Moonlight shadow

„Těhotná!?“ vykřikla jsem. To si ze mě dělá srandu. Jak já bych mohla být těhotná, vždyť jsem panna.

„Jste si jistý?“ ptala jsem se.

„Ano slečno, jsem si jistý.“ Ne to nemůže být pravda. Copak jsem panenka Maria?

„Ale……..já nikdy jsem s nikým nespala. Myslím tím s žádným mužem, to……….. to není možné.“ konec už jsem vlastně jen zašeptala.

„Slečno…..já, ultrazvuk i krevní testy mluví jasně. Jste v 8 týdnu těhotenství.“ seděla jsem nepřítomně na lehátku a snažila se vstřebat co mi říká. V 8 týdnu , dva měsíce, ale………to nedává smysl.

„Pane doktore,..“ zvedla jsem hlavu „… já vám věřím, ale …..věřte i vy mě já…..já vážně s nikým……jsem panna, proboha! To přece není normální.“ bylo to k zbláznění. Neuvěří mi, nikdo mi neuvěří.

„Podle nálezu…..je mi líto, ale nejste.“nejen v jeho tónu, ale i ve tváři měl napsáno „LHÁŘKO!“ . Co budu dělat? Doma zůstat nemůžu, otčím by to malé ze mě vytloukl a mamka by ho nechala. Jenže kam jít? Táta? Naposledy jsem

ho viděla když mi bylo 6 a naši se rozváděli. Nevím kde ho hledat. Jedině snad………babička. Tátova máma, posílá mi přání každé narozeniny, ale……….to se mám po 12 letech jen tak objevit u jejích dveří? „Ahoj babi, jsem těhotná, nevím s kým ani jak a budu s tebou bydlet!“ to asi ne. Jenže co jiného mi zbývá? Jistě,,,, potrat! To, ale nikdy neudělám. Nevím sice čí to malé je, ale z půlky je mé a sebe taky nezabiji i když mě nikdo moc nechce.

„Děkuji pane doktore.“ zvedla jsem se, oblékla a vyšla z ordinace. Podívala jsem se na hodinky, dvě hodiny. Je středa, Martin doma ještě nebude. Mám s určitostí ještě tři hodiny, čas si zabalit, napsat mámě a navždy zmizet. Hledat mě nebudou.

Sedím na autobusovém nádraží. Za polovinu svých skromných úspor jsem si koupila jízdenku až skoro k babičce. Napříč celými státy. Jak mne přijme? A budu u ní moci zůstat? Netuším. Autobus je tu a veze mne na cestu do neznáma.

Naložila jsem svůj batoh a kufr. Nic víc nemám a i ten kufr je z poloviny prázdný. Pár kousků oblečení, plyšový velbloud, pár listiny, rodný list a podobně a mé album. Jediná vzpomínka na tátu a jeho rodinu. Celý můj majetek. Jo ještě něco. Řetízek, malý krystal ve tvaru srdce v pavučině zlatého drátku. Našla jsem ho na mé posteli v den svých sedmnáctých narozenin. Nebyl od mamky a Martina, něco takového by si mi nemohli dovolit dát a ani by nechtěli. Na lístku bylo jen „ Opatruj mne.“ Tehdy se mi o něm začalo zdát. Můj princ ze snů .Usmála jsem se. Už víc jak rok se mi občas zjevoval ve snech mladík. Černé dlouhé vlasy, bledá tvář, uhrančivé tmavé oči. Vypadal jako by vystoupil z románu Sever proti jihu nebo jiného z té doby. A nejen to, ale on i tak mluvil a choval se. Připisovala jsem to mé zálibě v historických románech. Jenže já se do své představy, snu zamilovala. Nezajímali mne kluci okolo, i když u nich by zájem byl. Říkali mi „ledová královna“ .

Drcání autobusu mne uspalo. Když jsem se vzbudila, seděla vedle mne starší paní.

„Heleďme dívenka se už probudila.“ usmála se na mne. Úsměv jsem oplatila, povídaly jsme si a cesta ubíhala rychleji. Bohužel vystupovala o dost dříve než já. Do cíle zbývají ještě čtyři hodiny. Chvíli jsem se snažila znovu usnout, ale můj žaludek tuto snahu sabotoval. Zas mi bylo zle. Přetrpěla jsem nějak těch pár zbývajících hodin. Byla hluboká noc když jsem vystupovala. Autobus už dál nejede. Další spoj mi jede až skoro ráno. Teď jsou tři hodiny v noci. Sedla jsem si do prázdné čekárny, kufr šoupla pod sebe a lehla si.

„Slečno“ neznámý hlas mne budil společně s třesením. Otevřela jsem oči. Nade mnou stál zřízenec a ustaraně se na mě díval.

„Ano?“ hlesla jsem unaveně.

„Je vám dobře? Jste celá bílá.“ zeptal se.

„To je v pořádku, jsem těhotná.“ vypadlo ze mě.

„Aha…..nechtěla by jste trochu polévky?“ mohlo mu být tak 65, vypadal jako kouzelný dědeček.

„Já………..“ nemohla jsem si ji dovolit.

„Vařím si ji vždycky na noční.“ usmál se a mrkl.

„Tak tedy, děkuji ráda.“ přinesl mi hrnek polévky. Seděl se mnou a povídali si. Vyptával se mne proč a kam jedu. Ptal se i na mé plány s dítětem. Byl milý. Rozloučila jsem se když mi přijel autobus. Tahle jízda byla kratší. Dvě hodiny a budu v Sacramentu a pak už jen hodinku do Rivertonu. No a potom už jen najít babičin dům. Adresu znám a snad se

doptám. Nikdy jsem tu nebyla. Kdysi jezdila babička k nám.

Takže jsem tu. Je deset hodin dopoledne a já zjišťuji, že Riverton je……zapadákov. Klasické městečko amerického venkova. Neměl by být problém najít babičin dům, tady zná každý každého, hlavně starousedlíka. Hodila jsem batoh na záda a do ruky vzala kufr. Autobus dávno odjel. Obchod! To bude nejjistější.

„Dobrý den“ pozdravila jsem,zvonek nade mnou ještě cinkal. Žena za kasou se na mne podívala.

„Já ………hledám paní Majorie Stockwood, Henson 9.“ nesměle jsem se zeptala. Nechápavě si mne prohlížela.

„A kdo jste?“ zeptala se. Měla nepříjemný ječivý hlas.

„Její vnučka Lizi“ Její znuděný výraz se změnil na překvapený.

„Dcera Richarda?“

„Ano“

Richard Henry Stockwood tak se jmenuje můj otec.

„Po hlavní rovně a předposlední ulice vlevo, na rohu je gril s kuřaty. Jo až vyjdeš dej se vpravo.“ vysvětlila mi cestu.

„Děkuji.“ zvedla jsem kufr a vyrazila. Byla jsem unavená. Ono jednadvacet hodin v autobusu a nervozní žaludek vám na síle nepřidají.

Henson,teď už jen najít číslo 9. Byl to domek téměř na konci ulice. Upravený, v dobrém stavu s kvetoucí zahrádkou. Stála jsem na chodníku před ním a ztrácela odvahu zaklepat. Už jsem to chtěla vzdát když mi za zády zatroubilo auto. Starý pontiac, uskočila jsem.

Vystoupila z něj starší žena a zvědavě si mne prohlížela. Její zvědavost se pozvolna měnila v úžas a překvapení.

„Elizabeth !?“ pronesla krásným hlasem.

„Babi.“ ujistila jsem ji, že jde její úvaha správným směrem.

„Ach……..“ vzdychla a rychle přišla ke mně. Objala mne a políbila do vlasů.

„Holčičko co tu děláš? Pojď dovnitř vypadáš, že je ti zle.“ pustila mne a vzala za ruku. Zvedla jsem svůj kufr a šla za ní.

„Babi já…….“ začala jsem hned jak jsme byly uvnitř.

„Máš malér.“ dokončila za mne.

„Jak to…….?“ nechápavě jsem vytřeštila oči.

„Tváříš se stejně jako Rich když něco provedl a vzhledem k tomu jak vypadáš a, že jsi tu soudím , že je to pořádný průšvih.“ vysvětlila.

„Ano je“ byla jsem překvapená jak klidně mé objevení bere.

„Jsi těhotná! Mám pravdu? A Kristín tě vyhodila.“ pohladila mne.

„Babi jak……….ne máma mě nevyhodila, neví to a ani by mi nevěřila, že…………….“ najednou jsem zapochybovala, že mi uvěří ona.

„Že co?“ zvědavě zvedla obočí.

„Já……..babi bude to znít šíleně, ale já jsem ještě v životě s žádným…….. prostě ještě jsem ani nedostala od kluka pusu a tak……….“ rozplakala jsem se. Poprvé od okamžiku co jsem se dozvěděla, že čekám dítě. Únava, hormony a úleva udělali své.

„Klid holčičko, to zvládneme. Pojď ukážu ti kde bude odteď tvé království.“ její hlas zněl konejšivě. Zvedla mi kufr, evidentně čekala, že bude těžší, zakroutila hlavou a vydala se po schodech. Utřela jsem slzy a šla za ní. V patře byli čtvery dveře a poklop. Došla k druhým a otevřela. Útulný pokoj v přírodních barvách působil uklidňujícím dojmem.

„Tvé útočiště“ oznámila mi.

„Děkuji, moc děkuji babi“ řekla jsem plačtivě a objala ji. Byla vyšší než já, ale to není žádný div. Měřím jen 158 cm. Nevím po kom jsem, mamka měří 177 a táta byl podle fotek ještě vyšší.

„No, no však už bude dobře.“ popleskala mne po ramenou.

„Kde máš zbytek věcí?“ zeptala se. Nechápavě jsem se ne ni podívala.

„Tady“ ukázala jsem na batoh.

„Co……“ otevřela můj kufr. Bylo v něm všechno moje oblečení. Dvoje rifle, jedna sukně, čtyři trika a svetr. Jedny zimní boty. Tenisky jsem měla na sobě a pár kousků spodního prádla. Pět knih co jsem si koupila, složka s mým „životem“ , rodný list a tak. Bín, můj velbloud, toho jsem dostala ho od táty když odcházel, byl v batohu společně s mikinou, peněženkou a krabičkou s mým pokladem.

„To toho víc nemáš? Bože holka, to i já mám víc šatů. Vždyť s tím co na tebe Rich platí musíš mít věcí víc než princezna.“ spráskla ruce. Vůbec netuším o čem mluví. Máma si neustále stěžovala, že táta alimenty neposílá a když tak pozdě a směšně malé.

„Víš co, vybal si, umyj se, zabydli a já nám půjdu uvařit něco k obědu.“ stále kroutíc hlavou odcházela.

Tak jsem tu! A ani to nebylo tak zlé. Babi je vážně fajn a asi to vážně zvládneme. Vybalila jsem si těch pár svršků, na prádelník postavila jedinou fotku mámy a táty, svatební. Na postel položila Bína a do stolku schovala krabičku s řetízkem. Doma jsem ho nikdy nenosila, ale tady……..kdo ví třeba ano. Vzala jsem si pytlík s toaletními potřebami a šla najít koupelnu. Byli to hned další dveře v řadě.

„Ručníky jsou ve skřínce, tak si vezmi.“ ozvalo se zezdola.

„Ano díky“ poslechla jsem a za chvíli už stála pod horkou sprchou. Ano udělala mi dobře.

Už v čistém jsem sešla za babičkou. Dole v domě byla jedna velká místnost,obývák který se napojoval na kuchyň. Pod schody byla komora a na konci chodbičky zadní vchod na zahradu. Domeček nebyl ani velký, ani malý, prostě akorát pro dva, tři. Táta žil s babičkou sám, děda umřel měsíc po jeho narození.

„No vidíš už vypadáš líp a až se najíš bude to ještě lepší.“ usmívala se.

„Babi já……………“ vonělo to, ale já se bála. Zatím skoro vždycky mé jídlo končilo mou hlavou v míse.

„Neboj, pochopila jsem, že prcek o sobě dává vědět hned od začátku. Tohle by ti mělo pomoci. Znám to, věř mi. S tvým tátou to bylo stejný.“ Ta se mi snad zdá. A já pochybovala o tom jestli mě bude chtít. Sedla jsem si ke stolu a když přede mě dala talíř s……..zelenina a maso, pustila jsem se do jídla. Bylo to stejně dobré jak dobře to vonělo.

„Tak a teď začni od začátku.“ vyzvala mne babi když jsem dojedla.

„Ono toho moc není. Už víc jak měsíc mi bylo zle a tak jsem se objednala v nemocnici a tam mi doktor řekl, že jsem v osmém týdnu těhotenství. Jenže problém je, že já jsem nikdy neměla kluka. Jakž jsem říkala já ani nedostala pusu. Takže je prostě ……… je hloupost bych byla těhotná. Jenže všechny testy i ultrazvuk ukazují opak. Martin, mámin druh by ……prostě radši jsem se zabalila a zmizela. Nevěděla jsem kam jít a jediný kdo mě napadl jsi byla ty a táta. Měla jsem ušetřeno z brigád a tak jsem nasedla na autobus a přijela. Mámě jsem nechala vzkaz, že odcházím. Oni mne hledat nebudou. To je všechno.“ řekla jsem vše, nic jsem netajila. Nebyl důvod. Babi na mne chvíli tiše koukala, pak pokývala hlavou.

„No když je to tak, tak to asi má tak být. Zítra spolu zajedeme do místní střední a doděláš školu tady. Těhotenství není nemoc abys kvůli němu nedokončila vzdělání. Doufám, že máš vysvědčení! „ přísně se na mne podívala.

„Mám a myslím, že když zavoláme řediteli v mé staré škole pošle i hodnocení z letošního pololetí. Nejsem špatná studentka.“ snažila jsem se ukázat, že nejsem……..prostě, že si na krk neuvazuje lempla.

„Dobrá tak a co uděláme teď? ….Už vím, zavolám dr. Fishe a domluvím ti na zítřek návštěvu. Někdo se tu o vás dva postarat musí. Frank nepatří mezi zvědavé a tak se nebudeš muset zpovídat ohledně otce. Prostě neexistuje a tak to zůstane, žádné pohádky si vymýšlel nebude potřeba.“ mnula si bradu. Tohle její gesto si pamatuji. Starala se o mě, to už dlouho nikdo nedělal.

„Babi a je to nutné, už je mi lépe.“ moc se mi k dalším doktorům nechce.

„Je! Chci mít jistotu, že jste ty i mé pravnouče v pořádku. Ta cesta moc nepřidala vám oběma.“ trvala na svém.

„Holčičko moje!“ z ničeho nic mne objala „Jsem tak ráda, že jsi tu. Konečně budu zas užitečná.“ Zbytek dne jsme si povídaly. Chtěla vědět jakých bylo těch 12 let co jsme se neviděly. Do večeře jsem nestihla ani půlku. Najedly jsme se a já si šla lehnout. Byla jsem unavená a babi si na zítřek vymyslela dost věcí

„Vstávej ospalče!“ budila mne.

„Jo …. už vstávám. Kolik je?“ mžourala jsem do šera pokoje.

„Půl osmé, ale……….zatáhla jsem ti večer závěsy.“ vysvětlovala od okna.

„Aha , hned jsem hotová.“ vylezla jsem z postele. Rychle jsem se umyla, oblékla a seběhla dolů.

„Toust nebo kobliha?“ zeptala se babi.

„Já….. babi promiň, ale já do sebe po ránu nedostanu nic.“ nesměle jsem se pousmála.

„Beth měla by jsi něco jíst.“ řekla přísně. Zatvářila jsem se tragicky. Je pravda, že jsem za poslední měsíc zhubla i když nebylo zrovna z čeho, ale ona to nemohla posoudit.

„No dobrá .. pro teď , ale něco s tím budeme muset udělat.“ vzdala to.

„Tak co jako první?“ zeptala jsem se.

„Škola, vzdělání především a hned potom Dr. Fish a když budeš chtít tak doplníme tvé zimní oblečení.“

Na tváři měla tak nadšený výraz, že hned vypadala o 10 let mladší. Vlastně jí zas tak moc není. Tátu měla dost brzy, v 16 a táta mě když mu bylo 19.

„Babi to nemusíš, já…….najdu si brigádu a až si vydělám………“ koktala jsem.

„No to nepřichází v úvahu.“ nenechala mne domluvit.

„Nehledě, že z mého to nebude. Včera když jsi spala jsem zavolala Richovi………neboj neřekla jsem mu, že jsi tu i když stále nechápu proč nechceš aby to věděl. Konečně jsem mu dovolila aby mi posílal apanáž ve výši jakou chce. Takže to budou peníze tvého otce.“ snažila se mě uklidnit. Sice ani tohle se mi nelíbilo, ale pořád lepší než aby mě živila ona.

„Tak jedeme!“ hnala mne ven.

Její pontiac byl sice staršího data, ale naprosto spolehlivý, jak říkala. Místní střední je ve vedlejším městečku .Asi 10 km. Přízemní budovy, spojené chodníčky a parkem. Vypadala hezky. Rozhodně tu bylo méně studentů než jsem byla zvyklá. Ředitelka, paní tak v babičiných letech byla příjemná a s přestupem nebyl žádný problém. Nechaly jsme jí mé papíry a telefon na ředitele mé staré školy. Začínám v pondělí, za 4 dny. Dr. Fish byl starší než jsem čekala, tak 60, ale vstřícný, budící důvěru. Prohlédl mne hned a potvrdil to co mi řekli v nemocnici. Odebral mi krev pro nějaké vyšetření a domluvil další návštěvu za měsíc. Až tady jsem se začala ze svého těhotenství těšit. Bylo to díky Marjorií a prostředím okolo. Nikdo nekřičel, nebyl vzteklý, nic mi nevyčítal, vlastně naopak, všichni se usmívali, byli milí a ochotnými pomoci.

Bohužel jsem babi nevymluvila nákupy a tak jsem domů přijela s novou bundou, botami, kalhotami a mikinou. Bylo by toho víc, ale podařilo se mi babi argumenty zastavit. Vždyť za pár měsíců mi nic z toho nebude. Víkend utekl hrozně rychle, ale povedlo se mi sehnat i přes babičiny protesty brigádu. Místní pošta hledala pomocné doručovatele. Alespoň poznám městečko. Začínala jsem od úterý a nějak jsem pozapomněla jim oznámit, že jsem těhotná. Do školy mi jezdil školní autobus tak problém z dopravou je vyřešen. Řidičák totiž nevlastní. Začínala jsem být zvědavá na lidi tady. Doma jsem zrovinka kamarády neměla, ale tady jsem to chtěla změnit. Nebudu se stranit.

Oblékla jsem rifle, triko a vzala novou mikinu, bundu, boty a vyrazila. Babi chtěla se mnou, ale přeci jen……….nejdu do první třídy, už je mi 18 a za 7-8 měsíců budu máma. Zašla jsem do kanceláře pro rozvrh a nějaké formuláře.

„Tak ať se vám u nás líbí slečno Stockwood.“ popřála mi sekretářka na cestu. Věrna svému rozhodnutí sem poděkovala a s úsměvem vykročila vstříc novému životu. Díky návštěvě kanceláře jsem šla pozdě a tak jsem klepala na dveře učebny angličtiny s desetiminutovým zpožděním.

„Dobrý den, jsem………..“ začala jsem.

„Já vím, už mi říkali,že budeme mít novou studentku.“ utnula mne profesorka. Nepříjemná dáma už na pohled.

„Posaďte se prosím a nezdržujte výuku.“

Rychle jsem očima našla volné místo a sedla si. Vedle mne seděla štíhlá dívka s krátkými rozčepířenými vlasy barvy čerstvě vyloupnutého kaštanu.

„Ahoj, já jsem Sam.“ špitla a usmála se na mne.

„Ahoj, Lizi.“ vrátila jsem jí úsměv. Vytáhla jsem tužku, sešit a začala opisovat poznámky z tabule. Hemingway, tak toho jsme brali už před měsícem. No co alespoň nebudu pozadu. Trocha náskok mi pomůže rychleji se sžít a najít rytmus. Zazvonilo, dívka vedle, Sam, vstala.

„Co máš teď?“ zeptala se se zájmem. Rychle jsem koukla do papírů.

„Dějiny, učebna 14.“ vyhrkla jsem.

„Tak to můžeme jít spolu. Já mám španělštinu v 16.“ Naházela jsem věci do batohu a vyrazila za ní.

„Lizi nic si nedělej s paní Pikové, ona je………….je to stará panna a protivná je na všechny.“ usmívala se.

„Co tě přivedlo sem kde lišky dávají dobrou noc?“ zvědavě se podívala.

„Doma to neklapalo a tak jsem šla bydlet k babičce.“ nechtělo se mi hned každému vykládat, že jsem těhotná. Stejně to za pár měsíců zjistí sami.

„Aha a ta je kdo?“ až teď mi došlo, že jsem se úplně nepředstavila.

„Marjorie Stockwood“

„Ty jsi z Rivertonu?“ byla překvapená.

„Jo a ty?“

„Taky , ale jak to, že Maj nic neřekla? Vždycky když má přijet Rich tak je k nezastavení a teď………“ rozumovala. Zdá se , že babi zná.

„Přijela jsem nečekaně před pěti dny. „ vysvětlila jsem.

„Tak proto nebyla vidět! Hele…………nejsi ty náhodou ta nová posila naší pošty?“ její otázka mne překvapila, jak může vědět i tohle?

„Jsem“ potvrdila jsem jí to.

„Wow tak to bude prima, můj brácha Vinc tam taky dělá. Jsme tu!“ukázala na dveře s číslem 14.

„Díky a …….Sam…….“

„Co máš po tom?“ pochopila na co se chci zeptat.

„Biologii“

„Super tak tu máme společnou, počkám na tebe.“ zamávala a odběhla k vedlejším dveřím. Vešla jsem do učebny a zůstala stát u katedry.

„Dobrý den mí posluchači!“ vstoupil dovnitř mladý profesor.

„A……nový zájemce o dějiny? Těší mne , jmenuji se Josuha Rico a jsem zdejší profesor dějin a matematiky. Vy jste…?“ usmíval se a podával mi ruku.

„Elizabeth Stockwood, těší mne.“ potřásla jsem mu rukou. Zvědavě si mne prohlížel jako by nevěřil tomu co vidí.

