Moonlight shadow

Nevím, kdy přesně jsem usnula, ale probudil mne Richardův tichý, broukavý hlas.

„Vstávej, ženo, je čas.“

Hraně jsem se zamračila a ještě se zavřenýma očima ho plácla do ramene. „Nech toho. To se mi nelíbí. Neříkej mi tak.“

„A jak ti mám říkat.“ Naklonil se ke mně a vtiskl mi polibek na čelo.

„Jinak.“ Uzavřela jsem prostě a zavrtala se hlouběji pod deku.

„Miláčku, opravdu už je čas. Za chvíli bude svítat, musíme se vylodit.“ Odhrnul mi pramen vlasů z čela.

„Nechce se mi z postele.“ Zamručela jsem otráveně a přetáhla si pokrývku přes hlavu.

„Slibuji, že se nemusíš česat, ani nijak zvlášť strojit. Hotel je hned na nábřeží, a pokud chceš, ponesu tě v náručí. Jen musíš vstát a alespoň si obléci něco neprůhledného.“ Do jeho hlasu se vkrádal náznak pobavení. Dělal si ze mě očividně legraci, bavil se prostě na můj účet.

„Proč nemůžeme den strávit tady? Můžeme se vylodit až se setměním.“ Protestovala jsem šeptem a rozmrzele si uvědomovala, že mě diskutování s Richardem probralo natolik, že už neusnu.

„Kapitánův vnuk nám shání kočár a koně, naše kufry už jsou z větší části přestěhované. Máme zaplacený pokoj a požádal jsem služebnou, aby připravila horkou koupel.“

Zmateně jsem zamrkala a zjistila, že Richard je již oblečený, pokoj je uklizený a přes stůl jsou přehozené jediné šaty, jinak je kajuta tak, jak jsme se nalodili.

Zívla jsem a zhluboka se nadechla. Richard voněl čerstvým chladným vzduchem, mořem a svým mužně kořeněným pižmem.

„Už jsi byl venku?“ Protáhla jsem se a skopla deku do nohou postele.

„Jistě, vše je zařízené, jídlo si dáme až po koupeli.“ Opřel se provokativně o stůl a pokynul k tmavě zeleným sametovým šatům.

„Amélie a Bernard už jsou dávno ubytovaní. Honem vstaň, nebo tě vynesu ven, tak jak jsi.“ Přejel mě pohledem a na tváři se mu usídlil spokojený úsměv.

Koukla jsem se, na co civí, a vyjekla jsem překvapením. Z té hedvábné nádhery, z celého mého krajkového spodního prádla, zbylo po mém včerejším krmení jen pár cárů roztrhané látky.

„Bože můj, a to máš na svědomí ty, nebo já?“ Mrmlala jsem potichu a snažila se zakrýt si alespoň ňadra bílou pokrývkou.

„Nechci se nikterak chlubit, ale mám dojem, že tohle je má práce.“ Vyprsknul smíchy a já se neudržela a zlostně zavrčela.

Sehnul se ke kupičce s oblečením a vytáhl z ní obyčejné bavlněné spodní prádlo. „Myslím, že hledáš tohle.“ Položil je váhavě na okraj postele a taktně se otočil.

Vyskočila jsem z pod deky a snažila se stáhnout ze sebe zbytky krajek a hedvábí. Nešlo to moc dobře a v oblasti stehen jsem musela zabrat, abych ztvrdlou krustu vůbec odloupla z kůže. Horká lázeň se mi nyní zdála být tím nejlepším nápadem.

„Hotovo.“ Brouknula jsem nesměle a v dlaních žmoulala cáry hedvábí.

Natáhl ruku a já mu podala zbytek z mého nočního úboru. Zkoumavě se rozhlédl po pokoji, a pak ho radši zastrčil do kapsy svého kabátu.

„Abychom se nedostali do řečí.“ Zdůvodnil tiše svou volbu. Jistě by bylo pohodlnější použít koš, jenže ten bude muset někdo později vynést.

