Moonlight shadow

Bella´s vampire

1

Hlasitě jsem si povzdechla. V mysli mi vytanula památná věta z Vančurova románu Rozmarné léto: „Tento způsob léta,… , zdá se mi býti poněkud nešťastným.“ To, jak byla naše vesnice neustále zahalená v mlze a to, jak nepřetržitě dopadaly kapky deště, na teď již důkladně promáčenou zem, působilo tak melancholicky a smutně. Tahle jsem si tedy začátek prázdnin nepředstavovala.

Odvrátila jsem tvář od neútěšné scenérie za oknem. Tak tedy nic. Zase jsem si sedla k počítači a ponořila se do svého světa upírů a vlkodlaků. Bylo mi s nimi krásně. Byl to svět, který jsem si sama tvořila. Byl to svět, ve kterém se postavy chovaly tak, jak jsem si přála. Vytvářela jsem si svou iluzi dokonalého místa. Místa, ve kterém láska je ten nejdůležitější moment v lidském životě, za který stojí bojovat, i kdyby měl trvat jen zlomek lidského nadechnutí. Místo, kde jsem mohla vdechnout životní sílu bytostem, které jsem milovala.

Smutně jsem se zahleděla na čistou stránku svého wordu. Právě jsem se, po více jak půl roce rozloučila s bytostmi, které mi přirostly k srdci a věděla jsem, že bych měla vytvořit nové. Použít pověstný klín na vybití jiného. Nechtěla jsem se upnout na něco, co již má svůj konec.

Věděla jsem přesně, co bych chtěla napsat, jenom jsem se v myšlenkách stále vracela k už jednou ukončenému. To nebylo dobré. Znovu jsem se zahleděla do sychravého počasí. Tak tohle je letošní léto. Pokojem se opět nesl můj hlasitý povzdech. Takhle to dál nepůjde. Na čerstvém, i když deštivém povětří se mi snad bude lépe přemýšlet a zapomínat.

Teple jsem se oblékla. Zavrhla jsem rovnou deštník a sáhla až úplně dozadu do skříně pro pláštěnku, kterou jsem jako malá tak neměla ráda. Teď jsem ale ocenila ten pocit volnosti, který poskytovala. Nemusela jsem se otravovat s deštníkem.

Vyšla jsem před dům a rozhodovala se, kterým směrem se vydat. Tedy, jestli půjdu směrem do lesa nebo do pole. Měla jsem pocit, že mé okolí je jenom samé pole či les. Nikde nekončící zeleň. V létě, když svítilo sluníčko, je tu krásně, ale když už dva týdny v jednom kuse prší, tak je to opravdu neúnosné.

Rozhodla jsem se pro les. Jak jinak? Vždycky nakonec skončím na vyšlapaném chodníku směrem k lesu. Jako by mi to evokovalo můj vnitřní imaginární svět. Než jsem došla k lesu, hustě se rozpršelo. Nechtělo se mi ještě vracet, takže jsem se rozběhla dále do lesa. Věděla jsem, že tam někde musí být starý krmelec. Proběhla jsem mezi dvěma stromky a zahlédla jsem to, k čemu mířily moje kroky. Přede mnou se majestátně tyčil starý krmelec, který už si téměř nepamatuje svou dřívější slávu. Když jsem doběhla pod stříšku, úlevně jsem si oddychla. Opatrně jsem si sedla do sena a zahleděla se do kapek deště, které nebylo schopno listoví stromů zachytit.

Hlouběji jsem se zavrtala do vonícího sena. Cítila jsem se tak klidně. Bylo až udivující, že příroda kolem, ve mně nevzbuzovala žádné negativní emoce. Neměla jsem strach. Jenom jsem uvolněně pozorovala kapky vody dopadající v synchronním tempu, na mechový podrost lesa.

„To nemáte strach se takhle sama toulat po lese?“ ozval se za mnou melodický hlas.

Kdybych řekla, že jsem se lekla, bylo by to slabé slovo. O mě se v tuto chvíli pokusil infarkt. Prudce jsem otočila hlavu za hlasem. Za mnou ze sena vykukoval nadpozemsky krásný obličej. Ledově bílá tvář byla doplněna černýma uhrančivýma očima. První, co mě napadlo, bylo jediné slovo. Upír. Ale no tak Bells, už jsi z těch svých příběhů dočista zmagořelá. Upíři jsou přece mýtická stvoření. Ti přece neběhají po světě. A i kdybys byla natolik nesoudná a připustila si jejich existenci, tak pochybuji, že zrovna tobě by se někdo z nich ukázal. I když k nim máš citově hodně blízko. Celá tato polemika mi proběhla hlavou nesmírně rychle. Vzpomněla jsem si na tvrzení, že některým před smrtí proběhne celý jejich život ve zlomku vteřiny. Já si tu svou tedy vybrala?

„Promiňte, nechtěl jsem vás tak vylekat.“ Pronesl po chvíli mého nečinného strnulého mlčení. Nebyla jsem schopná si ani vzpomenout, jak se mám nadechnout. Kombinace jeho pohledu a hlasu mě dokonale paralyzovala. Pobaveně se na mě zahleděl.

Nakonec se mi podařilo spojit si v hlavě vše tak, aby fungovaly alespoň základní životní funkce. Zhluboka jsem se nadechla.

„Vážně. Nesmírně jsem se vás lekla. Ani jsem si nevšimla, kdy jste přišel.“

„To bude tím, že já jsem tady byl již v tom okamžiku, kdy jste sem přišla vy.“

Byl kavalírský. To už se jen tak nevidí. Opět mi v mysli vytanulo slovo upír. Prosím tě, neblázni. Mamka má pravdu. Už jsem z těch svých příběhů vážně mimo. Vypadá to, že ztrácím soudnost.

„Tak to je zvláštní. Nevšimla jsem si vás. A abych odpověděla na vaši otázku,  ne nemám strach. Bydlím tady už od narození a v tomto lese znám doslova každou šišku.“ No tak dobře, přiznávám, měla jsem strach, ale zároveň jsem pociťovala neznámý pocit vzrušení. Najednou jsem měla pocit, jako bych se ocitla ve svém světě. Tam, kde bylo vše možné, tam, kde by tento tvor byl jistojistě upírem. Mou milovanou mýtickou bytostí.

„Každou šišku říkáte? To je zvláštní. Rozhlídněte se kolem sebe. Pořád vám tento les přijde tak stejně důvěrně znám?“ Jiskření v jeho temných očích mě přinutilo nepatrně odklonit tvář a vší silou se donutit odtrhnout svůj pohled od jeho uhrančivých očí a porozhlédnout se kolem. Na první pohled bylo vše tak známé, ale když jsem se zaměřila na konkrétní detaily lesa, něco bylo jinak. To něco jsem ale nebyla schopna zachytit. Možná to nebylo něco, co bylo lidskému oku dovoleno vidět, možná to byla jenom atmosféra. To, jak se mlha lenivě převalovala přes spadané listy, to jak dopadaly kapky do zelenkavého mechu nebo to, jak byl les tichý, i přes zvuky dopadajícího deště. Bylo to prostě ono, to co nelze zachytit.

Věděla jsem, že bych měla být neklidná a měla bych se zvednout a utíkat, ale byla jsem jakoby omámená. Jenom jsem opět upřela oči do těch jeho.

„Nu? Tak co říkáte?“ Proč byla moje odpověď pro něj tolik důležitá?

„Nejsem si úplně jista. Vše je stejné a přitom nic.“ Při mé odpovědi se mírně pousmál. Bylo to, jako by to byla odpověď, kterou toužil slyšet.

„Omlouvám se vám, zapomněl jsem na slušné vychování. Jmenuji se Dorian.“

Jeho pohled uvěznil ten můj v neuvěřitelně smyslném tanci. Co se to kolem mě děje? CO se to děje se mnou?

„Těší mě. Mé jméno je Bella.“ Opět se pousmál. Získávala jsem pocit, že mi uniká něco velmi zásadního. Něco, co jsem měla vědět, něco co bylo tak patrné.

„Ano, Bella. Já vím.“ Najednou jsem nebyla překvapená, že to ví. Tentokrát jsem se pousmála já. Dílky začínaly zapadat na své místo. Byla jsem tam, kde jsem toužila být. Byla jsem tam, kde jsem měla být. Cítila jsem to.

„Ano, uvažuješ správně.“ Ležérně přešel k tykání. Takže takto vypadá můj imaginární svět?

„Proč myslíš, že je to imaginární? Proč musí být vše nutně jenom dílem fantasie?“ Znechuceně sykl. „Lidský mozek pracuje tak předvídatelně. Zachytí a zpracuje pouze to, co se nevymyká jeho měřítkům normálu. Vidí jen to, co se mu hodí.“

Měl pravdu. Do jisté míry jsem byla nadšená jen z pomyšlení na to, že tato situace se skutečně odehrává, ale na druhé straně, jsem měla tísnivý pocit, že pokud by to byla opravdu pravda, děsil mě ten pocit nepoznaného. Kolik nám toho tedy vlastně v životě uniká? Kolik věcí si člověk ve svém otupení nechce připustit?

„Uvažuješ nesmírně zajímavě. Ano je toho hodně, co vy lidé nevíte. A je to i vinou toho, že to nechcete podvědomě vědět.“ Kouzelně se na mě usmál.

„Takže ty mi čteš myšlenky. Jsi tedy to, co si myslím, že jsi?“ Opravdu jsem byla zvědavá, zda mi odpoví pravdivě.

„Moje odpověď zní opět ano. Jsem to, co si myslíš a ano čtu ti myšlenky. Otázka tedy zní: Nemáš strach?“

„Měla bych ho mít?“ Trochu jsem znejistěla. Jeho oči nabraly ještě tmavší odstín, jestli to tedy ještě bylo možné. Pokud bych se měla držet mě známých měřítek, tak byl hladový. Jeho oči zajiskřily a jeho koutky se roztáhly do neuvěřitelného úsměvu. Takže jsem měla pravdu.

„Máš dnes na jídelníčku mě?“

„Hmm… zní to jako lákavá nabídka.“ Vypadal, že nad touto možností opravdu uvažuje. Svaly v mém těle se instinktivně napjaly.

„Nebyla to nabídka, jenom dotaz.“ Nechtěla jsem stát jenom jednou z mnoha. Toužila jsem prožít si alespoň zlomek svého snu.

„Dobře tedy. Podej mi ruku.“ Zděšeně jsem vyjekla, když se Dorian přemístil přede mě. Upíři rychlost byla tedy něco. Dorian se zvonivě rozesmál. Poťouchle jsem se na něj usmála. Musela jsem přiznat, že jsem se v jeho přítomnosti cítila zvláštně uvolněně. Natáhl ke mně svou ledově bílou ruku. Zahleděla jsem se na ni, nevěděla jsem co mám čekat. Nevěděla jsem, jestli bude také tak ledově studená. Pohlédla jsem do jeho tváře. Na tváři se mu usadil úsměv. Věděla jsem tedy, že mám opět pravdu.

Uchopila jsem ho tedy za nabízenou dlaň. Dorian prudce trhl svou rukou a já skončila přitisknutá na jeho zádech.

„Drž se pevně. Však sama víš.“ Odškrtla jsem si další pomyslnou položku na seznamu toho, co jsem o upírech věděla a co je zjevně fakt a ne mýtus.

„Dobře, když už jsem ti tak důvěřivě podala svou ruku, mohl bys mi alespoň prozradit, kam se mnou hodláš běžet?“ Začínala jsem pociťovat neklid. No to brzy, teď, když jsem přilepená na zádech upíra.

„Měl jsem za to, že bys nás chtěla poznat. Tak se drž.“

„Počkej… kolik vás je?“ Do uší mi zazněl jeho smích, který připomínal ty nejkouzelnější tóny, jaké jsem kdy slyšela. Můj únosce se ladně rozběhl hlouběji do lesa. Ale no tak. Já nemám moc ráda překvapení. Proč mi to nechceš říct? Dorian jenom neznatelně zavrtěl hlavou. Dobře tak si to tedy nech pro sebe, ale budeš mě mít na svědomí, pokud to neustojím.

„No dobře to bych nerad. Takže jsme v této oblasti jenom tři.“ Hm… jenom tři. To ještě není takové horentní číslo. Zřetelně jsem cítila, jak se jeho tělo pode mnou otřásá potlačovaným smíchem. No dobře, já vím, že problém pro mě by představoval i pouze jeden upír, ale zase jsem celkem ráda, že to není vyšší číslo.

„A to proč?“ V běhu nebylo patrné žádné zakolísání, udržoval stále stejné tempo. Přišlo mi to až neuvěřitelné, že něco takového prožívám. Ale nemohl to být sen, sny přece nebývají takto reálné. Dorian toto nijak nekomentoval.

Proč? Ty se ještě ptáš? Dokážeš si představit, že bys byl na mém místě? Když pominu fakt, že myšlenkami komunikuji s upírem, tak jak by bylo tobě, kdybys zjistil, že se ti za humny pohybuje dav upírů?

„Tři jsou jenom těžko dav. Ale ano, myslím, že chápu jak to myslíš.“

Najednou mi bleskla hlavou jiná skutečnost. Proč právě já? Proč právě mě chceš seznámit s ostatními?

„Neboj se Bells, na vše jednou získáš své odpovědi. Prozatím doufám, že máš radost z nastalé situace. Po tom jsi přece vždycky toužila, ne? Zažít na vlastní kůži dobrodružství, která jsi sama sepsala.“

No tak počkat. Jak víš, že píšu příběhy o vás – upírech? Kolik toho o mě vlastně víš?

„Neboj se, jednou získáš na všechny otázky své odpovědi.“ Zopakoval znovu a já cítila, jak jeho běh zpomaloval. Tedy netuším kam až doběhl. Jestli jsme ještě ve státě nebo už u sousedů.

Dorian se zasmál svým zpěvným smíchem. „Stále jsme jen kousek za vaší vesnicí. Takříkajíc jsem se trochu předváděl a udělali jsme si menší kolečko.“

Myslím, že to nebylo o předvádění. Takto teď netuším, kde to vlastně jsme a nebudu je moc když tak příště najít sama.

„Věděl jsem, že jsi hodně inteligentní.“ Pousmál se a spustil mě konečně na pevnou zem. „Takže dovol abych ti představil zbytek své rodiny.“ Zastavili jsme na polní cestě, nikde nebylo nic, co by naznačovalo něčí přítomnost. Byl tady jen za cestou dále pokračující les a kolem cesty sem tam nějaké křoví. Nechápavě jsem se podívala na Doriana.

„Dobrý den.“ Vypískla jsem leknutím. Na místě kde ještě před vteřinou nikdo nebyl, stál vysoký černovlasý muž, který měl stejné charakteristické známky upírství jako Dorian. Po jeho boku stála dívka, která svému partnerovi sahala sotva po ramena. Měla překrásné dlouhé medové vlasy a milý obličej. Plaše se na mě usmívala.

„Dobrý den.“ Opatrně jsem jim opětovala pohled. Přistihla jsem se při myšlence, že tohle je tak neskutečně nereálná situace, až jsem začala mít strach, že se probudím ve svěrací kazajce, ve vypolstrované místnosti. Směrem, kterými se ubíraly mé myšlenky, jsem vyvolala pobavený smích u tří upírů. Tedy, alespoň vím, že myšlenky umějí číst všichni. To byla pro mě novinka.

„Opět máš pravdu. Dovol tedy, abych ti představil své společníky. Toto je Noel a to drobné vedle něj je Samantha.“ Ta se na Doriana zamračila a poté na něj pobaveně mrkla. Nebyla jsem si tím tedy úplně jista, ale nabyla jsem dojem, že mezi nimi proběhla mimoslovní polemika.

Noel se rozesmál. Měla jsem pocit, že jsem dvorní upíři bavič. Touto myšlenkou jsem opět a znova vyvolala smích všech tří.

„Je inteligentní a zábavná. Takto jsem se nepobavil již pěknou řádku let.“ Prohlásil Noel a vydal se ke mně s napřaženou rukou. Já jsem opatrně nabízenou dlaň přijala. Byla podle očekávání ledově chladná.

„Těší mě.“ Jeho stisk byl velmi opatrný, takže jejich síla je opravdu taková, jaká si myslím, že je. Noel na mě jenom na znamení souhlasu mrkl.

„Sam, pojď blíž, neboj se.“ Noel se ohlédl za sebe a trpělivě počkal, až k nám Sam obezřetně dojde.

Napřáhla jsem k ní ruku, kterou opatrně přijala.

„Musím říct, že jsme nejprve s Dorianem nesouhlasili, aby tě k nám přivedl, ale vzhledem k situaci, to bylo nevyhnutelné.“ Nechápavě jsem pozvedla jedno obočí. Podívala jsem se Dorianovi do očí, čekala jsem nějaké vysvětlení.

„Promiň, ještě není ta správná doba, vše se dozvíš ve správný čas.“ Zamračila jsem se na něj. Tak proč mě sem tedy tahal?

„Jenom jsem tě chtěl seznámit. Teď ale myslím, že je nejvyšší čas jít zase zpět. Vypadá to, že se znovu rozprší.“ Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, ani jsem nezaregistrovala, že pršet přestalo.

„Podáš mi prosím ruku?“ Opět se kouzelně usmál. Neměl ponětí, co se mnou jeho úsměv dělá. Dobře, opravuji se, teď už to podle smíchu všech ví. Moje tváře nabraly karmínovou barvu.

„Nedá se to čtení myšlenek nějak vypnout nebo omezit?“ Doufala jsem v nemožné.

Noel blýskl pohledem po Dorianovi. Je to tedy možné?

„Říkal jsem, že jsi inteligentní. Ano, když se opravdu hodně snažíme, tak můžeme zablokovat pomyslné vlny, na kterých vnímáme myšlenky ostatních. Tedy i mezi sebou. Není to ale tak, že bych jenom ztlumil přijímání, ale je to jako absolutní ticho. Zase je to výhodné, pokud se někdo z nás potřebuje soustředit pouze na jednu mysl. Myslím ale, že pro dnešek to opravdu stačilo. Takže, tvou ruku…“ Opět ten úsměv.

Rozloučila jsem se s Noelem i Samanthou. Když jsme doběhli ke krmelci, Dorian mě usadil opět na seno. Déšť propukl ve své dřívější síle.

„Byl to hezký čas. Měj se krásně Bells.“ Věnoval mi ještě jeden úsměv, otočil se a rozběhl se směrem, ze kterého jsme přiběhli.

„Nee, počkej, vrať se… Doriane,“ najednou jsem se prudce posadila. Měla jsem vlasy celé od sena. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Déšť neustával, mlha se dále lenivě převalovala přes spadané listí.

Tedy… ach můj bože. Já už jsem vážně přepracovaná. Svalila jsem se do sena a začala jsem se nahlas smát. Měla bych se sebou začít asi něco dělat. Zdají se mi reálné sny o upírech. Jsem úžasná. Vstala jsem a vydala se po chodníčku opět domů. Měla jsem svůj námět na další povídku. Věděla jsem již, že nebudu vzpomínat na to staré a ukončené. Měla jsem v mysli tři úplně nová jména: Dorian, Noel a Samantha. Na kraji lesa jsem se rozběhla. Nemohla jsem se dočkat, až si sednu ke svému počítači a budu se moct pustit do psaní nového příběhu.

…věděl jsem, že je to ona. Sám pro sebe se pousmál. Otočil se a vzdaloval se od krmelce…

2

„Sam… Sam… Samantho,“ doběhl jsem zpět k našemu provizornímu úkrytu. Nedalo se to označit slovem srub. Spíše to byl přístřešek, ale jako by záleželo na pohodlí. My upíři jsme vydrželi stát nehnutě dlouhé hodiny a nepocítili jsme ani nepohodlí ani únavu.

