Moonlight shadow

Vstal a vytrhnul Bernardovi louči z rukou. Aniž by se ještě ohlédl, a prohloubil tak rány na mé zmučené duši, odešel.

Hleděla jsem za nimi, než mi mihotavá záře plamenů nezmizela v černočerné tmě.

Přitáhla jsem si nohy k tělu a položila čelo na kolena. Slyšela jsem je přicházet, ale neměla dost odvahy na to, abych se podívala.

Vnímala jsem vůni dvou mužů. Jeden byl mladší a jeden starší. Srdce toho mladší bilo zběsile, asi se bál. Ten starší byl naopak zjevně zkušený lovec, nýbrž nedával strach vůbec najevo.

Jejich mluva byla na mě moc rychlá, ale i tak jsem stihla zachytit jejich údiv, že našli v pasti mě, tedy dívku. Pak se ale dohodli, že bude jejich chlebodárce rád a že mě odvedou k němu.

Ten mladší začal něco brebentit a podle jeho podrážděného tónu zjevně promlouval ke mně. Zvedla jsem oči a přejela je pohledem.

Ten mladší byl docela hezký mladík, tak mého věku. Měl velké hnědé oči a na krátko střižené vlasy barvy zralé pšenice. Jeho oblečení bylo potrhané, ale byl vyzbrojen různými věcičkami, jejichž účel mi byl záhadou.

Ten starší mi mohl klidně dělat dědečka. Měl hustý šedivý plnovous, kulatou brunátnou tvář a drobné modré dobrotivé oči. Kdyby se tolik nemračil, líbil by se mi jeho pokojný vzhled.

„Vstaň.“ Fajn, francouzsky jsem znala jen pár slovíček, asi se je budu muset urychleně doučit, pokud chci přežít.

„Promiňte, ale neumím dobře mluvit.“ Krkolomná fráze mi vytanula kdesi v hlavě, a aniž bych věděla, jestli je to správně, tiše jsem ji prohodila.

Další konverzace se tedy odehrávala na úrovni posunků. Došlo jim velmi brzy, že nehodlám dělat potíže a tak se uvolnili a začali se chovat alespoň trošku civilizovaně.

Vstala jsem, jak po mně chtěl ten starší a ten mladší mi kolem pasu upnul kovanou obruč, jež měla zepředu i zezadu připevněnou tyč. Musela jsem jít mezi nimi a oni mě drželi každý za jeden konec. Zajistili si tak bezpečnou vzdálenost, kterou jsem chtíc, nechtíc musela udržovat, jelikož obruč byla opět velmi chytře poseta tisíci vyrytých křížů.  Tlustý pás kovu mne pálil v pase a to i přes šaty a korzet. Kdyby mezi mou kůží a železem nebylo tolik vrstev látky, jistě bych skončila popálená stejně jako Richard.

Au, při vzpomínce na něho mě píchlo u srdce a já zakopla.

Ten starší, který se držel za mnou, polohlasně zaklel a postrčil mě jakousi holí, která měla na konci bodec. Zabolelo to, ale ostří neprošlo těžkou látkou korzetu a zřejmě se sklouzlo po jedné z kostic. Vedli mě tak dlouho, že jsem ztratila směr.

Šaty jsem měla po pás nasáknuté vodou a věcmi, které jsem odmítala identifikovat. Boty mi čvachtaly a složitý účes, na kterém si dala Amélie tolik záležet, už dávno ztratil svůj tvar. Musela jsem vypadat příšerně.

Pot se mi lil po zádech a kostice korzetu začaly vrzat. Po několika hodinách vyčerpávající chůze naše skupinka dorazila k uzoučkým schůdkům, jež ústily nenápadně do kanálu, jímž jsme se zrovna brouzdali.

Ten mladý otevřel tlustě kované dveře a my prošli dovnitř. U dalšího vchodu stáli dva ozbrojenci a na povel toho staršího oddělali ze dveří kované kříže, abychom mohli projít.