„Dobrá tak Elizabeth najděte si místo a začneme. Dnes nás čeká pokračování války severu proti jihu.“

Hodina byla fascinující, Josh uměl úžasně vyprávět a my jako bychom tam byli a prožívali historii. Zvonění přišlo příliš brzy. Věděla jsem, že na tyto hodiny se budu těšit.

„Lizi!“ mávala na mne Sam. Měly jsme společné ještě dvě hodiny a tak jsme se celkem sblížily. Sam mne vzala i na oběd a představila svým přátelům. Bylo příjemné zjistit, že mne jsou ochotni vzít mezi sebe. Domů jsem místo autobusem jela se Sam a Vincem. Její bratr byl……..hezký. Né jako Tony, ale……..ale to nemohl nikdo, on je mým mužem snů, vlastně ze snů a já bych už měla přestat snít.

„Beth jak bylo?“ babi začala s výslechem hned jak za mnou zapadly dveře.

„Vše O.K. byli na mne hodní. V dosti předmětech jsem dál, tak se nestrachuj, známky si nezhorším.“ Byla jsem unavená, celý den jsem moc nejedla, k obědu jsem si vzala jen vodu a ovoce. Žaludek mi stále nechtěl dát pokoj.

„Babi nezlob se, ale jsem unavená mohla bych…….“ omlouvala jsem se

„Jistě holčičko běž si lehnout, zavolám tě kdyby něco.“ její hlas byl plný starostí. Vyšla jsem do pokoje a padla na postel. Se smutkem jsem si vzpomněla na mámu. Když jsem si stěžovala, že je mi stále zle mávla rukou , že jsem přecitlivělá a ať mažu do práce, že přijdu na jiné myšlenky a bude mi dobře. Zavřela jsem oči a usnula.

„Holčičko vstávej „ jemně se mnou třásla Maj.

„Babi?……..Já ……..já usnula?“ rozlepila jsem oči. Nechápavě jsem koukla z okna. Tma.

„Ano, ale nic se neděje, to je normální jsi unavená, nic nejíš a to tvé „stěhování“ tě vyčerpalo.“ pohladila mne.

Vstala jsem a šla s ní dolů. Voněla tu večeře a já konečně dostala hlad. Povečeřely jsme a chvíli si povídaly Ráno jsem vyběhla na autobus, ale nedoběhla. Před domem stálo auto a o dveře se opírala Sam.

„Liz!“ zamávala na mne.

„Co………?“ nechápala jsem

„Myslím, že přivítáš odvoz.“ smála se. „ Včera jsme se dohodly s Maj, že pokud budeš chtít můžem jezdit spolu.“

„Díky.“ potěšilo mne to.

Škola proběhla celkem v klidu. Seznámila jsem se s dalšími spolužáky. Sam a Vinc mne vtáhli do jejich „party“ a jak se zdá tak ostatním členům to moc nevadilo. Benjamin, Jordan, Elena, Harvey i Korin byli milí a pomáhali mi když jsem někde zabloudila. Odpoledne mne čekala první pracovní směna. Práce nebyla náročná a tak bych mohla vydržet dost dlouho. Vinc, tak ten byl víc než ochotný, všude mne provedl a ukázal co kde a jak na zdejší poště chodí.

Uběhl měsíc. Babi a já jsme se sžily moc dobře a já se tu cítila doma. Víc než kdy s mámou. Dnes mě čekala další prohlídka , dr. Fish byl usměvavý.

„Vítám vás slečno Stockwood.“ Prohlédl mne a když jsem se oblékla čekal na mne u stolu.

„Tak Elizabeth mohu vám tak říkat?“ kývla jsem „ Elizabeth mám na vás pár otázek. Za prvé , vím, že nechcete mluvit otci , ale vzhledem k vyloučení dědičných vad by bylo dobré znát jeho rodinou anamnézu. Dále měla by jste začít uvažovat o způsobu porodu. Maj říkala, že pracujete. To je jistě chválihodné, ale při vaší konstituci bych to již dlouho nedoporučoval. Měla by jste se šetřit…….“ dostalo se mi dlouho sáhlého upozornění a doporučení jak se chovat a co čekat. Nakonec mi řekl , že kdybych cokoli potřebovala, či chtěla ať zavolám, kdykoli. Babi mne čekala před ordinací .

„Tak co je? Vše v pořádku?“ byla horší jak já. Kvočna !!

Nikdo kromě mě, babi a dr. Fishe o mém těhotenství neví, zatím! Probudila jsem se a venku prší. Sam pro mě jezdí skoro denně, dnešek nebyl vyjímkou. Jediný kdo dnes chyběl byl Vinc. Vinc…..ten ke mně byl vstřícný, milý. Maj říkala, že mi nadbíhá. Bála jsem si ho pustit blíž, neměl tušení o mém stavu a nebylo by fér sblížit se když nejsem sama. Zatím jsem nechtěla o svém těhotenstvím mluvit.

„Ahoj Lizi ! „ volala stejně jako vždycky.

“Ahoj!“ zamávala jsem. Byl to rituál a mě se líbil, bylo to tu tak jiné. Hezčí, vstřícnější. Dojeli jsme na parkoviště a Sam toužebně vzdychla.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Texas a Gregory jsou zpátky.“ říkala jakoby to stačilo. Nechápavě jsem se na ní podívala.

„Ty je neznáš?“ překvapeně valila oči.

„Ne!……..a měla bych?“ nevěděla jsem která bije. Jsem tu teprve měsíc a tak pokud tu nebyli jak jsem je mohla znát?

„No…….já jen,že……….jsou to nevlastní děti tvého táty.“ informovala mne. Nevěřícně jsem teď zírala já.

„Zavři pusu.“ chechtala se .

„Já ani netušila, že tu můj táta žije. Neviděla jsem ho od svých 6 let.“ vypadlo ze mě nepřítomně, byla jsem stále v šoku. Proč mi Maj nic neřekla?

„Vystupuješ ? Nebo tam chceš sedět celý den?“ klepala na okénko. Ani jsem nezpozorovala, že vystoupila. Stále mimo jsem vylezla z auta a šla ke škole.

„Lizi co ti je?“ už bez smíchu se ptala Sam.

„Nic. Jen ………..moc novinek.“ zaklepala jsem hlavou, nasadila úsměv a snažila se vnímat o čem mluví. Texas byla dívka, chodila o rok níž a Gregory o rok výš než my. Jsou to děti Melody, nové ženy mého otce. Bydlí tady , ne v Rivertonu. Stále jsem nechápala proč mi babi neřekla, že tu táta žije. Jedině snad………..chtěla abych byla u ní? Usmála jsem se. Vždyť ……….co by asi řekla tátova nová žena kdyby se na jejím prahu objevila dívka s tím, že je dcera jejího muže, je těhotná a chtěla by s nimi bydlet. Šílená představa. Jsem u Maj a nemíním na to nic měnit.

U skříněk bylo srocení. Holky s vyšších i nižších ročníků toužebně vzdychaly a dívaly se na záda černovlasého kluka. Něco na něm mi bylo povědomé, ale co………..? Dav znovu zašuměl a na konci chodby se objevila drobná dívenka. Zářivé modré oči zvědavě upřené na mě a Sam. Vlasy barvy zralého obilí jí padaly až k pasu, obličej byl krásný, ale ty oči……….přehlušily vše. Nevydržela jsem se do nich dívat dlouho, připomínaly mi jiné. Oči mé lásky, mého krásného snu. Ty jeho měli odstín noční oblohy.

„To je Texas.“ špitla Sam. Chápala jsem okolní kluky, byla nádherná a nesla se……….jako princezna. Věděla o sobě, že se oči většiny lidí dívají na ni a užívala si to.

„Sam pojď!Není mi dobře.“ tahala jsem ji pryč. Byl tu vydýchaný vzduch. Zmizela jsem na toalety. Stála jsem nad umyvadlem a cákala na sebe studenou vodu.

„Co je ti ?“ ozvala se Sam.

„Nic. To jen ……..asi……….nechme to být.“ koktala jsem.

„Když chceš. Hele už tě brácha pozval na ples?“ změnila téma.

„Na ples? Jaký ples?“ znovu jsem se nechápavě zeptala.

„No rozlučka s maturitním ročníkem. On ti nic neřekl? Vždyť doma nemluví o ničem jiném. Je to jeho ples.“ vysvětlovala mi. Vinc chtěl pozvat mě?! To se musela splést. Vždyť on mohl mít téměř každou kterou chtěl. Patřil k nejoblíbenějším studentům školy. Hráč fotbalu, předseda studentského výboru a vážně moc hezký kluk. Nebyl to prázdný frajer, věděl co chce a dělal vše pro to aby toho dosáhl.

„Sam, nepleteš se?“ nejistě jsem špitla.

„Ne a pojď za okamžik zvoní!“ vzala mi tašku a netrpělivě stála u dveří. Do třídy jsem se dovlekla a zapadla do lavice. Ani nevím jak jsem přežila dopoledne a do jídelny mne Sam a Jordan dotáhly skoro násilím. Bylo pod mrakem, tak nevím jestli to bylo tlakem či jen mým stavem, ale stále se mi mírně točila hlava. Stála jsem ve frontě podpíraná z obou stran holkami a uvažovala co můj žaludek snese.

„Už jsou tu“ vzdychla Jordan. Otočila jsem se společně se Sam ke dveřím kam se upíral její pohled. To co jsem uviděla mi vyrazilo dech. Do místnosti vstoupili nevlastní děti mého otce. To samo o sobě nebylo nic udivujícího, ale to co mne donutilo zkamenět byl kluk jemuž jsem zatím viděla jen záda. Tohle byl můj princ ze snů, můj Tony – tedy tak jsem mu říkala, tenhle kluk byl jeho věrnou kopií. Přezíravě přehlédl osazenstvo jídelny a stejně jako u jeho sestry se jeho oči zastavili na mě. Chvíli mi přišlo jako by byl……..překvapený?Ne, hloupost. Jeho temně modré oči, vlastně skoro černé mi připadali jako bezedné tůně ve kterých jsem se začala topit. Tma okolo mne houstla a já padala a padala a …..

„Lizi, Lizi ….halo slyšíš mě?“ slyšela jsem Sam. Cítila jsem pod sebou nepříjemný potah nemocničního lehátka.

„Co se stalo ?“ nechápavě jsem se rozhlížela kolem sebe.

„Sekla jsi sebou !“ vysvětlila Sam.

„Aha…….“

„Už jsem volala Maj . Za chvilku tu bude.“ snažila se mne povzbudit.

„To nebylo nutný, vždyť už mi nic není .“ nechtěla jsem babi dělat starosti.

„Jo není! Byla jsi mimo víc jak hodinu. Maj byla pěkně vystrašená jako by se stalo bůh ví co.“ Sam nerozuměla babiččině reakci, já ano.

„Beth…..už jsi vzhůru!“ Maj vlítla do ošetřovny a když viděla, že už jsem celkem O.K. oddechla si.

„Babi už je mi dobře.“ snažila jsem si sednout.

„Teď možná. Frank už tě čeká.“ pomohla mi slézt dolů. Vzala mi věci a za ruku mě vedla pryč. Ve dveřích se pozdravila s místní sestrou a postrkovala mne k parkovišti.

„Babi….“ prosila jsem očima aby mě pustila. Pochopila, naštěstí! Cupitala jsem za ní k autu a jen tak , tak se stačila rozloučit se Sam.

„Babi musí to být? Mě už je vážně dobře.“ snažila jsem se jí tu návštěvu u doktora vymluvit.

„Lizi já vím, že nechceš být na obtíž, ale jsi má vnučka a čekáš mého pravnuka či pravnučku tak mne prosím nech se o vás strachovat, starat a bát se.“ v jejím hlase byla cítit starost a láska.

„Babi“ objala jsem ji. Bylo úžasné vědět, že někomu nejste lhostejní. Máma nebyla zlá, ale Martina milovala víc než mne. Já a on jsme si do oka nepadli. Ona ho nechtěla ztratit a tak byla na jeho straně.To kvůli němu opustila tátu.

„ Vždyť jsem říkala, že mi nic není.“ říkala jsem Maj když jsme odjížděly od doktora. Prý jen únava a nízký tlak. Nic co by se v těhotenství neobjevovalo. Jistě to, že jsem viděla svůj oživlý sen jsem nikomu neřekla. Smáli by se mi. Ale………až teď mi došlo, že pokud jsou jak říkala Sam nevlastní děti mého otce musí tu být i on.

„Babi……..víš kdo dnes přišel do školy?“ zeptala jsem se.

Chtěla jsem vědět jestli mi o tátovi neřekla i když ví, že tu je

„Ne, kdo?“ v její tváři byla zvědavost, tohle nehrála.

„Nevlastní děti táty.“ poslední slovo jsem skoro zašeptala.

„Ach………už tak brzy.“ vzdychla si.

„Proč jsi mi neřekla, že tu žijí?“ zeptala jsem se.

„Nechtěla jsem abys šla k nim a hlavně když jsi přijela, nebyli tu a já nevěděla kdy Rich přijede zpět. Myslím, ale že je na čase aby se o tom, že jsi tu dozvěděl.“ její hlas zněl smutně.

„Můžem počkat“ řekla jsem toužebně.

„To ano, ale nebylo by to k ničemu. Myslím, že pokud budeš chtít Rich určitě nebude nic namítat abys zůstala u mne.“ pohladila mne. Dojížděly jsme k domu, na příjezdové cestě stálo luxusní auto.

„My o vlku a vlk…………“ pronesla Maj. Takže táta. Poprvé za dobu co jsem tu jsem ucítila ten známý nepříjemný pocit v žaludku. Strach!! Nevím jak jsem se tvářila, ale asi vyděšeně protože mne babi chytla za ruku.

„Klid dítě to zvládneme. Jsem s tebou.“

Vystoupily jsme. Nikde jsem ho neviděla.

„Babi nebudeme mu to říkat hned. Prosím.“ zašeptala jsem a prosebně se na ní podívala.

„Když si to přeješ . Jsi velká holka a je to tvůj život. To si pamatuj!“ ujistila mne. Nadechla jsem se a vykročila za Maj. Ta šla klidně do domu a otevřela dveře.

„Ahoj Richarde! Kde tě najdeme?“ zavolala ode dveří.

„Tady.“ objevil se ve dveřích kuchyně. Překvapeně jsem zírala na muže který měl být mým otcem. Vypadal téměř stejně. Jen vlasy měl delší a na tváři třídenní strniště, jistě úmyslné.

„Ahoj mami“ přišel k nám a dal Maj pusu. Díval se na mne jako by čekal co řeknu.

„A…..ahoj tati.“ vykoktala jsem. Hlas jsem měla stažený strachy a nervozitou

„Vítám tě Eli“ podával mi ruku. Natáhla jsem se po ní. Chytil mne a vtáhl do náruče.

„Ach holčičko, tolik jsi mi chyběla.“ hlas se mu třásl dojetím. Pustil mne.

„Tak se ukaž jak jsi vyrostla.“ prohlížel si mne, ale něco mi říkalo, že je tu něco špatně. Nevím co, ale něco ano. Vůbec není překvapený, že tu jsem a ani mu nedělal problém poznat mne !!!! Nechala jsem to být. Strach se změnil na radost a tu jsem si nemínila ničím kazit. Otočila jsem se kolem své osy abych se předvedla. Těhotenství na mě zatím nebylo nijak moc vidět, tak jsem byla klidná.

„No teda to to uteklo“ usmíval se.

„Musíš mi vyprávět co jsi celé ty roky vyváděla a proč jsi teď tu ?“ řekl a vedl mne do obýváku.

„Tati co tu děláš?“ nechala jsem jeho otázky neodpovězeny.

„Žiji ve vedlejším městečku. Maj ti to neřekla?“ podíval se zvědavě na babi. Ta zavrtěla hlavou.

„Aha…..tak si myslím, že nechce znovu přijít o vnučku, viď mami!“ řekl na oko smutně, ale oči ho prozradili. Oči !!!! To je zvláštní pamatovala jsem si je jiné.

„Víš tati já……..chci zůstat tady u babičky“ vyhrkla jsem.

„V pořádku, když si to přeješ, ale ………..směl bych tě představit své nové rodině?“ zeptal se.

„Já ……..víš……….no a ……myslíš, že je to dobrý nápad?“ koktala jsem.

„Jistě, že je. Ty se na to necítíš?“ byl překvapený.

„Moc ne. Promiň.“ dívala jsem se k zemi.

„Tak dobře až se na to budeš cítit.“ vzdal to smutně.

„Ještě jsi mi neřekla co tě přivedlo sem?“ změnil téma. Bohužel zas na to o které jsem nestála. Očima jsem prosila Maj o pomoc.

„Co by ! Je to už velká holka a chtěla strávit taky nějaký čas se svou starou babičkou.“ objala mne kolem ramen. Díky babi!!!

„Tak koukám , že od vás dvou se nic nedovím.“ hudroval táta. V tom mu zazvonil mobil.

„Omluvte mne.“ řekl a šel na chodbu.

„Ano…..Hned?…….Už jedu!“ slyšely jsme kratičký rozhovor.

„Mé milé dámy budu vás muset opustit. Omluvte mne prosím, pracovní povinnosti.“ loučil se. Oddechla jsem si. Získala jsem čas na promyšlení taktiky.

„Škoda. Ahoj, tati,“ zamávala jsem mu. Jen co odjel, zděšeně jsem se podívala na Maj.

„Babi…“

„Uklidni se. Něco vymyslíme, ale jak znám Richarda, tak ti nic vyčítat nebude,“ utěšovala mne.

„Nemysli na to a dělej vše jako do teď,“ nařídila mi. Tak jsem ji poslechla.Vypustila jsem starosti s tátou a jeho rodinou z hlavy a věnovala se Sam, Vincovi a ostatním.

Týden uplynul jako voda, na poště si mne chválili a Vinc mne pozval na rande. Ve škole jsem se snažila vyhýbat jak Texas, tak Gregorymu. Jí, protože vždy, když jsem ji viděla, tak mne propalovala pohledem, a jemu, protože mi tolik připomínal mého anděla. Co jsem tu, už se mi o něm nezdá. Vlastně co jsem otěhotněla. Jenže to nebylo vše. On jako by dělal pravý opak. Sam mi neustále hlásila, odkud mne Gregory pozoruje. Byla z toho nadšená, protože on nikdy za celou dobu, co tu je, neprojevil sebemenší zájem o kohokoli. Když vyprávěla, jak se před ním Amanda Wells plazila skoro celé první pololetí, oči jí svítily škodolibostí. Amanda Wells, nejoblíbenější holka místní střední, královna maturitního ročníku.

Byl čtvrtek a mě za chvíli začíná směna. Vinc čeká na odpověď a já stále nevím, co mu říct.

„Babi!“ Zavolala jsem do kuchyně, snad babi pomůže, je totiž jediná, za kým můžu jít.

„Ano, holčičko? Děje se něco?“ Dívala se na mě a čekala.

„Babi, Vinc mne pozval na rande!“ Vysypala jsem ze sebe. Na tváři se jí rozlil úsměv.

„To je skvělé! A co…?“ Nechápavě se dívala.

„No myslíš, že bych měla jít? Mám mu říct, jak to se mnou je?“ Zeptala jsem se.

„Ano, čestný člověk by to udělal. Měl by vědět, že nejsi sama. A ty budeš alespoň vědět, co je zač.“ Její hlas byl plný… radosti, vypadá to, že ví víc než já.

„Dobrá, ale…co myslíš, jak to vezme?“ Neodolala jsem, znala místní lépe než já.

„To poznáš sama, ale myslím si, že to bude skvělé rande,“ mrkla.

„Rande?!“ Ozvalo se ode dveří.

„Slyšel jsem dobře, mou holčičku někdo pozval na rande?“ Táta! Měl dobrou náladu. Vše, co jsem tu, mi připomínalo nějaký filmový doják. Všichni tu byli fajn, nikdo nekřičel a starali se o mne. Bylo to, jako by mi znovu bylo 6.

„Ano, Vinc mě pozval,“ upřesnila jsem.

„Tak to je hodný kluk, ale, Eli, opatrně ano. Nemusíš dodržet „tradici“ rodu. Přeci jen raději nejprve dostuduj, než založíš rodinu,“ smál se. Já ne, asi nastal ten správný čas.

„Tati, no víš… ono už je na takové rady kapku pozdě,“ řekla jsem přiškrceným hlasem a sundala si mikinu. Na sobě jsem měla jediné džíny, které mi ještě byly, bokovky a teď už těsné triko. Chvíli němě zíral.

„Jak dlouho?“ Jeho otázka mě překvapila, čekala jsem jinou, a tak za mne odpověděla Maj.

„Devatenáctý týden.“

„Proto jsi tu?“

„Ano.“

„Kristen to ví?“

Zakroutila jsem hlavou a šeptla : „Ne.“

„Proč?“

Tak na tuhle otázku jsem odpovědět vážně nechtěla. Po dost dlouhém tichu přišla otázka, na kterou jsem čekala.

„Ví o tom jeho otec?“ Znovu jsem zavrtěla hlavou a on znovu položil otázku, na kterou jsem tentokrát nemohla odpovědět.

„Proč?“

„On…on není,“ nic jiného jsem neřekla.

„Jak není? Někdo tě…“ nedořekl, ale já pochopila.

„Ne! Jen … Nebudeš mi věřit… Prostě jsem najednou byla těhotná… Bez sexu. Nikdy jsem nikoho neměla,“ šeptala jsem. Bylo ticho, čekala jsem křik , vztek možná i nějakou tu ránu, ale bylo ticho.

„To tedy znamená, že zhruba za čtyři měsíce budu děda,“ pronesl tiše táta.

„Mami, ten pokoj po mně… O víkendu ho vyklidím a bude z něj dětský pokoj.“ Otočil se na babičku. Jeho hlas sice nebyl nadšený, ale nebyl rozzlobený, spíš odevzdaný.

„Tati, promiň,“ špitla jsem.

„Nemusíš se omlouvat. Co se stalo, stalo se, a my musíme jít dál. Postaráme se o vás. Jsme přeci rodina, a co bych byl za otce, kdybych nechal svou milovanou dceru bez pomoci. Holčičko moje.“ pohladil mne.

„Jo a ten…Vinc ví, že jsi…?“ zvedl jedno obočí a přísně se na mne díval.

„Ne, chci mu to dnes v práci říct. Ať se rozhodne sám, jestli o to rande bude ještě stát,“ ujistila jsem ho.