„Že byste se nakonec styděl za důkaz své divokosti, pane Neville? Bojíte se o svou pověst?“ Nepromarnila jsem perfektní příležitost k tomu udělat si z něho srandu.

„O svou rozhodně ne, má drahá, to vaše pověst je mi nade vše.“ Povytáhl koutek úst a uctivě se uklonil.

Vyprskla jsem smíchy a rychle si navlékla sametový kabátek a sukni. Spodničku jsem v hromadě nenašla a tak jsem si s ní nedělala hlavu.

Boty jsem si nazula, aniž bych se trápila s jejich příšerně zdlouhavým zavazováním.

„Jsem připravena na vše.“ Prohlásila jsem důrazně a zaujala postoj, jež mívaly urozené dámy na starých portrétech.

Sjel mě pohledem od hlavy až k patě, a pak se rozesmál. „Máš jediné štěstí, že Amélie je již ve svém pokoji. Kdyby tě takhle zahlédla, prostovlasou, neupravenou, asi by to nepřežila.“

Trucovitě jsem nakrčila nos a přehodila přes ramena širokou černou pelerínu. Kapuci jsem natáhla přes hlavu a stáhla ji hluboko do čela.

„Je to lepší?“ Zahuhlala jsem pobaveně, a pak vykřikla, to když mne popadl bez varování do náručí a vyšel na chodbu.

Objala jsem ho kolem krku a tvář položila na jeho rameno.

„Tak zase příště,“ houknul Richard na pozdrav a kdosi, koho jsem díky kapuci neviděla, odpověděl.

„Bude mi velkým potěšením, příteli.“

Obličej mi ovanul chladný ranní větřík, když jsme vystupovali opatrně po vratké lávce na břeh. Bála jsem se byť jen pohnout, aby Richard neztratil rovnováhu a aby se naše plánovaná koupel neodehrála jaksi trochu neplánovaně.

„Škrtíš mě, lásko.“ Heknul přidušeně.

Ani jsem si neuvědomovala, jak pevně se ho držím, dokud mne se smíchem na rtech neupozornil.

Náš hotel byl spíš jen starou dvoupodlažní budovou, jež se z venku jevila takřka neobyvatelnou. Zvětraný oprýskaný štuk byl na mnoha místech oloupaný a hojně prosvítalo vetché nepálené zdivo s vysypanou pískovou maltou. Okna a okenice byly vyšisované od slunce a slaného mořského vzduchu. Staleté dřevo bylo rozpraskané a několik okenních tabulek bylo naprasklých nebo úplně chybělo.

Sice jsem nečekala nějaký přehnaný luxus, ale tohle bylo i na mě moc. Vlastně oprava, ve společnosti mé nové rodiny bych nemohla čekat nic jiného, nežli luxus.

„Jsi si jist?“ Zašeptala jsem zaraženě, když jsme stanuli před vchodem.

„Naprosto jist.“ Zasmál se.

„Tenhle starý hotel je opravdu starý jako já. Snad proto ho využívá valná většina našinců. Z venku se jeví jeho vzhled naprosto odlišně, nežli zevnitř.“

Pravdu jeho slov jsem poznala hned, jak jsme vstoupili. Malá vstupní hala byla nízká a velmi útulná. Stěny a strop byly vymalovány rudou a vínovou a povrch vypadal skoro jako mramorový se zlatým žilkováním. Na podlaze ležel hustý vlněný koberec s perským vzorem.

Recepční pult jevil známky užívání, to však vyvážil plně hodnotou cizokrajného dřeva s prazvláštní malbou. Na stěnách hořely zlacené plynové lampy a lustr byl též zlacený, s ozdobami z broušeného křišťálu. U vstupních dveří stál nízký stolek se čtyřmi rudým sametem polstrovanými křesílky.

„No páni.“ Vydechla jsem překvapeně.

Richard mě postavil na nohy a vesele se usmál na mladou ženu, která hovořila něžným tichým hlasem. Její francouzština byla nádherně zpěvavá a doslova mě zarazilo, jak dokonalým jazykem jí Richard odpovídal. Žena doslova tála při každém jeho slovu. Jak já jí rozuměla, mé tělo reagovalo na tón jeho hlasu naprosto stejně.

