Moonlight shadow

Dveře se zavřely s tichým cvaknutím. Sall opět osaměla. Zavrtala se do peřiny, jak nejpohodlněji jí to sešroubovaná noha dovolila. Chtělo se jí spát, ale v hlavě měla takový zmatek, že usnout nedokázala. Přemýšlela nad tím, co se jí v posledních dnech přihodilo. Celé jí to najednou připadalo jako osud. Zřejmě to tak mělo být. Bez toho divokého černého hřebce by se nikdy nedostala do nemocnice a nepotkala by Jamese. James, při vzpomínce na něho se jí rty samovolně zvlnily do úsměvu. Jeho milá a usměvavá povaha se jí zamlouvala od prvního okamžiku, kdy se potkali. Celé jejich seznámení jí dávalo naději. Šanci na nový začátek, na novou lásku…

Nenáviděla lásku za to, jak moc jí ublížila a přitom se nemohla nabažit pocitu zamilování. Motýli poletující v břiše, kolena podlamující se při pohledu na objekt svého zájmu a přiblblé, nepochopitelné hihňání se jakékoliv kravině, kterou „pan dokonalý“ prohlásí. Jasně, že nikdo není dokonalý, ale v ten jeden konkrétní okamžik, kdy se vám nahrne do tváře červeň při pohledu do jeho uhrančivých téměř černých očí, je dokonalý každý.  „Černých očí,“ zarazila své úvahy nad láskou ve chvíli, kdy se jí promítly ty oči. Ihned si v duchu napomenula. „Jak můžeš myslet na Rona?“ ptala se sama sebe, ale odpověď znala už dávno. V hlouby duše cítila, že už nikdy a nikoho nedokáže milovat tak, jako „svého pana dokonalého“, ale to neznamená, že se znovu nezamiluje. Vlastně se každým okamžikem zamilovává do okouzlujícího, vtipného motorkáře Jamese, jenže Ron bude prostě vždy něco víc…

Z nočního stolku se ozvalo tiché melodické zazvonění, při tom neznámém zvuku ji zatrnulo. V prvním okamžiku si neuvědomila, že to je její mobil, nebyla zvyklá na vyzvánění, které měl James přednastavené. SMS. „Promiň, že jsem zmizel tak narychlo, ale musel jsem stihnout letadlo. Zavolám po přistání. J.“ Opět se přistihla při tom přiblblém blaženém úsměvu a to ji rozesmálo. Hm, takže letadlo…? To spustilo novou vlnu otázek, okamžitě všechny zahnala, aby měla prostor pro vymyšlení odpovědi. „V pohodě,“ no tak to je pěkně trapný, musíš vymyslet něco lepšího, ale co? Naťukala další čtyři zprávy, všechny ji připadaly stejně pitomý. No tak holka vymysli něco… Něco… Začala propadat zoufalství. „Šťastnou cestu, těším se na zavolání. Sall,“ se sebekritickou připomínkou, že lepší už to nebude, stiskla odeslat.

Aniž by chtěla, ocitla se uprostřed Jamesovo soukromých sms. Ani u jedné nebyl odesílatel, jen telefonní čísla, no jo adresář na SIM. Najednou stála před obtížnou situací. Položila si téměř hamletovskou otázku: Číst, či nečíst? Přečtení jedné sms snad ještě nikoho nezabilo. Otevřít. „Teda Sall, měla by ses za sebe stydět,“ napomenula se a rychle šoupla mobil do šuplíku ve stolečku u postele. Ahoj zlato, první dvě slova i přesto spatřila a ani trochu se jí nezamlouvala. „Kdo mu má co psát ahoj zlato?“ ušklíbla se.

S berlemi se dobelhala do miniaturní koupelny. Oběma rukama se zapřela o umyvadlo a zahleděla se na sebe. „No tys to dopracovala. Ještě spolu ani nic nemáte a už žárlíš,“ odraz v zrcadle se na ní nehezky zamračil. „No moc nekoukej, ty máš teda ránu, podívej se na ty vlasy, s tímhle zjevem ho vážně dostaneš do kolen,“ ironicky se pousmála. Popadla hřeben a pustila se do zuřivého souboje s tím vrabčím hnízdem, co se jí vytvořilo na hlavě. Její boj skončil dřív, než vůbec mohl začít, a to ve chvíli, kdy se jí podařilo umělohmotné držadlo kartáče přelomit. „No bezva,“ švihla s ním do koše. Nabrala si do dlaně studenou vodu a opláchla si obličej. Až se příště uvidí s Jamesem, musí rozhodně vypadat lépe.