„To udělej, měl by mít možnost volby,“ usmál se na mne.

„Díky, tati,“ objala jsem ho a šla ke dveřím.

„Zač?“ Nechápavě za mnou zavolal.

„Že jsi takový, že stojíš na mé straně,“ zamávala jsem. „ Jdu do práce. Držte mi palce!“ Cítila jsem se šťastná, tátova reakce byla tolik rozdílná od té Martinovy.

Vinc už byl na třídírně, když jsem přišla.

„Ahoj, Lizi !“ Volal na mne zvesela.

„Ahoj, Vinci! Já … Chtěla bych s tebou mluvit,“ začala jsem, když jsem si sedla vedle něj.

„Kvůli mému pozvání?“ Nejistě se podíval.

„Ano.“

„Dáváš mi košem, viď!“ Smutně se pousmál.

„Ne, ale měla bych ti něco říct, než ti odpovím. A až potom by ses měl zeptat. Budeš-li ještě chtít. Vinci já… prostě…nejsem.“ Ježíš, jak do toho?

„Ty někoho máš? Tam v….“ Zeptal se v nastalém tichu.

„Ne, nemám, ale jsem těhotná!“ Tak a je to venku. Oddechla jsem si, konečně je to za mnou.

„Aha… A jeho otec?“ Jasně, každého hned napadne stejná otázka.

„Nic, není.“ Neměla jsem chuť nic vysvětlovat.

„Proto jsi byla tak… odtažitá? To proto, že on se zachoval jako… Lizi, já nejsem on. A pokud budeš chtít tak… Mám rád tebe a to malé bych měl taky… Jako by bylo mé.“ Chytil mne za ruku a upřeně se na mne díval.

„Vinci, šššššššš….“ Dala jsem mu prsty přes rty. “To nemusíš. Máš před sebou vysokou, své sny…“

„Lizi, „ skočil mi do řeči,“to, že on byl zbabělec, co utekl, neznamená, že takoví jsme všichni. Mám tě rád od první chvíle, co jsem tě uviděl. Pokud budeš chtít i ty mne, nic nám nebrání. Školu mohu stejně dobře udělat i ženatý. Víš, zítra mám službu, ale v sobotu pro tebe přijedu, a vyrazíme si. Rozmysli si, co bys chtěla dělat, a zítra ve škole mi to řekneš.“ Najednou byl jeho hlas pevný, plný odhodlání a radosti.

„Vinci, to přeci…“ Chtěla jsem protestovat. Copak může tak lehkomyslně zahodit vše, o čem snil? Princeton, veterinu, své plány, budoucnost.

„Lizi, já nechci zapomenout na své sny, ale ani nechci přijít o jeden z nich. Můžeme mít, co chceme, když budeme chtít. Počítala jsi s pomocí Maj, tak takhle bychom ti pomáhali dva, a až dostuduji, tak se o vás už postarám sám,“ přerušil mne.

„Vím, předbíhám, ale chci, abys věděla, že to myslím vážně. Dej mi, prosím, šanci. Poznáš mne a uvidíš, jestli se k sobě hodíme. Souhlasíš?“ Prosil mne očima o kladnou odpověď. A proč ne! Nechci být sama, ale… Vzpomněla jsem si na Gregoryho. Byl tolik podobný jemu… Antonymu. Jeho jsem milovala a já cítila, jak se tento cit pomalu přesouvá na Gregoryho, ale on je stejně nedosažitelný jako „Tony“. Vinc mi tu nabízí své srdce, realitu, ne sny.

„Tak ano. Něco vymyslím a zítra ti řeknu. Platí?“ Usmála jsem se.

„Platí! Těším se. Jo a ještě promluvím s Cliffem, aby ti našel nějakou lehčí práci.“ Vypadá to, že se opravdu zaobírá jen mnou.

„To není nutné,“ rozmlouvala jsem mu to. Jen se pousmál. Zbytek času jsme si povídali o všem možném jako jindy.

Pátek! Nejlepší i nejhorší den z týdne. Poslední den a měli jsme jen do jedné. Jenže během dne jsme se několikrát měnili s Gregoryho třídou. Ať jsem šla jako poslední nebo první, vždycky tam byl a díval se na mne. Dnes, ale na mne nečekal jen on. Vinc chodí do stejné třídy.

„Lizi, už víš, co chceš zítra dělat?“ Stačil se mne zeptat během jedné z přestávek.

„Možná se jít projít. Ještě to tu moc neznám,“ navrhla jsem a utíkala do učebny.

Další přestávka byla delší, ale naštěstí jsme se museli dostat na druhý konec školy, tak nebyl čas se o tom bavit.

Bylo před poslední hodinou a Vincova třída byla ve vedlejší učebně.

„Lizi!“ Vinc mne chytil zezadu kolem pasu. Byl opatrný.

„Ach!“ Lekla jsem se.

„Mám nápad. Podrobnosti ti řeknu u oběda. Počkám po hodině.“ Usmíval se.

„To nemusíš. Se Sam tě najdeme.“

„Ale já chci. Dej na vás pozor,“ šeptl tiše a pustil mne. Otočila jsem se, abych mu odpověděla, a střetla se smutným a překvapeným pohledem Gregoryho. Stál Vincovi za zády a pozoroval nás.

„Dám,“ přiškrceně jsem šeptla a snažila se zmizet.

Zvoní! Doufala jsem, že to Viního nebude bavit, pan Rockwell nás zdržel nejméně dalších pět minut, ale spletla jsem se. Čekal tam. Společně se Sam jsme šly jako poslední, a tak měla čas na otázky.

„Takže ty a brácha?“ Zvědavě zvedla obočí. Celý den jsem čekala, kdy to přijde.

„Sam, budeme mít první schůzku. To ještě nic neznamená,“ červenala jsem se.

„Haha, to by o tobě nesměl básnit už i ze spaní. Je do tebe zabouchlej už od chvíle, co jsi se objevila,“smála se a já byla rudá.

„Holky!“ Volal na nás Vinc a usmíval se. Dal nám ruce kolem ramen.

„Tak co, mé milé dámy, jdeme zjistit, čím nás hodlají otrávit dnes?“ Zeptal se.

„Dnes má být kuřecí sendvič, takže Lizi bude jíst taky,“ upozornila nás Sam. Překvapilo mne, že si všimla. Jo, je fakt, že ve většině případů jsem jedla jen ovoce a zeleninu. Stále mi není úplně O.K. Sedli jsme si k „našemu“ stolu a Vinc mi začal vysvětlovat svůj plán na zítřek. Byl nadšený. Neodolala jsem a rozhlédla se po jídelně. Hledala jsem své „sourozence“, seděli jako vždycky stranou od ostatních. Texas jako pokaždé zírala kamsi do neurčita a s Gregorym se naše pohledy střetly okamžitě, co jsem se na něj podívala. Dnes byl jeho pohled jiný. Smutný ano, ale i …zvědavý, překvapený ? A jakoby…nevěřícný! To je to slovo. Náš kontakt trval a já přestala vnímat lidi kolem sebe.Vpíjel se do mne a … Měla jsem pocit, že mi chce něco říct, ale co?

„Lizi!“ Zatřásl mi někdo ramenem. Zamrkala jsem.

„Jo jo! Omlouvám se, zamyslela jsem se,“ snažila jsem se odvézt pozornost a najít klid.

„Jasně,“ uchichtla se Sam potichu.

„Lizi, přijel bych tak v 10. Není to brzy?“ Ptal se zrovna Vinc.

„To bude akorát.“ Ujistila jsem ho.

Sam mě vezla domů,Vinc pospíchal do práce.

„Liz, co to mělo u oběda znamenat? Já myslela, že ty a Vinc…,“ zeptala se. Nevypadala rozzlobeně, a tak jsem byla upřímná.

„Já nevím. Díval se na mne a já nemohla odtrhnout oči od něj.“ Přiznala jsem.

„Páni! I když bych měla držet palce Vincovi, je to brácha, tak pokud bude chtít Gregory … Jdi do toho! Vlastně – už jste se poznali? Vzal tě táta k nim?“ Vzpomněla si.

„Ne, nechtěla jsem.“

„Co?!“ Nevěřícně se na mne podívala.

„Dívej se na cestu, Sam. A já…bojím se… Asi bys měla něco vědět. Sam, já jsem sem nepřijela jen tak. Jsem těhotná, a než začneš vyšilovat… Tak Vincent to ví.“ Dnes mi to šlo lépe. Třeba to bude dobré a já se naučím ještě sdělovat své vnitřní běsy. Bylo ticho.

„Teda… No, že ale umíš překvapit. A… No, kdy se to narodí?“ První člověk, který se mne nezeptal na otce, měla jsem chuť dát jí za to pusu.

„Koncem léta.“

„Tedy to bych mohla být něco jak to… teta. Pokud to dáte s bráchou dohromady.“ Plánovala.

„Sam, i když to Vinc vzal úžasně, já po něm nic nechci. Měl by si v první řadě splnit své sny, a ne si k sobě uvázat mě s dítětem.“

Byla jako on. Vůbec jim nevadilo, že to není Vincovo dítě.

„Lizi, ty ho nevidíš. Jeho největším přání poslední dva měsíce jsi ty. Nikdy jsem ho neviděla takhle zamilovaného, ani když chodil s Amandou, a to spolu vydrželi šest měsíců.“ Opakovala mi jeho slova.

„Jste doma!“ Zasmála se a ukázala mi pěsti.

„Měj se a … Díky, Sam,“ dala jsem jí pusu na tvář a utíkala z auta.

Věděla jsem, že mám dům pro sebe. Každý pátek jezdila Maj do My Stone. Domov pro seniory. Vypomáhala tam a v pátek měla hodiny tance a ručních prací.

Vyběhla jsem k sobě a padla na postel. Byla jsem grogy. Netuším kdy, ale usnula jsem a zbudila mne až babi k večeři.

Jídlo bylo super, babi byla kouzelnice. Pomohla jsem jí s nádobím a chvilku si povídala, než nastal ten správný čas a Maj si zapnula svůj oblíbený pořad.

„Půjdu si číst, neva? Jo a zítra asi nebudu doma, Vinc mne pozval na výlet. Mám rande, úplně první rande v životě, tak mi drž palce.“ Oznámila jsem .

„Liz, a už to ví?“ Přísně se na mne podívala.

„Ano, ví. Nevadí mu to.“

„Tak to jsem moc ráda . Tak běž odpočívat, ať si to zítra užiješ.“ Na tváři se jí roztáhl vřelý úsměv.

„Sladké sny, holčičko,“ zašeptala do mých zad tiše.

Ráno tu bylo nějak rychle. Bylo devět, když jsem se probudila. Za hodinu tu bude Vincent, blesklo mi hlavou. Kruci! Vyletěla jsem z postele, rychle jsem proběhla koupelnou, oblékla „těhotenské“ lacláče, svetr a seběhla dolů do kuchyně. Tam na mne čekalo kakao a babi. Zvonek!

„Jdu tam,“ vyskočila jsem od stolu, byla jsem nervózní. Proč? Vždyť je to jen Vinc.

„Ahoj“ stál ve dveřích a nadšeně se usmíval.

„Ahoj, Vinci. Vyrážíme?“ Pozdravila jsem.

„Kdy budeš chtít,“ mrknul.

„Hned!“ Sáhla jsem pro bundu a teplé boty.

„No no, děti, snad staré babce řeknete, kam se chystáte! Zdravím, Vinci.“ Maj stála ve vchodu do pokoje.

„Dobrý den, Maj. Chci Liz ukázat okolí, tak plánujeme takovou malou výpravu kolem městečka. A nebojte, dám na ně pozor.“ Ujistil ji a podal mi ruku.

„Budu opatrná, slibuji!“ Dala jsem jí pusu a chytla se za nabízenou ruku, podívala se na něj a zavřela za námi dveře.

„Tak co? Připravená?“ Ptal se mě, jen co jsme seděli v autě.

„Na vše!“ Měla jsem dobrou náladu, nervozita mne opustila hned, jak se Vinc objevil. Naplánoval to skvěle. Objeli jsme okolí, kde se mi líbilo, tak jsme se zdrželi a prošli se. Hodně jsme si povídali. Nejprve Vincent vyprávěl o místech, kde jsme, co tu zažil a co kde je. Pomalu jsme přecházeli k vážnějším tématům. Neodolal a zeptal se na „otce“. Nechtělo se mi začínat o „neposkvrněném“ početím, tak jsem to jakžtakž zamluvila. Jedna noc, alkohol a výpadek paměti. Sice to byla lež, ale ne tak úplně. Vážně nevím, kdo je otec. Jenže… Vzpomněla jsem si na své sny. „Tony“ byl jediný, s kým jsem se milovala, a i to jen jednou: na své narozeniny. Rychle jsme počítala, časově to odpovídalo, ale… Copak mohu být těhotná za snu?

S Vincem mi bylo fajn, jasně žádná rozklepaná kolena, zpocené ruce. Znám ho a je to kamarád. Jak jsme se blížili zpět k babiččinu domu, uvědomovala jsem si, že nastává okamžik rozhodnutí. Kamarád – přítel? Přiznávám, že nevím.

„Jsi doma!“ Upozornil mne .

„To už se mne chceš zbavit?“ Na oko jsem se zamračila.

„Ne, jen….“ Otočil se ke mně čelem a díval se mi do očí. Už věděl, že ač jsem těhotná, moc zkušeností nemám. Naklonil se.

„Smím?“ Zeptal se tiše s toužebnýma očima. Ten pohled jsem znala. „Tony“ ho měl vždy, když mne líbal. Kývla jsem. Co se má stát, ať se stane. Jemně vtiskl své hebké rty na mé. Byl to opatrný polibek. Tolik se lišil od těch, co jsem znala, ale nebyl nepříjemný. Vinc byl vysoký, statný, špinavě blond vlasy nepořádně rozevláté kolem usměvavé tváře. Prostě chytrý a hezký kluk. Takže proč být sama? Začala jsem mu polibek vracet. Nebyl nedočkavý, jen zvedl ruce a lehce sevřel mou tvář v dlaních.

„Děkuji Liz, neboj neublížím ti, věř mi.“ Zašeptal a znovu mne políbil.

„Věřím, ale…“ Jak mu říct, že mé srdce je už provždy zadané, že ho mám ráda, ale milovat budu již stále svůj sen.

„Jsme teprve na začátku.“ Dokončil za mne. Nevím, zda mi rozuměl, ale asi ne.

Jen co jsem zavřela dveře, byla u mě Maj a otázky z ní jen pršely. Když jsem teď díky ní zpětně rekapitulovala celý den, přišla jsem na to, že jsem byla spokojená a vlastně i šťastná. Co když to s Vincem opravdu půjde? Zkusím to! Neděle utekla rychle , táta celý den poletoval s krabicemi, lepící páskou a spoustou svých věcí. Většina krabic se stěhovala na půdu. Vůbec nepůsobil jako vážený a uznávaný právník. Byl roztomilý, jak pobíhal od jednoho k druhému a doháněl tím Maj k šílenství. Byla ráda, že už je večer a táta musí domů.

V pondělí na mne místo Sam čekal Vinc.

„Ahoj, sluníčko!“ Zdravil mne a sám se usmíval jako sluníčko.

„Ahoj, Vinie!“ Měla jsem radost. Rozevřel náruč, chvíli jsem váhala, ale nakonec mu do ní vběhla. Zvedl mne a políbil.

„Jedeme?“ Otevřel dveře auta. Před školou zastavil, otevřel mi dveře a vzal za ruku. Pyšně se nesl vedle mne.

„Vinci, děje se něco?“ Šťouchla jsem do něj.

„Jasně, že ano. Ta nejhezčí holka mi řekla ano.“ Smál se.

„Vážně? A která a na co?“ Dělala jsem nechápavou.

„Liz … Zlobíš, víš to! Ale když to chceš vědět, tak první ano na to, že se stane mou partnerkou na plese a za druhé, že bude mou dívkou. Jo a znáš ji, vídáš ji každé ráno v zrcadle.“ Políbil mne na tvář a potom i jemně na rty.

„Gregory!“ Zaslechla jsem Texasin zvonivý hlas. Otočila jsem se a viděla ho strnule stát a hledět na nás. Jeho oči byli nevýslovně smutné. A najednou jsem ucítila ohromnou bolest v srdci. To já, já mu ublížila! Myšlenky, které se mi objevily v hlavě, jako by nebyly mé.

„Vinci, promiň, není mi dobře.“ Odtáhla jsem se.

„Chceš domů?“ Zastavil se.

„ Ne, to bude dobré. Uvidíme se u oběda.“ Usmála jsem se na něj. Teď, když jsem neviděla Gregoryho, cítila jsem se mnohem lépe.

„Počkám na vás.“ Sklonil se ke mně. Nabídla jsem mu rty k polibku a on toho využil.

„Lizi, pojď už.“ Sam se objevila vedle mne a táhla mě do třídy. Zamávala jsem Vincovi a vběhla za Sam do učebny. Den proběhl klidně a rychle. U oběda jsme seděli jako vždy s celou partou. Já a Vinc jsme byli zprávou dne, a tak jsme samozřejmě byli bombardováni otázkami. Všichni nám to přáli, jen Jordan se nechala slyšet, že jsme to vzali nějak hopem. Že by žárlivost?

Vinc měl dnes službu, a tak jsem domů jela se Sam. Bylo mu to dost líto, a tak se alespoň rozloučil s „plnou parádou“. Viděla nás snad celá škola. Sam se spokojeně usmívala.

Doma jsem padla do postele. Nějak jsem posledních pár dní unavená. Nevím, zda je to mým stavem, ale bylo tu i pár jiných věcí. Snad je to jen můj pocit, ale jako bych lépe slyšela, i viděla.Zato můj čich je spíš otravný, cítím spoustu pachů a z dosti je mi zle. Ležela jsem a vzpomínala, co se dnes stalo. Jen co jsem zavřela oči, objevila se Gregoryho smutná tvář. Znovu ta bolest, jako kdybych zradila svou lásku. Lásku k Tonymu! Zakroutila jsem hlavou, abych si ji pročistila.

Zvonek mne probral z polospánku. Kdo by to mohl být? Seběhla jsem dolů a jako na potvoru zakopla na posledním schodě. Viděla jsem jen, jak se přibližuje zem.

„Au!“ zakřičela jsem. V ruce mi křuplo a z očí se vyhrnuly slzy.

„Jsi v pořádku?“ Ozvalo se nade mnou. Ten hlas!!! Ten nejmilovanější hlas, poznala bych ho kdykoliv a kdekoliv. Rychle jsem zvedla oči plné slané vody.

„Tony,“ zašeptala jsem, na malinkou chvíli jsem věřila, že se mé sny vrátily.

„Ne, Gregory,“ zaznělo tiše v odpověď. Konečně jsem zaostřila.

„Co tě bolí?“ Zeptal se znovu.

„Ruka a bok. Spadla jsem ze schodů,“ fňukla jsem. Malé! Lekla jsem se a automaticky položila ruku na břicho. Mikina byla v pokoji, takže bylo zřetelně vidět vystupující bříško.

„Co?“ Nechápavě se zeptal.

„Nic jen… To je jedno,“ nechtěla jsem to říct, stejně to pozná jakmile vstanu.

„Kde máš bundu? Odvezu tě k doktorovi,“ zeptal se. Ukázala jsem na věšák. Neodporovala jsem, jen doufala, že se malému nic nestalo. Podepřel mě a opatrně zvedl. Kyčel mě bolela tak, že jsem se nemohla pořádně postavit.

„Chytni se,“ řekl a vzal mne do náruče. Objala jsem ho okolo krku a zavřela oči. Bylo to jako znovu prožívat své sny. I voněl jako on. Otevřela jsem je, až když mě posadil na sedačku svého auta.

„Bolí to moc?“ Jeho pronikavé oči zkoumaly každý záškub v mé tváři. Mlčky jsem kývla, i když to nebyla až tak pravda. Víc mne ochromovala starost o malé. Než jsem zaregistrovala, seděl už za volantem.

„Odvezu tě na kliniku,“ oznámil.

„Já bych raději k dr. Fishovi,“ navrhla jsem.

„Ta ruka vypadá , že je zlomená a on byl tě tam stejně poslal,“ vysvětlil.

„Hm,“ uznala jsem. Netrvalo dlouho a stáli jsme na parkovišti kliniky. Musel jet neuvěřitelně rychle, bylo to nějakých 10 -15 km. Znovu mne vzal do náruče a odnášel do budovy.

„Bože, Gregory, co se stalo?“ Ptala se sestřička v recepci.

„Upadla.“ stroze odpověděl.

„Ambulance dva je volná vem ji tam a já zavolám Melody, tedy doktorku Stockwood.“ rozdávala pokyny. Jen kývl a nesl mne dál. Položil na mě lehátko a stoupl si vedle. Až teď mi došlo, že je to vůbec poprvé co jsme na sebe promluvili. Jeho to nejspíše napadlo také, alespoň podle toho co řekl.

„Ještě jsme si nebyli představeni. Jsem Gregory Bell, tvůj otec to dal dohromady s mou matkou. Takže jsme nejspíš nevlastní sourozenci.“ pobaveně se usmíval, ale v očích měl starost.

„Mami !“ oslovil ženu která právě vešla. Wow, že má taťka vkus jsem věděla, ale tohle………..Proč bože dělá doktorku? Mohla by být na všech titulných stranách všech módních časopisů, byla …dokonalá.

„Gregory! Copak se stalo? Myslela jsem, že se Rich vyjádřil dostatečně srozumitelně.“ přísně se na něj dívala.

„Promiň já vím, ale………“ zakroutil hlavou místo slov.

„Copak se ti stalo?“ stočila svou pozornost na mne.

„Spadla jsem a ………..bolí mě ruka a bok.“ popsala jsem co mi je.

„Dobrá. Gregory mohl by jsi nás nechat o samotě? Prosím!“ otočila se. Nevím jestli něco řekl, slyšela jsem jen klapnout dveře.

„Tak a co začít od znovu? „ usmála se.

„Jsem Melody, nová žena tvého táty. Moc mne těší, že tě poznávám i když škoda, že za takových okolností. Apropó to mě dovádí k tomu……Co a kde tě bolí?“ její hlas byl plný, příjemný a stejně jako její jméno, melodický.

„Ruka těsně nad zápěstím a bok.“ pomohla mi opatrně sundat bundu. Jemně mi prohlížela ruku.