„Jdeme nahoru. Claire nám posléze donese večeři.“ Richard se po mně natáhl a pevně mě chytil za ruku.

Po cestě do prvního patra mi nezbylo než žasnout. Celý hotel byl velmi vkusný a nádherně zařízený. Dveře v jednotlivých pokojích byly z masivního dubového dřeva a nemohlo mi neuniknout, že mají čísla pouze do čtyř. Jen čtyři pokoje? Velmi malý hotel. Jak se jen uživí hotel se čtyřmi pokoji?

Richard se zastavil před dvojkou a otevřel dveře.

„No teda.“ Neubránila jsem se vzrušenému vzdechu. Vstupní hala byla sice malá, ale zato honosně zařízená. Zlacený masivní nábytek z minulého století perfektně ladil s béžovým kobercem a zlatými stěnami s bílými motivy.

Ohromné zrcadlo ve vyřezávaném zlaceném rámu, jež bylo skoro přes celou protější stěnu, odráželo mihotavé světlo svící zasazených v mohutných zlatých nástěnných svícnech a doplněných velkým plynovým lustrem.

Z haly vedly pouze dvoje dveře. Jedny do krásné, mramorem vykládané koupelny a druhé do sněhově bílé ložnice.

Váhavě jsem nakoukla do obou z místností.

„Richarde, kde jsou okna?“ Napadlo mě okamžitě. Jejich absenci plně nahrazovala zrcadla a obrazy většinou s jarními motivy, ale stejně to vypadalo zvláštně.

Richard se uvolněně opíral o zárubeň dveří a na obličeji se mu rozléval tajemný úsměv.

„To je hotel jen pro našince?“ Otočila jsem se na něj.

„Chytrá hlavinka.“ Přitakal mi.

„Postupem času zjistíš, že náš svět není zase tak utajený a uzavřený.“ Odložil plášť, klobouk a svlékl si sako.

„Máme mnoho soukromých podniků, které naše společenství podporuje pro své bezpečí a pro své pohodlí. V podnicích, jako je tenhle, se tě nikdy nikdo na nic nezeptá a personálu není divné, že máme trochu jiné návyky. Lidé zde pracující jsou naprosto věrní, a proto se nemusíš bát obrátit se na ně s jakoukoliv prosbou.“ Rozepnul si košili a vytáhl si ji z kalhot.

Odložila jsem pelerínu, protože jsem se začala cítit divně, vzhledem k jeho poloviční nahotě.

Odložila jsem i upnutý a neprodyšný cestovní komplet a přehodila ho přes opěradlo jednoho z křesílek. Skopla jsem boty a položila je do kouta ložnice, k našim kufrům.

„Myslím, že voda je příjemně horká, má paní.“ Z koupelny se ozývalo jemné šplouchání, to jak okoušel na vlastní kůži její teplotu.

Zhluboka jsem se nadechla a odhodila i spodní prádlo. Přecupitala jsem bosky přes halu až do koupelny. Ležel už v obrovské mramorové zapuštěné vaně a se zavřenýma očima si užíval uvolňujících účinků horké lázně. Hrudník se mu pravidelně zdvíhal. Tělo měl klidné a tvář bez výrazu.

„Budeš se na mě ještě dlouho koukat?“ Prohodil pobaveně a po očku na mě mrknul.

Objala jsem si rukama paže a pomalu se po studených mramorových dlažkách přesunula k nádherné vaně.

„Hmm, levandule.“ Uznale jsem zaplesala nad jeho prvotřídní volbou oleje do koupele.

„Tak už mě netrap a pojď ke mně.“ Nedočkavě poklepal konečky prstů na okraj vany, a pak mi podal ruku, abych mohla bezpečně vstoupit za ním.

Voda byla úžasně horká, a jak se zčeřila hladina, ohromila mě silná vůně květinové esence spojená s Richardovou kořeněnou vůní.

Ač jsem nechtěla, zaplavila mé tělo obrovská vlna něhy a touhy.

