Moonlight shadow

Čím je budoucnost bez minulosti? Vzpomínky na pocity lásky a zrady byly mou pevnou součástí. V tuto chvíli mi krvácelo srdce žalem. Láska, která zdála se býti pohřbená a zapomenuta, se nyní připomněla v té nejbolestivější podobě.

Pevně jsem sevřela v ruce rám okna, až se ozval zvuk prasknutí. Po tváři mi stékala jedna jediná slza. Hleděla jsem oknem ven, ale nevnímala jsem svět za sklem. Před očima se mi odvíjel příběh, který se započal před třemi stoletími.

Vzpomínala jsem na to naivní a důvěřivé děvče, kterým jsem byla. Z hlubin mysli na povrch vyplouvaly téměř dětsky nevinné plány na šťastnou budoucnost. Na budoucnost po boku milované bytosti. Na kupu dětí a jejich radostný smích ozývající se starobylým sídlem.

Hořce jsem se zasmála a opřela si čelo o tabuli skla. Z koutku oka mi vyklouzla další mírně narůžovělá slza. Stalo se to tak dávno…

Psal se rok 1750 a já se konečně cítila jako dospělá. Vždyť jsem právě oslavila své sté narozeniny. Cítila jsem se tak plná schopnosti se o sebe postarat. Spřádala jsem své naděje na lásku.

S Lucasem jsme se znali již velmi dlouho. Byla jsem tichým společníkem budování jeho společenského postavení. Pocházel z nuzných poměrů, ale mě to nevadilo. Možná by jste si mohli myslet, že prostředí, ve kterém vyrůstal, zatvrdilo v něm cynika. Nebyla to však pravda. Jistě, byl cílevědomým, ale hnala jej láska k rodině. Snaha opatřit jim lepší budoucnost.

Můj otec neschvaloval naše přátelství, ovšem věděl, že já jako princezna, znám své místo a vím, co se patří. Takže mi nezakazoval se s Lucasem vídat. Lásce se ovšem poroučet nedá a tak se z nás stali milenci. Tajně jsme se vykrádali společně do nejzazšího kouta zahrady kolem panství, kde stál za hustými keři téměř zapomenutý dřevěný altán. Nacházeli jsme tolik společného v názorech nejen na život. Oba jsme si naivně plánovali svou společnou budoucnost. Doufali jsme, že v okamžiku, kdy se Lucasovi podaří získat místo v otcově osobní stráži, že našemu vztahu nebude již nic bránit v cestě a snad by nám bylo i dopřáno sluchu ke společné budoucnosti. Jak moc jsme se ovšem zmýlili.

Nejen, že otec Lucase nepovýšil, ale zdálo se, že přijde i o post již vydobytý. Taková nespravedlnost, a to jenom proto, že jeho kořeny nebyly šlechtické a on miloval královskou dceru. Zakázal nám jakýkoliv stýkání. Dokonce mě zavřel jako svého osobního vězně v mých komnatách, než nabudu rozumu, jak říkal.

Má vůle však byla silnější a tak se mi občas podařilo vykrást ven s pomocí služebných a alespoň na malý okamžik spočinout v náručí své lásky. Věděli jsme, že nebylo myslitelné, abychom společně utekli a tajně se vzali. Oba jsme byli vázáni svou krví. On měl povinnosti ke své rodině a já k celému upířímu světu.

Na den, kdy se Lucas rozhodl vzít osud do svých rukou si pamatuji tak zřetelně. Tehdy se mi opět složitě podařilo utéct přísnému dohledu stráží a já pociťovala takovou radost, že budu moct opět pocítit Jeho pevné objetí.

Bylo již docela šero a já přes sebe měla přehozen tmavý tenký pláštík z krajky tak, abych nebyla tolik nápadná.

Došla jsem k altánku. Lucerna byla již zapálená. Moje zlatá Beth. Pomáhala mladé lásce. Byla mou chůvou i mou nejlepší přítelkyní.

Myslela jsem, že už na mě bude Lucas čekat, ale zarazila jsem na prahu. Můj milý zde nebyl. Vešla jsem tedy dovnitř. Byla jsem si docela jista, že je to jen otázka pár minut, než se budu moc opět nadechnout jeho opojné vůně.

Čas ovšem plynul a já začala nervozně přecházet prostorem altánku. Byl slyšet jenom šustot látky mého oděvu a klapot mých střevíčků. Začínala jsem již propadat panice, když se v tu chvíli Lucas vynořil ze tmy večera. Přistoupil ke mně a pevně mě sevřel v náručí. Ochotně jsem se o něj opřela a přijímala ty malé důkazy lásky. Jeho rty byly jako stvořené k líbání těch mých. Radost mísící se se zoufalstvím probíhala našimi těly.

Přesto jsem ze své lásky cítila zvláštní zuřivost, kterou útočil na má ústa. Něco bylo jinak. Jakoby se….

Odtáhl se ode mě a opřel si své čelo o mé. Měla jsem pocit, že je něco špatně.

„Má paní, takto to již dále není možné. Není možno se nadále vykrádat každou noc. Nehodí se to pro Vás, má lásko.“ Nadechl se a já v ten okamžik stála osamocená. Postavil se zády ke mně a jeho zrak se upíral do černoty noci. Učinila jsem k němu pár váhavých kroků.

„Co se stalo? Můj pane. Jsem si jista, že jinou možnost než tuto nám život nenabízí. A ten křehký cit mezi námi… to je to nejdůležitější.“ Přistoupila jsem až k němu. Dotkla jsem se rukou jeho paže. Zklamala mě jeho reakce. Mírně sebou cukl a odtáhl se. Bolest, která naplnila mé srdce, byla tak ostrá. Trhavě jsem se nadechla.

„Já jsem ovšem již nalezl způsob, jak celou situaci vyřešit.“ Najednou jeho hlas zněl tak chladně. Otočil se ke mně a pohlédl mi pevně do očí. Vůbec se mi nelíbilo, co jsem v nich zahlédla.

„Lucasi…snažně prosím…“ začalo mě mrazit z jeho pohledu.