„No tak tohle vypadá na zlomeninu a teď se koukneme na ten bok.“ Opatrně mne položila na lehátko a štíhlými prsty zkoumala bolavé místo.

„Tohle je jen naražené, ale ještě vydrž, hned jsem zpět.“ řekla a odešla. Opravdu byla za chvíli zpět a vezla nějaký přístroj. Ultrazvuk! Jak…….?

„Myslím, že pro jistotu zkontrolujeme vše. Co ty na to?“ mrkla na mě.

„Díky.“ nechápu čeho jsem se bála, ona je………..super. Úplně jiná než Texas a Gregory. Ale …..to asi taky nebude moc pravda, vždyť já se ani neobtěžovala je poznat. On se přeci zachoval skvěle.

„Tak můžeš být klidná. Děťátko je v pořádku. Teď vyřešíme tvou ruku a dáme ji do pořádku.“ utírala mi gel z těla.

„Já……moc děkuji.“ nevěděla jsem co říct.

„Není zač je to má práce. Jen doufám, že tě uvidím dřív u nás doma než tady na kontrole.“

Uváděla mě do rozpaků.

„Jestli budete chtít……….“ nejistě jsem začala.

„Řeknu Richovi aby tě v neděli přivezl. To nemám službu.“ rozhodla jednoduše a dopsala nějaké formuláře.

„Jedeme!“ usmála se a pomohla mi do nemocničního křesla.

„Bonie, prosím vezmi slečnu Stockwood na rengen. Jo a protokol 14. Tady jsou podklady“ podala sestře mé papíry.

„Uvidíme se za chvíli.“ mávla na mě a otočila se ke Gregorymu který tam stále byl. Nedíval se na svou matku, ale na mne a jeho pohled byl………nevím, vypadal nějak vykolejený. Melody se nemýlila, zlomila jsem si ruku nad zápěstím. Naštěstí to byla čistá zlomenina, která by se měla rychle hojit. S flexisádrou a lahvičkou vápníku jsem už po svých vyšla z ordinace. Kyčel bolela, ale postavila jsem se.

„Odvezu tě domů „ byl u mě Gregory jen co za mnou zaklapli dveře.

„Děkuji, ale já bych nějak dojela.“ ujistila jsem do.

„O tom nepochybuji, ale tak trochu za to můžu takže mne nech se o tebe postarat Lili.“ usmíval se a prosil očima. Strnula jsem.

„Ja….ja…jak jsi mi to řekl?“ přidušeně jsem koktala a rukou hledala oporu pro má podlamující se kolena.

„Lili“ zopakoval neslyšně a zvedl mne do náruče.

„Má Lili!“

Tohle nemohla být pravda, to je ……….to není možné. Než jsem byla schopna znovu myslet a vnímat , usazoval mne na sedadlo.

„Kdo jsi?“ nemohla jsem pochopit co mi mé srdce říkalo. Rozum totiž tvrdil, že to je nemožné.

„Gregory.“ odpověděl nahlas s překvapeným pohledem. Zakroutila jsem hlavou, však já přijdu na to co se děje. Teď už jel pomaleji. Dívala jsem se z okna a tak mě zvuk jeho hasu vylekal. Ne proto co řekl, ale ……..nečekala jsem, že promluví.

„Jak se ti tu líbí?“ začal „klasickou“ konverzační větou.

„Jde to, sice slunce je tu vidět jen občas, ale zas tu je vše krásně zelené.“

„Ano slunce, ty ho máš ráda.“ tiše konstatoval, myslím, ale že si to říkal jen pro sebe. Jak to ví?

„Co tě sem přivedlo?“ znovu se ptá.

„To je má věc!“ nebylo mu nic do mých pohnutek. Jenže……..byl by slepý kdyby si nevšiml.

„Nechtěl tě?“ zeptal se.

„Nevím o čem mluvíš.“ jasně jako každý se hned ptá proč tu není otec. Už mne to docela unavuje. Smutně se na mne podíval, ty oči…….něco říkali, ale co?

„Jsi doma!“ zaparkoval u domu a vystoupil. Babičinno auto už tu bylo.

„Pomůžu ti“ stál u dveří spolujezdce a pomáhal mi ven.

„To je dobrý už to zvládnu.“ poděkovala jsem.

„Vážně?“ nevěřil mi. No faktem je, že jsem šla kapku nejistě.

„Vážně!“ odsekla jsem.

„Dobrá tak……….“ rozpačitě zamrkal. Vlastně co tu chtěl? Otočila jsem se.

„Proč jsi přišel?“ vyhrkla jsem.

„Chtěl jsem se na něco zeptat, ale teď už je to jedno. Odpočiň si a nezapomeň co říkala Melody.Dva dny naprostý klid. Měj se.“ rozloučil se a odjel.

„Maj?“ zavolala jsem ode dveří.

„Ach Lizi kdes………..co se ti stalo?“ babi vyběhla s kuchyně a spráskla ruce když uviděla mou sádru.

„Spadla jsem, ale vše je v pořádku. Objevil se tu Gregory a odvezl mne do nemocnice.“ uklidnila jsem ji.

„Gregory? Co ten tu chtěl, nikdy sem nechodí.“ kroutila hlavou.

„Netuším, možná hledal tátu?“ nadhodila jsem. Sama jsem z něj byla zmatená.

„Něco ti prská na plotně.“ upozornila jsem ji. Jakto, že to neslyší.

„Ježíš večeře!“ zděsila se a utíkala zpět. Pomalu a opatrně jsem se dobelhala k sobě. Táta začal v neděli s přestavbou svého pokoje, odnesl krabice s věcmi na půdu a nepotřebné odvezl.Koukala jsem mu přes ruku, byla jsem zvědavá na jeho „dětství“. Našla jsem tam i album s fotografiemi a tajně ho přemístila k sobě do pokoje. Jak asi vypadala babi jako mladá? Co táta jako mimino? Než jsme ale stihla najít nějakou pohodlnou polohu byla u mne Maj.

„Co se ti stalo? Ví o tom táta?“ ptala se.

„Zakopla jsem a spadla ze schodů, Gregory mě vzal na kliniku.Melody zkontrolovala všechno i malé a jsme , až na mou ruku v pořádku. Dala mi nějaké calcium aby to líp srostlo a mám být dva dny v klidu.Tátovi jsem to nevolala a vlastně ani nevím proč bych měla, Melody nebo Gregory mu to jistě doma poví.“ podala jsem hlášení.

„Lizi musíš být na sebe opatrnější. Dva dny……..tak já zavolám Clair, že nikam nejedu.“ už, už se zvedala. Až teď jsem si vzpoměla, Maj měla zítra někam jet s ženským spolkem.

„Babi to nebude potřeba, jeď a užij si to. Stejně se večer vracíš. Jsem velká holka, zvládnu to!“ ujišťovala jsem ji.

„Myslíš to vážně?Opravdu to zvládneš? No je pravda, že bych chtěla jet….“ už zas si mnula bradu. Dělá to vždy když uvažuje.

„Jo . Jeď ! „ usmála jsemse.

„Dobrá, ale zavoláš kdyby něco. Řeknu Vincovi aby se tu po škole stavil.“ tohle nebylo téma k diskusi. Věděla jsem, že Vinimu zavolá ať chci nebo ne. Přijala zprávu, že já a Vinc jsme pár velmi nadšeně, táta už míń, ale neprotestoval. Večer se tu již jmenovaný objevil.Maj mu volala a tak se tu zjevil celý vyplašený.Zůstal se mnou skoro do deseti.ležela jsem a on seděl vedle mne a držel mne za ruku. Každou chvíli se ptal jak mi je. Byl roztomilý, ale já nemohla dostat z hlavy Gregoryho.

Noc byla špatná. Tělo mne bolelo a strašily mne zlé sny.Nepamatuji si co se v nich dělo,zůstal ve mě jen špatný pocit, pocit strachu. Ne, že bych se bála, to spíš……..bylo to jako bych čekala co se stane, strach z neznámého, z budoucna. Ráno jsem slyšela Maj jak „potichu“ pobíhá po domě a snaží se vypravit co nejtišeji. Když konečně bouchly vstupní dveře, vstala jsem. Kyčel mě bolela, ale postavit jsem se na ni mohla. Doklopítala jsem do koupelny, pomaleji než obvykle zvládla ranní hygiemu. V pokoji jsem vytáhla sportovní soupravu od táty, byl dost překvapený když mu Maj řekla v jakém stavu je můj šatník a tak přivezl haldu oblečení. Většina mi už je teď jaksi k ničemu, nevejdu se do něj.Tahle souprava má kalhoty na gumu tak mi chvíli vydrží. Oblečená jsem se vydala dolů, poprvé od chvíle jsem těhotná mám hlad. Babi mi nechala na stole tousty a jablko společně s cedulkou, že oběd mám v troubě. Vzala jsem si talíř sebou a sedla si do křesla s úmyslem dívat se na telku. Už dlouho jsem to neudělala, doma jsem bývala doma sama málokdy a když byl doma Martin šla jsem mu raději z cesty. To znamenalo, být ve svém pokoji nebo venku či v práci. Jenže ani teď mi to nebylo dopřáno. Seděla jsem jen pár minut když se ozvalo zaklepání na dveře. Kdo ? Vstala jsem a šla otevřít. Před nimi stál Gregory a v ruce držel ohromnou kytici.

„Ahoj! Vím, že jsi sama a tak jsem si říkal, že třeba přijmeš pomocnou ruku nebo alespoň společnost. Jo tohle je omluva za tvou ruku. Kdybych……….“ mlel.

„Gregory! Dost. Jakto, že nejsi ve škole?“ zastavila jsem ho.

„Nic mi neuteče a ty potřebuješ péči.“ usmíval se a pod jeho pohledem by roztála i ledová královna. Pustila jsem ho do domu. Seděli jsme v obýváku a já ho konečně poznávala. Byl úplně jiný než jsem si myslela, jen jediné co jsem stále nechápala byl jeho náhlý zájem. Povídali jsme si a já se cítila jako s někým koho velmi důvěrně znám. Možná to bylo tou podobou, nebo jeho charizma, netuším. Minula doba oběda a dům rozezněl zvonek. Vincent!! najednou jsem si vzpomněla, že se s ním včera Maj domluvila aby na mne dohlédl než se vrátí.

„Čekáš návštěvu?“ zvědavě se zeptal.

„Ano Vince.“ vstala jsem a šla otevřít.

„Ahoj Lizi!“ usmíval se .

„Ahoj!“ jeho úsměv byl nakažlivý a i mě se koutky zvedly do úsměvu.

„Chyběla jsi mi.“ vzal mne do náruče a sklonil ústa k polibku. Radost kterou jsem cítila když jsem ho uviděla způsobila, že jsem reagovala automaticky. S dychtivostí mu polibek vracela. Během té chvíle jsem, ale zaslechla zvuk který sem nepatřil. Jakoby tu něco nebo někdo zavrčel. Hloupost to bylo jen zdání!

„Jak jsi se měla? Nebylo ti smutno? Samotné.“ ptal se hned jak se naše rty oddálili.

„Já……….nebyla jsem sama.“špitla jsem.

„Ag………?“

Vzala jsem ho za ruku a vela do pokoje. Gregory už stál. Jen co se ti dva uviděli jejich oblyčeje zkameněli. Výraz očí ztvrdl a nabyl nepřátelský ráz. Vincova ruka se přesunula na můj pas a jemně se mne přitáhl k boku. Žárlil! V první chvíli mě to rozlobilo, ale když mi došel důvod, musela jsem se smát. Vinc žárlí na Gregoryho!Vždyť on je pro mne stejně nedostupný jako můj princ ze snů. Byl sladký.

„Ahoj Gregory!“ pozdravil bez emocí.

„Vincente.“ kývl on.

„Děkuji, že jsi dělal Liz společnost, ale už to zvládnu sám. „

„Jistě“ otočil se na mne.

„Opatruj se Lizi a ………doufám, že tě uvidím dřív než v neděli u nás.“ mrkl na mne a vydal se ke dveřím.

„Děkuji Gregory za příjemné dopoledne.“ Chtěla jsem ho vyprovodit, ale Vincova ruka mi v tom bránila.

„Cestu znám.“ posmutněle se pousmál s pohledem na nás oba.

„Ahoj“ řekl a tiše zmizel.

Vinc mi dělal společnost celé odpoledne. Ležela jsem mu v klíně, nechala ho probírat se mi vlasy a poslouchala příběhy z jeho dětství a plány na naši budoucnost. Ale mám-li být upřímná dost často jsem v myšlenkách utíkala k době strávené s Gregorym. Tolik mi připomínal Tonyho. Když dorazila Maj Vinc se rozloučil. Tentokrát to nebyla opatrná pusa na tvář, ale dychtivý polibek plný emocí. Babi vyprávěla celý večer o zážitcích z výletu. Už večer jsem se rozhodla, že zítra jdu do školy. Lenošení bylo dost. Potřebovala jsem zaměstnat hlavu aby nemyslela na to co nemá.Gregory byl nedostupný, nedosažitelný i kdybych nebyla…………Elizabeth dost! Okřikla jsem se když má mysl znovu zabloudila k milované tváři.

Ráno před domem nebyl nikdo. Sam a Vinc myslí, že dnes zůstanu ještě doma. Byla jsem smířená se školním autobusem. Byl to zážitek, řidič jel jako by nás ukrad a tak když zastavil utíkala jsem rovnou na WC. Když jsem se vypotácela z kabinky strnula jsem. O vedlejší dveře se opírala nedbale Texas.

„No vypadáš jak nezralá hruška. Já jsem Texas, ale to jistě víš. Říkala jsem si, že je na čase se poznat. Zbytek rodiny už znáš.“ zvědavě se na mne dívala.

„Doma se o tobě dost mluví.“ To né! Snad…….jenže i kdyby táta mlčel tak Melody a Gregory už vědí, že jsem těhotná.

„No to je asi dost nuda!“ pokřiveně jsem se pokusila usmát.

„Ani ne. Konečně se něco děje. Takže ani né. Jo je pravda, že budu teta?“ mrkla na ně a ztišila hlas. Němně jsem kývla.

„Super a dovolíš mi vozit kočár?“ byla evidentně nadšená.

„To kvůli tomu je ti takhle?“ poukazovala na můj né zrovna zdravý zjev.

„To taky, ale dnes je to hlavně z jízdy školním autobusem.“ vysvětlila jsem.

„Aha! Jo za minutku začínají hodiny, zvládneš to?“ zeptala se.

„Jo. To bude dobrý. Díky.“ byla milá stejně jako Gregory. Jen na rozdíl od něj si mě pořád zkoumavě prohlížela.

„Tak já mizím.“ mávla a byla pryč. Pomalu jsem se ploužila chodbou k učebně historie. Joshua byl naprosto úžasný. Vyprávěl o bitvách, událostech jako by tam byl a sám to prožil. Měla jsem jeho hodiny moc ráda.

„Omlouvám se |“ zašeptala jsem když jsem se zpožděním otvírala dveře.

„Slečna Stockwood! Copak tu děláte? Sedněte si prosím a budeme pokračovat.“ obrátil se zpět ke studentům. Něco ho, ale donutilo se obrátit zpět.

„Je vám dobře?“ zeptal se a v očích se mu mihla emoce která tam nepatřila, strach a obava.

„To nic není, jen můj žaludek neunesl jízdu školním autobusem.“ nejistě jsem se usmála.

„Dobrá, ale měla jste ještě zůstat doma.“ řekl již neutrálním tónem. Otočil se ke třídě a pokračoval ve výkladu.

Jak mohl vědět, že tu dnes nemám být? Zakroutila jsem hlavou a dasedla na „svou“ židly. Za pár okamžiků mne Joshuovo vyprávění pohltilo a já zapoměla ne vše. Zvonek mne , ale hrubě vrátil do reality. Žaludek se zdál už v pohodě a tak jsem už skoro O.K. vyšla z učebny.

„Můžeš mi říct co tu děláš?“ ozvalo se mi u ucha. Gregory! Ten hlas poznám kdykili.

„Taky tě ráda vidím. Učím se!“ kousavě jsem odsekla.

„Neměla jsi takhle náhodou být ještě doma?“ nedal pokoj když kráčel vedle mne po chodbě. Přiznám se, že jsem se bála na něj podívat, zněl naštvaně.

„Bylo mi smutno samotné.“ ani jsem moc nelhala, ale hlavně jsem nechápala kde se najednou vzala ta odvaha s ním takhle mluvit. Možná, že teď když mi přišlo, že ho znám to bylo jednodušší.

„Stačilo říct a já bych přijel.“ řekl tiše, až mi přišlo, že to nebylo pro mé uši.

„Tex říkala, že ti nebylo dobře.!“ stále mne peskoval.

„To jen ten autobus. Řidičso to spletl s rally.“ usmála jsem se abych mu ukázala, že jsem v pohodě.

„Ano v tvém stavu stačí málo.“ znovu to pronesl tiše jakoby jen sám k sobě.

„Lizi!!“ ozvalo se přede mnou. Vinc! Rychle jsem na něj zamávala.

„Já půjdu.“ ozvalo se tichonce vedle mne a Gregory byl pryč.

„Co tu děláš? Jak jsi se sem dostala? Máš být doma a odpočívat. Nezapoměň , nejsi sama.“ významě a zároveň nenápadně mi pohladil bříško.

„Vinci je mi dobře.“

Nevěděla jsem co. Vinc mi nabídl své srdce, svou budoucnost, svůj život a Gregory …………tomu nemohu odolat já. Jenže je to hloupé a sobecké, on mi nenabídl nic víc než jen sourozenecký vztah. A já bych kvůli němu zahodila vše co mi dával Vinc. Jsem bláhová. Ne jsem hloupá, že vůbec přemýšlím nad možností vztahu s Gregorym.

„Opravdu?“ nevypadal přesvědčeně. Dala jsem mu rychlou pusu na tvář a zmizela do třídy. Sam byla překvapená i sádrou, ale narozdíl od ostatních to nekomentovala. Zbytek dne už nikdo neměl nic proti mé přítomnosti. Gregory se stáhl a už na mne nepromluvil, jen se díval smutnýma očima. Domů jsem jela s Vincem a zbytek dne strávila s ním. Zajímal ho můj život před ním. Jak jsem vyrůstala, co jsem zažila o čem sním a proč jsem nezůstala s mamkou, ale přijela sem. Stále se mi nechtělo říct celou pravdu, bylo nepříjemné si to připomínat. Jistě Vinc není hloupý a fůru věcí si našel mezi řádky, ale nenaléhal.

Dny utíkali, Vinc dodržel slovo a na poště jsem zůstala jen na třídírně. Blížila se neděle a já začínala být nervózní. Maj mne uklidňovala a když jsem začala v neděli ráno šílet, že nemám nic na sebe upřímně se rozesmála a vyndala tašku kterou přivezla z výletu.

„Tak co už mě vezmeš na milost?“ s touto větou mi ji podala.

„Díky jsi dokonalá!“ vděčně jsem ji objala. Takže když pro mne táta přijel čekala jsem na něj v šatech které ani v nejmenším nezvýrazňovaly mé bříško.

„No Lizi…….moc ti to sluší! To kvůli mně?“ chválil mne táta.

Cestou jsem začínala být zvědavá jak vlastně žije a proto když Rich vyjel mimo město překvapilo mě to. Auto zpomalilo a před námi se otvírala vrata ve vysokém plotě. Po příjezdové cestě jsme dojeli k domu. Krásná, nadčasová stavby plná světla.

„Tak co? Připravená!“ usmál se. Nadechla jsem se , vydechla a kývla.

Chytila jsem se ho za ruku a udělala krok ke dveřím. Dřív než stačil táta sáhnout na kliku otevřeli se sami a v nich stála Melody.

„Lizi vítám tě.“ usmála se a podávala mi ruku. Vešla jsem do prosklené haly a překvapeně otevřela ústa. Už vím, že táta vydělává dost, ale tohle……….tohle nevolalo , tohle přímo křičelo …..luxus.

„Provedu tě, smím?“ objevil se vedle nás Gregory a Texas. Oba se usmívali a já si uvědomila, že jsem tak vřelý úsměv u nikoho z nich ještě neviděla.

„Můžu?“ otočila jsem se na tátu.

„Ano.“ přikývl, ale nedíval se na mne. Jeho pohled patřil Gregorymu a byl velmi zamyšlený.

Gregory mne vzal ruku a vedl domem. Zevnitř byl vetší než vypadal z venku. Co nebylo od hlavního vchodu vidět byl svah v kterém dům stál. To co mi přišlo jako přízemí, bylo ve skutečnosti první patro. Kuchyň , hala, jídelna a dvě prostorné pracovny to byly místnosti na tomto patře., pod námi byl ohromný obývák s barem a rozsáhlá knihovna. V patře nad námi byli soukromé pokoje obyvatel tohoto domu. Po prohlídce jsme zakotvili v onom ohromném obývacím pokoji kde byla různá křesla, sedačka a velké množství polštářů. Nenápadně jsem se rozhlédla a hledala TV či něco na ten způsob, nic. To co mne , ale překvapilo nejvíc byla osoba sedící v jednom z dominantních křesel,

„Vítám tě u nás Lizi!“ culil se Josuha.

„Do…dobrý den“ koktala jsem a nechápavě se rozhlížela po tátovi. Co tu dělá?

„Vypadá, že se nikdo neuráčil ti říct, že patřím do rodiny.“tvářil se pobaveně . Zakroutila jsem hlavou. Jasně proto věděl, že mám být doma a vysvětlovalo to i „strach“ co mu probleskl v očích.

„Jsem strýc Gregoryho a Texas.“ vysvětlil.

„Aha“ konečně jsem ze sebe něco dostala. Seděla jsem na pohovce vedla táty a snažila se odpovídat a ptát všech stejně. Čas utíkal velmi rychle a přiblížil se čas oběda.. Melody se vytratila aniž bych si všimla, domem se rozlila úžasná vůně a já si uvědomila, že mám hlad. Ráno jsem do sebe nervozitou nic nedostala. Jídlo bylo vynikající a proto mne překvapilo jak málo toho ostatní snědli. Nením zda to bylo jídlem nebo nedostatkem spánku, ale oči se mi začali klížit.

„Lizi“ Melody si mne starostlivě prohlížela.

„Hm“ snažila jsem se sebrat všechnu energii abych ji plně vnímala.

„Co kdybys si šla na chvíli odpočnout?“ navrhla mi.

