Moonlight shadow

Nechápu je! Rozčiloval jsem se už snad po milionté.

Ach promiňte, měl bych se představit. Richaro Josuo, první syn našeho vládce a dědic. Tak to jsem já a toto je příběh mého života, mých povinností a přání. Mé vzpoury.

Jak můžou tak samozřejmě přijmout fakt, že stráví celou svou věčnost s někým koho nemilují?! Už celá staletí hledám způsob jak se tomu vyhnout a jediné nač jsem zatím přišel bylo řešení jak docílit pro sebe a Kaish , mou milovanou malou sestřičku odklad.

Reyx a Zaye , mý bratři, jsou rozhodnuti dostát absurdní tradici a vzít si Xaine a Rovie a ony … to nadšeně vítají. Být královnami je jejich sen i osud. Jen Kaish chce víc. Je nejmladší a tak rodiče počítali, že bude ženou Zaye. Pro mne jako nejstaršího syna je vybrána Xaine, mé mladší dvojče. Jediným východiskem je využít svého práva nejstaršího a požádat o ruku své budoucí ženy a tím si ji i vybrat. Jediným „dobrým“ faktem na všem je, že datum sňatku určuje ženich a tak má svatba může nastat až …

„Kaish, prosím věř mi. Nechci to onic víc než ty, ale tohle je jediná možnost jak to oddálit co nejvíce …“ seděl jsem proti ní a vysvětloval proč jsem včera požádal otce o její ruku. Vlítla do mého pokoje rozčílená, rozlobená. Teď už je klidnější.

„Reyx a Zaye chtějí svadbu okamžitě, ještě před korunovací.“ Vysvětlil jsem.

„Aha“ kývla chápavě, oči rudé pláčem.

„Kolik?“ Zašeptala.

„Co kolik?“ Nechápal jsem na co se ptá.

„Kolik mám času.“ Došlo mi na co se ptá.

„Kolik jen bude možné.“ Uklidňoval jsem ji jak jen to šlo. Ani já se nechci podvolit hloupým tradicím.Chci se oženit z lásky, mít vedle sebe ženu která mne miluje a já ji, to vše né z povinnosti, tradici, ale jen a jen ze srdce. Prožít věčnost milován a milující. Smutně přikývla.

Reyx a Zaye mne napodobili hned druhý den. Ani jeden se nevyjádřil přesně kterou za sester chce. Bylo jim to jedno, jsou pro ně jen prostředek k zachování rodu. Lítost kterou cítím k nim všem je ohromná.

Už dávno jsem pochopil otcovu „zálibu“ v milostných dobrodružstvích. Ta spousta milenek procházející jeho postelí jen vyplňovala prázdnotu v jeho srdci. Díky tomu pochopil proč jsem odložil svou a Kaishinu svatbu. On neměl odvahu se vzepřít, já ano.

Naštěstí matku zaměstnávali přípravy na svatbu bratrů natolik, že neměla čas přemýšlet nade mnou. Má to být velká událost a tomu i odpovídá počet hostů. Možná i proto se to stalo. Má malá sestřička se zamilovala. Je úžasné vidět její štěstí. Bohužel jsem jediný který sdílí její radost, jediný kdo o tom ví. Teď už naše svatba nepřipadá v úvahu, nemohu ji učinit nešťastnou. Jenže …

Ach ano jenže .. Uvidíme co přinese čas.

Dnes je den korunovace. Jedna z tradic která stojí za udržení. Každých 1000 let předá otec vládu svému synovy ( Jen párkrát se stalo, že jich bylo víc. Přesněji dva. Naše rodina je raritou, my jsme tři.), tak tomu je už po generace. Generace! Náš druh je tu stejně dlouho jako ten lidský , ale je nás oproti nim směšně málo. Už zas mi myšlenky bloudí daleko od reality.

Korunovace! Obřad je jen formalita, divadlo pro nezasvědcené. Ten pravý obřad nás teprve čeká. Půlnoc …. společně s bratry jdeme za otcem do sklepení hradu. Co nás čeká netuší ani jeden z nás. Ve velké, temné síni otec zastavuje. Otáčí se k nám.

„Zde mí synové složíte slib a bude vám předána moc nad životy a smrtí.“ Řekl slavnostně.

Pokynul nám a my poklekli.

„Přísahám, že vždy udělám vše pro udržení rovnováhy mezi světy, že neužiji své moci ke zlu, nedovolím prozrazení naší existence, že spravedlnost, čest a právo povede mé kroky a pokud se zpronevěřím svému poslání přijmu jakýkoli trest.“

Když slova dozněla , otec se postavil přede mne.

„Vstaň synu“ Poslechl jsem .

Objal mne a pak … rukama prudce zvrátil mou hlavu stranou a vnořil své zuby do mého krku. Trvalo to jen okamžik, svět se rozvířil a znovu poskládal, ovšem obraz vypadal jinak. To samé učinil i bratrům.

„Teď zde strávíte den. Zde v těchto zdech pod dohledem předků se probudí vaše moc.“ Řekl a usedl so do jediného křesla . Sedl jsem si na zem a přemýšlel. Teď jako jeden z vládců snad budu moci propustit svou sestru ze svazku které by nám oběma přinesl jen bolest. Stačí souhlas bratrů a má sestra i já budeme volní. Bože, jak moc jsem se mýlil!

V tichosti uběhl den. Že nastal čas jsme zjistili podle otce. Vstal a natáhl ruku k nám.

„Richaro, Reyx, Zaye … prosím!“ Dotkl jsem se jí a stejně tak i mí bratři.

„Ach…“ Otec zněl překvapeně.

„Jste vládci po dalších 1000 let, ale jen jeden má moc nad životy. Richaro jsi jím ty, tvá moc je nejsilnější, jsi jediným ze tří.“ Řekl.

„Teď jděte a vládněte svorně.“ Věděl jsem , že on i matkla zmizí a rozhodnou se zda žít dál v soukromí či ulehnou sem do hrobky předků a nechají čas aby je dostihl. Vládněte svorně!!! Naivní a bláhové přání otce.

Stačil jeden jediný rok aby neshody dostali jasný tvar. Reyx a Zaye byli posedlí mocí a tradicemi, já se svým „liberálním“ přístupem jsem jim byl trnem v oku. Oba věděli, že jsou mi povinováni úctou a poslušností a , že i kdyby spojili své síly mé schopnosti je daleko předčí. Tak „škodili“ jak mohli v mezích svých pravomocí. Kaish drželi pod zámkem od okamžiku kdy jsem je požádal o zbavení slibu. Rok jsem vydržel dívat se jak se trápí ona i její vyvolený. Pak jsem poprvé a naposledy použil svou moc a donutil bratry zprostit nás slibu který nás svazoval a ničil.

Čas plynul, má sestra je volná a v relativním bezpečí. Její svatba proběhla v tichosti za mrazivého přihlížení bratrů. Teď když si smlouvou pojistili svou pozici a pozici svých potomků ( na trůn smí usednout jen Kaishin syn, pokud bude mít dceru její nárok zaniká) byl zvláštní klid. Čas utíká a já se dívám na Kaishino štěstí. Přál i záviděl jsem jí ho.

Když mé sestry přišli do jiného stavu nálada bratrů se v mnohém zlepšila. Oba očekávali syny. Ovšem v okamžiku kdy zjistili, že se stali otci dcer bylo zle. Roky které následovali byli problematické.Věděl jsem, že chtějí syny a udělají proto cokoli obzvláště když já zatím neměl ani ženu a Kaish je těhotná. Ač se snažili co jim síli stačili, Xaine a Rovie nemohly znovu otěhotnět.

Kaish se právě narodil syn! Proti smlouvě která mu zaručovala trůn mne Reyx požádal abych ho prohlásil za bastarda, neurozeného, nehodného nastoupit na trůn. Odmít jsem a spustil tím události které mne donutili opustit rodný dům i „rodinu“ .

Odešel jsem, ale zanechal tam jednoho z věrných a zavázal ho slibem chránit Kaish a jejího syna. Svět se mi otevřel a já začal plně využívat jeho pohostinství.

Plynuly roky , desetiletí i staletí a já jsem byl svědkem rozkvětu i pádu lidských civilizací.Splynul jsem s nimi.

Evropa 16. století byla místem velice společenským. Proplouval jsem „vyšší“ společností, účastnil se plesů, turnajů a pobdobných kratochvílích . Stále hledajíc tu pravou. Po 500 let jsem sám a už mne osamělost unavuje.

Nesnášel jsem tyto akce. I tady ve Wembley to bylo stejné. Byl jsem najžádajnější partií v kraji. Každá z matek v okolí se mi snažila vnutit svou dceru. Znechuceně jsem zmizel z večírku u hraběnky Winset. Pomalu jsem šel temným městem. Jediné co mě tu drželo byli okolní lesy. Bylo tu dost potravy pří malém riziku prozrazení. Možná to je ten důvod rozdílu mezi mnou a bratry. Jako jediný jsem četl kroniku rodů a tak jsem věděl , že kdysi to byla výsada vládců pít krev zvířat. Díky ní prý mohli vládci spravedlivě, bez zloby a násilí vládnout. Postupem času, snad díky lenosti nebo jen z pocitu nadřazenosti přistoupili na způsob který známe dnes. Pijí krev kterou jim donesou sluhové. Já však miloval pocit volnosti při lovu. Svou malou sestřičku jsem pro tento způsob získal také i proto jsme si byli tak blízcí. Tolik mi chybí. Jistě oba jsme pili i krev v karafách, ale ta zvířecí převažovala. To mě přimělo přemýšlet nad tím, že bych měl něco udělat s mou narůstající žízní.

Díky svým myšlenkám jsem ji zachytil až teď. Stopa jednoho z mých. Nebyla to pachová stopa, je mou výsadou cítit i mentální stopu a tahle se mi nelíbila. Šel jsem po ní a když se přidala i pachová věděl jsem, že už není daleko. Stál jsem před polorozpadlou, hnilobou páchnoucí chatrčí. Věděl jsem co uvidím dřív než jsem otevřel dveře.

„Pust je!“ Řekl jsem klidně. Nic se nehnulo.

„Pust je!“ Zopakoval jsem a dal do hlasu dost moci aby pochopil a zmizel. Otočil se na mne. Bohužel byl přespříliš ovládán chtíčem a zlobou aby poznal varování. Vilný pohled jakým si je prohlížel mi okamžitě prozradil proč. Ptroměnit člověka není nic jednoduchého a ani obvyklého. Jistě otrok se vždy vítaný, ale naučit ho ovládání stojí čas. Tenhle stvořil dva najednou a evidentně jen za jedinným účelem.

„Jsou mé!“ Pronesl hrubým hlasem. Podíval jsem se znovu na třesoucí se stvoření v koutě. Jejich oči těkali z muže na mně a zpět.

„Pust je!!“ pronesl jsem potřetí a naposledy.

„Ne! Co ti je do nich. Jsou nic, jen nečisté loutky na hraní. Podělím se s tebou , chceš?“ Zavrčel a udělal krok mým směrem.

„Nejsou to otroci. Mají svobodnou vůli a tady nejsou dobrovolně.

„Jsou mé, řekl jsem a ty táhni!“

Chápal jsem ho i když byly špinavé a zubožené stále byla znát jejich krása, ale to ho neopravňovalo k tomu co učinil. Nikdo nemá právo.

Udělal krok ke mně, jeho úmysly byly jasné i bez mých schopností. Stál jsem a díval se jak se pomalu mění v prach. Má schopnost která mne činila jediným ze tří. Neměl jsem ji rád, ale co naplat její účinnost mi už mnohokrát pomohla. Jen co se popel rozfoukal jsem si klekl k těm dvěma ženám.

Ustrašeně se choulely k sobě, jedna jakoby chránila druhou.

„Ššššššš už se nemusíte bát. Neublížím vám.“ snažil jsem se je uklidnit. Moc to nepomáhalo. Zavřel jsem oči a znovu se soustředil. Cítil jsem jak velký strach mají. Tohle nebude jednoduché.

„Co kdybychom šli odsud? Mám nedaleko svůj dům . Povedu vás.“ Chlácholivě jsem na ně mluvil. Trvalo téměř celou noc než se mi je povedlo uklidit natolik aby byly ochotné se mnou odejít. V domě jsem jim ukázal pokoje které mohou využívat. Nechal jsem jim soukromí společně s Margaret, mou hospodyní jsem jel dovybavit můj dům nezbytnostmi které ženy potřebují. Šaty nevyjímaje. Ty jsem zatím pořídil jen dvoje. Neznám míry obou dam. Vlastně neznám nic co se jich týká, krom jejich zrození. Věděl jsem jediné, že jsou mladé, velmi mladé! Pár hodin , maximálně den. Takže ještě tak den možná dva se nemusím bát, že by se mi vrhly na sloužící. Nechal jsem věci odnést do jejich pokojů a čekal. Byl už večer když se objevily v salónu. Musel jsem se opravit, byly nádherné.

„Dobrý večer.“ Pozdravila ta starší z nich. Ta druhá , řekl bych spíše dítě než žena se krčila za ní.

„Vám také. Těší mne, že jste se rozhodly poctít mne svou přítomností. Prosím posaďte se.“ ukázal jsem na křesla a sofa.

„Děkuji. Chtěla bych vám poděkovat, zachránil jste mne i mou dceru před osudem horším než smrt.“

Takže matka s dcerou.

„Obávám se, že to tak docela není. Nevím zda tušíte čím teď jste?“ Doufal jsem, že ano.

„Tuším, že tím čím byl on, ale to znamená, že i vy…..ale omlouvám se. Jmenuji se Melody Gibson a toto..“ sáhla za sebe a donutila tak dívku aby si stoupla vedle ní. „..je má dcera Texas.“

„Těší mne, paní Gibson, mé jméno je Richard J. Templeton a jsem tím čím on. Vy, ne, lidé nám říkáte upíři. Nemusíte mít ale strach, nejsme zplozenci pekla, jak s oblibou káže místní farář. Vaše proměna není trest za vaše hříchy, ale jen nepříjemná shoda okolností. Bohužel je to změna neměnná.“ Představil jsem se upravenou verzí svého jména.

Melodyna tvář neprozrazovala žádné emoce, zato tvář Texas byla plná hrůzy.

„Musím vás opravit, ale není to nešťastná náhoda. Muž, z jehož rukou jste nás zachránil, byl můj druhý manžel. Můj tchán a švagr tento sňatek domluvili. Nemám rodinu, a tak jsem byla zcela vydána na pospas těm dvěma. On měl velký majetek a za mne i Texas nabídl skvělé odstupné. Já s tím nesouhlasila, a tím nás obě odsoudila k tomuto. Chtěl jen mne, a já ho odmítla. Prý, když mne nebude mít dobrovolně, postará se o to, abych byla jeho navždy i proti své vůli. Má dcera měla být něco jako bonus. Přišel jste v minutě dvanácté, pane Templetone. Prosím, smím se zeptat, co teď s námi bude? Jak se máme chovat? Smíme vás požádat o pomoc?“ Dívala se na mne pátravýma očima.

„Pokud budete stát o mou společnost, rád vám pomohu. Prosím, rozmyslete se, a jestli se rozhodnete zůstat u mne, sdělte mi své rozhodnutí nejpozději do dnešního rozbřesku. Čas, kdy je pro lidi bezpečné pohybovat se ve vaší blízkosti, se rychle krátí.“ Upozornil jsem ji. Bylo cítit, že je to velmi silná žena. Kývla a i s dcerou, která jí šla tiše v patách, odešla. Ráno přišla sama.

„Smím?“ Nakoukla do pracovny.

„Jistě. Pojďte dál.“ Pokynul jsem ke křeslu před stolem.

„Prosím, neberte to jako troufalost, ale pokud byste proti tomu nic nenamítal, zůstaly bychom s Vámi. Byla bych Vám velmi vděčná, kdybyste mne a mou dceru seznámil se zákonitostmi naší nové… existence. Slibuji, že Vám nebudeme na obtíž a udělám vše, abychom se co nejrychleji osamostatnily.“ Vše pronášela klidným, vyrovnaným a pevným hlasem.

„Jsem rád, že jste se takto rozhodly. První věc, kterou musíme udělat, je naučit vás lovit. Ne, nemějte strach, nechci po vás, abyste šly vraždit. Pokud budete dostatečně ukázněné, nemusí se za pár let ve vaší společnosti žádný člověk obávat o svůj život. Prosím, pokud je Vaše dcera schopna zůstat ve vašich pokojích pár hodin sama, bylo by mi ctí, kdybyste mne doprovodila. Je třeba doplnit šatník pro Vás a Vaši dceru. Přeci jen lov v této róbě by nebyl pohodlný ani pro jednu z vás.“ Upozornil jsem ji na praktickou stránku nastalé situace.

„Dobře, promluvím s ní. Kdy chcete, abych byla připravená?“ Zeptala se.

„Za hodinu by to bylo optimální. Je Vaše dcera v pořádku?“ Zeptal jsem se.

„Jak je to v dané situaci možné. Bude to dobré, potřebuje jen čas, je mladá, zvládne to.“ Stroze odpověděla. Nemohl jsem jinak, než jí důvěřovat a doufat, že zná svou dceru dobře.

„Ještě jedna otázka! Víte, kdy jste…..kdy vás… ?“ Nevěděl jsem, jak se zeptat.

„Myslíte, kdy jsem se naposledy cítila jako člověk? Poslední, co si pamatuji, je pondělní večer, pak už jen tmu, bolest a pak už jen tu špinavou chatrč.“ Přimhouřila oči, jako by jí tyto vzpomínky byly nepříjemné. Nechtěl jsem jitřit čerstvé rány, tahle odpověď mi stačila, můj předpoklad byl správný.

Za hodinu byla připravena v hale. Prohlížel jsem si ji a usoudil, že i jako člověk musela být velmi krásná. Nejen tváří, ale i její charakter byl silný. Byla to přímá, hrdá žena.

„Můžeme?“ Nabídl jsem jí rámě a dovedl k fiakru čekajícímu před domem.

Pochůzky jsme stihli rychleji, než jsem očekával, a našli jsme i vhodný oděv pro dnešní noc. Garderobu jsme zatím vyřešili poskrovnu. Bude lepší na nějakou dobu zmizet z lidského dosahu, a tak není třeba velká výbava. Večer přišly obě. Texas, drobné stvoření s vlasy barvy zralého obilí padající k pasu. Měla pátravý pohled, ale obezřetně se držela za matkou.

„Nevím, zda toto je zrovna vhodné oblečení pro ženu v přítomnosti muže.“ Významně zvedla obočí Melody.

„Vím, že není, ale prosím berte to jen z praktické strany. Prosím, kabát by měl schovat veškeré nedostatky.“ Podržel jsem jim poslední část oblečení. Jistě, že měla pravdu, to co měly teď na sobě, nebylo ani zdaleka vhodné. Snad tak mezi manžely v soukromí ložnice, ale nemohl jsem si představit, jak by běhaly lesem se všemi těmi suknicemi a korzetu bez újmy. Nabídl jsem Melody rámě a s Texas v patách došel ke kočáru bez kočího. Nebylo by vhodné, aby někdo věděl, co se bude dít. Koně byly zvyklí čekat a tak jsem svému doprovodu pomohl vystoupit a odložit kabáty, Sám jsem se zachoval stejně.

„Prosím mé dámy. Nemějte strach, nadýchněte se z plných plic.“Požádal jsem je. Poslechly, oči se jim zaostřily a ony se poprvé vědomě změnily. Instinkt je vedl a na nováčky si vedly opravdu dobře. Po pěti hodinách v lese se vracely plné a spokojené. Malá Texas zářila a její strach zmizel. Poprvé nestála ve stínu matky.

„Tak jak se cítíte?“ Zeptal jsem se.

„To bylo úžasné, ta volnost, rychlost.“ Radostně odpověděla Texas.

„Bylo to zajímavé.“ Melody odpověděla zdrženlivěji, ale i z ní bylo cítit nadšení.

„Teď by měl být váš pohyb mezi lidmi bezpečnější, než zařídím náš odjezd. Přesto by bylo dobré nevyhledávat jejich společnost. Zítra, pozítří ucítíte pálení v hrdle, bude to hlavně v přítomnosti lidí, zkuste nedýchat. Nemusíte mít strach, vydržíte bez vzduchu velmi dlouho. Jistě do té doby, než se dostanete z jejich dosahu. Pokud budete mít jakoukoli otázku, ptejte se, rád odpovím. Teď je čas se vrátit. Nemějte obavy, sloužícím je zakázáno zůstávat po soumraku v domě.“ Šel jsem před nimi a vedl je ke kočáru. K odstěhování mi stačily dva dny. Nový domov byl v Irsku. Divokost a izolace nám hrály do karet. Obě mé společnice byly opravdu učenlivé, ctižádostivé a odhodlané. Trvalo je pět krátkých let, než jsem byl naprosto přesvědčen, že jejich „výchova“ skončila. Byl čas se vrátit. Musím přiznat, že za tu dobu jsme si na sebe zvykli, a tak se rozhodli nic neměnit na našem společenství. Mělo to výhody pro obě strany. Mně nehrozilo obležení vdavekchtivými slečnami a Melody mohla mít svou vytouženou svobodu. Vystupovali jsme jako manželský pár s Texas jako dcerou. Ukázalo se, že jsem měl pravdu, Melody byla ženou jiné doby. Chytrá, nesvázaná dnešními pravidly, hnusilo se jí být jen jakýmsi mužským doplňkem. Jak ona sama říkala, “nejsem působivé ohřívadlo něčí postele.“ Vadilo jí postavení, které ženy měly. Jistě, muži je rozmazlovali, alespoň ty, co měly to štěstí a narodily se do bohatších vrstev, ale zároveň jejich názor, vůle či přání nebylo ničím. Texas pro mne byla malým překvapením. V mnohém byla kopií své matky, jen bezstarostnější. Tolik mi připomínala Kaish, jediného člena mé rodiny, který mi chyběl.

Čas plynul a já byl čím dál šťastnější, že mi Melody s Texas vstoupily do života. Melody a já jsme respektovali osobnost toho druhého a Texas mi byla dcerou, opravdovou dcerou. Milující, chybující, ztřeštěnou, ale i chytrou učenlivou a hlavně vždy usměvavou. Byla, je mi sluncem v mém doposud temném světě. Získal jsem rodinu. Rodinu, po které jsem toužil, rodinu spojenou poutem citů, ne povinností.

„Richarde, co to zkusit v Novém světě?“ Jednoho dne nadhodila Melody.

„Prý tam je divočina a ohromné prostory.“ Nadšeně oznamovala Texas. Doufal jsem, že tam v Americe by mohla pouta konvencí sešněrovávající dnešní civilizaci padnout. I mne vzrušovala představa nových míst. Neznámá krajina, upřímně řečeno mi Evropa byla malá. Do míst, kde byla větší koncentrace mého druhu, se mi ze zjevných důvodů nechtělo, a tak z těchto a spousty jiných důvodů Amerika vypadala jako dobrý nápad. Je příjemné být jedním z davu a já na tom nechtěl nic měnit.

„Proč ne! Takže, mé dámy, změníme kontinent. Kdy byste chtěly odcestovat?“ Usmál jsem se na ně.

Texas byla viditelně překvapená mým rychlým přijetím jejich návrhu.

„Co nejdřív! Už jsem dost zhnusená místními. Dost okatě se mi dvoří a vůbec neberou v potaz, že jsem vdanou ženou. Tedy pro ně.“ Rozčilovala se Mel. Ano. Španělé nebrali instituci manželství tak vážně jako jinde, tedy netýkalo-li se to přímo jejich domu. Slunce…. Jak moc se místní pověry mýlí. Tak jako většina chladnokrevných, i mně přitahovalo teplo. Jistě, nemohl jsem se jeho svitu užívat bez omezení. Jako jedna z mála věcí nám mohlo způsobit zranění. Spálit nás. Dívky na tom byly lépe, jejich lidská část odolávala slunečním paprskům lépe.

Zajistil jsem místa na lodi pro nás tři, a tak už zbývalo jen uspořádat naše věci tu a počkat do dne odplutí. Čas jsme si krátili různě. Tex provokovala místní mladíky, Mel sháněla knihy a já zjišťoval, co nás čeká na druhé straně oceánu.

Seděl jsem v křesle a přemýšlel. Amerika! Země zaslíbená, zbývá jen pár dní do odjezdu. Blížil se večer, a tak jsem čekal, kdy se objeví zbytek mé rodiny. Ucítil jsem lehký dotek na tváři. Tex, její vůni poznám teď už i v davu na několik set metrů, stejně jako Melodynu.

„Richarde, prosím.“ Žebrala Tex. Chtěla by ještě do Paříže.

„Drahoušku, máš parády víc, než unosíš.“ Se smíchem jsem jí to rozmlouval. Byla pro mne dcerou, a tak se i chovala.

„Stejně musíme jíst a tady jsou okolo jen býložravci.“ Nedala se.

Ano, v tom měla pravdu, v okolních lesích opravdu moc masožravců nebylo a na cestu by bylo lepší odplout plní jejich krve. Nakonec jsem souhlasil – jako vždy. Usmál jsem se.

„Dobrá, tak tedy ano“ Vzdal jsem se a vyrazili po setmění. Kočár jsme nechali pár mil za přístavem a vyrazili po svých. Běh noční přírodou jsem miloval. Kdesi na svazích Pyrenejí jsem zaznamenal pach našeho druhu. A nejen já, ale i holky. Byl sice slabý, ale přesto znatelný. Rozeběhli jsme se.

