Moonlight shadow

Nehledejte 52. kapitolku 2. část… je to 53. závěrečná. V průběhu psaní si příběh sám nadiktoval, jak chce vypadat… souhlasila jsem.

Chtěla jsem napsat na konci pár řádků o tom, jak moc si vážím toho, že jste vydrželi s Bella´s vampire tak dlouho, ale jak jsem zjistila, že nemůžu. Normálně regulérně jsem se na konci rozbrečela. Strávila jsem s hlavními hrdiny rok a půl života a zvládli jsme toho spolu hodně. I jim bych chtěla poděkovat za to, že mě drželi nad vodou, když jsem to potřebovala. Že mě pustili do svého světa. Toto je závěr jejich příběhu. Třeba se vám bude zdát, že v něm něco chybí, nebo že jsem na něco opomněla… nebojte se, mám v plánu napsat i Bella´s vampire 2, byť asi pod jiným názvem, kde by mělo být vysvětleno vše, co jsem možná opomněla nebo schválně vynechala. Klaním se, moc děkuju a přeju vám všem, aby jste si užili konec stejně jako já. S láskou a něhou říkám hrdinům i vám všem na shledanou…

Vaše Luki

***

Při pohledu do tváře mého manžela se mi sevřelo hrdlo a do očí mi vstoupily slzy. Vypadal, že je jenom kousíček od zhroucení. Tvář měl staženou bolestí, zoufalstvím a nekonečným smutkem. Jeho tmavě zelené oči se podivně leskly a celkově jeho tvář vypadala jako by se sám dobrovolně poddal mučení.

Bála jsem se zeptat, co se stalo. Nechtěla jsem slyšet, koho dalšího ze svých milovaných jsem ztratila. Už ne. Znovu ne.

„Doriane…“ vykroutila jsem svou dlaň z jeho a přitiskla ji na jeho obličej.

„Lásko.“ Téměř jsem měla dojem, že jsem zahlédla v jeho očích slzy.

„Co se stalo.“ Zašeptala jsem zmučeně. Připravila jsem se na nejhorší.

„Odpusť mi to prosím.“ Dorianova slova zněla jako poslední rozloučení.

„Nemám ti co odpouštět. Miluji tě.“ Prsty jsem zastavila jeho snahu odporovat mi. „Prosím, je to za námi. Už se k tomu nechci vracet. Scaro je mrtev a ty i děti jste v pořádku. Nebudu tvrdit, že zapomenu. Vím, že to co se stalo tam v pokoji, bude už napořád ve mně, ale já se nechci trápit minulostí. Slib mi, že od teď už budeme myslet jenom na budoucnost.“ Dorian se opět nadechoval. „Slib mi to… prosím. Že nestrávíš zbytek života po mém boku v osobním očistci a věčným omlouváním se. Pokusíme se oba začít od začátku, ano?“ Hrdlo se mi sevřelo slzami. Musela jsem se alespoň tvářit silně, když už jsem se tak necítila. Věděla jsem, že to oba potřebujeme. Pro tuto chvíli. Určitě přijde čas, kdy všechno společně probereme, ale teď na to nebyla nejvhodnější doba. Všechno bylo až příliš čerstvé.

„Nezasloužím si tě, Isabello z Mabe. Zklamal jsem tě.“ Sklesle svěsil hlavu.

„Dost, Doriane. Jestli toho sebeobviňování nenecháš, začnu já.“ Donutila jsem ho, aby se na mě podíval. „Slyšíš? Prostě začneme od začátku.“ Než stihl cokoliv říct, ozvalo se kousek ode mě decentní odkašlání.

Odtrhla jsem pohled od svého manžela a rozhlédla se kolem sebe. Hned vedle postele postávala Cailin a na tváři ji zářil úsměv plný vděčnosti, radosti a lásky. Když jsem jí úsměv nesměle opětovala, v mžiku jsem se ocitla v jejím pevném objetí.

„Děkuju.“ Víc nemusela ani dodávat.

