jsem tak šťastný, že ses rozhodla spolupracovat, Emily. Slibuji, že z naší společně strávené doby udělám ten nejhezčí zážitek tvého života.“ Usmál se tak široce, až mi ukázal své špičáky.

Opatrně mi položil dlaně na ramena, a pak pomalu sjel po mých pažích až k zápěstí. Otočila jsem se k němu zády.

„Promiň, ale trochu se stydím.“ Naznačila jsem, že se chci svléknout a při tom sáhla za pas kalhot pro nůž.

Když jsem se k němu pootočila zpět čelem, v ruce jsem svírala dlouhou dýku. Dokončila jsem pohyb otočení a plnou silou vrazila nůž do jeho břicha.

Heknul, když ostří projelo jeho hebkou pokožkou a z rány se začala řinout krev. Zamračil se a odstrčil mě tak silně, až jsem přeletěla pokoj a narazila do protější stěny.

Chvíli mi dalo, než jsem popadla vyražený dech, vyštrachala se na všechny čtyři, a pak se posadila na paty. Stál u postele a pomalu vytahoval dlouhou čepel ze svých střev.

„Zklamalas mě.“ Zasyčel rozmrzele a zlomil nůž tak lehce, jako by to byl jen krajíc chleba.

Pak prstem setřel krev z rány a vložil ho zamyšleně mezi rty. Olízl krev z prstu a já bez dechu sledovala, jak se jeho kůže ihned uzavírá a jeho tělo se okamžitě hojí.

„Myslíš, že mě můžeš jenom tak zabít?“ Z jeho očí šlehaly plameny. Byl chycený mezi touhou, dát mi ochutnat svou zlobu a mezi vědomím, že mi nesmí ublížit.

„No nic, chceš to po zlém, budeš to mít.“ Udělal pár rychlých kroků a sebral mě z podlahy. Než jsem se stačila byť jen nadechnout, stála jsem u postele, uvězněná v jeho pažích.

„Proč mě tak zatvrzele odmítáš?“ Postavil mě na nohy a jedním rychlým pohybem ze mě serval své oblečení. Hedvábí se s pronikavým nepříjemně trhavým zvukem poddalo jeho silným prstům a s tichým šelestem se sneslo k mým nohám.

Položila jsem mu dlaně na hruď, ve snaze udržet mezi našimi nahými těly alespoň nějakou bezpečnou vzdálenost.

Smutně se usmál a přitáhl si mě blíž.

„Chceš, abych si tě podmanil díky své moci? Nikdy jsem k nikomu nebyl takhle vstřícný, ale ty jsi má poslední milenka a tak si mohu dovolit být vůči tobě velkorysý.“

„Bojím se.“ Přiznala jsem neochotně a sklopila zrak. Ani mi nepřišlo, že bych se před ním měla stydět, jen jsem si pořád dokola opakovala, jak jen to přežiju.

Něco se v něm pohnulo a jeho pohled zněžněl.

Vzal mou ruku a přesunul si ji na prsní sval. Něžně mne chytil za boky a přitáhl si mě blíž. Pod prsty jsem ucítila hedvábnou hebkost jeho horké pokožky a do očí se mi vlily slzy.

„Emily, maličká, chystám se tě pomilovat, nechci ti ublížit.“ Jeho hlas byl zpěvavý, hluboký a uklidňující.

Slzy se mi koulely po tvářích a já se tiše zajíkla.

„Nebudeš u toho plakat, že ne?“ Palci mi setřel chladivé kapičky z obličeje.

„Prosím, pusť mě.“ Zavzlykala jsem.

„Šššš, uklidni se. Uvolni se, vnímej mé dotyky.“ Šeptal mi do kůže na krku.

„Tarane, ne. Prosím ne.“ Zazmatkovala jsem snažíc se ho od sebe odstrčit.

Objal mě a přitáhl do svého náručí. Položil mi tvář na temeno hlavy a začal si tiše broukat nějakou pomalou a nádhernou písničku.

S každým tichým tónem jsem se uklidňovala a tak nějak mi docházelo, že zřejmě nemám na výběr. Pokud neukojím jeho hlad po mém těle, zůstaneme tu spolu uzavření, dokud neumřu hlady, nebo naprosto nezešílím.