„No tak Sam… kde zase vězíš,“ byl jsem opravdu netrpělivý.

„Ale no tak, Doriane. Takhle se chováš k dámě?“ Noel vystoupil ze stromoví.

Samantha pomalu kráčela ve šlépějích svého partnera.

„Však ty víš, co potřebuji vědět.“ Chtěl jsem slyšet potvrzující slova. Věděl jsem, že Bells je ta pravá, ale musel jsem mít naprostou jistotu.

„Ano Doriane. Je to opravdu ona. Gratuluji. Po všech těch letech a neúspěšných pokusech, jsi opravdu narazil na tu pravou.“

Než Sam vynesla svůj rozsudek, podvědomě jsem zadržel dech. Teď jsem se úlevně zhluboka nadechl. Pocítil jsem neuvěřitelnou vlnu radosti a štěstí přelévající se mým tělem. Konečně jsem došel na konec mé dlouhé pouti. Na oba jsem se usmál. Noel i Sam mi úsměv opětovali. Najít Bellu bylo pro nás totiž, jako najít Svatý grál.

Doběhla jsem domů. Pořád jsem byla plná svého snu. Byl tak moc živý, že jsem se nemohla dočkat, až začnu své nápady, rodící se mi v hlavě, vyťukávat do klávesnice. Spíš jsem měla obavy, jestli všechny ty rychle letící myšlenky, dokážu zachytit. Napadaly mě stále nové a nové scénáře. Nové a nové události. Nové a úžasnější situace.

„Bells, můžeš mi říct, kde jsi byla tak dlouho?“ V chodbě jsem narazila na mamku. Ani nevím, jak dlouho jsem byla pryč. Čas nějak nehrál svou roli.

„Mami, byla jsem se projít. Jenom k tomu starému krmelci. Začalo hrozně pršet, tak jsem se v něm schovala a usnula v seně. Moc se omlouvám.“ Nasadila jsem pohled ublíženého štěněte. Věděla jsem, že se na mě mamka nedokáže dlouho zlobit.

„No dobře, ale až se zase někdy budeš někde potulovat víc jak šest hodin tak si mě nepřej, měla jsem o tebe strach a taky by sis příště sebou mohla vzít telefon, na co ho teda máš?“ Páni…víc jak šest hodin? Já měla pocit, že to nebyla více jak hodina, ale taky kdo ví, jak dlouho jsem spala.

„Pojď se najíst. Udělala jsem na večeři zapékané těstoviny. Ty máš nejraději.“ Lákala mě mamka. Moc dobře věděla, že tomuhle neodolám. A taky jsem měla ukrutný hlad. U večeře jsem nervozně poposedávala, nemohla jsem se dočkat, až začnu psát. Byla jsem toho plná.

„Bells můžeš mi říct, kam tak spěcháš, že nejsi schopná ani v klidu se najíst?“ Rozzlobeně nakrčila obočí.

„Ale….dostala jsem úžasný nápad na povídku. Vážně mami, takovou jsem ještě nepsala. Bude to úžasné.“ Na tváři se mi usadil výraz umělce, kterého právě políbila múza.

„Ty se jednou s těch svých povídek zblázníš.“ Mamka nechápavě zakroutila hlavou. Ani nevěděla jak moc blízko pravdě dneska byla.

„Neboj mami. Jednou ti dospěju. Bude ze mě zodpovědná bytost. Jenom teď můžu ještě snít ne? Strašně mě to baví. Možná, že bych se mohla věnovat i spisovatelské dráze.“ Už jsem na tím přemýšlela vícekrát. V dnešní době se vydávají různé slátaniny a lidi to kupují a čtou.

„No tak to ani omylem. Doděláš si střední školu a půjdeš na vysokou. Jsi chytrá holka, tak nevím, proč by ses měla zahrabávat u počítače a psát ty své nesmyly.“ V tom byl věčný problém, mamka prostě nechápala, co pro mě psaní znamená. Nikdy jsem neměla moc přátel, tedy alespoň těch skutečných. Já si své přátele prostě vytvářím na papíře. Miluju každou jednu postavu. I ty záporné. Dalo by se říct, že díky jejich životu prožívám já ten svůj. Bylo to opravdu smutné a ubohé, já vím, ale do jisté míry mi to nevadilo. Takhle jsem ve skutečném životě v podstatě nic neriskovala.

„Mami nebudu se s tebou hádat, jestli jsou to nesmysly nebo ne. A neboj na vysokou se určitě chystám. Budeš ze mě mít paní doktorku. Splněný životní sen.“ Každý máme své životní sny. Moje mamka sní, snad od mého narození o tom, že jednou budu významný chirurg nebo něco podobně důležitého.

Uklidila jsem po večeři a utíkala do svého pokoje, který je tak trochu odříznutý od zbytku domu koupelnou a společnou šatnou. Měla jsem tam svůj klid. Nedočkavě jsem zapnula počítač. Moje prsty se nervozně pohupovaly nad klávesnicí.

Ten večer jsem napsala přesně 25 stran. Byl to můj rekord. Tolik stránek a téměř bez přestávky. Hrdě jsem po sobě pročítala mnou vytvořený příběh. Bylo to jako kouzlo. Hmatatelně jsem cítila, jak příběhu propadám.

Odpadla jsem až hodně po půlnoci a zdál se mi zvláštní sen.

Stála jsem uprostřed rozlehlé louky. Byla jsem oděná do dlouhého bílého hávu, který za mnou vinou větru povlával. Upírala jsem svůj zrak daleko před sebe v tušení svého konce. Pevně jsem kolem sebe obtočila paže. Musela jsem se chránit. Pak jsem je zahlédla, temné postavy s kamennými tvářemi, jež neprozrazovaly jakýkoliv cit. Jenom jejich vůdci probleskovala v očích nenávist. Pod tíhou jeho pohledu jsem cítila, jak se má kolena podlomila, já klesala a mé ruce se zabořily do měkké hlíny. Nedovolila jsem si ovšem působit takto poníženým dojmem. Hrdě jsem zvedla svou tvář k vůdci nepřátel. Bojovně jsem vystrčila svou bradu na znamení, že se nevzdám tak lehce. V okamžiku, kdy byli již téměř u mě, jsem zaregistrovala pohyb na okraji lesa. Ne… to nemůže být pravda, byl přece mrtev. Mé srdce vynechalo nejméně 3 tepy. Vůdce si všiml mého pohledu. Na tváři se mu poprvé objevil cit. Jeho rysy se zformovaly do úšklebku opovržení a zadostiučinění. Věnoval mu poslední pohled a poté napřáhl svou ruku s dlouhým stříbrným mečem. Ve vzduchu byl slyšet jenom svist čepele….

V tu chvíli jsem se probrala s výkřikem na rtech. Zřetelně jsem cítila pot stékající mi v krůpějích po těle. Zvrátila jsem se zpět do peřin. Něco takového se mi ještě nikdy předtím nezdálo. Nemohla jsem to přičítat ani svým příběhům. V žádném z nic podobná scéna nebyla. Ještě teď mi zněl v uších svist čepele…. Asi po hodině marného převalování v posteli jsem usoudila, že jediné, co mi může momentálně pomoct, je horká sprcha.

Opírala jsem se o studené kachličky sprchy a nechala na svou pokožku dopadat proudy horké vody. Moje tělo se uvolnilo, ale mysl se nehodlala vzdát rozebírání právě „prožitého“ snu. Nechápala jsem ani, jaký to mělo smysl. Proč se mě někdo snažil zabít a proč jsem měla tak silné nutkání se chránit? Byl to jen pud sebezáchovy? Jenom mě neskutečně mrzelo, že si nepamatuji obličej svého milého. A tím, že ten tajemný muž na okraji lesa byl můj partner, jsem si byla zatraceně jistá.

Oblíkla jsem si čisté pyžamo, sedla jsem si do houpacího křesla a zabalila se do deky. Věděla jsem, že bych neusnula. Nechtěla jsem si ten sen přivolat zpět a za necelé 2 hodiny mělo stejně svítat.

Nakonec jsem byla ale tak unavená, že jsem stejně usnula. Naštěstí to byl tvrdý, bezesný spánek. Jenom to probuzení v křesle bylo celkem vražené. Měla jsem ztuhlou celou krční páteř.

Druhý den bylo počasí venku stále stejně pochmurné, tedy až na to, že se zdálo, že konečně neprší. Dopoledne jsem mamce pomáhala s domácími pracemi a odpoledne jsem se rozhodla, že se zase projdu. Třeba se mi bude zase zdát o Dorianovi. Pomalým krokem jsem došla až ke krmelci. Opatrně jsem našlapovala a rozhlížela se kolem sebe. Ani sama nevím, proč jsem se snažila být co nejtišší. Možná to bylo tím, že samotný les byl až nepřirozeně ztichlý. Bylo to způsobeno i tím, že jsem měla ještě stále v paměti včerejší zvuky deště.

Posadila jsem se opět na stejné místo jako včera. Byla jsem však nesmírně zklamaná. Pocit pohody a klidu, který mnou včera prostupoval, se dnes nedostavil. Zůstala jsem stulená v seně téměř do setmění. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mi nepodařilo, po téměř probděné noci, usnout. Smutně jsem se zvedla, oprášila jsem se od sena a chystala se domů. Naposledy jsem se rozhlédla po okolí. Najednou jsem měla pocit, že jsem periferně zahlédla vzadu mezi stromy rychlý pohyb. Protřepala jsem hlavou. Už vidím to, co vidět chci. Lidské oko a mozek jsou tak snadno oklamatelné. Rozeběhla jsem se tedy zpět domů. Zasedla jsem ke své povídce a ponořila se do mýtického světa své fantasie.

„Nevím Noeli… co když nebude schopná to zvládnout? Viděl jsi ji? Je tak křehká a zranitelná.“ Najednou jsem začal pochybovat o správnosti svého počínání.

„Doriane, to přece nemyslíš vážně. Po všech těch desetiletích usilovného hledání a ty teď váháš? Sám přece víš, jak je pro nás důležitá.“ Na jeho dokonalém mramorovém čele se objevila hněvivá vráska.

Cítil jsem Saminu ruku na své paži. Vzhlédl jsem k ní.

„Doriane, vím co pro tebe ta dívka znamená. Viděla i cítila jsem to, ale ty také víš, že je to takto nevyhnutelné. Má to tak být. Je už jenom na tobě, jakou cestu k cíli si zvolíš, ale dojít tam musíš. Je to jako zákon.“ Povzbudivě se na mě usmála.

Věděl jsem, že má pravdu. Zatraceně… věděl jsem to. Ale když jsem ji tam dneska vidět, stočenou do klubíčka, hluboce zabořenou v seně, nemohl jsem se donutit překonat vzdálenost, která nás dělila. Byla tak neuvěřitelně zranitelná. Toužil jsem se rozeběhnout a sevřít ji do náruče, ale věděl jsem, že pokud to udělám, už nebude cesty zpět. Opět jsem stočil svůj pohled k Noelovi.

„Ta dívka to zvládne. Je tou pravou. Buď stejně silný jako ona. Dej jí možnost začít žít.“ Jasně jsem cítil, že to nakonec dopadne tak, jak mělo a já jsem jen měl strach, že si vyberu špatnou cestu k cíli.

Složil jsem hlavu do dlaní. „Je to ode mě tak sobecké. Přece to po ní nemůžu chtít. Je to jako chladný kalkul.“ Přestávala se mi líbit skutečnost, pro kterou jsme se už dlouhé desítky let plahočili různými kraji, abychom našli ji.

„Je to ta pravá. Ona byla předurčená, podvědomě ví, co je jejím osudem, tím jsem si jist. Pochopí celou situaci. Je dostatečně silná, aby to zvládla. Jenom ji musíš stát po boku.“             Oba měli pravdu. Byl to osud, cíl byl určen, my držíme v rukou pouze cestu, kterou k němu dojdeme.

Seděla jsem za stolem a byla jsem ještě zklamanější. Jako bych nebyla schopná své nápady naťukat do klávesnice. Moc jsem chtěla ulevit svému smutku z nesplněného přání vidět Doriana. Dokonce jsem nebyla ani unavená. Tolik jsou toužila spát a zároveň vůbec. Měla jsem obavy co se mi bude zdát. Sklesle jsem vypnula počítat a sedala si do koupacího křesla, které stálo u okna. Pozorovala jsem ulici, osvětlenou jedinou lampou. Její světlo se odráželo od louží, které po sobě zanechal dvoutýdenní déšť. Zvedla jsem svůj zrak k nebi. Byl krásně vidět měsíc. Milovala jsem noční oblohu plnou hvězd.

Něco ve mně si poručilo jít si sednout do chladivé noci. Teple jsem se oblékla a potichu sešla po schodech, abych nevzbudila rodiče. Taťka chodil z práce až pozdě večer a brzy ráno byl zase pryč. Popravdě, kdyby nebyly víkendy, tak vlastně ani nevím, jak můj otec vypadá. Bylo mi líto mamky. Svého manžela nesmírně milovala a proto na ní bylo vidět, jak se i po těch letech trápí jeho malou přítomností ve svém životě. Ale na druhou stranu jsem jí záviděla, taky bych si přála zažít takovou lásku. Vědět, že ten koho milujete, vás miluje stejně, že jste si osudem určení.

Vyšla jsem ven před dům a sedla si na lavičku, která pamatuje ještě moje první krůčky. Zhluboka jsem si naplnila plíce chladivým noční vzduchem. Zvrátila jsem hlavu dozadu a opřela se o stěnu domu. Chvíli jsem okouzleně sledovala dorůstající měsíc. Bylo mi najednou příjemně a pocítila jsem zvláštní souznění s noční atmosférou. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechovala. Mým tělem se rozlil klid a pohoda.

„Opět sama?“ Prudce jsem se posadila a snažila se najít majitele hlasu. Vedle mě se ozval překrásně vábivý smích.

3.

„Doriane….“ zahleděla jsem se do jeho temných očí. Byla jsem šťastná, že ho vidím.

„Taky jsem rád, že jsem tady teď s tebou.“ Zčervenala jsem rozpaky. Zapomněla jsem, že umí číst myšlenky. Opět jsem věnovala pozornost měsíci.

„Byla jsem dnes v lese, doufala jsem, že si tě zase přivolám, ale nemohla jsem usnout…,“ nejistě jsem střelila pohledem po svém společníkovi.

„A jsi si úplně jistá tím, že je to vše jenom sen? Že je to jenom iluze? Co když existují věci, o kterých vy lidé nic nevíte?“ Na rtech měl kouzelný úsměv, ale očí se nedotýkal.

„Chceš mi říct, že nejsi jenom výsledkem mé přebujelé fantasie a opravdu existuješ… že opravdu existují upíři?“ Jedna věc je o tom snít a druhá věc je, snažit se přesvědčit svůj rozum, že toto je realita.

Zkoumavě se na mě zahleděl. Jako by odhadoval, na kolik zvládnu snést další informace.

„Opravdu jsi tímto zjištěním tak šokována, nebo v hloubi duše cítíš, že jsi na něco takového čekala?“ Jeho hlas získal zvláštně naléhavý podtón.

Zaraženě jsem se na něj zahleděla. Nevím, jestli jsem to někdy cítila, jenom jsem si občas přála, abych mohla něco takového zažít, to jsi měl na mysli?

„Ano a ne. Myslím, že na některá zjištění je ještě spousta času.“

„Občas některá tvá prohlášení nedávají moc smysl, ale tipla bych, že se jednou pravý význam dozvím což?“

„Opět máš pravdu. Ty se málokdy spleteš, viď?“ V jeho očích se mihlo něco, co se dalo při troše fantasie popsat jako hrdost?

Dorian se jenom mile usmál.

„Řekneš mi něco o sobě?“ On o mě věděl nejspíš spousty věcí, bylo jenom fér, aby o sobě také něco prozradil.

„To ano, tak tedy co tě zajímá nejvíc?“ V hlavě se mi točilo milion otázek a já najednou nevěděla, kterou položit.

„Dobře, co takhle začít základními údaji….Jak se stalo, že jsi upír?“

„Upírem jsem se stal narozením. Pocházím ze světa, kde upíři mohou mít děti. Nikdy jsem nebyl člověkem.“ Nikdy nebyl člověkem? Oni existují… jak to říct… čistokrevní upíři?

„Ano, jsem čistokrevný upír.“ Myslím, že mi začíná pomaličku docházet fakt, že sedím v nočním tichu na lavičce s upírem po svém boku. Živíš se lidskou krví?

„Ano…,“ moje srdce na tuto zprávu zareagovalo vynecháním jednoho tepu a následně se rozeběhlo jako o překot závratnou rychlostí „… ale nemusíš mít strach. My lidi nelovíme. Naštěstí existuje instituce jménem krevní banka. Je to docela výnosný business.“

„Takže nezabíjíš lidi?“ Opravdu jsem doufala, že za jeho život nemusí pokládat někdo jiný ten svůj.

„Ne… už dlouho ne….“ Takže jsi už zabil, konstatovala jsem v duchu.

Odvrátil ode mě svůj obličej, který se mu zachmuřil.

„Ano… kdysi dávno ano. Neměl jsem na výběr. Je mi už 364 let. V době, kdy jsem se narodil nebyla medicína na takovýto styl života uzpůsobena….“

„Když se tedy živíš lidskou krví, je pro tebe moc těžké odolat lidem?“

„Musím přiznat, že občas mívám problémy, ale už jsem hodně starý a moje sebeovládání tomu myslím odpovídá. Například teď mám situaci pevně pod kontrolou, i když musím uznat, že na člověka voníš neuvěřitelně kouzelně.“ Rozverně se na usmál.

„Budu to brát jako kompliment.“ Mrkla jsem na Doriana, který se zvonivě rozesmál.

„To by jsi taky měla. A taky by jsi už měla jít spát, je dost pozdě.“ Čas v jeho přítomnosti utíkal nepředstavitelně rychle. Muselo být už hodně po půlnoci. Dorian nepatrně přikývnul.

„Neboj, brzy se zase uvidíme.“ Byla jsem ráda, že mi to řekl. Vážně jsem se obávala, jestli ho ještě uvidím. Byla to hodně zvláštní situace. Upíři existují…. a já doufám v další setkání s jedním z nich.

„Dobrou. Přeji ti krásné sny…“ Nepatrně se ke mně naklonil, jako by zvažoval všechna pro a proti. Přivřela jsem oči a zřetelně jsem cítila napětí mezi námi. Boj v něm vyhrály všechna proti. Jeho obličej se oddálil. Nasadil omluvný úsměv.

„Promiň, nechtěl jsem na tebe spěchat. Už půjdu, je pozdě. Dobrou Bells.“ Nestihla jsem se ani pořádně nadechnout a místo vedle mě bylo prázdné. Hmm… další zklamání tohoto dne.

Byla jsem ale tak unavená, že jsem usnula okamžitě poté, co se dotkla má hlava polštáře.

Kráčela jsem potemnělým lesem. Na sobě jsem měla stále bílý řasený háv. Jemná tkanina zadrhávala o lesní porost a nutila mě zpomalit v chůzi. Za sebou jsem zřetelně cítila nepřítele. Nemohla jsem se otočit… nechtěla jsem se otočit. Jen jsem dál postupovala, bez zaváhání, bez sebemenší známky strachu. Důvod mého žití byl sevřen do náruče smrti. Věděla jsem, že nebude trvat dlouho a já opět pohlédnu do tolik milovaného obličeje. A s tím se vše, za co jsme bojovali, obrátí v nicotu. Jenom pomyšlení na to, že přece jenom existuje malá naděje, že se najde někdo, kdo bude pokračovat tam, kde jsme my již neměli možnost, mi dodávala sílu vkročit na rozlehlou louku. Zastavila jsem se v jejím  přesném středu a hleděla vstříc konci svého osudu. Pevně jsem omotala paže kolem svého těla. V jednu chvíli se mi do očí draly slzy. Nebylo to slzy ponížení nebo bolesti, byly to slzy smutku. Byly to slzy nenaplněných snů….