Na dně strže leželo tělo. Byl to chlapec. Hezký chlapec, jak jsem zjistil, když jsme ho otočili. Vlasy barvy havraních křídel mu padali k ramenům. Byl čistokrevný, to jsem poznal hned, ale co se stalo? Zranit nás není nic jednoduchého a způsobit taková zranění, jaké měl on, znamenalo být důvěrně obeznámen s naším druhem. To lidé nejsou, bránil jsem se uvěřit tomu, co bylo jediným vysvětlení. Odsunul jsem pochybnosti dozadu a věnoval se jemu. Co mne trápilo, byl rozsah jeho poranění. Díky regeneraci, která je rychlejší než u lidí, se jeho rány už měly zacelit, ale ony stále krvácely. Mnoho života v něm už nebylo, proto jsem se odhodlal použít svých schopností, i když mne značně vyčerpávají. Položil jsem ruce na jeho spánky a soustředil se. Trvalo to déle, než jsme čekal, byl opravdu na pokraji smrti. Teď jsem byl i já slabý, ale on bude žít. Vzít život nestojí téměř nic, ale vrátit ho je vyčerpávající.

„Mel, počkejte u něj, musím se najíst, než se vydáme zpět.“ Požádal jsem je.

„Ale jeho tu nenecháme!? Že ne?“ Mračila se na mne.

„Jistě, že ne. Bude ještě nějakou chvíli trvat, než se zotaví,“ potvrdil jsem jí a rozběhl se. Znal jsem je natolik, abych věděl, že jiné řešení by nepřijaly. Rychle jsem se snažil ulovit nějakého masožravce, jejich krev dodává sílu rychleji a déle. Do hodiny jsem byl zpět. Obě seděly u něj, Texas s jeho hlavou v klíně a Mel jemně ovazovala poslední z ran. Bylo příjemné zjistit, že díky vám jsou z nich plnohodnotné bytosti, a ne bezduché loutky jako u dvora.

„Vezmeme ho sebou,“upozornil jsem na sebe.

„Jistě. Jak?“ Zvedla se Mel.

„Ponesu ho. Vy prohlédněte okolí, jestli tu není něco, co by nám řeklo, kdo je, nebo co se stalo.“ Požádal jsem je. Učinily tak, ale bezvýsledně. Nic. S chlapcem v náručí jsem běžel k místu, kde jsme nechali ustájené koně i kočár. Společně s Melody jsme připravili kočár, Tex zůstala u neznámého. Byl jsem rád, že jsem neposlechl děvčata a vybral nám dům na okraji města. Teď bylo snaží nepozorovaně přinést toho chlapce dovnitř. Naštěstí byla ještě tma, když jsme dorazili. Sloužící jako vždy neměli povoleno zůstávat na noc v domě. Přeci jen chtěl jsem pro sebe a teď i pro obě mé společnice alespoň nějaké soukromí. Možnost „odpočinout“ si od věčné hry na lidi.

Položil jsem ho do postele ve svém pokoji. Melody a Texas zmizely, ale ne nadlouho. Během krátké chvíle vstoupily do pokoje s lavorem plným teplé vody a náručí plátěných prostěradel.

„Bylo by vhodné najít mu nějaké čisté šaty.“ Upozornila mne Mel.

„My ho dáme do pořádku, obváži znovu a čistě jeho rány, ale převléknout ho musíš zvládnout sám,“ očima mne upozornila na přítomnost Texas. Ač muže provokovala ráda, nikdy žádného nepoznala, myslím tělesně. Chápavě jsem přikývl a šel najít vhodný oděv. Když jsem se vrátil, ležel neznámý na čisté posteli jen ve spodkách. Byl čistý a i obvazy svítily bíle.

„Rány stále krvácí,“ tiše mi oznámila Melody. Protože byla žena, byly jí dveře všech škol zavřeny, a tak se její vášní staly knihy všech možných oborů a témat. Věděla mnoho o všech oborech lidské činnosti, i o lékařství. Její pohled byl plný obav.

„Neboj, bude to dobré, potřebuje čas a krev.“ Uklidnil jsem ji. Texas seděla na posteli vedle něj a zvědavě si ho prohlížela. Mohl být stejně starý jako ona, alespoň podle lidských měřítek, pokud jsem měl pravdu já a on je čistokrevný, tak bych řekl, že mu je tak 500 – 700 let. Zbývají čtyři dny do odplutí. Musím zařídit ještě pár nečekaných nezbytností. S Melody jsme se shodli, že neznámý popluje s námi. Ráno jsem odešel vyřídit formality a hlavně začít vytvářet identitu pro toho mladíka. Chybělo mi ale jméno. Zatím jsem čekal, ale zítra budu muset nějaké vymyslet, pokud se probere později, budeme ho muset změnit až v Novém světě.

Když jsem se večer vrátil, hlásila mi Tex, že rány už přestaly krvácet.

„Lepší se, ale velmi pomalu.“ Oznámila mi Melody, když jsme v noci seděli proti sobě v mé ložnici.

„Ano, všiml jsem si. Byl hodně zraněný a vyčerpaný.“ Přikývl jsem,. Texas výjimečně nestrážila našeho pacienta a toho se Mel rozhodla využít.

„Richarde, víš, chtěla bych se zeptat. On je jako my, či spíš jako ty?“

„Řekl bych, že je jako já. Čistokrevný.“ Nerad jsem mezi námi dělal rozdíly. Melody mne chápala, ale nevěděla, nemohla si ani představit, jak moc je tento rozdíl citelný v mém světě.

„Já, víš, přála bych si… Trápí mne, že Texas zamrzla ve věku 16 let. Jistě její mysl dospěla, ale tělo … Bude navždy uvězněná v těle dítěte. Chtěla, přála bych jí, aby mohla dospět, zamilovat se a mít vlastní děti.“ Pátravě se na mne dívala. Nikdy až do této chvíle jsme nemluvili o tomto tématu. Jistě věděly, že já stejně jako jejich stvořitel jsme se tím, čím jsme, narodili, ale to bylo vše. Čekal jsem tuto otázku. Byla logická, musela dříve či později přijít. To, že to trvalo tak dlouho bylo díky vztahu, jaký jsme měli. Oba jsme věděli, že my dva jsme a navždy budeme přátelé, nikoli milenci, a Tex mi byla dcerou a já jí otcem, tudíž nebyl důvod proč se ptát. Ale teď s příchodem tohoto cizince se věci mění. On a Texas? Proč by ne, přál jsem si, aby byla šťastná, a proto jsem tak nerad odpovídal na danou otázku.

„Mel, prosím, nebuď zklamaná, ale ty i Texas … Vaše těla zmrzla v okamžiku vaší proměny. Nemůžete stárnout, měnit se.“ Tak moc jsem si přál říci jí něco jiného.

„Chceš říct, že ani jedna z nás děti mít nemůže?“ S obavou v krásných očích se zeptala.

„Ano. Je mi to líto.“ Potvrdil jsem jí.

„Ach,“ vzdychla, schoulila se v křesle jak pod ranou.

„Melody,“ vstal jsem s úmyslem ji utěšit.

„Ne! To bude v pořádku.“ Statečně se usmála a gestem mne zastavila.

„Ona, ona ještě k této touze nedospěla a tak… Nebudeme o tom mluvit. Ano?“ Požádala mne.

„Dobrá“ Přitakal jsem. Chápal jsem, proč se ptá, i jí jistě napadlo to, co mne. Beze slov jsme se shodli, že se o tomto tématu nebudeme zmiňovat. Během zbývajících dnů se stav našeho nového člena zlepšil na tolik, že se jeho zranění začala hojit. Jen bezvědomí neodeznívalo. Přesto se něco zlepšilo, jeho tělo začalo reagovat. Z naprosté strnulosti přešlo do stavu, kdy reagovalo na podněty. Při přechodu do tohoto stavu z jeho úst vyšla dvě jména. Gregory a Antony. Nevím, zda jsou jeho, ale použil jsem je při vzniku jeho identity.

Vyplouváme !!! Gregory, jak mu říkáme, byl stále mimo, a tak jsme jeho nalodění zařídili beze svědků. Cesta přes Atlantik je dlouhá a já věřím, že na jejím konci už bude v pořádku. Po dvou dnech cesty se jeho oči otevřely.

„Vítám tě.“ To byla první slova, která uslyšel. Patřila Texas. Ta se od něj, co jsme na lodi, nehnula.

„A,“ byl zmatený.

„Klid. Našli jsme tě v lese, umíral jsi. Jsem Richard a tohle je Melody a Texas. Tady ti nic nehrozí. Jsi společně s námi na lodi mířící k břehům Nového světa.“ Osvětlil jsem mu situaci.

„Dobře, a kdo jsem?“

Jeho otázka způsobila naprosté ztuhnutí nás tří. Kdo je? Copak to neví?

„Ty to nevíš?“ Vykoktala Mel.

„Ne, nic si nepamatuji. Ani minutu do okamžiku, než jsem teď otevřel oči.“ Upřeně si nás prohlížel. Tohle jsme nečekali.

„Víš alespoň, jak se jmenuješ?“ Zkusil jsem to.

„Ne, vůbec nic.“

No tohle byla tak trochu komplikace, s kterou ani jeden z nás nepočítal.

„Říkají ti něco jména Gregory, Antony?“

„Ne nic. Co se mi stalo?“

„To bohužel netušíme, našli jsme tě na hranicích Španělska vážně zraněného, umírajícího. Odnesl jsem tě k nám, ošetřili tě, a protože jsi byl v bezvědomí a my měli odplout, vzali jsme tě s sebou. Jediné, co jsi vykřikoval, byla ta dvě jména a to je také to jediné, co o tobě víme,“ osvětlil jsem mu realitu.

„Co víš?“ Zeptala se Mel.

„No, nejsem člověk, živím se, hm, krví. A…,“ bylo vidět, že usilovně přemýšlí, “nic víc nevím.“ Složil hlavu do dlaní. Ramena se mu chvěla němými vzlyky. Naznačil jsem dívkám, aby opustily kajutu.

„Šššš,“ objal jsem ho.

„Já, já,“ vzlykal mi do ramene. Neměl jsem tušení, jak mu může být, ale jistě nic moc. Nevěděl jsem, jak mu pomoci.

„Víš co,“ začal jsem od začátku, „neměj obavy, pokud budeš chtít, pomůžeme ti, nenecháme tě bez pomoci.“ Snažil jsem se ho uklidnit. Cítil jsem, jak se pozvolna utišuje.

„Měli bychom začít jménem, ať tě máme jak oslovovat.“ Seděli jsme teď proti sobě na posteli.

„Máš nějaké, které by se ti líbilo?“

„Nevím, ale co ta dvě, co jsem říkal?“

„Gregory a Antony?

„Ano.“

„Dobrá, teď zavolám děvčata a domluvíme další věci. Můžu?“ Zeptal jsem se. Kývl.

„Fajn, jen si myslím, že by ses měl trochu přiodít.“ Upozornil jsem ho.

„Aha. Omlouvám se, já… nevěděl jsem.“ Podal jsem mu oblečení, které mu zařídila Melody ještě před odjezdem. Zjistil jsem, že jeho mozek nezapomněl, jak co patří, bylo to pro něj automatické, zakořeněné v podvědomí.

„Skvělé, sluší ti to. Vypadáš jako sympatický mladík.“ Trochu jsem si z něj utahoval, ale on to bohužel nepochopil.

„To je dobře?“ Nejistě se zeptal.

„Nic, nech to být, jdu pro děvčata.“ Zakroutil jsem hlavou.

„Melody, Texas, dovolte, abych vám představil Gregoryho Antony Bella.“ Toto příjmení jsme teď užívali.

„Těší nás, Gregory.“ Tex udělala pukrle a on naprosto samozřejmě vzal její ruku do své a políbil ji na hřbet.

„I mne těší.“ Viděl jsem, jak Tex nadskočila. Byla zvyklá na lichotky, komplimenty a dvorní chování, ale tohle bylo jiné. Pro lidské muže byla neodolatelná, ale Gregory byl jedním z nás, on ji viděl jinak.

„Gregory? Opravdu je to tvé jméno?“ Mel mu podala ruku, i ji políbil, ale jeho oči nezazářily tou pobavenou jiskrou jako u Tex.

Přišlo mi, jako by si to ani neuvědomoval.

„Nevím, nevím vůbec nic. Vše, co dělám je … Cítím, co mám udělat, ale nevím proč. Nepřemýšlím nad tím.“ Odpověděl po pravdě.

„Děvčata, myslím, že je na čase uvést Gregoryho do obrazu. Pro tuto cestu jsi mým a Melodyným synem, bratrem Texas. Jsem obchodník s úmyslem přenést svůj podnik na Amerických kontinent. Je ti 18, Texas 16 a máš mi pomáhat. To, že jsi zatím v kajutě, je proto, že se zotavuješ po náhlé nemoci. Pár podmínek. Pro okolí jsme obyčejní lidé, takže žádné rychlé pohyby, ani jiné známky „nelidského“ chování. Prosím, projevuj dostatečnou úctu Melody, pro okolí je tvou matkou a,“ otočil jsem se i na Tex, „vy dva jste po dobu plavby sourozenci. Mějte to na paměti.“ Významně jsem se podíval na Gregoryho. Nevypadalo to, že pochopil, ale případné otázky si nechal pro sebe. Tex pochopila hned na 100%, její tiché zachichotání toho bylo důkazem.

„Tak, Gregory, teď je řada na tobě se ptát. Jsou věci, které bys jako člen mé rodiny měl vědět, ale myslím, že tě se všemi seznámíme postupně. Nějaké otázky?“ Naznačil jsem, aby se ptal na cokoli.

„Děkuji. Děkuji za vše a slibuji, že se vynasnažím nezklamat důvěru, kterou jste mi dali. A smím-li se ptát, nevím jak, ale pamatuji si vše o odlišnostech našeho druhu, ale jen na všeobecné rovině. Nejspíš znám i obyčeje lidí,“ poukazoval na reakci při seznamování, “jen, je tu nějaká naděje zjistit, co se mi stalo? Vzpomenu si?“ Díval se na mne, ale byla to Mel, kdo mu odpověděl.

„To je ve hvězdách. My bohužel netušíme, co se stalo a tvá paměť… U lidí je amnézie ve většině případů dočasná, ale i tam jsou výjimky. Jak je to u našeho druhu, netuším. Po pravdě? Ty a Richard jste jediní čistokrevní, které znám. Anatomie si je u vás a lidí podobná, ale psychika tak to je jiná ! Chce to čas a víru.“ Podívala se na něj se stejným výrazem, jako se dívá na Texas. Tehdy jsem pochopil, že Gregory už s námi zůstane. V tu chvíli se pro ni stal synem, dítětem, ve které už nemohla doufat. Rozevřela náruč a mateřsky si Gregoryho přivinula k hrudi.

„Neměj strach, chlapče, my ti pomůžeme. Budeme tvá rodina, pokud budeš chtít.“ Pohladila ho po vlasech a pustila ho. Uviděl jsem to, co je u nás tak vzácné, v Gregoryho očích se zrcadlila osamocená slzy, to bylo znamení, že jsme se právě natrvalo rozrostli o jednoho člena. On už nás neopustí a my jeho také ne.

Cesta proběhla v klidu. Gregory a Texas si rozuměli a k Melody se choval se synovskou láskou a úctou nejen před lidmi. My dva jsme vycházeli bez rozkolů. Byl jsem to já, kdo zodpovídal většinu jeho dotazů včetně toho, jak má rodina vznikla. Nemýlil jsem se ani v tom, že chtěl vysvětlit v soukromí mou narážku na něj a Tex. Když jsem mu naznačil odpověď, pochopil a zrozpačitěl. Dva dny se na nic neptal.

Zítra bychom měli konečně zakotvit v cíli naší cesty. Máme týden zpoždění. Silný vítr a déšť nás donutily zůstat u ostrovů déle, než je obvyklé. Naštěstí tam bylo dost zvěře, tak naše „hodování“ proběhlo bez povšimnutí. New York, město špíny, nemocí a volných mravů. Jak se lišilo od evropských měst. Nezdrželi jsme se tu dlouho. Vzhledem k poloze a geografii jsem už v Evropě koupil rozlehlé pozemky v Georgii. Dům přesně v koloniálním stylu, bílý s terasou krytou podloubím. Velké pozemky zaručovaly dostatečnou míru soukromí.

Plantáže, otroci, to byl jediný kaz v tomto ráji. Jak já, tak Melody jsme nedovolili, aby se na našich pozemcích s lidmi zacházelo jako se zvířaty. Jistě, mělo to i „stinnou“ stránku. Nebyli jsme v místní honoraci oblíbeni. Nic, co by nám vadilo. Léta plynula a mně i Mel už bylo jasné, že vztah Gregoryho a Tex je a navždy zůstane sourozenecký. Byli si přáteli ještě více než já s Mel. Měli i „svá“ jména. Tedy přesněji Gregory. Díky incidentu, který nám ani jeden nevysvětlil , začala Tex Gregorymu říkat Rory. Chytlo se to a tak , že i já s Mel jsme začali toto spíše dívčí jméno používat. On jak se zdálo byl smířen s „osudem“ a po nějaké době ho přijal za vlastní. Přišel čas změnit místo, jsme už příliš dlouho na jednom místě. Bohužel i tu byl čas naším nepřítelem.

Tak jsme putovali Amerikou a roky ubíhaly.

„Rory, prosím, chtěl bych s tebou mluvit.“ Požádal jsem ho. Už nějaký čas mám jisté podezření, že se děje okolo nás něco, co by nemělo.

„Jistě.“

Dům byl teď prázdný, dívky byly na lovu. Během vteřiny byl u mne.

„Chtěl jsem se zeptat… Mýlím se, nebo některé z reakcí lidí v našem okolí jsou tvým dílem?“ Přísný výraz jsem téměř nepoužíval, ale teď byl na místě.

„Hm, ano. Zjistil jsem, že mohu vstoupit do cizí mysli. Do lidské mysli. Zatím se učím co a jak, ale už se mi daří u některých jedinců ovlivnit jejich mysl. Zlobíš se?“ Byl upřímný a mě to znovu donutilo přemýšlet o tom, kým je.

„Ne, ale byl bych raději, kdybys to dělal pod dohledem, alespoň než se to naučíš ovládat. Ono by se to mohlo zvrtnout,“ upozornil jsem.

„A, Richarde, ty to umíš také? To co já? A co holky?“ Byl jen zvědavý. Melodino i jeho přání se nesplnilo, nevzpomněl si, a tak tu stále byly věci, které nevěděl.

„Já umím různé věci a děvčata, ne, ty nemají žádný dar.“

„Proč?“

„Gregory,“ zatím jsme se k tomu nedostali a já byl za to rád. Nerad jsem dělal rozdíly, ale teď to bohužel jinak nešlo.

„Protože ony byly změněny?“ Dořekl za mne a tvářil se zmateně.

„Ano, ale nejde jen o to. Dar mají jen někteří z nás. Když jsme tě přinesli a dívky odešly, udělal jsem věc, která není příliš obvyklá, ale byla nezbytná pro tvé přežití. Dal jsem ti část své krve a získal kus tvé. To mohlo probudit tvé skryté nadání. Jak jsi na to přišel?“ Vysvětlil jsem.

„Já nevím, najednou se mi to objevilo v hlavě.“ Byl zamyšlený. Občas se stávalo, že si najednou na něco vzpomněl , ale vždy to byly jen obecné vědomosti, nic týkající se jeho osoby.

Jak čas letěl, stále víc jsem se vracel k tomu dni, kdy jsme ho našli. Pochybnosti, ty které jsem zasunul, se ozývaly stále častěji. Jistě, i mezi nekrálovskou krví se našli talentovaní jedinci. Ty si ve většině vůdci vybírali do řad své gardy a probouzeli jejich dary. Vzpomněl jsem si na jednoho takového z mé stráže. Pevně jsem věřil, že stále plní úkol, který jsem mu dal.

Od onoho dne jsme s Gregorym cvičili, jeho moc byla velmi silná a po pár letech tréninku byl schopen ovlivnit i mysl nemrtvých. Hřálo mne zjištění, že on, stejně jako zbytek mé nové rodiny přijali za své mé hodnoty. Že čest, spravedlnost, pravda, soucit a tolerance jsou pro ně stejně důležité. U Mel se k tomu přidala i dobrota, U Tex zase loajálnost a láska a Gregory byl hrdý, ale ne samolibý, rozhodný, ale ne zbrklý, i když si byl vědom své odlišnosti, nikdy se nechoval povýšeně. Pokora pro něj byla samozřejmost, měl všechny vlastnosti, které bych si přál, kdybych měl syny. Jen jediná věc chyběla k dokonalému štěstí. Láska!

Minulo století a my i nadále zůstávali v Americe. Texas měla tehdy pravdu. Ta volnost, prostor a svoboda, to bylo pro nás požehnáním.

Škola, instituce, po které tolik prahla Melody, je konečně dostupná i ženám. Neudivilo mne, že hned, jak to bylo možné, se rozhodla studovat. Jediné, co mne udivilo, byl výběr jejího oboru. Práva! Myslel jsem si, že to bude medicína.

„Richarde, svět kolem nás se mění a my musíme být připravení. I ty bys měl studovat. Prospělo by ti to. Stále se jen zabýváš starostmi rodiny. Gregory i Tex jsou dost staří, postarají se o sebe.“ Přesvědčovala mne. Přemýšlel jsem o jejích slovech dva dny. Jistě měla pravdu, musím mezi lidi. I šance na nalezení té pravé se tím zvýší. A tak se z nás po letech stali přátelé i pro okolní svět. Žádný pán a paní. Mel a já jsme byli „staří“ přátelé a Tex s Gregorym její sourozenci. Byla to změna, ale bohužel ne k dobrému.

Trvalo to přesně jeden semestr, než Melody došla trpělivost. Věčně nadbíhající mladíci ji rozčilovali. Chtěla se plně věnovat studiu a ne v jednom kuse odrážet milostné návrhy. Nezbyla tedy jiná možnost než zahrát divadlo a ukázat se občas jako pár.

Pár let jsme se věnovali školám. Mel prošla práva, medicínu a ve všech i praktikovala. Já si udělal radost filozofií a historií. Ani Gregory neodolal a kromě středních šel i na vysokou. Jeho obor byl umění. Výtvarná umění. Musím přiznat, že měl v tomto směru nesmírný talent. Texas chtěla také, a i přes mé počáteční protesty se jí to povedlo. Opravdu jí dovolím vše? Vybrala si architekturu. Na ni zvláštní volba. Jen štěstí se mi vyhýbalo, ani tady se neobjevila žádná, která by získala mé srdce.

Nevím, zda to bylo tím, nebo jsem jen potřeboval být chvíli sám, a ani jedno není podstatné. Musel jsem pryč. Skončil jsem nedaleko Sacramenta uprostřed lesů. Byl tu klid, ticho a nejbližší civilizace sestávala z pár městeček rozesetých v lese. V domě obklopeném nepřístupným porostem poblíž Rivetonu jsem hledal vnitřní klid. Vše, co jsem k přežití potřeboval, bylo okolo mne. Zvěře tu bylo dost a lidí málo. Toulal jsem se lesem a „užíval si svobodu“.

Běžel jsem lesem, nelovil jsem, jen si užíval pocit volnosti. Do nosu mne udeřila krásná vůně. Ovoce a divoké květy. Zastavil jsem a rozhlédl se. Po pěšině šla dívka, ne, to nebyla dívka, něco tak nádherného nemohlo být lidské. Víla, to je to správné pojmenování. To jí patřila ta vůně. Neodolal jsem a ukázal se jí.

„Copak tu tak sama?“ Hlas jsem úmyslně posadil níž a dal jsem si pozor, aby se nelekla.

„Co by ne! Nikdo tu není, takže mi nikdo neublíží.“ S uličnickými jiskřičkami v očích mi beze strachu odpověděla.

„Já jsem tu.“ Jemně jsem ji upozornil.

„Hm, ty mi ale neublížíš.“ Neptala se. Prostě to řekla, jako by to byl fakt. Ano, měla naprostou pravdu, neublížil bych jí, nemohu. Stačilo pár okamžiků a jsem ztracen. Zamilovala jsem se, zcela, bláznivě a navždy.

„Kdo jsi? Znám tu každého, ale tebe vidím prvně.“ Nebála se mě, povedlo se.

„Ano, nejsem místní. Žiji v tom domě v lese. Jmenuji se Richard Joshua Bell. „Řekl jsem, a až když jsem svá slova vypustil z úst, uvědomil jsem si, že jsem použil jména, které používám nejraději. Nejvíce se podobalo mému.

„Těší mne R.J. Belle, já jsem Marjorie Simons. Proč žiješ tak mimo, ani ve městě jsem tě nezahlédla,“ její zvědavost mi přišla roztomilá.

„Nebyl jsem tam. A chci být sám. Nemám rád moc lidí okolo.“ Teď už jsem začal uvažovat nad tím, co říkám.

„Aha, zdržuji nebo vadím?“ Zeptala se zas, ale nevypadalo to, že by ji mrzelo, kdyby něco z toho dělala.

„Ne, ani jedno. Jsem rád, že jsem tě poznal Marjorie.“ Usmál jsem se na ni. Chvíli si mne zvláštně prohlížela.

„Jsi hezký.“ Vyhrkla najednou a její tváře zrůžověly.

„Ne, to ty jsi jako víla.“ Šeptl jsem. Zčervenala ještě víc.

„Sedneme si?“ Pohnul jsem se směrem k padlému kmenu.

„Jo.“ Nevypadala, že by chtěla odejít, nebo utéct.

„Pospícháš ?“ Nechápal jsem, jak to že tak klidně a samozřejmě přijímá mou společnost. Jen jeden zkoumavý pohled, nic víc.