„Nejsem netvor, jsem jen velmi, velmi osamělý muž. Prosím, splň mi poslední přání a buď mou. Dovol si být šťastná v mém objetí. Richard tě bude svírat ve svém náručí ještě staletí potom, co se mé kosti obrátí v prach.“ Domlouval mi.

„Nemohu ho zklamat, pokud ti podlehnu, zradím ho. Zlomím jeho srdce, a pak už to nikdy nebude takové, jako to bývalo.“

Snažila jsem se soustředit a pořád dokola si připomínat, že to on může za mé uvěznění a že pokud by jeho plán vyšel podle jeho přání, byl by teď můj muž dávno mrtvý a David stále v zajetí.

„Drahá, jsem velmi starý, ale i má trpělivost má své meze. Nemyslíš si snad, že tě nechám jít, nyní, když jsem tak blízko splnění svého snu.“

Brada se mi chvěla, to jak jsem se ze všech sil pokoušela nedat najevo svůj strach a frustraci.

„Pohlédni do mých očí, maličká.“

Trhavě jsem se nadechla, snažíc se protlačit vzduch do plic. Šlo to stěží, protože hruď jsem měla naprosto sevřenou, jakoby opásanou pevnou ocelí.

„Chtěla bys teď raději mého syna? To on ti učaroval?“ Zaševelil.

„Ne, Richarda, chci Richarda.“ Připadala jsem si hloupě, ale každá vteřina na mě dotírala svou tichou nevratností a já si stále silněji uvědomovala, že nemám jiné volby.

Uchopil mou ruku za zápěstí a stáhl si ji po svém těle níž, přes břicho, až k tomu nádhernému místu mezi mužskými boky.

„Jsem jen tvůj, pojď a vezmi si mě.“ Zašeptal tichounce, právě když má ruka lehce zavadila o jeho mužství. Trhla jsem sebou ve snaze alespoň o krok ucouvnout, ale jeho paže mne držely ve svém železném sevření.

„Vezmi ho do dlaně a ozkoušej, jak moc po tobě toužím.“ Opět kormidloval mou ruku k jeho chloubě a donutil mne silou, abych na něho položila dlaň.

Královská velikost, ano, takhle nazval svou výbavu, když se mě pokoušel dostat poprvé a páni, ona byla opravdu královská.

Zavřela jsem oči a snažila se ze všech sil zklidnit bláznivé dunění, které se mi ozývalo v hrudi. Krev mi stoupala do tváří a svůj tep jsem cítila ve spáncích. Pot mi zalil celé čelo a dokonce jsem vnímala i jednu nepříjemnou kapičku, která mi stékala pod vlasy podél páteře.

Sevřela jsem svou ruku v pěst, svírajíc jeho vrcholek a on s roztřeseným výdechem zaklonil hlavu vzad.

„Ano, Emily.“ Zasténal a zhloupl se boky proti mé ruce. Bojovala jsem sama se sebou, abych svou ruku nestáhla, či neudělala něco, za co by mi asi dvakrát moc nepoděkoval.

Opatrně se ke mně naklonil a položil své ruce na obě mé tváře. Na svém obličeji jsem jasně ucítila horkost jeho dechu, a pak se mých rtů dotknuly ty jeho. Byl to jen lehounký dotyk, tak aby otestoval mou reakci.

Vtáhla jsem nosem jeho vůni a musela se druhou rukou opřít o jeho hruď, aby se mi nepodlomily nohy. Jeho vůně mne omamovala úplně stejně, jako ten večer, kdy mne žádal o mé svolení. Jenže dnes tu nebyl nikdo, kdo by mne udržel bdělou a schopnou odporu. Byla jsem lapena nahá v jeho světě a v ruce jsem třímala ten nejvzácnější kousek jeho těla.

Špičkou jazyka obkreslil konturu mých rtů a pak pronikl mezi ně. Chvíli dorážel na mé zuby a ochutnával má ústa, než jsem se smilovala a pustila ho dál. Jeho polibek byl úžasný, sladký i trpký zároveň. Citlivá kůže mých rtů přímo plála pod jeho polibky.