„To bude dobré.“ mumlala jsem.

„Ne to nebude“ odporoval táta a zvedl se.

„Pojď!“ dal mi najevo, že mám vstát taky.

„Já …..nechci nikomu …..“ začala jsem.

„Ššššššššš nikomu vadit nebudeš. Máš tu už svůj pokoj.“ utnul mé protesty. Svůj pokoj! To není možné. Odvedl mne do patra kde jsme s Gregorym nebyli. Opravdu jsem tu měla pokoj a né ledajaký. Byl ohromný, celý ve světlých barvách, smetanová, meruňková a zlatavá to byli odstíny které převládali.Co mne překvapilo, byla stylizace pokoje, jedna jeho část byla „dětským „pokojem. Malá postýlky v rohu pokoje byla křehkým dílem mistry řezbáře. Nechápavě jsem se podívala na tátu.

„Tohle je nejstinnější místo v pokoji“ vysvětloval něco úplně jiného.

„To nemyslím.“ upozornila jsem ho.

„Stále doufám, že i když tu nechceš bydlet tak tu přeci jen budeš i s mým vnukem trávit dost času.“ vysvětlil. Dojalo mne to a z očí se mi po tvářích rozkutálely slzy.

„Copak holčičko, bolí tě něco?“ lekl se.

„Ne …..jen……..tatí je to nádherné. Nečekala jsem to.“ vyhrkla jsem.

„Ty hlupáčku vždyť mám jen tebe.“ podivoval se a pohladil po tváři.

„Lehni si o odpočívej.“ vybídl mne. Poslechla jsem a padla do nadýchané postele. Nespala jsem dlouho, probudili mne hlasy. Tichý hovor se nesl domem.

„Richi, časem jí budeš muset říct pravdu.“

„Ne, to nebude třeba, vždyť doteď se nic nedělo, já začal cítit změny už od patnácti.“

„Hazarduješ, drahý. Měla by znát rizika, nezapomínej, že je těhotná. Jako by nestačilo, že netuší jak.“

„Má mě, nás a já se o ní postarám. O ni, i o to malé. Nepotřebuje vědět vše. Třeba se jí to netýká.“

Richard a Melody se tiše dohadovali o mně, ale nechápala jsem důvod jejich hádky. Mé těhotenství, a ani zjevení se tady to není. Nechtěla jsem, aby věděli, že jsem je slyšela, a tak jsem dělala rámus, jakože právě vstávám. Došla jsem dolů k nim. Jak jsem je mohla slyšet? Bylo to, jako by byli ve vedlejším pokoji a oni evidentně celou tu dobu byli tady .

„Už jsi čilá?“ Usmála se na mne Melody.

„Díky. Ten pokoj…je krásný děkuji.“ Vrátila jsem jí úsměv. Den se chýlil ke konci a já si uvědomila, že mi tu bylo dobře. Cítila jsem, že mezi ně patřím, že jsou má rodina. Táta mě odvezl domů a Maj – uklidnila se, když jsem se nechtěla stěhovat.

Týden utíkal a já svůj čas dělila mezi tátu,Maj, Vince a práci. Gregory se mi vyhýbal a já si každý večer přála, aby se vrátily mé sny.

Vincent včera odjel na prohlídku vysoké. Ráno byl den další kontroly a já se moc těšila. Nejen, že jsem konečně šla sama, ale čekal mne ultrazvuk a já byla zvědavá na miminko. Vše ale mělo být jinak.

Vyběhla jsem před dům a zastavila se. U chodníku stál Gregoryho jeep a on sám se nedbale opíral o jeho kapotu.

„Ahoj, Lizi.“ Pozdravil se zářivým úsměvem.

„Smím ti nabídnout svou společnost?“ Spustil a šel mi naproti.

„A…ahoj , ale já…“ Měla bych mu vysvětlit, že nejdu do školy.

„Gregory, já nejdu-“ Začala jsem.

„Já vím, kam máš namířeno, a ptám se znovu. Přijmeš mou společnost?“ Skočil mi do řeči a já poprvé ve svém životě poslechla své „špatné a nezodpovědné“ já.

„Přijímám, ale neříkej, že jsem se tě nesnažila varovat. Mohl by ses cítit hloupě.“ Přijala jsem jeho nabídku.

„Odvoz?“ Zeptal a oči se mu rozzářily.

„Ne, ráda se projdu a není to daleko.“ Zavrtěla jsem hlavou. Šli jsme vedle sebe a Gregory se vyptával na to, co se mi tu líbí. Zastavila jsem se před ordinací dr. Fishe.

„Jsme tu. Nerozmyslíš si to?“ Dala jsem mu znovu na vybranou. Jen se usmál a otevřel mi dveře. Seděli jsme v čekárně a tiše se bavili. Byl tak klidný. Neošíval se, vůbec na něm nebylo vidět, jestli je mu to tu nepříjemné.

„Slečna Stockwood. Pojďte, prosím, dál.“ Ozvala se sestra, byla o dost mladší než ta, co tu byla předtím. Rychle jsem se zvedla.

„Co vy? Chcete se také podívat na svého potomka mladíku?“ Stočila svůj pohled na Gregoryho. Ztuhla jsem. Došlo mi, že tady členy tátovi rodiny nikdo moc nezná. Nejspíš ani nevěděla, kdo je.

„Docela rád.“ Zvedl se také a vešel do dveří. Šla jsem za ním jak omámená. Co to má znamenat?

„Ale, dobrý den Gregory.“ Překvapeně se na něj díval doktor. Tak alespoň někdo, kdo ho zná.

„Dobrý den, Franku.“ A dobře zná.

„Vítám vás, Elizabeth. Těšíte se? Koukám, že dnes máte nový doprovod, ale…copak jste dělala?“ Jedním dechem přeskočil na můj zdravotní stav.

„Spadla jsem, tady je zpráva z kliniky.“ Podávala jsem mu papíry, co mi dala Melody. Vzal si je.

„Zatím si odložte a lehněte si, Elizabeth.“ Řekl, zatím co si pročítal zprávu. Kýval hlavou a pak je položil na stůl.

„Tak se do toho dáme.“ Vesele na mne mrkl .

„Jak se cítíte? Bolesti, nechutenství, otoky nebo jiné nepříjemnosti?“ Ptal se a během toho nanášel gel na mé již znatelné bříško.

„Vše je v pohodě, i žaludek se uklidňuje.“

„To je dobré.“ Ultrazvukem jezdil po mém těle, chvílemi cosi klepal do kláves a zkoumal na monitoru a pak…

Otočil obrazovku ke mně.

„Takže,“ ukazoval prstem po obraze, „tady máme páteř, ruce, nohy, hlava a srdce. To celé dohromady je krásný malý človíček, který se má čile k světu.“ Ukazoval mi, co vlastně v té černé, bílé a šedivé vidím. Gregory stal u mé hlavy a nadšeně vše sledoval.

„Elizabeth, nemusíte si dělat žádné starosti, vaše miminko krásně roste a nesrovnalosti ve vašich testech na to nemají vliv. Vaše hodnoty jsou na okraji stupnice, a proto jsem si dělal trochu starosti, ale můžeme být klidní vy i já.“ Ujistil mne a přitom ze mě utíral gel.

„Smím… Mohla…“ Fascinovaně jsem se dívala na obrazovku a jen z poloviny vnímala co říká.

„Chcete fotku?“ Pobaveně se zeptal.

„Ano.“ Vydechla jsem.

„O.K. Vždyť Maj by mi neodpustila. kdyby neměla fotku svého vnoučka hned, jak je to možné.“ S těmito slovy mi podal černobílý snímek.

„Děkuji.“ Rychle jsem si ji vzala.

„Není zač a uvidíme se znovu za měsíc. Kdyby cokoli. tak zavolejte nebo přijdete. Hned! Elizabeth. co vaše práce? Víte, že byste ji měla již ukončit .Gregory. dohlédněte na ni.“ Připomněl mi. Přikyvovala jsem a v ruce držela svůj poklad.

Nebyli jsme tam moc dlouho, a tak mne překvapilo, když cestou domů Gregory zahnul do kavárny.

„Co?“ Vyjekla jsem.

„Pst, chci si ještě užít tvou společnost.“ Dal mi prst přes rty a mnou projela vlna mrazení. Jak to ten kluk dělá?

Seděli jsme, já nad hrnkem kakaa a on nad sklenkou vody a já si vzpomněla na poznámku sestry.

„Víš, chtěla bych se omluvit .“

„Zač?“

„No, že tě sestra,no, že si myslela, že jsi…“

Tiše se usmál.

„Nic se nestalo, byl to hezký pocit. Vlastně – ne hezký, byl úžasný. Lizi, smím se na něco zeptat?“ Jeho hlas na konci zvážněl.

„Na co?“

„Ty a Vinc? Jak vážné to je?“

Překvapeně jsem vyvalila oči .

„Proč, proč se ptáš?“ Koktala jsem.

„Já… nechtěl bych… Pokud je to vážné, tak na mou otázku zapomeň, ale myslíš, že bych mohl mít naději získat tvé srdce já?“ Bylo zvláštní, že on, právě on, se cítí nejistě. Vždyť jemu by řekla ano každá dívka v okolí.

„Gregory,“ neměla jsem slov, to není možné, to je sen, „víš jistě, co říkáš? Uvědomuješ si, že nejsem… Gregory, já čekám dítě, jehož otce neznám. Nechci, aby zažilo to co já, odchod jednoho z nejbližších. Jsi v posledním ročníku, na podzim jdeš na vysokou a tam… Jsi kluk, okolo kterého se budou točit ty nejkrásnější dívky z vysoké. Já-já-já vím, že bych náš rozchod neunesla a budu potřebovat veškerou svou sílu k dokončení střední a k péči o mé dítě. Nezlob se, ale…“ Nechtěla jsem ho odmítnout, mé srdce křičelo radostí, ale já musím být rozumná. Jak by někdo jako on zůstal s někým jako já? Hloupost, sen!

„Lili, já nejsem přelétavý. Jsi první, která mne zaujala,“ říkal tiše. Znovu mne oslovil jménem, které používal jen Tony.

„Do které jsem se zamiloval, a vím, že jsi jediná, kterou kdy budu milovat. Vysoká je jen formalita, klidně půjdu na místní. Práva tam mají a praktikovat mohu u Richarda. Omlouvala jsi se za omyl sestry, ale já za něj byl šťastný. Přiznám se, že jsem v něj tiše doufal, a kdyby nepřišel, našel bych jiný důvod, jak se vetřít do ordinace. Chci, toužím být součástí tvého života i života toho maličkého. Lili, miluji tě!“ Jeho horoucí pohled i slova pronesená sametovým hlasem způsobila, že jsem nevnímala, jak blízko jsou naše hlavy. Se rty jen pár centimetrů do sebe jsem se utápěla v jeho očích. Teprve jemný, chladný dotek na rtech mne vrátil na zem. Políbil mne! Nevím, co to se mnou dnes je, ale rozum si nejspíš vzal dovolenou. Má ústa se přizpůsobili těm jeho a vznikl polibek plný silných emocí. Takhle chutnaly Tonyho polibky. Ne! To nesmíš! Volalo na mne mé „chytřejší, rozumnější“ já, ale mně se ho nechtělo poslouchat. Byl to nádherný pocit. Na malý okamžik jsem ji viděla. Svou budoucnost po Gregoryho boku.

Jeho s rukou kolem mého pasu a chlapce, který se ho držel za druhou. Na tu malinkou chvíli jsem byla nevýslovně šťastná, pak mne dohnala realita. Odtrhla jsem se od jeho rtů.

„Ne, Gregory, to nejde!“ Šeptala jsem, aby mne můj hlas nezradil.

„Miluješ jeho?“ Zeptal se.

„Tak to není.“ Vykřikla jsem.

„Gregory, on mi nabídl svou budoucnost, své srdce, svou lásku. Já.nikdy mu nebudu moci oplatit stejnou měrou, ale… On je jistota. Ty jsi jen krásný sen, pohádka a já už musím z pohádek vyrůst.“ Nechtěla jsem, aby si myslel, že Vince miluji, i když by to bylo rozumnější.

„Lili, nerozumíš mi. Miluji tě a nic, ani čas, ani kdokoli, nebo cokoli na tom nic nezmění. Jsi jediným smyslem mého života. Ty a to malé.“ Tón jeho hlasu byl naléhavý, prosebný. Copak mohu odolat? On představuje vše, co mé srdce chce, sedí tu proti mně a přesvědčuje mě. Mě! O své lásce. Jak s ním mám bojovat, jak dokázat jít za hlasem rozumu, když není téměř slyšet?

¨Je to pár dní, co jsem dala Vincentovi naději na společnou budoucnost a -“ Ztrácela jsem pevnou půdu, vydala jsem se za hlasem srdce.

„Mám s ním promluvit? Vysvětlím mu to.“ Vzal mou ruku do dlaní.

„Ne, to musím sama, jen nevím jak.“ Odmítla jsem.

„Promiň mi to, prosím.“ Zašeptal. Nechápavě jsem zvedla hlavu a dívala se do jeho upřímných očí.

„Co?“

„Že jsem tě dostal do této situace. Měl jsem se vyjádřit hned a nečekat tak dlouho. Nemusela jsi se teď trápit a ubližovat si. Lili, miluji tě od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil, a pokud je něco, v čem ti mohu pomoci, řekni a já to udělám. Cokoli!“ Vysvětloval a přitom mi pokrýval ruku drobnými polibky.

„Chtěla bych domů.“ Potřebovala jsem přemýšlet a tady před zraky cizích jsem se cítila nesvá.

„Jistě,“ otočil se, zaplatil a během pár minut jsme byli venku. Vzal mne za ruku a pozvolna vedl k domu.

„Asi chceš být sama?“ Zůstal stát přede dveřmi.

„Raději ano.“ Dostala jsem ze sebe něco jako úsměv.

„Zavoláš? Kdykoli, jsem tu pro vás.“ Nejistý si mou odpovědí. Naklonil se ke mně s úmyslem políbit mě.

„Já vím.“

Už jsem přestala naslouchat rozumu, tak jsem se zvedla na špičky a byla znovu ve svých snech. Srdce mi bylo rychleji a dech mi docházel. Miluji ho! Ta slova mi zablikala v hlavě jako zářivý neon. Vzdala jsem svůj boj. Přijmu riziko své volby. Svého rozhodnutí být s ním. Budu alespoň nějaký čas šťastná. Na pár měsíců budu žít svůj sen. Až se Gregory rozhodne odejít, přijmu to. Nebudu sama, mám Maj, tátu a pak budu mít své dítě. Zvládnu to! Musím. Chci cítit, jaké je to žít.

Naše rty se odtrhly, pohladil mne jemně chladnou rukou po tváři.

„Jste můj život.“ Zašeptal tak tiše, že bych to neměla ani slyšet. Jeho rty se snad ani nepohnuly.

„Kdykoli, cokoli, nezapomeň.“ Řekl hlasitěji a pustil mé ruce.

„Nezapomenu.“ Kývla jsem a vešla dovnitř.

Rychle jsem vyběhla do pokoje a padla na postel.

„Broučku, co to dělám?!“ Pohladila jsem své bříško.

Sam! Věděla jsem, že ona je jediná, s níž se můžu poradit, svěřit se. Vytáhla jsem mobil, dárek od táty, a rychle vyťukávala spásná písmenka. „Help, Sam, prosím, přijeď hned po škole. Lizi.“ Podívala jsem se na hodinky , cca za hodinu a půl by tu mohla být. Ležela jsem, rukama objímala bříško a přemýšlela. Vinc. Gregory. Oba tak rozdílní. Ale proč oba chtějí mě? Vždyť tu je dost lepších než já ! Mé srdce se trhalo a ta bolest byla matoucí. Mohla jsem Vince milovat? Byl opravdu pro mé srdce víc než kamarád? Opravdu mne Gregory miluje? Je možné, aby to, co při jeho slovech cítím, bylo tak opravdové, hluboké, nehynoucí?

Otazníky mi vířily hlavou a zaplétaly mne víc a víc do pavučiny pochybností. Zvonek! Díky, Sam. Vyskočila jsem a běžela otevřít.

„Co se děje?“ Sam vyhrkla otázku místo pozdravu.

„No, víš co, řeknu ti to až u mě. Ono je to složité.“ Táhla jsem ji za sebou nahoru do pokoje.

„Něco s malým?“ Snažila se ze mě něco vytáhnout cestou. Zakroutila jsem hlavou.

„Tak co se stalo?“ Zeptala se znovu, když jsem klesla na podlahu svého pokoje. Sedla si vedle mne a dívala se mi netrpělivě do tváře.

„Sam, já, já jsem hrozná, sobecká a proradná!“ Najednou mi vše došlo. Dívala jsem se jí do očí stejných jako má Vinc a nemohla uvěřit, že jsem se opravdu rozhodla mu ublížit.

„Proč? Kruci, Lizi, co se…. jsi udělala?“ Zmatená z mého chování.

„Sam, Gregory, on…já…políbil mne.“ Dívala jsem se do země a rudla. Ticho?! Rychle jsem zvedla oči a viděla ji, jak na mne zírá s otevřenou pusou. Jediné znamení, že nezkameněla, bylo rychlé zamrkání očních víček.

„Lizi, a políbil jako… fakt políbil. Nebo to byla jen „bratrská“ pusa? A kdy vlastně?“ Soukala ze sebe.

„Políbil.“

„Wow , prosím, řekni mi, jak se to stalo a co říkal, co dělal. Prosím!“ Žadonila, prosila i rukama a dělala psí oči.

„Sam, uvědomuješ si, co jsem ti právě řekla?“

Nechápala jsem její reakci. Právě jsem se přiznala, že jsem podvedla jejího bratra, že ho hodlám opustit a, ona se mne ptá na Gregoryho.

„Jo, že tě políbil ten nejúžasnější a nejnedostupnější kluk v okolí. Lizi, klid, mám Vince ráda, ale nejsem slepá, a ani naivní, ale ty možná ano. Od první chvíle se na tebe díval a já nemohla pochopit, co to v tom pohledu je. To až když Vinc doma řekl, co k tobě cítí jsem si uvědomila, že když o tobě mluví, má úplně stejný výraz jako Gregory. Ten tě miluje od první chvíle. Nechápu, proč tak dlouho čekal, ale ty máš stejný výraz, když se díváš na něj. Vince máš jistě ráda, ale miluješ někoho úplně jiného. Přiznej si to.“ Zasmála se mé překvapené tváři.

„Tak a teď vyprávěj! Nemůžu se dočkat, a nic nevynechej!“ Tetelila se zvědavostí. Řekla jsem, jí co se dělo.

„No páni, a co ty? Doufám, že jsi ho neodmítla? Brácha to zvládne, vzpamatuje se. Za pár měsíců bude na vysoké a tam se jistě najde dost dívčích náručí, které ho utěší a potěší. Když přežil Amandu, zvládne vše. Lizi, řekni, že jsi ho neodmítla.“ Měla v očích obavy.

„Sam, myslela jsem, že…“ Byla jsem nesvá z jejího chování.

„Budu bráchu bránit? Ano, byla jsem ráda, že jste se dali dohromady, ale nejsem včerejší. Vím, že nic není věčné. Jsem sice mladší než on, a kluka jsem zatím taky neměla, ale vím, že prožít život s tím, koho máš „jen“ ráda, nestačí. Život máš žít s tím, koho miluješ, i kdyby to mělo trvat jen chvíli. Víš, dost místních považuje Maj za podivínku. Málokdo ji opravdu zná. Ona… Jsem u ní ráda. Než jsi přijela, byla jsem tu často, je pro mne něco jako babička, přítelkyně. Ona jako by nezestárla, myslím na duši. Jsme si podobné. To od ní vím, že krátká opravdová láska je víc, než dlouhé partnerství bez hlubokého citu. Prosím, jdi tam, kam ti srdce říká.“ Držela mne za ruce.

„Sam,“objala jsem ji a zašeptala tiše, „děkuji“

„Není zač. Vinc to pochopí, znám ho. Vrací se pozítří, řekni mu to co nejdříve. Netrap sebe a Gregoryho nejistotou.“ Kývla jsem.

Sam zůstala do večeře, a tak babi nezaznamenala mou stále ještě roztěkanou náladu.

Ráno byla před domem a já se do školy těšila i netěšila. Vystoupila jsem a automaticky se rozhlédla. Byl tu. Stál u auta a díval se na mne. Jen co se naše oči setkaly, se mu na tváři objevil úsměv.

„Ahoj.“ Němě pozdravil přes parkoviště.

„Ahoj.“ Odpověděla jsem stejně.

„Pojď! Však už to nebude dlouho a budete moci spolu být takříkajíc legálně!“ Se smíchem do mne drcla Sam. Den utekl rychle. ani jsem ho nevnímala. a přesto jsem se teď cítila unavená. Málo jsem spala, myslela jsem na Gregoryho, Vince, i na to, co mi řekla Sam. Stála jsem ve frontě na oběd a čekala na Sam.

„Jsi unavená,“ ozvalo se mi u ucha. Ten hlas, jeho majitele poznám za všech okolností. Tohle nebyla otázka, jen konstatování.

„Trochu.“ Přiznala jsem.

„Mám tě odvézt domů?“ Zeptal se starostlivě.

„Pojedu se Sam, ale…“ Chtěla jsem, aby byl u mě. Toužila jsem po jeho blízkosti.

„Přijedu hned, jak odjede.“ Pochopil, usmál se a najednou jsem tu stála zas sama.

„Promiň, zapovídala jsem se.“ Řítila se ke mně Sam.

Nikdy jsem moc nespěchala, aby odjela, ale dnes to bylo jinak. Vzala mou výmluvu na únavu v klidu, rychle se rozloučila a odjela. Jen co zmizelo její auto a já si svlékla bundu, ozvalo se zaťukání.

Gregory stál přede dveřmi.

„Lili!“ Zašeptal a díval se mi upřeně do očí.

„Gregory.“ Zašeptala jsem ozvěnou.

Vešel a zavřel dveře. Jeho ruce mne objaly a něžně přivinuly k jeho krásnému tělu. Pomalu sklonil hlavu a já zavřela oči. Polibek byl jen lehkým dotykem našich rtů, jemný jak dotyk motýla. Čistý, nevinný a přesto plný lásky a touhy. Jen co skončil, zvedl mě do náruče a odnášel mne po schodech vzhůru.