„Chceš si povídat?“ Pokládal jsem otázky a čekal, jestli bude sdílná.

„Ráda, ale za hodinu mne budou čekat doma.“ Upozornila a já měl pocit, že jí v hlase zazněl smutek? Povídali jsme si, tedy nakonec se přeci jen ptala víc ona. Čas utekl nejrychleji za celý můj život.

„Musím jít.“ Zvedla se. V očích jí svítila otázka, ale nevyslovila ji. Udělal jsem to já.

„Uvidím tě?“ Tvář se jí rozzářila.

„Jistě. Zítra stejné místo, stejný čas.“ Než jsem stačil pochopit, k čemu se chystá, stála přede mnou na špičkách, políbila mne na tvář a s pozdravem.

„Ahoj,“ utíkala pryč.

Stál jsem na místě ještě dlouho jako socha. Nevěděl jsem, co se okolo mne děje. Ve mně probíhala bouře zažehnutá tím jediným jemným dotykem. Po ní už nikdy nic nebude stejné.

Už je to půl roku, co zažívám své štěstí. Je mé malé soukromé slunce, je jak rtuť neposedí. Chtěl jsem jí říkat jinak než všichni okolo, byla pro mne vyjímečná a já si přál aby to pochopila z každého mého činu, slova. Říkám ji Rie, Rí a ona vždy zčervená jako bych jí tím uváděl do rozpaků. Je tak sladká když se červená. Dnes má moje láska narozeniny, neuvidím ji. Je s rodiči na výletě v Sacramentu. Stále jsem neměl dárek. Prosil jsem ji, aby si řekla, co chce, nebo alespoň naznačila.

„Richarde?“ Šeptala mi tichounce schoulená v mém náručí.

„Ano? Už víš, co bys chtěla?“ Netrpělivě jsem očekával její odpověď. Už týden mne napíná. Dnes, dva dny po jejích narozeninách jsem se konečně měl dozvědět, co by si přála.

„Půjdeme k tobě? Je mi trochu chladno.“ Požádala . U mne jsme byli už mnohokrát, tak mi její prosba nepřišla ničím zvláštní. Jen co se za námi zavřeli dveře, se otočila.

„Chtěl bys znát mé přání?“ Zeptala se tiše. Opřená o mou hruď.

„Jistě, nepřeji si nic jiného!“ Vzrušení ve mne vzrůstalo. Co by si mohl můj anděl přát? Už předem je její přání splněno, udělám vše, o co si řekne.

„Chtěla bych tebe!“ Špitla a zčervenala. Mne? Vždyť mne má na vždy. Nechápal jsem. Asi se můj zmatek zrcadlil i na mé tváři.

„Chtěla bych ráno odejít jako žena.“ Přidala plaše vysvětlení. Trvalo mi jen pár setiny sekundy, než mi došlo, co tím myslela.

Za prvé tu míní zůstat přes noc a za druhé…

Lhal bych, kdybych tvrdil, že mne nikdy nenapadlo, jaké by to bylo milovat se s ní. Jsem na světě příliš dlouho, abych žil celou dobu bez „hříchu“, ale nikdy jsem u toho necítil víc než jen tělesné uvolnění.

„Rie..“ chyběla mi slova. Zvedla vějíře řas a podívala se na mne. Tělo se jí jemně chvělo, slova byla k ničemu. Přitiskl jsem se hladově na její rty, zvedl ji a odnášel do ložnice. Postel jsem tu měl, ale dnes poprvé bude využita k něčemu smysluplnému. Položil jsem ji do podušek a konečně odtrhl rty od jejího sladkého těla.

„Miláčku, jsi si jistá?“ Upřeně jsem pozoroval její obličej. Opětovala mi pohled, a i když se jí pro lidské oko neznatelně klepala brada, hlas měla jistý.

„Ano, jsem. Chci, abys byl první, a také jediný muž mého života.“

Sklonil jsem se a … To ona mi dnes dala ten nejcennější dar, sebe.

Miloval jsem ji, s láskou a opatrností pamatujíc na její lidskou zranitelnost, miloval jsem ji a od toho dne ještě nesčetněkrát. Vždy to bylo nádherné, plné citu a vášně.

Dnes je to přesně rok, co jsem ji poznal. Okolnosti, které nemohu ovlivnit mě nutí na krátký čas odjet. Doufám, že krátký. Nevím, jak bez ní vydržím byť jen jediný den. Je tak mladinká a já netuším, kdy se vrátím. Boj mezi tím sobcem uvnitř a láskou k ní byl nejhorší, co jsem zažil, i když jsem se rozhodoval, že odejdu ze dvora, nebylo tak těžké.

Musím ji donutit, aby žila dál, jako by mne nikdy nebylo. Věřím, že až se vrátím, dokážu ji získat zpět, bude-li to možné. Slíbila to, ale její nádherné oči se leskly slzami.

Čas, jak rychle mi vždy ubíhal, ale teď se mi každá minuta vleče snad století. Konečně! Tolik měsíců bez ní, tolik dnů, co jsem neslyšel její hlas, tolik hodin, co jsem nemohl pohlédnout do její milované tváře. Nemohl jsem se dočkat, až ji sevřu v náruči.

Ach ne ! To není pravda! To jsem pro ni tak málo znamenal? To dokázala na naši lásku tak rychle zapomenout? Díval jsem se na stejnou tvář, kterou jsem vídal vždy, když jsem zavřel oči, nezměnila se, ale tělo … Tělo se proměnilo vysokým stupněm těhotenství. A to není vše, je vdaná! Ten kluk, který byl jejím kamarádem už v době, kdy milovala mne, je teď jejím mužem. Dočkal se, miloval ji už tehdy, nebylo těžké to poznat.

Mé srdce krvácelo, bylo by nejrozumnější odejít, zmizet, ale nemohu. I jen tajný pohled na ni zahřívá mé bolavé srdce a dává sílu žít. Má rodina mne chápe a stojí při mně. Teď tu jsou se mnou, nejsem sám, a přeci… Mel se dívá smutným pohledem a Tex se snaží vymýšlet mi rozptýlení. Trávil jsem ve stínu stromů mnoho času a pozoroval ji.

Křik a zmatek v jejím domě mne donutil vyjít z úkrytu. Za pár okamžiků jsem pochopil a strach mne přikoval na místo. Její „hodinka“ je tu! Do nemocnice je daleko, a tak zůstává doma. Bába, kde je porodní bába? Kde je, aby jí pomohla?! Čas zrychlil svůj běh a já tiše nepozorován hleděl na zrod nového života. Syn! Má láska má syna. Ticho a klid . Dnešní noc je příhodná k tomu být jí na okamžik blíž. Jdu bezhlučně ztichlým domem. Tam vedle její postele v kolébce leží zdroj jejího štěstí. Když před měsícem poprvé vyslovila jeho jméno, mé srdce se na okamžik zastavilo. Richard! Dala mu mé jméno, nezapomněla. Neodolal jsem a pohlédl do kolébky. V tu chvíli jsem pochopil a odpustil. Z drobného obličeje na mne zářily oči barvy letního nebe. Mé oči! To malé, bezbranné stvoření bylo mým dítětem ! Ona, ona se jen snažila zajistit mu rodinu, respekt a zázemí, když jeho otec zmizel. Jak uboze jsem si teď připadal. Jak jsem jen mohl kdy pochybovat o citech svého anděla. Něžně jsem políbil tu, jenž nadevše miluji, a slíbil jí tiše, že již vždy budu bdít nad jejím životem a životem našeho syna. Jediné, co mne rozesmutnilo, bylo, že ona o mé přítomnosti nebude vědět. Den mého poznání byl ale zároveň posledním dnem muže, jehož láska k ní byla zcela nesobecká. Přijal ji s plodem lásky pod srdcem, jenž nebyl jeho. Henry zemřel při dopravní nehodě. Miloval ji natolik, že ji nenechal padnout do hanby, jenž byla osudem každé svobodné matky v této době. Tak nastala vhodná doba zařídit, aby měla život bez starostí. Tedy bez těch finančních. Melody i Texas mne přemlouvaly, abych už nezůstával v pozadí, ale já měl strach. Chtěla by mne znovu? Opustil jsem ji a ona musela hledat pomoc jinde. Zradil jsem ji, mohla by mne i přesto stále milovat? A i kdyby ano, věřila by mi zase? Bál jsem se, a proto ji znovu opustil, nechal jsem ji samotnou vymlouvajíc se na to nejjednodušší. Beze mne může žít volně, beze strachu z toho, kým jsem. Sobec! Tím jsem.

Roky ubíhaly a já si stále více uvědomoval svou chybu, chtěl jsem, aby byla šťastná, měla vedle sebe oporu, ale ona zůstávala sama, jen s naším synem. Nic zatím nenasvědčovalo tomu, že by se u něj projevovala má polovina jeho osobnosti. Byl člověk, snad jen nebyl nikdy nemocný, tělesně byl odolnější, trochu silnější, rychlejší a nadanější než jeho vrstevníci. Díval jsem se, jak roste, dospívá a má láska stárne s ním. Tolik jsem toužil sevřít ji v náruči. Mnohokrát jsem se v noci vplížil do její ložnice, abych políbil ta milovaná ústa a stejně tak často jsem z nich slyšel uniknout své jméno.

Teď, když je Rich na vysoké, je úplně sama. Začal jsem se nenávidět, díval jsem se, jak jezdí po okolí a pomáhá potřebným. Všem, jenž zůstali sami jako ona. Jen díky rodině jsem stále schopen rozumě uvažovat.

Richard se žení ! Novinka pro ni i pro mne, a to není vše, čeká potomka. Bohužel ona svatbu svého syna neviděla. Vzali se s tou dívkou jen oni a svědci. Prý si Kristín nepřála velkou svatbu. Nevím, nikdo ji nezná, ani nepřijela s Richardem, aby ji mohl představit. Snad bude vstřícnější, až se to malé narodí.

Dcera, mám vnučku! Těšil jsem se, až ji uvidím stejně jako má Rí. Jede k nim, Richardova žena sem z nějakého důvodu stále odmítá přijet. Nejede však sama. Já a se mnou zbytek mé rodiny letíme také. Je úžasné mít se s někým možnost podělit nejen o bolest, ale i o radost a štěstí. Bylo to poprvé, co jsem se letěl podívat za svou vnučkou a do jejích let ještě mnohokrát vždy, když letěla Rí. Pak se ale štěstí unavilo a mou „lidskou“ rodinu dostihly stíny. Kristín odešla i s malou Elizabeth k jinému muži a můj syn se vrátil k matce. Jeho srdce krvácelo a on potřeboval veškerou lásku, kterou mohl mít. Bylo mu zle, nikdo netušil proč. Vlastně všichni to připisovali jeho rozvodu. I já pochopil, co se děje, až když bylo téměř pozdě. Richard se měnil. Ta část, kterou zdědil po svém otci, po mně, se probouzela. Do teď nevím, co bylo spouštěcím mechanizmem, ale byl jsem rád , že se to stalo tady a ne mimo můj dosah.

Cítil jsem neklid už celý den. Něco bylo špatně a já nemohl přijít na to, co. Rí! Její jméno se objevilo jako blesk z čistého nebe. Vyřítil jsem se z domu, jak nejrychleji umím. Ucítil jsem ho během pár minut, ale najít ho trvalo déle. Byl pološílený, netušil, co se děje.

„Richarde.“ Oslovil jsem ho. Zahleděl se na mne, v očích zmatek.

„Kdo jsi?“

„Tvůj otec.“ Asi nebylo vhodné to na něj takto vychrlit, ale nemohl jsem si pomoci.

„Co?!“ Vyděšeně se na mě podíval.

„Chci ti pomoci. Vím, co ti je. Dovol mi, abych ti pomohl.“ Začal jsem se ho snažit uklidnit. Nevypadalo to, že by mě nějak moc poslouchal. Nervózně těkal očima po okolí v touze po útěku.

„Richarde, prosím!“ Stál jsem bez hnutí a nadával si. Měl jsem sebou vzít Gregoryho. Jeho schopnost by se teď hodila. Přesně v okamžiku, když jsem si začínal být jist, že uteče, jsem ucítil jemnou vůni patřící Mel.

„Joshuo?“ Pomalým krokem vcházela na cestu mezi nás.

„Ano…. Richarde, klid, ona….“ slova mi zamrzla na rtech.

Mé obavy, aby se nelekl víc, byly liché. Jeho oči soustředěně hleděly na ni a ona na tom byla stejně. Okolní svět po ně přestal existovat.

„Melody?“ Nechápavě jsem ji oslovil. Prožíval jsem déjà-vu. V okamžiku, kdy se jejich pohledy setkaly, se ve vzduchu objevily jiskřičky elektrických výbojů a pomalu mi docházelo, co se tu děje. Oni se našli! Zamilovali se! Nebude síly, která by je rozdělila. Bylo to vůbec poprvé, co jsem měl šanci vidět tento jev osobně. Zatím jsem o něm jen četl ve starých kronikách Jistě, i mně se to stalo, ale mým protějškem byl člověk, to zdaleka nemohlo být tak silné. Chybný předpoklad! Zdálo se mi věčnost, než mi odpověděla.

„Joshi, já,“ nevěděla, jak popsat to, co právě prožívala.

„Já vím. Prosím, přesvědč ho, aby šel s námi.“ Požádal jsem ji. Přeci jen teď byla mnohem větší šance, že poslechne ji než mne.

„Richarde, jmenuji se Melody a jsem společnicí tvého otce. Prosím, mohl bys jít s námi? Se mnou? Vysvětlíme ti, co se s tebou děje. Pomůžeme ti to zvládnout.“ Prosila ho hlasem, který jsem u ní nikdy neslyšel. Byl plný lásky a něhy. Jistě milovala všechny členy rodiny, ale tohle byla jiná láska. Nebýt situace, tak nestabilní, vynutilo by si toto poznání můj úsměv. Takhle jsem ale napjatě čekal na jeho reakci. Pomalu natáhla ruku směrem k němu, váhavě se pohnul směrem k ní. Teď jsem se stal jen bezmocným pozorovatelem. Vše měla v rukou Mel. Povzbudivě se na něj usmála .

„Děkuji, Richarde.“ Řekla tiše.

Naznačila mu směr, kterým se má dát, a sama šla o krok před ním. Když se na okamžik podívala na mne, pochopil jsem. Rozběhl jsem se domů. Bylo potřeba připravit Tex i Gregoryho na nového člena rodiny.

„Tex, Rory!“ Volal jsem ještě před domem . Byli v obýváku dříve než já.

„Co se děje?“ Ptal se Rory.

Už dávno jsem pochopil, že je buď velmi nadaný, nebo z královské krve. Je dost těch, kteří mají krev králů. Ani mezi upíry nejsou levobočci neznámí. Jen se nepřiznávají, nemluví se o nich. Proto už mne nepřekvapuje, že se jeho nadání pozvolna rozvíjelo. Teď mu jeho dar umožňoval cítit napětí, které naplňovalo mé tělo.

„Richard! Mění se. Mel ho vede k nám, je dezorientovaný, netuší, co se s ním děje. A myslím, že on a Mel…. splynuli.“ Podával jsem rychle známé informace, měli jen pár minut k jejich zpracování, už jsem slyšel, jak Rich spolu s Mel přicházejí.

„Už tu budou. Prosím, Gregory, pomoz mu najít klid. Dej nám čas vysvětlit mu, co s ním je, kým je a proč.“ V rychlosti jsem ještě požádal svého druhého „syna“. Kývl. Během několika sekund se objevila Mel s Richardem v patách. Už vypadal klidněji – jistě díky konejšivým slovům Mel.

„Pojď za mnou. Není čeho se bát, budu s tebou. Nikdo ti neublíží. Slibuji.“ Pomáhala mu překonat obavy. Vešla jako první a Rich obezřetně za ní. Zatím u něj převládal instinkt lovce nad vědomím člověka. Představil jsem si, co vidí.

Drobnou dívku sedící v polštářích, mne sedícího v křesle a chlapce, či mladého muže stojícího za mnou. Normálně nic, co by působilo nebezpečně, ale on teď cítil to, co žádný člověk. Cítil naši podstatu, on viděl tři predátory, které neznal. Jeho obezřetnost byla na místě.

„Richarde, dovol, abych ti představila svou i tvou rodinu. Texas, má dcera. Gregory a náš vůdce a tvůj otec Josuha,“ pomalými pohyby ukazovala na každého z nás a sama si šla sednout na pohovku, kde bylo dost místa, aby si mohl přisednout, pokud se pro to rozhodne. Zvědavě si nás prohlížel.

„Co se se mnou děje? Ty mi to prý vysvětlíš?“ Obrátil svůj pohled ke mně. Stále nám nedůvěřoval na tolik, aby změnil své místo poblíž francouzského okna, kterým vstoupili. Stále chtěl mít rychlou možnost úniku.

„Ano. Prosím, ať se ti mé vysvětlení bude zdát jakkoli bizardní, nezpochybňuj ho. Pamatuj na to, jak ti je. Teď mi, prosím, odpověz. Tvůj sluch, čich, zrak, síla, rychlost, to vše je teď mnohonásobně lepší, větší, ostřejší. Je to tak?“ Chvilku bylo ticho.

„Ano, je.“ Přitakal.

„Tak to měj na paměti, než mne budeš mít za blázna. Já a tvá matka jsme byli milenci a ty jsi plodem naší lásky. Bohužel jsem o tvém zplození neměl nejmenší potuchy. Zjistil jsem to, až měsíc po tvém narození. To by ovšem nebylo nic zvláštního a nezapříčinilo tvůj nynější stav, pokud bych byl člověk. Já jím ale nejsem stejně jako nikdo v této místnosti.“ Na okamžik jsem se odmlčel, viděl jsem, jak se výraz jeho tváře mění od překvapené přes pochybovačnou ke zvědavé.

„Vidím, že jsi se rozhodl mi věřit. To je dobře. Milý synu, já jsem tvorem z lidských mýtů a pověr. Lidé nám říkají různě, ale v této době je nejčastějším označením našeho druhu upír.“ Dal jsem mu znovu čas zpracovat tuto dost nečekanou informaci. Jeho oči putovaly z jednoho na druhého člena rodiny, až se zastavily na Mel. Jen němě kývla.

„Jak tomu mám rozumět? To jako že nejsem člověk? A co jsem byl do teď?“ Jeho hlas začínal nabírat rozčilený tón. Mne však zaujalo něco jiného, nezpochybňoval kým, jsme my, jen svou osobu, svůj zdravý rozum.

„Ano, uvažuješ celkem správně. Ty jsi stále z poloviny člověk – teď ještě víc, protože tvá proměna stále není u konce. Nevím, jak dlouho to potrvá, jsi první svého druhu. Ještě nikdy v celých našich dějinách se nenarodil, ehm, kříženec. Ty jsi na půl člověk, na půl upír. Ti, jenž se jako lidé narodili, jsou jiní, ty jsi měl naše geny při zrození. Jak bude tvá proměna postupovat, měly by se objevovat i fyzické změny.“ Upozorňoval jsem ho.

„A to, co cítím teď, je co?!“ Rozčiloval se, ale spíš na nedostatek mé účasti.

„To, co cítíš, by měl být začátek změn. Pokud tvá proměna, já bych řekl spíše dospívání, bude pokračovat, jak myslím, tak teď se zlepšují tvé smysly a svalstvo. Ty další změny přijdou v následném sledu.“ Vysvětlil jsem mu svou teorii.

„Co vše se ještě změní? Vy nevypadáte jinak než lidi.“ Naznačil uvozovky.

„Toto!“ Ukázal jsem mu svou pravou tvář, jistě všichni jsme většinu času zůstávali v podobě lidské, ale ta byla jen kamufláží.

„Ach.“ To bylo jediné, co z něj vyšlo.

Dny běžely a Richard se pomalu uklidňoval. Změny přicházely ve vlnách, a tak byl čas se na ně připravit. Jak se blížila poslední vlna, blížila se i chvíle, aby opustil Rie. Jistě že ne na trvalo, ale bydlet by měl jinde – u nás. Naštěstí jeho „dospívání“ trvalo téměř půl roku, a tak měl on i my dost času se na vše připravit.

„Richarde, vím, že miluješ svou matku stejně jako já, ale už opravdu nadešel čas tvého odchodu. Nebylo by bezpečné zůstávat s ní. Díky své lidské polovině nemáš problém opanovat své pudy, ale je tu spousta jiných věcí. Přestal jsi stárnout, nespíš jíš o mnoho méně, tvé smysly ti odhalí věci, které by normálně zůstaly utajeny. Ani ty nedokážeš být v pozoru 24hodin. Jak budeš vysvětlovat své odlišnosti? Nezapomínej, je to tvá matka, vidí víc než okolní lidé, nemůžeš před ní svou proměnu utajit na dlouho, pokud u ní zůstaneš.“ Viděl jsem, že se mu má slova nezamlouvají, ale chápal nezbytnost tohoto kroku. Ani mně se nelíbilo, že má Rie zůstane znovu sama.

„Nemusíš přeci odcházet daleko. Mel jistě rádi přijmou na zdejší kliniku a ty si můžeš otevřít kancelář v Sacramentu. Nemusíme odejít, nikdo. Alespoň několik let. Já a ostatní něco vymyslíme, abychom zapadli. Prozatím zůstaneme doma skryti jako doposud.“ Nabídl jsem mu řešení jak zůstat v blízkosti té, na níž nám oběma záleží. Už před časem jsme si vyříkali vztahy a našli společnou řeč. Pochopil mne a odpustil.

„To zní rozumně. Jen jak chceš představit sebe, Tex a Gregoryho?“ Váhavě souhlasil.

„Nijak, alespoň po nějakou dobu nebudeme existovat – nikdo, ani Mel. Jen ty! Chceš tu přeci zůstat co nejdéle?“ Upozornil jsem ho, když jsem viděl, jak hodlá protestovat. Nestárneme a to je věc, na kterou si musí zvyknout, ještě se musí učit a zvykat na zákonitosti „nového“ života.

Dny se ustálily a čas pomalu plynul.

Díky Melody se můj syn díval na svět veseleji, jediným mráčkem na nebi zůstávala Elizabeth. Tolik si přál být své dceři otcem, být jí na blízku, ale její matka si to nepřála, a on sám toužil mít ji u sebe, ale copak mohl? Co já, Texas, Melody a Gregory ? Mohla by tu vyrůstat a nevšimnout si, že jsme stále stejní? Ne, to nešlo. Přesto jednou za rok, v den jejích narozenin za ní jezdil. Tajně! Melody, ač jí bylo jasné, proč to dělá, neměla tyto dny ráda. Vracel se zkroušený, nešťastný, rozzlobený na celý svět. Jeho malá princezna neměla takový život, jaký jí přál, jaký ji chtěl dopřát. Z peněz, co posílal, se těšili jiní, a ona … Prý je krásná, chytrá a milá. To si ale o svých dětech myslí každý rodič.

Přišel čas udělat radost mé lásce. Rich se rozhodl, že je na čase představit Melody. Je to pět let, co ji požádal o ruku a ona souhlasila. Vzhledem k tomu, že jsme její jediná rodina, chápal, že chce počkat, abychom mohli být součástí jejich slavného dne. Proto počkali, jen jeden byl vyloučen z „oficiální“ části a tím jsem já. Nevadilo mi to, vidět Rie, jak se šťastně usmívá, mi stačilo. Co by byla svatba bez svatební cesty, a tak naši novomanželé odjeli.

Sedl jsem si do svého křesla, zavřel oči a snil. Snil o tom, jaké by to bylo stát tam v místním kostele s Rie po boku a dívat se, jak se náš syn žení. V tom se můj „sen“ změnil. Nebyla to Melody v nadýchaných bílých šatech a nebyl to Richard, kdo na ni čekal u oltáře. To já si hrdě vedl z kaple svou Rie. Můj lid jí skládal poklony, jak se na královnu sluší. Byla by dokonalá královna. Škoda, že to vše je jen sen, mé zbožné přání.

Texas a Gregory nastoupili na zdejší střední a způsobili „nečekaný“ rozruch. Poprvé jsem se začal doma nudit. Rozhodl jsem se zkusit něco nového. Učit! Vlastně to není nic nového, ale tohle bude jiné. Zatím jsem učil jen členy své rodiny. Přivedl mne na to rozhovor s Gregorym. Hned první den, když se vrátili za školy. On naprosto otrávený, a Tex s natěšenýma očima.

„Je opravdu nutné znovu absolvovat střední?“ Rozmrzele si stěžoval.

„Ano, je. Nezapomínej, že oficiálně jste dětmi Melody a ona jako uznávaná lékařka si nemůže dovolit neposlat své děti do školy.“ Ujistil jsem ho, i když to nebylo nutné, byla to jen řečnická otázka. Plně si uvědomoval své povinnosti.

„O.K. Jen škoda , že jsem si to neuvědomil dřív. Bavilo by mě víc učit než se učit!“ Pronesl pobaveně.

„Ve škole hledají profesora historie.“ Podíval se na mne a ušklíbl se. Nerozmýšlel jsem se dlouho, být zas součástí něčeho mne lákalo. Jistě to trochu ztěžuje mou „práci“, ale i to jistě půjde nějak vyřešit.

Z důvodu čistě sobeckých jsem dával společně se svými blízkými pozor na našince, kteří se vymkli kontrole. Nestál jsem o oficiální „návštěvu“ vyslanců „mé“ rodiny. Ta stále neměla potuchy, kde se nacházím, a já na setkání s nimi, či kýmkoli ze dvora neměl náladu. Zde jsem byl jedním z davu a vyhovovalo mi to. Bylo to samozřejmě svým způsobem sobecké vůči mým „poddaným“, ale dva vládci jim musí stačit.