Zděsilo mne zjištění, že už nemyslím na nic jiného, než jak od něho dostat víc. Stiskla jsem prsty jeho mužství a pomalu přejížděla po celé jeho délce, od vrcholku až po kořen.

Zasténal mi do úst a já se zachvěla. Ne však odporem, ale vzrušením. Ten muž byl neskutečný. Každý jeho dotyk, každý nepatrný něžný polibek, každý nádech nepopsatelné vůně jeho pokožky, to vše mě dostávalo dál a dál k hraně propasti, odkud už nebude bezpečného návratu.

„Chvěješ se.“ Usmál se a sedl si spolu se mnou na kraj lůžka.

Srdce mi bilo jako o závod a dech se mi krátil. Zaplavovala mne touha a vyháněla tak poslední kousky pochybností a paniky, kterou jsem prve cítila.

„Jsi tak nádherná, tak mladá a tak svěží.“ Šeptal mi lichotky.

Tohle není láska, on mne nemiluje, jen chce zneužít mé tělo, nic jiného. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Jedna má část si to stále připomínala a ta druhá jí odporovala. Koho to pro pána jenom zajímá. Je tady, je úžasný a chce tě, jen se poddej.

Připadala jsem si hloupě. Po každém souhlasném zasténání, jsem se o kousek odsunula, nebo zašeptala, ne. Byla jsem jako skořápka, dvě oddělené osoby uvězněné v jednom těle. Mé čestné a zamilované jádro pořád upozorňovalo, že muž sedící u mne není Richard a že nemá sebemenší právo dotýkat se mě tímto intimním způsobem. Však pokožka mi plála vzrušením a všechny mé smysly křičely hlasité ano.

„Napij se ode mne.“ Přerušil vášnivý polibek a pohlédl mi do očí.

Cítila jsem žízeň. V krku jsem měla vyprahlo a žaludek hlasitě protestoval. Bernard mě oslabil, i když mi nechtěl ublížit.

„Cítím, jak jsi vyprahlá. Dala jsi dnes někomu hodně krve, že? Kdo tě takhle oslabil? To Richard tě zneužil před tím, než mne odešel zabít? Byl tolik nezodpovědný?“ Vnímala jsem, jak se mi jeho šeptání vtírá do hlavy. Bylo to jako by mi do mozku vložil klubko hadů a ti se teď rozlézali a opanovali si celý prostor jen pro sebe.

„Ne, Richard ne.“ Pokusila jsem se oponovat jeho vemlouvavému přesvědčování. Věděla jsem, že chuť jeho krve na mém jazyku, to by byla ta poslední kapka.

„Jsi mladinká, za chvíli dostaneš křeče. Odlož svou tvrdohlavost, maličká a vezmi si ode mne, co ti nabízím.“

Prokousl si zápěstí a sám se rty přisál ke krvácející ráně. Když potom odtrhl ústa a olízl si kapku krve z koutku špičkou jazyka, provokativně mne sváděl pohledem. Jeho krev voněla lépe než to nejlepší jídlo. Ne, ne jako jídlo, ale jako dobré, velmi dobré víno. Hutné a sladké, vonící po ovoci a po sluncem sežehlých svazích, kde dozrává ta nejúžasnější réva.

Přistihla jsem se, jak skoro ochutnávám tu sladkost, díky vůni, jež mi na jazyk přenáší vjemy chuti.

Nasucho jsem polkla.

Naklonil se ke mně a bez ptaní opět uchvátil má ústa. Vetřel se svým jazykem mezi mé rty a zaplnil mi celou pusu svou chutí. Zatočila se mi hlava a to jen z náznaku toho, co mi sám nabízel.

Polkla jsem a hlad se probudil v plné své síle. Do žaludku vystřelila první křeč a já věděla, jak zlé to bude, dokud se nenapiju. Jenže od koho? Není tu Richard a ani David.

„Nebraň svému tělu, aby uhasilo svou prvotní potřebu.“ Usmál se líbezně a provokativně nahnul svou hlavu na stranu. Za chvíli už jsem nevnímala nic, kromě ohromujícího pulzu, jenž tepal na jeho pokožce. Kůže nad krkavicí se mu chvěla, jako by ji snad ještě povzbuzoval.