Prudce jsem zalapala po dechu. Posadila jsem se na posteli. Byla jsem přeplněná smutkem, který jsem ve snu cítila. Objala jsem své tělo pažemi. Byl to velký emoční nápor a já se cítila tímto naprosto vyčerpána.

Opět jsem zvolila jako relaxační proces horkou sprchu. Když jsem se vrátila zpět do pokoje, bylo už šero. Dokonce se zdálo, že zvláštní svit na východě by mohl znamenat sluníčko. Pocítila jsem radost nad tím, že budu moc opět nastavit tvář hřejivým slunečním paprskům. Mé nadšení ovšem netrvalo dlouho. Hlavou mi bleskla jiná myšlenka. Sluneční svit. Nevěděla jsem, jestli budu moct dnes Doriana vidět. Nebyla jsem si jistá, co z toho, co jsem si o upírech vymyslela nebo někde četla, se dalo aplikovat do reality. Reality… musela jsem se začít smát, jak naprosto neuvěřitelně to znělo. Upír v realitě všedních dnů.

Převlíkla jsem se do domácího a opět nadšeně zasedla k počítači a svému milovanému psaní. Znovu jsem si přečetla zpětně pár stránek děje a velmi lehce jsem vplula do atmosféry. Moje prsty se téměř samovolně rozeběhly po klávesnici a já zachycovala jednu myšlenku za druhou.

Vyrušilo mě až zaklepaní na dveře. Panebože, byla jsem jako v tranzu něco přes 4 hodiny. Tohle se mi obyčejně nedělo. Nikdy jsem ještě dějem nebyla tak zaujatá.

„Bells, pojď se nasnídat. Taťka má dneska volno. Tak ať jsme jednou zase jako celá rodina u stolu.“ Mamky hlas překypoval nezměrnou radostí.

„Jasně, jenom tu něco dokončím a přijdu.“ Musela jsem dokončit myšlenku, protože bych pak byla duchem nepřítomná, jak bych přemýšlela nad tím, abych to nezapomněla.

Nakonec se rodinná snídaně proměnila v rodinnou debatu, kam a jestli vůbec se pojede na týdenní dovolenou. Upřímně jsem z toho nepociťovala to nadšení jako každý rok. Nechtělo se mi z domu. Nechtělo se mi daleko od Doriana. Nevěděla jsem, kolik času máme spolu vyměřeného, takže jsem jím zbytečně nechtěla plýtvat. Nepozastavovala jsem se nad zjištěním, že je pro mě jeho přítomnost tak důležitá. V tomto jsem mu musela dát za pravdu. Bylo to jako bych to někde v sobě věděla. To, že je moje druhá polovina. Nedávalo mi to smysl. Jak může tvořit lidské bytosti druhou polovinu upír? Doslova lovec a jeho kořist?

Stále jsem čekala, kdy se projeví šok nad zjištěnou skutečností, že kluk, který se mi až bolestně líbí, je 364 let starý upír. Jako bych stále živila svůj rozum tím, že je to jenom další moje vymyšlená fantasie a já se proberu z tohoto podivného snu. Byla to opravdu zvláštní situace. Nemohla jsem se ani nikomu svěřit. Věděla jsem, že by hrozila… když už ne svěrací kazajka, tak určitě léčení. Pro mamku by to byla další voda na její mlýn. Neviděla ráda, když v myšlenkách utíkám ke svým upírům a vlkodlakům. Snad doufala, že rok před završením dospělosti, bych už mohla své představy odložit k dětským střevíčkům na půdu.

„Doriane mluvili jsme se Sam a dospěli k závěru, že pokud tady díky jejímu nalezení, budeme muset nějaký čas zůstat, tak by nebylo špatné opatřit si nějaký dům. Už jsme se i po něčem porozhlédli. Tady kousek za vesnicí je takový polorozpadlý domek. A zatím co ty budeš pokračovat na své cestě k cíli, tak my si ten domek zrekonstruujeme, ať vyvíjíme také nějakou činnost. Co tomu říkáš?“ Už dlouho jsem neviděl v Noelových očích takový zápal pro věc. Možná to bylo tím, že si se Sam ještě nikdy neměli možnost zařídit si sami společné bydlení.

„Noeli, upřímně jsem rád, že vás to napadlo. Mám plnou hlavu toho, co všechno se musí udělat a stále netuším jak, že jsem ani nepomyslel na to, že bychom mohli potřebovat něco pevnějšího, než je tento přístřešek.“ Vděčně jsem se zahleděl na Sam. Věděl jsem, odkud ten nápad pochází. Mile na mě mrkla. Taky z toho měla radost.

Noel se Sam se stali skutečnými partnery až během našeho putování. V jednu chvíli to sice vypadalo, že hádky mezi nimi budou na denním pořádku, ale pak se ocitl Noel v bezprostředním ohrožení života a to byl rozhodující moment. Proč marnit čas zbytečnými polemikami, které stejně nikam nevedou? Nevím jestli situace byla poté lepší. Alespoň z mého pohledu. Trávit čas se zamilovaným párem je občas hodně namáhavé. Rekonstrukcí domu poskytneme jeden druhému alespoň na nějaký čas prostor a soukromí.

„Doriane, vzadu u stěny máš v přenosce svou dávku krve. Neměl by jsi moc pokoušet svou přirozenost.“ Opět další fakt, který jsem záhadným způsobem vypustil z mysli. Zahanbeně jsem se zahleděl do Noelových očí. Vděčil jsem jim za hodně.

„Děkuji. Vím, že je to se mnou teď složitější, ale věřím, že až dojdu svého osudu, bude vše splaceno.“

Již s utišeným hladem jsem seděl na kameni vystupujícím ze země, nedaleko našeho provizorního přístřešku. Opět jsem se zaobíral tím, co je potřeba udělat. Věděl jsem, co je důležité, ale při pohledu na svou Bells jsem si nebyl vůbec jist, že je to správné. Nechtěl jsem ji vystavit tomu nebezpeční, které ji čekalo v mé společnosti. Doufal jsem jenom, že Sam se nemýlí a pokud jí budu stát pevně po boku, tak vše společně překonáme. Zahleděl jsem se směrem, ve kterém jsem tušil přítomnost té jediné bytosti, která pro mě teď již znamenala můj osud.

Samovolně jsem se rozeběhl daným směrem, řízený pouze svým srdcem a touhou vidět ten něžný, srdcovitý obličej. Její jemně květinová vůně mě přivedla před její dům. Jaká byla má radost, při zjištění, že má milovaná sedí v nočním tichu na lavičce. Vypadala, že spí. Na tváři měla usazen jemný, okouzlující úsměv. Nerozhodně jsem chvíli stál ve stínu protějšího domu. Vypadala tak křehce. Opět jsem zapochyboval, zda je schopná zvládnout vše, co pro ni má život po mém boku připraven. Zároveň jsem ale věděl, že to vše bude muset zvládnout. Nebyla jiná možnost volby.

Upíři rychlostí jsem se přemístil na lavičku k ní.

„Opět sama?“ Její reakce mě pobavila. Nechtěně jsem se musel začít smát.

„Doriane…,“ její pohled se upřel do mých očí. Zajímalo by mě, jestli si všimla nepatrné změny v barvě mých duhovek. Jsem šťastná, že tě vidím.

„Taky jsem rád, že jsem tady teď s tebou.“ Zčervenala rozpaky. Barva na jejích líčkách byla přímo čarovná. Odvrátila svůj obličej k měsíci.

„Byla jsem dnes v lese, doufala jsem, že si tě zase přivolám, ale nemohla jsem usnout.“ Pobavila mě skutečnost, že mě stále považuje za výplod svého snu.

„A jsi si úplně jistá tím, že je to vše jenom sen? Že je to jenom iluze? Co když existují věci, o kterých vy lidé nic nevíte?“ Nevěděl jsem, jestli opravdu chci, aby si přiznala, že toto vše je skutečnost. Možná by pro ni bylo lepší, kdyby žila svůj sen a mohla z něho jednoho dne procitnout. Bylo by to pro ni bezpečnější. Další hlas ve mně mi ovšem připomínal, za jakou cenu by toto bylo vykoupeno.

„Chceš mi říct, že nejsi jenom výsledkem mé přebujelé fantasie a opravdu existuješ…, že opravdu existují upíři?“

Pečlivě jsem sledoval její obličej v naději, že naleznu to, díky čemu bych byl schopen sám sebe přesvědčit, že není dostatečně silná unést můj svět.

„Opravdu jsi tímto zjištěním tak šokována, nebo v hloubi duše cítíš, že jsi na něco takového čekala?“ Stále však vypadala tak klidně a vyrovnaně, opravdu je možné, že svůj osud cítila? Že někde v hloubi svého já věděla, že tohle je to na co čekala?

Nevím, jestli jsem to někdy cítila, jenom jsem i občas přála, abych mohla něco takového zažít, to jsi měl na mysli?

„Ano a ne. Myslím, že na některá zjištění je ještě spousta času.“ Je to ona. Zvládne to… doufám. Ale ne dnes a tady.

„Občas některá tvá prohlášení nedávají moc smysl, ale tipla bych, že se jednou pravý význam dozvím což?“

„Opět máš pravdu. Ty se málokdy spleteš viď?“ Nebyla naivní a dokázala rychle pracovat s danými informacemi a skutečnostmi. Tělem mi projela hrdost. Byla neuvěřitelná.

„Řekneš mi něco o sobě?“ Ty o mě víš také spoustu věcí, takže je jenom fér, abys mi prozradil na oplátku něco o sobě.

„To ano, tak tedy, co tě zajímá nejvíc?“ Věděl jsem, že se zeptá na první otázku, která ji napadne, jen jsem si nebyl tak úplně jist, že jsem připraven ji poskytnout odpovědi, které si zaslouží.

„Dobře, co takhle začít základními údaji…. Jak se stalo, že jsi upír?“

Trochu mě překvapilo, že z toho množství otázek, které jí vířily myslí, si vybrala právě tuto. Čekal jsem, otázku týkající se mého jídelníčku.

„Upírem jsem se stal narozením. Pocházím ze světa, kde upíři mohou mít děti. Nikdy jsem nebyl člověkem.“ Nikdy jsi nebyl člověkem? Oni existují… jak to říct… čistokrevní upíři?

„Ano, jsem čistokrevný upír.“ Živíš se lidskou krví? Měl jsem obavy, jak bude reagovat na danou skutečnost. Věděl jsem ale, že musím odpovídat pravdivě.

„Ano…,“ její srdce na tuto zprávu zareagovalo vynecháním jednoho tepu a následně se rozeběhlo jako o překot závratnou rychlostí „…ale nemusíš mít strach. My lidi nelovíme. Naštěstí existuje instituce jménem krevní banka. Je to docela výnosný business.“ Celé upíři rodiny si na tomto obchodu zakládaly své rodinné podniky. Byl to postup ku předu v naší společnosti. Alespoň já jsem to tak vnímal. Poslední dobou však opět  začaly propukat zpátečnické názory prosazující přirozený způsob lovu a krmení.

„Takže nezabíjíš lidi?“

„Ne… už dlouho ne…,“ takže jsi už zabil…

Nebyl jsem schopný dál hledět do obviňujícího výrazu, který se usadil na Bellině obličeji. Tolik jsem si přál popřít svou minulost, byla to ale věc, kterou v sobě budu mít už napořád, své vzpomínky na každou jednu oběť….

„Ano, kdysi dávno ano. Neměl jsem na výběr. Je mi už 364 let. V době, kdy jsem se narodil, nebyla medicína na takovýto styl života uzpůsobena…,“ z mého pohledu velmi chabá omluva za desítky promarněných životů…

„Když se tedy živíš lidskou krví, je pro tebe moc těžké odolat lidem?“

„Musím přiznat, že občas mívám problémy, ale už jsem hodně starý a moje sebeovládání tomu myslím odpovídá. Například teď mám situaci pevně pod kontrolou, i když musím uznat, že na člověka voníš neuvěřitelně kouzelně.“ Rozverně se na ni usmál.

„Budu to brát jako kompliment.“ Mrkla na mě. Nemohl jsem si pomoct, celá ta situace a to jak ji Bells zvládá, ve mně vyvolat úlevný smích. Vůně lidské krve jako kompliment. Ona se mi vážně jenom zdála. Kdybych tedy mohl snít…

„To by jsi taky měla. A taky by jsi už měla jít spát, je dost pozdě.“ Musí být už hodně po půlnoci. Němě jsem přikývl na její konstatování.

„Neboj brzy se zase uvidíme.“

„Dobrou. Přeji ti krásné sny…,“ automaticky jsem se k ní naklonil, abych ji políbil na dobrou noc. Zarazil jsem se. Co to dělám, to přece nemůžu, ještě ne. Není ten správný čas. Ale kdy bude? Je to jenom obyčejný polibek. Ale no tak. Obyčejný polibek? A kdy jsi naposledy líbal svou osudovou lásku? Kdy jsi naposledy vůbec někoho líbal? Cítil jsem, jak Bells přivřela oči, také vnímala to napětí mezi námi. Ne, ještě ne. Není ten správný okamžik. Odtáhl jsem se, ale mé tělo protestovalo zklamáním.

„Promiň, nechtěl jsem na tebe spěchat. Už půjdu, je pozdě. Dobrou Bells.“ Raději jsem se za sebe ani neohlížel a rychle se vzdaloval od své touhy dokončit, co jsem přerušil.

4

Znáte ten pocit, kdy se na něco nesmírně těšíte a pak když je to tu, tak se stane něco, kvůli čemu z nastalé situace nemáte ani trochu radost? Takhle jsem se dneska cítila já. Venku bylo konečně slunečno. Milovala jsem sluníčko, vždycky jsem si dobíjela jeho hřejivým teplem svou energii. Dneska jsem ale byla nerozhodná.  Nevěděla jsem, jestli mám mít radost nebo mám být naštvaná. Moc jsem si přála přítomnost Doriana ale nevěděla jsem, jak je to s jeho pohybem na slunečním světle.

Odpoledne mi to už ale nedalo a tak jsem se vydala vyšlapanou cestičkou směrem k lesu. Nevěděla jsem, kde ho mám hledat, ale nemohla jsem sama se sebou vydržet. Musela jsem se pokusit se mu alespoň trochu přiblížit. Les mi ve svém přítmí a chladivém vánku tuto možnost evokoval. Doufala jsem, že třeba na mě bude čekat na místě našeho prvního setkání. Došla jsem tedy až ke krmelci. Chvíli jsem nerozhodně postávala a rozhlížela se okolo sebe. Nikde jsem však nezahlédla to, co jsem spatřit toužila.

Nejspíš za to může to sluníčko. Moje radost ze slunečního tepla byla čím dál tím menší. Dělilo mě od jediné osoby, se kterou jsem v tuto chvíli chtěla být. Nechtělo se mi ještě vracet zpět mezi čtyři stěny svého pokoje. Ani psaní mě teď právě moc nelákalo. Jako by moje inspirace byla spojená s Dorianem.

Rozhodla jsem se pro menší průzkum okolí. Když jsem se setkala s Noelem a Sam, tak přece Dorian říkal, že jsme stále kousek od naší vesnice. Prostě se budu jen tak  bezcílně toulat v naději, že narazím na nějakou známku jeho přítomnosti. Bylo to pořád lepší, než jen nečinně sedět a koukat do dálky.

Vyrazila jsem směrem, který mi přišel jako nejpravděpodobnější. Proplétala jsem se mezi stromy, všechno mi přišlo tak stejné. Ani nevím, jak dlouho jsem se takhle motala, ale získávala jsem dojem, že nenajdu ani Doriana a bohužel nejspíš ani cestu zpátky. Neměla jsem zrovna nejlepší orientační smysl. Vyklopýtala jsme z lesa do nějakého pole. No bezva. Nikde nic, jenom pole a lesy. Opřela jsem se zády o kmen nejblíže stojícího stromu a přivřela oči. No a co teď? Když jsem tvrdila Dorianovi, že tady znám každou šišku, netušila jsem, jak brzo budu usvědčená z opaku.

„Copak, odpočíváš?“ Pár metrů ode mě mě upřeně pozoroval Dorian.

„Hm… jako by jsi sám nevěděl…,“ nevěděla jsem, jak dlouho tu stál, ale určitě slyšel, na co myslím.

Potutelně se na mě usmál. Okouzleně jsem zůstala hledět do jeho očí. Něco se mi nezdálo úplně stejné. Nevědomky jsem došla až k němu. Stále jsem studovala jeho pohled. Dorianovy oči měly jiný odstín tmavé. Vypadalo to, že jeho duhovky jsou zbarveny do hodně tmavě zelena. Vypadalo to zvláštně.

„Ano, není to typická barva, dokonce ani pro upíra. Je to charakteristická barva naší rodiny.“ V okamžiku, kdy se mu v očích objevily jiskřičky smíchu, tak jsem byla ztracená. Myšlenky byly vymeteny. Zůstalo jenom kouzlo okamžiku.

Dorian se začal tiše otřásat smíchem.

„To snad není možné. Myslíš, že bych tě mohla požádat, jestli by ses mohl v mé přítomnosti hodně usilovně snažit mi nečíst myšlenky? Není to tedy zrovna moc příjemné.“ Nepopírám, že to někdy může mít jisté výhody, ale na druhou stranu zrovna teď jsem z toho radost neměla.

„A pročpak smím-li se zeptat?“ Moc dobře to věděl.

„Vždycky mě přinutíš se červenat. Opravdu. Přivádíš mě do rozpaků.“ Cítila jsem, že mám opět barvu nápadně připomínající rajče.

„Kdyby ses viděla, jak rozkošně vypadáš, když se červenáš, chápala by jsi mě.“ Jeho koutky se zvlnily do milého úsměvu.

„Tedy Doriane… a to jsi gentleman?“

„Nikdy jsem netvrdil, že jím jsem“ Nasadil přímo ďábelský obličej.

Zalapala jsem po dechu. Ale no tak. Proč tolik toužíš vědět na co myslím? Nelhala bych ti, takže pokud se mě někdy na něco budeš chtít zeptat, odpovím ti.

„Dobrá, když si to přeješ. Ale předem tě upozorňuji, že krom Noela a Sam, jsem už dlouho nikoho neblokoval. Nevím, jestli to zvládnu.“ Jeho přemýšlivý obličej působil tak důvěryhodně, přesto jsem se nenechala zmást. Věděla jsem, že to dokáže a snadno.

„Jak to, že mě máš po těch pár setkáních tak přečteného?“ Chápala jsem jeho údiv. Sama jsem nevěděla, čím to bylo, měla jsem pocit, že ho znám celý život a zároveň, že o něm nic nevím. Hodně zvláštní pocit.

„Copak, vadí ti to? Možná to je na oplátku za tvé čtenářské umění…,“ zašklebila jsem se na něj.

„Dobře tedy…,“ vypadal vážněji, snad aby dodal svému slibu na pravdivosti  „…takže ode dneška na dobu neurčitou se budu maximálně snažit respektovat tvé myšlenkové soukromí.“ Nevěděla jsem čím to bylo, možná jenom jeho upíři schopnost, ale někde uvnitř jsem věděla, že mu můžu věřit.

„Děkuji…,“ byla jsem klidnější, když jsem si nemusela hlídat své myšlenky, tedy ne že bych v tom byla předtím nějak moc úspěšná.

„Mohla bych se tě na něco zeptat?“ Nemohla jsem si pomoct, trápil mě nevyřešený vztah jeho a slunce.