Posadila jsem se zády k němu a položila se do jeho náruče. Hlava mi spočívala na jeho hrudníku a tak jsem ještě intenzivněji vnímala jeho klidný dech a silný tlukot jeho milujícího srdce.

Přesto všechno se mi zdál trochu napjatý. Jakoby ani horká koupel nemohla uvolnit ztuhlé svaly jeho nádherného těla.

To, že není něco v pořádku, mi potvrdilo jeho hluboké povzdechnutí.

„Co se děje?“ Zavrtěla jsem se.

„To nic není.“ Zalhal.

„Jsi celý napjatý, co se děje, Richarde?“

„Netěším se na návštěvu u dvora, Em. Nebyl jsem tam už léta, vlastně naposledy, když jsem před staletími uváděl ke dvoru Amélii. Je to místo plné intrik a pomluv. Nikomu a ničemu tam nemůžeš věřit a bedlivě musíš zvažovat každé své slovo i pohled a úsměv. Unavuje mě tahle prázdná hra. Unavují mě hovory o ničem a hloupé poklonkování našemu králi. Nesnáším to místo samotné, do kamene protchlé zradou, nenávistí a smrtí.“

„Nemusíme v Paříži prodlévat dlouho. Stačí jedna jediná návštěva a můžeme odjet. Za hodinu bude po všem a budeme opět jen my. Jen naše rodina. Lidi, kterým můžeš ve všem důvěřovat.“

Hladila jsem ho pomalu po nadloktí, po rukou, kterými mě objímal a něžně laskal.

Celý den v Calais jsme strávili odpočinkem, jídlem a spánkem. Ležela jsem uvolněně Richardovi v náručí a užívala si příjemného tepla jeho těla. Hladil mne po rameni a po paži, dokud jeho ruka neochabla a jeho dech se neprohloubil. Trvalo ještě nějakou chvíli, než jsem se k němu přidala a také tvrdě usnula.

Vzbudilo nás až hlasité zabouchání na dveře ložnice.

„Já ji asi zaškrtím.“ Vydechnul Richard v polospánku a nerudně hlasitě zavrčel.

„Za hodinu se smráká a sám dobře víš, že to nestihneme, pokud nevyrazíme s posledním slunečním paprskem.“ Améliin hlas zněl skoro omluvně, asi slyšela Richardovu reakci.

„Krom toho, Emily se musí obléci a učesat, to také chvíli zabere. Dala jsem vám připravit i snídani. Bernard již připravuje vůz.“

„Co bychom bez ní dělali?“ Protočil panenky. „Děkuji, sestřičko.“ Zavolal a na tváři se mu objevil lehký úsměv. Když Amélie opustila vstupní halu a dveře klaply, natáhl paži a přitáhl si mě k sobě.

Vtiskl mi lehký polibek za ucho a já pochopila, že kdyby byl čas, jistě by se rád nakrmil. Jeho tělo mluvilo samo za sebe.

Došla jsem do koupelny a omyla si tvář. Voda byla ledová, ale pomohla mi s procitnutím. Vyčistila jsem si zuby a odskočila si, než jsem se vrátila, na stolku v hale stála přímo královská snídaně. Richard už seděl u stolu a naléval černou kávu, v ruce držel plněný rohlík a přímo se rozplýval nad jeho sladkou chutí.

Už bych si mohla zvyknout na to, že nahota mu příliš nevadí, ale i tak mě udivilo, že seděl u snídaně docela nahý. Přitáhla jsem si pásek županu a okoukla rozmanité talířky. Tak nějak mi oči neustále klouzaly k jeho nádhernému tělu a bylo mi jasné, že pokud se nezahalí, budu na něho civět i během jídla.

„Není tu chladno?“ Bože, jak jen mu to naznačit.

„Nezdá se mi.“ Odpověděl s úsměvem. „Vlastně mi přijde, že je ti docela horko, podle tvých planoucích tváří.“

„Ty…!“ Ukázala jsem na něho naštvaně špičkou sladkého rohlíku. Na víc nečekal. Natáhl se ke mně a uchopil mě něžně, i když dosti pevně za zápěstí. Stáhl si mě na klín a začal mě vášnivě líbat. Chutnal jako silná hořká káva a já ho odstrčila, až když jsem nemohla popadnout dech.