„Dnešní noc je již tou poslední, kdy se vidíme má paní. Učinil jsem pevné rozhodnutí, s ohledem na věčné odmítání Vašeho pana otce, a přidám se na stanu mocného Adara. U něj mě čeká post, kterým zabezpečím budoucnost svou i své rodiny.“ Zděšeně jsem hleděla do tváře upíra, který byl až do současných dnů tím nejdůležitějším v mém žití. Jakoby se mi změnil před očima. Odhodlání zradit bylo tak pevně vepsáno v jeho rysech.

„Můj pane….to přeci není myslitelné. Můj otec Vás zničí. Co se stane se mnou? Pomyslel jste na to?“ Nedokázala jsem si představit, že ztratím své srdce, svůj život.

„Má paní, přeci můžete odejít se mnou. Opravdu Vám záleží na někom, kdo Vám nepřeje lásku a štěstí?“ Kdy se tak změnil?

„Jak to můžete říct? Je to můj otec. Záleží mu na mě. Miluje mne. Vím, že mu nejspíš nikdy nebudu moct plně odpustit jeho postoj k naší lásce, ale Vy přeci nemůžete jenom tak odejít a složit slib věrnosti nepříteli.“ Srdce mi pukalo v hrudi, když jsem zahlédla problesknout nenávist v jeho již téměř černých očích. Najednou mi došlo, že to nebylo jenom o naší lásce, ale i jeho hrdosti. Tím, jaký měl můj otec k němu přístup, zpečetil celý můj život.

Najednou přede mnou Lucas poklekl a pevně uchopil mé ruce do svých dlaní. Naléhavost v jeho pohledu byla téměř hmatatelná.

„Odejděte se mnou Lio…prosím.“ Dovolil si tak intimní oslovení. Jeho hlas překypoval láskou, zoufalstvím a bolestí, kterou jsem pociťovala sama.

„Dovolte mi učinit Vás šťastnou. Dovolte nám žít spolu a svobodně. Dovolte naplnit nám naše sny.“ Sklopila jsem zrak a upřeně sledovala naše spojené ruce. Představa, že je držím naposledy, mi rozlomila srdce definitivně.

Věděla jsem, že to kým jsem, mi nedovolovalo učinit co, po čem toužilo mé srdce. Zodpovědnost, jež mi do vínku dala má krev, byla silnější než láska. Byl to krutý žert osudu, ale byla to skutečnost, kterou jsem nemohla pozměnit. Nebylo mi dovoleno milovat tohoto muže, jenž mi právě v tuto chvíli s veškerou nadějí předával celý svůj život.

Z koutku mi vyklouzla mírně narůžovělá slza. Její pomalá cesta po mém líci jako by odpočítávala poslední chvilky mého šťastného já, mé lásky, mých naivních iluzí. Nemohla jsem přijmout ten dar. Nemohla jsem mu na oplátku nic věnovat.

Klesla jsem na kolena před svou lásku, vymanila svou dlaň z jeho pevného sevření a přiložila ji na jeho dokonalou tvář. Objížděla jsem prsty pevné kontury jeho nádherných rtů. Dotkla se něžně jeho obočí. Pak jsem se nadechla a opatrně se dotkla jeho rtů těmi svými. Na malý okamžik se zdálo, že se mi mé políbení neopětuje, ale hráz se přelomila a Lucas mě strhl na svou pevnou hruď.

Náš polibek hraničil s hrubostí. Snažili jsme si zapamatovat si chuť toho druhého. Oba jsme věděli, že toto je poslední políbení. Poslední dotyk, poslední slova lásky.

Prudce se ode mě odtrhl a já jenom jakoby zdálky zaslechla jeho slova.

„Miluji Vás.“ A mě zůstaly jenom prázdné dlaně a zlomené srdce. Klesla jsem na zem. Pevně jsem zatnula dlaně a schoulila se do záhybů měkké látky. Mé tělo se začalo otřásat trhavými vzlyky. Nebyla jsem však schopná prolévat slzy. Upír mohl prolít jenom pár slz v nejvyšším myslitelném zoufalství a bolesti. A ta má nemohla být v tuto chvíli větší. I přesto si brázdila cestičku po mé tváři jediná osamocená slza zbarvená mou vlastní krví.

„Taky Vás miluji“ zašeptala jsem do ticha temnoty. Věděla jsem, že jej již nikdy více nespatřím…přidal se na stranu, kde bylo jisto, že jej políbí jednoho dne paní Smrt.

Bolest mě naplnila až po okraj a já měla pocit, že se rozpadnu na miliony kousků. A co bylo nejhorší? Přála jsem si, aby se to stalo. Abych se již více nemusela nadechnout….

„Lio…“ Dorian…ano, to pouto mezi námi. Něžně mě uchopil do své náruče.

„Co mi to vyvádíš. Pojď.“ Zarazil se při pohledu do mého prázdného pohledu. Pak mě políbil mě do vlasů. „Nastanou lepší časy sestřičko, neboj. Bude ti líp. A já tady budu pro Tebe…už navždy.“ A já věděla, že to myslí vážně. Byl vždy mou oporou.

Přitiskla jsem svou dlaň na sklo. Bolest mi trhala hrudník. Lucasi….již nikdy nic nenapravíme.

2.

Trhavě jsem se nadechla. Spěchala jsem k Dorianově domu. Musí vědět, co se děje. Copak nechal Bellu jenom tak samotnou? Napospas Chiaře a Scarovi? Mým tělem se rozlévala zlost. Nemohla jsem uvěřit, jak nezodpovědným byl.

Když jsem zastavila před jeho domem, prudce jsem vyběhla z auta a měla jsem na jazyku pěkně peprnou přednášku na téma Bellina bezpečí. Uklidni se trochu. Zhluboka jsem se nadechla ve snaze se uklidnit. A v tu chvíli jsem nabyla pocitu, že jsem dostala tvrdou ránu do hrudníku. Zalapala jsem po dechu. Křečovitě jsem zatnula ruce v pěst. S hlavou svěšenou jsem bojovala sama se sebou. Odmítavě jsem zakroutila hlavou. Ne, to nemůže být pravda. Ne… a přeci mé zrádné srdce zadoufalo.

Pohlédla jsem k domu. No tak holka, jdi. Přinutila jsem své nohy k pohybu. Mým tělem se začínala vlna po vlně rozpínat nenávist, umocněná láskou a zlobou. Má mysl byla naplněná vzpomínkami. Těmi zrádnými obrazy minulosti, které se mi usadily v srdci, a které jsem proti své vlastní vůli, uchovávala a opatrovala jako nejcennější poklad.

