Moonlight shadow

V Sally se okamžitě rozbouřily dva naprosto rozdílné pocity. Na jednu stranu měla hroznou radost, že se za ní její nejlepší přítel konečně přišel podívat, na stranu druhou se cítila provinile za to, co mu udělala v předvečer svého zranění. Zachovala se jako chladnokrevná potvora, pohrávala si s jeho city a to si opravdu nezasloužil. Dívala se svému příteli přímo do očí. Jamesovi neunikla náhlá změna ovzduší v pokoji. „Myslím, že bychom se měli rozloučit,“ zašeptal Sally do ucha a políbil ji na tvář. „Děkuji,“ mrkla na něho a James chápavě kývl hlavou. Protáhl se z pokoje kolem kovboje, který mu nehodlal uhnout z cesty.

Trent ještě dlouhou chvíli postával mezi dveřmi, než mu Sall připomněla, že do pokoje táhne. Udělal krok dovnitř a zavřel za sebou dveře. Chladný výraz v jeho očích se jí ani trochu nezamlouval, vzadu na krku ji naskočila husí kůže, když si uvědomila, že na ni hledí jako na cizího. „Trente?“ oslovila ho, jak nejněžněji dokázala. „Jsi úplně stejná jako můj bratr,“ jeho slova ji šlehla stejně ostře jako rána bičem. „Jak to můžeš říct?“ do očí se jí začaly vkrádat slzy. „Doufám, že jsem tě jako hračka pobavil,“ zamračil se. Obočí se mu stáhlo do tvrdé linie. Sally si znechuceně odfrkla. „Nic jsem ti neslibovala Trente, ty sám si nejlépe věděl, jak to mezi mnou a tvým bratrem je. Myslíš, že jsem to tak chtěla? Že mě opravdu bavilo si s tebou pohrávat?“ dlaní si otřela první slzu stékající po její tváři. Nerada ukazovala své city před ostatními. „Já nejsem stejná jako Ron, ten kdo mi ho teď připomíná, seš ty. Oba dva jste mi dokázali ublížit ve chvíli, kdy jsem to nejmíň potřebovala,“ zvýšila hlas. „Já jsem ti nikdy…“ chtěl se ohradit tím, že jí nikdy neublížil, ale Sall se nenechala přerušit. „Vykašlal ses na mě Trente, jak dlouho už ležím tady v tý zatracený nemocnici? Už to bude skoro týden, takže tady na mě nehraj chudáčka, kterýmu jsem ublížila. Jedinej, kdo se na mě nevybod, byl naprosto cizí kluk, kterýmu bych mohla být úplně volná a víš co? Chodí za mnou každej den, ne proto, že to po něm chci, ale protože ho baví povídat si se mnou. Nechodí za mnou proto, aby mě dostal do postele,“ poslední větu pronesla ostřeji, než původně chtěla. „Vypadni Trente, nejsem zvědavá na žádné výčitky, mám svých vlastních víc než dost. Kvůli tomu si sem chodit nemusel.“ odmlčela se, aby se nadechla. „Sall já…“ najednou ztratil řeč. „Vypadni Trente, je mi z tebe zle, nechci tě už ani vidět!“ „Sall…,“ ani jeho prosebný hlas ji neobměkčil. „Prosím tě, odejdi,“ po tváři se jí koulely další dvě slané krůpěje. Pevně sevřela víčka, když znovu otevřela oči, byl pryč. Zůstala úplně sama. „No to je povedlo,“ zabručela si pro sebe.

Přetočila se na druhý bok a přetáhla si peřinu přes hlavu. Tiše vzlykala. Cítila se příliš sama, příliš opuštěná, než aby to v sobě dokázala udržet. Pod polštářem ji zavibroval mobil. Dřív než se podívala na displej, jí bylo jasné, kdo píše. Podívala se na náhled zprávy – no jistě Trent se omlouvá, že to tak nemyslel. Rozhořčeně se zvedla z postele. Po jedné noze přeskákala k oknu. Rychle ho otevřela a vyhodila mobil ven. Na několik vteřin jí zaplavil pocit vítězství a jistého zadostiučinění. Přístroj pád ze třetího patra pochopitelně nepřežil, na chodníku se roztříštil na několik kousků. Už ve chvíli, kdy spatřila zadní krytku odskočit od rozlámaného přístroje, svého činu začala litovat. Z výklenku u dveří někdo vykoukl a podíval se nahoru. Proti ostrému slunečnímu svitu musel přimhouřit oči, aby na Sall pořádně viděl. „Copak? Špatné zprávy?“ přiložil si ruku k čelu, aby se dlaní aspoň trochu ubránil ostrým paprskům. „Víš, že si mě mohla zabít? Zrovna jsem si chtěl jít koupit noviny,“ napomenul jí s hranou zlobou. „Lžeš,“ polkla další vzlyk. „Jak to můžeš vědět?“ ozvalo se ze spodu. „Ještě si nedokouřil,“ připomněla mu. „No sice jsem chlap a ti jak známo nezvládají více věcí najednou, ale jít a kouřit při tom? Nesmíš mě tak podceňovat.“ Sall se rozesmála. Za těch pár dní, co se s Jamesem znali, si ho velice oblíbila, i když měl i své stinné stránky… „Chceš něco přinést?“ zeptal se. „SIMku prosím,“ chtěla na něho udělat prosebný obličej, ale pak si uvědomila, že by to z té výšky stejně nebylo poznat. „No jasně,“ pronesl vševědoucím tónem.

