Moonlight shadow

James začal vyprávět, kam všude by se chtěl podívat, a Sall jen v duchu počítala, kolik jí to cestování bude stát. Na ranči si docela slušně vydělávala a výdaje skoro žádné neměla, ale ceny letenek jí upřímně děsily. „No co, když to nebude stačit, půjčím si od našich,“ pomyslela si a dál věnovala pozornost Jamesovu melodicky hrubému hlasu. Jenže to by to nesměl být James, aby si nevšiml starostí, které se mihly za jejím téměř zbožným pohledem.

„Na co myslíš?“ zeptal se vlídně. „Na nic,“ vyhrkla. „Víš, že si ta nejhorší lhářka, jakou jsem kdy potkal?“ způsob, jakým to pronesl, ji téměř urážel, zlobně se na něho zašklebila, ale on se jen bezstarostně uchechtl se a v očích mu zajiskřilo. „Hmmm,“ zamručel a pokračoval, „Nech mě hádat. Určitě počítáš, kolik tě všechno bude stát,“ konstatoval, ale obočí se mu zvedlo v otázce. „Sakra chlape, ty si jasnovidec?“ vyprskla dřív, než stačila zapnout mozek, hned na to se chytla oběma rukama za pusu. Vůbec nechtěla, aby to zjistil. „Sally, nikdo po tobě nechce, aby sis něco platila.“ Vzal její dlaně do svých. Ani se nestačila nadechnout, aby zaprotestovala. „Já vím, seš dospělá samostatná žena, která se o sebe umí postarat, ale já jsem tě pozval,“ nasadil výraz “víc se o tom bavit nebudeme“ a s elegancí sobě vlastní se jí zeptal, jak jí chutnala snídaně.

Sally se znaveně opřela o židli a zhluboka si oddychla. „Mám pocit, že brzy prasknu. Takovou snídani, bych nesnědla ani na ranči a to bývám po ránu hladová jako vlk,“ zářivě se na svého přítele usmála. „Ale uvařil si to teda výborně, až na to kafe,“ špitla a spiklenecky na něj mrkla, společně se rozesmáli.

Úplně se zapomněla a plnou vahou došlápla na zlomenou nohu. S výkřikem spadla zpět do židle a tělem se zhroutila Jamesovi na rameno. Do očí se jí draly slzy, musela se hodně ovládat, aby se nerozbrečela jako malá holka. Nevědomky mu zarývala prsty do ruky, jak se snažila zvítězit nad bolestí. Jejím tělem projel první záchvěv pláče. Jamie jí hladil po vlasech a čekal, až její stisk povolí. Od vedlejšího stolečku se k nim, téměř rychlostí blesku, přihnal zdravotník.

Vyptával se, co se stalo, ale Sall nebyla schopna ze sebe vyloudit jediné slovo. „Seženu nosítka a odvezeme ji na pokoj, zajistím, aby dostala něco proti bolesti,“ usmál se a už už se měl k odchodu. „Nedělejte si starost, já jí odnesu,“ James se na mladíka přívětivě usmál.

„Sall, zlato, vnímáš mě?“ Sotva znatelně přikývla. „Fajn. Vezmu tě do náruče a odnesu tě na pokoj, ano?“ Znovu mlčky přikývla, ale stále mu křečovitě svírala paži. Znovu ji pohladil po vlasech. „Ale to mě musíš pustit.“ Její tělo se opět otřáslo, nyní si ale nebyl jist, jestli pláčem nebo jestli se usmála. Konečně její drtivý stisk povolil. Jamesovi bylo jasné, že se mu udělají pěkné modřiny, přeci jen Sall není žádná houžvička.

Opatrně ji vzal do náruče a vydal se s ní k pokoji. Omotala mu ruce kolem krku a obličej zabořila do jeho hrudníku. Voněl až nelidsky krásně, ve snaze potlačit bolest se nesoustředila se na nic jiného než na pravidelný tlukot jeho srdce. Už po několika metrech James proklínal sám sebe za to, jak si naběhl. I když byla dívka ležící na jeho pažích lehoučká, brzy se pronesla. Svaly na rukou ho začaly nepříjemně pálit, po zádech mu stékaly drobné slané potůčky a než došel k výtahu sotva popadal dech. Trochu si Sall nadhodil, ta sykla bolestí, duchem téměř nepřítomná. „Promiň,“ špitl a něžně jí políbil do vlasů. Jen cosi nesrozumitelného zamumlala. Cítil, jak se mu hrdlem dere další dávivý záchvat kašle. Sally byla úplně mimo, takže si ani nevšimla toho, jak se mezi dveřmi pokoje mírně zapotácel. Síly ho rychle opouštěly. Poslední kroky téměř doběhl, ale Sally uložil velice opatrně.

V tu chvíli se mu podlomila kolena a musel si sednout do dřepu, aby znovu nalezl rovnováhu. Zatmělo se mu před očima a dopadl na zadek. Hrudník ho pálil přímo k zešílení. Ruku natáhl k prázdnému sousedícímu lehátku, téměř po slepu se na něj vyhrabal a s úlevou položil hlavu na polštář. Kolena si přitáhl k bradě, jako by doufal, že se takhle udrží pohromadě.