Klekla jsem si a položila dlaně na kolena. Snažila jsem se nevnímat jeho vítězoslavný pohled.

Přitiskla jsem nos k jeho šíji, a pak špičkou jazyka vyhledala to nejlepší místečko. Jen jeden úder srdce, tak dlouho mi trvalo rozhodnutí. Zakousla jsem se tvrdě a necitelně do té nabízené teplé pokožky. Zachvěl se a zasténal, to když jsem začala hltavě polykat tu úžasnou tekutinu, která mi dodávala sílu a chuť do života.

Zvedl paže a objal mě. Jednu svou ruku položil dozadu na mou hlavu a druhou mne pomalu hladil po nahých zádech.

Uklidňoval mě tím gestem a říkal tím, ať si od něho vezmu tolik, kolik chci. Na moment mi proletělo myslí, jestli bych byla schopná vysát ho do sucha. Zavrhla jsem to hned, jak jsem ucítila uspokojující plnost svého žaludku.

Odtáhnula jsem se od něho a položila si hlavu do jeho klína. Hladil mne po vlasech a uklidňoval mne, jako malé dítě.

Ohromeně jsem sledovala, jak mnou projíždí síla, jak mé svaly regenerují, jak se má kůže napíná a jak čirá energie zaplavuje celý můj organismus. Koupel a tohle krmení, najednou tu byla naprosto jiná žena. Tak čilá a živá, tak optimistická a sakra, strašně vzrušená.

Pootočila jsem hlavou a všimla si jeho bojovníka, položeného líně na jeho stehně, v úrovni mých očí. Stačilo jen trochu pohnout hlavou a byla jsem dost blízko, abych mohla jeho vrcholek zajmout mezi své rty. Ochutnávala jsem ho pomalu, vychutnávala jsem si ten pocit, byl naprosto jedinečný.

Někde v dáli znělo jeho sténání, jak mne hlasitě povzbuzoval k dalšímu laskání. Nemusel mne povzbuzovat, jen jsem hořela potřebou cítit ho v sobě.

Přetočil mne na záda a za boky posunul doprostřed postele. Klečel nyní mezi mýma pokrčenýma nohama a hltal hladovým pohledem mé tělo.

Oči mu přímo plály ohnivou bílou barvou a jako by samy o sobě byly dalším zdrojem světla v místnosti. Věděla jsem, že nebýt tolik vzrušená, rozhodně bych se strachy stulila do klubíčka. Na strach však nyní nebyl prostor. Jediné, co vyplňovalo prostor mezi námi, byl tetelivý náznak touhy. Vzduch se třepotal a zachvíval stejně jako v létě, když je velké parno.

Prohnula jsem páteř a vyklenula tělo proti němu. Mučilo mne pomyšlení, že dokáže jen tak nečině klečet na patách mezi mými koleny a pozorovat můj žhnoucí střed, který každou vteřinou hrozí explozí, jestli se mu nezačne okamžitě někdo věnovat.

„Takhle jsem tě chtěl, má milá. Na zádech a rozžhavenou do běla.“ Jeho úsměv byl vlažný, ale jeho pohled sliboval pekelnou jízdu.

Zapřel se o paže podél mé hlavy a pak se pomalu zhoupnul, aby mne naplnil. Přes rty mi splynul hlasitý výkřik, něco mezi projevem neskonalé vášně a šílené bolesti. Byl nadpozemsky obdařen a já měla jen štěstí, že mé tělo po dávce jeho krve tak zvlhlo a zvláčnělo, že nedošlo k nejhoršímu. Nebyla jsem sice panna, ale rozhodně jsem se nemohla nazvat zkušenou milenkou.

Nebyl ve mně zdaleka celý a já ani nevěřila, že by mohl být. Jeho pohyby však naprosto vystihovaly to, co jsem právě potřebovala, bylo to, jako by mi mohl v ten okamžik číst myšlenky. Každé rytmické zhoupnutí jeho pevných štíhlých boků, každý sebemenší pohyb, to vše bylo naprosto podle mých představ.