„Jsi unavená, vidím to. Měla jsi odpočívat.“ Jeho hlas mne káral tiše a s láskou.

„To bych tě potom neviděla.“ Přiznala jsem. Usmál se.

„Mám tě bavit?“ Zeptal se, zatím co mě pokládal na postel. Někde vzadu v hlavě mi probleskla otázka. Jak ví, který pokoj je můj?

„Hm, ano.“ Uvelebila jsem se, ale když se zvedal z místa vedle mne, zamračila jsem se. Všiml si toho.

„Mám být tady?“ Ujistil se. Jen jsem kývla, znovu si sedl. Kousek jsem se šoupla a poklepala vedle sebe.

Oči mu zajiskřily.

„Tam?“ Znovu se zeptal a já kývla.

Lehl si vedle mne a já udělala to, co kdysi ve snech. Přitulila se. Gregory nebyl jako Tony. Byl tvrdší, chladnější, ale to jen na dotek.

Vyprávěl mi o sobě, o rodině. Ležel vedle mne s rukou opatrně položenou na mém břiše. Občas ho něžně pohladil a já se telelila radostí. Čas s ním rychle utíkal.

„Měl bych jít.“ Zvedl se, věděla jsem, že ano, ale nechtěla to. Povzdechla jsem si.

„Už brzy, neboj.“ Zašeptal, jako by věděl, na co myslím. Sklonil se, rty se otřel o mé a já cítila, jak se se mnou točí svět.

„Jsem tu pro vás, ať se rozhodneš jakkoli.“ Řekl. „Cestu znám, lež.“ Otočil se ode dveří v očích lásku.

„Miluji tě víc než svůj život.“ Ta slova byla tišší než zvuk motýlích křídel. Neměla jsem to slyšet, došlo mi! Chvíli po Gregoryho odchodu se vrátila Maj.

„Ahoj, holčičko, jak ti dnes je?“ Nakoukla mi do pokoje.

„Jsem trochu unavená, ale to spraví dnešní noc.“

„Přijde zítra Vincent?“ Zeptala se.

„Ano.“ Byla jsem najednou smutná.

„Copak, stalo se něco?“ Už vcházela dovnitř.

„Asi ano. Zamilovala jsem se. Naprosto a úplně.“ Nevěděla jsem, jestli jí to říct.

„Ale to přece není důvod ke smutku! Vždyť Vincent tě miluje.“ Nechápala. Vzdychla jsem.

„Leda – to není do Vince, viď?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Kdo?“

„Babi, Gregory.“ Slova mi drhla v krku.

„Gregory? Ten Gregory?“

„Jo.“

„Ví to?“

„Ano i ne. Vyznal mi lásku a já nemám sílu, vůli ji odmítnout. Opětovala jsem jeho vyznání.“ Ke konci jsem šeptala.

„Aha. Jak to řekneš Vincovi? Kdy?“

„Zítra, ale stále netuším jak.“ Přiznala jsem.

„Co ples?“

„Já nevím, vlastně nevím nic než to, že toužím být jen s Gregorym. Babi, jsem špatná?“ Připadala jsem si tak.

„Ne, holčičko, nejsi, jsi jen v nesnadné situaci. Srdci neporučíš, ale můžeš ho poslechnout. Odměnou bývá štěstí, i když někdy jen na chvíli.“ Její hlas byl smutný a pohled vzdálený. Nepřítomně mne pohladila. Zvedla se a beze slova odešla.

Noc byla lepší než minulá. Zato ráno! Když jsem prošla koupelnou a sedla si naproti babi v kuchyni, bylo mi úzko.

„Bojíš se?“ Zeptala se jen.

„Ublížím mu a to se mi nelíbí. Mám ho ráda.“ Přiznala jsem na hlas.

„Ale nemiluješ, viď. Věř, že tím, že bys zůstala sním, tak bys mu upřela mít vedle sebe někoho, kdo by ho miloval, a ublížila bys vám oběma.“

Jak snadno se to říká, ale tak těžce se to realizuje.

„Nechám vám soukromí.“ Řekla a jako odpověď zazvonil zvonek. Pomalu jsem šla otevřít.

„Ahoj, sluníčko!“ Stál ve dveřích a zářivě se usmíval.

„Ahoj.“ Sklonil hlavu, aby mne políbil. Nenápadně jsem se z toho vyvlékla.

„Jak jsi se měla? Mně se stýskalo, nevím, zda se mi opravdu chce tak daleko. Nebudu tu moci být tak často, jak bych chtě,“ sedl si vedle mne na pohovku.

„Myslím, že bys měl. Já….Vinie, já,“ krucinál, jak do toho?!

„Stalo se něco?“ Zvědavě, ale i se strachem se na mne podíval.

„No…vlastně ano. Já,“ nevěděla jsem jak pokračovat, jak říct někomu, koho máte rádi, že mu ublížíte. Dívala jsem se na své ruce a hledala slova.

„Byl tu Gregory, když jsem byl pryč, že?“ Jeho hlas byl smutně odevzdaný.

„Ano, byl a on…já…odpusť mi, Vinci, ale já,“ bylo to tak těžké. Seděl tu a díval se na mne bolestným pohledem. Zranila jsem ho, jeho, který mi nabídl celý svůj svět. Sklopil oči.

„Cítíš to samé co on, viď? U mne to tak nikdy nebylo. Vždy jsem byl víc přítel než partner. To bylo to, co jsi se mi snažila stále říct? Že mě máš ráda, ale miluješ někoho jiného. Je to tak?“ Zeptal se tiše zlomeným hlasem.

„Ano, já, prosím, omlouvám se, odpusť mi to. Nechtěla jsem ti nikdy ublížit. Nečekala jsem, že on….že by mohl mé city opětovat,“ snažila jsem se vysvětlit, co cítím.

Seděl nehnutě vedle mne s hlavou v dlaních a očima upřenýma k zemi.

„Lizi, viděl jsem, jak se na něj díváš, i jak tě on laská pohledem, jen jsem si to nechtěl připustit. Když jsem ho potkal tady, bylo nad slunce jasné, jaké jsou jeho city. Já nechci, aby ses trápila, a tak tě nebudu přemlouvat, nemělo by to cenu, ale dovol mi i nadále zůstat ti nablízku jako přítel,“ vzal mne za ruku a smutně se na mne podíval.

„Tím přeci dávno jsi a budeš už navždy,“ ujistila jsem ho.

„No když je to tak, myslíš, že bys mi mohla splnit jedno přání?“

„Jaké?“

„Ples – koná se za 14 dní. Prosím, pojď tam se mnou, jak jsme se domluvili. Nemusíš se mnou odejít. Stačí mi jen doprovod tam,“ dodal rychle a snažil se tvářit vesele.

„Vincente, to je přece samozřejmost. Slíbila jsem ti to, a nehledě na vše, přátelům se nedává košem,“ políbila jsem ho na tvář.

„Děkuji.“

Seděli jsme tiše, ale ne dlouho. Tíživá atmosféra mizela a já se cítila klidná.

„Jak bylo na univerzitě?“ Zeptala jsem se se zájmem. Tohle bylo bezpečné téma a on se rád rozpovídal. Nakonec to bylo velmi příjemné dopoledne. Vinc byl neuvěřitelný stejně jako Sam. Než nastal čas se rozloučit, už vtipkoval a snažil se mi dokázat, že se nic neděje. Věděla jsem, že to tak není, a tak mne bolelo vědomí, že on je natolik nesobecký, aby se mi mou zradu snažil ulehčit, a já mu způsobuji bolest. Čas oběda byl pro něj znamením se rozloučit. Políbil mne na tvář.

„Netrap se, já to zvládnu,“ zašeptal. „Jo a zapomeň na to, že čekáš mimčo a najdi si nějaké sexy šaty.“

„Proč?“ Nechápala jsem důvod jeho požadavku.Vlastně jsem uvažovala o šatech, ve kterých by se to ztratilo.

„Protože jsi nádherná i s tím bříškem.Udělej to pro mě a vlastně i pro Gregoryho. Ukaž všem, o co přicházejí, ať žárlí i kluci.“ Když už se mám s tebou rozloučit coby přítelkyní, tak s celou parádou.“ Usmál se a rozverně na mě mrknul.

„Pokusím se. A děkuji, Vinente.“ Zašeptala jsem a po tváři se mi skutálela osamocená slza. Odešel a já se cítila tak podivně šťastná. Teď už jsem mohla být jen s Gregorym, bez výčitek.

Najedly jsme se s Maj beze slov.

„Nebudeš se zlobit, když teď na chvíli zmizím?“ Zeptala jsem se jí, když jsme myly nádobí.

„Jistě, že ne. Smím se zeptat, kam máš namířeno?“ Zvědavě se na mne dívala. Viděla jsem, že je zvědavá, jak probíhal rozhovor s Vincem, ale nechtěla se ptát.

„Ještě nevím. Chtěla bych se jen projít. A neboj, večer jsem jen tvoje,“ mrkla jsem na ni.

„Fajn, jen si vezmi telefon, kdyby něco,“ připomněla mi. Vzala bych si ho i tak, měla jsem v úmyslu zavolat Gregorymu.

Stála jsem na lesní cestě asi 100 metrů za koncem Henson. Už dobrých pět minut jsem se přemlouvala, abych zmáčkla zelené tlačítko pro volání. Najednou jsem měla strach. Co když se mi to všechno jen zdálo? Ale co….

„Lili?“ Ozval se sametový hlas hned po prvním zazvonění.

„Ano. Já měl bys čas?“ Koktala jsem.

„Jistě, pro tebe mám čas vždycky. Potřebuješ něco, mám přijet?“

„No, chtěla jsem se projít a,“ zadrhla jsem se.

„Kde jsi?“ Zeptal se.

„Na kraji lesa. Hned na konci Henson.“

„Počkej tam, budu tam za chvílí.“ Ve sluchátku cvaklo a bylo ticho. Pomalu jsem se vydala po cestě do lesa. Však já toho zas moc neujdu. Přemýšlela jsem nad tím, pro co jsem se rozhodla. Nechala jsem si dítě, u něhož nevím, ani jak byla počato. Dovolila jsem si zamilovat se do nejkrásnějšího kluka, co znám, a doufat, že i on miluje mne. Rozhodla jsem se být šťastná tak dlouho, jak jen to bude možné. Nikdy bych nevěřila, kolik lásky může člověk cítit a jak může být rozdílná. Miluji své nenarozené dítě tak, že udělám vše, aby mělo klidný a šťastný život, mateřská láska je nesobecká. Miluji muže a toužím po jeho blízkosti, milenecká láska a láska partnerská je ta, v kterou doufám. Miluji svou rodinu, babi za starost, kterou o mne má, a tátu za péči, kterou mne zahrnuje, rodičovská láska je pro mne něčím novým. Nevím, jak dlouho jsem šla, ale když se mi najednou objevily cizí ruce okolo pasu, lekla jsem se. Neslyšela jsem nikoho přijít a to jsem si říkala, jak mám poslední dobou citlivé uši.

„Chyběla jsi mi.“ Zašeptal vroucně a otočil mne čelem k sobě.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“ Omlouval se, když uviděl můj poplašený obličej.

„Nic se nestalo.“ Ještě se mi klepal hlas z leknutí, takže to neznělo moc věrohodně.

„Napravím to!“ Řekl a vzal do dlaní můj obličej. Políbil mne, nejprve se jen zlehka dotkl mých rtů, ale pak se vše začalo měnit. Přitiskl si mne k sobě a já propletla ruce jeho vlasy. Lehce mne zvedl a i ta nejmenší skulina mezi námi zmizela. Jediné, co mne donutilo vzdát se jeho rtů, byl nedostatek vzduchu. Uvolnil naše sevření a já zhluboka oddechovala. Překvapivější však byla reakce mého těla. To hořelo, hořelo touhou, tou, kterou probudil Tony. Chtěla jsem být jeho, klidně teď a tady. Cítila jsem, jak rudnu když mi došlo, co cítím, po čem toužím. Rychle jsem sklopila oči a doufala, že nezrudnu ještě víc.

„Stalo se něco? Ublížil jsem ti nějak?“ Ptal se rychle. Jeho hlas prozrazoval beznaděj.

„Ne tím to není. To jen … na něco jsem si vzpomněla.“

„Na co? Smím-li to vědět.“

„Nesmíš! Přísně soukromé.“ Ohradila jsem se.

„Mluvila jsem s Vincem.“ Odvedla jsem řeč jinam.

„A?“ Jeho tvář ztvrdla, pozbyla emocí. Jeho tmavé oči ještě ztmavly a koukaly z nich obavy a prosba o odpuštění.

„Nic, mám, zdá se, dobrého přítele. Jen na ples jdu s ním. Slíbila jsem to už dávno, jak víš, ale domů se s ním vracet nemusím. Ví o tobě, došlo mu to,“ rychle jsem ze sebe sypala. Přikývl. Nechtěl to komentovat a já byla ráda.

„Nechceš zítra přijít k nám?“ Zeptal se. Nevím, najednou se mi nechtělo, přeci jen… Chtěla jsem být s ním, sama. Jakoby to vycítil.

„Nemusíš, můžeme vymyslet něco jen spolu.“

„Měla bych se učit, nějak se mi to nakupilo.“ Vzpomněla jsem si na hromadu domácích úkolů.

„Pomůžu ti. Smím?“ Jeho oči nabraly prosebný výraz. Tomuhle výrazu neodolám. Přikývla jsem.

„O.K. Zítra jsem u tebe, studentko. Smím tě překvapit ?“ Zasmál se a dal mi pusu na nos. Ani jsem nezpozorovala, že se vracíme z lesa. Zaznamenal můj pohled.

„Neměla by ses příliš namáhat.“ Upozorňoval mne. Že by se rozhodl hlídat mne, jestli dodržuji pokyny Dr. Fishe?

„Už je mi mnohem lépe. Zas to začínám být já.“ Ujistila jsem ho.

„Je Maj doma?“

„Ano, proč?“ Ale došlo mi to dřív, než stihl odpovědět. „Ona to ví.“ Dodala jsem.

„Aha, a?“ Teď měl na tváři zvědavý výraz.

„No, prý, pokud mne činíš šťastnou, je vše v pořádku,“ pokrčila jsem rameny. Vzpomněla jsem si na svou debatu s babi. Nemůžu říct, že by byla nadšená, Vinc se jí zamlouval víc, ale respektovala mé rozhodnutí.

„Půjdeš dál?“ Napadlo mne, že možná i tohle byl jeden z důvodů, proč byl váhavý.

„Rád.“ Jeho hlas zněl potěšeně.

Došli jsme na zápraží.

„Počkej chvilku.“ Zastavil mne, než jsem otevřela dveře. Sklonil se ke mně a vtiskl mi na rty rychlý polibek.

„Teď už můžeš,“ rozverně se na mne podíval a usmál se.

„Už jsem zpět!“ Zavolala jsem do útrob domu. Babi se vynořila z kuchyně.

„To je dobře.“ Teprve teď si všimla Gregoryho stojícího za mnou.

„Vítám tě, Gregory“ Věnovala úsměv i jemu.

„Dobrý den, Maj.“

„Vypadá to, že je o mou vnučku zájem. Zdá se, ale že ona si již vybrala.“ Významně se podívala na naše propletené ruce.

„Ano, a já získal tu nejúžasnější a nejkrásnější dívku na světě. Jsem štístko, co?“ Vtipkoval, ale přesto bylo cítit, že vše, co řekl, myslel naprosto vážně.

„Čaj, kávu?“ Maj nechala jeho vtípek bez komentáře.

„Čaj.“ Řekla jsem a otočila se na Gregoryho.

„Vodu, je-li.“

„Vše je. Sedněte si za chvilku, vám to přinesu.“ Otočila se zpět ke kuchyni

„Babi já…. Budeme u mne.“ Už zas jsem rudá úplně všude. Vždyť tam nebudeme dělat nic špatného. Jen jsem chtěla mít soukromí.

„Hm.“ Zvědavě zvedla jedno obočí. Rychle jsem Gregoryho vzala za ruku a zmizeli jsme.

Sedla jsem si na zem a Gregory vedle mne.

„Pojď sem.“ Natáhl ke mně ruku. Nakonec jsem ležela s hlavou v jeho klíně a užívala si jeho doteků. Hladil mne po tváři, očích, rtech, ramenou, bocích a po bříšku. Jemné skoro pavoučí doteky jeho prstů mne příjemně šimraly. Jakoby se mazlil nejen se mnou, ale i s tím drobečkem pod mým srdcem. Cítila jsem se šťastná, úplná. Takhle by měl vypadat můj život. Gregory a naše děti. To byl můj vzorec na štěstí. Maj se jen blahosklonně usmála, když nás viděla a odešla. Bylo to zvláštní, jak rychle čas s Gregorym utíkal, najednou byla tma a čas se rozloučit.

„Přijedu ráno, ano?“ Zeptal se při loučení.

„Co nejdřív.“ Zašeptala jsem. Krátce mne políbil, zavolal pozdrav babi a zmizel. Teď, když tu nebyl, jsem ucítila únavu.

„Lizi, záříš, víš to?“ Babi stála opřená o vchod do obýváku a prohlížela si mne.

„Ale…“

„Ne, nech mě domluvit. Co jsi tu, tak jsem tě neviděla tak šťastnou, spokojenou.Rozzářila jsi se. Oči ti svítí a pokožka září. On je ten pravý. Určitě.“ Došla ke mně a objala mne.

„Jak to víš?“

„Pojď, budu ti něco vyprávět.“ Vedla mne pomalu nahoru.

„Co kdybys dnes spala u mne?“ Zeptala se. Její ložnice byl největší na patře. Měla v ní ohromnou starožitnou postel ještě po svých prarodičích. Byla velká i pro dva, křeslo, lampu, komodu a jinak nic. Souhlasila jsem. Rychle si odbyla nutnou hygienu a převlečená do volných bavlněných kalhot na gumu a trika jsem čekala na babi. Zalezly jsme si k ní do postele a já si položila hlavu na její rameno. Vybavila se mi vzpomínka, jak jsem takto usínala pokaždé, když byla u nás a poslouchala její vyprávění.

„Víš, před 28 lety jsem se zamilovala a už nikdy ho nepřestala milovat. Byl starší než já a nikdo kromě tvého dědečka o něm neměl tušení.. Jen Henry věděl, že on a já…. Bydlel v lese v tom teď už opuštěném domě a městečku se vyhýbal. Nechtěl být s lidmi. My se potkali naprostou náhodou v lese. Zamilovala jsem se hned na první pohled. Rok jsem za ním tajně chodila a jediný, kdo o mé lásce věděl, byl Henry. On miloval mne a jako jen velmi málo mužů byl ochoten být druhý, být „jen“ přítel. Richard mne miloval, to vím, a i proto jsem si dovolila zapomenout na „dobré“ vychování. Jednoho dne mi Richard řekl, že musí na nějakou dobu odjet, sám nevěděl, na jak dlouho. Musela jsem mu slíbit, že „nebudu“ čekat, že budu žít dál, jakoby nebyl. Prý, až se vrátí a já budu stále chtít, budeme spolu, ale pokud se rozhodnu být s někým jiným, pochopí to. Odjel a já za pár týdnů zjistila, že čekám dítě. Nejprve jsem byla šťastná, ale pak mi došlo, že Richard je pryč a já nemám tušení, kdy a jestli vůbec se vrátí. Řekla jsem to Henrymu a ten mě okamžitě požádal o ruku. Nezdálo se mi to fér, ale on neustoupil. Měl spoustu dobrých, rozumných argumentů. Já věděla, že tohle je jediná možnost, jak si své a Richardova dítě nechat. Rodiče by mi nikdy nedovolili být svobodná matka a bylo mi jen 16, neměla jsem jinou možnost. Všichni si samozřejmě mysleli, že spolu chodíme, a tak z mého těhotenství nebyl zas takový skandál. Jen on a já jsme znali pravdu. Měla jsem Henryho ráda, ale mé srdce patřilo a stále patří Richardovi. Henry to věděl, ale i tak byl v den naší svatby šťastný.

„Být druhý není tak zlé, když ten první chybí,“ říkával. Když jsem říkala své ano, slíbila jsem si, že Henryho učiním šťastným, ať mne to stojí, co chce. Jistě jsi si všimla, že Richard není Henrymu příliš podobný. Naštěstí jsem si s tím nemusela dělat moc starostí, Henry zemřel měsíc po Richardově narození. S nadhledem přijal můj výběr jmen, já nemohla jinak. Byl jediné mé spojení s mou láskou. Když jsem zůstala sama a zdědila ohromný svěřenecký fond, mimo jiné doteď nevím po kom, už jsem nemusela přemýšlet, co dál. Věděla jsem, že kromě Richarda byl Henry jediný, s kým jsem byla ochotna spojit svůj život. Od té doby jsem sama. Už 27 let. Své štěstí jsem měla jen jeden jediný rok a věř mi, nikdy bych neměnila. Bylo to víc, než mají mnozí okolo. Zažít skutečnou lásku je zázrak. Proto ti přeji Gregoryho. Cítím z tebe tolik štěstí, jako jsem kdysi cítila já. Proto vím, že on je tím pravým pro tebe.“ Podívala se na mne, aby zjistila, proč se melu. Utírala jsem si slzy. Byl to smutný příběh, ale ona se zdála smířená, spokojená.

„Lizi, neplač. Já jsem vděčná za každý den, který jsem mohla s Richardem prožít, a neodešel úplně, dal mi největší dar, syna. Část sebe sama. Mám jeho a teď i tebe, nikdy jsem nebyla úplně sama. Tu partnerskou samotu jsem si vybrala sama a dobrovolně, chtěla jsem ji. Mám přátele a lásku vás, své rodiny, tebe, Riché, a není nic, co bych nepoznala. Prožila jsem vše, co mi život mohl nabídnout,“ hladila mne a já pomalu chápala Samanthu. Pokud opravdu trávila čas s Maj, musela věřit v lásku.

„Spi, holčičko, tvé štěstí právě začalo,“ dala mi pusu na čelo a začala broukat povědomou melodii. Za okamžik jsem spala.