Po tichém zaklepání do pokoje vešel Sallyin ošetřující lékař, obeznámen s celou situací. V rychlosti podal Sally nějaká sedativa a se zájmem se otočil na jejího „zachránce“. Ten ležel celý pobledlý v křeči a jeho tělem otřásal zadržovaný kašel.

„Co s vámi mladíku?“ zkoumavě si ho prohlížel. „To nezní zrovna dobře,“ zamračil se, „měl bych se na vás podívat,“ přistoupil k lůžku. James začal odmítavě vrtět hlavou. Odkašlal si do kapesníku, který v mžiku zasunul do kapsy. Tak špatně už se mu neudělalo hodně dlouho. Cítil se víc než mizerně. Na čele mu vyrazily krůpěje studeného potu a z očí se mu draly slzy, jak se zoufale snažil popadnout dech. „Dám Vám něco na uklidnění, nebo se nám tady udusíte,“ nakázal sestře, aby připravila další injekci. „Díky,“ zachrchlal James, vděčný, že se bude moci zase nadechnout. V ústech se mu rozlinula měděná pachuť krve. „Sakra,“ pomyslel si a ochotně doktorovi nastavil paži.

Po několika minutách se srovnal a byl schopen se posadit. „Díky doktore,“ podal mu ruku v přátelském gestu, ten s mírným zaražením přijal, očekával vysvětlení. „Tady ne,“ střelil pohledem směrem k Sally, hodil nohy z postele a vykročil rovným krokem směrem z pokoje. Bylo příjemné získat znovu pevnou půdu pod nohama.

Společně přešli chodbu směrem k automatu na kávu. „Tak co mi k vašemu stavu povíte mladíku?“ změřil si ho přísným pohledem. „Před chvilkou jste se div neudusil a teď si, jako by se nic nestalo, spokojeně kráčíte pro kávu?“ přísně nakrčil obočí. „Dáte si taky, Bobe?“ usmál se přívětivě James, čímž doktora vyvedl z míry. Nečekal na odpověď a navolil další kelímek. Vedle automatu si vzal tři sáčky cukru a posadil se na židličku.

„Potřebuju od vás pomoc doktore. Když jsme si natolik blízcí, že jste mi bez vyšetření píchnul sedativa, mám k vám prosbu,“ nechodil zbytečně kolem horké kaše. Doktor obezřetně vyčkával, co se dozví. „Potřeboval bych napsat nějaké léky,“ sklopil zrak k podlaze, protože nechtěl čelit pohledu plného obvinění. „Nejsem feťák a opravdu po vás nežádám žádný Vicodin, i když na ten možná taky dojde,“ smutně se ušklíbl. „Co po vás chci je regulérní recept na Celecoxib a Etoposid. Klidně vám dam číslo na svého lékaře, ověřte si mě.“

Lékař sebou šokovaně trhnul. Tuhle informaci vážně nečekal. Ve své dlouholeté praxi se s takovým případem dosud nesetkal, ale samozřejmě věděl, k čemu se používá tahle kombinace. „Napíšu vám je, ale nejsem si jist, jestli je ve zdejší lékárně seženete, kdy budete brát poslední? Mohl bych je objednat,“ krátce se zamyslel. „Poslední jsem měl před dvěma měsíci,“ klid s jakým to pronesl, byl k neuvěření. „Ale no tak doktore, odpusťte si ten starostlivý rodičovský výraz, jste profesionál“ poplácal ho přátelsky po zádech. „Neměl jsem jeden jediný důvod je brát,“ rty se mu zvlnily do hořkého úsměvu. „Dokud jste nepoznal tu dívku… Řekl jste jí to?“ zeptal se, i když tušil, jak zní odpověď. „Ne,“ odsekl hrubě. „Nikdy se to nedozví. Zmizím dřív, než…“ odmlčel se.

James si schoval obličej do dlaní. „Já vím, vyčítám si to každou minutu ode dne, kdy jsem jí spatřil poprvé, Od chvíle, kdy mi spadla do náruče,“ usmál se nad svou oblíbenou vzpomínkou. „Nesuďte mě tak přísně. Ještě mi nebylo ani třicet a mám před sebou posledních pár měsíců. Chci si je aspoň trochu užít a ona je můj osobní zázrak. S ní jdou všechny starosti stranou. Můžu být sám sebou. Udělal bych jí šťastnou, ale na to bohužel nemám čas, tak s ní chci strávit aspoň tu chvíli, jež mi byla dána, pár týdnů než se ze mě stane troska. Je mladá a chytrá, rychle se z rozchodu vzpamatuje a já,“ opět oněměl. „Na mně už nezáleží. Do dnešního dne jsem své nemoci šel naproti a nebál jsem se. Ale teď, když mám důvod bojovat, mám strach. Je ironií, že člověk celý život hledá lásku, a když jí najde, má umřít,“ vytáhl z kapsy cigarety a vyšel před budovu. Bob si zapálil s ním. „Přísahám, že tohle je moje poslední cigareta,“ pronesl lékař a James se pousmál. „Vidím, že jste si ze mě vzal dobrý příklad,“ jeho obličej se opět rozzářil úsměvem. Je nespravedlivé, že se z mladého a milého člověka jako je James, tak brzy vytrácí život.