Přes její rameno jsem zavadila pohledem o Nacila, který důstojně postával u zadní stěny místnosti. Z rysů obličeje se dalo číst jenom velmi obtížně na co právě myslí, ale v jeho očích jsem objevila měkké tóny, které mohly znamenat jediné. Hrdost, radost a úctu. A to vše bylo v tuto chvíli zaměřeno na mou maličkost. Mírně jsem mu pokynula hlavou na znamení pochopení. Více jsem od něj nemohla čekat. Byl jaký byl.

***

V následujících týdnech se toho pro mě hodně změnilo. Dorian si vzal má slova k srdci a snažil se už víc nevracet k oné noci. Někdy jsem ho ale přistihla, jak se jeho obličej stáhne bolestí a zlobou na sebe sama. Oba jsme potřebovali čas se s tím vypořádat.

To, že byl nepřítel poražen mou rukou, a že zbytky jeho stoupenců rozprášil Dorianův otec, se rozneslo v upířím světě až hvězdnou rychlostí. Všichni se mohli konečně svobodně nadechnou, byť nesváry pokračovaly a upíří svět byl stále hodně rozkolísaný. V tuto chvíli však nehrozila otevřená válka a pro tento okamžik to stačilo. I tak bylo cítit, že se atmosféra trochu uklidnila.

Jediné, co mě na současném stavu věcí vadilo, byl můj jídelníček. Netrvalo to dlouho a já byla nucena připustit si, že Mazziho koktejl opravdu nestačí a tak jsem s vlastním sebezapřením zařadila do své stravy i krev. Pro své děti bych udělala cokoliv. I bojovat za ně sama se sebou.

Další změna, která proběhla v mém životě, bylo narození Elwyn. Sice se sestřička narodila trochu dřív, ale jinak byla úplně v pořádku. Byli jsme se na ten malý zázrak podívat v porodnici a podle Dorianova pohledu a rukou něžně obtočených kolem mého zvětšujícího se bříška jsem poznala, že už se nemůže dočkat, až bude moct v náručí sevřít své vlastní děti. Ani já jsem se v tu chvíli, kdy jsem se zadívala do modrých očí malého človíčka, nemohla dočkat. Chtěla jsem s nimi strávit co nejvíce času jsem mohla. Co nejvíce času, který mi život dovolí, než se s nimi budu muset navždy rozloučit.

Střední školu jsem taky úspěšně dokončila. Sice z pohodlní svého nového domova, ale alespoň mi dovolili složit zkoušky na půdě školy. Způsobila jsem docela trochu poprask. Téměř půl roku mě nikdo neviděl a já pak před zkušební komisi nastoupila s bříškem, snubním prstenem a Dorianem v pozadí. Odmítl mě nechat samotnou, jako většinu času, kdy nemusel plnit své státnické povinnosti. Ano, správně. Otec jej začal stále více zaměstnávat, aby mohl předat co nejvíce zkušeností svému synovi, který se měl stát Nejvyšším.

Stále více jsem přemýšlela, co všechno mě v budoucnosti čeká a hlavně jak dlouhá vlastně bude. Kolik ze života svých dětí stihnu? Sledovala jsem své rodiče, kteří si plnými doušky užívali malou Elwyn a přistihla jsem se při myšlence, že jim vlastně závidím. Dokázali se radovat z přítomnosti a statečně ignorovali budoucnost. Já to nedokázala. Nedokázala jsem smazat stín před sebou.

***

Jaro pozvolna přešlo v letní, sluncem prozářené dny a já si stále častěji užívala zahrady kolem sídla. Hledala jsem v klidné zeleni útočiště. Místo, kde jsem mohla přemýšlet. Sedávala jsem na své oblíbené lavičce ve stínu stromů a jen tak nechávala větřík, aby si pohrával s uvolněnými pramínky mých vlasů. Bylo v tom něco uklidňujícího.

A sejně tomu bylo i dnes. V rukou jsem svírala svůj deník. Zbývalo posledních pár volných listů. Snažila jsem se zachytit na jeho stránkách celý svůj život, všechny pocity a hlavně lásku, kterou jsem cítila. Chtěla jsem zůstat v myslích svých dětí alespoň takto. Byla jsem možná sobecká, ale nechtěla jsem být zapomenutá. Rukou jsem přejela po hraně deníku. Po tvářích se mi skoulely první slzy. Vědomí, že je za pár desítek let budou svírat prsty těch, na kterých mi nejvíc záleží a já je nebudu už moct ukonejšit v náručí, mi mrazilo dech v hrdle a vhánělo další slzy do očí.