Neděle ve společnosti Gregoryho utekla příliš rychle , ale měla i svá pozitiva. Dohnala jsem veškerý skluz, který jsem ve škole měla. Zítra přijede táta z jednání v Chicagu. S Gregorym jsme se dohodli, že náš vztah zveřejníme až po plese. Hlavně kvůli Vincovi. Do plesu zbývá jen deset dní, takže to není tak hrozné. Šaty, to je ale velká neznámá. Stále žádné nemám. Ve středu jsem se se Sam domluvily, že o víkendu uděláme nájezd na nákupní centra a něco najdeme pro ni i pro mne. Nakonec ji přeci jen pozval Ben. Táta byl z mé účastí na plese přímo nadšený. Doprovázel totiž Melody a Texas. Jako mecenáši školy měli oficiální pozvání. A tak si nenechal ujít příležitost vnutit mi svou zlatou kreditní kartu, tedy vlastně mou. Nechal ji udělat hned, jak zjistil, že tu jsem , ale mně se dařilo ji do teď úspěšně odmítat. Sam řídila, a protože jsme vyjely dost brzy, byly jsme v Sacramentu před polednem. Po třech hodinách courání jsem toho měla dost. Sam už si své šaty nesla, ale já… Pro těhotné se snad nic, co by stálo za řeč, nedělá.

„Liz, Sam?!“ Ozvalo se překvapeně za našimi zády. Rychle jsem se otočila, stála tam Texas a vyjeveně si nás prohlížela.

„Co tu děláte?“

„Hledáme šaty na ples. U nás by na Lizi stejně nic pořádného neměli, a tak jsme vyrazily rovnou sem,“ odpověděla Sam.

„Aha, a už něco máte?“ Zkoumavě koukala na tašku, kterou měla Sam v ruce.

„Nic! Sam sice našla kousek akorát pro sebe, ale na mě,“ vzdychla jsem a pokrčila rameny.

„Tak víte co? Mamka tu bude hned a ona jistě něco vymyslí. Co takhle zatím něco k snědku?“ Ukázala na kavárnu.

„Jo,“ zavýskla Sam a hnala se první.

„Díky,“ usmála jsem se na Texas, zachránila mne.

„Není zač,“ udělala pukrle. „Co bych pro brášku neudělala,“ dodala pro sebe tak, že to nikdo kromě mě neslyšel, a ani já to jistě slyšet neměla. Nakonec nás Melody zavedla do malého zapadlého butiku a já si odnášela dokonalé plesové šaty.

Jak je Texas zhodnotila: „Gregory se zblázní.“ I tohle řekla Tak tiše, že to nemohlo být určeno všem, jediný, kdo zareagoval, byla Melody. Ale jak to, že jsem ji slyšela i já? A hlavně – není to poprvé, co slyším víc než ostatní lidé. Společnými silami jsme doladily i boty, doplňky pro všechny čtyři a úspěšně se vracely domů. Těsně před Rivertonem se mi rozezněl mobil. Ani jsem se nemusela dívat na displej. Věděla jsem, kdo to je, během dne mi od něj přišel asi milion sms. Gregory!!!

„Ano?“

„Už jsi doma?“

„Ne , ale za chvíli budu, neměj strach, Sam je dobrý řidič.“

„Věřím, ale i tak. Raději bych tě vozil sám. Smím přijet ? Chybíš mi.“

„Ty mě taky, a přijeď.“ Položila jsem telefon a úkosem se podívala na Sam.

„Ty jsi vážně zabouchlá!“ Pobaveně se na mne podívala. Cítila jsem, jak rudnu.

„Klid, Lizi, víš je docela sranda pozorovat, jak se měníš. Když jsi poprvé přišla do školy, byla jsi smutná, uzavřená, jako bys chtěla být neviditelná. Pak jsi ale, no, bylo to, jako bys byla poupě, rostla jsi a byla jsi vidět, a když, no, však víš – ty a Vinc- bylo to, jako když to poupě praskne a těsně před rozbřeskem, ale ono nic, Za to teď kveteš. Jsi krásná, ale teď jsi nádherná, ani se nedivím klukům. Už se nemůžu dočkat plesu. Takový rozruch tu dlouho nebyl.“ Měla evidentně skvělou náladu. Těšila se na ples víc než já.

Už jsem doma. Sam se rozloučila a já už se nemohla dočkat Gregoryho. Na veřejnosti jsme se k sobě chovali stále stejně. Jen kradmé pohledy a úsměvy. Proto jsem se o to víc těšila na chvíle v soukromí. Jen jsem stihla odnést nákup, pozdravit babi a už zvonil. Byla jsem ráda, že táta toho má teď moc a není tady. Ta hodinka, kterou jsme spolu strávili, byla dokonalá. Už jsem neporovnávala jeho a Tonyho. Milovala jsem Gregoryho celým svým srdcem. Bylo zvláštní a příjemné, jak se o mě zajímal a jak se těšil z mého těhotenství. Bylo to, jako by to bylo jeho dítě. Maj to nekomentovala, ale chvílemi kroutila hlavou. Jenže já si prožívala svůj sen a bylo mi jedno, co si kdo myslí. Dny letěly a byl tu den plesu. S Vincentem jsme se stále vídali ve škole a v práci. Vlastně to bylo stejné, jen ty něžnosti zmizely. Byl i nadále pozorný a pomáhal mi, ale už jen v mezích přátelství. Byli jsme domluveni, že pro mne přijede v sedm, a Maj už od rána poletovala nervóznější než já. Chtěla, abych byla jak princezna. Stejně jako táta. Když přišel čas a já stála na schodišti, byla spokojená.

„Wau, Lizi, jsi…nádherná!“ Vinc vydechl úžasem. Mé šaty měly barvu noční oblohy. Nebyly černé, ale velmi, velmi tmavě modré. Jemný materiál byl poset štrasem jako hvězdami noční obloha. Na rameni je spínaly dvě štrasové spony. Přední díl se ve vlnách snášel do dekoltu, zadní se řasil ve stejném stylu, ale končil až hluboko na konci zad. V předu jsem měla na boku sponu stejnou jako na ramenou a z ní sklady mířící k druhé straně rozvírající se jako vějíř od průramku do poloviny stehna. Úzké byly jen z předu. Zadní díl se těsně pod zadečkem, mimo jiné obepnutý jemnou látkou, rozšiřoval do vlečky, jejíž konec se očkem uchytil na mém prstě. Rukavičky až nad loket byly ve stejné barvě, a také pošité stříbřitými kamínky. Vlasy vyčesané do složitého drdolu daly vyniknout šíji a dekoltu. Ten zdobil můj jediný šperk. Tajemné srdce mi zářilo v úžlabině ňader. Páskové boty byly také v barvě šatů, ale bez štrasu. Nebyly zas tak vysoké – raději. Maj mi podala kabát hned po tom, co si neodpustila fotografii. Foťák byl nový, přivezl mi ho táta z Chicaga. Vinc mi nabídl rámě a vedl do limuzíny před domem.

„Jsi dnes naprosto okouzlující,“ řekl mi v autě a hltal mne očima.

„Docela Gregorymu závidím,“ zašeptal si pro sebe.

„Tak co, splnila jsem tvou podmínku?“ Snažila jsem se, aby myslel na něco jiného.

„Na 100% . Jsi až hříšně sexy.“ Usmál se a mrknul.

„Co, udrží se ten tvůj, až tě povedu ze schodů?“ Rýpnul si on.

„Pro teď jsem tvá a potom…“ Nedořekla jsem, oba jsme věděli.

„Děkuji, Liz. Jsem rád, že jsi tu,“ lehce mne pohladil hřbetem ruky po hraně tváře.

Auto zastavilo, bylo to tu.

Vinc mi podal ruku a já vystoupila.

„Jdeme?!“ Usmál se a pomalu mne vedl do sálu. Ples se konal v jediném velké sále a ten patřil k místní raritě. Kdysi tu jeden evropský šlechtic nechal postavit repliku svého zámečku a teď tu slouží jako radnice a společenská budova. Nejeli jsme pozdě, ale i tak tu už většina byla. Sam s Benem na nás čekali u šatny.

„No, Sam! Sluší ti to.“ Uznale jsem se dívala na svou kamarádku. V červených obepnutých šatech byla děsně sexy.

„Nepřehnala jsi to, Sam?!“ Vinc si ji káravě prohlížel.

„Nejsem malé dítě, bráško! Je mi 18!“ „Roztomile“ se na něj usmála.

„Pomůžu ti,“ pomáhal mi z kabátu.

„Lizi, no páni! Dnes bude zábava!“ Sam už se znovu bavila a já netušila proč.

„Sluší ti to, Lizi.“ Ben si mne prohlížel a v očích mu bylo vidět, že přemýšlí.

„Ne, není Vincentovo.“ Zasmála jsem se jeho rozpakům.

„Promiň, já …“ Omlouval se.

„Nic , v pohodě,“ mávla jsem rukou.

„Tak, dámy, račte.“ Vinc mi nabídl rámě a Ben se přidal. Zavěšeny do svých doprovodů jsme se vydali vzhůru dolů. Stála jsem na vrcholu schodiště a dostávala strach. Sam pomalu sestupovala a já už to chtěla mít za sebou.

„Klid, jsi bez jediné chyby.“ Vinc mi hladil ruku a začal sestupovat dolů. Prohlížela jsem si „obecenstvo“ a hledala ty jediné oči, pro které jsem se takhle oblékla. Stál sám kus od paty schodiště. Jeho tvář byla plná ohromení. Líbila jsem se mu! To mne najednou zbavilo veškerých obav. Hrdě jsem scházela dolů po Vincentově boku. Slyšela jsem šum a občasné poznámky. Sam měla pravdu. Způsobila jsem rozruch. Mé šaty, můj stav, to bylo teď žhavé téma a samozřejmě hlavní otázka „Otec?“.

Vinc se mnou pomalu prošel parketem, pozdravili jsme přátele a došli ke Gregorymu.

„Děkuji,“ řekl a kývl na něj.

„Bylo mi potěšením,“ odvětil Gregory a podal mi ruku.

„Užij si ples, Vinci,“ popřála jsem mu.

„Neboj, mám to v plánu, a nezapomeň, mám u tebe tanec,“ otočil se a vmísil se do davu.

„Lili, uvědomuješ si, jak jsi dnes neodolatelná? Docela jsem se divil, že mi tě přivedl. Dnes by po tvém boku chtěl být každý druhý muž v tomto sále.“ Šeptl . Potom se naklonil

„A nejen to. Jsi tolik žádoucí, ani nevíš, jak moc se musím ovládat,“ zašeptal mi do ucha a jemně políbil na lalůček. Tančila jsem snad se všemi kluky z party a poslouchala poznámky i vtípky na mé bříško. Samozřejmě až když se vzpamatovali ze šoku. Jistě nechyběl ani Vinc a Gregory, ale i táta a Joshua. Nemohla jsem se nabažit pohledu na Gregoryho ve smokingu, smetanová vesta a motýlek ještě podtrhovaly jeho krásu a dokonalost. Nikdo zatím nepochopil, jak se věci mají, že já a Gregory… Blížil se „zlatý hřeb“ večera. Vyhlášení krále a královny ročníku. O královně nikdo neměl nejasnosti, Amanda byla jediná kandidátka a její protějšek? To je jiná! Věděla jsem, že jedním z kandidátů je Vincent, a vůbec se mi nelíbilo, že by se k němu měla „vinout“ Amanda.

„Ehm ehm, mí mladí přátelé, dovolte mi, abych na okamžik přerušila vaši zábavu. Nastal čas představit krále a královnu.“ Ozvala se ředitelka. Sál ztichl a já si stoupla vedle Gregoryho.

„Tak tedy nejprve král. Máme tu dva horké favority a já za chvíli ukončím vaše čekání. A jen co otevřu obálku… Ale zatím kdo jimi je. Prosím o fanfáru.“ Udělala dramatickou pauzu.
„První z kandidátů je Vincent Kashay a druhým … Gregory Bell.“

Kolena se mi lehce zhoupla a jen tak tak zakryla své obavy.

„A ano, už je to tu!“ Brala si od jednoho z chlapců obálku.

Jen ne Gregory, jen ne Gregory , jen on ne, prosím! Modlila jsem se v duchu.

„„Gregory Bell! Prosím, Gregory, pojď sem k nám.“ Zářivě se usmívala.

„Za chvíli jsem zpět.“ Šeptl Gregory a jemně mne předal do náruče Vincenta, který se najednou objevil z druhé strany. Dívala jsem se na ozářené pódium. Vypadal jak nějaký pohanský bůh v té záři reflektorů. Krátce poděkoval a předal mikrofon znovu paní Smithové.

„A … máme tu už i obálku se jménem královny, ale myslím, že pro nikoho nebude překvapením, že jí je … Amanda Wels!“ Ozval se potlesk.

Amanda v zářivých zlatých šatech a za zvuku fanfár vstupovala na pódium. Korunka jí svítila ve vlasech a mně pomalu došlo, co bude následovat. Ne, ona neee! V okamžiku, kdy se přitiskla ke Gregorymu, jsem cítila, jak mi nohy vypovídají službu. Jen díky Vincovi jsem neupadla. Držel mne kolen pasu.

„Co se děje?“ Ustaraně se na mne díval. Jenže…Copak mu to můžu říct? Dívala jsem se na pódium. Ona je krásná, bez závazku a v té zlaté vypadala jako bohyně, dokonale se k sobě hodili. Copak teď bude chtít mě? Nicku? Špatně, těhotnou nicku! Ona ho chce a až ji teď políbí, pochopí, o co se mnou přichází, bude ji chtít líbat a objímat stále. Žárlivost a strach mne skoro ochromily.

„Pusu! Pusu! Pusu!“

Skandoval dav a já se propadala víc a víc do svého pekla. To jsem si vážně myslela, že mám pár měsíců ? Ne pravdou je, že jsem měla jen pár dní.

„Lizi, chceš si sednout?“ Vincův hlas zněl z velké dálky. Nepřítomně jsem kroutila hlavou. Ve chvíli, kdy se Gregoryho rty dotkly Amandiných, jsem schovala tvář do Vincovy náruče.

„Liz.“ Došlo mu to a objal mne.

„Vždyť o nic nejde. Za chvilku bude tady a s tebou.“ Tišil mé tiché vzlyky.

„Proč? Vždyť se na ně podívej. Jsou dokonalí. Jak noc a den. On tajemný a klidný jako noc a ona zářivá a bez tajemství jako jasný den. Hodí se k sobě, co jsem proti ní já?!“ Šeptala jsem mu do saka.

„Ale on má oči jen pro tebe. I teď by ochotně vyměnil své místo za mé.“ Hladil mi ramena.

„Oči má stále otočené sem a teď v nich má strach a obavu, neví, co s tebou je! Netrap ho, nemůže utéct z pódia.“ Hlas mu vibroval smíchem. Zvedla jsem hlavu a povídala se k pódiu. Měl pravdu, Gregoryho oči byli upřeny na mne a byly v nich obavy. Pokusila jsem se usmát. Ceremonie skončila a Gregory se rychle vydal k nám.

„Lili, co se stalo?“ Jeho hlas prosakoval zmatkem.

„Nic, jen se jí nelíbila společnost, ve které jsi byl.“ Vinc odpověděl rychleji než já a bohužel řekl pravdu. Červenala jsem se víc, než když mne poprvé políbil.

„Ach. Blázínku, vždyť víš, že miluji jen a jen tebe.“ Sevřel mne v náruči a políbil do vlasů. Po chvíli ticha mne pustil.

„Pojď!“ Rozhodně mne táhl za ruku do sálu a mířil si to k parketu. Nechápala jsem, co má v úmyslu. Všichni z rodiny už odjeli a Vinc také někam zmizel. Rychlá melodie právě dozněla a všichni čekali, že teď bude tančit s královnou. Ovšem… Gregory sevřel v náruči mne.

„Pamatuješ?“ Šeptl tichounce u mého ucha. Nevěděla jsem, co tím myslí, ale jen do okamžiku, než zazněly první tóny. Flamengo! Můj milovaný tanec, teď se mi to zdá jako před miliony lety, když mne ho Tony učil, ale jak…?

„Nemysli!“ Zazněla rozhodně jeho slova.

Poslechla jsem, přestala jsem přemýšlet, jak to mohl vědět, a celou svou myslí se ponořila do hudby. Nevnímala jsem, jak se většina osazenstva sálu postavila podél parketu a udiveně na nás zírá, nevnímala jsem, jak pozvolna skladba končí a Gregory si mne přitahuje víc do svého objetí. Hudba skončila a já začínala vnímat – ale jen jeho. Viděla jsem, jak se ke mně sklání a před zraky všech přitiskl své rty na mé. Překvapil mne a já se nebránila, vnímala jsem jen jeho rty a blízkost. Polibek skončil a já se pomalu vracela na pevnou zem. Konečně jsem zaznamenala naše obecenstvo a překvapení, které tu vládlo.

„Už jsi spokojená?“ Šeptal mi do ucha, stoupl si za mne, ruce ochranářsky semknuté na mém břiše. I to jistě přidalo téma do šuškandy.

„Teď už všichni ví, kdo je dámou mého srdce.“ Slyšela jsem v jeho hlase pobavení. Opřela jsem se o něj. Nebylo třeba slov.

„Jsi unavená? Chceš odejít?“ Zeptal se. Nebyla jsem nijak zvlášť unavená, ale už jsem chtěla být jen s ním.

„Chci.“ Usmála jsem se a jemu se rozzářily oči. Těšila jsem se i z důvodu zcela sobeckých. Dnes jsem se totiž nevracela domů, ale jela jsem k tátovi a tedy i ke Gregorymu. Být s ním teď pod jednou střechou mělo své kouzlo. Nálada v autě byla plná jemného jiskření.

Došla jsem ke svým dveřím s Gregorym v patách, vešli jsme. Položil mou tašku na židli a přistoupil ke mně. Vtáhl mne na svou hruď. Polibek, který následoval, byl jiný než ty doposud. Prosakovala z něj touha v takové míře, že se mi rozklapala kolena. Nebyl to jen on, kdo toužil. Poprvé ve svém životě, tedy když nepočítám svůj sen o milování s Tonym, jsem ucítila slabost v těle a horkost pohlcující mé nitro.

„Gregory.“ Zasténala jsem mu do úst. Najednou ustal. Díval se na mne očima, které teď byly černé touhou.

„Chci tě, strašně moc po tobě toužím, ale ne teď a ne tady.“ Řekl a jeho oči nabývaly znovu svou barvu.

„Proč?“ Dech mi stále chyběl.

„Mám, ehm, mám své důvody, odpusť mi, prosím. Měl bych jít spát a ty bys měla jít taky.“ Pustil mne a vydal se ke dveřím. Rychle jsem vyběhla za ním. Byl už u dveří když jsem ho dohnala.

„Gregory.“ Žadonila jsem. Stál ve dveřích a v očích boj. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a stoupla si na špičky a se rty těsně u těch jeho jsem zašeptala.

„Ale já tě chci teď. Miluji tě.“ Šeptala jsem a zasypávala jeho krk polibky. Pomalu mne objal.

„Lásko, neztěžuj mi to. Stačí, jak mne celý večer omamovala tvá dokonalost a teď …. Nechci tě odmítat. Miláčku, prosím, vydrž.“ Šeptal přerývaně. Bylo tak krásné slyšet sladká slova pronesená jeho hlasem a vědět, že patří jen mně.

„Tak mne polib. Tak jako před chvíli, prosím.“

Sklonil hlavu, prudce se přitiskl na mé rty a divoce se jazykem dobýval do mých úst. Přitiskla jsem se k jeho tělu, jak nejvíce to přes mé bříško šlo, a doufala, že ho přemluvím. Po chvilce se ze zrychleným dechem odtrhl a pustil mne.

„Miluji vás,“ vzdychl a vtiskl mi pusu do vlasů, „oba,“ dodal, klekl si a políbil i mé bříško. Vstal.

„Běž spát, miláčku, zítra o nás řekneme rodině.“ Jeho tvář měla najednou smutný a odevzdaný výraz. „Budeš potřebovat dost sil.“ Zašeptal sám pro sebe.

Poslechla jsem, a když jsem udělala krok od něj, jsem zaslechla tichý šramot. V hlavě jsem toho měla tolik, že jsem mu nevěnovala pozornost. Automaticky jsem si odbyla povinnou návštěvu koupelny a v „těhotenském“ pyžamu zalezla do úžasně pohodlné a velké postele. Asi jsem byla unavená víc, než jsem čekala, protože jen co jsem položila hlavu na polštář, usnula jsem. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale venku byla ještě tma, když mne probudil tátův křik.

„To nemyslí vážně!“ Tátův hlas duněl zlostí.

„Richarde, klid. Prosím, lásko.“ Melody se ho snažila uklidnit.

„Kde je?“

Nevěděla jsem, koho myslí, ale mělo mi to dojít hned vzápětí.

„Poslal jsem ho ven, než se Elizabeth vyspí a ty vychladneš.“ Joshuův hlas zněl jinak než ve škole. Bylo v něm mnohem víc autority, tak nějak jsem si kdysi představovala hlas mudrců.

„Jak mohl, copak si neuvědomuje, co dělá?!“ Táta je na Gregoryho rozzlobený a já nechápala proč. „Ublíží jí!“

„Richarde, synu, víš stejně dobře jako já, že je v tom nevinně. Nemá na vybranou. Pokud najdeme toho, jenž je naší polovičkou, není cesty zpět. Sám jsi to zažil, ten pocit naplnění. Ty jediný jsi měl to štěstí, že t,a jenž nadevše miluješ, je stejného druhu. Není u nás častým jevem se zamilovat, možná, že způsob existence, kterou jsme si vybrali, nás činí bližší lidem a proto … Synu, já svou lásku obětoval, nechtěj to samé i po své dceři a Gregorym. Sám nejlépe víš, co ke mně cítila a stále cítí Rí, a stejně tak víš, jak trpím já. Nemohu ji obejmout, políbit, být jí oporou. Nesmím, už ne. Chceš, aby stejně strádala i Elizabeth? Je to tvá dcera a má k nám blíž, než si myslíš. Prosím, buď rozumný, synu.“

Proč Josuha nazývá tátu synem a co měl na mysli tím jejich druhem? Co se tu děje a proč by mi měl Gregory ublížit? Kdo jsou, když ne lidé? Myšlenky mi přeskakovaly od jedné k druhé.

„To nic nemění na tom, že měl mou dceru nechat na pokoji. Je těhotná a teď má i šanci nebýt sama. Ten lidský kluk, Vincent – mohla by s ním být šťastná, mohla by s ním zestárnout, prožít plný život. Co jí může nabídnout Gregory? Pár let štěstí? Pche. A pak co? Bude sama jako má matka. To je nějaká výhra?!“

„Ne, víš, že je tu i jiná možnost.“

„Na to zapomeň , ona je a zůstane člověk!“ Táta skočil Joshuovi do řeči.