„Bože.“ Vykřikla jsem, když se jeho tělo do mého pohroužilo úplně. Nikdy bych neřekla, že budu schopná pojmout ho do sebe celého, ale podařilo se.

Pohled se mi zamlžil a já nebyla schopná vnímat nic jiného než nádherný tlak uvnitř mne. Zavřela jsem oči a otočila hlavu, náhle nade mnou nebyl on, ale v mých představách se jeho tělo měnilo. Ramena zmohutněla, vlasy ztmavly až do čokoládově hnědé. Hrudník se zakulatil a paže byly náhle silnější. Muž, který se nade mnou skláněl, byl tolik podobný Richardovi, že se mohlo jednat o jeho dvojče.

„Richarde.“ Splynulo mi ze rtů a mé boky automaticky vyšly vstříc jeho.

„Otevři oči, lásko. Chci, abys vnímala, kdo je tu s tebou.“ Zaskučel skrz zatnuté zuby.

Má představa andělské dokonalosti se roztříštila na tisíce kousků v tu chvíli, kdy jsem ho poslechla. Richardova hebká pokožka zezelenala a tvář mého muže se změnila v tvář Taranovu. Okouzlení z upíří krve vyvanulo a já se zděšením zachvěla.

„Ne.“ Vykřikla jsem a snažila se ho ze sebe dostat. Vášeň se změnila v odpor a jeho pohyby už vůbec nebyly vzrušující.

„Nech mě.“ Zatnula jsem mu nehty do prsou a drásala jeho kůži. Po rukách mi tekla jeho krev a na jeho tváři se usídlil zlověstný výraz. Nalehl na mne celou svou vahou a drtil mne svými boky. Začalo to bolet.

Do očí se mi nahrnuly slzy. Cítila jsem se zle, moc zle.

Taran vyvrcholil v ten stejný okamžik, kdy se otevřely dveře do sálu. Slyšela jsem vzdálené hlasy, a pak dusot několika párů bot. Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl Richard.

Po tvářích mi tekly slzy a mé tělo se chvělo hlasitými vzlyky. Taran slezl z postele a nechal mě na poduškách zlomenou a bolavou.

Schoulila jsem se do klubíčka a pažemi jsem si objala kolena.

První, kdo vešel do salonku, byl David. Slyšela jsem jeho sípavé nadechnutí, když si všiml mého chvějícího se těla v peřinách.

„Otče.“ Jeho hlas byl samou esencí nenávisti.

„Davide?“ Vrátil mu oslovení Taran, a pak se rozesmál. Ten smích byl tak hlasitý, až mě z něho rozbolely uši.

Vzduch prořízl zpěvavý hvizd dlouhé čepele, a pak jsem slyšela dvě rány, jednu tlumenou a druhou prapodivně vláčnou. To se k zemi sesunulo něčí tělo.

„Emily.“ Richardův vyděšený výkřik naplnil malou místnost od podlahy až ke stropu. Vrhnul se za mnou na postel a okamžitě mne vyzvedl do náručí. Pevně jsem k sobě tiskla oční víčka, rozhodnutá už nikdy více neotevřít oči. Chtělo se mi zvracet a začala jsem se dávit. Richard mne zvedl.

„Davide, potřebujeme soukromí.“

„Jistě, vezmi si mou ložnici, je prostorná a má velkou koupelnu.“ David byl tichý, jeho hlas zněl smutně. Někdo přese mne přetáhl přikrývku a Richard vyšel do sálu, pevně si mě tisknouc k tělu. Kolem jsem slyšela pohyb. Šustění látky, napjatý šepot a posouvání několika párů bot po mramorové podlaze.

„Jen klid, vydrž.“ Richard zrychlil krok, a aniž by někdo něco řekl, prokličkoval do chodby s pokoji. Slyšela jsem, jak jeho kroky zlehkly, když mramor vystřídal rudý běhoun. Vrzly dveře a ozvalo se zaklapnutí zámku. Dalších pár kroků a pak jsem pod zády ucítila chladný tlak hedvábí.

Položil mne na postel a já se rozklepala.