A přesto jsem se cítila šťastná. Pod dlaní jsem cítila pohyb, kterým mi mé děti dávaly na vědomí, že jsou se mnou. Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla na jejich první pohyb a šok ve tváři Doriana, když jej ucítil. Bylo to v okamžiku, kdy jsme jenom tak lenošili na pohovce, každý ponořený do svých myšlenek a přitom si stále vědomí přítomnosti toho druhého. Já jsem cítila jemné náznaky pohybů už dříve, ale ten den se opravdu naše děti ozvaly. Staly se skutečnými. Ještě teď jsem cítila na bříšku Dorianovy rty v něžném polibku a viděla jeho pohled plný něžné, oddané lásky.


„>
„>
Bella´s song

Znovu jsem se zahleděla na stránky deníku. Zbývalo už jenom to poslední. Rozloučení. Nechtělo se mi do něj. Věděla jsem, že zbývá ještě spousta let, že jsem to mohla dokončit kdykoliv, ale slova by zůstala stejná…

S posledními řádky se mi svírá srdce mé. Tolik vás miluji již nyní a vím, že budu do posledního svého vydechnutí. Jste mým životem, který se tak krátkým zdá býti, neb člověkem jsem. Bolí mě vědomí, že nebudu součástí vašeho věčného života. Tolik bych se chtěla kochat vašimi prvními úspěchy a s hrdostí stírat si slzy ze tváří. Prožívat vaše první lásky i první pády a alespoň na okamžik pohlédnout do šťastných tvářiček svých vnoučků. Ale nadechuji se s vědomím, že to není možné. Že to zůstane jenom snem.

Vlastně byl celý dosavadní můj život snem a jenom díky vám a vašemu otci, se v něj proměnila i má všední realita.

Vždy jsem věřila na lásku. Celý život jsem doufala, že naleznu někoho, koho budu milovat více než svůj vlastní život a já mu budu moci darovat své srdce, ve kterém chovám ten něžný křehký cit. Milovat a být milována vaším otcem mě naplňovalo a dávalo mi pocítit, že žiji, ale až když jsem pod svým srdcem ucítila první nesmělý pohyb, věděla jsem, že život nemůže být již více dokonalým, byť by měl trvat jenom pár dalších okamžiků.

Přála bych si, aby mi bylo dopřáno jít s vámi po vaší cestě osudu co nejdéle. Být vám oporou, bezpečnou náručí, být vám mámou. A až rozloučím se s vámi, i tak zůstanu napořád vaší součástí. Má láska vás přivedla na svět a bude vždy s vámi.

Prosím Nathanieli, opatruj Amelii jako ten nejkřehčí kvítek v královské zahradě. A ty Amelie, pamatuj, že i ten nejdrsnější bojovník touží po něžném objetí a pochopení. Buďte si oporou a prosím, pomáhejte svému otci. Dorian i vy jste mi vším.

S nekonečnou láskou

Vaše máma

Poslední slova jsem už skoro přes slzy neviděla. Zhluboka jsem se nadechla a deník naposledy zavřela. Až přijde čas, otevřou jej ti, kterým byl určený. Odložila jsem jej vedle sebe a zaposlouchala se do klidného ticha zahrady. Milovala jsem své tajné místo, kde mě nikdo nerušil a které bylo jenom mé.

Cítila jsem se, jako poslední dobou stále, unavená. Do porodu mi zbývalo pár týdnů, ale já už se nemohla dočkat. Bylo to hodně namáhavé. Poslední měsíc už piju jenom krev. Žaludek mám jako krvavé moře a lidské jídlo v něm mám problém udržet. Jsem slabší, než by se Mazzimu i Dorianovi líbilo, ale odmítla jsem myšlenku předčasného porodu. Cítila jsem se na to, zvládnout to. Jenom jsem hodně odpočívala.