Ne, to přeci není možné. Není možné, aby tu byl. Něco muselo být špatně. Jen velmi stěží jsem donutila své omámené myšlenky zpracovat situaci i z jiného, a v tuto chvíli o tolik důležitějšího pohledu. To, že byl ON uvnitř domu nevěstilo nic dobrého. Opět jsem se zastavila a zaposlouchala se do zvuků v domě. Všude bylo až smrtelné ticho.

Nechtěla jsem si připustit, že by byl můj milovaný bratr v ohrožení, ale jiná varianta JEHO přítomnosti mě nenapadala. S mou myslí se ovšem neshodovaly mé pocity. Přeci jen to nebyl Dorian, kdo byl v nebezpečí. Tiše jsem se přikradla ke vchodovým dveřím, abych se s rukou na klice zarazila.

Nemusíš se obávat Lio. Jsem v pořádku. Rozezněl se mi myslí bratrův hlas.

Opravdu jsi? Tak co tu dělá ON? Nebyla jsem schopná ani pomyslet si jeho jméno. Zlomená a zrazená láska byla mou součástí již moc dlouho.

Vysvětlím ti to. Pojď dovnitř. Nevědomky jsem odmítavě zavrtěla hlavou. Dlouhé pramínky plavých vlasů se tím pohybem rozprostřely po mých ramenou. Ne, nechtěla jsem jej vidět. Věděla jsem proč. Zloba a nenávist získávaly v mém těle vrchu. Skončilo by to bojem. Nebyla jsem již tou naivní a křehkou Liou. Vlastně si na ni téměř nepamatuji. Hořce jsem se zasmála. Opravu nepamatuješ?

Najednou jsem zůstala stát v pruhu světla vycházejícího z otevřených dveří. Lidské oko by bylo schopno vnímat pouze siluetu, já pevně pohlédla do bratrových očí. Možná mě chtěl chlácholivě obejmout, možná se mi snažil jenom dodat odvahy, nevím,  ale já se zhluboka nadechla a pevně rozhodla vejít dovnitř a konečně tím pohřbít všechny zbytky naivních nadějí a láskyplných slibů.

Prošla jsem kolem Doriana a stanula tak před bytostí, kterou jsem milovala a nenáviděla stejnou měrou. Bytostí, která plnila mou mysl až moc dlouho. Vůbec se nezměnil. Naproti mně stála vysoká, mužná postava s dokonale krásným obličejem, jehož dominantou byly bezesporu černé uhrančivé oči. V těch při pohledu na mě zajiskřilo.

„Má paní.“ Uctivě se uklonil. Při omamném zvuku jeho hlasu jsem zatnula ještě pevněji ruce v pěst. Toužila jsem se k němu rozeběhnout a skolit ho na ta jeho proradná kolena. Srazit tu jeho drzost se tu objevit po tom všem, co nám provedl. Nadechla jsem se přes zuby.

„Vypadni.“ Z každé slabiky odkapávala nenávist, a přeci měla jemně obroušené hrany. „Okamžitě.“ Na svých zádech jsem ucítila chlácholivou dlaň svého bratra.

„Lio, je tady, protože přijal mé pozvání.“ Nevěřícně jsem se na něj pootočila. Nechtěla jsem mít Lucase v zádech. Nemohla jsem mu již důvěřovat. Nemohla jsem…

„To nemyslíš vážně.“ Můj hlas nabíral na razanci. Rychle jsem pohlédla na svou zrádnou lásku. „Fajn, takže dokud tady bude on, mě tu neuvidíš.“ Už už se zdálo, že proklouznu kolem Dorianova pevného těla, ale byl příliš rychlý. Zachytil mě za loket a úpěnlivě se mi zadíval do očí.

„Neudělal bych to, kdyby to nebylo životně důležité. Prosím Lio, poslouchej.“ Opětovala jsem jeho pohled.

Pojď, něco ti ukážu. Uchopil mou dlaň do své a mírně mě postrčil po obývacího pokoje. Na stole ležel list. Dorian jej uchopil prsty druhé ruky a podal mi ho. Za sebou jsem ucítila pohyb a já se v tentýž okamžik nadechla Jeho opojné vůně. Zrádné tělo se zachvělo pod tíhou vzpomínek. Kradmo jsem se podívala za sebe a střetla jsem se s jeho pohledem. Nedalo se vyčíst, čím se jeho mysl v tuto chvíli zaobírala, což mě znervózňovalo. Také vzpomínal na roky kdysi dávno? Nebo zase přemýšlel, jak mě zradit. Mezi zuby mi uteklo mírné zavrčení. Bože… co to se mnou je?

Čti. Dorianův hlas upoutal zpět mou pozornost. Zahleděla jsem se na papír před sebou. Nejprve jsem slova téměř nevnímala, ale jakmile jsem narazila na jména Noela a Sam, okamžitě jsem se přestala zabývat svými pocity a plně se soustředila na zbytek vzkazu.

Takže je Scaro drží u sebe? A proč je tady Lucas? Moc dobře oba víme, na které straně byl posledních pád století. To přeci nemůžeš myslet vážně.

„Lio, Scaro drží Sam a Noela v zajetí. Sama moc dobře víš, co to znamená. Naše šance zachránit je, jsou téměř nulové…“

„Ne, nějak to musí jít i bez jeho pomoci.“ Přerušila jsem Doriana a kývla hlavou k Lucasovi.

„Oba víme, že bez Lucasovy pomoci se nám Sam s Noelem nepodaří zachránit.“ Jakkoliv tento argument zněl logicky, mé srdce by mohlo vyprávět své.

Zadívala jsem se bratrovi do očí, a hledala tam tu důvěru v Lucasovu pomoc. Co ho přimělo k tomu mu věřit? Co ho donutilo věřit Tomu, kdo již jednou zradil?

„Ty mu opravdu věříš.“ Nevěřícně jsem zašeptala. „Můžeš mi říct, čím tě přesvědčil? Jaké bylo klíčové slovo, při kterém jsi si řekl, ano nezradí mě?“ Můj hlas přeskakoval rozrušením a jízlivostí.