„Takhle se na mě nebudeš muset dívat.“ Zasmál se a otočil mě čelem ke stolu.

Po snídani jsem se učesala a s radostí zjistila, že mi tu Amélie nechala nové šaty. Těžký neprodyšný samet, vystřídal lehký krvavě rudý satén. Sice byly šaty daleko lehčí, ale s korzetem, honzíkem a dvěma spodničkami, že jsem se sotva mohla nadechnout.

Richard si uvazoval široký hedvábný šál kolem krku a soucitně si mě prohlížel. Pak si nasadil klobouk a přes ruku přehodil plášť. Zbytek věcí byl zabalený do velké kožené cestovní tašky, a když ji pevně uchopil do ruky, jemně pokynul ke dveřím.

„Hurá do víru velkého města!“ Sice to bylo zvolání, jež mělo znít nadšeně a vzrušeně, ale ani jednu tuto emoci jsem v jeho projevu nezachytila.

Na kozlíku seděl Bernard a já pochopila, že řízení kočáru je zřejmě jedna z jeho oblíbených činností.

Amélie vypadala dokonale jako obrázek a seděla trochu prkenně naproti nám. Já se choulila k Richardovi a užívala si jeho letmých doteků a prosté jeho přítomnosti. Cesta utíkala poměrně rychle a tak jsme kolem půlnoci už míjeli městečko  Grandvilliers, Bernard se úmyslně vyhýbal hlavním trasám, a proto jsme projížděli spíše po venkovských prašných cestách, mezi rozlehlými poli s obilím a pravidelnými řadami obrovských vinic.

Asi hodinu před svítáním zastavil Bernard na okraji Paříže a Richard vystoupil, aby mu pomohl v navigaci po spletitých uličkách Paříže.

Kola kočáru drnčela po velikých dlažkách temných uliček, ale po další půlhodině, kdy už se na východě barvila obloha do světle modré, jsme konečně zastavili u ohromných dřevěných vrat. Richard vystoupil a malými postranními dveřmi vešel do kamenné budovy. Za pár minut se otevřela vrata a my vjeli i s povozem do krytých stání. Několik pacholků okamžitě začalo vykládat naše zavazadla a nosit je někam do hloubi domu.

Bernard nám pomohl z kočáru a vedl nás po několika schodech vzhůru. Stáje byly tmavé a páchlo to tu koňmi, zato dům, do kterého jsme vstupovali, byl čistý a navoněný. Stěny byly obyčejně vybíleny, ale to domu neubíralo na kráse. Zde byla panem žena. Bylo to poznat v každém drobném detailu zařízení i výzdoby. Vše k sobě dokonale ladilo, počínaje koberci, přes čalounění nábytku, až k výběru motivu obrazů.

„Pojď se ubytovat. Ukážu ti náš pokoj. Při večeři se seznámíš s paní domu.“ Richard na mě čekal pod schody ve vstupní hale. Podala jsem mu ruku a propletla s ním prsty. Následovali jsme Bernarda a Amélii, očividně tu nebyli poprvé, vyznali se tu.

Na vrcholku schodiště, Bernard zatočil vlevo, ale mě Richard stáhl napravo. Následovala jsem ho dlouhou temnou chodbou, o jejíž mírné osvětlení se staraly dvě plynové lampy. Nedostatek světla mi nikterak nevadil, viděla jsem poměrně dobře.

„Vítej doma.“ Otevřel Richard teatrálně dveře a já vešla do útulné ložnice zařízené tak jako celý dům – ve vesnickém stylu.

Zde byla okna, tak jako v běžných domech, ale byla plně kryta velmi těžkým béžovým sametem s velkými vyšívanými rudými růžemi.

„Hezké.“ Uznale jsem pokývala a nakoukla také do přilehlé koupelny, která se velikostí ani přepychem nemohla rovnat s hotelem v Calais.