První, co mě praštilo do nosu, byl puch shnilé slámy, výkalů, moči a smrti. Nechtíc jsem se rozkašlala a ti dva se rozesmáli.

„Zvykej si.“ Prohodil s úšklebkem ten starší a za pas mě přivázal k vlhké studené kamenné zdi.

Ukázal mi ruce a natáhl je před tělem. Následovala jsem jeho příkladu a okolo zápěstí se mi zaklapla železná pouta.

Až když jsem byla bezpečně uvázána za ruce, zmizel mi z pasu tlak kovu a já si oddychla. Mezi hovorem jsem zachytila jméno toho mladšího. Jmenoval se Jean. Tan starší byl asi Pierre, ale nebyla jsem si jistá.

Jean vzal do ruky obrovský nůž a opravdu se snažil, aby mě vyděsil. Abych nevykřikla, zavřela jsem oči a začala odříkávat tichou modlitbičku.

Přiblížil čepel nebezpečně k mé kůži mezi ňadry a s chlípným úsměvem prořízl stříbrné hedvábí až k pasu. Pak odložil svůj vražedný nástroj a jedním silným škubnutím roztrhl mé šaty až k dolnímu okraji. Zachvěla jsem se, ale rozhodně to nebylo touhou.

Jedna za druhou padaly mé spodničky, až se kolem mých kotníků zvedala ohromná hromada šifonu.

Snažila jsem se dýchat zhluboka a nemyslet na to, jak přede mnou stojí a co z mého těla si prohlíží.

Přistoupil za mne a já cítila, jak špička nože roztíná jeden za druhým provázky šněrovačky. Korzet se ze mě sloupnul a padl na hromadu spodniček. Děkovala jsem Amélii, že mi připravila dlouhou spodní košilku, která mi spadala až na kolena a kryla tak bílou bavlnou vše potřebné.

Jean se od srdce zasmál, když na mě vychrstl dvě plná vědra ledové vody. Neudržela jsem se a nahlas zavrčela. Sice jsem nenáviděla myšlenku, že budu pít z lidí, ale kdyby se mi tenhle dostal pod ruku. Bavlna se mi přilepila na tělo a já měla dojem, že už neskryje absolutně nic.

Prudce škubl za má pouta a táhl mě za sebou vlhkým podzemím. Pod podrážkami bot mi skřípal štěrk a já zakopávala o kameny, jež tvořily podlahu chodby.

Byli jsme tu sami a mně neunikla nádherná šance pomstít se mu za projev násilí, který mi ukázal. Odrazila jsem se a srazila ho k zemi. Jeho tělo bylo ve srovnání s Richardem až směšně drobné. Spíše šlachovité, nežli svalnaté. Úlek v jeho, děsem rozšířených očích mě pobavil.

Špičáky mi samy vyjely z dásně a já se mu vrhnula po krční tepně, trhajíc přední díl jeho plátěné košile.

Dřív jsem si nevšimla výrazného tetování, které pokrývalo jeho tělo. Náboženské motivy, kříže různých velikostí a provedení měl úhledně naskládané na pokožce krku. V panice jsem hledala jiné místo, kde bych proťala jeho kůži, a pak mě cosi štiplavě popálilo na zátylku.

Bolest byla přímo bodavá a ochromovala mě svou intenzitou.

Čísi hrubé ruce mě popadly za nahá ramena a smýkly se mnou na stranu. Přistála jsem v rohu chodby a narazila hlavou do zdi. Obranně jsem se schoulila do klubíčka a pažemi si kryla hlavu.

Chvíli mi trvalo, než jsem mohla zaostřit a zjistila, že nad Jeanem stojí Pierre a příšerně na něho křičí.

Sáhla jsem si zezadu na krk a nahmatala spáleninu ve tvaru kříže. Rána krvácela a kůže chyběla. Vytrhnul mi ji spolu s tím zpropadeným křížem.

Zavrčela jsem a vrhla se po Pierrovi. Připadala jsem si těžkopádná a hrozně pomalá, motala se mi hlava.