„Lio, uvědomuješ si, že i Lucas je ten, který riskuje svůj život?“ Opravdu byl Dorian tak naivní?

„Neriskuje nic. To ty mu zcela bez důkazů důvěřuješ.“ Zlostí jsem se celá třásla.

„Má paní. Důvod, proč jsem zde, je snaha napravit vše, co jsem za svůj nuzný život zničil. Prosím jenom o možnost požádat o odpuštění.“ Slova pronesená něžným sametovým hlasem zazněla místností tak nečekaně, až jsem sebou cukla. Trhavě jsem se nadechla. Proč i po tom všem, má pouhý jeho hlas na mě takový účinek?

„Tu možnost jsi ztratil již před více než dvěma stoletími.“ Zazněla má chladná odpověď.

Dorian se najednou otočil a došel ke vchodovým dveřím. Nevěřícně jsem přihlížela jeho konání.

„Co si myslíš, že právě teď děláš Doriane?“ To přeci nemohl myslet vážně, že ne?

„Myslím, že je zde spousta věcí, které si musíte vy dva vyříkat. A já nechci být ten, který ti bude stát ve štěstí, pokud tomu rozmluva pomůže.“

„Jediný, kdo bude potřebovat štěstí je ON, aby z něj ještě něco zbylo, až s ním skončím.“ Nenávistně jsem bleskla pohledem po Lucasovi.

„To už je jen ve tvých rukou sestřičko. Jdu za Bellou. Myslím, že i za toto jsi mi chtěla vyčinit, mám pravdu?“ Pokynul mi rukou a byl pryč. Zlostně jsem zavrčela na teď již zavřené dveře. To si spolu ještě vyřídíme bratříčku.

Zhluboka jsem se nadechla. Nepomáhalo to vůbec ničemu. Hrdě jsem se otočila na svého milovaného nepřítele. Zabodla jsem se do jeho očí svým pohledem. Tvář se mi  zkřivila do posměšné grimasy.

„Tak se opět shledáváme. Mnoho se za tak staletí nezměnilo což?“ Ledové hrany  mnou vyřčených slov ho přiměly mírně přivřít oči.

„Hodně mě nenávidíš, že?“ Pronesl téměř neslyšně.

„Jestli tě nenávidím? A co jsi čekal? Že se tu po tom všem objevíš a já ti padnu naivně kolem krku?“ Prohrábla jsem si roztržitě vlasy. Znovu jsem se zadívala na list ve své dlani.

„Takže proč jsi zde? Ale pravdu…“ Ohlédla jsem se a zkoumavě jsem si prohlížela překrásné rysy obličeje, který jsem kdysi tak něžně hýčkala ve svých dlaních. Obličej, jehož rysy jsem doufala, ponesou i mé děti.

Učinil pár pomalých krůčků směrem ke mně.

„Ještě se přiblížíš a přísahám, že to bude to poslední, co jsi na tomto světě udělal.“ Přecedila jsem svou výhrůžku přes sevřené rty.

Lucas jenom obranně pozvedl dlaně, jako by mi chtěl dokázat, že není nebezpečný, že není ozbrojen. On ovšem nikdy nepotřeboval zbraně, aby mě srazil na kolena. V okamžiku, kdy se usmál a já na svém těle ucítila dotek jeho něžné dlaně, to bylo vše, co mu kdysi stačilo.

Teď tam jenom stál a upřeně mě sledoval. Jako když had odhaduje svou příští kořist.

„Tak sakra mluv. Proč teď? Proč jsi se tak najednou rozhodl, že získání mého odpuštění, je to, po čem tvé srdce nejvíce prahne?“ Nemohla jsem potlačit tu ironii v hlase.

Opět učinil krok směrem ke mně.

„Ty jsi mě neslyšel? Už ani krok, Lucasi.“ Při vyslovení jeho jména se zarazil. Obličejem se mu mihly vzpomínky. Svěsil ruce a zahleděl se na mě.

„Takže ty mi neodpovíš…“ zmlkla jsem, protože se stalo během zlomku sekundy až moc věcí najednou. Lucas se prudce pohnul směrem ke mně a já neměla najednou šanci jakkoliv se bránit. Jenom instinktivně jsem se nakrčila, abych mohla alespoň trochu odrazit jeho útok.

Já jsem to věděla. Tušila jsem, že zaútočí. S jeho silou jsem ovšem nepočítala. Lucasovo tělo narazilo do toho mého, jako když rychlík v plné rychlosti narazí do nevinné laně. Nebyla bych ovšem dcerou krále nadarmo, kdybych hluboko v sobě nevykřesala základní pudy sebezáchovy. Padala jsem pozadu a již v letu jsem se snažila mírně nakrčit. Můj manévr se mi nějakým zázrakem podařil a já dokázala Lucase přehodit přes sebe. Okamžitě jsem se ze zad přetočila do dřepu a upřeně sledovala, co můj protivník provede dál.

„Věděla jsem, že se ti nedá věřit.“ Lucas jenom zlostně zavrčel.

„Ty moc dobře víš, proč jsem tady, i když si pravdu nechceš připustit.“ Pomaličku se kradl kolem mě. Ustupovala jsem opačným směrem. Musím říct, že prostor obývacího pokoje nám neposkytoval právě nejlepší manévrovací podmínky.

„Když našel Dorian Vyvolenou, Scaro rozhodl, že se jí máme zmocnit.“ Studoval pečlivě každý můj pohyb.

„Vím, že si myslí, že díky ní získá nesmírnou moc. Moc, která se nakonec stejně obrátí proti němu samotnému.“ Opět jsem se posunula o jeden krok. Potřebovala jsem se dostat ke své zbrani.

„Upřímně, opojnost spolupráce se Scarem mnou prostupovala pouze v počátcích. Již je to dávno, kdy jsem měl pocit, že jsem Někým.“ Jeho hlas zhrubl.

„Již je to hodně dávno, kdy jsem přišel na to, že jsem mnohem více ztratil, než získal.“ To mě zarazilo. Zkoumavě jsem pátrala v jeho pohledu. Toužila jsem vyčíst to, co jsem snad slyšela někde v pozadí jeho slov.