„Myslím, že to s tou láskou ke květinám Juliette trochu přehání, no, ale není to můj dům.“ Pokrčil Richard rameny.

„Juliette?“ Otočila jsem se přes rameno a sundala si klobouček, který mě tlačil celou cestu.

„Paní domu. Je asi jediná osoba ve městě, které věřím. Když jsem zde, jsem vždy hostem v jejím domě.“

„Je člověk?“ Shodila jsem ze sebe šaty a bojovala s háčky korzetu.

„Ne, je jedna z našich.“ Přistoupil ke mně a pomohl mi s nimi.

„Děkuji.“ Úlevně jsem si oddechla, spokojená, že mohu zase volně dýchat.

Na večeři jsme si vzala jen volnější šaty a korzet nechala pěkně ve skříni. Honzík ležel vedle něho a ani mi nevadilo, že nejsem oblečená dle poslední módy.

Amélie sice spráskla ruce hned, jak mě uviděla pod schody, ale neřekla ani slovo, hmm rozumná.

Jídelna byla krásná, osvětlená mnoha svícemi. Venku už asi začalo svítat, ale přes těžké závěsy neproniknul do domu ani paprsek světla.

Masivní nábytek byl strohý, a s povděkem jsem kvitovala i všudypřítomnou absenci přezdobených zlatých doplňků.

V čele stolu seděla elegantní dáma ve středním věku. Svým vzezřením ani trochu nezapadala do tohoto vkusného domu. Buďto toto nebyla paní domu, nebo jen chtěla upoutat naší pozornost a jaksepatří se předvést. Její vysoký načesaný drdol vypadal skoro nebezpečně, make-up měla dokonalý a růž na rtech skoro až moc červenou.

„Drazí přátelé.“ Vstala a já zalapala po dechu při pohledu na její stažený vosí pas. Měla nádherná velká prsa, která málem přetékala z velkého výstřihu.

„Richarde.“ Její pohled jako první padl na mého muže. Popošla k nám a okázale mu padla kolem krku.

„Je to už tak dlouho.“ Zasténala mu do krku a já se přistihla, jak tiše vrčím.

Můj očividný projev žárlivosti způsobil, že ho pustila a zadívala se na mě.

„Copak je tohle za roztomilé stvoření?“ Věta byla přívětivá, ale tón, který použila rozhodně ne.

„Jul, dovol mi, abych ti představil mou ženu, Emily.“ Richard mě hrdě představil.

„Žena?“ Podivila se Juliette, a kdyby bylo možno zabíjet pohledem, padla bych jí mrtvá k nohám.

„Těší mě, že vás poznávám, madame.“ Pípla jsem a uctivě se uklonila.

Neodpověděla mi, jen si mě přísně měřila pohledem.

„Věděla jsem, že k tomu jednou dojde, Richarde, ale takové dítě?“ Nevěřícně zavrtěla hlavou a zasmála se, jako by jí moje přítomnost vůbec nemohla ublížit.

Ta ženská se chovala, jako kdyby jí Richard patřil. Očividně byla kdysi jeho milenkou, ale nemusela by to dávat tak okatě najevo.

Richard podezíravě přivřel oč, asi věděl, jak hrozně se cítím, a pak se usmál a vzal mě pevně kolem pasu, aby mě doprovodil ke stolu. Juliette se přivítala s Amélií a Bernardem a vyzvala nás ke stolu.

„Mí mladí přátelé, musíte mi vyprávět, co nového je v Anglii, nějaké nové drby z Londýna.“ Snažila se být hodně slyšet, aby na sebe poutala pozornost.

Richarda si posadila po své pravici a kdykoliv se jí to hodilo, něžně se k němu nakláněla, aby s ním mohla nerušeně flirtovat.

Rýpala jsem se v jídle vidličkou a měla neustále skloněnou hlavu. Chtělo se mi chvílemi křičet, a pak zase plakat. Nesnášela jsem tu nafintěnou francouzskou koketu a její otevřený zájem o mého manžela.