Za pár dnů má Elizabeth narozeniny, bude jí 15, a Mel se znovu snaží přemluvit Riche, aby nejezdil. Dnes má na své straně i mne. Potřebuji pomoci s pár výtržníky na jihu a chtěl bych mít s sebou raději jeho. Je lepší řečník. Myslím, že jedním z jeho darů je vemlouvavost, dokáže si prosadit téměř cokoli, pokud to opravdu chce, a když k tomu přidám jeho schopnost předvídat …

„Dobrá, dobrá, ale i tak mám podmínku. Gregory, ty pojedeš s námi a podíváš se za ní.

Zkontroluješ, zda je v pořádku.“ Nedal se. Nakonec jsme se dohodli, že Gregory zkontroluje Elizabeth a dá nám vědět. Byli jsme pryč jen dva týdny. Přesto v den, kdy jsme se vrátili, jsem zjistil, že se cosi změnilo, ale trvalo mi rok, než jsem přišel na to, co.

Gregory!!! Nepomáhaly ani mé schopnosti, nechtěl se svěřit, a tak není síla, která by překonala barieru a donutila ho se svěřit. Vypadá to ale, že přeci jen někdo ví, co za jeho častým mizením je. Naše malá Tex byla strážkyní jeho tajemství. Začínal jsem tušit, že je zatím nějaká dívka, ale ani ve snu mne nenapadlo jaká. Už je to více jak rok a jeho podivné chování trvá, čekal bych, že už nám ji představí, ale on nic.

Ve škole je mi dobře, i když i tu se najdou věci, které nemusím. Naprosto jsem pochopil Gregoryho. Věčný zájem opačného pohlaví je unavující. To mi připomnělo jednu z příhod, která Gregoryho stála hodně sebeovládání.

Jedna z místních krásek se rozhodla, že získá jeho srdce. Když mi Tex doplnila události, které jsem neviděl, bylo mi ho líto. Alisha, dívka na lidské poměry velmi krásná a také o ročník výše něž Rory, se rozhodla, že ho uloví. Bylo to krátce po jejich nástupu sem do školy. Začalo to v jídelně. Tohle mám z Texisna vyprávění. Stáli společně ve frontě na jídlo a Gregory se tvářil otráveně jako vždy.

„Vítám tě u nás na škole, Gregory.“ Přítulně se k nim přivinula vnadná bruneta.

„Hm,“ zavrčel náš milý hoch.

„Myslím, že bys ocenil doprovod, který by ti ukázal co a jak.“ Svůdně mrkala a Gregoryho obličej byl prý stále víc podmračený.

„Můžeš si sednout se mnou, ráda tě zasvětím do tajemství této školy.“ Tehdy naši malou Tex nenapadlo nic lepšího než „bratra“ popostrčit do rukou té pokušitelky.

„Tak to bude fajn, alespoň Gregory nebude sedět sám, já mám totiž pozvání od spolužáků.“ Předhodila ho té harpii na pospas. Po společném obědě se od něj Alisha odloučila, jen když odcházela na své vyučování. To trvalo týden, a když se mu přede všemi pověsila kolem krku a snažila se ho políbit, vypěnil. Stál jsem opodál a poslouchal, jak se jeho melodický hlas rozléhá celým parkovištěm. Křičel na ni plný vzteku. Její pohled byl víc než naštvaný, sliboval pomstu. Měl jsem tehdy trochu obavy. Znal jsem Gregoryho dost na to, abych věděl, že jeho ovládání je téměř dokonalé. Vyvést ho takto z míry se zatím nepovedlo ani Tex a jejím žertíkům. Bylo to v době, kdy se ztrácel každý měsíc na nějaký ten den, byl roztěkaný a nesoustředěný. Možná díky tomu se jí to povedlo.

Pomsta měla přijít přesně, jak jsem předpokládal, bohužel na ni doplatila znovu Alisha. Její pomluvy měly přesně opačný účinek. Gregory se stal ještě více žádaný. Texas ho nechala trpět celý rok. Když nastoupil po prázdninách do předposledního ročníku, nenápadným našeptáváním do uší okolí mu pomohla osvobodit se a získat trochu soukromí. Vzdychání po nich obou ale neskončilo. Ani já jsem nebyl ušetřen. Studentky dávaly svůj zájem najevo zcela roztomile a nebyl problém nechat je u platonických představ. Horší to bylo se svobodnými členkami sboru. Pomohla mi náhoda, díky nedorozumění mne začaly považovat za homosexuála a já to nevyvracel. Vlastně nebýt mých schopností, ani bych o tom neměl ponětí. Mé vedení hodin se zamlouvalo nejen vedení, ale hlavně studentům a mě těšilo vidět v jejich tvářích zájem.

Čas letí rychleji, když máte čím se zabavit. Měl jsem školu, rodinu a hlavně Rie. Díval jsem se, jak dělá vše, aby byla nápomocná. Ani teď jsem nezapomínal na své povinnosti. Díky nim jsme občas museli na čas zmizet. Snažili jsme se to zařídit tak, aby neodjížděli všichni, ale občas to nešlo jinak. A tak se stalo, že v den Elizabethiných osmnáctých narozenin jsme byli společně s celou rodinou v New Yorku. Partička „mladých“ si tu jen tak pro zábavu stvořila pár „nečistých“ a nechala je řádit podle libosti ve městě. Richard byl nazlobený, ale přeci jen, co je Elizabeth starší, prožívá její narozeniny klidněji. Ví, že ji již nikdy neuvidí, a snad se s tím konečně začal smiřovat. Vím, že jí založil fond. V okamžiku, kdy dodělá střední, ji zkontaktují právníci a ona bude mít poprvé možnost rozhodnout se, jakou budoucnost by si přála. Studovat, pracovat, cestovat, vše, co jen bude chtít. On však nebyl ten, kdo byl nervní.

Nevím kdo, či jaká dívka za Gregoryho chováním vězí, ale na rozdíl od Riche byl on nevrlý a hned, jak mohl, zmizel. Tentokrát byl pryč týden.

Když se objevil, byl tak jiný, zamyšlený, ale oči mu zářily a na tváři měl úsměv. Bylo zajímavé pozorovat nejen jeho, ale i Tex. Když se objevil v pokoji, tak se buď potutelně uchechtávala a nebo protáčela oči. Pokud ji zpozoroval, zakřenil se a ona na něj v odpověď vyplázla jazyk. Jak puberťáci, ale oni se tak už dlouho nechovali. Měli společné tajemství.

Jsme v Chicagu a bohužel to vypadá, že tu budeme muset zůstat déle, než jsme čekali. Melody už zařídila omluvu pro sebe i Tex a Gregoryho, i já se omluvil. Gregory znovu zmizel. Byl zpět dřív než obvykle a měl velmi špatnou náladu. Je stále jak na trní a Texas se od něj skoro nehne. Jako by ho utěšovala? Krucinál, co se mu stalo?! Proč nepřijde, pomohl bych mu!

Je to už přes týden a Gregoryho chování se nelepší, špatná nálada ho neopouští. Je stále jak na jehlách, už několikrát jsem zahlédl, jak se s Tex o něčem dohadují. Uklidňovala ho. Odjížděl jsem zpět do Rivetonu s obavou. Co se stalo jednomu z mých synů? Co mu nedovolí přijít za mnou?

Rich s Mel a Tex se mají vrátit až později. Netuším, jak se Texas povedlo Gregoryho přemluvit, že by bylo dobré „vysadit“ a zůstat s nimi

Konečně doma! Tolik se mi stýskalo. Po mé milované Rie, dokonce i po škole a studentech. Po tom mumraji a bezstarostnosti tady. Ráno mne čeká znovu kolotoč, ale dnešní noc patří jen Rie. Seděl jsem na stromě poblíž jejího okna a díval se, jak spí. Dnes jsem slyšel v domě i další srdce, že by měla návštěvu? Bylo by to dobré, zahnala by její samotu.

Škola, jak osvěžující, a dokonce na mne dnes čeká nová studentka. Už přede dveřmi učebny jsem ucítil tu vůni. Byla mi povědomá, jen kam ji zařadit?

„Aaa! Nový zájemce o dějiny? Těší mne, jmenuji se Joshua Rico a jsem zdejší profesor dějin a matematiky. Vy jste?“ Usmál jsem se na krásnou dívku a podával jí ruku.

„Elizabeth Stockwood, těší mne.“

To není možné! Má vnučka. Co tu dělá? Měl jsem jen pár setin vteřiny abych překonal údiv. Pochopil jsem tu povědomou vůn, patřila jí a míchala se v ní vůně Rie a Riche podbarvená její osobitou složkou. Tak tohle bude pro Richarda překvapení. Nemýlil se, je opravdu chytrá, zvídavá a její jemný obličej oplývá krásou a hrdostí. Jenže proč se tu objevila? Stalo se snad doma něco? No však bude čas vše zjistit.

Bydlí u Rie , samozřejmě kde jinde a vypadá, že je tu spokojená. Moje láska je také nadšená, oči jí září. Je tak krásné vidět ji šťastnou. Vím, chovám se jak malý, ale asi mě nakazili naši „mladí“ a tak jsem Richardovi neřekl kde se nachází jeho dcera.

Včera přijel i se zbytkem rodiny, ale Gregory je stále duchem mimo. Snad se to tady urovná a bude zas líp. Jsem zvědav co Rich řekne až zjistí, že tu má dceru. Jenže…, nejen na něj čekalo překvapení a to velmi nečekané překvapení.

Tex a Gregory jsou zpět ve škole a jak jinak než znovu v obležení, jakoby vždy když se vrátí z „dovolené“ začínali od začátku. Ale v jejich chování je znát změna způsobená Gregoryho náladamy. On je …je stále nenaladěný a Tex je neustále někde poblíž. Teď i tady ve škole, kde se obvykle nechovali tak … důvěrně. Co se během dne stalo? Gregory se usmívá! Nechápu co tak rychle změnilo jeho náladu, ale tohle není maska pro lidi, tohle je opravdové.

Dny utíkají , Gregory je jak vyměněný a Rich … Tak ten je po počátečním šoku jako sluníčko. Vznáší se na růžovém obláčku a kdyby to nebylo nápadné trávil by každičkou minutu se svou dcerou. Je to poprvé od okamžiku kdy poznal Melody , že bez ní vydrží i dva dny v klidu. Škola je jediným místem kde mohu svou vnučku vidět a přiznám se, že mě velmi překvapuje. Je opravdu nadaná, chytrá, má zajímavé postřehy, krásný smích a to i přesto, že v sobě nosí nějaké tajemství.

Richard přijel domů ve velmi špatném rozmaru. Většinou je usměvavý když přijede od Elizabeth.

„Richi co se děje?“ Po půlhodině mám jeho přecházení dost.

„Nic jen …. je to snad prokletí rodu? To krucinál není normální!“ Stále pochoduje a brblá.

„Sakra stůj! Stalo se něco s Mel nebo u Rie? „

„Ne s Mel je vše v pořádku, ale za to má dcera pro mě měla „malé“ překvapení!“

„Tak to vyklop. Jsme tu sami, bez obecenstva tak dělej. Jsi jak lev v kleci a až se ti tři vrátí měl by jsi být už v normálu, jinak se na tebe sesypou s otázkami.“

„Elizabeth je těhotná! Za čtyři měsíce….proto tu je.“ Vypadlo z něj.

„Těhotná?! Ale….“ Jak to, že jsem si toho nevšiml.

„Ne neptej se, ona sama neví s kým a žádné podrobnosti jsem z ní nedostal. Sakra! Co to bylo za bastarda! Copak je to normální? Měla dodělat školu, užít si vysokou a pak…zařídil jsem aby mohla dělat co by chtěla. Ale teď ….jistě postarám se o ně, ale proč?“ Vztek a bezmoc z něj přímo sálali.

Tedy jestli takto vyváděl před Elizabeth tak chudák holka.

„Synu, klid to přeci není tragédie. Studovat může i tak. Má Maj a nás, nás všechny. Jen …..měla by vědět čím je část její rodiny.“

„To ne, v žádném případě. Ona je člověk a nic nenapovídá tomu, že ne.“ Ohradil se.

„Dobře necháme to zatím tak. Richarde … nebyl jsi na ní zlý, že ne?!“ obával jsem se jeho odpovědi.

„Jistě, že ne. Joshi za koho mne máš? Nemohl bych na ni být zlý, na to ji příliš miluji. Je to má dcera, to jediné co se mi v lidském životě povedlo.“ Překvapeně si mne prohlížel.

„Jak tě to vůbec napadlo?“ Vyhrkl překvapeně.

„Kdyby jsi se viděl. Vyšiluješ a pokud nechceš aby se ptali i ostatní tak se uklidni. Nediv se, že jsem se musel zeptat.“

„Já … omlouvám se. Co se jí stalo? Když jsem se zeptal jestli to bylo … rychle a důrazně to popřela. Zněla věrohodně a tak nechápu jak je možné, že nezná otce. Přeci ví s kým spala. Nechápu proč to nechce říct. Nic by to neměnilo.“

„Richarde, ona jistě ví proč to dělá. Dej jí čas jistě se pak svěří.“ Poklepal jsem mu na rameno.

„Doufám.“ vzdychl.

Zdá se, že páru už vypustil. Chvíli jsme se bavili o zajímavých kauzách které teď řeší a když ucítil Mel usmál se. Byl jsem rád, že je něco co mu vždy vykouzlí úsměv na tváři. Zmizeli ve svých pokojích hned jak dorazila společně s Tex a Rorym.

„Tak co je nového mezi mládeží vy dva?“ Začal jsem hovor.

„Nic moc. Jen naše Lizi má pár dalších ctitelů. Ale zatím si nic nezkusili. Čekají až se rozhoupe Vincent.“ Pronesla Tex a hodila okem po Gregorym. Ten tiše zavrčel. Co to mělo znamenat? Že by Elizabeth? Ne to je hloupost, vždyť je to Richardova dcera. On a …? Ne !

Gregory je od včera nějak tichý. Poznám kdy ho něco trápí a kdy uvažuje a teď mi přijde, že se v něm sváří obojí. Straní se všech i Tex. Není to ta nervozita jako před několika týdny, tohle je jiné. Vlastně všichni se teď chovají jinak, je zvláštní co příchod Elizabetin příchod udělal s touto rodinou. Emoce které teď prosakují z každého z nich jsou tak … lidské ! Líbí i děsí mě to.

„Richarde….miláčku, prosím nevyšiluj, ale dnes jsem poznala tvou dceru.“ Mel opatrně našlapuje.

„Jak? Vždyť jsem….“ Nechápavě se otočil. Byli jsme všichni doma společně když přijela z kliniky. Rich byl překvapený, když se dozvěděl, že je Elizabeth tady a požádal nás abychom se drželi zpátky. Nechtěla nás ještě poznat a mi to respektovali.

„Byla dnes u nás na klinice. Upadla a zlomila si ruku. Proč jsi mi neřekl, že čeká dítě?“ Ujišťovala ho, že jeho přání nebylo porušeno a zároveň jemně vyčítala, že se nesvěřil.

„Upadla? A je v pořádku?“ Aj tak „naše“ tajemství je prozrazeno. Koukl jsem se na ostatní. Texas byla překvapená, ale Gregory ne. Spíš mi připadal zadumaný.

„Ano nic se jim nestalo, jen si zlomila ruku. Nic komplikovaného. Proto tu je?“ Nedala pokoj.

„Ano proto. A než začneš mít všetečné otázky… Je jen ona a to malé, otec neznámý. Tečka!“ Bylo znát, že se s tím ještě sám nesmířil. Nevadil mu fakt, že bude dědeček, ale spíš její rozhodnutí neprozradit otce. Měl na něj vztek. Nechat jeho dceru na holičkách byl v jeho očích neodpustitelný prohřešek.

„To, ale jak se zdá není překážka k tomu aby jí místní kluci nadbíhali. Měla rande s mladým Kashay a jak se zdá jemu to ani v nejmenším nevadí. Nelíbí se mi to. Chápu, že by neměla být sama, ale… je tak mladinká a on… čeká ho vysoká, Prinstone. Je to prestižní škola , ale pět let je dlouhá doba. Obzvláště bude-li tak daleko. Neměla by se teď vázat, nechci ji vidět zklamanou, zraněnou.“ Stěžoval si. Když už jednou pustil stavidla svých starostí sypalo se to z něj. Melody ho pohladila po ruce.

„Ona to zvládne, má tebe a Maj. A že je o ní zájem!? Je krásná a přece by jsi nechtěl aby prožila život sama. Pokud ho má ráda tak jim dej zelenou. Sám jsi říkal, že je to chytrý a hodný kluk.“ Předkládala mu argumenty Mel. Neříkal nic, ale cítil jsem, že mu to není po chuti. Pro jeho holčičku nebude nikdy a nikdo dost dobrý. Chápal jsem ho. Stejně jsem to cítil s Rie i když u mne v tom hrála roli i žárlivost.

„Necháme to ano!“ Požádal ji a políbil. Byli jediní z nás kteří toto gesto brali jinak. Bylo to jako heslo k tomu zmizet v soukromí. A dnes to bylo i dobře. Byl jsem rád, Richard potřebuje zaměstnat hlavu jinými myšlenkami. Vzpomněl jsem si na otázku kterou mi položil krátce po začátku jejich vztahu.

„Otče, pokud to chápu dobře tak vzhledem k tomu, že ty máš syna, mne a já jsem již zplodil dceru…. mohu očekávat, že společně s Melody…?“ Díval se na mne s nadějí. Tolik mu chyběla jeho malá Elizabeth. Nepochopte mne špatně, nechtěl náhradu, nemohl zapomenout, ale toužil být otcem. Otcem na plný úvazek, starat se, rozmazlovat, učit a tvarovat nový život.

„Synu tvé předpoklady jsou logické, ale nepočítají s jedním drobným detailem. Mel není čistokrevná. Ona svůj život začala jako člen jiného druhu, tím čím je dnes je následek přeměny která její tělo zmrazila do neměnného stavu a jak jistě víš tělo ženy se během těhotenství mění. Je mi to líto chlapče.“ Bolelo mne vidět zklamání a smutek v jeho očích, stejně jako kdysi v očích Melody .Naštěstí jejich cit je hluboký a ryzí. Našli smysl jeden v druhém a Richard přijal za své Texas i Gregoryho. Tex zcela, vždyť ona byla pravou dcerou jeho ženy a Gregory…Ten mu byl víc bratrem než synem. Oba brali za otce mne a u Riche to tak opravdu bylo.

Blíží se ráno, Mel dnes nemá službu a tak nehrozí , že by se ti dva vůbec objevili. Texas jede do školy sama což je zvláštní. No nebudu to komentovat, ono se uvidí.

Mám toho dost!! S Gregorym není k vydržení. Bloumá domem, nebo mizí čert ví kam.

„Rory mohl by jsi?“ Požádal jsem toho nevyrovnaného mladíka kterým posledních pár dní je.

„Ano Joshi . Potřebuješ něco?“ Otočil se s nevidomým výrazem.

„Ano mám! Chci tě požádat abys mne doprovodil na lov.“

„Ale já byl nedávno?“ namítl.

„Přesto…“ Řekl jsem důrazně. Pochopil.

„O.K. Kdy vyrážíme?“

„Do deseti minut pokud něco potřebuješ, okamžitě pokud ne.“

„Tak jdeme. Kam sever, jih …?“ Stál na terase a díval se přes vodní plochu.

„Sever. Chci ti něco ukázat.“ Rozhodl jsem se ukázat mu dnes už trosky domu v kterém jsem prožil nejkrásnější a nejintenzivnější rok svého života. Tušil jsem, že se něco děje. Byl roztěkaný už dlouho, ale teď přibyl i smutek a bolest. Trápilo mne ho takto vidět. Musím přijít na způsob jak mu pomoci, jak ho přesvědčit aby mluvil.

„Kde to jsme?“ Rozhlížel se po zbytcích zdí ve kterých už les zabíral zpět své území.

„Tady jsem poznal Rie, tady jsem byl sám sebou, zde jsem byl jen zamilovaný muž milovaný krásnou ženou. Zde , ale i můj život ustal. Když jsem ji nechal odejít se slibem, že na mne nebude čekat. Tyto zdi byli svědky mého hloupého rozhodnutí nechat ji odejít z mého života. Mé jediné rozhodnutí kterého lituji. Neměl jsem nejmenší právo rozhodovat i za ní. Měl jsem přijít, zvlášť když Henry zemřel a nechat ji aby se rozhodla sama. Dnes vím, že by její rozhodnutí by znamenalo nejen vidět Richarda vyrůstat, ale být s nimi. Ona by mne nenechala odejít. Jenže byl jsem tehdy hloupý, sebestředný, myslel jsem jen na sebe a schovával se za vznešené „.. má zůstat člověk, žít v nevědomosti…“ Vím , že by se nerozmýšlela ani okamžik kdybych před ní položil volbu či žít se mnou nebo beze mne. Ani kdyby znala všechny podrobnosti co by život po mém boku obnášel, zvolila by mne. Ale já to neudělal a odkázal tu jenž nadevše miluji k samotě, k životu bez pohlazení, polibku , bez lásky. Pokud jsi i ty našel svůj osud rozmysli si dobře své další kroky. Nezapomínej na to, že i ona má právo rozhodnout se sama. Nebudu pátrat ani se ptát kdo je ona, ale vidím jak se trápíš a proto chlapče nechtěj rozhodnout za vás oba. Vždy by jsi totiž rozhodl špatně. Bude to totiž jen tvá vůle, nikoli její volba.“ Seděli jsme na rozvalinách a poprvé za poslední dobu jsem měl pocit, že se mu v očích objevilo světlo které ho činilo vyjímečným.

„Děkuji otče, já … cením si tvých slov i toho, že respektuješ mé soukromí. Máš pravdu našel jsem ji, svůj osud, druhou polovinu své duše, ale mám pocit, že nic nemůže být složitější. Jsem zamotaný v pavučině souhry náhod a nevím jak z ní .“ Smutně pronesená slova.

„Gregory začni hledat pomoc. Pokud to i ona cítí stejně pak společně najdete cestu ven. Dej jí možnost volby a sobě tím ukážeš cestu jak dál.“ Objal jsem svého syna a cítil jak jeho melancholie pomalu mizí. Dospíval k rozhodnutí a já pevně věřil, že ke správnému. Znal jsem své blízké a věděl jsem, že on je jedním z nejušlechtilejších „lidí“ co jsem za ta staletí svého života poznal. Přál jsem mu jen štěstí a lásku stejně jako Richardovi s Mel i Texas. Protože jsem ho vytáhl na lov, věnovali jsme i této činnosti nějaký čas.

Pár dní byl Gregory jako dřív, ale dnes… Mel má noční a to je Rich v Sacramentu, dohání resty. Mám pocit jakoby se k něčemu rozhodl a nebyl si jist výsledkem. Přiznávám, že jsem zvědavý, ale nechám se překvapit. Přál jsem mu štěstí. Den byl dlouhý, nejen pro mne , ale i Tex byla jak na trní. Netuším co se stalo, ale Rory zářil. Byl jak slunce v parném létě. Sršel dobrou náladou, vtipkoval, smál se, byl prostě šťastný.

Ráno byla , ale jeho nálada nejistá, jako by měl znovu strach, nebo spíše obavy. Zdá se, ale že ať šlo o cokoli než vešel do školy zmizelo to. Když jsem odpoledne dorazil domů byli tu již všichni kromě Gregoryho. Zmizel hned po škole, asi nejel domů. Co jsem zachytil z okna tak Tex odcházela sama. Vrátil se pozdě a v jeho očích zářili hvězdy. Konečně jsem pochopil. Gregory se zamiloval a ona ho vyslyšela. Proto ta dobrá nálada teď a chmury před tím. Nejistota to byl ten důvod jeho neklidného rozpoložení. Jeho nálada už zůstala nebo se ještě zlepšovala, bylo-li to vůbec možné. Tolik jsem mu rozuměl i já se tak cítil když byla Rie v mém náručí.

Víkend, dny které jsem měl rád. Chodíval jsem se dívat na Rí. Dnes, ale není doma, je tam jen Elizabeth a Vinc. Nevypadají jako zamilovaný pár, spíš mi připadají jako přátelé. Myslím, že Richard může být v klidu, tady nic nehrozí. V neděli jsem šel na hřbitov, Rie tam chodí pravidelně jednou týdně. Udržuje Henryho hrob i hroby rodičů. Povídá si s nimi, dnes jim vyprávěla o Elizabeth. Prý je zamilovaná stejnou silou jako kdysi ona. Neřekla jméno, ale jsem si jist, že do Vince to není. To co jsem viděl včera byl jasné, u nich o lásku nešlo, alespoň z její strany ne.

Ples !!! Pozvánka na něj už visí ve vzduchu několik týdnů. Gregory má účast povinnou, Richard s Melody jako mecenáši také a Tex… tak ta by si to nenechala ujít ani za nic. Já … nejprve se mi tam nechtělo, ale co doma sám?

Holky vyvádějí kvůli šatům a tak nejlepší co udělat je poslat je na nákupy. I kdyby měli plnou skříň stejně by jsme se dozvěděli, že nemají co na sebe. Tex je má ráda a hlavně má dobrý vkus. Jedou rovnou do Sacramenta tady neměli nic co by Tex vyhovovalo. Znám ji, ona musí vyčnívat. Přímo se vyžívá v provokaci a zbožných pohledech druhého pohlaví. Ples je proto ideální příležitost. Je tak dětinská. Richard se těšil i z dalšího důvodu. Hned po plese, přesněji přímo z něj se s námi vrací i Elizabeth. Celý víkend bude u nás, a námi.