Vrátila se do postele a vytáhla si z šuplíku poslední číslo magazínu Farm and Ranche. Víčka jí spadla dřív, než stačila dočíst odstavec o dobytčím trhu, který se bude konat jako každý rok poslední víkend v říjnu, tedy za necelých čtrnáct dní.

Nemocničním pokojem se rozeznělo nepříjemné drnčení vycházející z šuplíku vedle postele. Chvilku na to se přidalo i vzrůstající vyzvánění. Sally se leknutím probudila. V prvním okamžiku vůbec nevěděla, kde je a co se děje. Rychle se posadila a zamrkala do potemnělého pokoje. Dalších pár vteřin jen tupě zírala před sebe, poté si protřela oči a konečně jí došlo, že jí probudilo zvonění Jamesova telefonu. „James!“ vypískla a nedočkavě otevřela šuplík, ten ji samozřejmě vyletěl z ruky a s hlasitým kovovým zařinčením dopadl na dlažbu. „Sakra,“ procedila skrz zatnuté zuby a natáhla se pro mobil. „Ano?“ zadýchaně se ozvala do sluchátka. „To si ten telefon dobíhala?“ James se škodolibě zahihňal. „Ha, ha, vážně vtipný,“ zavrčela na oplátku. „No koukám, že nemáš zrovna nejlepší náladu,“ zarazil se. „Probudil si mě,“ její hlas zněl popuzeně a rozmrzele zároveň. „Zřejmě se ti zdálo něco pěkného, když si tak nabroušená, že bys snila o mě?“ přehnaná naděje a sebedůvěra v tónu jakým to říkal, ji okamžitě rozesmála. „No to už je lepší, za těch pár hodin mi tvůj smích začal scházet,“ už si nedělal legraci, mluvil naprosto vážně a Sall se okamžitě začervenala. „Škoda, že nemůžu být vedle tebe a pozorovat, jak se ti hrne červeň do tváří,“ povzdychl si. „Já se nečervenám,“ odsekla, ale oba věděli, že lže.

„Jaký si měl let?“ zeptala se zdvořile. „V pohodě, letušky na mě byly moc milé,“ popichoval ji. Au, její majetnické sklony, co se mužů týče, se začaly projevovat i ve vztahu s Jamesem. „Sall?“ přerušil chvilkové ticho. „Hmmm?“ zamručela. „Už jsem se lekl, že se mnou nemluvíš?“ „Jen jsem se zamyslela, promiň. Kam si vlastně letěl?“ „Jsem v New Yorku, musím se na pár dní vrátit k práci.“ „Pár dní?“ vyhrkla zděšeně Sally, propadala panice a jemu to samozřejmě neuniklo.

Přesně chápal, jak to myslí. Ležet osamotě v nemocnici není nic příjemného, to znal až příliš dobře. Možná proto se s ní začal bavit, možná proto u jejího lůžka trávil každou volnou chvilku. Samota je hrozná věc. „Sally, slibuju, že to tady vyřídím, jak nejrychleji dokážu a hned se k tobě vrátím,“ konejšil ji. Na Sall padla deprese, najednou tolik toužila mít ho vedle sebe, lehnout si do jeho široké náruče. Při vzpomínce na to, jak ji objímal, ji do nosu cvrnkla jeho vůně. Dokázala si ji vybavit tak dokonale, jako by stál vedle ní. V pozadí hovoru se ozval šum a ženský hlas. „Pane Nighte už na vás čekají…“ „Sall musím na poradu, zase zavolám,“ než stačila cokoliv odpovědět, zavěsil.

Další týden jen přežívala. Rodina ji navštívila pouze jednou, protože nemocnice byla příliš daleko na to, aby ji navštěvovali každý den a navíc se blížil ten dobytčí trh, takže měli práce až nad hlavu, nehledě na to, že jim chyběla pomocná síla.