„Můžeš se pohybovat na sluníčku?“

„Myslel jsem, že se zeptáš… ano, můžu se pohybovat ve slunečním světle, ale pouze po určitou a ne moc dlouhou dobu. Tělo upíra se pak přehřeje a kolabuje. Tím je maximálně snížená naše schopnost se bránit. Proto se mu raději vyhýbáme.“ Hm…takže to není otázka života a smrti, pokud se ocitnete v přímém slunečním záření… zkoumavě jsem hleděla na Dorina, jestli mi odpoví, nebo nějak jinak naznačí, že mě slyšel.

„Vypadáš jako by mě zkoušela, jestli jsem ti nelhal…,“ naoko prohlásil Dorian.

„Promiň, nemohla jsem si pomoct,“ nasadila jsem kukuč, který obvykle používám na mamku, když mě přistihne u něčeho, co bych neměla dělat.

Překonal dvěma kroky vzdálenost mezi námi. Svázal mě silou svého upřeného pohledu. Nepatrně ke mně přiblížil svůj obličej. V tu chvíli bych se nedokázala pohnout, ani kdyby na tom závisel můj život. Dalším pomalým pohybem se prostor mezi námi zmenšil na minimální možnou míru. Věděla jsem, že rozhodnutí je na mě. Sama jsem si měla určit, zda jeho nabídku přijmu, či jestli nechám výzvu propadnout.

Toužila jsem okusit upíři políbení. Přiměla jsem své tělo k pohybu. Jemně jsem otřela své rty o ty jeho. Dorian prudce nasál vzduch nosem, bylo to, jako bychom dostali elektrický impuls. V mém podbřišku se usadilo hejno třepetavých motýlů. Zkoumavě jsme si hleděli do očí, když mě najednou Dorian popadl do náručí a prudce mě políbil. Tedy začal líbat. Nejprve jen ochutnával mé rty, ale poté se toužebně dobýval do mých úst. Nehodlala jsem se zdráhat a vpustila jsem ho dovnitř. Hrdlem se mi dral vzdech, který byl tlumen Dorianovými vášnivými rty.

V okamžiku, kdy mi docházel vzduch, jsem se proklínala, proč musím být tak lidská a potřebuji k životu kyslík. Nechtěla jsem totiž přerušit to kouzlo mezi námi. Dorian však vycítil mou slabost, způsobenou jednak líbáním a jednak nedostatkem vzduchu, odtrhl se ode mě a opřel své čelo o mé. Prudce jsme oddechovali. Nečekala jsem, že to bude takové.

„To ani já…,“ zazněla mi v uších Dorianova reakce.

Omámeně jsem se na něj zahleděla. Počkat, vždyť jsem to neřekla nahlas.

„Copak jsi mi neslíbil, že…,“ začala jsem se nadechovat k hlasitému protestu.

„Vím, co jsem slíbil, ale také jsem říkal, že se na to musím hodně soustředit. Normálně by to nebylo tak těžké, ale tohle mě opravdu dostalo. Nečekal jsem, že to bude tak silné.“ Omluvně se usmál. Byl to úsměv, při jehož užití jsem se na něj prostě nemohla zlobit.

Zcela bezdůvodně jsem se začala chichotat a v okamžiku, kdy se ke mně přidal i Dorian, jsem propukla v hlasitý smích. Pevně jsem objala Doriana kolem pasu a vdechovala jeho vůni, která mi připomínala letní den po bouřce, kdy je vše tak zvláštně prosyceno vůní deště a slunce. Omamná kombinace.

„Mno… co to vlastně bylo?“ zamumlala jsem mu do trička.

„Mám za to, že tak nezkušená zase nejsi,“ rozesmál se, když jsem ho praštila svou drobnou pěstí do paže.

„Moc dobře víš, že tohle jsem na mysli neměla. Myslím tebe a mě.“  Jeho obličej při mém prohlášení zvážněl. Moc se mi nelíbila zvláštní zádumčivost v jeho očích. Něco nebylo tak, jak by to chtěl.

„Doufal jsem, že ty a já bychom mohli být my. Vím, že je to moc rychlé. Známe se jenom asi tak 3 dny, ale mě to přijde, že jsem na tebe čekal celou svou věčnost.“ Obličejem se mu mihl stín. Neuměla jsem si ho skloubit s jeho slovy. Nedávalo to smysl, bylo to jako by z toho měl radost, ale ta radost byla něčím vykoupena. Nerozuměla jsem mu. Viděla jsem však naději, s jakou doufal v můj souhlas.

Nevydržela jsem sílu jeho pohledu a znovu zabořila svůj obličej do jeho objetí.

„Přála bych si, aby to bylo my. Stále mi to přijde ale tak nereálné. Mít vztah s upírem. Stalo se to už někdy někomu?“ Doufala jsem, že nejsem jenom já ta výjimka potvrzující pravidlo. Když odpověď dlouho nepřicházela, odvážila jsem se znovu pohlédnout do tmavě zelených očí.

„Nevím, jestli někdy někdo v historie mého lidstva, či chceš-li upírstva chodil či uzavřel partnerství s člověkem. Ale vyloučeno to rozhodně není.“ Opravdu u poslední věty zaváhal, nebo se mi to jenom zdálo?

„Takže kdyby se to ve tvém světě o nás někdo dozvěděl, tak by asi neměli moc velkou radost, nebo se pletu?“ Přála jsem si lásku a štěstí v jeho náručí, ale ne za cenu jeho ohrožení. Nechtěla jsem být příčinou problémů.

„Ne, nepleteš se. Nebyli by rádi, ale ne všichni mají tyto zpátečnické názory. Jsou i takoví, kteří by nás podpořili. Příkladem za všechny jsou Noel a Sam. Jimi jsem si skálopevně jist.“ Za jeho slovy byl patrný hlubší význam. Něco, co jsem v tuto chvíli nechápala, ale zároveň jako bych měla radost, že to tak je.

„Měla bys už jít domů. Ať o tebe nemají rodiče starost.“ Opravdu, čas s Dorianem utíkal až nepředstavitelně. Jakoby jsme si vytvořili svůj vlastní svět se svými pravidly.

Neochotně jsem se vyprostila z jeho náručí a v ten okamžik jsme již běželi k mému domu.  Dorian se zastavil na rozhraní lesa a opatrně mě postavil na pevnou zem. Musela jsem přiznat, že běh na jeho zádech byl hodně zábavný, jenom to vždy trvalo moc krátkou dobu.

„Uvidíme se zase zítra, jestli budeš chtít. Zase na našem místě? Odpoledne?“ To s jakou prosbou to říkal, bylo rozhodující. Nedalo se to odmítnout. Třeba to byl ten pověstný upíři šarm. Kdo ví.

„Dobře tak tedy odpoledne. Budu se těšit.“ Opětoval mi úsměv. Prudkým pohybem se jeho obličej přiblížil k tomu mému. Něžně se otřel špičkou svého nosu o můj, abych na něm pak ucítila jako pohlazení motýlích křídel jeho polibek.

„Krásné sny Bells.“ A byl ten tam.

Dnešní noci se mi naštěstí nezdálo nic tak konkrétního. Byla to jenom neurčitá masa obličejů a situací, které nedávaly absolutně žádný smysl. Jenom těsně před probuzením jsem byla zase v objetí Doriana a ten se chystal mě políbit. Byl to nejspíš zákon schválnosti, ale probudila jsem se dřív, než mohl svůj polibek dokončit.

5

„Mno… co to vlastně bylo?“ Její otázka zamumlaná potichu a tak nesměle, mě docela pobavila.

„Mám za to, že tak nezkušená zase nejsi.“ Vím, že to ode mě nebylo moc pěkné, ale byla tak roztomilá, když se čertila. Snažila se působit dojmem rozzuřeného lva a zatím to bylo jenom malé rozkošné koťátko. Rozesmál se, když mě praštila svou drobnou pěstí do paže.

„Moc dobře víš, že tohle jsem na mysli neměla. Myslím tebe a mě.“ Ona a já. To bylo to, oč tu šlo. To bylo to, po čem jsem toužil a přece jsem měl pocit, že je to vůči ní tak nefér. Bylo to ono. To co jsem chtěl a potřeboval, ale bylo to správné? Věděl jsem, co je nutné, ale mohl jsem po ní chtít, aby bylo my aniž by o všem věděla? A kdyby se to dozvěděla, dala by mi možnost učinit z nás to my? S velkou pravděpodobností ne. Nechtěl jsem ji křivdit, ale na jejím rozhodnutí stálo a padalo naprosto vše, čemu jsem zasvětil téměř sedm desetiletí svého života.

„Doufal jsem, že ty a já bychom mohli být my. Vím, že je to moc rychlé. Známe se jenom asi tak tři dny, ale mě to přijde, že jsem na tebe čekal celou svou věčnost.“  Cítil jsem se jako dokonalý podvodník. A přitom jsem celou svou bytostí netoužil po ničem jiném, než strávit zbytek svých dní s tímhle okouzlujícím stvořením. Je jisté, že jednou, pokud mi teď dá možnost pokračovat na mé cestě k cíli, se vše dozvědět musí. Měla na to právo, jenom by to nemuselo být hned. Alespoň tu trochu štěstí mi život dlužil.

Upřel jsem na ni pohled plný prosby. Bylo tak nepohodlné nevědět na co právě myslí. Nemohl jsem ji však zklamat. Už tak jsem cítil zlobu sám na sebe za to, jakou hru s ní hraji. Její klidná, tichá odpověď ve mně vyvolala radost.

„Přála bych si, aby to bylo my. Stále mi to přijde ale tak nereálné. Mít vztah s upírem. Stalo se to už někdy někomu?“ Bodlo mě u srdce. Kdyby věděla. V tuto chvíli byla malá lež nutná a nevyhnutelná. Příčila se mi v krku. Promiň Bells, ale musím.

„Nevím, jestli někdy někdo v historie mého lidstva, či chceš-li upírstva chodil či uzavřel partnerství s člověkem. Ale vyloučeno to rozhodně není.“

„Takže kdyby se to ve tvém světě o nás někdo dozvěděl, tak by asi neměli moc velkou radost, nebo se pletu?“ Neměli moc velkou radost? V duchu jsem se hořce zasmál své situaci. Dokázal jsem si až v moc živých barvách představit, co by se dělo.

„Ne, nepleteš se. Nebyli by rádi, ale ne všichni mají tyto zpátečnické názory. Jsou i takoví, kteří by nás podpořili. Příkladem za všechny jsou Noel a Sam. Jimi jsem si skálopevně jist.“ Noel a Sam. Věřil jsem jim, jako nikomu jinému. Snad jenom krom mých rodičů. Věděl jsem, že by se snažili dokončit co je nutné, pokud bych zklamal.

„Měla bys už jít domů. Ať o tebe nemají rodiče starost.“ V její přítomnosti jsem nedokázal vnímat čas tak, jak jsem na to byl u lidí zvyklý. My věčně žijící posuzujeme čas podle zcela jiným měřítek. Minuty a hodiny jsou pro nás celkem pochopitelně zanedbatelnými položkami.

Cítil jsem stejnou neochotu pustit Bells ze svého náruči, jakou projevovala ona sama se z ní dostat. Nechtěl jsem jí přidělávat starosti s rodiči, takže jsem si ji vyhoupl na záda a maximální rychlostí se rozeběhl k jejímu domovu. Na okraji lesa jsem ji postavil na zem. Netušil jsem, jak příjemný může být dotek lidské bytosti. Její přítomnost na mých zádech byla pro mě stále něco nového.

„Uvidíme se zase zítra, jestli budeš chtít. Zase na našem místě? Odpoledne?“ Zaprosil jsem .

„Dobře, tak tedy odpoledne. Budu se těšit.“ Měl bych pociťovat takovou nesmírnou radost? Zcela řízen svými instinkty jsem se zarazil až téměř na dosah jejích sladkých rtů. Nemohl jsem si ovšem dovolit pokoušet své štěstí více jak jednou denně. Stále to bylo tak silné. Povolil jsem si jen malý, nevýznamný polibek na nosík. A přece, i ten ve mně vyvolal netušené emoce.

„Krásné sny Bells.“ Musel jsem se dostat rychle pryč, dřív než bych si popustil uzdu a provedl to, co je na prvním rande obvykle nedělává.

„Noeli? Sam?“ Museli tady někde být. Cítil jsem jejich vůni ve vzduchu.

„Doriane… jak se má Bells?“ Noel se na mě poťouchle usmíval.

„Nebo raději jak se Bells měla?“ Ano… začínal jsem chápat Bellu, že se jí nelíbilo, když ji čtu myšlenky. Jeden neměl vůbec žádné soukromí. Poprvé jsem pocítil jako nevýhodou je, že jeden z mých společníků vidí minulost a ten druhý zase budoucnost. Vůbec jsme byli zvláštní trojice.

Na počátku mé cesty mi byli přiděleni Noel a Samantha, jako důležité prvky. Noel proto, že viděl minulost každé bytosti, ale až po fyzickém kontaktu s daným jedincem. Samantha naproti tomu zase měla možnost nahlédnout do budoucnosti každé bytosti, ale byla omezená stejně jako Noel, tedy nutností fyzického kontaktu. Pak již byli na tu osobu naladěni. Já jsem byl něco jako průsečíkem mezi nimi dvěma. Byl jsem schopen vnímat blízkou minulost a budoucnost zároveň, nebo lépe řečeno trochu širší přítomnost.

„Jo… opravdu humorné, jako by jste to už nevěděli.“ Kysele jsem se na ně zašklebil.

„Ale, no tak Doriane. Vždyť je to jenom dobře, jak lehce to postupuje. S takovou dojdeš cíle rychle. A oba víme, že čím dřív, tím líp pro všechny.“

„Ano, pro všechny naše, ale co Bells? Vážně začínám váhat a zároveň vím, že nesmím sejít z cesty.“ Nelíbilo se mi to, ani trochu. Opravdu jsem byl jako padouch.

„No, pokud tě to uklidní, stále cítím, že je to ta pravá a že k cíli dojdete spolu. Pochopí tě. Bude při tobě stát.“ Samina slova nabrala uklidňující podtón.

„Bude při mně stát? A budu já stát při ní? Zvládnu to já?“ Proč jen je osud tak nezměnitelný?

„O čem pochybuješ? Co vlastně chceš? Postavit sobecky své vlastní, i když pomíjivé štěstí, nad ostatní? Sám dobře víš, že jsi zavázán již tím, kdo jsi a kým jsi byl určen. Je to nezvratné.“ Noelův hlas nabral na ostrosti. Měl bych mu být vděčný za to, že mě stále drží při zemi a nedovolí mi polevit a podlehnout své osobní touze. Touze po obyčejném spokojeném životě, která byla momentálně tím silnější, čím více času jsem trávil ve společnosti Belly.

Zahanbeně jsem svěsil hlavu. Opravdu je ale tolik sobecké milovat a být milovaný?

„Vedeš si dobře Doriane. Každý by zakolísal. Otázka je nakolik jsi silný to ustát. Jsme ale s tebou a nenecháme tě padnout.“ Mohl jsem se na jeho slova spolehnout. Byl moje jistota k dokončení započatého.

„Dobrá. Jak pokračuje vaše rekonstrukce? Dá se tam bydlet alespoň symbolicky?“ Raději jsem zvolil únikovou cestu a věděl jsem, kterým směrem se vydat.

Sam se rozpovídala o jejím hnízdečku lásky. Přesně věděla jak bude vše vypadat a to v jejím případě doslova. Nebyl jsem schopen plně vnímat její nadšené vyprávění, co do kterého pokoje umístí. Stále jsem se vracel k dnešnímu setkání a dokola si přehrával naše první políbení. Bylo to tak čarovné, tak definitivní.

„Doriane… Doriane… tedy s tebou je to opravdu vážné.“ Nemohl jsem to vyloučit.

„Ptala jsem se tě, jestli bys za námi zítra nepřivedl Bellu. Ráda bych ji blíže poznala. Tedy osobně poznala.“ Její oči mluvily o upřímnosti této prosby. Nebyla to pouhá zvědavost, ale opravdový zájem o Bellu jako člověka. Pro Sam nebyla jenom tou vyvolenou, Bells se měla stát její druhou polovinou nebo chcete-li nejlepší přítelkyní. Alespoň Sam to tak cítila. Někdy prostě nemá budoucnost jenom vizuální podobu, ale i citovou a někdy má jenom tu pocitovou. Toto byl jeden z těch případů.

„Dobře, přivedu ji. Odpoledne, ale slibte mi, že budu mít čas ji připravit na to, co ji podle tebe Sam, nevyhnutelně čeká. Chci mít možnost říct ji to sám.“ Naléhal jsem na ně.

„Na to máš právo Doriane, ale uvědom si, že i přesto, že jsme upíři, čas se začíná pomalu obracet proti nám.“ Noel byl v tomto neoblomný a já věděl, že to je jedině pro mé dobro.

„Uvědomuji si to jako nikdo další. Věř mi. Já vás jenom prosím, aby jste se vyvarovali jakýchkoliv narážek. Řeknu jí to sám.“ I když jsem v tuto chvíli neměl jakoukoliv představu, jak to udělám.

„Za nás oba ti slibuji, že to nebudeme my dva, kdo jí to řekne, ale všeho do času.“ Nebyla to výhrůžka ze strany Noela, pouze bratrské varování.

„Děkuji.“ Věnoval jsem jim úsměv. Poté, co se Noel se Samanthou rozloučili, jsem se posadil na své oblíbené místo, kámen nedaleko přístřešku.

Jak říci pravdu, aniž bychom ublížili druhému, ale také sobě? Jedním jsem si byl ale ještě jistější. Lež by bolela víc.

Po nenaplněném snu se mi tedy vůbec nechtělo vstávat. Zkoušela jsem znovu usnout a navázat tam, kde jsem skončila, ale nepovedlo se. Jediné, co mě dostalo z peřin, bylo pomyšlení, že dneska odpoledne budu moct prožít svůj sen v objetí reálného Doriana. Celé dopoledne jsem se usmívala. Byla jsem nervózní, a přece tak zvláštně uvolněná. Bylo tolik rozporů, kterými se můj rozum zaobíral. Pociťovala jsem nedočkavost po Dorianově přítomnosti, ale zároveň jsem z něho měla trochu strach. Přece jen, pořád to byl upír.

Hmm… upír, který uměl překrásně líbat. Myslím, že u tohoto okamžiku jsem za celé dopoledne strávila nejvíce času. Stále znova a znova jsem si přehrávala celý naše první políbení. Bylo to jako kouzlo.

„Bello. Prosím tě, mohla bys na chvíli opustit svůj imaginární svět a věnovat mi pár hodinek svého života? Potřebovala bych tady s něčím pomoct.“ Mamka měla dojem, že jsem opět duchem u psaní své povídky. Kdyby věděla. Asi by z toho měla srdeční kolaps. Jak by to asi probíhalo? Ahoj mami, tohle je Dorian. Víš, on je upír, ale nemusíš se dát. Sice se živí lidskou krví, ale lidi neloví. Vážně je v pohodě.

„Jasně mami. S čím potřebuješ pomoct?“

„Odpoledne přijede babička s dědou. Doufám, že se zase nehodláš toulat někde po lesích. Víš jak je babička vždycky ráda, že tě vidí. Takže bych ocenila, kdybys zůstala doma a pomohla mi s občerstvením. Taťka přijde sice z práce dřív, ale nebude to před šestou.“ Mamka považovala věc za samozřejmou. Chápala jsem ji. Ještě před týdnem by nebyl absolutně žádný problém, ale teď? To snad ne. Neuvidím Doriana?

Bylo zvláštní, jakou závislost jsem si na něm během těch pár dní vypěstovala. Mělo by mě to děsit, ale….

Začínala jsem propadat panice. Co teď? Dorian na mě bude čekat odpoledne na našem místě. Nechtěla jsem aby jeho čekání bylo marné. Toužila jsem dosnít svůj sen. Jenom jedno malé políbení. Můj mozek začal spolupracovat a já vymýšlela různé varianty útěku.