Jak se zdá tak v Sacramentu potkaly i Elizabeth s kamarádkou a pomohly jim se šaty. Jsem zvědavý jaké jí vybraly, nechtěly totiž nic prozradit.

Den plesu je tu. S námi muži není problém nám stačí smoking , ale dámy ty potřebují více času.

„Drahoušku budeme muset jet!“ Už po 12 volal Rich vzhůru k Mel a Tex.

„Už jdeme!“ Ozvalo se znovu, ale teď už se opravdu objevily. Musím říci, že i po těch letech mne dokázaly překvapit. Byly nádherné i pro naše oči. Melody v šatech barvy holubí šedi byla neodolatelná. Jemný materiál opisoval každou křivku jejího dokonalého těla a mě naprosto nepřístojně napadlo, že jediné co má na sobě jsou ty šaty a náhrdelník který jí zdobil odhalený dekolt. Vlasy spletené v složitý účes jí zvýraznil šíji a tak vynikalo vše co mělo. Šaty byli jednoduché, zdobil je jen střih a prvotřídní materiál. A naše Texas ? Nezklamala. Černé šaty velmi moderního designu byli velmi sexy. Na můj vkus příliš sexy na věk který jí „oficiálně“ byl. Černá podtrhávala bělostnou pokožku které vykukovala z prostřihů těsně obepnuté róby sahající jí až ke kotníkům. Ty byli ozdobené černou stuhou patřícím k botkám na velmi vysokém jehlovém podpatku. Pokud chce provokovat nemohla si vybrat lépe. Počítal jsem, že pojedeme společně, ale Gregory s Tex jel svým jeepem.

V sále byla když jsme dorazili asi tak polovina hostů, ale i tak to stačilo k rozruchu. Texas přesně vyšel její plán. Teď už nebude ve škole chlapec který by byť na okamžik nezatoužil po její náklonosti. Nejen mladíci, ale i „starší“ muži těkali očima mezi ní a Mel. Richard se dmul pýchou a hrdě ji vedl sálem. Místnost se pozvolna plnila. Gregory se odpoutal a společně s Tex se rozhodli ukázat něco ze svého tanečního umění. Nebylo to, ale na dlouho.

Jen co jsem ucítil Elizabeth se Texas objevila vedle nás, bez Gregoryho. Rozhlédl jsem se a uviděl ho stát na opačné straně schodiště, upřeně pozorujíc vršek schodů. Stočil jsem tedy pohled tam.

Na začátku schodiště stál Vincent a do něj zavěšená Elizabeth. Pokud Texas a Melody byly okouzlující, ona byla kouzelná. V šatech barvy noci zdobené stříbrem vynikala její drobná postava i vystupující bříško. Nikdo nemohl zůstat na pochybách co to znamená. Její oči bloudily sálem až se zastavili a rozzářili. Celá jakoby se prozářila, sestupovala dolů hrdě a s grácií jak se na princeznu sluší, aniž by to tušila. Hledal jsem důvod jejího rozzáření a našel ho. Když s Vincem došli dolů a pozdravili své přátele došli ke Gregorymu. Elizabeth vklouzla do jeho rukou s lehkým ruměncem a já pochopil. To ona je tou jež získala jeho srdce. Cítil jsem vedle sebe reakci Richarda jemuž neuniklo nic z toho co se právě odehrálo.

„Ššššš Richi . Jsou to „sourozenci“ nemusí to být tak jak to vypadá.“ Zaslechl jsem Mel. Mohla mít pravdu, kdyby oběma nezazářili oči vždy když se i jen letmo dotkli. Richard naštěstí tento fakt nezpozoroval a když Elizabeth věnovala svou přízeň i ostatním, včetně nás, usoudil, že měla Melody pravdu. Jsem zvědav jak se bude chovat až mu dojde jeho omyl. Blížil se „hlavní“ bod programu a přiznám se, že takové šarády zrovna nejsou můj šálek kávy. Naštěstí nejsem sám a tak jsme společně s Richardem a Mel po anglicku zmizeli. Tex se mile usmála, že prý pojede až s Rorym a Elizabeth. Richard nic nenamítal, byl klidný bez podezření. Očekával to a tak odjel s lehkým srdcem.

Seděl jsem v tichu noci a pozoroval hvězdy odrážející se v hladině jezírka před okny. Tiše jako myš proklouzla francouzským oknem dovnitř Tex. To, že nevešla hlavními dveřmi mohlo znamenat jediné. Nikdo neměl vědět, že není s Rorym a Elizabeth.

„Raději zůstaň tu. Rich má ucho u dveří. Je trochu nervní. Kdy přijedou?“ Tiše jsem ji upozornil na svou přítomnost.

„Jaj! Do hodiny. Já … potřebovala jsem …“ Koktala! To bylo snad poprvé co jsem ji viděl v rozpacích.

„Pšt. Nic nevysvětluj, pochopil jsem už na plese. Jak dlouho to víš ty ?“

„Vlastně od začátku. Tři roky.“ Sklopila oči. Takže jsem se nemýlil, že v jeho chování byla dívka. Jen …nevím co jeho výběru řekne Richard, ten bude asi problém. Texas si sedla k mým nohám.

„Josuho co je ona zač?“ Zeptala se tiše, být tu člověk ani by nevěděl, že vedeme rozhovor.

„Netuším, proč se ptáš?“

„Vím , že jste ty i máma doufali, že společně s Rorym utvoříme pár. Já ho mám ráda, vážně, ale je to … jiná láska. Je to bráška, chtěla bych aby byl šťastný. A s ní je. Trochu jim závidím, ještě jsem nikdy…. Jaké to je milovat?“ Zvědavě ke mně vzhlédla.

„Vím, že jste si blízcí a jaké je….? Dokonalé, naplňující. Cítíš se celá, schopná všeho. Vše je zářivé, jasné, bez kazu. Neboj jistě se také dočkáš.“ Usmál jsem se na ni a pohladil tu známou tvář. Přál, tak moc bych si přál vidět ji takto šťastnou. Zasloužila si to. Kdyby to tak bylo možné. Náš druh ji, ale bude vždy brát jako méněcennou, nečistou. Tam kdy jsem vyrostl byli tací jako ona jen sluhové a poskoci. Nuly, nahraditelní, bezcenní.

Auto jsme slyšeli oba a tak rychle vstala. Jen co klaply domovní dveře vyběhla do haly a slyšel jsem jak pokračovala k sobě. Slyšel jsem, ale i ostatní. Gregoryho jak doprovází Elizabeth do pokoje. Ticho které nastalo i Roryho kroky a tichá Elizabetina slova.

„Tak mne polib. Prosím“ Tlukot jejího srdce zněl celým ztichlým domem a nenechal na pochybách nikoho.

„Běž spát miláčku, zítra to řekneme rodině, tak ať máš dost sil.“ Potichu se rozloučil. Jistě si byl vědom Richardovou přítomností na chodbě, jako všichni kromě Elizabeth. Dveře se zavřeli a rychlé kroky směřovali sem, za mnou.

„Josuho?“ Zavolal tiše.

„Tady“ Vstal jsem

„Musím s tebou mluvit.“ Kývl jsem a vyšel ven následován Gregorym. Až když jsme byli v dostatečné vzdálenosti od domu promluvil.

„Josuho já vím, že mi Richard neodpustí, ale já ji miluji. Je můj život. Ona i to malé.“ Jeho hlas zněl smutně i nadšeně zároveň.

„Chápu tě, ale věř, že čas je teď tvůj spojenec. Dej Richardovi čas zvyknout si na myšlenku tebe po boku jeho dcery. On stále doufá, že je jen člověk. Nechce si připustit, že to tak být nemusí. Spíš si myslím, že to tak nemůže být, naše geny jsou o mnoho silnější než lidské. Jestli to správně chápu tak tvé rozhodnutí je být s ní.“

„Ano. Po naší rozmluvě jsem přemýšlel a řekl si, že zkusím zda by mne mohla chtít, ale vše se změnilo. Víš to já ji dovezl na kliniku když si zlomila ruku. Tak trochu jsem za to mohl. Spadla když mi běžela otevřít. Tehdy jsem to zjistil.“ Odmlčel se a mě zapadl poslední dílek v příběhu který jsem neznal. To on je otcem!

„To malé je tvé! Jak?“ Neodolal jsem.

„Ty nejlépe znáš mé schopnosti tak proč se ptáš?!“ Zahanbeně sklonil hlavu.

„Pohrával sis z její myslí? To není zrovinka galantní.“ Věděl jsem hned co provedl, jen jsem chtěl znát rozsah.

„Když jsem ji uviděl v den jejích patnáctých narozenin zatočil se mi svět. Tehdy jsem konečně pochopil tebe i Riche. Nedokázal jsem ji ztratit z očí na delší dobu. Tex to došlo hned jak jsem zmizel podruhé. Rozmlouvala mi to a pak pomáhala když zjistila, že pro mne není cesty zpět. Dva roky jsem vydržel být jen stín, ale pak … Díval jsem jak jde domů a dobíhal ji kluk. Bavil se sní a když ji objal kolem pasu a políbil na tvář, projela mnou neuvěřitelná bolest. Ona je má! Jen já mám právo ji obejmout, políbit, milovat. Pocit žárlivosti byl pro mne nový a šokující. Trvalo mi celý den než jsem byl znovu schopen rozumě uvažovat. Tehdy jsem se rozhodl. Věděl jsem, že nemohu jen tak přijít, ale mohu jí „vstoupit“ do snů. Změnit realitu v sen aniž by to poznala a pokud mne nebude chtít … Měla to být jen jedna jediná noc. Jenže ona mne chtěla, naprosto stejně jako já ji. Díky „iluzi“ snu jsem jí mohl říct skoro vše, nelhat jí. Byl to ten nekrásnější rok co jsem zažil. Představa, že i ona mne miluje byla opojná. Pak, ale přišel ten osudný den. Její 18. narozeniny.

Byla naprosto úžasná, řekl jsem jí aby si sama vybrala co by chtěla a ona … řekla své přání hned bez zaváhání, bez přemýšlení.“ Jeho oči se zamžili ztracené ve vzpomínkách. Věděl jsem co si přála, její babička měla stejné přání.

„Přitiskla se ke mně a zašeptala slova která mi vyrazila dech. „Miluj se se mnou.“ ještě teď slyším to jemné chvění v jejím hlase. Chtěl jsem odolat, ale její naprostá nevinnost a nesmělé pokusy mne svést mi to nedovolili.

+ + +

„Tony, řekl jsi, že si mám vybrat a já si vybrala. Chci tebe, chci ti patřit celá.“ Šeptala a natahovala se k mým ústům. „Lásko, nevíš co žádáš.“ potichu jsem jsem jí odpověděl i když jsem věděl, že mne neuslyší. Tolik jsem toužil laskat její tělo, milionkrát si představoval jak v milostné křeči křičí mé jméno a přesto když mne o to požádala váhal jsem. „Ty to nechceš?“ Její hlas byl najednou plný bolesti. Ne, to jsem nemohl dovolit. Sklonil jsem se k jejím rtům a políbil je. Nechal jsem se vést svými city a změnil směr polibku. Ochutnával jsem její ústa s vášní a touhou. Přimkla se tělem k mému a já zahodil vše svá předsevzetí. Splním její přání. „ Chci,chci a splním vše co si přeješ. Miluji tě.“ Vyznal jsem se jí přímo do ucha, když chytala dech po polibku. Noc která nastala byla intenzivní,vášnivá, nádherná, nezapomenutelná. Její vzdechy se mísili s mými a naše těla se proplétala v prastarém tanci milenců. Odevzdala se mi a já jí. Už nikdy bych nebyl schopen se milovat s jinou ženou. Její poslední výkřik než jsem opustil její tělo mi zněl v uších do dnes.

+ + +

Toužil jsem po ní a tak jsem splnil její přání. Byl to nejkrásnější zážitek v mém životě. To co jsem cítil se nedá popsat. Nikdy by mne nenapadlo, že by to mohlo mít tak fatální následky. Bylo to poprvé a zároveň naposledy co jsme se milovali. Když jsem za ní chtěl jet, byl incident v NY a tak mi trvalo skoro dva měsíce než jsem se k ní dostal. Ani netušíš jak hrozně mi bylo když jsem zjistil, že už doma není, že zmizela. Jen díky Texas jsem zůstal u rodiny. Byl jsem rozhodnutý jít ji hledat okamžitě, ale poslechl jsem ji a pak… Když jsem ji ucítil ve škole myslel jsem, že blázním a když jsem ji opravdu uviděl nemohl jsem uvěřit. Byla tu, tak blízko! Srdce mi bylo jak splašené a jen díky tomu, že hru na lidi hraji tak dlouho jsem ji nesevřel v náručí a nezlíbal už tam v jídelně. Jenže … ona mne neznala, byl jsem pro ni cizí kluk! Tohle poznání bylo neskonale bolestivé. Chtěl jsem být její přítel, partner, milenec. Vím je to troufalé, ale ty to jistě chápeš. Netušil jsem , ale jak se k ní přiblížit. Byla stále ve společnosti lidí. Ještě horší než to, bylo sledovat jak ji začínají vnímat místní kluci. Byla něčím novým, neznámým a přitažlivým. Zatím je držel na uzdě evidentní zájem Vince. Jako jeden z nepsaných bossů místní komunity měl přednost. On byl zcela ztracen její dokonalostí, stejně jako já. Kdy jen myslel jak si s ní užít, či na něco stejně podlého, nebylo by to tak mučivé, ale on za opravdu zamiloval. Chtěl její štěstí a mě to stavilo do pozice z které jsem neznal východisko. V té době jsi mne vzal ven a ukázal …. Donutilo mne to přemýšlet a dospěl jsem k závěru, že ona bude ta která rozhodne. Šel jsem za ní a jak to dopadlo víš. Skončila u Mel na klinice. Tam se mi potvrdilo to co jsem uviděl u ní doma. Čeká mé dítě! Joshi já prostě nemohl zůstat stranou už ne. Nevím čemu vděčím za štěstí, že i v pro ní reálném světě mne miluje. Já ji už nehodlám znovu zklamat, opustit či nechat byť jen na okamžik samotnou. Právě teď bych měl být s ní, u ní. Až se probudí, Richard bude zuřit a ona … nesmí na jeho vztek být sama, zvlášť když je namířen na mne , ne na ni.“ Skončil a rozhodně se mi díval do očí.

„Dobře, ale teď Richovi nelez na oči. Zkusím s ním promluvit.“ Vraceli jsme se , já rychleji než on. Věděl jsem kam budou směřovat Gregoryho kroky, usmál jsem se, nadechl a vešel do obývacího pokoje. Rich už procitl a dával průchod svým emocím. Rázoval po pokoji a proud slov z něj přímo sršel.

„Kde je?“ Zaměřil se očima za mne.

„Poslal jsem ho ven, než se Elizabeth vyspí a ty uklidníš.“ Oznámil jsem mu hlase otce a krále. Musel jsem ho donutit aby se začal ovládat, přemýšlet. Promluvit k němu bylo důležité, ale má slova se musí dotknout jeho srdce aby pochopil co ti dva k sobě cítí.

„To nic nemění na tom…..

Ach ano! Její stav! Její těhotenství, … myslím že teď není vhodný čas aby se dozvěděl všechna fakta, na to je ještě dost času. Teď musí připustit, že Elizabeth není jen obyčejný člověk. Jedna z možností jak získat pro ty dva čas by mohlo být právě její těhotenství. Musím zkusit zahrát na Richardovu „slabou“ stránku. Elizabeth, její zdraví a štěstí je pro něj na prvním místě. Díky Mel! Ještě, že i ona chápe jak je důležité udržet ji v klidu, i když z úplně jiných důvodů než já. Je nalomený, to je dobře takhle je šance získat čas pro další kroky větší.

Ach né!!! To není dobré načasování, proč ji jen budil a co ho to napadlo vodit ji sem. Teď v tuto chvíli! Ze schodů scházela Elizabeth s Rorym po boku. To je jako dráždit červeným hadrem býka. Richard je hned nabuzený a není schopen uvažovat logicky a bohužel ani soudně. Co si k sakru myslí, že když jí Gregoryho zakáže , že je problém vyřešen!? Docílí jen jediné věci….U nich nejde o truc, nebo jen pobláznění. Oni se milují, jsou zrozeni jeden pro druhého. To přece musí být jasné i jemu! Síla odhodlání která sálala nejen z Gregoryho, ale i z Elizabeth byla cítit ve vzduchu všude okolo nás.

„Běž od ní! Nemáš právo…..!“ Dost tohle není nutné. Musím ho zastavit než udělá hloupost která nepůjde napravit. První je ho zastavit a hned potom dostat Elizabeth pryč. Chytil jsem ho za rameno a upoutal tak na okamžik jeho pozornost.

„Elizabeth , prosím odejdi!“ Požádal jsem ji.

To co nedokázal Richardův rozkazovačný hlas se povedlo prosbě. Tiše se podívala na Gregoryho, pustila jeho ruku a odcházela.

Když její silueta zmizela za ohybem chodby, hnula se Tex. Do této chvíle stála bez pohnutí stranou dění. Vyběhla schody, jako jediná z nás teď mohla běžet za tou, co se stala tím nejcennějším pro nás všechny. Díval jsem se za nimi. Čím pro nás byla ta drobná, zranitelná dívka? Pro mne vnučkou, potomkem mé krve, pro Richarda byla kusem jeho samotného, Melody ji považovala za dceru stejně jako Texas. Gregory – pro něj byla smyslem života, jediný důvod proč žít, a Texas? Nechápal jsem to, ale ona ji milovala, nevím, zda jako sestru, jenž nikdy neměla, nebo přítelkyni, ale hlavní bylo, že by nikdy nedovolila, aby jí bylo ublíženo. Věděl jsem dobře, proč jde za ní, Elizabeth by teď neměla být sama.

Odjíždějí! Vím, že ji neveze domů. Už dlouho ji chtěla „unést“ pro sebe a teď k tomu byla ideální příležitost. Nejspíš pojedou na chatu v horách.

Přestal jsem se soustředit na ty dvě a věnoval se problému se jménem Richard.

„Richarde, uklidni se, teď není vhodný čas na jakákoli ultimata.“ Stál jsem před ním, přesněji mezi ním a Gregorym.

„Joshuo, tohle není žádné ultimatum. Tohle je fakt! Nedovolím to!“ Bylo těžké udržet ho alespoň tak v klidu, aby se na Gregoryho nevrhl.

„Richarde, já se jí nevzdám, nemohu. Je vše, co jsem mohl od tohoto světa dostat. Je mou součástí, mou polovinou.“ Gregoryho hlas byl prosebný, ale pevný, plný odhodlání.

„To vše může být, ale ona je člověk! Co ty jí můžeš nabídnout?!“ Zlostně štěkl. Byl jak pes na krátkém řetězu.

„Miláčku, nechci a nebudu na straně ani jednoho z vás. Pro mne je na prvním místě Lizi. Pokud ji máte rádi, a já o tom nepochybuji, měli byste mít na paměti její stav a její přání. Teď rozhodně není správná a ani vhodná doba na stres a strach. Nechte si své hašteření, až se to maličké narodí!“ Melody se dívala na oba zlostným pohledem. Byla teď jediný ženský prvek v domě a já stál 100 % za ní. Museli přestat, tohle nikam nevede.

„Synové moji, Mel má pravdu, myslete na Elizabetino zdraví, je tak křehká a to je to, co by mělo být nade vším. Ona! Richi, ať se ti to líbí nebo ne, tvá dcera Gregoryho miluje a on ji. Zkus být natolik chápavý otec a nechej jim čas alespoň do porodu. Pak si můžeme promluvit znovu.“ Útočil jsem na jediný bod, který měli společný. Elizabeth a její štěstí a zdraví.

„Richarde, prosím, nech své emoce a použij hlavu. Vím, že to dokážeš. Prosím, buď velkorysý.“ Mel ho pohladila po napjaté čelisti. Gregory stál tiše stranou, byl natolik diplomat, aby nezasahoval.

„Lásko, jste až nehorázně logičtí, oba víte, že neudělám nic, co by ohrozilo Lizi, či to maličké. Gregory,“ otočil se k němu, byl stále rozrušený, ale snažil se, „nechám vás být, ale mám podmínku. Nedovolíš, aby se k tobě připoutala víc, než je teď, a jakmile se to malé narodí, odejdeš, zmizíš jim ze života!“ Pokud si pamatuji, ještě nikdy nezněl jeho hlas tak chladně a bezcitně. Zachvěl jsem se už jen při pomyšlení, že by v mém synovy mohl být takový kus ledu.

„Richarde, mohu ti pouze slíbit, že neudělám nic bez tvého svolení, co by ji mohlo ke mně připoutat víc než teď. Nechtěj víc, tohle není jen tvé a mé rozhodnutí, i ona má svobodnou vůli. Dej jí možnost ji projevit. Prosím.“ Ani Gregory nezněl normálně. To. co se teď před našimi zraky odehrávalo, byl boj. Boj vůlí a ani jeden nevyhrával.

„Gregory,“ začal.

„Pšt.“ Položila mu na rty prst Mel.

„Dejte si čas na uklidnění a rozmyšlení. Zítra je také den. Elizabeth je s Tex, a tak můžeme být klidní. Dá na ni pozor, aby neprovedla nějakou hloupost a rozptýlí ji .Vy dva máte čas do nedělního odpoledne vyřešit vzniklou situaci. Prosím, snažte se a nezapomínejte, že ona je na prvním místě – daleko před vašimi „malichernými“ představami! Mel byla jako já, snažila se dostat rodinu z krize.

Naše řešení bylo jen dočasné, ale dávalo nám to nejdůležitější: a to čas, čas najít východisko. Oba tu stáli a mlčky se měřili pevnými pohledy. Neustoupí, ani jeden neustoupí! Co mám dělat?

„Richarde, lásko, pojď.“ Mel si stoupla na špičky před něj a tím mu znemožnila pohled na Gregoryho. Snažila se – a vypadalo to že úspěšně – ho dostat pryč. Zpomaleně otočil pohled tam, kde stála, a jako by bez vůle se nechal odvést z pokoje. Teprve, když zmizeli, se Gregoryho postoj uvolnil.

„Joshuo, co mám dělat? Nemohu mu slíbit, že ji opustím. Pokud mne pošle pryč ona sama, tak odejdu, ale jinak ne. Já už jí nikdy vědomě neublížím, nemůžu. Nedokázal bych se sebou žít, když bych věděl, že jsem jí způsobil bolest.“ Klesl na kolena a ukryl tvář v dlaních.

„Copak nechápe, jak moc ji miluji? Znamená pro mne víc než vlastní život.“ Šeptal. Tohle je jedna z nejtěžších věcí, která mne kdy potkala. Na jejich rozhodnutí závisí osud celé naší rodiny. Cítil jsem smutek. Miloval jsem je všechny a nechtěl přijít ani o jediného z nich. Musím najít způsob, jak udržet rodinu pohromadě a hlavně zajistit, aby nebyly narušeny vztahy. Když jsem odcházel od své biologické „rodiny“, cítil jsem jen stesk za Kaish, ale ztratit tuto rodinu by pro mne bylo jako ztratit část sebe. Díval jsem se na jednoho ze svých synů a cítil jeho bolest. Ne, tahle rodina nesmí zmizet. Díky nim jsem uvěřil na zázraky a teď bylo na mě jeden učinit. Nebudu na něj sám, Tex i Mel budou stát při mně. Ani jeden z nás nedovolí, aby tvrdohlavost a umíněnost zničila to nejcennější, lásku.

Lásku, která byla a je hlavním stavebním kamenem vztahů v této rodině.

Usmál jsem se, už znovu jsem věřil. Dokážu je přenést přes tento spor a už vím i jak. Sklonil jsem se k Rorymu.

„Nesmíš ji opustit, vše se vyřeší, jen nesmíš nikdy přestat věřit v sílu vaší lásky. Jste jako Melody a Richard, stvořeni jeden pro druhého. Věř tomu a nikdy, opravdu nikdy nezapochybuj!“ Šeptal jsem mu. Vím, že víra je teď to jediné, co mu mohu nabídnout, není čas ho zasvětit do svých plánů, vlastně to ani není potřeba. Gregory si sedl do křesla, vypadal jako tehdy před lety, když jsme ho našli. Smutek a bolest se mu zračila ve tváři.

„Vydrž, synu, dej Melody šanci přesvědčit Richarda, aby změnil úhel pohledu. To je věc, kterou my nezvládneme, ona ano.“ Dodával jsem mu naději.

„Gregory, proč jsi ji sem vodil?“ Nedalo mi to, abych se nezeptal. Mohl přeci čekat podobnou reakci.

„Nechtěl. Šla sama. Probudil ji Richard, slyšela ho. Nevím, jak je to možné, ale slyšela každé slovo, a když začal vyhrožovat zákazem, naštvala se, a i přes mé protesty šla dolů.“ Tohle bylo nečekané. Jen jsem kývl. To dávalo nové podněty k přemýšlení.

Seděli jsme tiše, za okny začínal nový den, ale tady se zastavil čas. Byl to zvuk telefonu, který znovu „probudil“ život v tomto domě. Byl to můj telefon, co zvonil, víc jak 24 hodin se v tomto pokoji nikdo nepohnul.

„Tex?“ Nechápal jsem, proč volá, jedině, že by se něco stalo.