A i teď, když mi vítr sušil vlhké tváře, jsem se pohodlněji opřela a zavřela oči. Vychutnávala jsem si mír, který vládl nejen v mé blízkosti. Nořila jsem se do sladké náruče snění a představovala si, jak asi budou vypadat naše děti. Jak je budeme učit chodit. Jak budou vyvádět lumpárny a přitom budou stát jeden za druhým. Budou jako jeden.

Nebezpečí jsem ucítila příliš pozdě. Vyděšeně jsem vydechla, až když se mi čepel přitiskla k hrdlu. Pohled na klidnou zahradu trval jenom krátce. Jen do chvíle, než mě chladné paže pozvedly z lavičky a postavily čelem k nenávisti.

„Dlouho jsme se neviděly.“ Tmavé oči Adrieny se zabodávaly jako ledové střípky do mých. Dýka, mířící mi právě na srdce, odrazila světlo slunce a mě z toho přeběhl mráz po zádech.

„Adrieno… proč?“ Proč se to všechno opakuje?

„Musíš se vážně ptát? Co jsi se objevila, všechno, na čem jsem pracovala tak dlouho, se mi zbortilo pod rukama. Nenáviděla jsem tě za to, že jsi mi ukradla Doriana a místo po jeho boku. To já jsem měla být budoucí královnou. Trvalo mi celou věčnost se s tím smířit, ale On mi s tím pomohl. Měla jsem pocit, že si mě konečně někdo váží a jsem pro něj důležitá. Ale ty jsi ho zabila. Jeho krev je na tvých rukou a já v těch svých mám už jenom dýku. To poslední, co mi zbylo. Nezasloužíš si žít, jsi vrah.“ Třásla jsem se více a více s každým dalším slovem. Ledový krunýř se mi stahoval kolem celého těla a já nebyla schopná vůbec ničeho.

„Adrieno, máš pravdu, že jsem ho zabila, ale neměla jsem jinou možnost. Taky bys bránila ty, které miluješ. Stejně jako já.“ Zoufale jsem se snažila prodloužit chvíli, než se rozhodne vše ukončit. Prosím… záchrana musí být přece blízko. Doriane, kde jsi?

„Kvůli tobě už nemám koho bránit.“ Nenávistí se skoro zalykala. „O všechny jsi mě připravila, ale já je pomstím.“ Nádhernou tvář zkřivil úšklebek. Ztuhla jsem děsem.

„Adrieno, dost!“ Prudce jsem vydechla. Nikdy jsem nebyla šťastnější, když jsem uslyšela jeho hlas. V očích mě opět zaštípaly slzy.

„Pusť mou ženu. Nedělej si to ještě těžší, než už to je. Tohle přece nechceš. Víš, co by to udělalo se tvou rodinou. Stín zrady a vraždy královny by se nad vaším erbem táhl už navěky. Mysli na svého otce.“ Tichý hlas se pomaličku přibližoval a já zpozorovala na Adrienině, že přeci jenom vnímala, co Dorian říká a se jí to dotýká. Snad i o kousek poklesla rukou svírající dýku.

Možná to byl ten okamžik, na který mí osvoboditelné čekali, ale pro mě to byl okamžik poslední. Varoval mě jenom krátký záblesk v jejích očích a pak se čepel zabodla mezi má žebra. Ostrá bolest se rozlila celým mým tělem a já neudržela výkřik.

„Bello… neeee!“ Všechno jsem najednou vnímala zpomaleně. Stráž zpacifikovala Adrienu, dýka zbrocená mou krví dopadla do trávy a já klesla do náručí Dorianovi. Cítila jsem, jak mi z boku uniká život. Jediné na co jsem ale dokázala myslet, byly mé děti. Musí je zachránit.

„Prosím, neumírej. To mi nemůžeš udělat.“ Jeho slova nebyla hlasitější než šepot. Vyzdvihl si mě do náručí a běžel k sídlu. Bolestí jsem přivírala oči a svět kolem se mi začal rozmazávat. Jakoby z dálky jsem vnímala vyděšené hlasy všude kolem mě. Bolest plně ovládala mé tělo. Cítila jsem, že mám ústa plná krve a těžce jsem lapala po dechu.