„Stále tě chovám ve svém srdci Lio.“ Opět zaútočil. Tak tak jsem máchla rukou po zbrani a kotoulem jsem  se mu uhnula. Postavila jsem se na druhé straně místnosti.

„Tak proto na mě teď útočíš? Protože mě miluješ? A jak ti můžu důvěřovat, že mi nelžeš?“ Pohrdavě jsem se na něj zadívala.

„Neutočím, jenom se snažím o to, abys mě v klidu vyslechla.“

„A kde jsi nabral vědomí, že tě celou dobu neposlouchám?“ Mužská ješitnost.

„Takže to je to, co děláš? Posloucháš? A proto jsi celou dobu očkem pošilhávala po své zbrani?“ Překvapeně jsem se nadechla. On celou době věděl, že se snažím dostat ke zbrani, ale nechal mě.

„Má paní… prosím. Dorian měl pravdu, je toho hodně, o čem si musíme promluvit.“ Vjel do mě vztek. Musíme? Měli jsme je myslím mnohem lepší čas.

„Nemyslím. Vše co vím a co jsem potřebovala slyšet, mi stačí. Otázka je, co tady v tom případě ještě děláš.“ S mečem v ruce jsem se postavila hrdě svému protivníkovi. Ten v tom rozeznal pobídku k boji. Jenom nepatrně zavrtěl hlavou.

„Nejsi přeci zbabělec Lucasi. Víš moc dobře, že ten boj musíš přijmout.“ Byla jsem na sebe v tu chvíli tak pyšná, protože můj hlas nebyl podepsán strachem, který jsem cítila.

„Jak si přeješ má paní.“ Pokorně se přede mnou uklonil. Jeho ruce ovšem zely prázdnotou.

„Nečekej, že s tebou budu bojovat v takto nerovném souboji.“ Znechuceně jsem na něj pohlédla. V jeho očích zajiskřilo.

„Jak myslíš Lio.“ Opatrně se natáhl za sebe a já si mohla všimnout opřeného koženého vaku o stěnu, který v sobě ukrýval jistě velmi ostrou čepel.

„Nebylo by vhodnější přemístit se někam, kde je více prostoru?“ Posměšně prohlásil Lucas.

Nepatrně jsem přikývla hlavou a naznačila mu, kde máme vchodové dveře.

„Host první.“ Lucas se jenom pousmál, otočil se ke mně zády a vykročil nechráněn z pokoje. Zůstala jsem jenom zaraženě zírat na místo, kde ještě okamžikem byl. Naznačil mi, že mi důvěřuje. Nečekal, že bych byla schopná tak zákeřného činu a napadnout ho zezadu. Nebo mě možná jenom chtěl vyprovokovat.

Vydala jsem se za ním před dům. Sestoupila jsem z terasy pár schůdků dolů a zastavila se přímo naproti něj.

„Tak se ukaž lásko, co vše umíš.“ Pronesl směrem ke mně.

„Jak se opovažuješ? Už je to moc dávno, kdy jsi mě mohl takto důvěrně oslovit. Moc dávno.“ Razantně jsem uchopila rukojeť meče.

„Minulost se může přerodit díky přítomnosti v budoucnost.“ Pronesl památná slova mých předků. To bylo již příliš.

Zaútočila jsem. Jak naivní doufat, že porazím nejlepšího Scarova pěšáka. Již po pár nárazech čepelí našich zbraní, mi bylo jasné, že nemám sebemenší šanci. Byla ve mně ovšem krev bojovníků a nehodlala jsem se vydat zadarmo.

V jednu chvíli však, když jsem provedla prudší otočku, než jsem měla v plánu, jsem překvapeně švihla mečem a vzduch kolem nás se naplnil vůní jeho krve. Zděšeně jsem sledovala, jak se mu látka na levé paži zbarvuje. Lucas byl v první chvíli překvapen stejně jako já, načež se nocí rozeznělo jeho vrčení.

„Tak a dost hraní.“ V jednu chvíli jsem na něj vyděšeně koukala a ve druhé jsem byla přišpendlená pod tíhou jeho těla k zemi. Meč mi vypadl ze sevřené dlaně a já byla najednou podivně bez energie. Zavřela jsem oči a odvrátila obličej od jeho planoucího zlobou.

„Ukonči to prosím… co nejrychleji.“ Nebyla to zbabělost, která cloumala mým tělem. Byly to desetiletí potlačovaného žalu, bolesti, lásky a nenávisti.

„A to je vše? Jen tak lehce se vzdáte má paní?“ Pochybovačně jsem se na něj znovu podívala. Propaloval mě uhrančivýma, černýma očima. Snažil se mě vědomě vyburcovat.

„Ty máš přeci na víc. Umíš bojovat lépe, než jsi mi tu zatím ukázala. No tak, princezno, vstávej.“

Když jsem se mohla volně nadechnout, Lucas postával kousek nade mnou.

„Co to má znamenat?“ Jeho chování jsem nechápala.

„Ty moc dobře víš. Je to v tobě. Všechna ta zlost a nenávist. Musíš jí dovolit, aby vedla tvé výpady.“ Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. To je přeci špatná taktika. Nemůžeš se nechat vést svými city. Ale bylo přeci tak snadné nechat se ovládnout vším, co se ve mně za ty roky nahromadilo.

Pomaličku jsem vstala a hrábla po své zbrani. Když jsem se postavila naproti němu v bojovém postavení, nechtěně jsem se zadívala na jeho paži.

„Co ruka?“

„Nestarej se co dělají rány nepřítele. Zajímej se jenom o to, abys sama neinkasovala podobné.“ On mě tu trénoval.

Zlostně jsem na něj zavrčela. To je do nebe volající.

„Tak se mi to líbí.“

„Nebude se ti líbit to, co z tebou provedu.“ Přecedila jsem přes rty.

Opět jsem na něj zaútočila, a tentokrát jsem do svých výpadů dávala celé své bolavé a rozlomené srdce. Naše meče se o sebe vzájemně odbíjely a já se snažila najít sebemenší skulinku v jeho postoji.

„Sakra bojuj Lio. Přestaň si hrát a konečně začni bojovat.“ Provokoval mě k dalším a dalším výpadům Lucas.

V jednu chvílí, kdy jsem na něj zaútočila, jsem ale projevila až neuvěřitelnou nešikovnost a ostří jeho meče minula mou krční tepnu jenom o vlásek.