„Joshi, omlouvám se, ale nemohu jinak. Donutil mne, hledá tebe, neznám ho.“

„A El…!“

„Lizi je v pořádku. Jak je to jen možné. Přivezu ho nejprve k nám a pak ji hned odvezu domů. Omlouvám se.“ Texin hlas zněl… Znal jsem tenhle tón, tak mluvili „otroci“ u dvora. Byla v něm zlomená vůle, pošlapané vědomí sebe sama. Ach né !!! To znamená, že mne našli.

Ale sakra, jak jsem mohl jen zapomenout, tolik let. Kolik zbývá? Rok a kus. Vážně jsem věřil, že mohu utéct svému osudu? Hloupost!

Uvažoval jsem, koho poslali, znám ho, nebo je to někdo, kdo je poslušný jen a jen jim? To se uvidí, teď musím připravit ostatní na nezvanou návštěvu. Vlastně, snad bude platit, že všechno zlé je pro něco dobré. Teď bude muset spor o Elizabeth ustoupit, tohle je daleko závažnější a komplikovanější.

„Richi, Mel, pojďte, prosím, dolů. Máme krizový stav. Gregory!“ Upozornil jsem i jeho. Nebylo to potřeba, od chvíle, co jsem zvedl telefon, byl v pozoru. Krize! Tohle slovo odsunulo vše ostatní do pozadí.

„Joshuo, co se stalo?“ Ptal se Rich už ze schodů. Očima jen na zlomek sekundy zavadil o Gregoryho.

„Tex se vrací a veze nezvaného návštěvníka.“

„Elizabeth!“ Vykřikla Mel.

„Klid, je v pořádku, Tex vysadí návštěvníka tady a pak ji odveze rovnou k Rie.“ Uklidnil jsem je oba.

„Kdo to je? Co chce, víme to?“ Ptal se Gregory a postavil se vedle Richarda. Všechen nesoulad byl ten tam. Teď nešlo o ně, ale o nás .

„Nevím, kdo to je, ale asi tuším, co chce. Teď ale není dost času na vysvětlování. Nemějte strach, dozvíte se vše. Brzy.“ Dodal jsem tiše. Tři páry očí se upřely na mne.

„Věřte mi, jste mi nejbližší, miluji vás a omlouvám se.“ Nemohl jsem nic víc, než se jim omluvit. Všichni slyšeli auto.

„Richarde,“ požádal jsem ho. V jejich očích bylo tisíce otazníků a já je budu muset všechny zodpovědět. Bouchly dveře, všichni se otočili ke schodům . Za mým synem šel muž, jehož jsem nečekal.

Došli na konec schodiště a Richrad se postavil tam kam vždy. Za mé pravé rameno, Gregory stál na stejném místě jen nalevo a Melody byla po Richardově boku.

Náš host poklekl .

Můj pane,“ oči měl upřené k podlaze. Cítil jsem, jak při těchto slovech sebou ostatní trhli.

„Rozvare!“ Pronesl jsem. „Co bratři vzkazují?“ Dodal jsem bez zájmu.

„Můj pane, vaši bratři nevědí, že jsem zde.“

Než jsme mohli pokračovat, klaply dveře. Auto! Tex se vrátila. Naznačil jsem Roxvarovi, aby zůstal v klidu.

„Josuu,“ zavolala a sbíhala ze schodů. Její pohled zamrzl stejně jako slova ve chvíli, kdy uviděla klečícího muže. Rychle proběhla kolem něj a postavila se vedle Gregoryho. Nekomentoval jsem to, jen se na ni usmál.

„Pokračuj.“ Pokynul jsem zpět k Roxvarovi

„Můj pane, odpuste, ale přišel čas, a protože princezny jsou stále svobodné, je potřeba …“

„Já vím, co je třeba, ale co Flavio? Ten může přece vládnout sám.“ Přerušil jsem ho.

„Omlouvám se, pane. Syn Vaší sestry … On …“

„Co?!“ Křikl jsem netrpělivě. Přestal jsem vnímat ostatní a zaměřil se jen na muže klečícího přede mnou. Až po chvíli jsem si uvědomil, jak asi scénu vnímá má rodina. Nejenže netuší, co je Roxvar zač, ale ani proč mne oslovil titulem a v neposlední řadě mé chování. Mé podvědomí zareagovalo na Roxvarovu přítomnost automaticky a já se choval jako „vládce“.

„Zmizel, jeho stráž byla pobita a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Nevím, zda žije, či je mrtvý.“ Krčil se přede mnou, vědom si svého pochybení, očekávající trest. Neměl jsem chuť trestat ho za událost, která se musela udát již velmi dávno. Co bych tím získal.

„Kdy?“ Zeptal jsem se raději příkře.

„Je to již dlouho. Právě dosáhl dospělosti.“

„Proč po něm nepátrají ?“

„Pane, Vaši bratři rozhodli, že …“

„Ano, mí bratři!“ Přerušil jsem ho, nebylo potřeba, aby pokračoval. Věděl jsem, proč ho nehledají. Takhle mají volné pole, jejich dcery nemohou nastoupit na trůn, a tak jim nezbude nic jiného, než se „ obětovat“ a vládnout dál, dokud jejich vnuci nebudou dost staří. Jenže vnuci nebudou, pokud jsou princezny svobodné.

„Pane?“

„Co chceš?!“ Vztekle jsem se na něj obořil. Jistě, on nebyl vinen, byl jen poslem zlých zpráv.

„Pane, jste jediný, který má moc i právo nám pomoci.“ Roxvar poprvé zvedl zrak k mé tváři. V jeho očích byl strach, ale i odhodlání.

„Vím, jakým slibem jste mne povinoval, a věřte, že dělám, co mohu. Jsem však sám a vaši bratři krutě trestají veškerý odpor.“

Byl jsem dlouho pryč, nemám tušení, jak moc se můj svět změnil. Bratři byli vždy posedlí mocí a to se určitě nezměnilo.

„Vstaň! Tady nejsme u dvora, zde nejsem tvým pánem. Zde jsem rovnoprávným členem své nové rodiny.“ Vstal jsem z křesla a podíval se na ně. Stačil mi jediný pohled na ně a byl jsem zpět, tady jsem rád, tohle je můj svět. I Roxvar se po nich poprvé podíval. Viděl jsem, jak sebou trhl, když jeho oči doputovaly ke Gregorymu.

„Ah,“ vydal ze sebe přiškrceně a znovu klekl v nejuctivější pokloně.

„Co je?“ Zeptal jsem se. Jeho chování mne překvapilo, neměl proč se takto chovat.

„Můj pane,“ jeho postoj směřoval ke Gregorymu , „odpuste, pane, odpuste, že jsem Vás nenašel, neochránil.“ Drmolil k podlaze stále v nejhlubší pokloně.

„Rozvare, co se tu děje?“ Začínal jsem tušit odpověď a společně s ní ve mně vzrůstal vztek.

„Můj pane, Flavio, syn princezny Kaish. On…“

„Uklidni se. Chceš říct, že tento mladík je synem Kaish?“ Věděl jsem, že jeho odpověď bude kladná.

„Ano, pane, tento muž je Flavio, ztracený syn Vaší sestry a jediný nástupce vládců světa.“ Smutně jsem přikývl . Celá ta léta jsem se tomu bránil uvěřit, nechtěl jsem uvěřit , že by byli schopni podobné zvrhlosti. Mýlil jsem se.

„O čem to tu sakra mluvíte?“ Ozval se Gregory vyvedený z míry.

„O tvém původu, tvé minulosti a budoucnosti. O všem, co tvá mysl skryla.“ Vím , mé vysvětlení mnoho neříkalo, ale už i tak toho budu muset vysvětlit moc.

„O co tu jde?“ Ozval se i Richard, byl zatím jen zvědavý.

„To je dlouhý a složitý příběh, synu. Doufal jsem, že tato chvíle nikdy nenastane, chtěl jsem klidně žít, ale přeci jen svému osudu neutečeš napořád.“ Usmál jsem se a zamyslel. Tohle vše má i pozitivní stránku. Teď se vše mění.

„Otče!“ Připomněl se Richard.

„Ach ano, ale dřív, než začneme, Rozvare, měl bys vědět, že zde neplatí zákony dvora, a proto tvé chování vůči Texas bylo přinejmenším nevhodné. Je pro mne dcerou, a proto je tvou povinností se k ní tak i chovat.“ Otočil jsem se k ní hned, jak Rox úklonou potvrdil, že rozumí.

„Tex, drahoušku mohla bys, prosím, přijmout omluvu, Roxvar nebyl srozuměn s místními mravy.“ Požádal jsem ji. Celé to bylo víc divadlo pro Roxvara, aby opravdu pochopil, že zde mají všichni stejné postavení.

„Pokusím se.“ Texas nezklamala. Pochopila a nebo si jen chtěla užít okamžik pomsty.

„Texas, mohla byste omluvit mé chování? Netušil jsem, jakými pravidly se řídí tento dům.“ Roxvar stál přímo před Tex a převyšoval ji víc jak o hlavu. Vypadala před ním tak drobně, vlastně byla stejně velká jako Elizabeth, jen díky její „odolnosti“ jsem to již přestal vnímat. Chvěla se, a tak ji Gregory objal. Bylo vidět, že ji to uklidnilo, zato Rox byl čím dál zmatenější.

„To ovšem nevysvětluje Vaše chování, které bylo nedůstojné pro jednoho z nás. Můj,“ odmlčela se, hledala správný výraz, „někdo pro mne velmi důležitý mne požádal, abych Vaši omluvu přijala, a tak to udělám, to ovšem neznamená, že na Vaše chování zapomenu.“ Musel jsem se pousmát, teď se chovala jako mladá dáma, kterou jsem měl tu čest poznat před mnoha lety. Od té doby se změnila, přizpůsobila se době.

„Pokusím se napravit špatný dojem, který jsem na Vás udělal.“ Pronesl Roxvar společně s poklonou.

„Takže teď zpět ke mně. Pokud dovolíte,“ ozval jsem se po této mezihře a podíval se po rodině, která teď stála v jednom hloučku. Mel objímala Tex vklíněnou mezi ní a Richarda, Gregory stál vedle něj.

„Uvedl bych nejprve do obrazu Roxvara. Je to kratší vyprávění než to pro vás. Rozvare, toto je má rodina, Melody,“ ukázal jsem na ni a on jí vysekl dokonalou dvorskou poklonu, „má snacha, žena Richarda, a jak správně usuzuješ, není čistokrevného původu, stejně jako její dcera Texas. Obě byly proměněny. Ten, který to udělal, byl už za svůj čin potrestán. Richard, můj syn.“ Roxvar se poklonil stejným způsobem jako u mne a Gregoryho.

„Vidím na tobě, že se snažíš pochopit, jak je možné, aby byl starší, než Gregory.“ Musel jsem se pousmát nad jeho výrazem. Skoro bylo slyšet, jak mu v hlavě „šrotují“ kolečka.

„Richard není starší, je mu 37 let a ještě před deseti lety byl člověk. Ne, on nebyl přeměněn, jen jeho matka, ale to je jiný příběh. No a Gregoryho, tedy vlastně Flavia, jsme našli společně s Mel a Tex před 200 lety. Umíral a jediné, co si pamatoval, byla dvě jména, ta přijal za vlastní. Gregory a Antony,“ podíval jsem se pozorněji na jeho tvář. Poznal ta jména.

„Jeho osobní stráž,“ zašeptal. „Hm. Pomalu se uzdravoval a pak se mi stal s synem. Věděl jsem, že je čisté a vznešené krve. Díky svým schopnostem musel být velmi vznešené krve. Jen jsem nechtěl uvěřit, že by ONI byli schopni takové podlosti. A pak jsou tu ještě dva, dvě členky rodiny. Jsou ale tak nějak… mimo a v tuto chvíli není potřeba, abys věděl víc. Snad jen – jednu jsi už viděl a měl bys vědět, že pokud by jí bylo jakkoli ublíženo, každý, kdo by s tím měl co dočinění, by propadl svým životem.“ Na konci jsem přidal něco ze své síly.

„Tak a teď zpět k vám a ke mně.“ Otočil jsem se ke své rodině a naznačil jim, aby se posadili. Dal jsem jim čas uvelebit se na „svých“ místech.

„Roxi, posaď se!“ On jediný stál v uctivé pozici. Byl stále zmatený, nic z toho, co znal, tu neplatilo a já použil oslovení, které patřilo přátelům. Vládce by ho tak nikdy neoslovil.

„Jistě jste pochopili, že nejsem obyčejný jedinec našeho druhu. Dle zákonů každých 1000 let předá vládu nad světem otec do rukou svých mužských potomků. Většina vládců měla jen jednoho a to syna Když se stalo, že se vyskytl jiný počet, bratr si bral sestru. My se narodili dva, já a má sestra Xaine. Jenže matka do roka porodila znovu. Další dvojčata, mé bratry. Když se to stalo, nikoho nenapadlo, že nastane problém. Jenže byli jsme čtyři a má matka, posedlá tradicemi, si vymínila další děti. Chtěla dcery, ženy pro své syny. Povedlo se jí to. Po deseti letech se narodila Rovie a o dva roky později Kaisha. Všechny byly vychovány s vědomím, že se jednoho dna provdají za své bratry. Reyx a Zaye to brali jako fakt a zaměřili celou svou pozornost ke studiu a poznávání všech našich tradic. Ctižádostiví, chtiví moci. Já i Kaish jsme byli spíše po otci a Xaine s Rovie se připravovaly nadšeně na roli královen a pokračovatelek rodu. Jak se blížil čas předání vlády, rostlo i mé odhodlání postavit se hloupé tradici. Po roztržkách a neshodách s bratry jsem se rozhodl odejít. Pověřil jsem Roxvara ochranou a dohledem nad Kaish a jejím synem. Jedním z důvodů mého odchodu byl i fakt, že jsem si vynutil svolení pro ni a jejího vyvoleného. Následkem toho byla smlouva, která zaručovala nárok na trůn jen jejímu synovi. Dcera či vnuk by byli jen „obyčejní“ poddaní. No a můj život po té už znáte. Po dlouhých letech samoty jste se mi do cesty přimotaly vy.“ Usmál jsem se na Texas a Melody.

„Potom nám do něj vpadl Gregory a nakonec…“ Nechal jsem větu nedokončenou. Všichni až na jednoho věděli, co bylo dál. Nechtěl jsem zatím před Roxem rozplétat další díl skládanky. Přeci jen zatím nepřišel správný čas a stále jsem si nebyl jist, zda mu plně důvěřovat. Nadechl jsem se a odhodlaně jsem se podíval do tváří osob sedících přede mnou. Mel si mne prohlížela s pochopením i smutkem. Tex, její oči zářily zvědavostí. Richard evidentně přemýšlel, zkoumal, co to celé znamená, jak moc to ovlivní další život nás všech. Jako posledního jsem si nechal Gregoryho. Díval se tak zvláštním pohledem, byl v něm strach, zmatek, poznání, ale i nedůvěra.

„Prosím, pokud můžete, odpuste mi.“ Požádal jsem je. Ticho, přerušované jen zvuky přírody za okny, trvalo dlouho, slunce už dávno překročilo horizont, když se ozvala Melody.

„RJ znamená to, že ty jsi vládcem?“

„Ano, jsem nejvyšší z vládců.“ Potvrdil jsem jí.

„Kdy uplyne tvých 1000 let?“ Tohle byl Richard.

„Za více jak rok. Přesně za rok, čtyři měsíce a 12 dní.“

„A co pak? Kdo nastoupí na místo vás?“ Richard, jak se zdá, pochopil důvod, proč po mně Rox pátral.

„Ti, jenž mají právo. Ty a Gregory.“ Tohle byl ortel smrti pro mou rodinu. Copak je moji bratři přijmou? Copak vůbec dopustí, aby oni dva zasedli na trůn? Oni, kteří popírají všechny naše tradice!

„Co bude teď?“ Ozvala se i Texas. Její hlas byl na hony vzdálen těm bezstarostným zvonečkům, které jindy prostupovaly každým jejím slovem.

„To je z velké části i na vás. Pokud se Richard s Gregorym rozhodnou přijmout svůj osud a usednou na trůn, čeká nás cesta ke dvoru a co bude tam, nemám nejmenší tušení. Jen jediný v této místnosti zná nynější vztahy u dvora.“ Otočil jsem se na Roxvara. Ten stále těkal očima po místnosti. Jeho zmatek pomalu nahrazoval údiv a nevěřícnost.

„Roxvare?!“

„Můj pane, Vaši bratři mají větší gardu než kterýkoli z minulých vládců. Tvrdě trestají i sebemenší projev odporu či nesouhlasu. Kdyby jen tušili, že jsem Vás našel… Stále po Vás pátrají jejich nejvěrnější. Mají jediný rozkaz.“ Sklopil hlavu. Tohle ho muselo stát hodně odvahy.

„Jaká je nálada mého lidu?“ Musel vědět i to, co Oni ne.

„Jsou nespokojení, pane. Věří, že se objevíte. Obávám se, pane, že pokud by vládci zůstali na trůnech i po vypršení jejich času, znamenalo by to vzpouru. Je mnoho odpůrců „nového“ pořádku, pane.“

Tohle není dobré. Neměl jsem rád boj. Nechtěl jsem boj, příliš by z našeho druhu nezbylo.

„Je rada stále na místě?“

„Ano, ale její moc je oslabena. Prosím, můj pane, jste naše jediná naděje. Vy a Váš syn a princ Flavio. Vraťte se se mnou.“ Jeho hlas byl smutný, prosebný. Co vše se dělo za mé nepřítomnosti? Jaké „nové“ pořádky nastolili mí bratři?Ano, musím se vrátit, ale ne sám. To vše mění.

„Richarde, Gregory, slyšeli jste, co se ode mne čeká. Co uděláte vy, je na vás. Nemohu, a ani nechci vám nijak radit. Vaše rozhodnutí je volbou vaší svobodné vůle.“ Podíval jsem se na ně. Pocítil jsem smutek, když jsem si představil, že je musím opustit a nevím kdy, či vůbec zda je ještě uvidím.

„Joshuo, vychoval jsi mne, a tak nejlépe víš, že neuteču před povinností, i když mi není po chuti.. Jen je tu jeden zádrhel….“ Gregory nechal svůj proslov nedokončený. Věděl jsem proč. A to nejen já.

„Ani já neuteču před povinností, pojedu s tebou.“ Rich. Nepletl jsem se v nich, a proto musím udělat rozhodnutí, které se jim nebude líbit.

„Pak tedy, Richarde dojeď pro Elizabeth a Marjorie. Přivez je sem – obě!“ Pronesl jsem do ticha.

„Ale!“ Richard chtěl protestovat, a tak jsem ho přerušil. Jak koukám, musím vysvětlit proč.

Ani Gregory se totiž netvářil, že by se mnou souhlasil.

„Richarde, i ty, Gregory, poslouchejte mne. Ony jsou zranitelné a pokud to vypadá, tak jak popsal Rox, jakmile se o nich dozví ONI,“ nešlo mi to vyslovit jinak než s nenávistí.

„To si opravdu myslíte, že bych tu nechal některou z nich nechráněnou ?“ Zeptal jsem se.

„Jsme tu přeci my! Já a Tex.“ Ozvala se uraženě Melody.

„Drahoušku, právě proto. Vážně věříš, že by tě tu Richard nechal? Copak si nepamatuješ, v jakém stavu byl Gregory když jsme ho našli ? Jeho chránila vycvičená stráž a neuspěla. Musíme být spolu. Já nemohu odejít a nechat Rie bez ochrany a Richard, by měl opustit tebe, Tex i Elizabeth? A, Gregory, opravdu věříš, že by ohrozil Elizabeth a to malé? Mel a co tvá dcera? Vydala bys její život v plén? Ne, přišel čas, aby se dozvěděly pravdu a samy se rozhodly. Musí znát všechna rizika i skutečnosti.“

Chtěl jsem mluvit laskavěji, ale strach o obě mé „lásky“ byl příliš velký. Nemohu jen tak bez boje obětovat to, co jsem budoval tolik let. Nemohu dovolit, aby se JIM povedlo znovu ukrást mou svobodu. Mou vůli, přání. Bylo ticho.

„Richarde, Josh má pravdu. Mají právo vše vědět. Načasování není nejlepší, zvláště pro Lizi, ale je to jediná možnost, jak ochránit jejich životy. Sama s Tex, my bychom je opravdu neochránily,“ ozvala se Mel.

Můj syn se podíval na mne. Mlčel, smiřoval se s nepříjemnou pravdou. Pak se podíval na Gregoryho.

„To nic nemění na tom, že se mi nelíbí pomyšlení na tebe po Lizině boku. Vzhledem k okolnostem, ale nechám rozhodnout ji. Až bude znát pravdu o nás, o tobě. Pokusím se respektovat její přání. Už tak bude zázrak, když to malé v pořádku donosí, nebudu jí přidělávat další stres. Mám, ale jednu podmínku. Odpustíte si důvěrnosti přede mnou a zapomeň na to, že je žena! Rozumíš?“

Oceňoval jsem, že se snaží být rozumný, alespoň trochu.

„Dobře, necháme rozhodnout Lili.“ Gregory byl smířený, pro něj to v danou chvíli bylo víc, než v co mohl ještě ráno doufat. Neušlo mi ale, jaká slova použil, slíbil jen, že se podvolí Elizabetině volbě. Pousmál jsem se, není hloupý, nechává si zadní vrátka. Richard se otočil zpět k Mel, políbil ji a odcházel. Gregory se díval na jeho záda a v očích se mu konečně znovu objevila jiskra naděje.

„Roxi , teď je čas na tvé otázky.“ Stočil jsem svou pozornost zas k němu.

„Můj pane,“ začal, ale musel jsem ho zarazit. Toto oslovení sem nepatřilo.

„Rozvare, stále ti tak říkají?“

„Jen u dvora pane, jinak jsem Rox.“

„Fajn, takže pro začátek, Roxi, už žádné pane. Nejsme u dvora. Jsem Joshua, tady nejsem tvým pánem, jen hlavou této rodiny. Demokracie! Znáš to slovo? Tak jím se tu řídíme a od teď i ty.“ Snad pochopil.

„Děkuji, pa…, smím se zeptat na matku Vašeho syna?“ Zeptal se nejistě. Teď už nebyl důvod cokoli tajit, stejně ji za pár chvil pozná.

„Jistě, že smíš. Ona je člověk stejně jako má vnučka.“ Šok, který se objevil na jeho tváři, byl ohromný.

„Člověk? Vnučka?“ Nevěřícně zopakoval.

„Ano, člověk a ne, nevím, jak je to možné, ale je to tak. To je i důvod, proč Richard vypadá starší než Grerory. On se změnil sám před deseti lety, to už byla na světě i jeho dcera, Elizabeth. Tu už jsi měl možnost poznat.“ Nechal jsem mu čas, aby zpracoval další neobvyklou novinku.

„P … , Joshuo, já … omlouvám se, ale je tu mnoho nezvyklostí.“

„Chápu a je mi jasné, že ti nějaký čas potrvá, než si zvykneš.“ Povzbudivě jsem se na něj pousmál.

„Joshi, už přijíždějí.“ Dotkla se Texas mého ramene. I já už zaslechl auto. Atmosféra v místnosti se naplnila očekáváním. Melody i Tex byly zvědavé na reakci Rie stejně jako já. Gregory se zas nemohl dočkat své Lili a Rox, ten byl víc než jen nedočkavý. I na upíry tu bylo dost novinek na to, aby je stíhal zpracovat. Nejvíc ho jistě zarazil fakt, že má Rie je člověk. A to ještě neví, že ona, ani Elizabeth o nás nic neví. Už i fakt, že je člověk, byl zvláštní, ale my zplodili jeho nového vládce. Chápal jsem jeho nedočkavost, zvědavost.

„Ale, Richarde, proč jsme museli jet hned? Viděl jsi sám, že Eli není dobře. Nevím, co se stalo, ale co se předčasně vrátila pláče, nebo jen sedí jak duchem nepřítomna. Můžeš se mnou konečně mluvit? Richarde, už toho mám dost! Mluvím s tebou už 30 minut a ty neodpovídáš. Jsem tvá matka, takže laskavě mluv!“ Maj byla rozčílená. Dokázal jsem si představit, jak se jí tváře červenají a oči jiskří zlobnými jiskřičkami. Za chvíli vejdou do domu.

„Babi, nech toho, až nám to táta bude chtít vysvětlit, tak to udělá.“ Elizabeth zněla slabě, unaveně a smutně. To není dobré, teď bude potřebovat mnoho sil. Mělo mi dojít, že jistě celou dobu myslela na roztržku, od které odjížděla. Musela proplakat několik hodin. Auto zastavilo a Gregory zmizel. No zmizel není správné slovo.

„Lili!“ Uslyšel jsem ho vystrašeně.

„Gregory.“ Na malý okamžik její hlas nabyl na síle. Snad bude stačit, když ho bude mít nablízku. Ovšem co udělá, až zjistí, že on není … Bože, vím, že jsem nikdy nevěřil v tvou existenci a nic se nezměnilo, ale pokud jsi, žádám, prosím tě, dej jí sílu vydržet a ochraň to malé, co nosí pod srdcem. Poprvé jsem žádal jako člověk. Potřeboval jsem víru. Musel jsem věřit, že vše dopadne dobře.

„Mami. Prosím, nelekni se.“ Upozornil ji Richard, když ji vedl ze schodů sem dolů k nám.

„Čeho?“ Nechápavě se na něj podívala. Elizabeth šla, vlastně se nesla za nimi v Gregoryho náruči.