Tohle přeci nemůže být konec. Takhle ne.

***

Záblesk v jejích očích prozradil, co se chystá udělat, ale já ji nestihl zastavit. Doběhl jsem ke Belle až ve chvíli, kdy se jí na boku rozlévala krvavá skvrna. Srdce mi krvácelo spolu s ní. Cítil jsem její bolest a děsem se mi stáhlo hrdlo.

„Bello…. neeeee!“ Sevřel jsem ji v náručí a okamžitě jsem zamířil za Mazzim. Musí ji zachránit. Bez ní je můj život k ničemu. Nemůžu ji znovu ztratit.

Trvalo to jenom pár minut, než jsem jí položil na bělostné nemocniční lůžko a přesto mi to přišlo jako celá věčnost. Mazzi už byl očividně na všechno připravený. Sledoval jsem jeho bledou tvář, staženou bolestí, jak se snaží dát dohromady mou ženu. Výkonnými pohyby prohlédl bodnou ránu. Ale mlčel.

„Mazzi, mluv. Jak moc vážné to je. Rychle.“ Už přece něco musel vědět. Pohled do jeho očí mi zastavil srdce. Prosím, ať to neřekne. Nechci to slyšet.

„Doriane… měli bychom provést císařský řez. Je to akutní. Musíme zachránit alespoň děti.“ Jeho oči podivně zesklovatěly, když ta slova pronášel. „Obávám se, že Bella…“ zarazil jsem jeho slova tím, že jsem jej prudce přirazil ke skříni s lékařskými potřebami. Sklo se vysypalo z rámů.

„Opovaž se to říct! Udělej všechno pro to, aby byla v pořádku. Rozumíš?“ Hrubě jsem s ním smýkl, ale Mazzi se ani nebránil. Věděl, že to teď ze mě mluví strach a zoufalství.

„Doriane… má pravdu. Zachraň mé děti, prosím.“ Okamžitě jsem byl u ní. Ze rtů, kterými vytékal pramínek krve, chraplavě plynula tichá slova. Pak se rozkašlala a bolestí přivírala oči.

„Ne, zachrání vás všechny. Nedovolím-“ namáhavě zvedla ruku a zarazila mě.

„Miluju tě. Zachraň je. Pro mě.“ Prosba v jejích očích mě umlčela a v tu chvíli jsem už nebránil slzám. Stál jsem tam, a sledoval jak má láska umírá. Uzavřel jsem se světu a jenom sledovat její tvář. Bezmoc, která mě rvala na kusy. Srdce, které se mi umíralo spolu s ní. Mé já, které bylo na cáry.

Kolem nás pobíhaly sestřičky, kterým Mazzi diktoval, co mají dělat. Krevní konzerva, morfium, skalpel… nic z toho jsem nevnímal. Jenom její zavřené oči a zvuk přístrojů, na které byla napojená.

Pak se její oči pootevřely a jemné rty se roztáhly do nepatrného úsměvu.

„Miluju tě.“ Zašeptala.

„Miluju tě, lásko. Neopouštěj mě. Prosím.“ To už jsem ale věděl, že mi neodpoví.

A pak bylo ticho, přerušované jenom dvojím pláčem a zvukem, který oznamoval, že je konec.

„Neeeee….“ chytil jsem její obličej do dlaní a snažil se jí probrat. Prosím… přitiskl jsem se rty na její zakrvácené. Poslední polibek chutnající smrtí.

Zezadu mě pevně a přitom konejšivě sevřely něčí paže a táhly mě pryč od té jediné, kterou jsem miloval víc než svůj život a kterou se mi nepodařilo vytrhnout z náručí smrti.

„Bráško… je mi to líto.“ I její hlas byl sotva slyšitelný a protkaný slzami. Trpěla stejně jako já. Milovala Bellu.

Na chodbě jsem se zhroutil do Liiny náručí. Ani nevím, jak dlouho jsme tam jenom tak seděli a snažili se podržet jeden druhého. Bylo nám jedno, co se dělo okolo. Ona už nežila.