6

„Ahoj babi.“ Snažila jsem se vesele usmívat na své prarodiče, ale nebyla jsem tak dobrá herečka jak bych chtěla. Po chvíli si mě babička vzala stranou a vědoucně se mě optala.

„Bells, copak je sluníčko. Jsi nějaká smutná.“ Jo, moje babička, ta už mě má přečtenou, věděla hned, že mě něco trápí.

„Jen ji nechte maminko. Zase přemýšlí nad svým psaním. Onehdy seděla u počítače celé dopoledne. Já vážně nechápu, co tě na tom ještě baví. Vždyť je to pořád to samé dokolečka.“ Mamka jenom nechápavě zavrtěla hlavou. Smutně jsem se podívala na bábi, ta na mě jenom nenápadně mrkla a řekla tak potichu, aby to mamka neslyšela.

„V tom nebude psaní, ale srdíčko hmm? Mám pravdu? Je v tom nějaký mladík?“ Přistiženě jsem sklopila hlavu a babi se v tu chvíli vesele rozesmála. Na babičku jsem se mohla spolehnout, že ze mě nebude tahat informace a že se o zjištěné novinky nepodělí. Byla prostě zlatá.

„Je to na mě tak poznat?“ Nedalo mi to nezeptat se. Jakpak mě asi vidí Dorian.

„Na první pohled ne, ale tak zvláštně ti jiskří oči. Když k tomu přidám občas zamyšlený pohled a jemný úsměv, když si myslíš že tě nikdo nevidí, je to jasné. Ale neboj, nepovím to na tebe. Stejně se rodičům jednou budeš muset svěřit.“ Usmála se na mě. „Tak povídej, jak se ten zázrak jmenuje?“ Zarazila jsem se, vlastně neznám ani Dorianovo příjmení. Vůbec toho o něm vím strašně málo.

„Jmenuje se Dorian.“ Před očima se mi vybavil jeho dokonalý obličej.

„A ten Dorian tě má taky tak rád? Nebo jsi se zamilovala platonicky?“ Vybavil se mi náš včerejší polibek. Tedy na tom nebylo platonického absolutně nic.

„Myslím, že on mě má taky rád. Ale neznáme se zase tak dlouho. Asi tak jenom 4 dny. A dneska jsme se domluvili, že se půjdeme projít,“ nemusela jsem pokračovat, babička pochopila.

„Ale to přece nevadí srdíčko. Vždyť můžeš jít, i když jsme tu. Když se zase budeš vesele usmívat, tak to je hlavní.“ No měl někdo úžasnější babi než já?

„To asi nepůjde. Mamka mě nepustí a taky to není ode mě moc hezké. Když jste sem přijeli po tak dlouhé době a já se vykradu pryč.“ Vážně jsem se cítila hloupě a nevděčně.

„Nás ještě uvidíš spoustu krát, ale taková láska, zvláště na počátku, je hodně křehká věc, ta se musí živit co jak nejvíce.“ Poskytovala mi rady.

„Teda babi.“ Vesele jsme se obě zasmály.

„Co tam vy dvě zase kujete za pikle?“ Mamka na nás vykoukla z kuchyně. My se s babi rozesmály ještě víc. Mamka měla svou tchyni moc ráda. Možná to bylo i tím, že svoji maminku už neměla. Taťkova mamka měla svůj osobitý přístup k životu. Tipla bych, že děda se s ní nikdy nenudil. I teď měl na tváři pobavený úsměv a v jeho očích zářila láska. Bylo až neuvěřitelné, že i po tolika letech se dva lidi tak milují. Měla jsem kolem sebe tolik lásky a spokojenosti, není tedy divu, že jsem si pro sebe přála totéž. A mé štěstí na mě čekalo v lesním tichu.

Babička se ke mně naklonila a pošeptala mi do ucha: „Bells, taťka přijde kolem šesté hodiny, takže když si to nějak domluvíš s Dorianem, že na tebe do té doby počká, tak není problém, abys šla. Nějak to s mamkou domluvím dobře?“ Babi musela být jako mladá pěkné číslo.

Měla jsem štěstí. Babička přesně odhadla, že když budou mí rodiče spolu, tak si ani nevšimnou, že nejsem někde poblíž. Vytratila jsem se do pokoje a pečlivě jsem se přichystala. Byl to trochu problém. Bylo to totiž naše oficiálně první rande. Nevěděla jsem, co si oblíknout nebo jestli se mám nějak víc malovat. Nakonec jsem to vzdala a prostě šla tak, jak je na mě už zvyklý a jak mě je nejpohodlněji.

Byl tam. Vypadal jako božské stvoření. Zastavila jsem se v půlce pohybu. Nebylo přece možné, aby čekal na mě. A ta radost v jeho očích, když mě spatřil. To všechno se mi muselo zdát. Opravdu, vše působilo jako sen, ze kterého se nechcete  už nikdy probrat.

Došla jsem až k němu. Měla jsem chuť se rozeběhnout a obejmout ho, ale nechtěla jsem působit nedočkavě.

„Moc se omlouvám, že jsem přišla tak pozdě, ale přijeli prarodiče. Měla bych  tam ještě zůstat, ale utekla jsem. Snad jsi nečekal moc dlouho.“

V odpověď ke mně Dorian přistoupil a opatrně mě objal, jako by měl strach, že si to přeci jen rozmyslím a ucuknu. Upřel na mě svůj pohled. Měla jsem pocit, že bych se v těch temně zelených očích klidně mohla utopit a ani by mi to moc nevadilo. Sama jsem mu nastavila rty k polibku. Byla to pro něj výzva, kterou se neodmítá. Přejel mi zkusmo jazykem po dolním rtu. Má kolena se v tu chvíli podlomila. Nečekala jsem tak něžný atak. Pomalu mě začal líbat, jako by si vychutnával každý okamžik. Opětovala jsem jeho výpady jazykem a jejich společný tanec připomínal smyslnou hru, kterou spolu hrají pouze zamilovaní. Svět kolem mě jakoby přestal existovat.

Pocit ztráty, který mnou prostoupil, když se Dorian ode mě odtáhl, byl zarážející a přeci tak pochopitelný. V jeho tváři jsem četla stejné rozpoložení, které jsem měla sama v sobě. Neochotu polibek ukončit.

„Na tebe bych čekal jakkoliv dlouho. Ten polibek byl více než vyvažující cenou. Jak jsi se dnes měla?“ Mile se usmíval.

„Den jako každý jiný, jenom jsem měla strach, že bych tě dnes vůbec neviděla. Naštěstí mi pomohla babička.“

„Tak ji ode mě vyřiď díky. Tak a co my? Co bys řekla na další setkání s Noelem a Sam? Rádi by se s tebou blíže seznámili.“ Zdálo se, že můj souhlas je pro něj důležitější, než dal na sobě znát.

„Hmm, proč ne?“ Noel na mě sice působil, tak jak by nejspíš upír měl, ale zase na druhou stranu, pamatovala jsem si jeho upřímný pobavený smích. A abych pravdu řekla, docela jsem se těšila na Sam, i když naše první setkání proběhlo trochu rozpačitě.

Dorian si mě vyhoupl na záda. Neudržela jsem nadšené zavýsknutí. Vážně jsem si užívala rychlost jeho běhu. Bylo to jako bych létala bez křídel. A pak, že láska nedává křídla. Dorian jenom pobaveně zavrtěl hlavou a rozeběhl se plnou rychlostí. Byl to opravdu úžasný pocit, mít vítr ve vlasech.

Doběhli jsem kus za vesnici ke staršímu domku. Na první pohled bylo patrné, že svoje nejlepší časy už má za sebou. Krémová barva na fasádě se na spoustě míst odlupovala a také záhonky před domem byly zcela zanedbány. Přesto na mě dýchla pohoda domova. Před domem stálo černé Audi. Působilo to docela nepatřičně. Jako by byly skloubeny dvě různé, navzájem zcela rozličné, věci do jedné. Jako já s Dorianem.

„Sam se s Noelem rozhodli si ten domek zrekonstruovat. Z venku to tak ještě nevypadá, ale počkej, až ho uvidíš zevnitř.“ Řekl Dorian. Zřejmě zaregistroval můj udivený pohled na kontrast přede mnou.

„Doriane, to se dělá? Nechávat stát návštěvu před domem?“ Někdy v momentě, kdy jsem mrkla, se na terase před domem objevila Sam. Nevím jestli si někdy zvyknu na upíři rychlost.

„Ale no tak Sam, teď jsme přišli. Copak, nemůžeš se dočkat?“ Sam na něj jenom vyplázla jazyk. Musela jsem se začít smát. Nemohla jsem věřit tomu, že ti dva jsou upíři. Tak nějak jsem si upíry představovala jinak. Možná mě zaráželo to jejich věčné popichování a přímo sourozenecké chování. Působili tak lidsky.

„Abys věděl, vážně jsem se na Bells těšila.“ S těmito slovy lidskou chůzí došla až ke mně. Přátelsky mě objala. Ta tam byla nesmělost prvního setkání. Sam působila tak otevřeně a přátelsky.

„Tak tě tedy u nás vítám. Moc se tady nerozhlížej, teprve jsme začali, nebydlíme tady moc dlouho.“ S rukou kolem mého pasu mě odváděla do domu. Byla jsem vážně mile překvapena jejích chováním. Nemohla jsem věřit, že je to upír živící se lidskou krví. Dokonce jsem vůči nim nedokázala pociťovat jakoukoliv nechuť.

Dům byl jednopodlažní. Byl však rozlehlý. Z předsíně jsme vstoupili přímo do obývacího pokoje. Tam na nás už čekal s úsměvem na rtech Noel.

„Vítej. Jsem moc rád, že jsi se nebála a přijala naše pozvání.“ Napřáhl ke mně ruku. Jeho stisk byl opět velmi opatrný.

Rozpačitě jsem se postupně podívala na tři upíry čekající na mou reakci. Je pravda, že jsem ještě nebyla schopná ze sebe nic dostat. Byla jsem zaražená jejich chováním. Jako bychom se znali už léta a ne pár dnů. Nevěděla jsem, co říct.

„Tak tedy… moc děkuji za pozvání. No, musím říct, že vevnitř je ten dům úžasný.“ Vážně nevím jak dlouho tu bydlí, ale pokoj byl vkusně, i když decentně zařízen. Broskvová barva na stěnách byla v kontrastu s tmavě zeleným kobercem, jehož barva mi připomínala barvu Dorianových očí. Zbytek byl doladěn k těmto dvěma barvám.

„Moc děkuji, všechna zásluha patří Sam. Já jenom chválím a užívám si pohody domova.“ Láskyplně se zahleděl na svou milou. Bylo zvláštní, kolik lásky kolem mě najednou bylo, když jsem teď byla sama zamilovaná. Páni, jsem zamilovaná do upíra. Nejsem si zcela jista, kdy toto poznání přišlo, ale bylo to tak.

„Posadíme se? Bells, můžu ti nabídnout něco k pití?“ V první chvíli jsem se opravdu lekla, ale vzápětí jsem se za svou reakci zastyděla. Jak mě mohlo napadnout, že mi nabízí krev? Sam na mě jen dál klidně hleděla. Netušila jsem, jestli je tak dobrá herečka nebo je Dorian poprosil, aby mi taky nečetli myšlenky. Pokud to druhé byla pravda, byla jsem jim vděčná za poskytnuté soukromí.

„Možná sklenici vody. Děkuju.“ Byla jsem trochu nervózní. Tedy, vy by jste ale nebyli, být v jedné místnosti se třemi upíry, jejichž jídelníček se skládá z lidské krve? Sedla jsem si na nabízenou pohovku. Dorian zabral místo těsně vedle mě a vzal povzbudivě mou ruku do své. Sam přede mě na stolek postavila orosenou sklenici vody. Sedla si naproti mně do křesla a usmála se na Noela.

„Máš smůlu, budeš muset stát.“ Poťouchle na něj mrkla.

„Děláš, jako by mi to vadilo, lásko.“ Zněla stejně pobavená odpověď.

„Doufám, že se před Bellou nebudete předvádět. Ještě vás nezná.“ Dorianovi se evidentně jejich laškování nelíbilo.

„Ne vážně Bells, ti dva jakmile se začnou pošťuchovat, tak to končí výměnou názorů.“ Nechtělo se mi věřit tomu, že tento tak očividně se milující pár, by se mohl někdy hádat. Tím spíš bych to neřekla do křehce působící Sam. Pochybovačně jsem se zahleděla na Doriana. Vážně se tomu nechtělo věřit.

„No v tom má Dorian pravdu. Už to není tak časté, po těch letech, ale jak si vzpomínám na naše začátky, tak to bylo celkem krušné.“ Zasněně se zahleděla Sam Noelovým směrem.

„Jak jste se vlastně dali dohromady?“

Sam vrhla letmý pohled na Doriana, jako by se ujišťovala, že mi může tuto část svého životního příběhu říct. Nejspíš získala povolení, protože se nadechla a začala vyprávět.

„No měla bych asi začít trochu obsáhleji. Nevím, jestli ti to Dorian říkal, ale mám dar… vidím budoucnost.“ Když mě viděla se nadechovat k otázce, jen nepatrně zavrtěla hlavou. „Když byl Dorian pověřen jedním úkolem, byla jsem k němu přiřazena. Taktéž to bylo i Noelem. Ten vidí zase minulost. No, ale abych se dostala k našemu seznámení. Dříve než k němu došlo, jsem měla neurčitý pocit, že potkám toho pravého. Vážně jsem se začala těšit. Toužila jsem po lásce jako každá žena. Ani si nedokážeš představit jaké bylo mé zklamání, když jsem Noela poprvé viděla.“ Blýskla pohledem po své lásce.

„No s tebou to tedy nevypadalo o moc jinak. Říkal jsem si, jak něco tak malého může být tak protivné.“ Vrátil jí úder na smeč Noel. Sam se jen ušklíbla a pokračovala ve vyprávění.

„Takže mi byl představen jako další člen skupiny. Vážně si nedokážeš představit, jak zklamaná jsem byla, že zrovna on má být tím pravým pro mě. Opravdu jsem přestávala díky tomu, svému daru důvěřovat. Každý den jsme se kvůli každé blbosti škorpili.“ Její vypravování přerušil Dorian.

„No vážně, s těma dvěma to nebylo k vydržení. Během těch asi 5 měsíců jsem nezažil snad ani chvíli, kdy by se nehádali, nebo pro změnu uraženě nemlčeli. Nevím, co bylo horší.“ Protočil oči na důkaz svého tehdejšího utrpení.

„S tebou to taky někdy není zrovna žádná výhra.“ Oplatil mu stejnou mincí Noel. Já jsem v tu chvíli byla schopná jenom sedět a zírat na tři špičkující se upíry. Tedy tohle by mi nikdy nikdo neuvěřil. Ne, že bych se s tímhle někomu chtěla svěřovat.

„A co se stalo, že jste se tedy nakonec stali partnery?“

Sam přeběhl po tváři bolestivý výraz, když si vzpomněla na okamžik, který vše změnil.

„Dostali jsme se do křížku s jinými upíry. Dejme tomu, že zastávali jiné názory, než my. Noel se mě tedy snažil ochránit, ale nakonec se sám ocitl ve smrtelném ohrožení. Nemohla jsem ho tam nechat. Spolu s Dorianem jsme ho zachránili a my si konečně uvědomili, že přece nezáleží na maličkostech. K čemu by nám byly, kdybychom už neměli sebe navzájem?“ Noel přistoupil zezadu k Sam a políbil ji do vlasů. „Co bych dělala bez tebe, lásko?“ Zvrátila hlavu a pohlédla na Noela. „A já bez tebe?“ Zněla Noelova odpověď.

Připadala jsem si najednou tak nepatřičně při sledování scény odehrávající se přede mnou.

Dorian vycítil můj neklid a tak se zvedl z pohovky. Vytáhl mě s sebou.

„Bells už by měla jít. Je hodně hodin, aby o ni rodiče neměli strach.“

„Jé promiň, jsem já to ale sobec. Doufala jsem, že se s tebou trochu seznámím a nakonec jsem tě ani nepustila ke slovu. Moc se omlouvám. Mohla bys mi prosím poskytnout příležitost svou chybu napravit?“ Kajícně ke mně přistoupila Sam.

„Vážně se nemáš za co omlouvat. Krásně se tě poslouchá a krom toho na mě není nic zajímavého. Ráda si tě příště poslechu znovu.“ Vážně, jako každý člověk jsem byla hodně zvědavá a krom toho jsem na sobě neshledávala nic tak zajímavého, co by se muselo ventilovat navenek.

Rozloučila jsem se s oběma a už jsme byli na cestě ke mně domů. S tím časem to trochu Dorian přeháněl. Ještě nebylo ani osm. Zastavil se na okraji lesa.

„Děkuju ti, že jsi přijala jejich pozvání. Moc to pro ně znamená. Hlavně pro Sam.“

„Byla jsem ráda, že jsem je mohla lépe poznat. Těším se na příště.“ Myslela jsem to upřímně. Byla s nimi legrace.

Stulila jsem se v Dorianových pažích. Ten zabořil obličej do mých vlasů. Nechtělo se nám loučit, ale bylo to nevyhnutelné. Vše jednou musí skončit. Jenom jsem doufala, že to nebude to, co mezi námi teprve vzniká.

Věděla jsem ale, že musím domů. Rozloučili jsme se kolena podlamujícím polibkem. Netuším, jestli si na to někdy zvyknu, ale měla jsem podezření, že bych se na tom mohla stát závislou.

7.

Prarodiče byli ještě u nás, takže když viděla babička můj šťastný obličej, jen se pro sebe usmívala. Bylo mi krásně. I přes tu krátkou dobu, kterou jsem s Dorianem strávila, jsem se cítila tak naplněná. Být zamilovaný je neuvěřitelný pocit.

Rodiče mi naštěstí nic nevyčítali. Možná to měli v plánu, ale nechtěli mě hubovat před prarodiči a pak už se to promlčelo.

Následné dny utíkaly neskutečnou rychlostí. Prázdniny mi vždycky utekly rychle, ale teď, když jsem každou volnou chvilku trávila s Dorianem nebo u počítače se svou povídkou, to bylo ještě markantnější.

Asi po dvou týdnech přišel Dorian s tím, že si musí něco důležitého zařídit a proto, se teď chvíli neuvidíme. Neřekl mi co si musí zařídit a já se ho na to neptala. Věděla jsem, že jednou se stejně všechno dozvím. Cítila jsem to.

Seděli jsme večer před naším domem na lavičce. Opírala jsem se o Doriana, který měl přehozenou ruku přes moje ramena. Mlčeli jsme. Nebylo nutné za každou cenu vyplňovat mlčenlivé ticho řečmi. Bylo nám takhle spolu krásně. Krom toho, oba jsme měli plnou hlavu svých myšlenek.

Už víckrát za dobu, kdy jsem spolu jsem přemýšlela nad tím, jak to bude mezi námi pokračovat dál. Tedy nejen po prázdninách, ale vůbec do budoucna. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli se mnou Dorian počítá jako se svojí životní partnerkou. Také jsem si nebyla úplně jistá sama sebou. Jestli život po boku upíra je to, po čem moje srdce prahne. Tedy….moje srdce bylo jako můj osobní zrádce. To by bralo jakoukoliv možnost být s Dorianem, na jakkoliv krátkou dobu. Ale bylo to tak správně? Lovec a jeho kořist?

„Bells?“ Upoutal mou pozornost Dorian. Na tváři se mu usadil omluvný výraz, který se mi ani trochu nelíbil. „Vím, že jsem ti to měl říct dřív, ale teď se na pár dnů neuvidíme. Slíbil jsem Noelovi, že mu pomůžu něco zařídit. Ale věř mi, budu se snažit o co nejrychlejší návrat k tobě.“ Pohladil mě hřbetem své ruky po tváři.