Byla bledá, oči ukazovaly, že ten den byl pro ni zlý, moc zlý. Teď jí ale tvář obarvila červeň a nespouštěla pohled z Roryho, ten jí ho vroucně opětoval. Ano, nemýlil jsem se jsou si souzeni stejně jako Rich a Mel, a jako věřím, že i já s Rie. Pokud to zvládnou oni, mám šanci, že i já se dočkám svého dílu štěstí. Musel jsem v to doufat, dal jsem teď v sázku vše. Už sešli dolů. Gregory odnášel Lizi k pohovce a Richard usazoval Rie do druhého křesla – trůnu. Teď byl čas. Vystoupil jsem ze stínu.

„Vítám tě, Rie,“ pronesl jsem tiše.

Všichni byli tiše, tahle chvíle patřila jen nám dvěma.

„Richarde?!“ Vyskočila na nohy a tiše vykřikla.

„Ano, drahá, jsem to já.“ Usmál jsem nesměle.

„Ale…“ Nohy jí vypověděly službu a ona se sunula k zemi. Nedovolil jsem ji dopadnout. Byl to úžasný pocit znovu ji držet v rukou a dívat se jí do očí.

„Odpusť mi, lásko.“ Zašeptal jsem jí do ouška. Její oči byly vyplašené, zmatené. Aby ne, uplynulo tolik let.

„Co se tu děje? Jak to, že?“ Už se jí vrátil hlas. Vždycky se vzpamatovávala dobře.

„Vše ti vysvětlíme, mami. Jen musíš být v klidu.“ Ozval se Richard.

„Ty víš, kdo to je?“ Otočila se na něj nechápavě.

„Ano, můj otec.“ Klidným hlasem ji odpověděl.

„Co se tu děje?“ Vypadala najednou vyčerpaně, posadil jsem ji znovu do křesla. Stočil jsem pohled k Elizabeth. Seděla Gregorymu v klíně a nevypadala překvapeně. Zvláštní.

„Rie, Elizabeth, to, že jste tady, má velmi vážný důvod, a co se stane dál, záleží i na vás. Proto musím udělat něco, co jsem nechtěl. Ne takto a za takových podmínek.“ Klekl jsem si před Rie, vzal její ruce, které měla položené v klíně, do svých a zhluboka se nadechl. Chtěl jsem začít, ale najednou mi došla jedna skutečnost a já získal další dílek skládačky. Nepouštěl jsem ruce Rie, ale otočil jsem hlavu k Elizabeth a Gregorymu.

„Elizabeth, prosím, než začnu, měl bych na tebe otázku a, prosím, odpověz mi po pravdě! Ano! Ať se ti mé otázky budou zdát zvláštní, či kdyby tvá odpověď měla být divná. Upřímnost, prosím!“ Díval jsem se do jejích očí.

„Ano, odpovím,“ přikývla.

„Tato rodina, stejně jako každý jednotlivý její člen má svá tajemství a teď přišel čas některá z nich vyjevit. Elizabeth, drahoušku, prosím, pokud se nebudeš cítit dobře, řekni to. To malé, co nosíš pod srdcem, je teď cennější, než kdy předtím, ale také ohroženější. Rory, starej se o ni a,“ rychle jsem se otočil po Richovi, „ne, synu, teď už nic z toho neplatí.“ Zastavil jsem všechny jeho případné protesty. Nejen, že Elizabeth není člověk, ale nosí pod srdcem následníka trůnu. Vše je horší, než jsem čekal, a do toho ještě Rie. Prosím, ať už jsi nebo ne, dej mi sílu.

„Elizabeth, ještě jednou tě, prosím, o upřímnost, nic nezatajuj. Rozumíš – nic.“ Poprvé jsme dal do hlasu víc naléhavosti, než bylo zvykem.

„Nic.“ Špitla bezpečně usazená v Gregoryho klíně s jeho rukama pevně ovinutýma okolo sebe.

„Pár věcí se poslední dobu změnilo viď! Slyšíš lépe, vidíš jasněji a cítíš se silnější! Mám pravdu?“ Díval jsem se na ni stále klečíc před Rie.

„Ano.“ Potvrdila.

„Síla a energie se ti vrací dřív i po krátkém spánku?“ Znovu přisvědčila.

„Tvůj jídelníček, chutě – změnily se?“

„Trochu. Je mi zle, ale to je, protože jsem těhotná, i proto se mi změnily chutě. Četla jsem o tom. Možná jím méně.“ Chápu , že všechno zvláštní připisuje svému stavu, ale není to jen tím. Podíval jsem se na Roryho a Richarda. Ke svému synovi jsem i promluvil.

„Richarde, už chápeš?!“

„Ne, to ne,“ tiše vzlykl, byla v tom odevzdanost a zoufalství. Nemůžu říct, že bych s ním souhlasil. Tahle skutečnost mohla odlehčit mým starostem.

„Elizabeth, máš nějaké otázky?“ Zkusil jsem na to jít jinak. Třeba to přijme lépe, když si alespoň část poodhalí sama.

„Ptej se na cokoli!“ Znovu jsem použil svou moc, potřebovala se uvolnit.

„Mluvil jsi o vašem druhu, tenkrát v noci. Kdo tedy jste a kdo jsem já?“ Váhavě se zeptala.

„Kdo jsi ty? Netuším, jsi unikát. A my – to je různé. Ale pokud jde o druh, jsme,“ stočil jsem svůj pohled k Rie. Doufal jsem, že neuteče. Klečel jsem jejích nohou jako prosebník.

„Jsme bytosti z mýtů a pověr. Upíři.“ Dořekl jsem tiše a zavřel oči, bál jsem se pohlednout jí do očí. Vidět strach, odpor, znechucení. Její ruce se však nechtěly dostat z mých a její srdce bilo klidně.

„Lili, miláčku, prosím, co je ti?“ Gregoryho vystrašený hlas mě vrátil do reality. Její srdce bilo jako splašené, měla strach.

Rychle jsem otevřel oči a podíval se na ty dva. Jemně s ní třásl, klepala se, ale v očích strach nebyl. Byl jsem zmatený. Její pohled byl spíše nevěřícný, to já teď cítil strach. Odevzdaně jsem se otočil k Rie. Dívala se na mne a já netušil, co se jí honí hlavou.

„Upíři. To by vysvětlovalo mnohé.“ Její tichý hlas byl až nepřirozeně klidný k dané situaci. Než jsem stačil cokoli říct, Elizabeth se začala smát, spíš než smích to byl hysterický chechot.

„Lili, lásko, prosím, ne, to bude dobré.“ Konejšil ji v náruči. Vstal jsem a přešel k nim. V hlavě mi stále zněla slova Rie, ale tohle spěchalo.

Opatrně jsem j chytil za ramena a zatřásl s ní.

„Elizabeth, Elizabeth. dost! Chápu, že je toho moc, ale ty to zvládneš. Jsi silná a musíš si připustit pravdu. Potřebuješ důkaz?“ Upřel jsem svůj pohled do jejích očí. Ty pomalu získávaly vnímající výraz, vracela se zpět.

„Jaký?“ Vydechla. Cítil jsem, jak s tím Gregory ani ostatní nesouhlasí. Vrátil jsem se k Rie.

„ I ty?“ Zašeptal jsem.

„Já ne, vím, věřím ti. Proto jsem tě vídala? Na hřbitově i v noci ve své ložnici.“ Ona mne viděla?!

„Věřila jsem, že jsi mne neopustil, že tvá láska stále trvá stejně jako má.“ Opravdu byla má, nespletl jsem se, vlastně spletl, podcenil jsem sílu jejího citu. Šla by se mnou i teď, když ví, kdo jsem. Právě proto má právo vidět mou pravou tvář.

„Miluji tě, Rie, a nikdy tomu nebude jinak.“ Usmál jsem se na ni. Co se asi odehrává za jejím pohledem? Šel jsem zpět k Elizabeth. Neznatelně jsem kývl na Roryho. Ten ji objal a pevněji přitiskl k sobě.

„Klid, nic se ti nestane.“ Řekl jsem tiše a vložil do svého hlasu klid. Ustoupil jsem, stál jsem tak metr od nich. Viděl jsem jeden zmatený a jeden zvědavý pohled. Zavřel jsem oči a nechal své pravé já vystoupit na povrch. V duchu jsem si představil, co vidí. Pleť nabrala odstín noci, byla šedavá, rysy vystoupily, otevřel jsem oči, byli teď černé bez jakékoli stopy bělma či zorniček, pootevřel jsem ústa, a tak byla vidět naše hlavní zbraň. Zuby výrazně jiného tvaru než lidské. Další detaily nebyly tak vidět. Nehty nabyly podoby drápu, svaly ztvrdly a získaly větší sílu. Zadržel jsem dech. Elizabeth zavřela oči a roztřásla se vzlyky. Ucítil jsem za sebou šramot, Rie vstala.

„Richarde.“ Zašeptala a já se rychle otočil k ní. Když myslím rychle, bylo to opravdu rychle i na upíry. Lekl jsem se. Její dlaň se dotkla mé tváře. V ten moment se zastavil čas, byli jsme jen mi dva.

Dívala se na mne a já v jejím pohledu neviděl strach, jen lásku.

„Lásko,“ naklonila se ke mně. Políbit! Ona mne chce políbit. To je neuvěřitelné!

„Počkej, takhle ne.“ Zastavil jsem ji. Netoužil jsem po ničem jiném, ale chtěl jsem ji políbit jako člověk.

„Proč? Tohle jsi ty.“ Zeptala se.

„Ne, tohle jsem já, díky tobě,“ odpověděl jsem už v lidské podobě a políbil ji. Bylo to, jako bych znovu začal žít.

„Nemusíš se bát. Nikdo ti neublíží,“ zaslechl jsem Gregoryho. Byl zoufalý. Podíval jsem se na něj s Rie stále v objetí.

„Nebojím se.“ Zašeptala smutně. „Jen jsem pochopila.“

Co pochopila? Proč ten smutek a bolest? Vždyť každý člen této rodiny ji miluje.

„Elizabeth?“ Oslovil jsem ji, zvedla oči k mé už lidské tváři .

„To nic, to bude dobré. Lizi, to nejhorší máš za sebou!“ Ozvala se Texas.

„Lizi.“ Ozvala se za mnou Rie.

„Ano, babi?“

„Bojíš se někoho tady?“

„Ne, nebojím se nikoho, jen … Babi, já nechci zůstat sama.“ Rozplakala se. To ji trápilo, že ji Gregory opustí jako já její babičku!

Gregory ji schoval v náruči.

„Nikdy nebudeš sama, lásko. Jsi má a já tvůj, dokud si to budeš přát, na věky.“ Šeptal jí do ucha, slíbával slzy, které smáčely její tvář. Bál jsem se Richardovy reakce, proto jsem se otočil k němu. Strnule stál stále na stejném místě. Melody ho držela za ruku a tiše, jen pro naše uši, šeptala slůvka uklidnění. Bylo toho na něj moc. Během pár hodin odhalit svou identitu před svou matkou a dcerou, zjistit, že jeho milovaná Elizabeth není člověk, jak si přál, a smířit se, že Gregory už zůstane součástí jejího života na vždy. To vše současně se zjištěním, že společně s Gregorym je následníkem trůnu. Bylo mi ho líto, ale teď jsme měli důležitější věci k řešení. Elizabeth byla jedním z nich a pokud ona unese informace, které jsem jí teď dal, Richard to zvládne také. Jediný, kdo tu momentálně stál mimo dění, byl Rox. On jen užasle sledoval scénu, která se odehrávala před jeho očima. Viděl jsem, jak nevěřícně pozoruje mou Rie, to, že je člověk, ho vyvádělo z míry.

Čeká mne ještě pár nepříjemných otázek a já už je chtěl mít za sebou. Toužil jsem po soukromí, chtěl bych vynahradil své lásce čas, o který jsme nás obral.

Elizabeth , Rie, já bych se chtěl zeptat. Teď, když znáte naše tajemství, byly byste ochotné zůstat tu s námi na pořád ? A nejen to, já jsem bohužel jedním z vládců a za pár měsíců končí má vláda,“ vyprávěl jsem svůj příběh . Během něj se venku se šeřilo, končil další den. Melody se vytratila, jako jediná z nás nezapomněla na lidské potřeby obou žen.

„Maj, Lizi, nemáte hlad?“ Zeptala se vcházející s podnosem plným vonícího jídla. Elizabeth se už uklidnila a plně si užívala Gregorovy péče. I Rie se držela v mé blízkosti. Rox pomalu začínal chápat vztahy této rodiny a Richard, jak se zdá, přijal nevyhnutelné. Je tu ještě jedna věc k odhalení, ale myslím, že ta může počkat.

„Docela ano, voní to krásně.“ Rie se na Mel usmála. Večeře byla tichou záležitostí. Jediná slova, která byla pronesena, byla pochvala ze rtů Rie. Elizabeth se nechala krmit, možná to ani nebylo schválně, musela být příšerně unavená.

„O.K. Myslím, že to pro dnešek stačilo. Lizi, měla bys jít spát. Zítra zavolám do školy a na pár dní tě omluvím.“ Ozval se Rich. Nejistě se na něj podívala.

„Tati, já ….“

„Klid, dítě, pokud si přeješ Gregoryho přítomnost, nebudu vám bránit. Ale,“ otočil se na něj,

„jedinkrát ji ublížíš, zklameš, učiníš nešťastnou, zabiji tě.“ Dodal tiše jen pro upíří sluch. Byl ohleduplný – do určité míry.

„Věř, že nikdy nebudeš muset dostát svým slovům.“ Odpověděl Gregory.

„Miluji ji, ji i dítě, které nosí. Jsou mým životem.“

Po těchto slovech zvedl Elizabeth a odnášel ji do patra.

„Drahá, a ty? Nechtěla by sis odpočinout?“ Otočil jsem se k Rie.

„Hm, půjdeš se mnou?“ Zeptala se zamyšleně.

„Ano, budu hlídat tvůj klidný spánek.“ Políbil jsem špičky prstů ruky, kterou měla v mé.

„Pak tedy ano.“ Zvedla se a čekala, kam ji povedu. Chtěl jsem ji také vzít do náruče, ale uvědomil jsem si, že o to asi nestojí. Už to není ta rozesmátá dívenka, tahle Rie je paní v letech.

Pomalu jsem stoupal vedle ní a jemně svíral její dlaň. Můj pokoj je i jejím.

Vešli jsme, zastavila, aby si ho mohla prohlédnout. Jediný pokoj, který jen velmi málo měnil vzhled. Všechny mé pokoje vypadaly podobně. Stěny obložené dřevem, postel s nebesy, psací stůl a malá knihovna.

„Tvůj pokoj?“ Zeptala se.

„Ano, a teď i tvůj. Rie, co se děje. Jsi smutná.“ Viděl jsem jí to na očích už dole.

„Richarde.“ Vzdychla a pohladila mou tvář.

„Jsi stále stejný, nepřibyla ti ani jediná vráska.“ Odtáhla ruku a udělal krok v před. To je to, co ji trápí? Že stárne, v mých očích jí je stále 16.

„Rie,.“ nemohl jsem najít slova.

„To je v pořádku,“ pousmála se. Vzal jsem ji za ruku a přitáhl do náruče. Políbil ji na čelo a sestupoval rty níž až k těm jejím. Chápal jsem, že nesmím spěchat. Ale tolik jsem toužil po jejích polibcích, dotecích, těle.

„Ne, prosím,“ vzdechla. Pustil jsem ji.

„Proč?“ Nechápal, odezva jejího těla byla tak jednoznačná.

„Richarde.“
Zastavil jsem ji. „Říkávala jsi mi jinak,“ smutně jsem se jí zahleděl do očí.

„Chare, tak ti říkala Kaish, že?“ Optala se. Pamatovala si.

„Ano, ona a ty. Stále jsi mi neřekla, proč?“ To jméno používala, když jsme byli v soukromí ložnice.

„Chare, já …. Ty jsi stále mladý, ale já.“ Klopila oči, ona se stydí? Teď. Proč se nestyděla předtím? Vždyť je stále krásná, ne, byla krásná vždycky, na tom se nic nezměnilo.

„Rie, jsem o mnoho starší než ty. Pokud se na to necítíš, pochopím to, ale byl bych rád, abys věděla, že pro mne jsi tou nejpřitažlivější ženou na světě.“ Hladil jsem jí po zádech a toužil, aby si to rozmyslela.

„Sedneme si?“ Podívala se na postel.

„Smím?“ Zeptal se a naznačil , že bych ji rád vzal na ruce. Kývla. Zvedl jsem ji a odnesl na postel. Posadil jsem se vedla ní.

„Rie, na co myslíš?“ Nevydržel jsem to.

„Na Melody.“ Proč na ni? Nechápal jsem. Otázka se mi zračila v očích.

„Ona je jako ty, nestárne neumře,“ dodala tiše. To ne, na co myslí!

„Drahá, chceš snad říct,“ nemohla to myslet vážně, vždyť je to pár hodin, co se dozvěděla….

„Ano, pochopil jsi dobře, ale náš čas už minul. Jsem o tolik starší než ty, alespoň na pohled. Kdybys přišel dřív.“ Slza jí sklouzla po krásné tváři. To ne, znovu jsem jí ublížil.

„Miláčku, neplač, prosím, udělám cokoli, jen neplač,“ klečel jsem u jejích nohou a prosil o odpuštění.

„Zůstaň se mnou, dej mi těch pár let, co mi zbývají.“ Ona mne prosí, abych jí neopouštěl! Jsem zrůda, 37 let jsem ji nechal trápit a ona mne prosí, abych s ní zůstal.

„Spi, budu tu s tebou.“ Poprosil jsem ji. Neodporovala, ukázal jsem jí, kde co je, a nechal ji soukromí. Když byla hotová, lehl jsem si vedle ní, sevřel v náručí a začal broukat melodii, která patřila jí.

Usnula, měl bych asi jít dolů, ale měl jsem hlavu plnou jiných věcí. Gregory byl stejně s Elizabeth a Rich si rovnal informace po boku Mel na terase. Uvnitř zůstal jen Rox a Tex. Byli tiše, nespíš přemýšleli každý o svém.

Já uvažoval nad tím, co by chtěla Rie. Mohl jsem změnit, co způsobil čas, ale není to bez rizika. Mohl jsem jí věnovat část své životní energie a ubrat jí tak 20 let, ale šlo to jen při přeměně, mohla by přitom umřít. Nevím, zda jsem ochoten to riskovat.

Díval jsem se, jak se její hrudník ve spánku zvedá při každém nádechu, a přemýšlel jsem nad tím, jak zareagovala na otázku své přeměny. Ne, nehodlám riskovat byť jen jednu jedinou minutu jejího života! Usmál jsem se, ale za chvilku jsem si uvědomil nemožnost situace. Já musím zpět ke svým, a ona? Byla by tam v nebezpečí, ve velkém nebezpečí. Bezvýchodná situace! Rie spala a já, ač jsem nechtěl, musel jsem jít. Čas se krátí a mě čeká spousta věcí k řešení.

„Richi, Mel!“ upozornil jsem je na svou přítomnost. Roryho jsem nevolal, nepřišel by. Teď není síla, která by ho odloučila od Elizabeth. Její srdce stále bije rychle, nespí. Můžu jen hádat, co se děje v jejím pokoji.

„Joshuo?“ Mel šla před Richardem. Dosedl jsem do křesla a podíval se na ně. Poprvé jsem se cítil unavený.

„Rie spí a my bychom měli vymyslet, jak dál,“ pronesl jsem tiše.

„Musíme počkat, než Lizi porodí! Nevydržela by cestu. Je slabá. Snaží se, ale slyšeli jste její srdce? Nevím, zda je to strach z nás nebo jiné obavy, ale ona teď v prvé řadě potřebuje klid. Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby nechala školu. Stejně odejdeme,“ v hlase Mel zazníval strach, i když mluvila tiše.

„Ano, souhlasím, ale teď bych chtěl vědět něco jiného. Roxi!“

„Ano?“

„Co víš o odporu?“ Musel jsem poznat naše šance. Bohužel, ač už jsem pochopil, že boj je víc než jistý. Stále jsem neztratil naději, že je možnost se mu vyhnout.

„Mů… Joshuo, při svých cestách jsem poznal dost čistokrevných, kteří nesouhlasí s vládou Va… tvých bratrů. Nemyslím, že pro tebe by bylo složité je spojit. Pokud mi dovolíš, mohu je kontaktovat,“ nabídl se. Bylo to lákavé a nejspíš jeho nabídky i využiji, ale nejprve se přeci jen ujistím o jeho loajalitě. V tom mi pomůže Gregory.

„Dobře, popřemýšlím o tom. Teď k nejpalčivějším problémům. Rory, poslouchej prosím!“ požádal jsem ho. Slyší nás až i v Lizině pokoji, jistě bude mít své námitky.

„Souhlasím, že by pro zdraví malého i Elizabeth bylo lepší, kdyby byla v klidu, ale má tu i lidské přátele a bylo by správné, aby rozhodla sama. Melody, už víme, jak reaguje na rozkazy a nařízení. Podle jejího rozhodnutí bych řešil i jejich stěhování. Ani Rie se zatím nevyjádřila, zda by to chtěla. To, že my bychom je nejraději měli tady, neznamená, že chtějí i ony. Dále nevím, zda nechat Elizabeth rodit v nemocnici. Stále nevíme,“ odmlčel jsem se. Nikdo, krom mě a Roryho neví, čí to dítě je. Tohle byla informace, kterou by měl říci on, a ne já.

„Elizabeth není jako ty, Richi, a tak nevíme, co se bude dít. Možná Melody ?“ Otočil jsem se na svou snachu. Přemýšlela.

„Možná, pokud by Lizi chtěla, mohla bych po dr. Fishovi přebrat péči o ní. Pak by bylo snadnější něco vymyslet. Teď, když zná svůj původ, by neměl být problém si o tom promluvit.“ Její uvažování znělo rozumně.

„Joshi, už jsi uvažoval, jak ochránit obě, až se přihlásíme o svá práva?“ ozval se od schodů Rory. Nečekali jsme ho tu, a tak jsme sebou svorně trhli.

„Lili porodí tak za tři měsíce. Co do té doby? Pokud jsou okolo nás možní spojenci, bylo by vhodné je kontaktovat. On,“ ukázal hlavou na Roxe, „je dobrým spojovacím článkem.“

Měl jsem tušit, že Gregory se podívá do Roxovi hlavy hned, jak se objevil. Pokud tu mohla být možnost, že by cosi mohlo ohrožovat Elizabeth nebo jejich dítě, chtěl to vědět. Pokud je on ochotný Roxovi důvěřovat, není důvod pochybovat.

„Dobrá tedy. Kontaktujeme věrné. Richarde, bude potřeba, abys ukončil svou praxi. Melody, tvé setrvání na klinice je nutné, tak prosím odpusť, že tě nezapojím do tohoto úkolu. Ten tvůj je pro nás důležitější. Tex, Rory, je potřeba, aby jeden z vás vždy zůstal Elizabeth nablízku, rozhodne- li se i nadále chodit do školy. Já opustím své místo učitele. Bylo by sice bezpečnější vyslat jen tebe, Roxy, ale vzhledem k závažnosti situace bude mé slovo mít větší váhu,“ usmál jsem se. Ani ve snu mne nenapadlo, že budu osnovat vzpouru proti svým bratrům.

„No, jestli mi dáš tak týden či dva, myslím, že svou kancelář budu schopen výhodně prodat. Přeci jen to bude vypadat věrohodněji vzhledem k našim majetkovým poměrům. Pak jsem ti plně k dispozici.“ Přeci jen se v mém synovi nezapřel právník, jeho uvažování je vždy, tedy skoro, o pár kroků napřed.

„Ale stále je tu otázka. Když s tebou budu já a Rox, na ochranu Lizi a Maj tu zbude jen Tex, Mel a Rory. Pokud mám být upřímný a praktický, Gregoryho schopnost je pro nás v tuto chvíli víc jak užitečná. Nevyužít ji by pro nás mohlo mít smrtelné následky,“ díval se na Gregoryho, v očích smutek a obavu. Všichni jsme si uvědomovali, že jen společně jsme opravdu silní. Richardova schopnost přesvědčit, Gregoryho nahlédnout do myslí a já se silami vůdců. Možná by i jen toto stačilo k „ zastrašení“ bratrů, ale také nemuselo. Všichni jsme věděli, že v okamžiku, kdy se vydáme shromáždit nespokojené, bude jen otázkou – jistě ne dlouhého- času, kdy se to dozví dvůr. V ten moment bude naše společenství, rodina v nebezpečí a nejvíce ony dvě. Dilema nás nutilo hledat způsob, jak z toho ven. Zatím ale nidko netušil jak. Vědomi si, že obě spící ženy mají také právo rozhodnout o své budoucnosti samy, bylo naše hledání ještě těžší. Debata a návrhy se prodiskutovávali do časných ranních hodin. Kromě Gregoryho, který na čas zmizel zpět k Elizabeth, se nikdo nehnul z místnosti. Rox pomalu vstřebával skutečnost, že zde svůj názor může pronést bez jakékoli obavy z trestu, a nejen to, že je vyslyšen stejně jako kdokoli z nás. Jeho chování vůči Melody a Tex nabralo na úctě, zvláště, když zjistil, jaké vzdělání a smýšlení obě mají.

„Smím znát důvod vaší bouřlivé debaty?“ ozval se Riin hlas ze schodiště. Byl jsem tak zabrán do diskuze s Richardem a Roxem, že jsem ji neslyšel scházet.

„Budoucnost, lásko!“ V okamžiku jsem stál u ní a nabízel rámě.