***

„>
Tears Of An Angel

Dlouhá řada kostelních lavic, zdobené sněhově bílými liliemi, paprsky lomící se v barevné vitráži… nic z toho jsem nevnímal. Jen chladné tělo mé milované, odpočívající na piedestalu smutku. Po tvářích mi stékaly narůžovělé slzy a já si tolik přál umřít s ní. Natáhl jsem roztřesenou ruku a dotkl se její tváře. Kopíroval jsem prsty jemnou křivku rtů, které se na mě už nikdy neusmějí. Už nikdy nebudu fascinován tím nádherným pohybem. Tmavé řasy se měkce dotýkaly téměř průsvitné pokožky a já věděl, že už nikdy se nepodívám, co za sebou ukrývají.

Svezl jsem se na kamennou zem a zády se opřel o žulový podstavec, do kterého jsem zuřivostí a žalem udeřil vší silou pěstí. Bolest jsem téměř necítil, nebyla ničím v porovnání s tím, jak jsem se já sám rozpadal. Proč ona?

Do uši se mi zabodával až zvířecí řev, který se ke mně vracel od stěn kaple a byla v něm zachycena snad všechno bolest a zoufalství světa. Až po chvíli mi došlo, že jsem to já sám, kdo se ze sebe snaží vykřičet všechen smutek a ztrátu své podstaty.

Čas přestal mít význam a já, opřený o místo posledního odpočinku té jediné, jsem si pohrával s myšlenkou shledání. Špička dýky se mi s otáčivým pohybem zarývala do dlaně a mě to přišlo tak jednoduché. Bylo by to jednoduché, ale věděl jsem, že to nesmím udělat. Musel jsem zůstat tady a postarat se o naše děti.

Naše děti… ještě jsem je neviděl. Už je to téměř den od jejich narození a já ještě nesebral odvahu jít se na ně podívat. Tolik jsem se bál, že v jejich tvářích uvidím Bellinu. Měl jsem strach, že bych to nezvládl, tak jsem raději seděl tady a každého, kdo se ke mně snažil přiblížit, jsem s vrčením odháněl. Neměl jsem ani odvahu přiznat si, že ji už nikdy neuvidím. Vypadala, že jenom spí. Že jenom odpočívá.

Neslyšel jsem žádný pohyb, který by mě varoval a na rameno mi dopadla ruka. Se zavrčením jsem se ohnal dýkou proti vetřelci v mém soukromém pekle.

„Šššš… to jsem jenom já.“ Vděčně jsem se na ni usmál.

„Bude dobře, bratříčku… jenom to musíme společně překonat.“ Nechal jsem se pevně obejmout. Chápala mě. Stála při mně.

„Tolik to bolí. Chybí mi.“ Další slzy si razily cestu po tvářích.

„Já vím, bratříčku. Taky mi chybí. Ale chybí i dětem….“ na okamžik se odmlčela. „Měl bys jít za nimi. Potřebují tě. Nemůžou v jednom dni ztratit oba rodiče. Bella by si to taky nepřála.“ Pevněji mě sevřela a políbila na čelo.

„Nechám tě…“ vstala, políbila Bellu naposledy na čelo a nechala mě osamotě.

Naklonil jsem se nad její nádherný obličej a políbil ji na rty.

„Miluju tě. Postarám se o Amelii a budu stát do posledních dní po boku Nathaniela, tak jak sis to přála. Shledáme se v budoucnosti, lásko. Počkej tam na mě.“

Ještě jednou jsem jí políbil a vryl si do paměti její nádherný obličej. Byla vším, co jsem od života mohl chtít a nenechala mě tu samotného. Věděl jsem, že se jednou setkáme. Jenom jsem musel být trpělivý. Přes slzy jsem se na ni usmál a rozloučil se.

Život je jako první ranní paprsek slunce.
Život je jako první prohlédnutí.
Život je jako dar někoho milovat.
Život je jako síla postavit se za vlastní osud.
Život je jako úsměv na tvých rtech.
Život je jako schopnost odpouštět.
Život je jako touha být milovaný a tu touhu opětovat.
Život je jako možnost obejmout Tebe má lásko.
Život je jako vánek ve Tvých vlasech.
Život je jako pohled do Tvých něžných milujících očí.
Život jsi pro mě Ty má jediná.