„A kdy odjíždíte?“ Nelíbila se mi představa, že bych měla trávit byť jen jedno odpoledne bez něj. Už teď jsem se děsila naší týdenní rodinné dovolené.

„Zítra brzy ráno. Sam tu ovšem zůstane, takže kdyby ti bylo smutno nebo jsi něco potřebovala, tady jsem ti napsal její číslo na mobil…“ podával mi malou bílou kartičku „…abys ji mohla když tak zavolat a domluvit se s ní. Myslím, že by byla ráda, kdyby ses jí ozvala. Není zvyklá trávit příliš dlouhý čas bez Noela.“ Abych pravdu řekla, také jsem si nějak moc zvykla na Dorianovu přítomnost, byl jako moje droga, jako potřeba se nadechnout.

„Vážně jí to nebude moc vadit? Nerada bych ji obtěžovala, třeba bude ráda, že má chvíli volného času jen pro sebe.“ Dorian však pochybovačně pozvedl obočí. Jako bych řekla neskutečnou pitomost.

„Zavolej jí, bude ráda. Nebudeme pryč dlouho. Pokusíme se to zkrátit na minimum času. Možná si ani nevšimneš, že jsem pryč.“ Smutek v jeho hlase se nedal přeslechnout. Cítil to stejně jako já. Každá hodina bez něj byla zbytečným mrháním času. Vždyť kolik ho mám jako člověk vyměřený? Těžko si tedy nemohu nevšimnout, že mě polovina chybí. Znali jsme se pouhé dva týdny, já o něm stále nevím mnoho a je mi, jako bych už bez něj nemohla existovat. Děsila jsem se sama sebe.

„Dobře, zavolám. Dáš na sebe i Noela pozor?“ Stesk prosakoval každým mým slovem.

„Neboj se o nás. A slib mi, že se budeš opatrovat ano? Ne všichni upíři jsou jako my tři.“ Nic bližšího mi k tomu neřekl, ale vzpomněla jsem si, jak říkal něco o zpátečnických názorech. Nejspíš nepovažují všichni upíři krevní banku za dobrý nápad.

„Budu. Kdyby se něco dělo, tak zavolám Sam, dobře?“ Co by se mi mohlo stát v místě, kde jsem žila celý život?

Pak nastal čas loučení. Dorian mě pohladil hřbetem své chladné ruky po tváři od spánku až k bradě a pokračoval dál. Zastavil se na klíční kosti a poté zapletl své prsty do mých vlasů v týle. Druhou rukou mě pevně uchopil kolem pasu a přitáhl si mě co nejblíž k sobě. Utápěla jsem se jeho temných očích. Jeho pohled mě naprosto odzbrojil, nebyla jsem schopná přemýšlet. Nechtěla jsem na nic myslet. Vdechovala jsem jeho opojnou vůni. Dorian se pro sebe pousmál a pak konečně ukončil mou vzrůstající netrpělivost. Naše rty se setkaly. Motýli rojení v podbřišku bylo téměř k nesnesení. Touhou jsem vzdechla do Dorianových úst a naše jazyky se spolu konečně mohly utkat ve smyslném tanci touhy. Bylo to neskutečné. Motala se mi hlava a marně jsem přemýšlela, jestli opravdu potřebuji dýchat.

Dorian se odtáhl a vzal můj obličej do dlaní. Omámeně jsem na něj koukala.

„Bells, prosím dávej na sebe pozor ano? Za pár dnů budu zpátky…“ lehce otřel své rty o mé „…budu na tebe pořád myslet.“ V nočním tichu visela nevyslovená slova lásky.

„Hlavně se vrať, ano?“ Pousmála jsem se na něj. Nebylo třeba vyslovovat více. Bylo to tu a my to věděli.

Dal mi ještě jeden rychlý polibek a v ten okamžik byl pryč. S pocitem jeho rtů na mých jsem hleděla do noci.

Tak a jsem sama. Už teď mi až bolestně scházel. Neměla jsem z toho všeho moc dobrý pocit. Jako bych se ocitla najednou tak nechráněná. V ruce jsem sevřela kartičku s mou první pomocí. Jenom jsem doufala, že Sam opravdu nebude vadit, když ji zavolám.

Tu noc jsem dlouho nemohla usnout. Neustále jsem se převalovala. A když jsem konečně zabloudila do říše snů, vůbec se mi tam nelíbilo.

Stála jsem na okraji našeho lesa. Nějaká podivná síla mě vábila jít dál do stínů. Měla jsem strach, šestým smyslem jsem tušila, že bych se měla otočit a utíkat domů. Nohy jsem však měla jako pevně vrostlé do země. Odolávala jsem touze vkročit do lesa a zároveň mi nebylo dovoleno otočit a vydat se pryč. Někde v dálce jsem slyšela tolik milovaný hlas. Nerozuměla jsem významům slov, byla slyšet jenom naléhavost, se kterou byla vyslovována. Upírala jsem zrak do temného ticha lesních stínů. Nacházel se tam někdo, koho jsem se podvědomě obávala, ale zároveň mě mé tělo prosilo vykročit a setkat se s ním. Jako bych pomalu ztrácela sama nad sebou vládu. Přivřela jsem oči a mé tělo si úlevně oddechlo. Rozhodla jsem se podvolit té síle a udělala jsem první krok do ticha lesa.

„Bello, neee…..stůj!!!“ Jeho hlas zněl již docela blízko. Možná, že kdyby se otočila, mohla bych se střetnout s jeho okouzlujícím pohledem plným úzkosti, která mu zněla v hlase. Neměla jsem však už tu sílu. Jednou jsem se rozhodla a neměla jsem již tu moc své rozhodnutí zvrátit. Najednou jsem věděla, že kráčím vstříc náruči smrti. Tak pokorná, tak klidná…. Za sebou jsem slyšela hlas plný zoufalství. Je zvláštní, kolik zmůže jednou rozhodnutí.

S trhnutím jsem se probudila. Měla jsem zježené chloupky na těle. Děsilo mě něco, co jsem nemohla zachytit. Někdo, koho jsem nemohla spatřit. Děsila mě síla jednoho rozhodnutí. Stačilo přece tak málo. Stačilo tak málo, jedno chybné rozhodnutí a vše je v prachu. Jak lehké by bylo nechat rozhodnutí na druhých. Jak moc lehké, ale také tak sobecké.

Svůj nepokoj jsem opět spláchla ve sprše. Nechápala jsem, kde se ty sny berou. Nerozuměla jsem jejich významu a přece v nich bylo něco, čemu bych měla porozumět. Bylo už nad ránem, tak jsem se rozhodla, že spát už raději nepůjdu. Další nápor emocí bych už asi neunesla. Sedla jsem si znovu ke své povídce a zcela se pohroužila do světa Noela a Sam. Byl to jejich příběh. A teď, když jsem je začínala poznávat blíže, tak se stránky plnily téměř samy.

Při pohledu z okna se zdálo, že dnes bude počasí soucítit s mou náladou. Nebe se zatáhlo mračny, které hrozily nejméně prudkým deštěm, pokud tedy ne rovnou bouřkou. Ani jsem nevěděla, jak moc časně Dorian vyrazil. Jenom jsem doufala, že bude zpět v co nejkratším čase. Můj pohled upoutala bíla kartička položená na poličce vedle postele. Nebylo hloupé volat Sam hned takhle brzy po jejich odjezdu? Nechtěla jsem vypadat, že bez Doriana jsem úplně ztracená, i když je to nakrásně pravda.

Sešla jsem do kuchyně a nachystala jsem si snídani. Tedy nebyla jsem moc kreativní. Neměla jsem na jídlo moc chuť, ale věděla jsem, že něčím žaludek zaměstnat musím, takže jsem skončila u kukuřičných lupínků s ovocným jogurtem.

Brzy jsem však začínala být nervózní tak, že jsem prostě přemohla svůj rozum a vytočila číslo, které mi slibovalo alespoň imaginární pocit Dorianovy blízkosti. Vypadalo to, jakoby Sam na hovor ode mě čekala, protože to zvedla téměř okamžitě.

„Bello? Jsem tak ráda, že voláš.“ Zašveholil mi do ucha její milý hlas. Tedy proč se divím, když vidí do budoucnosti?

„Ahoj Sam…“ najednou jsem nevěděla, co přesně jsem chtěla, byl to jen neurčitý pocit, že v její společnosti budu klidnější „…nevadilo by ti, kdybychom se dnes viděly?“

„Víš, že jsem tě chtěla požádat o totéž?“ Pocit lehkosti, který prostoupil mým tělem byl zvláštní, ale příjemný. „V kolik hodin bych se pro tebe mohla stavit?“ Pronesla to tak samozřejmě.

„Co takhle ve tři? Kde na tebe mám počkat?“ Netušila jsem, jestli si mě bude chtít to křehce vypadající stvoření hodit na záda nebo si mě vyzvedne autem.

„Pamatuješ si to místo, kde jsme se poprvé viděli? Tam bych na tebe počkala.“

„Ano vzpomínám si. Budu tam…ve tři, ano?“ Začala jsem se těšit.

„Ano, těším se na tebe. A Bells? Dávej na sebe do té doby pozor ano?“ Nebyla jsem si jistá, jestli jsem opravdu zaslechla v jejím hlase podtón obav.

Do třetí hodiny bylo ještě spoustu času, tak jsem si říkala, že bych mamce pomohla s domácími pracemi. Vůbec jsem teď domov zanedbávala. Vždycky jsem se na něco vymluvila a utíkala ven za Dorianem, nebo se zavřela v pokoji a věnovala se psaní. Přišlo mi to najednou jako nevděčné chování, takže jsem se to snažila trochu mamce vynahradit. Uklidila jsem celý dům. Zvažovala jsem i své možnosti na upečení koláče, ale na to jsem si sama netroufla. Toto dilema za mě nakonec vyřešila mamka.

„Bello? Mohla bys za mnou na chvilku přijít?“ Pronesla to normálním tónem, takže jsem si říkala, že by to nemusel být nutně rozhovor s kázáním.

„Jo mami, hned jsem dole.“ Vešla jsem do kuchyně a sedla si k mamce za jídelní stůl. „Potřebuješ něco?“

„No jenom se mi zdálo, že spolu trávíme hrozně málo času víš? Ty poslední dobou běháš pořád někde venku.“ Zarazila se a zkoumavě se na mě podívala. „Tak by mě zajímalo, kde vlastně pořád lítáš?“

Přistiženě jsem sklopila hlavu.

„Není v tom náhodou nějaký kluk?“ Povzbudivě se na mě usmála.

„Mno….víš mami…vlastně je tady jeden kluk. Ale zatím je to takové to oťukávání. Vždyť víš.“ Doufala jsem, že se mamka nebude moc vyptávat. Taky co bych jí asi tak řekla. Jo mami je to fajn, chodím s upírem, ale nemusíš se o mě bát? To by nejspíš nezvládla. Já sama mám ještě někdy problémy to celé pochopit.

„No a jak se ten klučina jmenuje? Kolik mu je? Kde bydlí? Co jeho rodiče?“ Doslova mi spadla čelist, tedy to mi to pěkně začíná. „No nekoukej na mě. To víš, mám o tebe starost. Nikdy nevíš, na jaké lidi narazíš.“ Věděla jsem, že mamka má o mě jenom zdravou rodičovskou starost, ale kdyby věděla, do jak nepříjemné situace mě těmito otázkami dostala. A přitom jsou tak nevinné.

„No jmenuje se Dorian. Je mu 24 let a bydlí kousek za vesnicí. Rekonstruují si tam se svou sestrou Sam a jejím přítelem Noelem starší domek. O rodičích jsme se zatím moc nebavili, ale myslím, že už žádné nemá. Přijde mi takový smutný, když se zmíním o vás.“ Nechtěla jsem mamce lhát, ale pravdu by neunesla. Byla jsem na sebe ale docela hrdá, jak rychle dokážu improvizovat.

„To už mu je 24 let? A není pro tebe moc starý?“ Málem mi zaskočil čaj, který jsem si nalila. Že by byl pro mě Dorian moc starý? Tedy a to jsem mu už 340 křížků ubrala.

„Vždyť to je jenom 7 let, to zase není tak moc velký rozdíl. A krom toho na věku přece nezáleží.“ Odkašlala jsem si.

„No tak se hned nečerti. Jenom doufám, že nám ho někdy hodláš představit.“ No měla bych to mít v plánu, jenom jsem nevěděla co na to Dorian.

„Neboj mami. Dneska jsem domluvená s jeho sestrou Sam. Kluci si totiž něco jeli zařídit. Takže si uděláme dámskou jízdu.“ Doufala jsem, že to zní dostatečně nadšeně.

„Tak fajn. No pomohla bys mi s pečením? Co kdybychom udělaly taťkův oblíbený jablečný koláč?“ Měla jsem z toho radost. Milovala jsem společné pečení s mamkou. Vždycky u toho byla spousta legrace.

Ani nevím, kde ten čas tak rychle utekl a já už byla na cestě za Sam. Měla jsem trochu zpoždění, které bylo hlavně způsobeno tím, že jsem si nebyla tak úplně jistá cestou. Ale nakonec jsem vyklopýtala na cestu, kde na mě už čekala Sam.

„Moc se omlouvám, že jsi musela čekat. Moc mě to mrzí.“ Začala jsem se hned omlouvat.

Sam ke mně došla a přátelsky mě objala. „Neboj, nečekala jsem moc dlouho. Mělo mě napadnout, že si tu cestu nebudeš moc dobře pamatovat. Omluvit bych se měla já. A moc děkuji, že jsi si na mě udělala čas.“ V očích jsem viděla jen upřímnou radost z toho, že mě vidí.

„Neděkuj, já sama jsem moc ráda, že nemusím být sama.“ Nejspíš jsme na tom byly obě úplně stejně.

„Tak tedy jdeme?“ Mrkla na mě. Já se rozhlídla kolem sebe, ale auto jsem neviděla. Půjdeme tedy po svých?

„Doufám, že ti nevadí cestovat na něčích zádech. Je to takhle rychlejší, i když nevím jestli je to pohodlnější, ještě jsem to sama nezkoušela.“ Omluvně se na mě zakřenila.

„To myslíš vážně? Vždyť jsem na tebe moc těžká.“ Svými slovy jsem docílila jenom toho, že jsem Sam rozesmála.

„Věř mi, nejsi na mě těžká ani náhodou. Jsem stejně silná jako Dorian nebo Noel. Jenom tak nevypadám. Tak pojď.“ Natáhla ke mně svou ruku.

Opatrně jsem ji uchopila a v ten moment jsem byla vysazena na její záda. Zalapala jsme po dechu. Sam se zvonivě rozesmála a dala se do běhu. Myslím, že to bude ještě zajímavé odpoledne. Zvláště, když mě na jazyku už delší dobu pálilo pár otázek a já měla konečně možnost se na ně zeptat. Jenom jsem doufala, že dostanu odpovědi.

8.

Nerozhodně jsem postával u auta. Nechtělo se mi vůbec nikam jet. Kdyby to nebylo opravdu tak důležité, tak by mě nikdo nikam nedostal. Nedokázal jsem si představit, že příštích pár dnů budu bez ní. Věděl jsem, že to jednou přijde, ale netušil jsem, jak moc těžké to pro mě bude.

„Doriane….nastup si. Mě se taky nechce, ale čím dřív vyjedeme, tím spíš budeme zpátky.“ Nejistě jsem se na něj podíval.

„Běž Doriane. Neboj dám ti na ni pozor. Myslím, že si dneska užijeme celkem pohodové odpoledne.“ Přivřel jsem oči. „Neboj nebudu ji vyprávět nic, co bys jí měl říct ty sám.“ Usmívala se, věděl jsem, že jí můžu věřit a přesto jsem se obával. Bella dokázala být celkem přesvědčivá, když si jeden nedal pozor. Už kolikrát jsem měl na jazyku odpovědi, které tolik toužila slyšet, ale nebyl na ně ten správný čas.

„Sam….“ Možná by byl lepší nápad, kdyby jela místo mě. „Ne Doriane, musíš jet ty.“ Naklonila se k Noelovi a dala mu pusu na rozloučenou. „Miluju tě. Vraťte se mi v pořádku ano?“ Noel jí slíbil brzký návrat, já si sedl na místo řidiče a naposledy jsem se zahleděl do Saminých očí. „Neboj….“

Řídil jsem téměř instinktivně. Myšlenkami jsem setrvával u Bells. Doufal jsem, že se o ní Sam postará, že se jí nic nestane. Z mého mlčení mě vytrhl až Noelův hlas.

„Doriane? Mohl bys mi prosím pak pomoct vybrat prstýnek pro Sam?“ Překvapeně jsem se na něj podíval. Noel se rozesmál mému výrazu.

„Nedělej, že si takový překvapený. Vždyť se to dalo už čekat ne? Však jsme spolu už přes sedmdesát let. Spíš už bych řekl, že je pozdě….“ Avšak podle veselého tónu v jeho hlase si z toho zase až tak moc nedělal.

„S čím ti mám pomoct, když Sam stejně ví, co dostane.“ Nechápavě jsem zavrtěl hlavou.

„No problém je v tom, že Sam to sice ví, ale nechce mi to říct, takže budu muset vybírat. Jo s ženami to někdy není právě jednoduché.“ Lítostivě si povzdechl.

Kdybych nebyl v tuto chvíli tak nervózní při pomyšlení na Bells, asi bych se nad jeho výrazem v obličeji výborně bavil. Mrkl na mě. Ano se ženami to někdy není snadné.

„Na druhou stranu si ale Noeli řekni, jak smutný život by bez nich byl.“ Podívali jsme se na sebe a oba si uvědomili, jak moc je v tom pravdy.

Na letiště jsme dojeli právě včas. Vyzvedli jsme si letenky, odbavili se a pak už jsme mohli rovnou nastoupit na náš let. Ve chvíli, kdy se letadlo odlepilo od země, mi blesklo hlavou, kolik nás toho ještě čeká a hlavně kolik toho čeká na Bells. Stále se mi nelíbila ta představa, že bude součástí toho všeho a zároveň jsem byl osudu zavázán, že jsem ji našel a že mohu být s ní, že je tou pravou právě ona.

Během letu jsme s Noelem stěží promluvili. Každý jsme měli hlavu plnou svých starostí, které byly přece jen v některých bodech tak stejné. Po přistání jsme se rozdělili.

„Až budeš mít všechno vyřízené, tak mi zavolej. Ubytuji nás jako vždycky, jenom bychom si mohli zajít pak někam sednout ne? Já mezitím zajedu k Joemu a potom vybereme nějaký krásný kousek pro Sam.“ Nemohl jsem nic než souhlasit.

„Dobře, jsme domluvení. Nevím jak dlouho mi to bude trvat, ale pokusím se o co nejrychlejší vyřízení.“ Netušil jsem, co všechno budu muset sepsat. Už je to dlouho, co jsem tu byl naposledy.

Když jsme se Sam doběhly k jejich domu, byla jsem překvapená, jak hodně se toho za tak krátkou dobu změnilo. Dům byl natřen příjemně světlounkou žlutou barvou a všude, kam oko dohlédlo, byly záhonky s květinami. Na první pohled vše působilo  útulně a domácky.

Sam mě postavila na zem a hrdě se zahleděla na své dílo. Bylo na ní vidět, že ji dělá radost pracovat na zdokonalování svého domova.

„Páni Sam….to je nádhera. Kdybych to tady před dvěma týdny neviděla, tak bych nevěřila, že je to možné.“ Sam se při mých slovech zapýřila.

„Moc děkuju. Noel je z toho taky nadšený. Už jsme to myslím potřebovali.“ Zasněně se zahleděla na svou práci.