Stařík se narovnal a srazil mě k zemi pěstí, omotanou zvláštními prsteny, jež byly spojeny v jeden, a na každém z nich se skvěl další svatý symbol. Obtiskl mi tu věc na čelist, a pak mě zatáhl do první kobky, kterou měl po ruce.

Probírala jsem se postupně a hned mě přepadl záchvat klaustrofobie. Klec, v níž jsem byla uvězněna, nebyla větší než metr na metr a nebylo možné si v ní ani pohodlně natáhnout nohy. Jediné světlo procházelo malým zamřížovaným okýnkem z chodby.

Váhavě jsem prohmatala okolní stěny, abych zjistila, že všude kolem mě je jen mrtvý a neprodyšný kámen. Podestýlka mě bodala do holých stehen. Napůl zetlelá sláma neposkytovala vůbec žádné pohodlí.  Pach staré moči naplňoval malou místnost velikosti skříně a nutil mě dávit.

Zapřela jsem se zády o zeď a přitáhla nohy k tělu. Mokré spodní prádlo mě studilo a chtělo se mi brečet.

Nakonec jsem se schoulila na bok a po pár vyčerpávajících hodinách konečně usnula.

„Vstávej, ty děvko pekelná.“ Vzbudil mě nenávistný hlas a další sprška ledové vody mě donutila si sednout.

„Vylez, nebo tam pro tebe sáhnu.“ Poznala jsem Jeana.

„O nic se nepokoušej, nebo skončíš ještě hůř, nežli posledně.“ V jeho očích přímo žhnula nenávist a hned, jak se mi podařilo vylézt po čtyřech ven, schytala jsem tvrdý kopanec do žaludku. Bohudíky jsem už neměla co zvracet a tak jsem si jen rukama objala břicho a schoulila se do klubíčka.

Vytáhl mě na nohy, tedy to není ten správný výraz. Prostě mě za sebou vlekl, než jsem se s vypětím posledních sil postavila na nohy a škobrtala za ním.

Dovlekl mě do kamenné místnosti, která byla spoře osvětlena planoucími loučemi, a za ruce mě připnul k ocelovému oku, jež trčelo ze zdi za mými zády.

V rohu místnosti, přesně naproti se cosi pohnulo, ale já se bála zvednout hlavu. Do kamenného sálu přišlo několik lidí a zažehli více loučí a několik svící ve velkých stojacích svícnech.

Jeden z nově příchozích zasedl za velký hrubě tesaný stůl a dva další se mu postavili za zády. Průvod uzavřela stará žena v roztrhaných cárech místo šatů.

„Moc pěkný úlovek, milí moji.“ Pronesl muž za stolem francouzsky a Pierre se k němu naklonil a něco mu pošeptal do ucha.

„Nerozumí? Opravdu?“ Jeho lámaná angličtina by mi byla jistě k smíchu, tedy za jiných okolností.

Vstal a šel blíže ke mně. „Moc pěkná, moc pěkná.“ Mluvil si tiše pod fousy a já už z dálky několika kroků cítila pach jeho potu a vůni alkoholu, která mu přímo vzlínala z pórů.

„Budeš si se mnou hrát?“ Podstrčil mi svou upocenou ruku pod bradu a donutil mě pohlédnout mu do očí.

„Moc rád si hraju s děvkama jako jsi ty. Jsi jen malá ďáblova běhna.“ Jeho dech páchl a můj žaludek se znovu protočil.

Odvrátila jsem se a začala se na prázdno dávit.

„Ho, ho, ho, slečínce to nevoní.“ Tlustý mnich se ke mně sehnul a já zavřela oči, abych se na něho nemusela dívat.

„Opate, nech ji být.“ Z protějšího rohu se ozval hluboký sytý mužský hlas a jemné zahlomození řetězů.