Pohladil mne po obnaženém rameni. Cukla jsem sebou a přemohl mne další nával pláče.

„Neplač, Em, neplač, už je konec.“ Snažil se mě uklidnit.

„Ne, nesahej na mne, jsem špinavá, jsem špinavá, jsem špinavá.“ Klepala jsem se, když jsem si otírala prostěradlem klín. Drhla jsem se mezi stehny, jako bych tak mohla vymazat vše, co se stalo.

Položil svou velikou dlaň na mou ruku a donutil mne přestat.

„Em, prosím, podívej se na mě.“ Jeho hlas byl naplněn bolestí. Jistě, musí být zlomený ze zjištění, že jsem ho podvedla, dobrovolně se poddala Taranovi.

„Lásko, prosím, podívej se na mě.“ Naléhal a já se rozvzlykala ještě víc.
„Za nic tě neviním, slyšíš mě. Nic jsi neprovedla, to všechno je jen jeho vina.“

Odhrnul mi vlasy z obličeje ve snaze donutit mne zvednout k němu své uslzené oči.

„Ne, nesahej… Prosím, ne.“

Znovu jsem ucukla. „On, já… byl, on byl ve mně, Richarde.“ Konečně jsem se donutila podívat se zpříma na svého muže. Čekala jsem všechno, od hlasitého spílání, přes okamžitý rozchod, až po jednu tvrdou, pevně mířenou ránu. Proboha, jak tu mohl se mnou sedět, uzavřený v pokoji? A dokonce na stejné posteli?

„Nezlobím se na tebe.“ Zopakoval mi tváří v tvář, oddělujíc pečlivě každé slovo.

„Ale já…“ Došla mi slova. Zírala jsem do jeho oříškových očí a snažila se v nich vyčíst, jestli mi říká pravdu, nebo jen hrdinně maskuje své zklamání z mé zrady.

„Když se o tebe pokoušel poprvé, tehdy na tom plese. Víš, cítili to všichni, všichni byli silně přitahování jeho chtíčem. Všechny ženy v té místnosti by se k němu bývaly plazily po zemi, kdybys ho neodmítla a on se tolik nenaštval. Propána, vždyť i já cítil silnou touhu dotknout se ho a to jsem muž.“

Utřela jsem si oči a nos a párkrát se trhaně nadechla.
„Ty mi to opravdu nebudeš vyčítat?“

„Jsem tolik rád, že se ti nic nestalo. Už jsem si začínal myslet, že tě někam odtáhl a jen tak z plezíru zabil. Byl by toho schopný, skutečně byl.“
Začaly mi drkotat zuby a já se opět roztřásla, naprosto nepochopitelným záchvatem kruté zimnice.
„Pojď, odpočiň si. Přikryju tě dekami, musíš se zahřát, jsi v šoku.“ Přetáhl mi pokrývku až pod nos.
„Zavři oči, jdu se jen opláchnout, hned jsem zpět.“ Pohladil mne po spánku a na okamžik zmizel v koupelně. Netrvalo to dlouho a pokrývka se na straně postele nadzdvihla. Nasoukal své ohromné tělo pod deku a přitiskl se ke mně. Jeho mohutné tělo se okolo mne ovinulo, jako další deka a já zjistila, že si dal rychlou sprchu, protože voněl čistotou a mýdlem.
Trvalo to dlouho, než jsem se uklidnila a než mě jeho teplo zahřálo natolik, že jsem se přestala třást.

„Proboha, co Bernard?“ Vzpomněla jsem si na ty dva, které jsem zanechala svému osudu v postranní uličce.
„Myslím, že využili některou ze zdejších ložnic pro návštěvy.“ Zamumlal mi do ucha. „Am svítila jako sluníčko, když pomáhala Bernardovi do pokoje. Vypadal příšerně, ale ona se už o něho postará.“

Oddychla jsem si, ale starost o mé přátele vystřídala další nepříjemné myšlenka.
„Richarde, co budeme dělat, jestli jsem těhotná?“ Zachvěla jsem se mu v náručí. Políbil mě do prohlubně za mým levým uchem a vydechl mi do vlasů. „Pak budu ten nejšťastnější muž pod sluncem.“