„Jak dlouho jste vlastně s Noelem spolu?“ Snažila jsem se ji přimět postupně odpovídat na otázky. Doufala jsem, že bych snad mohla získat i odpovědi, které mě zajímaly ze všeho nejvíc.

„S Noelem jsem spolu přesně 71 let.“ Koukla na mě a čekala mou reakci.

Tedy upřímně, čekala jsem, že spolu jsou už dlouho, ale 71 let?

„No tedy….to je vážně úctyhodná doba. Jak to zvládáte být pořád spolu?“ Nevěřila jsem, že bych já někdy s někým zvládla být tak dlouhou dobu, aniž bych alespoň jednou nezapochybovala. I když jak nad tím tak přemýšlím, Doriana bych asi nikdy neměla dost. Možná, že to přece jenom není tak zvláštní, když jste s člověkem, kterého nadevše milujete a on vám vaši lásku vrací. Sam mi mé myšlenky potvrdila.

„Je to sice zvláštní, ale co jsme se dali dohromady, tak mezi námi nebyla nikdy větší hádka. Nepopírám, že se pošťuchujeme a občas si na některé věci vyměníme pár názorů, ale vždycky je to spíš taková hra. Víš, i když je to ten pravý, byla by to trochu nuda, mít všechno klidné a dokonalé. Proto nás Dorian krotil, abychom se nepředváděli. Rádi se navzájem popichujeme.“ Roztomile se zasmála. Potom však její úsměv nabral smutný tón. „Ale abych pravdu řekla, už teď mi chybí, a to vyjeli teprve dneska.“

Věděla jsem přesně jak se cítí. Byla jsem toho pocitu plná. Chyběl mi Dorian. Bylo to na mě vidět, protože se Sam na mě lítostivě zadívala.

„Neboj, posledně jim to netrvalo moc dlouho.“ Povzbudivě se na mě usmála. „A my na sebe máme aspoň více času.“ Tak to byla asi jediná výhoda. Měla jsem upřímnou radost z toho, že jsem mohla strávit nějaký čas sama se Sam. Bylo to zvláštní, ale i přes to, že ji znám tak krátkou dobu, tak jsem si ji zamilovala. A vypadalo to, že z její strany je to stejné. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se, že si dnešek prostě užiju i bez Doriana.

„Tak jo paní domácí, jaký je bojový plán?“ Podle Saminého pohledu jsem mohla čekat cokoliv.

„No chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi pomohla vymalovat Dorianovi pokoj. Nechal to na mě, tak jsem si říkala, bys mohla třeba barvy vybrat ty. Myslím, že by byl rád.“ Během jejího plánování jsme vešly do domu. Prošly jsem krátkou chodbou kolem obývacího pokoje a vešly do posledních dveří na pravé straně. Netušila jsem, co bych měla čekat.

Věděla jsem, že v tom pokoji zatím nestrávil moc času, ale tak nějak jsem čekala, že přece jenom bude pro něho nějak charakteristický. Možná jsem v to doufala, bylo ještě tolik věcí, které jsem o něm nevěděla a na jejichž zjištění jsem měla podle Doriana ještě spoustu času. Nelíbila se mi ta nevědomost. Někdy jsem nad tím přemýšlela a říkala si, jestli to není taky tím, že mi ještě dostatečně nevěří.

Vstoupila jsem do dveří a zarazila mě útulnost místnosti. Nebyla nijak velká, ale rozhodně byla zabydlená. U okna naproti dveřím byl postaven psací stůl, na kterém ležely nejspíš včerejší noviny a nějaké papíry. Napravo byla pohodlně vypadající tmavě zelená pohovka a k tomu přesně ladící křeslo, přes které byla přehozena košile. Skříň, která byla v levém rohu pokoje, byla nejspíš z borovicového dřeva. Na komodě vedle ní se nacházela plazmová televize. Na konferenčním stolku před pohovkou ležel laptop. Vše bylo doplněno kobercem světlejší zelené barvy. Přesto mi v pokoji něco chybělo. Něco co by tam mělo být. Pak mě to ťuklo. Dorian neměl žádnou postel.

„Sam? Kde je postel….“ nedokázala jsem si představit, že by byl spánek na pohovce nějak zvlášť vydatný.

„Nepotřebuje jí. Nikdo z upírů ji nepotřebuje. Nepotřebujeme spát.“ Řekla Sam tónem, jako by to byla samozřejmost. „Někdy se nám přihodí něco, co by se dalo označit mikrospánkem. Je to jenom chvilková záležitost. Spíš by se dalo říct, že se naše mysl tímto způsobem vyrovnává se stresem.“ Sam pokrčila rameny jako by to nebylo nic tak zvláštního, že spánek není zařazen do jejich života. Tak jsem si mohla odškrtnou další položku na svém seznamu toho, co jsem o upírech věděla. Kolik se mi toho ještě potvrdí? Nebo kolik dalších novinek ještě zjistím?

Znovu jsem se zahleděla do pokoje. Nebyla jsem si přesně jistá, co přesně myslela Sam výběrem barvy. Nemyslím, že by sem hodila jiná než některý odstín zelenkavé.

Tázavě jsem se zahleděla na Sam. Ta se zasmála tím svým kouzelný smíchem.

„No asi tuším co si myslíš. Pojď ukážu ti co jsem měla přesně na mysli.“ Vzala mě za ruku, stále ještě mě zarážela chladnost upírů a vedla mě přes obývací pokoj do kuchyně. Zde bylo rozestavěno asi 15 plechovek různých odstínů zelené. Překvapení v mých očích Sam rozhodně pobavilo. To myslela vážně?

„Prostě si vyber, kterou barvou by to bylo nejvhodnější. Než si vybereš, tak já zatím připravím pokoj dobře?“ Chtěla jsem ji zadržet, přece nebude ten těžký nábytek stěhovat sama. Otočila jsem se a chtěla vykročit, když ke mně dolehl Samin hlas.

„Nech toho Bells, prostě vybírej, už to mám skoro hotové.“ S upíry to bylo nejspíš někdy trochu těžší, ale nehodlala jsem se hádat, takže jsem poslušně vybírala. Nakonec jsem se nemohla rozhodnout mezi dvěma barvami. Jedna byla úplně světlá, skoro až bílá a druhá byla světlejší trávová. Nebyla jsem schopná si představit jak by pokoj s tou či tou vypadal.

„Myslím, že jsi vybrala dobře.“ Leknutím jsem nadskočila. Sam se na mě překvapeně zadívala.

„Neslyšela jsem tě přijít.“ Řekla jsem na vysvětlenou a zadívala se na mnou vybrané barvy. „A ještě jsem nevybrala. Rozhoduji se mezi dvěma.“

„No a co takhle použít obě? Prostě budou dvě stěny tak a dvě tak.“ Podezřívavě jsem se na Sam koukla.

„Ty jsi celou dobu věděla, které barvy vyberu, že?“ Jako odpověď mi mělo postačit lehké pokývnutí hlavou a poťouchlý úsměv Sam. Zase ta její schopnost. Věděla co bude. Tolik jsem toužila po odpovědích, které mi může zodpovědět jenom ona.

Nadechovala jsem se k dotazu, když mě Sam přerušila.

„Neptej se. Věř mi….jsou věci, které ještě nejsi připravená slyšet. A také jsou odpovědi, které nejsem povolaná ti dát. Můžu ti říct jenom jedno, pro Doriana znamenáš nesmírně mnoho.“ Vážnost, se kterou pronesla poslední větu, mě trochu zarazila. Vyvolávalo to u mě dojem, že Dorian není zdaleka jedinou osobou, pro niž je má existence zásadní. Opět ve mně vyvolala příval otázek.

„Bells. Prosím….věř mi. Neptej se mě.“ Přistoupila přede mě a uchopila mě za ruku. „Myslím, že někdy nastane okamžik, kdy bys raději zůstala v nevědomosti…“ smutně se mi zahleděla do očí „…a já vím jistě, že ta chvíle přijde. Nepátrej předčasně.“

Smutně jsem se na ni zahleděla. Zkusila jsem to jinak.

„Sam….řekni mi upřímně. Jak by bylo tobě, kdyby se kolem tebe něco dělo… něco, o čem bys jsi tušila, že je to zásadní pro tvůj budoucí život. Jenom mi řekni, že by jsi se nesnažila zjistit pravdu. Že by jsi pokorně stála a čekala, až nastane správný čas na odpovědi.“ Vyzývavě jsem se Sam zahleděla do očí. Bylo na ní vidět, že jí samotné není moc příjemné mi stále odmítat cokoliv říct, jako by sama chtěla, abych už věděla.

„Bells…“ zhluboka se nadechla, jako by zvažovala své možnosti „….každý z nás je v životě pro něco předurčen. I tobě byl už dávno předtím, než jsi se narodila, stanoven cíl. Byla jsi předurčena….“ v kapse ji zazvonil mobil. Sam sebou trhla. To bylo snad poprvé, kdy něco nečekala. Omluvně se na mě podívala a přijala hovor.

„Noeli….jaká byla cesta? Co Dorian?“ Hlas ji trochu zakolísal. „Ne, vše je v pořádku…..to víš že ano……jenom menší dámská jízda. I když musím přiznat, že mi trochu chybíš.“ Hlas ji přetékal láskou.

Němě jsem jí naznačila, aby ode mě pozdravovala Doriana. Jenom se usmála a vyřídila, o co jsem ji prosila. Zatím co jsem čekala, než ukončí hovor, probírala jsem se právě zjištěnými informacemi. Jsem pro něco předurčena? Čím jsem byla tak zvláštní, že právě já jsem tak důležitá? Nikdy v životě jsem v ničem zvlášť nevynikala. Netušila, kterou ze svých vlastností bych měla někomu nějak pomoct. A měla jsem možnost  odmítnutí? Sam říkala, že cíl byl stanoven již dlouho předtím, než jsem se narodila.

Najednou mi bleskla hlavou myšlenka, která mě přinutila si sednout. Mělo moje předurčení něco společného s Dorianem? Byl to důvod, proč je se mnou? Je to vše jenom hra?

Sam se na mě neklidně zadívala.

„Noeli, musím už končit…..ne nic se neděje. Zavolám ti později ano?“ Zaklapla telefon a čapla si přede mě.

„CO se děje Bells?“

Musela jsem to ze sebe vysypat rychle. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se jinak odhodlala se zeptat. Bála jsem se toho, co bych mohla slyšet.

„Má něco společného Dorian s mým předurčením?“ Samin výraz obličeje nabral neurčitých rysů, avšak jinak mlčela, jako by zvažovala co odpovědět. Cítila jsem, jak se mi oči plní slzami.

„Víš Bells….“ najednou jako by nevěděla jak dál.

9.

„Doriane? Tak jak to šlo?“ Noel na mě hleděl s očekáváním. Netušil jsem, co chtěl slyšet. To, že jsem strávil půlku odpoledne ve společnosti, která mě nechápala? Nebo to, že jsem z toho psychicky naprosto vyčerpaný?

„Probíhalo to dobře. Zase máme na nějaký čas od těchto věcí pokoj. Jenom budu muset zavolat Sam. Měl bych se ujistit, že dává pořádný pozor na Bells.“ Držel jsem mobil v ruce, nedočkavý mluvit se Sam, nedočkavý zjistit, jak se má Bella. Noel mě však zadržel.

„Nech to, zavolám Sam sám.“ Mrkl na mě. Bylo vidět, že čekal jenom na to, aby mohl opět slyšet hlas své milované. Chápal jsem ho. Měl jsem stejné pocity. Toužil jsem slyšet uklidňující tón Bellina hlasu. Nemohl jsem však, poznala by, že mě něco trápí.

„Lásko….“ usmál se, když na něj Sam rychle vychrlila své otázky, jeho úsměv se však opět ztáhnul. „Děje se něco Sam…?“ znepokojil mě Noelův zachmuřený obličej když se na mě zadíval  „…dáváš na Bellu pozor?“ Kývl jsem na Noela, jestli je vše v pořádku. Odpověděl mi zakroucením hlavy, že se nic neděje a věnoval se Sam. „Taky mi chybíš lásko….“ dál jsem už raději nevnímal přítelova slova. Nechtěně jsem si musel přiznat, že mu jeho štěstí závidím. Má důvod kupovat zásnubní prstýnek. Dokonce může být klidný. Věděl, že dostane kladou odpověď.

Prostoupil mnou strach, jak dlouhé trvání bude mít to mé štěstí. Nebylo to poprvé, kdy jsem zapochyboval o Samině schopnosti. Upřímně….začal jsem o ní pochybovat od doby, kdy jsem poznal Bellu. Sam mi tvrdí, že to zvládne, ale co když není dost silná? Nebo spíše co když její cit ke mně není dostatečně silný? Noel upoutal mou pozornost.

„Doriane? Zdraví tě Bella.“ Tato slova mě příjemně zahřála u mého chladného, pomalu tlukoucího srdce. Myslela na mě.

„Ano byl jsem u Joeho….děje se něco?“ Tato slova se mi opravdu nelíbí. „Dobře budu čekat, miluji tě.“ Nejistě se zahleděl na mobil.

„Copak?“ Kolem žaludku se mi usadil nepříjemný pocit, že něco je špatně.

„Nemám tušení, jako by Sam něco znepokojilo, ale neboj, kdyby to bylo vážné, Sam by mi to řekla.“ Povzbudivě se na mě usmál. Nedokázal mě však přesvědčit, sám jsem cítil nevysvětlitelný neklid.

„Ne Noeli, něco se děje. Měl bych ji zavolat.“ Už když jsem to říkal jsem měl připraven telefon v ruce. Tedy….v jednu chvíli jsem ho měl, ve druhé už ho třímal v ruce Noel.

„Ne….Sam říkala, že mi zavolá. Důvěřuj ji prosím ano?“ Neochotně jsem se mu podvolil. Věděl jsem, že by mě stejně Noel nenechal jí zavolat.

„Tak a teď můžeme zajít vybrat nějaký krásný prstýnek. Doufám, že odhadnu správnou velikost.“ Nevěřil jsem ovšem, že by to byla věc, se kterou by měl mít Noel nějaký vážnější problém. Jenom se mě snažil trochu rozptýlit.

„Tak jdeme, ať to máme už za sebou.“

Snažil jsem se ignorovat celou svou bytostí fakt, že mé znepokojení se minutu od minuty stupňovalo. Věděl jsem, že kdyby byla Bella v ohrožení života, Sam by nás už dávno kontaktovala, ale stejně se mi tento pocit nelíbil. Promítal jsem si v duchu všechny chvíle, které jsme strávili spolu. Bylo to jako by zapadly dva dílky skládačky na správné místo. Cítil jsem, že Bella je můj osud a to bylo právě to, co přidávalo na mém neklidu. Ta nevyhnutelnost a nezměnitelnost cesty a jejího cíle. Vše co nás čekalo.

V Samině očích se objevila tichá prosba. Věděla jsem oč mě žádá a přesto jsem jejímu přání nechtěla či spíše nemohla vyhovět. Najednou jako by pro mě byla pravda stejně důležitá jako vzduch, který jsem potřebovala k životu. Potřebovala jsem si potvrdit nebo vyvrátit své domněnky dřív, než se ze svých spekulací zblázním.

„Nemůžu ti cokoliv objasnit, i když věř mi, moc bych chtěla. Můžu ti pouze říct, že Dorian tě nesmírně miluje. Jsi pro něj nejdůležitější bytostí na světě. A ať už by byl důvod jeho hledání jakýkoliv, na tomto faktu se už nikdy více nic nezmění. Vím to. Cítím to. Věř mi.“ Tón, se kterým byla tato slova pronesena, byl tak definitivní. Nepřipouštěl jakoukoliv pochybnost či odpor. Její slova mi v srdeční krajině vyvolala příjemně hřejivý a uklidňující pocit. Nechtěla jsem mu ovšem podlehnout, protože jsem věděla, že pokud tak učiním, tak pravdu, ať již jakkoliv zarážející ze Samanthy už nedostanu. Zvláště proto, že ji už nebudu považovat za tak stěžejní. Bojovala jsem zdravým rozumem proti svému srdci. Rozum mi velel se ptát. Nebyla jsem hloupá, jasně jsem viděla, že se mi podařilo Sam nalomit, ale na druhé straně stálo srdce. To mi radilo dál se neptat. Nechtělo zradit svou lásku k Dorianovi ani k Sam. Měla by z toho jenom problémy.

Rozhodla jsem se tedy pro kompromis. Alespoň něco znát mám právo.

„Jenom mi potvrď nebo vyvrať mou otázku. Má moje předurčení něco společného s Dorianem?“ Tiše jsem pronesla a tentokrát jsem to byla já, kdo upřel na svou společnici prosebný pohled.

Sam si povzdychla a vzala opatrně mé ruce do svých chladných dlaní. Z jejího výrazu bylo patrné jenom to, jak je pro ni obtížné zvolit správná slova.

„Víš Bells….“ začala opět, zhluboka se nadechla a povzdechla si. Najednou jako by vzdala svůj vnitřní boj  „…ano. Máte spolu s Dorianem společně předurčen osud. Cíl vaší cesty, ať už ta bude jakákoliv, je stejný. To ale neznamená, že je s tebou Dorian jenom z pocitu povinnosti. Miluje tě.“ Smutně svěsila hlavu. „Neměla jsem ti to říkat. Dorian mě zapřisáhl, že ti toto vše řekne sám, až přijde vhodný čas.“

Začalo mě mrzet, že jsem svým ptaním donutila Sam porušit její slib, ale na druhé straně mě začínalo štvát, jak jsem pořád dokolečka slyšela ta samá slova. Až přijde ten správný čas. A nastane vůbec někdy ten správný čas?

„Omlouvám se Sam. Nechtěla jsem ti způsobit potíže. Vážně mě to moc mrzí.“ Rozhlédla jsem se po pokoji. Hledala jsem něco, čím bych nás nějak zaměstnala a odpoutala tak naši pozornost. Do očí mi padly plechovky s barvou. „Můžu ti ještě pomoct s vymalování Dorianova pokoje?“ Sam pochopila o co jsem se tu snažila. Usmála se na mě. Věděla, že už se nepokusím z ní vytáhnout žádné další informace.

Nakonec jsme vymalovaly pokoj oběma odstíny zelené. Vypadalo to moc dobře a my se Sam jsme se u toho celkem hodně nasmály. Vyprávěla jsem jí komické zážitky ze svého dětství a jak se zdálo, Sam to nesmírně zajímalo. V podvečer mě donesla raději až na kraj lesa s vysvětlením, že toulat se po setmělém lese není moc bezpečné.

Vůbec jsem měla zvláštní pocit, že co jsem se seznámila s touto upíři trojicí, tak mě pořád někdo upozorňoval na nebezpečí. Možná jsem byla naivní snílek, ale já osobně jsem žádné ohrožení nepociťovala, a to i přes to, že jsem poměrně hodně času trávila s upíry, kteří se živí lidskou krví.

Po příchodu domů, se mě mamka jenom stručně zeptala, jak jsem se měla a opět se pohroužila do papírů na stole před sebou. Za dva týdny jsme měli jet na naši rodinnou dovolenou a tak mamka sepisovala vše potřebné.

Sedla jsem si opět ke své povídce. Poslední dobou jsem ji trochu zanedbávala. Jakoby nastal menší umělecký blok. Pročítala jsem po sobě poslední napsané stránky. Nedokázala jsem se na to však soustředit. V hlavě mi opět vytanula Samina slova.

…Máte spolu s Dorianem společně předurčen osud. Cíl vaší cesty, ať už ta bude jakákoliv, je stejný…

V mysli se mi točila stejná slova….cíl, předurčení, osud….měla jsem něco společně s Dorianem dokázat? Čím jsem tak zvláštní, že právě já jsem předurčena. Ze snahy zkoumání zjištěného ze všech možných úhlů mě rozbolela hlava, takže jsem si musela lehnout. Usnula jsem skoro okamžitě.