Mnich po muži sekl nenávistným pohledem a Pierre sebral ze stolu bič. Došel pomalu až k muži a dvakrát šlehl. Bič zasvištěl vzduchem a dvojí bolestné heknutí mi napovědělo, že neomylně našel svůj cíl.

„Až budu chtít znát tvůj názor, zeptám se.“ Opat se s úsměvem narovnal a chytil mě tvrdě za krk. Donutil mě se narovnat a velmi zblízka zkoumal moji tvář.

„Děsíš ji.“ Po tomhle jsem i já zvedla hlavu a zadívala se na troufalce přikovaného k protější zdi. Stín naprosto ukrýval jeho tvář.

„Děsím? Obcuje s ďáblem, ano, měl bych ji děsit.“ Opat sevřel v pěst pramen mých vlasů a praštil mi hlavou dozadu.

Muž odplivl krev, která mu vytékala z rozbitého rtu, a hrubě se zasmál. „Ach, opate, tvá tupost přímo křičí vstříc k nebesům. Podívej se na ni, je to panna a ty tu třepíš hubu a tlacháš naprázdno.“

Opat naštvaně odfrknul a nechal mě být. Hlava mi klesla na prsa a já se dívala na své kdysi krásně bílé kozinkové šněrovací boty, nyní ušpiněné od bláta a krve vytékající mi z rozbitých kolen.

Až bolestné syknutí mne znovu donutilo vrátit se zpět. Opat sebral ze svého stolu cejchovadlo na dlouhé tyči a přiložil ho muži k obnaženému boku.

„Víš, že nezakřičím. Tu radost ti neudělám.“ Syknul muž přes sevřenou čelist a drze hleděl opatovi do očí.

„Ne.“ Hlesla jsem neslyšně, to pach seškvařené kůže mě donutil začít jednat.

„Ach jistě, na tebe jsem naprosto zapomněl, drahoušku.“ Opat se otočil čelem ke mně s cejchovadlem v ruce a odporně se zašklebil.

„Ne, opate, nech ji být, vrať se ke mně. Ty tlustý katolický prase.“ Muž ze sebe dostával šťavnaté nadávky a přestal, až když mnich stanul proti mně.

Podívej se na mě, dítě. Hluboký hlas mi zahřměl kdesi v hlavě. Zmateně jsem zamrkala a snažila se zjistit, odkud ten zvuk přichází.

Pak mou pozornost upoutal opět opat šklebící se na mě.

Ne na něho, dívej se na mě. Podívej se mi do očí. Zase ten uklidňující hluboký hlas.

Zvedla jsem hlavu a zadívala se do stínu naproti, pátrajíc po jeho tváři. Jeho oči se rozzářily a já se zajíkla, jak mě jeho pohled vtáhnul. Přestávala jsem cítit své vlastní tělo. Cítila jsem se, jako bych ani žádné neměla. Nic, co se dělo, se mě prostě netýkalo. Byl jen on a jeho planoucí pohled.

Zamrkala jsem a cítila, že ležím na měkkém slamníku. Hlava mi spočívala na bavlněném polštáři, který sice nevoněl čistotou, ale byl to polštář, ne zahnívající sláma čpící močovinou.

Zamrkala jsem a zasténala, protože díky poloze na břiše se mi špatně dýchalo.

„Nehýbej se.“ Ten hlas jsem už znala. Byl to onen muž. Chtěla jsem otočit hlavou, abych se mu mohla podívat do tváře, jenže jak jsem zabrala rukama, svaly na zádech se mi pohnuly a já pocítila ukrutnou bolest. Položil mi dlaně na ramena a zatlačil mě na matraci.

„Nedělám si legraci, prosím, nehýbej se.“

„Co se, co se stalo?“ Vykoktala jsem a přestala se snažit se pohnout.

„Náš opat je poněkud zvrácený bastard.“ Odfrknul si. „Promiň, obvykle nebývám takhle hrubý, ale pobyt mezi těmito zdmi mění jaksi můj názor na styl vyjadřování.“

„Kdo jsi?“ V hlavě se mi rojily otázky.