„Bože…“ Lucasův meč dopadl vedle něj a on postoupil krok ke mně.

„Stůj.“ Špička meče se mu zabořila do hrudníku.

„Tak mě zabij, jestli máš dost odvahy a odhodlání. Skonči to. Máš jedinečnou příležitost. Vím, že jsi silná a že to dokážeš. Dokážeš zabít.“ Přerývavě jsem se nadechovala. Jeho oči jiskřily pobídkou.

Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Ne…

„Ne… jdi. Vypadni odkud jsi přišel a už se nikdy nevracej.“ Ustupovala jsem od něj zpět k domu.

„Nebude to tak jednoduché lásko.“ Nocí se rozezněl jeho hlas a já se v tentýž okamžik ocitla pevně svíraná v jeho náručí. Rukou, která ještě před malou chvíli svírala meč, jsem mu chtěla vlepit facku, ale svým pohybem jsem upoutala Lucasovu pozornost k něčemu, co mělo být před jeho zraky navždy skryto.

„Ty ho ještě stále nosíš…“ vydechl mi tiše do obličeje. Zvrátila jsem omámeně hlavu. To, jak na mě působil, nebylo fér ani trochu.

Vzal do prstů řetízek, který jsem nosila na své šíji, snad celý život. Na jeho konci se houpal malý stříbrný kroužek, ozdobený oválným safírem, jemuž po stranách dělaly společnost dva diamanty. Byl nádherný. Byl to Liin zásnubní prsten.

„Pusť.“ Zlostně jsem sebou trhla. Nedocílila jsem však ničeho. Lucas si mě jenom blíže přitáhl do náručí.

„Říkala jsem snad jasně, abys mě pustil.“ Ovšem tón mého hlasu nebyl ani zdaleka tak razantní, jak jsem si přála.

„Slyšel jsem.“ Jeho hlas mi najednou přišel podivně zastřen. Až pozdě jsem si uvědomila, co chce udělat. Upustil řetízek i s prsten, který si opět našel své místo v úžlabině mezi mými ňadry a vpletl své prsty do záplavy mých plavých vlasů.

Ochromeně jsem se utápěla v pohledu temnějším než noc kolem nás. Přísahala bych, že jsem slyšela jiskření, které kolem nás probíhalo ve chvíli, kdy se naše rty po dlouhých desetiletích opět setkaly.

Stále jsem si pamatovala jemnou konturu jeho horní rtu. Stále jsem měla na jazyku tu opojnou chuť jeho rtů.

Prober se Lio. Tohle přeci nejde. Mou myslí se rozezněl hlas rozumu. Zase nade mnou získal převahu. Prudce jsem se od něj snažila odtrhnout, ale držel mě pevně. Začala jsem tedy pěstičkami vší silou bouchat do jeho pevného hrudníku. Nechtěla jsem pustit jeho dorážející jazyk do svých úst. Nemohla jsem přeci jenom tak podlehnout svému tělu a jeho milostnému umu.

Opustil mé rty a já zadoufala, že nakonec vyslyší mou snahu vymanit se mu z náručí. Neměl to ovšem v úmyslu. Na krku jsem ucítila jeho dech.

„Opravdu chceš, abych přestal? Tvé tělo říká něco jiného.“ Přejel mi druhou rukou po zádech a pevně uchopil můj zadeček. Zoufale jsem se snažila potlačit sten. To není přeci možný. Nemůžu se mu poddat. Zasloužil by ztrestat a ne získat si zpět mé tělo i srdce.

„Tak chceš?“ Přejel mi jazyk přes tepnu. Bože.

„Prosím…“ nakřáplým hlasem se jej zaprosila, aby přestal. Ale mé tělo vydávalo zcela opačné signály.

„Ano? O co prosíš… řekni mi to.“ Proč musí kruci ti chlapi přesně vědět, jak nás dostat? Moje kolena pomaličku vypovídala službu a já místo bušení do jeho dokonalé hrudi, jsem se pěstmi zachytila jeho košile.

„Lucasi, to přeci nemůžeme. To nejde.“ Snažila jsem si pročistit mysl, ale nešlo to. Tělo oprášilo vzpomínky a dožadovalo se skutečnosti.

„Můžeme a myslím, že nám to jde přímo čítankově.“ Cítila jsem, jak se mi tělem rozlévá teplo. Bože, ještě se tak červenat.

„Lucasi, ne…“ nestihla jsem říct cokoliv dalšího. Opět mi zakryl ústa těmi svými v žádostivém políbení. Můj počáteční odpor se pomaličku rozplýval jako pára. Poslední zbytky rozumu se snažily ještě vzedmout jakýkoliv pokus o odpor, ale mé tělo bylo mým momentálním pánem a nedalo si poroučet.

„Má paní…“ omámeně jsem otevřela oči, abych mohla zjistit, že jsem se nějakým záhadným způsobem ocitla v pokoji. Něžně mě položil na ohromnou pohovku. Ještě stále máš možnost to zastavit. Jistě a kdo po tom touží?

Zahanbeně jsem sklopila oči pod tíhou jeho touhou potemnělého pohledu.

„Ne dívej se na mě.“ Jemný příkaz jsem hodlala ignorovat. Nebude mi říkat…

„Prosím…“ zašeptal. Tak a kde jsem byla?

Prohlížela jsem si jej z pod řas. Byl nádherný. Jeho dokonalá tvář, smyslná ústa a světlé prameny vlasů, které mu padaly do obličeje. Sklonil se nade mnou.

„Jsi pořád stejně krásná, jak jsem si tě uchovával ve svých vzpomínkách.“ Něžně mě pohladil po tvářích. Začal se ke mně sklánět. Prudce jsem se posadila na pohovce a proklouzla kolem něj.

„Má paní…?“ zmateně se ohlídl za mnou.

„Koupel?“

3.

Přirazil mě na chladnou kachlíkovou stěnu koupelny. Bože. Připadala jsem si tak smyslně hříšná. Zvrátila jsem hlavu a nastavila obličej mazlivým pramínkům vody, která na nás dopadala ze sprchy, kterou pustil. Vítala jsem jsem pocity, které ve mně teplá voda vyvolávala.