Sall se vrátila do postele a vytáhla z nočního stolku MP3, kterou jí James půjčil. Ráda poslouchala hudbu, kterou tam měl staženou, i když neměla nejmenší tušení, co to je. Melodická klavírová skladba ji uklidňovala podobným způsobem jako vůně sena. Už se jí začínalo stýskat po domově, nikdy dřív nebyla z ranče tak dlouho, pokud nepočítala výjezdy na pastviny. Chybělo jí pravidelné oddechování koní, jejich jemná srst, stýskalo se jí po Texovi a po jeho postrkování, když se dožadoval jablka, které měla v kapse. I tvrdá práce, kterou většinu času proklínala, jí začínala scházet. Popotáhla a utřela si nos. Slyšela vrznout pokojové dveře, tak si rychle otřela oči a nasadila falešný úsměv.

„Vážně si myslíš, že to vypadá jako úsměv?“ James pobaveně zvedl jedno obočí, automaticky se posadil na opuštěnou postel vedle Sally. „Snaha se cení ne?“ její hlas byl zastřený pláčem. „Nevěděl jsem, že rančerova drsná dcera může brečet,“ snažil se jí rozesmát a docela se mu to dařilo, Sall se sebe vyloudila podivný zvuk, který nedokázala zařadit. „To ještě brečíš nebo už se směješ?“ zamračil se a zamyšleně si jí prohlížel. „Já nevim,“ vzdychla a z očí se jí vylily další slzy. „Ty si prdlá,“ přesedl si vedle ní a vzal ji do náruče. „Pojď ke mně,“ pevně si jí přivinul na hruď. Sall si spokojeně oddechla. V nose jí zašimrala jeho mužná jemně kořeněná vůně, nebyla si jistá, jestli je to parfém nebo jeho pokožka, ale líbilo se jí to. Obtočila mu ruce kolem pasu a opatrně položila svou zlámanou nohu přes tu jeho. „Hmmm, to je příjemné,“ zabručel spokojeně James. „Moc si na to nezvykej, mám slabou chvilku,“ napomenula ho a ještě víc se zavrtala do jeho teplé náruče. Všechny starosti se rozplynuly. Byl tu jen on a příjemné teplo, vycházející z jeho těla, které ji hřálo až na duši.

Sally se přistihla, že se jí přivírají víčka. Musela rychle vymyslet nové téma k hovoru, aby předešla trapnému okamžiku, kdy se probudí a jeho značkové tričko od ní bude oslintané. Palcem a ukazováčkem levé ruky si protřela oči, druhou ruku téměř necítila, protože ji měla zaklíněnou pod Jamesem. Snažila se vyprostit z toho sevření, konečně se jí ruka trochu uvolnila a mohla se posadit. James se ani nehnul. Spokojeně oddechoval, měl zavřené oči, zřejmě během té chvilky usnul. Všimla si tmavých stínu lemujících jeho spodní víčka. Teprve teď si uvědomila, jak unaveně vypadá, i přesto se jí ale líbil. Opatrně vytahovala svou ruku z pod jeho zad, už jí v ní pomalu ale jistě začínali bloudit mravenci. James sebou vylekaně škubnul. „Promiň, nechtěla jsem tě probudit,“ zašeptala.

Zmateně se rozhlídl po místnosti. „Sakra, kolik je hodin?“ Sall se automaticky natáhla k nočnímu stolku, pak si uvědomila, že nemá, jak to zjistit. „No, nevím místo hodinek jsem vždycky používala mobil,“ smutně pokrčila rameny. James sáhl na pouzdro za opaskem a vytáhl mobil. „Sall, omlouvám se, ale musím jít,“ spěšně rozebral svůj mobil a vytáhl z něj simku. „Na, vem si ho, sice je už trochu jetej, ale umí toho dost,“ Sally nechápavě vykulila oči, byl to jeden z nejnovějších modelů Sonny Ericsson a rozhodně nepatřil k nejlevnějším. „To nemůžu,“ skoro se začervenala. „No tak Sall, pár dní zřejmě nebudu mít čas se zastavit, tak bych byl rád, kdybych ti mohl zavolat,“ šibalsky na ní mrknul. Jeho rošťáckému výrazu se dalo jen ztěžka odolat. „Dobře, až si koupím jinej, tak ti ho hned vrátím, jo?“ „Jasně, tady máš totiž spoustu možností k nakupování,“ pobaveně na ní vypláznul jazyk. „Měj se,“ přejel jí dvěma prsty po tváři, ač to bylo nevinné gesto, nyní jim připadalo až příliš intimní. Sall se utápěla v jeho uhrančivém pohledu. Téměř zapomněla, jak se dýchá. Stačilo se jen trochu naklonit, aby mohla ochutnat krásu Jamesova polibku, jeho pěkně vykrojené rty ji k tomu přímo vybízely. Přiblížil se, jen kousek, dával jí čas, nechával to rozhodnutí na ní. Cítila na tváři jeho teplý dech, voněl po mátové žvýkačce a po tabáku.

Zavřela oči. Jejich rty se setkaly. Zpočátku se jí sotva dotýkal, ale jakmile se ujistil, že se mu nebrání, zajel jí rukou do vlasů a přitáhl si ji blíž. Sall měla pocit, jako by pro sebe byla jejich ústa stvořená. Tep se jí zrychloval úměrně s naléhavostí, jaká se do jeho polibků vkrádala. A pak se bez varování odtrhl. „Už vážně musím,“ ukazováčkem jí pohladil špičku nosu. „Budeš mi chybět,“ vydechla Sally ještě omámená vášní, která z něho vyzařovala. Ještě jednou se k ní naklonil, ale ne proto, aby jí políbil, ale aby jí něco zašeptal do ucha. „Já vim,“ usmál se samolibě. Vypadal u toho ďábelsky a přesto roztomile.