„Tak pro začátek, jmenuji se David. A nemusíš se bát, chci ti pomoci.“ Roztíral mi cosi teplého po zádech.

„Já, já se jmenuji Emily.“ Pípla jsem.

„Těší mě, Emily.“ V jeho hlase jsem uslyšela úsměv.

„Tak co se stalo?“ V ústech jsem měla nesmírně sucho.

„Dejme tomu, že budeš potřebovat tak den dva, aby ses dala zase dohromady.“ Lehký tlak jeho prstů byl příjemný, když mi roztíral teplou mast po kůži, až na ty chvilky, kdy zavadil o velmi citlivou krustu popálenin ve tvaru kříže.

„Podrobněji, prosím.“ Vypískla jsem bolestí, když se zaměřil na jednu velmi citlivou oblast pod pravou lopatkou.

„Opat byl okouzlen tím, že se mu do ruky dostala upírka, která je neposkvrněná. Myslím, že to tě zachránilo před tím, abys dnes zemřela. Snažil jsem se jeho pozornost vztáhnout na sebe, ale stejně si s tebou ošklivě pohrál.“

„Jak to myslíš, jak pohrál?“ Dech se mi zkrátil úzkostí.

„Na zádech máš vypálené tři kříže a tady za krkem jeden sotva zhojený. Potírám ti popáleniny svou krví, to pomůže, pokožka se mnohem dříve zahojí.“

„A co tvé zranění? Pierre vypadal, že si to taky dost užívá.“ Konečně jsem otočila hlavu a podívala se mu do tváře.

Měl dlouhé vlasy barvy lučního medu, na spáncích spletené do úzkých copánků. Ostré rysy jeho dokonalé tváře byly nyní narušeny hlubokou jizvou po biči, která se táhla přes bradu a rozetnula spodní ret.

Jeho nádherné oči žhnuly jako tekuté zlato, ještě nikdy jsem takovou barvu neviděla. Seděl na kraji postele jen v plátěných kalhotách, v pase převázaných hrubým provazem.

Na hrudi a pažích se mu napínaly krásné výrazné provazce svalů, i když vypadal trochu pohuble a pobledle. Pokožku měl naprosto hladkou, až na ránu, která pokračovala napříč hrudí a končila na levém boku. Nad ní se stkvěla popálenina ve tvaru kříže, položeného mírně na stranu.

„Proč jsem tu s tebou?“ Odkašlala jsem si.

„Nabídl jsem se, že tě ošetřím.“ Vytáhl koutek úst vzhůru a předvedl mi naprosto odzbrojující úsměv.

„Kdo mě vysvlékl?“ Až teď jsem si uvědomila, že pod dekou ležím nahá.

„Opat ti roztrhnul košilku na zádech a já ti ji poté vysvlékl, abych tě mohl omýt a ošetřit.“

„Proč se tolik snažíš? Jsem jen cizí žena. Proč ti na mně tolik záleží?“

Vzdychnul a olíznul si krvácející zápěstí. „Je to to jediné, co jsem pro tebe mohl udělat.“

„Proč?“ Nenechala jsem se jen tak odbít.

„Cítím se za tebe zodpovědný.“ Přiznal mi nakonec.

„Zodpovědný?“

„Nejsi asi ve Francii dlouho, že ti mé jméno nic neřeklo.“ Další plachý úsměv.

„David?“ Přemýšlela jsem nahlas.

„To můj otec může za všechno tohle utrpení. Snažím se brát veškerou bolest na sebe, pomáhat, jak jen mohu, abych zmírnil utrpení a strach ze smrti.“

A najednou mi to došlo, jistě jeho výrazné rysy, které mi připadaly tolik známé. To jméno jsem už přeci taky zaslechla, když se nás Richard snažil zachránit ze spárů upířího krále.

„David, Richard o tobě mluvil, jsi Taranův syn?“ To zjištění mě dokonale mátlo.

„Jeden z jeho synů, ano, ten nejmladší.“ Výraz neskonalého smutku se nyní usadil na jeho tváři.