Lucasova dlaň si razila cestu přes bříško k lemu tílka, které už v tuto chvíli bylo zcela zmáčené a bílá látka spíše zdůrazňovala, co měla ukrývat.

Jeho ústa mi přejela před hranu čelisti a já cítila špičku jeho jazyka na oušku.

„Celá se chvěješ…“ smyslnost, která na mě zaútočila z jeho hlasu, mi téměř podlomila kolena. Křečovitě jsem zabořila prsty do jeho pevných paží. Už je to moc dlouhou, kdy se mě takto dotýkal. On… můj první, můj jediný. Láska i nenávist mého života.

Jeho ústa vyhledala má v dráždivém polibku. Nemohla jsem se nabažit jeho opojné chuti. Vyzývala jsem jeho jazyk ke smyslnému tanci. Mírně mi zasténal do úst, načež se ode mě odtrhl.

„Ty mi dáváš… princezno.“ Pohlédla jsem do jeho očí. Spokojeně mu v nich jiskřilo.

„Můžu?“ Zatahal za lem tílka. Věnovala jsem mu smyslný pohled. Páni, kde se to ve mně bere? Že by více než dvě sta let půstu? Mírně jsem do něj strčila. Nečekal to a trochu se zamračil. Uchopila jsem oběma rukama výstřih svého tílka a jedním rázným škubnutím jsem z něj udělala hromádku látky, líně se válející na podlážce sprchy. Rukama jsem si stáhla mokré pramínky vlasů dozadu a přivřela smyslně oči.

Lucas se jenom trhavě nadechoval a na maličký okamžik zavřel oči. Když je opět otevřel, málem jsem se pod temným pohledem ryzí touhy rozsypala. Líně se opřel dlaněmi o chladné kachlíky za mou hlavou. Jeho dokonalý obličej byl najednou tak omamně blízko.

„Tohle se ti moc nepodobá má paní,“ tiše zašeptal nakřáplým hlasem a já se kochala pohledem na svaly, které mu hrály pod kůží pevných paží.

Trhavě jsem se nadechla a zadívala se na jeho dokonale vykrojené rty.

„A co se mi podobá?“ Nepoznávala jsem svůj hlas. Měl podivně zastřený tón.

„Nevím, ale rozhodně to hodlám zjistit.“ Jednu ruku mi zamotal do vlasů a mírně za ně zatáhl, čímž mě donutil zvrátit hlavu a on tak měl snadnější přístup k mému hrdlu.

Ze rtů mi uniklo slastné povzdechnutí. Rukama jsem mu bloudila po jeho, tvrdým cvičením, vypracovaném hrudníku.

Vadila mi košile, kterou na sobě pořád měl. Skoncovala jsem s ní stejně rychle jako se svým svrškem. Zvukem, který lahodil mému sluchu, byly knoflíky odrážející se od stěn koupelny.

„Žádostivá…“ smyslně zamručel a zuby se otřel o můj lalůček.

Mírně jsem se k němu přitiskla boky, čímž jsem vyvolala jeho tichý smích.

„A nedočkavá.“ Kdybych se mohla pořádně červenat, určitě bych nabrala temně karmínovou barvu. Zlostně jsem sebou trhla a silně udeřila pěstí do jeho svalnatého břicha. Mou ránu nečekal, takže ztratil na malý okamžik rovnováhu. Ale i ta chvilka stačila k tomu, aby ze světa sprovodil skleněnou stěnu sprchy.

Nemohla jsem si pomoct a škodolibě jsem se zachichotala. Jeho oči se zlostně zúžily. Ze rtů mu uniklo zavrčení. Opět mě tvrdě přirazil k chladné stěně a jednou rukou mě nadzvedl za zadeček a natlačil se na mě. Druhou rukou mě pevně uchopil za bradu a donutil mě tak pohlédnout do jeho očí.

„Omamuješ mě princezno.“ Jeho ústa se hrubě přitiskla na ta má. To co však začalo jako trest za posměch, se zvrátilo do žádostivého polibku.

Vlastně si nepamatuji, kdy přesně nastala ta chvíle a v nás obou dorostl vrcholu pocit, že už nejsme ani jeden schopni unést jakoukoliv prodlevu. Čekali jsme na sebe moc dlouho. Bylo moc chladných a nenaplněných nocí, moc promarněných a proteskněných okamžiků.

Cestu do mého pokoje zdobily zbytky našeho oblečení, které nebylo schopno odolat nátlaku dvou do sebe vzájemně zahleděných upírů.

Pod svými holými zády jsem si vychutnávala saténovou hebkost pokrývek a na svém bříšku jsem přivítala měkkou jemnost Lucasovy holé kůže.

Opřel se o lokte a zahleděl se na mě. Propalovala jsem jej očima. Nechtěla jsem již čekat. Proč mě tak mučil? Chtěla jsem jej. Toužila jsem po něm. Věděl to. Věděla jsem to. On se však konečky prstů snažil zachytit jemné rysy mé tváře. Přitiskla jsem svůj obličej do jeho dlaně.

„Jsi nádherná. Mnohem více, než jak si tě pamatuji.“ V jeho hlase byla slyšet bolest. Bolest z vlastního rozhodnutí. Vědomí špatného rozhodnutí. Pozvedla jsem svou dlaň a něžnými dotyky jsem se snažila vyhladit tu smutnou vrásku na jeho čele.

„Teď nad tím nepřemýšlej. Máme celou věčnost vyčíst si všechny přešlapy a omluvit se za každou vyřčenou větu.“ Opatrně jsem přejela svými rty po těch jeho. Potěšující reakcí mi bylo mírné zamručení.

„V tomto okamžiku jsme tu jenom ty a já. Jenom my a naše znovu nalezená láska. Nekaž nám prosím tuto chvíli vzpomínkami. Těmi jsme se myslím trápili oba již dost dlouho.“ Zmučeně se mi zahleděl do očí.

„Proč jenom jsem tě tehdy v tom altánu nechal…“ Zavrtěla jsem odmítavě hlavou.

„Pššš… už ani slovo.“ Hříšně jsem se na něj usmála.

„Jsem princezna a ty můj poddaný. A já ti nyní dávám rozkaz.“ Do hlasu jsem se snažila vložit tolik autority, které jsem nahá v jeho objetí byla schopná. Lucas jenom povytáhl obočí.