„Dáš si něco k jídlu?“ Pro mne v tuto chvíli šlo vše stranou.

„Ani ne. Ale směla bych mluvit s Melody? O samotě, prosím.“ Podívala se přes mé rameno.

„Jistě, Maj. Můžeme jít do mého a Richova pokoje, či do mé pracovny.“ Lidským tempem k nám došla.

„Pracovna by byla asi vhodnější, ale já bych měla jiný návrh. Mohla bys mne vzít ke mně domů? Cestou budeme mít více soukromí.“ Usmála se. Byl jsem zmatený. Chce odejít? Proč? Rozmyslela si to?

„Vrátím se.“ V očích jí zajiskřily známé ohníčky, když rozšifrovala můj výraz. Vtiskla své rty na mou tvář.

„Není nic snadnějšího.“ Melody už stoupala po schodech a má Rie za ní. Jen co jsem zaslechl kola skřípající po štěrku příjezdové cesty, naplnil mne smutek a obavy. Proč chtěla mluvit s Mel? O čem? Co skrývá? Brzy mne ale odvedla od těchto myšlenek jiná osoba. Krátce po Rie sešla dolů i Elizabeth. Oči opuchlé pláčem, po jejím boku šel Gregory a přidržoval ji

„Lizi!“ vykřikla Tex a hnala se k nim.

„Tex.“ Pokusila se o úsměv.

„Bože, jsi v pořádku?“ šeptla, i když jí bylo jasné, že ji slyšeli všichni.

„To nic, jen mi není úplně dobře. Asi toho na nás bylo moc,“ vysvětlila Elizabeth, když ji společně s Gregorym usazovali do křesla.

„Přinesu ti teplou čokoládu a sušenky. Ty, co máš ráda!“ Mrkla na ni a na pár sekund zmizela v kuchyni.

„Na! Čokoláda bude za chvilku. Potřebuješ cukr jako sůl!“ dodala a vyloudila tím úsměv na Elizabetině tváři.

„Díky, Tex, jsi zlatíčko.“ Vzala si talířek s jídlem. Nejen já jsem ji pozoroval s obavami, Richard i Greory se tvářili, jako by je upalovali. Už aby tu byla Mel zpět a prohlédla ji.

„Tak co jsem zaspala?“ ptala se.

„Nic důležitého, holčičko.“ Rich se konečně rozhýbal a teď seděl z druhé strany jejího křesla hned proti Rorymu.

„To ti tak budu věřit, tati. Nezapomínej, že slyším lépe než normální člověk a už jsem nějakou chvíli vzhůru.“ Zamračila se na něj.

„Řešila se budoucnost. Nechci tě jen rozrušit.“

„Já vím,“ položila ruku na tu jeho, „mám tě ráda, tati.“

Sklonil se k ní.

„Já tebe taky, holčičko moje. Vždycky jsem tu pro tebe, vás oba.“ Volnou rukou jí pohladil a vtiskl polibek do vlasů.

„Děkuji za vše, za nás tři,“ zašeptala. Jeho oči se zvedly k Rorymu. „Opatruj je.“

Jen kývl na souhlas. Byl jsem rád. To znamenalo, že tenhle problém je prozatím vyřešen. Jsem zvědav, jak to bude, až se Gregory přizná k dítěti. Ale to je zatím daleko.

„Tak kdo se mnou bude chodit do školy?“ Snažila se uvolnit náladu.

„Já!“ Pospíšila si Tex.

„Skvělý. To si zas kluci budou myslet, že jsem volná,“ mrkla na Gregoryho. Snažila se působit dojmem, že je v pořádku.

„To nepřipustím!“ hrál s ní její hru a políbil jí do vlasů.

„Budu s tebou, jak jen to bude možné.“

„V to doufám. Kde je babi?“ Rozhlížela se po místnosti.

„Bude tu za chvilku. Jela s Mel pro nějaké věci.“ Zdálo se mi to, nebo i v Richardově hlase znějí obavy?

„Čokoláda!“ přerušila mé úvahy Texas.

„Jsi má záchrana,“ poděkovala jí Elizabeth s plnou pusou. Tex měla rozhodně pravdu, už teď vypadala o mnoho lépe, než když přišla dolů.

„Elizabeth, je tu někdo, koho bych ti chtěl představit,“ ozval jsem se.

„Jeho?“ Kývla hlavou k Roxovi.

„Ano. I když spíš bych měl,“ otočil jsem se k němu, „Roxvare, toto je poslední z členů mé rodiny. Má vnučka. Richardova dcera a korunní princezna Elizabeth.“ Musel jsem se pousmát, když jsem slyšel kašel za svými zády. Elizabeth zaskočilo. Rox vstal a přímo před ní vysekl bezchybnou poklonu.

„Je mi ctí, že Vás poznávám. Omlouvám se za své nezdvořilé chování při našem prvním setkání.“ Čekal na její reakci jako my všichni. Seděla strnule a užasle se dívala na muže před sebou. Gregory ji pohladil rameno a sklonil se.

„Měla bys něco říct, lásko,“ zašeptal jí do ucha.

„Já děkuji,“ vysoukala za sebe nejistě. Tak tohle bude ještě veselé. Princezna a neví, co říct. Budu muset poprosit Mel a Tex, aby ji zasvětily do dvorské etikety.

„Princezna?“ Nejistě se podívala na mne. „Dědo?“

„Ano. Myslel jsem, že jsi to pochopila už večer,“ povzbudivě jsem se na ni usmál.

„No, včera toho bylo nějak víc. Rodinné vztahy jsem jaksi neřešila. Byli tu důležitější, ehm, skutečnosti. Třeba jako maličkost o tom, že jste upíři,“ hudrovala.

„Jistě, to máš pravdu. Promiň.“ Mohlo mne napadnout, že včera přemýšlela nad jinými věcmi, než aby jí došel detail, že jsem její děda, a tím pádem je ona princeznou.

Auto jsme slyšeli všichni včetně Elizabeth. Co mě ale zarazilo, byla absence tlukoucího srdce. Kde je Rie?

„Joshuo!“ Mel stála u dveří. „Mám ti vzkázat, že je čas na váš soukromí rozhovor o budoucnosti. Čeká tě ve svém domě.“

Proto chtěla odjet? Ale proč s Melody? Mohl jsem ji odvézt sám, nebo si promluvit tady.

„Hned!!“ Vytrhla mě se smíchem z myšlenek Melody.

„A, ano,“ vykoktal jsem a vyběhl schody. „Mel! Prohlédni, prosím, Elizabeth.“ Otočil jsem se ještě dolů a pak už nasedal do Melina auta. Byl jsem nervózní. Proč chce na naši rozmluvu takové soukromí? Zaparkoval jsem a poprvé v životě vstupoval do jejího domu dveřmi a s jejím pozváním. Příjemný pocit.

„Rie?“ Zaposlouchal jsem se. Je ve své ložnici. Upíří rychlostí jsem vyběhl k ní.

„Chare,“ usmála se, když jsem stanul ve dveřích.

Seděla v křesle a pozorně si mne prohlížela.

„Chtěla jsi se mnou mluvit. O čem?“ neudržel jsem svou zvědavost.

„O budoucnosti. Drahý, čekala jsem 27 let. Vím, že teď vypadám víc jako tvá matka, ale i přesto – miluješ mne?“ ptala se, oči upřené do mých.

„ Majorie, víš, že jsi jedinou bytostí, které jsem věnoval své srdce. Miloval jsem tě od prvního pohledu a miluji tě stále. Čas pro mne nic neznamená,“ ujistil jsem ji o svých citech.

„Pak tedy splníš mi jedno malé přání?“ Stále neuhnula pohledem.

„Splním vše, co si budeš přát.“

„Chci být jednou z vás. Chci, abys mne změnil. Chci ti stát po boku až do konce tvých dnů, ne mých,“ pronesla tiše. Ne!!!

„Rie, to, netušíš, co chceš. Prosím,“ s hlasem plným obav jsem se rozhodl jí toto přání vymluvit.

„Splním vše, co si budeš přát. To jsi řekl před pár vteřinami,“ upozornila mne.

„Vím, co riskuji, co očekávat. Proto jsem chtěla mluvit s Mel. Chare, jsem na světě dlouho, vzhledem k lidskému věku tohle není nerozvážné přání puberťačky, ale prosba zralé ženy. Pokud jsi ochotný být věčně s ženou mého věku…“ Nechala ticho, aby pracovalo. Bylo to horší než výčitky.

„Ach, Rie, pro mne jsi stále tou 16letou dívkou jako při našem prvním setkání.“ Tohle opravdu nebyla fráze, já ji tak vnímal, viděl.Stále pro mne byla tou éterickou vílou, kterou jsem spatřil v lese.

„Ale tou já již dlouhá léta nejsem,“ smutně se pousmála. Ten úsměv dokázal to, co žádná slova. Nemohl jsem ji vidět smutnou.

„Dobrá, ale uděláme, to jinak. Nejsem jen tak někdo, a ani má žena nebude.“
Překvapeně zamrkala. „Tvá žena?“

„Ano, vždy jsi jí byla, v mém srdci. A pokud si to budeš přát, až tohle vše bude za námi. Kleknu k tvým nohám a požádám tě, zda mi prokážeš tu čest a budeš mi stát po boku po zbytek našich dní.“ Zamrkala a na tvářích se jí zaleskly slzy.

„Neplač.“ Palcem jsem jemně setřel ty slané kapičky z jejích růžových tváří.

„Proměna ale nese i nepříjemné aspekty. Nebudeš moci být nějaký čas v lidské společnosti.“ Upozornil jsem ji.

„To mi Mel říkala, naruší to nějakým způsobem vaše plány?“ Teď se na mne dívala nejistě, plaše.

„Upravíme je. Do Elizabetina porodu je čas. Jen co z domem? Nebudeš tu moci zůstat. A Elizabeth?“ Uvědomoval jsem si, že za předpokladu její proměny nebude Elizabeth moci zůstat v našem domě.

„Ublížím jí?“ Obava byla slyšet, i když se ji snažila zakrýt.

„Mohla bys.“ Nechtěl jsem jí lhát. Vše bude záležet na jejím odhodlání.

„Co vše mě čeká?“

„Změna není nic snadného,“ a to neví, že mám v úmyslu něco víc, „je to velké riziko. Musíš se dostat na rozhraní života a smrti. A pak,“ tiše a klidně jsem jí vysvětloval, co jí čeká. Jistě, to, co jsem jí říkal, nebyl popis klasické proměny. Chtěl jsem jí dát víc než jen „nesmrtelnost“.

„Nerozmyslíš si to?“ zeptal jsem se nakonec.

„Ne, žádné riziko není dost velké, aby mi zabránilo znovu tě ztratit.“ Sevřel jsem ji v náruči.

„Lásko, čím jsem si tě zasloužil?“ šeptal jsem jí do vlasů.

„Tím, že mne miluješ,“ zazněla tichounce její odpověď. Sklonil jsem se a našel její rty. Prohluboval jsem náš polibek a nechal ruce sklouznout po křivkách jejího těla.

„Ne, Chare. Já,“ odtáhla se.

„Proč? Udělal jsem něco špatně. Mám počkat? Udělám cokoli.“ Nechápal jsem to, cítil jsem reakci jejího těla, chtělo to co mé. Milovat se.

„Je mi 53, už dávno pryč jsou ty časy, kdy jsem se za své tělo nestyděla.“ Červenala se jako tenkrát a slušelo jí to ještě víc.

„Hlupáčku, jsi nádherná. Ani netušíš, jak moc mě tvé tělo vzrušuje,“ šeptal jsem jí rovnou do ucha mezi polibky.

„Ale já,“ začala, „měla jsem jen tebe.“ Poslední slova řekla tak tiše, že nemít své upíří smysly, neslyšel bych je. Tohle přiznání bylo víc, než jsem mohl chtít, byla to nesladší slova lásky.

„I já se naposledy miloval s tebou,“ přiznal jsem. Snad jí to pomůže. Nepřestával jsem rty zkoumat její kůži a dělal vše, aby se její obavy rozplynuly. Konečně!

Její mysl se přestala bránit a nechala tělo poddat se touze. Bylo mi jedno, že je bílý den. Toužil jsem po téhle ženě celých 37 let. Milovali jsme se a něha a láska plnily naše duše. Vše, co jsme celé ty roky neměli šanci říct, zaznělo teď. Po pár hodinách jsme se vraceli společně domů. Ruku v ruce, jako by všechny ty roky zmizely, jako by je naše dnešní spojení smazalo. Cítil jsem tolik štěstí, když jsem se podíval do jejích rozzářených očí. Bál jsem se, ano, ale její důvěra v dobrý konec mi dávala sílu i odvahu splnit její přání.

Á, naše hrdličky!“ vítal nás s úsměvem Rich. Bylo vidět, že si oddechl. Elizabeth, ani Gregory tu nebyli.

„Jak je Elizabeth?“ ptal jsem se Mel.

„Už dobře. Pár dní by se měla šetřit a budou O.K.“ Vzhledem k tomu, že byla klidná a na rtech se jí objevil úsměv, nebyl důvod jí nevěřit.

„Samé dobré zprávy. A co vy dva?“ zkoumavě si prohlížela naše propletené ruce.

„Ustoupil jsem,“ mrkl jsem na ni. Richard a ostatní na nás nechápavě koukali.

„Slíbil jsem Rie, že ji změním.“ Teď, když jsem to vyslovil přede všemi nahlas, jsem slyšel, jak si Rie oddechla. Stále si nebyla jistá, že to opravdu udělám.

„Mami?“ Rich se na ni podezřívavě podíval.

„Nezlob se, Richi. Tvůj otec opravdu nechtěl. Přesvědčila jsem ho.“ Její úsměv byl rozpačitý, kajícný a připomněl mi způsob, jakým mne přemlouvala. Kdyby to bylo možné, tak bych se nechal přesvědčovat znovu, hned. Musím přiznat, že jsem nenasytný, stále jsem jí neměl dost. Cítil jsem, že nikdy nebudu, stále pro mne bude mít kouzlo neznámého, tajemného a přitažlivého. Nemohl jsem se nasytit jejího těla, reakcí na mé doteky, jejích tajemství, kouzla, kterými mne připoutala k sobě.

„Kdy to chceš provést a jak?“ otočil se na mne Richard, jeho otázka mne vrátila ze vzpomínek zpět.

„Co nejdřív!“ pospíšil si s odpovědí Rie.

„Slyšel jsi svou matku, co nejdříve. Bude ale potřeba, aby se někdo postaral o Elizabeth. Ta bude muset zatím zůstat v domě na Henson.“ Pátravě jsem se rozhlédl po místnosti.

„Já a Tex samozřejmě. Vy budete cestovat. Co bude s Rie v té době?“ ozvala se Melody.

„Bude s námi. Bude to nejjednodušší řešení.“

Podíval jsem se tázavě na Rie. “Ani se od tebe nehnu,“přitiskla se ke mně, aby dokázala, že to myslí vážně.

„O.K. Já potřebuji asi 14 dní, abych uzavřel své působení u zdejších soudních dvorů, bude ten samý čas stačit i tobě, aby ses rozloučila a zařídila potřebné?“ Podíval se na matku Rich.

„Bude, ale teď bych chtěla mluvit s Elizabeth,“ podívala se na Mel.

„Jsou s Rorym u ní v pokoji. Doprovodím tě,“ pokynula jí. Až teď jsem zjistil, že chybí i Texas. To bylo zvláštní, nebývalo zvykem, že by odcházela sama.

„Kde je Tex?“ podíval jsem se po zbývajících členech rodiny.

„Nemám tušení, zmizela chvilku po tom, co se Lizi s Gregorym vrátili nahoru,“ pokrčil rameny Rich.

„O.K. Teď bychom měli vymyslet nějaký harmonogram pro nastávajících 14 dní,“ nadhodil jsem.

Nastala debata, ke které se po krátké chvíli přidali všichni. Elizabeth přišla dolů společně s Rie, Mel a Rorym. I Texas se náhle objevila. Netuším, kde byla, ale Gregory ano. Smutný úsměv, který jí věnoval, když se objevila v okně, mi napověděl důvod, proč zmizela. Den uplynul celkem v klidu. Elizabeth zavolala Sam a vysvětlila jí, že teď nějaký čas bude do školy jezdit s Gregorym. Podle chichotání ve sluchátku s tím Sam počítala. Chvíli si ještě povídaly. Pak, když přišel čas, odvezl Gregory Elizabeth a Rie domů. Vlastně do jejího domu, za několik dnů už bude její domov po mém boku.

Čtrnáct dní uteklo rychleji, než jsem čekal. Gregory s Elizabeth se zabydleli v Riině domě. Ona sama roznesla zprávu, o jejíž pravdivosti nikdo nepochyboval. Nikdo neměl podezření, oči jí zářily a ona sama jen kvetla, proto jejímu tvrzení, že se zamilovala, věřili úplně všichni. Dokonce se našlo dost těch, kteří jí přáli. Mě toto řešení potěšilo, když mi oznámila, že už zná způsob, jakým hodlá „nenápadně“ zmizet. Byl jsem zvědavý a pak mile překvapený. Já jsem svou výpověď zdůvodnil rodinnými obtížemi, a tak jsem byl do týdne uvolněn. Richardovi se jistě díky jeho schopnosti povedlo sehnat kupce. Rox se snažil pomáhat se vším potřebným. Všichni se spojili v jeden celek, jen Texas se na Roxe stále dívala chladně. Bojím se, že mu stále úplně neopustila, že se ji pokusil zlomit. Chápal jsem ji a doufal, že i to se časem urovná. On se o to snažil. Texas teď trávila mnoho času s Elizabeth a jejími lidskými přáteli. Bylo na ní vidět, že si to vysloveně užívá. Vždy byla velmi společenská a nucená izolace, jakou jsme udržovali v tomto městě, ji ničila. Samantha byla z její společnosti nadšená, ale zároveň byla mou jedinou starostí. Je to velmi všímavé děvče s ohromnou fantasií. Gregory Elizabeth hlídal víc než korunovační klenoty a ani s dr. Fishem nebyl problém. S klidnou tváří předal péči i dokumenty o Elizabetině zdraví do rukou Melody. Zatím vše probíhalo v klidu a bez problémů.

Přišel den, kdy Rie spala ve svém domě naposledy. A přiznávám, že nebyla sama, nenechal jsem si ujít příležitost zpříjemnit jí poslední lidskou noc. Ráno jsem si ji odvezl, díval jsem se, jak se loučí. Pohladila každý kousek domu.

„Sbohem!“ zašeptala na zápraží, pak se otočila a s úsměvem na rozzářené tváři mi podala ruku.

„Nerozmyslíš si to?“ zeptala jsem se. Zavrtěla hlavou.

„Už navždy spolu,“ řekla a pevným krokem šla po cestičce k mému autu, vstříc novému životu.

Dům byl prázdný. Všichni odešli a nechali nám soukromí.

„Kam?“ zeptala se na zápraží. Usmál jsem se a vedl ji do teď už našeho pokoje. Chtěl jsem, aby si z proměny pamatovala jen to nejnutnější. Sklonil jsem se nad ní, ležela na posteli, ruce kolem mého krku.

„Budeš tu?“

„Nehnu se od tebe. Budu tím prvním, co uvidíš, až otevřeš oči,“ slíbil jsem jí. Políbil ji na rty.

„Spi,“ zašeptal jsem a nechal vůli a schopnosti vládce pracovat.

Dny, které nastaly, byly těmi nejdelšími v mé dosavadní existenci. Jak jsem posléze zjistil, i já byl několik hodin mimo sebe. Tehdy jsem ocenil soudržnost své rodiny. Richard a Roxvar věděli, že bych Rie neopustil, ale zároveň mé tělo potřebovalo potravu. Vydal jsem příliš mnoho energie. Tak na mne před domem čekal „piknik“ v podobě dvou srn a jednoho vlka. Melody byla společně s Tex u Elizabeth a Gregory tu byl připraven poskytnout mi svou krev, pokud bych se vyčerpal příliš. Netušil jsem, že má rodina je tak blízko a ochotna poskytnout nám jakoukoli pomoc a podporu.

Celé čtyři dny jsem seděl vedle postele a pozoroval Riinu tvář, jak se mění vlivem proměny. Vrásky pomalu mizely a svaly se zpevňovaly. Bál jsem se, a proto pečlivě naslouchal tlukotu jejího srdce. Myšlenky mi bloudily a podvědomí hledalo v mých vzpomínkách všechny informace, které by se mi mohly hodit. Vzpomněl jsem si přeci jen ještě na jeden detail, který zmiňovala kronika. Jen jeden z vládců úspěšně udělal to, co já. Jeho žena nejen že přežila, ale byla jako on, čistokrevná. Nevím, jak to bylo možné, a nejspíš to nevěděl ani on, protože o tom nebyla v kronikách ani zmínka. Připisovali to jeho schopnostem. Jestli… Ne, až má Rie projde proměnou, dostanu odpověď i na tuto otázku. O blížícím se konci mne informovalo její srdce. Frekvence jeho úderů se prudce zvětšila.

„Rie, miláčku už to bude.“ Hladil jsem její ruku a smutně se díval, jak její, teď již změněné, tělo umírá. Srdce bilo jako na poplach, než se zastavilo úplně. Čekal jsem, kdy otevře oči, ale místo toho…

Uběhla sotva minuta, co její srdce ztichlo, když se jeho rytmus ozval znovu. Byl stejně pomalý jako můj, či Greoryho nebo Richardův. To znamená… S úžasem jsem naslouchal.

„Majorie?“ zašeptal jsem. Víčka se jí zatřásla, otevřela oči a ona se poprvé rozhlédla kolem.

„Chare!“ Měla klidný hlas.

„Vítám tě, lásko,“ políbil jsem ji na čelo. Takže to byla pravda, ona není jako Melody. Cítil jsem se šťastný, nebylo to pravé slovo, nebylo schopno vyjádřit to, co jsem cítil.

„Už je po všem?“ zeptala se a sama se zaposlouchala do něžné krásy svého hlasu. Až během posledních čtyř dní jsem se dozvěděl, že Rie mluvila i s Mel a ta jí vyprávěla průběh své proměny. Proto ta otázka.

Já jen kývl, nemohl jsem se přestat dívat, byla přesným vyjádřením slova královna. Nádherná, moudrá, laskavá a vlídná. Byla bytostí světla, nikoli noci. Cítil jsem vnitřní uspokojení, že její proměna proběhla bez komplikací a zbytečné bolesti. Co je proti tomu nějaký ten den navíc.

„Ano. Chceš vidět svou novou tvář?“ vyzval jsem ji. Byl jsem zvědavý, jak zareaguje na můj dárek.

„Hm, líbí se tobě?“ zvědavě si prohlížela mou tvář.

„Jsi nádherná jako vždy,“ ujistil jsem ji a podal jí ruku. Přijala ji a nechala se odvést k zrcadlu. Tiše stála a prohlížela se.

„Chare, to co? Co se stalo?“ Rychle, nezvyklá nové podstatě, se otočila. V očích údiv a milion otazníků.

„Nezlob se, ale je to jen malý dárek ode mne k novému životu. Takový odpustek za ty roky, co jsi musela být sama,“ vysvětloval jsem.

„To ty?“ Přejela si dlaní po tváři.

„Víš, vládce nejsem jen proto, že jsem se narodil v královské rodině. Mám moc, kterou ostatní postrádají, dokonce ani mí bratři jí neoplývají. A teď jsem měl tu nejlepší příležitost ji plně využít a dát ženě, jež nadevše miluji, to, o co jsem ji svou hloupostí připravil. Čas.“ Objal jsem ji a poprvé beze strachu políbil. Už se nebudu muset strachovat a její zdraví.

„Půjdeme za ostatními? Čekali stejně netrpělivě jako já, až se probudíš,“ zeptal jsem se.

„Já jen… Je tam i Lizi?“ Bála se, to bylo pochopitelné.

„Ano, neměj strach, tak den, dva jsou všichni lidé před tebou v bezpečí. Tvá upíří stránka se musí nejprve spojit s tělem i vědomí a probudit se,“ uklidnil jsem jí a pomalu se s ní vydal k rodině.

„Ahoj,“ stáli jsme na vrcholku schodiště a Rie nejistě přešlapovala.

„Mami?!“ Richard byl stejně jako ostatní překvapený. Neřekl jsem, co hodlám udělat, přesněji proč bude proměna Rie jiná.

„Tedy, babi! Takhle tě neznám! Jsi kočka, víš to!“ vykřikla Elizabeth a na rozdíl od ostatních se nám vydala vstříc.

„Lizi! Holčičko moje!“ Teď viděla každý stín ve tváři své vnučky. Viděla to, co my, jak moc ji těhotenství vyčerpává a zároveň ji naplňuje. Byla u Elizabeth dřív, než čekala. Trochu roztřeseně, ale hlavně opatrně ji objala.

„Dítě moje, odpočíváš? Jíš?“ Starost prosakovala z každé slabiky.

„Neboj, babi. Mel i Grefory mě nosí na rukou. Hlídají a starají se. A nebýt Tex, už bych asi utekla. Nevěřila bys, jak může být přehnaná péče otravná!“ Svůj pohled směřovala ke Gregorymu. Ten jen sklopil zrak. Mel říkala, že se včera pohádali – poprvé. Prý ale jen letní bouřka, nic vážného.

Když nastal večer, Elizabeth společně s Mel, Tex a Gregorym odjeli a já s Rie vyrazil do lesa. Je příliš málo času, a tak s učením musíme začít hned.

Díval jsem se, jak ladně se pohybuje lesem, a doufal, že vše dopadne dobře. Že s Rie mám celou věčnost před sebou.