„Tvůj otec si zřejmě myslí, že jsi jel za svou matkou. Kdyby jen věděl, že dlíš tady, v těch hrozných podmínkách, týraný a bezmocný.“

„On to ví.“ Odpověděl přidušeně. „Má malá Emily, tak mladá, tak nevinná.“ Povzdechnul si.

„Nerozumím tomu.“ Chtěla jsem vědět víc.

„Když se mému otci někdo znelíbí, dostane se sem. Opat a můj otec se dohodli. Konají si navzájem službu. Taran se tak zbavuje nepohodlných a opat získává snadno objekty pro své hry.“

„Ale o mne Taran usiloval, chtěl mě svést. Proč bych skončila tady? A proč ty? Jsi jeho syn.“

„Jsem syn, který neustále kritizuje rozmary svého otce, nesdílím s ním pobavení nad utrpením lidí, které jen tak pro zábavu zbavuje života. Proto jsem tu, netroufl si mě zabít, zbavil se mě jinak. Nastražil mi léčku a já se chytil. A ty?“ Sklonil hlavu.

„Myslím, že si se jen připletla. Prostě jsi byla na špatném místě ve špatný čas. Máš druha, viď? Volala jsi jeho jméno, když tě sem přinesli. Pokud se tě Taran rozhodl dostat, věřím tomu, že se chtěl zbavit spíše jeho, nežli tebe. Jeho by odstranil z cesty a ty ve snaze ho zachránit, padla bys dobrovolně do jeho náruče, rozhodnuta obětovat vše.“

„Bože.“ Dávalo to smysl. Naprosto dávalo. Pozvání na ples, útok, abychom museli utéct, a pak noční akce lovců a past v tunelu, kterou vlastně spustil Richard.

„Zemřu tu, že?“ Do očí se mi vlily slzy. Bezvýchodnost mé situace mě děsila.

„Pokusím se udělat vše, abych tě udržel naživu. Mám tu jistá privilegia, i přes to, že jsem také vězněn. Opat mi může ubližovat dle libosti, nesmí mne však zabít. Beru to jako jakousi splátku těm nebožákům, kteří tu najdou svou smrt. Prostě beru jejich utrpení na sebe, odjímám jejich bolest, aby netrpěli více, nežli je nezbytné.“

„A to jsi udělal i mně? Když jsem se ti zadívala do očí, necítila jsem pak už nic. Nevím, že mě spálili na zádech. Probrala jsem se až tady u tebe.“ Přemýšlela jsem nahlas.

„Ano, jak říkám. Zezačátku mě opravdu děsilo trpět za ostatní. Pak jsem ale poznal, že tak mohu alespoň malinko napravit zlo, které páchá můj otec.“

„Jak jen to můžeš vydržet? Tolik bolesti? Tolik trápení, tolik strachu?“

„Je těžké umírat několikrát do měsíce, ale jsem díky otcově krvi silný, dokážu více, než ostatní.“

„Davide.“ Vydechla jsem a položila dlaň na jeho stehno. Nedokázala jsem si ani představit, čím tu prochází den za dnem, týden za týdnem, bez naděje na záchranu.

„Nelituj mě, Emily. Šetři síly, budeš je potřebovat.“ Odvrátil se ode mne, abych neviděla, že má oči zvlhlé neprolitými slzami.

„Richard mi slíbil, že pro mě přijde.“ Pípla jsem, abych tím ještě potvrdila svou naivitu.

„Jak znám Richarda, udělá, co bude v jeho silách. Zemře pro tvou záchranu, je to velmi čestný muž.“

„Znáš ho?“ Pohlédla jsem mu opět do tváře.

„Znám, je skoro stejně hrozný upír, jako jsem já. Má dobré srdce, víš?“

„Prosím, prospi se trošku, musíš si odpočinout.“ Uzavřel tak naši konverzaci a silou vůle zhasl jedinou svíčku, která osvětlovala jeho celu.