„Konej.“ Trhavě se nadechl. Z očí se mu najednou vytratila zasmušilost vzpomínek a objevily se v nich jiskřičky touhy.

Sklonil hlavu a já ucítila na svém spánku jeho dech.

„Není nutné vynášet přísné rozkazy, má paní. Něžnými pobídkami si mě k sobě přikováš snáz.“ Jeho dlaň mi přejela přes obličej v lehoučkém, téměř motýlím pohlazení, aby se přes hranu čelisti vydala na smyslnou objevnou cestu po mém, touhou rozbolavělým, těle.

Ve chvíli, kdy se jeho dlaň otřela o citlivý vrcholek mého ňadra, mým tělem se rozlila vlna rozkoše. Zvrátila jsem hlavu a celé mé tělo se propnulo ve snaze být co nejblíže tomu Lucasovu.

Jeho dlaň se však nezastavila a on bříšky prstů mučivě pomalu přejel po kůži mého bříška. Trhavě jsem se nadechla jenom při představě následujícího. Lucasova ruka se však zastavila těsně předtím, než se mohla dotknout středu mého klína. Nespokojeně jsem zamručela a vyšla boky vstříc jeho šikovným prstům.

„Tsss tsss tss… pomaličku.“ Podmanivý tón jeho hlubokého a touhou poznamenaného hlasu se kolem mě obtáčel jako satén na pelesti.

Stávala jsem se s každým nadechnutím netrpělivější. Vyhledala jsem Lucasův potemnělý pohled. Zkoumavě studoval mé pocity, odrážející se mi v obličeji. Z hrdla mi uteklo zavrčení. Prudce jsem sebou trhla a ladným pohybem jsem se stala věznitelem jeho dokonalého těla. Ruce jsem mu sevřela ve svých dlaních za jeho hlavou. Pohodlně jsem se mu usadila na břiše. Samolibě jsem se na něj usmála. Lucas mi však úsměv opětoval. On to tak chtěl…? Naznačila jsem boky pohyb, po kterém jsme oba tolik prahli. Lucasovy oči horečnatě žhnuly.

„Jak se ti to líbí?“ Chtěla jsem jej potrápit, ale výsledkem bylo, že se mé tělo tím více pohroužilo do touhy a vášně.

„A tobě?“ Grrrrrrrrrr. Ukončila jsem naše trápení jedním, jediným pohybem.

„Bože…“ čas se v tu chvíli naprosto zastavil. Vnímala jsem jenom pocit, že jsem konečně celá. Sklonila jsem se a hladově si uzmula Lucasovy rty pro sebe. Pomaličku jsem se pohnula. Mé tělo se žádostivě propnulo. Zaryla jsem nehty do Lucasových dlaní.

„Lio…“ tiše zaprosil. To, že byl Lucas silnější a nechal se mnou ovládat, jsem měla okamžitě možnost pocítit na vlastním těle. Rychle se vysmekl z mého sevření a jednou rukou mě uchopil pevně za zadeček. Druhou rukou mě pohladil po zádech, na kterých jsem se ve zlomku vteřiny ocitla. Vzhlížela jsem do jeho andělské tváře.

Lucas se opřel o loket, jako by mi snad mohla vadit tíha jeho těla. Jeho dlaň mučivě pomaličku přejela po mém boku, až se zastavila v kolenní jamce.

„Chyť se mě.“ Chraplavě mi přikázal. Nemohla jsem neposlechnout. Mé tělo si v tuto chvíli se mnou dělalo co chtělo. Rozum byl zatlačen do nejzazších končin mého rozbouřeného já.

Omotala jsem mu nohy pevně kolem pasu. Lucas se na mě hříšně usmál. Ve chvíli, kdy mě hladově políbil, tvrdě přirazil. Zasténala jsem mu do úst.

„Copak… nelíbí se ti to?“ Otázal se s hranou starostlivostí. Opět vyhledal má ústa, snad aby umlčel mou výhrůžku, že jestli přestane, něco se mu stane. Tak to ne chlapečku. Jako trest jsem skousla jeho dolní ret mezi svými velmi ostrými zuby. Na jazyku jsem okamžitě ucítila nádhernou chuť jeho krve. Mé smysl se zostřily, mé tělo se bouřilo přívalem všech pocitů. Stačilo by již tak málo a dotkla bych se výšin.

Lucas si toho byl moc dobře vědom, protože razance jeho přírazů se s každým zrychlený nádech stupňovala. Odtrhla jsem se od jeho úst a zaklonila jsem hlavu. Nevyřčená pobídka pro mého milence. Stejně jako kdysi. Přivřela jsem oči a pevně se zachytila Lucasových ramen. Ten jenom tiše zavrčel a já na svém hrdle ucítila jeho dech.

Věděl, jak ve mně vyvolat hvězdný třesk. V okamžiku, kdy se zakousl do mého hrdla, jeho ruka se něžně začala dotýkat toho nejcitlivějšího místečka ve středu mého ženství. To byla přesně tak chvíle, na kterou jsme oba čekali. Vykřikla jsem extází. Vše kolem mě se roztříštilo snad na milión jiskřivých částeček a já se pohroužila do svého světa milostného opojení. Lucas se odtrhl od mého hrdla, aby se i on s posledním prudkým přírazem vydal za mnou do našeho soukromého ráje rozkoše. Tím posledním pohybem jako by smazal všechny ty roky, které jsme zbytečně promeškali. Souznění a láska, to byla nová naděje dvou milujících srdcí.

Rukou jsem vískala Lucase ve vlasech a lenivě sledovala oknem mihotající se souhvězdí na noční obloze. Sama v sobě jsem měla přímo hvězdné pocity. Příjemně mě zamrazilo, když se mi před očima zpětně promítly okamžiky právě minulé. Na naše společné vyvrcholení. Na naše těla, která do sebe tak dokonale zapadala.

Někde v sobě jsem měla pocit, jako by ve mně vybuchla již dávno mrtvá hvězda a já svými klidnými nádechy sfoukla její hvězdný prach. Moje duše se tím najednou zdála tak čistá. Pryč byla všechna zloba a nenávist. Měli jsme možnost začít s čistým štítem. Tolik jsem doufala v tuto možnost.