Od rána Sall visela na telefonu, každou minutku kontrolovala, jestli ji někdo nevolala, nebo jestli jí nepřišla zpráva. Nikdo nevolal. James nevolal… Cítila se divně. Půl desáté a ještě se neozval. Každý den volal pravidelně v devět hodin a dnes nic. Vytočila jeho telefonní číslo, ale byl nedostupný. Snad se mu nic nestalo. Už nedokázala jen tak ležet, potřebovala se zabavit, aby se zbavila katastrofických scénářů, které ji přebíhaly v myšlenkách. Hodila na sebe župan, popadla berle a vyrazila do koupelny. Pečlivě si učesala vlasy, na líčení nikdy moc nebyla, ale dneska se rozhodla udělat výjimku. Přesto, že použila jen řasenku a tužku na oči, nic jiného ve své skromné kosmetické taštičce ani neměla, vypadala mnohem lépe. Natáhla se pro berle a vypískla bolestí, do šroubu pod pravou paží se jí namotal pramínek vlasů. „Tak to teda ne,“ rychle si je stáhla do culíku a vyrazila na chodbu. Procházela se po nemocnici, zastavila se u automatu na kávu a pak vyšla před hlavní budovu do malého parčíku, kde se posadila na lavičku. Zavřela oči, tvář nastavila sluníčku a užívala si jedny z posledních teplých paprsků ustupujícího léta.

Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, do čichových buněk ji opět zasáhla Jamesova kořeněná vůně. „Asi už vážně blbnu,“ pomyslela si otráveně. Za posledních pár dní se jí to stalo několikrát. Letmý dotek na tváři jí vyrušil z rozjímání. Hned ji napadlo, že si na ní zřejmě sedla moucha, tak se pokusila ji odehnat. Lavička se pod ní prohnula, někdo si přisedl a sametový dotek se opakoval. Otevřela oči a nemohla uvěřit tomu, co vidí.

Seděl vedle ní, blaženě se usmíval a v ruce držel červenou růži. „Jamesi?“ zeptala se s šokovaným výrazem. „Ahoj Sally,“ v úsměvu odhalil dokonale bílé rovné zuby. „Jamesi,“ i Sally se zvedly koutky do překvapeného úsměvu. „Ty si tady,“ vydechla. „Slíbil jsem to,“ vtisknul jí do ruky ukázkově zabalenou krabici s velkou zlatou mašlí. „Co to je?“ zamračila se podezíravě. „Malé odškodné za to, že jsem tak rychle zmizel. Sall se nedočkavě vrhla do boje s balicím papírem, odklopila víko a zůstala jen uznale zírat. Na dně ležela tmavě hnědá kožená bunda s třásněmi a zlatými korálky. Přesně po takové bundě vzdychala už několik let, ale nemohla si ji dovolit. „Ty ses zbláznil, to nemohu přijmout,“ položila mu krabici do klína. „Nelíbí se ti?“ „Né, to ne, je skvělá, vážně, po takové jsem vždy toužila, ale vím, kolik stojí, nemůžu ji přijmout.“ „Věř mi Sall, že peníze pro mě opravdu nic neznamenají, vůbec nic,“ na poslední dvě slova přidal zvláštní důraz, v očích se mu při tom mihl stín, kterému nerozuměla.

Teprve, když se vzpamatovala z počátečního překvapení, si uvědomila, jak unaveně vypadá. Jako by za těch několik dní, co se neviděli, zestárl. V jeho veselém pohledu se odráželo něco smutného. Ošklivě se rozkašlal a dřív než se jeho dech stačil uklidnit, sáhl do kapsy pro krabičku cigaret. Zapálil si a spokojeně vydechl. „Neměl bys kouřit,“ než stačila dokončit větu, udělal to za ní: „nebo mě to zabije, já vím,“ ušklíbl se a vypadal jak patnáctiletej puberťák, kterej spolknul všechnu moudrost světa. Sall se rozesmála. „Měl bys teď vidět, jak se tváříš,“ i James se usmál, ale nebylo to tak upřímné, jak očekávala. „Co se stalo?“ jeho chování se jí nezdálo. „Jsem hrozně utahanej,“ položil krabici s bundou na zem a natáhl se na lavičku. Hlavu položil Sally do klína a zavřel oči.

V pravidelném intervalu si přikládal ke rtům cigaretu, aby si potáhl. Sall mu přejížděla ukazováčkem po unavené tváři, když se její ruka přiblížila k linii jeho vlasů, napomenul ji, ať ho nerozcuchá. Dokouřil, nedopalek odcvrnknul daleko od místa, kde seděli. Vzal Sallyinu ruku do své a přiložil si ji na ústa. Políbil ji do dlaně. „Ani nevíš, jak je mi s tebou dobře,“ povzdychl si a v jeho hlase bylo náhle tolik bolesti a úzkosti, že jí to téměř vehnalo slzy do očí. Něco jí unikalo, ale nevěděla co…