„To je to. co nevíme jistě. Richarde. je to tvá dcera jak už jsi mnohokrát řekl. a ty jsi, my jsme… Nemáme jistotu.“ Josuha. Kdo je to? Jaký vztah má k mému otci? Vše, co jsem zatím slyšela, ukazovalo na to, že je otcem Richarda. Ale to by potom znamenalo … Ne,, to je absurdní! Nemožné stejně jako mé těhotenství a to je naprosto skutečné.! Co se tu kolem mě děje? Kdo jsem?

„Joshi, ona je člověk a nic nenapovídá, že by se v ní probouzela ta část, kterou získala díky mně.“ Táta byl rozzlobený, nesouhlasný, smutný? Proč tolik vyvádí? Já Gregoryho miluji víc než svůj život a bylo by to tak, i kdyby mi on své srdce nenabídl. Jenže … Právě, že těch „jenže“ stále přibývá. Musím vědět, co s nimi je, proč táta tak vyvádí a co mají znamenat ty řeči o „jejich druhu“ .

„Richarde, prosím, dej jim čas. Elizabeth teď potřebuje hlavně klid a lásku kolem sebe. Pokud je s Gregorym šťastná, neber jí to. Ne teď! Vím, že ji miluješ, jak jen otec může milovat své dítě. Tolik jsem si přála, aby Gregory a Tex … Dnes vím, že to nebylo možné. Ano mají k sobě blízko, ale vždy jen jako bratr a sestra. Nebyli si souzeni. Drahý, představ si, jak by bylo tobě, kdyby ti kdokoli nedovolil být mi nablízku, prosím!“ Hlas Melody byl plný emoce, kterou jsem nepoznala. City matky milující své děti nadevše. Prosí za mne a za Gregoryho, za naši lásku, štěstí.

„Mel, já nemůžu, nejde to. Nevydržím se na ně dívat a vědět, že za pár let… Chci, aby byla šťastná na pořád, ne jen na vyměřený čas.“ Teď byl jeho hlas zlomený bolestí. Jestli to znamená, že Gregorymu a mě nedovolí být spolu, tak…

Jsem plnoletá, svéprávná, nemá právo mi zakazovat , určovat, s kým smím být a s kým ne. Chtěla jsem vstát a jít mu to říct, ale tichý zvuk v rohu pokoje mne zastavil v půlce pohybu. Rychle jsem otočila hlavu směrem, odkud se ozval. Ve stínu stromů tam stál v rohu pokoje Gregory. Stačí, aby se na mne podíval a já zapomenu i vlastní jméno. Najednou seděl vedle mne na posteli a jemným tlakem mne zas pokládal do polštářů.

„Ještě by vám prospěla trochu odpočinku.“ Zašeptal mi do ucha a políbil do vlasů.

„Jdu dolů!“ Cloumal mnou vztek.

„Nemyslím, že to je dobrý nápad.“ Oznámil.

„Proč?“

„Tvůj otec nemá nejlepší náladu.“

„To jsem si taky všimla, ale nikdo, ani on nebude rozhodovat, s kým smím být. To je jen mé rozhodnutí!“

„Jak to myslíš?“ Nechápavě se na mne podíval.

„Tys to neslyšel? Řve jak na lesy, co si o sobě myslí?“ Vstala jsem a chystala se odejít z pokoje.

„Smím?“ Stál vedle mne s rukou téměř se dotýkající mé. Pochopil, že jsem rozhodnutá jít. Místo slov jsem ho za ní chytla. Šli jsme dolů. Tam byli všichni, celá rodina. Melody, táta, Texas i Joshua.

„Jdi od ní!“ Křikl hned, jak nás uviděl.

„Tati já,“ začala jsem. Mračil se, ale mlčel. Gregory si stoupl na krok ode mne, ale ruku nepustil. To se mi nelíbilo. Přesunula jsem se k němu a pokračovala.

„Já Gregoryho miluji a chci s ním být!“

„Tak si tu svou zamilovanost vyžeň z hlavy, mladá dámo!!! A ty,“ otočil svůj pohled ke Gregorymu, „ty se k ní nepřiblížíš . Už nikdy!“

Podvědomě jsem se nakrčila před tátovým pohledem. Byl téměř nepříčetný, černé oči hořely emocí, kterou jsem neznala.

„Ne!“ Řekl velmi tiše a klidně Gregory. Pocit, který mne v tu chvíli naplnil, bylo poznání. Poznání, že Gregory mne miluje a nikdy nic to nezmění. Je jen můj a já jsem jeho na věky. Bude mi stát po boku, i kdyby mne táta vydědil, proklel a já nevím co ještě.

„Ano! Elizabeth odejdi do svého pokoje.“ Ani jsem se nehnula.

„Lizy!“ Odpoutal své oči od Gregoryho.

„Ne.“ Řekla jsem stejně jako Gregory, jen v mém hlase chyběl ten klid a vklouzla do jeho pevných rukou.

„Dost! Běž od ní! Nemáš právo, nejsi pro ni dost dobrý.“ Nepoznávala jsem tátův hlas, ale poznala jsem změnu atmosféry v místnosti. Stejně neuvěřitelně, jako se občas objevil Gregory se za tátou, zjevil se Joshua. Položil mu ruku na rameno.

„Elizabeth, prosím odejdi.“ Požádal mne tiše a krátce se na mne usmál. Nevím proč, ale jeho jsem poslechla. Bez řečí jsem se otočila a udělala krok vzhůru. Gregory pustil mou ruku a já pokračovala v chůzi. Uslyšela jsem za sebou kroky, myslela jsem, že je to Gregory. Nebyl, byla to Texas.

„Liz, odvezu tě.“ Řekla.

„Já nechci. Nebude mi nakazovat …“ Pláč. který jsem do té doby držela pevně v rukou, mne přemohl. Objala mne.

„Dej jim šanci si to vysvětlit. Když tu budeš, neulehčíš jim to.“ Šeptala mi do ucha.

„Ale, Texas, proč? Proč to nechce?“ Ptala jsem se mezi vzlyky.

„Jednou ti vše vysvětlí. Neboj se. Gregory si umí prosadit svá přání, i když … Richard je i pro něj silný soupeř.“ Dodala záhadně. Nechtělo se mi domů. A proč taky, měla jsem jít snad jen do pokoje.

„Počkej tu!“ Za okamžik se vracela s mou taškou a mně neznámou kabelou. Přehodila mi přes ramena bundu a natočila ke dveřím dřív, než jsem stačila začít protestovat.

„Vezmi si teplé boty.“ Šťouchla do mne.

„Texas, já…“

„Ne, věř mi.“ Smutně se usmála. Vedla mne do garáže. Otevřela dveře velkého offroadu a hodila tašky do kufru. Kde se v tak malém těle bere tolik síly a energie?

„Nasedat.“ Zavelela. Nasedla jsem, ale stále jsem byla duchem nepřítomná, i proto jsem poslechla tak lehce. Teprve po cestě jsem si uvědomila, že jede špatným směrem.

„Texas?“ Překvapeně jsem na ni koukla.

„No Maj s tebou nepočítá a já si myslela, že by ti prospělo nějaké rozptýlení.“ Pokrčila rameny a omluvně se usmála.

“Abys nemyslela na ty dva kohouty. Jo a jsem Tex“ Dodala.

„Tak kam jedeme, Tex?“

„Na naši chatu. Užijeme si sníh a klid. Slibuji, nebudeš muset na nic myslet, vše zařídím , postarám se o vás.“ Byla najednou nadšená, či natěšená, nevím, co víc. Napadla mne bláznivá myšlenka, že z téhle holky by mohla být má dobrá přítelkyně.

„O.K., ale já nemám nic na sebe.“ Uvědomila jsem si. To, co jsem si sbalila k tátovi, se nehodilo na horskou chatu.

„Neboj, mám věci pro obě. Jen musíme cestou nakoupit, na chatě nebude nic k jídlu.“ Vyřešila problém mávnutím ruky. Najednou mi ale došlo…

„Texas. jak dlouho máš řidičák?“ Jela dost rychle, ale přišlo mi , že ví, co dělá.

„Od 16, to jest rok. Neboj, učili mě řídit ti nejlepší. Lizi, chceš si to zkusit?“ Nabídla mi.

„Ne, díky, já, já to neumím, nemám řidičák.“ Přiznala jsem.

„Páni, tak to jsi rarita. A ví to táta?“ Ptala se pobaveně a smála se, ale nevypadalo to, že mně.

„No, já bych stejně neměla čím jezdit. Neměli jsme peníze na auto i pro mne.“ Vysvětlovala jsem.

„Aha, no to se teď doufám změní. I když hned tak asi ne, co? Teď ti to Rich ani Rory nedovolí.“ Zkoumavě se na mne podívala.

„Dívej se na silnici!“ Požádala jsem ji.

„O.K.“ Protočila oči.

„To je tvoje?“ Zeptala jsem se.

„Myslíš to auto ? Ne, je všech, já mám jiné. Už tam pomalu budeme, jen teď zastavíme, ať koupíme ty zásoby na víkend. Co máš ráda?“ Zastavila na skoro prázdném parkovišti u obchoďáku. Právě otvírali. Až teď jsem si uvědomila čas. Nespala jsem skoro celou noc.

„To je jedno. Něco kup.“ Došlo mi, že mé oblečení není zrovinka vhodné na veřejnost.

„Ty nepůjdeš se mnou?“ Nechápavě se na mě podívala.

„No, já, ehm, jaksi…“ Rozhodila jsem rukama.

„Aha. Kalhoty máš hned na vrchu a zbytek schová bunda.“ Oznámila mi a už byla ponořená v kufru.

„Na.“ Podávala mi kalhoty. které jsem neznala.

„Ty….“ Chtěla jsem ji upozornit na omyl, když jsem si všimla střihu. Těhotenské!

„Mel neodolala.“ Vysvětlila s provinilým pohledem štěněte. Ještě že je tohle auto tak prostorné a má tmavá skla.

Převlékla jsem se rychle a šla s ní nakupovat. S Texas to byla sranda a já se poprvé u nakupování bavila. Peníze nebyl problém, stejně jako já měla Texas zlatou kreditku a na rozdíl ode mne ji bez zábran používala. Byla jak utržená z řetězu, koupila toho jak pro regiment a ne pro dvě holky, které sotva jedí.

Když říkala chatu, myslela jsem na něco malého, ale když ze zasněženého lesa vykoukl obrovský srub, otevřela jsem v úžasu ústa. A to jsem netušila, co mě čeká uvnitř. Uprostřed „pustiny“ výtvor plný luxusu a nadčasovosti. Patrový dům byl ze zadní strany v přízemí tvořen skleněnou stěnou umožňující dech beroucí pohled na okolní lesy a hory. Bylo to tu útulné, s lesem na dosah ruky. Tex vynosila tašky dřív, než jsem se stačila probrat z ohromení.

„Pojď, provedu tě !“ Chytla mne za ruku.

„Tohle je společenská místnost, ale to jsi jistě poznala, támhle je kuchyně.“ Ukázala za sebe a táhla mne na chodbu s robustním schodištěm.

„Támhle je trucovna a tady herna.“ Rozhazovala rukama vpravo a vlevo jak větrný mlýn, měla jsem co dělat, abych ji stíhla vnímat.

„A tady uprostřed jsou toalety.“

To už říkala na prvním schodu a táhla mne vzhůru. Schody ústily do ochozu a z něj ke každému pokoji dveře.

„Tak tyhle vpravo jsou Riche a mámy, mají tam ložnici a koupelnu se šatnou.“ Prováděla mne tu jak průvodkyně na zámku.

„Tohle je Joshuův pokoj, tenhle můj a tamten Gregoryho a z těch dvou si můžeš vybrat.“ Ukázala na dvoje dveře.

„To je jedno.“ Omámeně jsem se rozhlížela.

„Není.“ Nedala si říct a otevřela oboje dveře. Oba pokoje byly krásné, ale nakonec jsem si vybrala ten vedle Gregoryho.

„Že jsem si to nemyslela.“ Smála se Tex.

„Ubytuj se, a pak můžeme vyrazit ven.“ Navrhla .

„O.K. To bude prima.“ Souhlasila jsem a šla si pro tašku.

„Počkej, přece to nebudeš tahat.“ Zastavila mne.

„Tex, já nejsem nemocná, jen těhotná.“ Kroutila jsem nesouhlasně hlavou.

„Já vím, ale i tak ….“ Než jsem mohla cokoli, vyplázla na mne jazyk a byla fuč.

Její „mám dost pro obě“ bylo nevýstižné, měla věcí tak pro čtyři a hlavně vše pro mne bylo určeno těhulkám.

„Texas?“ Nechápavě jsem si prohlížela tu spoustu oblečení.

„Jo, já vím, ale když ty nic takového nemáš a já, ani máma jsme nemohly odolat. Prosím, prosím, nezlob se.“ Dělala psí oči.

„Tak dobrá, a děkuji.“ Smířila jsem se. Tady budu ráda, že neodolaly. Přeci jen všude tu ležel sníh.

„Jdeme?“ Nakoukla mi Tex do pokoje.

„Jasně!“

V nových teplých kalhotách a úžasném huňatém svetru jsem sbíhala dolů za Tex. Teď po dvou hodinách tu bylo mnohem tepleji.

„Až se vrátíme, bude tu útulně teplo.“ Ujistila mne.

Šly jsme po cestě lesem a blbly jak malé holky. Koule se většinou netrefily do svého cíle, ale o to víc jsme si užívaly legrace. Povedlo se jí odvést mé myšlenky pryč od Gregoryho, táty a podivností kolem téhle rodiny. Už jsme byly na cestě zpět k domu, když se stalo něco ještě podivnějšího. Vedle mne zapraskalo křoví a já vyjekla. Reakce Tex byla…. nečekaná. Šla kus přede mnou, když ve vteřině byla vedle mne, přikrčená v obranné pozici a tiše vrčela!

„Jen klid děvčata.“ Ozval se tichý chlácholivý hlas. Z lesa vyšel muž. Byl vysoký, sportovní postavy, špinavě blond vlasy spletené v dredy mu sahaly pod ramena, na rtech svádivý úsměv a oči zelené jak jarní tráva. .

„Zdravím, dámy.“ Pozdravil, „ Nechtěl jsem vás vylekat.“

Texas se postavila do normální pozice, ale očima stále ostražitě sledovala neznámého.

„Říkají mi Rox a ještě jednou se omlouvám.“ Nevinně se usmál.

„Nic se nestalo. Můžeme s něčím pomoci? Nebo to není nutné?“ Tex zněla najednou úplně jinak. Tak nějak … Řekla bych dospěle, staře. Pryč byl její krásný, zvonivý, veselý hlásek.

„Myslím, že ano. Někoho hledám a myslím, že ty bys mi v tom mohla pomoc.“ Díval se na Texas a já cítila, že mi něco důležitého v jejich konverzaci uniká. Jenže co?

„Nemyslím si, nejsme zdejší.“ Roztomile se najednou usmála.

„Aha! Vím, že to bude troufalé, ale myslíš, že byste my mohly poskytnout pro dnešní noc přístřeší?“ Díval se soustředěně na Texas.

„Budu hodný. Neudělám nic proti vaší vůli.“ Ujišťoval.

Chvíli bylo ticho. Ti dva se na sebe dívali a na malý okamžik se mi zdálo, že oba stočili své oči na mne.

„Dobrá, ale jen pro dnešek.“ Uvolnila se, zdá se, že jí absence jakéhokoli zavazadla nepřišla ani trochu zvláštní.

„Ehm, děkuji.“ Zvědavě se podíval tentokrát na obě dvě.

„Jo, já jsem Texas a ona je Lizi. Jsme kamarádky.“ Představila nás. Zdálo se mi to, nebo dala opravdu důraz na slovo „kamarádky“? Krucinál, co mi uniká!

„Těší mne.“ Teď už se soustředil jen na mne a já se nechtíc musela červenat. Došli jsme k srubu a Rox obdivně hvízdl.

Byl plný rozporů, nevypadal na tuláka, značkové oblečení bylo sice lehce špinavé, ale potrhané a obnošené nebylo. Nevěděla jsem. co si o tom všem myslet.

Když jsme se dostali domů, byl čas oběda a Texas mne s tím, ať si odpočinu, vystrkala z kuchyně pryč. Rychle jsem se převlékla do pohodlnějšího a seběhla zpět dolů. Rox se objevil chvíli po tom, co jsem se uvelebila před hořícím krbem. Tex stačila i přihodit nová polena. Jak to ta holka dělá? Zakroutila jsem hlavou.

„Máte to tu moc pěkný.“ Pochválil „tátův“ dům. Dřív, než jsem stačila nějak reagovat, houkla na nás Tex.

„Oběd!“ Hrnula se Tex do pokoje s ohromným tácem plným dobrot.

„Dáš si?“ Otočila se na Roxe a provrtávala ho pohledem. Proč?

„No, když tak hezky žádáš. Ano, neodmítnu.“

„Jen to, co je na talíři, jasné!“ Řekla tiše, velmi tiše. Zvedla jsem se a Rox ztuhl. Ruka, v které držel kus masa, visela nehnutě ve vzduchu.

„Ty … jsi…?“ Koktal.

„Těhotná?“ Musela jsem se zasmát. „Ano.“

Nechápavý pohled, který vrhl na Tex, jsem zas nepochopila já. Ta se ale jen usmívala a v očích jí hrály plamínky. Když se situace uklidnila, vyklubal se z našeho hosta docela dobrý společník. Procházka a minulá noc udělala své a já brzy odpadla. Ležela jsem ve voňavé posteli a doufala ve „své“ sny. Chtěla jsem vidět Gregoryho tvář, i když ve snech jsem mu říkala Tony. Někde tam uvnitř, na okraji spánku a bdění mi došlo, že jsou jedna a tatáž osoba. Usnula jsem, a sny nepřišly. Ráno jsem se vzbudila odpočatá a zaposlouchala se do „ticha přírody“. Tex a Rox byli evidentně již také vzhůru. Slyšela jsem jejich hlasy ze zdola a zdálo se, že se přou.

„Ano, můžu, ale od ní se drž dál.“ Texasin hlas zněl, jako by pod nátlakem přistupovala na nějaké podmínky.

„To, že se ti nelíbí tvé postavení, mne nezajímá, a ani to, že s tebou tak nikdo nikdy nejednal, nemáš nejmenší právo mít jakékoli podmínky. Takoví jako ty nemají žádná práva.“ Roxův hlas byl tvrdý, plochý, bez citu, pohrdavý.

„Já možná ne, ale tomu, koho hledáš na ní velmi záleží. Nepřežil bys!“ Vypadala to, že Tex se nechce nechat zahnat do pozice poraženého.

„Uvidíme.“ Posměšně se uchechtl.

Celý rozhovor musel trvat déle a právě končil. Co to mělo být? Jistě, jejich slova nebyla určena pro mé uši, to už jsem pochopila po první větě, ale… Tahle situace mi připomněla jinou. „Má“ rodina má tajemství, což je asi dědičné. Já také, jenže u nich jde o mnohem víc. Mají mne rádi, to ano, Gregory mne miluje, tím jsem si jistá, ale nevěří mi! Tahle poznání přišla najednou a já se uklidnila. Jistě přijde čas a vše se dozvím. Dobrá, tak se zatím budu tvářit , že nic nevím. Začala jsem dělat hluk, jako bych právě vstala.

„Lizy! Ahoj, jak ti je ?“ Tex měla hlavu mezi dveřmi jen pár sekund na to.

„Dobře, už dlouho jsem se tak dobře nevyspala. Co je na programu dnes?“ Byla jsem zvědavá, jak mi vysvětlí Roxovu přítomnost na cestě zpět.

„No, vadilo by ti kdybychom se vrátili už teď? Vypadá to, že přeci jen znám toho, koho Rox hledá.“ Vzdychla odevzdaně.

„To je dobré, stejně se mi stýská.“ Usmála jsem se. I ona povytáhla koutky a mrkla.

„Ach ti zamilovaní.“ Řekla si pro sebe.

Zpět jsem seděla v zadu, Rox se uvelebil vedle Texas. Kdybych neslyšela jejich rozhovor, neviděla bych drobné změny v jejich chování. K ní se choval s nádechem panovačnosti a já byla velká neznámá. Nepřehlížel mne, ale byl to jen úsměv a povrchní zájem. Nejspíš přemýšlel, co Tex myslela tím, že jsem pro „něj“ důležitá. Neřešila jsem to, měla jsem svých „neznámých“ do rovnice více než dost. Když jsme se blížili k domu, otočila se na mne.

„Zastavím u domu a pak tě zavezu domů.“

„Já ale ne….“ Chtěla jsem protestovat.

„Prosím, Elizabeth .“ Její pohled byl zmučený, a tak jsem neodporovala a kývla.

V ruce se jí objevil telefon. Hovor byl rychlý a tichý. Nerozuměla jsem jim, a ani nepátrala o čem mluví. Však uvidím. Jen, co auto zastavilo, se před domem objevil táta a čekal, než se k němu připojí Rox. Tex se rozjela hned, jak za nimi zapadli dveře. Zastavila až u babina domu, vyndala mi tašku.

„Neboj, ozvou se ti!“ Pohladila mne po rameni, když viděla můj výraz.

„Jenže to bude kdy?“ Vzdychla jsem zkroušeně.

„Hned, jak to půjde. Dohlédnu na to, slibuji!“ Ujistila mne. Najednou, jako by se právě rozhodla, mne prudce objala.

„Mám tě ráda, Lizi, přinesla jsi mé rodině štěstí a já nedovolím, aby ho něco zničilo.“ Zašeptala, políbila mne na tvář a běžela k autu.

Maj byla překvapená, že jsem už doma, a hlavně byla zmatená z mé nálady. Jediné, v čem jsem ji mohla ujistit, že mezi mnou a tátou se nic zlého nestalo. Nebyla to sice úplně pravda, ale co, hlavně, že ji to trochu uklidnilo.

Seděla jsem na posteli a hypnotizovala telefon. Snad tisíckrát jsem ho zvedla rozhodnutá zavolat jim sama. Neudělala jsem to. Čekala a doufala jsem. Čas pomalu plynul.