Ocitla jsem se na mě už známé louce. Na někoho jsem čekala, ale nevěděla jsem na koho a proč. Jen jsem stála, objímala se rukama a vnímala všechny ruchy okolí. Ve chvíli, kdy se již zdálo, že nastává okamžik setkání, mnou prostoupil pocit, že mé čekání již nemá své podstaty. Důvod, proč jsem tam stála už neměl dorazit. Otočila jsem se směrem, kterým jsem tušila, že měl přijít. Přikázala jsem svým nohou, aby se daly do pohybu. K mému překvapení jsem se opravdu rozeběhla. Do běhu jsem dala celou svou zoufalou snahu dostat se k němu co jak nejdřív. Něco bylo špatně. Vběhla jsem do temného lesa. Všude bylo cítit nepřátelství. Běžela jsem hlouběji mezi stromy, ale jako bych se vzdalovala tomu, co jsem toužila obejmout. Chtěla jsem se zatavit, ale mé tělo mě nechtělo poslechnout. Jednou jsem si již zvolila, teď již není možnost to zvrátit. Propadala jsem stále většímu zoufalství. Ne takhle to přeci nemělo být. To jsem nechtěla. Teď jsem již věděla, že jsem jednala zbrkle, jenom už nebylo pochyb o tom, že cesta zpět už nevedla.

S trhnutím jsem se vzbudila. Nemohla jsem si vybavit konkrétní detaily snu, který mě vzbudil, ale jasně jsem cítila, že v něm bylo něco, co jsem si měla zapamatovat. Něco, co bylo důležité. Jenom jsem nemohla určit co. S pocitem, že mi něco uniká, jsem se opět zavrtala do deky. Až po delší době jsem usnula dosti tvrdým spánkem.

Další den jsem si z noci nepamatovala nic. Jenom se mi v mysli usadil pocit, že bych si měla být opatrnější.

10.

Doba, kdy jsem nebyla s Dorianem, se zdála být neskutečně dlouhou. A to i přesto, že jsem všechen tento čas trávila se Sam. Snažily jsme se jedna druhé zvednout náladu. Naše protějšky nám každým přibývajícím dnem chyběly víc a my byly stále skleslejší.  Byla jsem na sebe ale i naštvaná. Až teď se teprve ukázalo, jak moc závislá jsem se stala na někom druhém. Nebyl to příjemný pocit, i když tím, bez kohož jsem se nemohla obejít, byl Dorian. Sam věděla, že mě trápí ještě něco jiného než jen jeho nepřítomnost, ale byla natolik diskrétní, že mi nečetla myšlenky.

Nemohla jsem se ho dočkat a zároveň jsem nevěděla jak se mám chovat, až ho opět uvidím. Pořád jsem musela myslet na věci, které jsem zjistila. Byla jsem předurčena. Ale k čemu? A co s tím vším má společného Dorian? Kdy nastane správná doba, abych zjistila tolik důležité odpovědi?

„Bello? Posloucháš mě? Zítra navečer by se měli vrátit. Viděla jsem je.“ Vzrušením nadskočila Sam sedící vedle mě na houpačce na verandě domu. Docela jsem se toho prudkého pohybu lekla. Podívala jsem se na ni, musela jsem se pousmát, doslova zářila štěstím. Myslím, že v tu chvíli jsme vypadaly asi stejně. Radostně jsme se rozesmály. Tak konečně. Bylo to nejdelších 5 dnů mého života. Netušila jsem, jak zvládnu týdenní dovolenou s rodiči. Už jenom to pomyšlení mě naplňovalo zoufalou touhou se tomu vyhnout.

„Tak mě napadlo, co kdybychom jejich příjezd nějak oslavili? Co takhle rande ve čtyřech? Zajeli bychom do města a trochu se pobavili.“ Sam se doslova nadchla svým nápadem. Nápad se mi líbil, jenom jsem netušila, co všechno se pod slovo pobavit se dá v případě upírů zahrnout. Jak už jsem věděla, lidským jídlem se neživili a o alkoholu, jsem věděla jenom to, co jsem si vymyslela. Že jim nevadí ho pít a mají větší výdrž než lidé, ale co byla skutečnost?

„Sam? Mohla bych se tě na něco zeptat?“ Přestala se na chvíli zabývat svým nápadem a prosebně se na mě zahleděla. „Neboj už žádné otázky o mě a mé budoucnosti. Jenom mě tak napadlo, víš….jak vlastně tvoje schopnost funguje? Už určitě víš, že zítra někam půjdeme, podle svého nadšení.“ Usmála jsem se na ni.

Sam chvíli váhala. Zahleděla se před sebe a začala vysvětlovat.

„Vidět budoucnost není tak úžasné jak by sis možná mohla myslet. Je to velké břímě, které musím nést a u kterého nemám na výběr. Prostě je to součástí mě a nedá se vypnout třeba jako čtení myšlenek.“ Zamyšleně si pohrávala s lemem své mikiny. „Abych pravdu řekla, jsou věci, které by člověk raději vědět neměl.“ Na tváři se ji usadil smutný výraz. „Promiň, nebudu tě zatěžovat svými stesky….“ začala jsem protestovat. Vždyť kolik stěžování si ona musela za těch pár dní vyslechnout?

„Jsme přece kamarádky ne?“ Doufala jsem, že to vidí stejně jako já.

„To ano, nejlepší, ale i přesto bych tě neměla nutit poslouchat moje stěžování.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale Sam mě nepustila ke slovu. „Takže jak vidím budoucnost? Asi tě zklamu, ale je to různé případ od případu. Myslím, že bych to mohla rozdělit do tří různých rovin. Někdy mám vize budoucnosti. Pak už záleží na člověku, jestli se mi promítne celý jeho budoucí život, nebo jenom důležité situace. Naproti tomu mívám občas jenom pocity. Prostě nic nevidím, ale jakoby šestým smyslem cítím co bude. A pak je tu třetí rovina. A ta bývá nejčastější. Situace vidím i pocitově vnímám.“ Zahleděla se mi do očí.

„Takže to znamená, že můžeš vidět něčí celou budoucnost a nebo jenom určité body?“ Kdyby u mě viděla jenom body, dalo by se to, co je mezi nimi ještě nějak změnit? „Čím to je, že nevidíš úplně všechno?“

„To nevím. Prostě to tak je už dané. Vím, že bych asi měla vidět všechno, ale není to tak. Myslím, že nic na světě nemůže být dokonalé, nic nemůže být stoprocentní.“ Nebyla jsem si jistá, jestli jsem v jejím hlase opravdu slyšela mírnou pochybnost. Jako by dávala tu nedokonalost za vinu sobě.

„Takže vidíš zítřek? Půjdeme se někam bavit?“ Sam se poťouchle rozesmála.

„Ano, Dorian s Noelem pro nás mají připravené překvapení.“ Ještě jednou se zasmála. Tak tedy dobře. To překvapení bylo zřejmě jenom pro mě, Sam už věděla co nás čeká.

Bylo už docela pozdě, když mě Sam sesadila na okraji lesa. Později, než obvykle bývá. Opět jsme se zapovídaly. Rozloučily jsme se objetím. Mrkla na mě a v tu chvíli byla pryč. Bavila mě ta jejich radost z rychlosti, kterou se dokázali pohybovat.

Otočila jsem se a vykročila směrem k domovu. Najednou mě něco přinutilo se zastavit. Nebylo to nic konkrétního, jenom neurčitý pocit nebezpečí. Otočila jsem se kolem své osy. Bylo už šero. Každý stín má fantazie začínala převádět do své podoby zla. Chloupky na krku se mi zježily tušením něčeho nebo někoho špatného. V zádech jsem cítila něčí upřený pohled. Bála jsem se otočit. Prostupoval mnou strach z poznání. Najednou se mi vybavil sen, kdy mě temnota lesa vábila k sobě. Nechtěla jsem podlehnout jako ve svém snu.

Prudce jsem se otočila. Mé oči hledaly, avšak nenacházely nic, co by se dalo označit za nebezpečí. Jenom tichá mlčenlivost stromů. Atmosféra kolem mě se začala měnit. V mém srdci se začalo rodit přání vykročit vstříc onomu nepoznanému. Svým rozumem jsem začala tvrdě bojovat sama proti sobě. Nemohla jsem se přece nechat ovládnout svými zmatenými city. Tlak na mou vůli zesílil. Bylo to, jako by ke mně byly vysílány vlny ovlivňující mé rozhodování. S vypětím všech sil jsem se pokusila učinit krok dozadu. Jaké však bylo mé zklamání nad zjištěním, že to již nejsem já, kdo mé tělo ovládá. Samovolně jsem vykročila směrem k lesu. Po dvou krocích jsem se však zastavila.

„Ne….nechci.“ Bezradně jsem se rozhlédla kolem sebe v naději, že najdu svou pomoc. Kde je Sam? Přeci není možné, aby to neviděla. „Sam…“ zavolala jsem, ale odpovědí mi byl jen zesílený tlak na mé srdce a jeho touhu dostat se blíže lesu. Cítila jsem, jak se mi oči plní slzami zoufalství. Co se to kolem mě děje? Mé tělo opět provedlo pár samovolných kroků směrem k lesu.

„Co se to děje? Kdo jsi?“ Nevěděla jsem co bych měla čekat, ale tušila jsem, že za tím něco nebo někdo je. Snažila jsem se zaostřit do stále temnějších stínů lesa. A pak jsem zahlédla obrys. Pomalu se posouval ke mně. Z jeho výšky jsem usuzovala dospělého muže. Přiblížil se téměř ke mně a já mohla konečně zhodnotit, že naproti mně stojí téměř dvoumetrový upír s delšími havraními vlasy. Jeho obličej nebyl v postupujícím večeru moc patrný, ale i přesto jsem mohla říct, že byl pohledný. Jeho upřený pohled jsem spíše cítila než viděla. Otřásla jsem se pod nepříjemností celé situace.

„Dobrý večer Bello.“ Zdvořile mě pozdravil a dokonce nepatrně naznačil úklonu.

„Kdo jsi?“ Nenápadně jsem se rozhlížela kolem sebe. Stále jsem doufala v pomoc.

„To přeci není důležité. Tady je spíše důležitá otázka kdo jsi ty…“ ale nebyla to otázka, spíše pouhé konstatování. Hleděl na mě.

„A kdo tedy jsem?“ Opravdu jsem byla připravená na zjištění kdo jsem? Či kým jsem?

„Ty to nevíš?“ Nevěřícnost v jeho hlase jako by mě probrala.

„Opravdu netuším, co přesně máš na mysli. A kdo si tedy myslíš, že jsem?“ Hrála jsem o čas. Doufala jsem v Saminu pomoc.

„Bylo mi řečeno, že Dorian konečně našel tu, která…“ má modlitba byla vyslyšena. Za svými zády jsem slyšela vykřiknout své jméno. Tak ráda jsem slyšela její hlas, bylo mi jedno jak moc blízko jsem byla ke zjištění pravdy.

„Bello…neee. Stůj.“ Lehký závan větru mě přinutil nepatrně pohnout hlavou tak, abych periferním viděním zahlédla v tu chvíli již při mně stojící Sam. Stále jsem ale nespouštěla pohled z neznámého.

„Sam…“ neznámý se zdvořile uklonil. Výsměch v jeho hlase byl jasně čitelný.

„Scariusi….“ v Samině hlase byl naplněn obavami. „Co tady pohledáváš.“ Její zrak pátravě zkoumal les za Scariusovými zády. Čekala tedy jeho posilu.

„Přišel jsem se přesvědčit, zda zvěsti, které kolují naším světem jsou pravdivé.“ Významně se na mě zahleděl. „Udivuje mě ale, že ji udržujete v nevědomosti. Neměla by snad být již na svůj osud připravována? Nebo má snad Dorian strach?“ Posměšně se zasmál.

Sam hrdě pozvedla hlavu a upřela na svého nepřítele pohled plný opovržení.

„Dorian nemá z ničeho strach. Děláš, jako by jsi ho sám neznal. Varuji tě Scariusi. Nesnaž se zkřížit Dorianovi cestu, nemuselo by to pro tebe dobře skončit.“ Významně na něj pokynula hlavou, jako by věděla něco, co on jenom neurčitě tušil.

Scarius udělal pomalý pohyb k nám. Sam v tu chvíli skočila přede mě a nakrčila se v obranném postoji. Z hrdla se ji dralo strach nahánějící vrčení. Cítila jsem se jako divák. Jako pozorovatel, kvůli kterému se vše toto odehrávalo. Scarius se jenom výsměšně zasmál a houstnoucí tmou se blýskly jeho zuby.

K našim uší dolehla jeho poslední slova.

„Vyřiď Dorianovi, že toto je teprve začátek.“ Děs který ovládl mé tělo, podlomil mé nohy. Klesala jsem vstříc zemi. V poslední chvíli mě zachytily chladné ruce Sam. Zvedla si mě do náručí a svou přirozenou rychlostí doběhla až před náš dům. Nedokázala jsem v sobě vyvolat svou obvyklou radost z letu. Jenom jsem vyděšeně zírala do očí Sam. Posadila mě na lavičku, přisedla si ke mně a pevně mě objala.

„Sam, co to mělo znamenat.“  Z mého hlasu však bylo poznat, že jsem netoužila po odpovědích.

„Pšššt…neboj bude to dobré. Zítra se vrátí Dorian. Jsi v bezpečí.“ Její tichá slova ve mně vyvolávaly vlny úlevy.

„Bells? Mohla bych tě o něco poprosit?“

„Cokoliv…“ nebylo to rozumné slibovat upírovi, ale tento upír mě bránil.

„Mohla bys nechat otevřené okno? Pokud by ti to nevadilo, přespala bych dnešní noc u tebe v pokoji. Budeme takto obě klidnější.“ Vděčně jsem se na ni usmála. Nejspíš cítila mou neochotu zůstat dnes sama.

„Sam…?“ Hlodala ve mně jedna otázka. „Jak to, že jsi neviděla co se stane?“ Saminým obličejem proběhla vlna bolesti a smutku.

„Víš Bells, téměř každý upír má nějakou schopnost, nějaký dar. I Scarius jeden má. Když se soustředí, dokáže některé dary potlačit. Tak se mu podařilo obalamutit i mě a bohužel to nebylo poprvé.“ Sklesle svěsila ramena.

„Nebylo to poprvé?“ Zvědavě jsem se na ni zadívala.

„Dnes toho již bylo dost. Běž spát a nezapomeň na to okno.“ Nekompromisně zarazila proud otázek, které se mi draly z úst.

Nakonec jsem poté, co jsem usadila Sam ve svém houpacím křesle u okna, usnula bezesným spánkem. Pocit jistoty kterou jsem pociťovala ze Samanthiny přítomnosti byl maximálně uklidňující.

11.

Temnota rozevřela svou chladnou náruč. Vítr pozvedl jméno z prachu. Krátký byl jeho význam. Pár lidských nadechnutí….To jméno na cestě osudu, bylo smeteno jeho krutou nepřízní.

Jak malým se člověk v porovnání se světem zdá být a jak velkým se svými činy stává ve chvíli, kdy získá příležitost.

Nadechni se a prozři. Tvůj nepřítel již nedřímá. Upírá zrak ke Tvým činům. Nadechni se a hrdě čel náruči zatracení.

Vnímej svá přání.

Vnímej touhy svého srdce.

Vnímej každý pohyb světa.

Pamatuj však, přání se plní a srdce je zrádné.

Zjištění, že Sam se mnou strávila celou noc byla na jednu stranu zvláštně uklidňující, na druhou stranu mě znepokojoval fakt, že se mnou zůstala. Byl zde někdo, před kým cílila potřebu mě chránit. Zjištění skutečnosti, že potřebuji ochranu otřásl mým věčně zasněným vnitřním světem.

Čas, který zbýval do příjezdu Doriana jsme trávily spolu. Sam se hodně zajímala o mé psaní. A já jsem byla více než ochotná odpoutat naši mysl od věcí v tomto okamžiku o tolik důležitějších, ale také o tolik děsivějších. Udržovaly jsme takové zvláštní status quo. Neptala jsem se co měl ten včerejšek znamenat. Věděla jsem, že na tyhle otázky by mi měl odpovědět Dorian. Měla jsem právo na pravdivé vysvětlení toho, co se kolem mě odehrává od doby, co jsem ho poprvé zahlédla v lese u krmelce.

Čím byla blíže hodina příjezdu, tím nervóznější jsem byla. Pravda je totiž tak definitivní. Je to něco jiného než domněnky. Ty vám může ještě někdo vyvrátit, ale pravda je jenom jedna.

„Bells? Měly bychom jít.“ Povzbudivě se na mě usmála Sam. Působila jako lesní víla se svými dlouhými medovými vlasy a roztomilým obličejíkem. Stále jsem byla šokovaná, jak moc se včera podobala lovci, když mě bránila před Scariusem. V ten okamžik jsem byla ráda, že jsem to já, kdo stojí za jejími zády. Nechtěla jsem raději ani pomyslet, čeho všeho by byla schopná. Chápala jsem svůj údiv. Pramenil z velké většiny z toho, že jsem ji nikdy nedokázala vnímat jako upíra. Vždycky to byl člověk, se kterým se cítím krásně a bezstarostně.

Vyšly jsme z domu směrem k lesu. Zřetelně jsem cítila ledový pot stékající mi po zádech, při vzpomínce na včerejší události. Při vzpomínce na pohled plný chladného opovržení.

K jejich domečku jsme doběhly právě včas. Černé Audi právě stavělo na příjezdové cestě. Snažila jsem se uklidnit své zběsile tlukoucí srdce. Pohledem jsem vyhledala tvář, která mi tolik chyběla. V jeho očích bylo vidět tolik pocitů najednou. Počínaje radostí z opětovného shledání, přes láskyplný pohled, až po lehké minutí smutku. Nedokázala jsem říct, zda jsem ho v jeho očích opravdu zahlédla, ale nehodlala jsem se tím pro tuto chvíli zabývat. Důležitá byla v tomto okamžiku především jeho přítomnost.

Podívaly jsem se se Sam na sebe a obě se rozesmály. Byli jsme na tom všichni stejně. Toužila jsem se rozeběhnout k Dorianovi a pevně ho sevřít v náručí, ale to by nesměl být můj milý upírem. Nedostala jsem šanci se byť nepatrně pohnout, protože v ten okamžik jsem byla v milujícím objetí dvou silných paží. Ve vlasech jsem cítila jeho políbení. Pozvedla jsem k němu obličej. Z blízka byl ještě krásnější, než jsem si ho pamatovala. Přivřela jsem oči a vyzývavě jsem se na něj usmála. Poťouchle mi můj pohled opětoval. Byla bych se rozesmála nahlas, ale v tu chvíli se mi nedostávalo nadechnutí. Byl kouzelný. V okamžiku, kdy se naše rty shledaly po pětidenním odloučení, čas pro nás přestal existovat. Oba jsme vychutnávali blízkost toho druhého. V momentě, kdy se špičkou svého chladného jazyka začal dobývat do mých úst, má kolena vypověděla službu. Dorianův potěšený smích byl tlumen mými rty. Pevněji kolem mě obtočil své paže, bylo mi naprosto božsky. Mým jediným přáním bylo zůstat takto stát až do skonání světa a nechat se jím líbat.

„Hmhmmm…..“ odkašlal si Noel. „Nechcete si to nechat na později?“ Jeho slova mě ovšem probrala z omámení jenom na krátký okamžik, protože jsem si dovolila se zahledět do Dorianových očí potemnělých touhou. Byla v nich patrná stejná touha, která se rozlévala mým tělem. Dorian na mě však mrkl a já stále ještě omámeně koukla na vesele se šklebící upíří pár stojící kousek od nás.

„Ale no tak….není v tom cítit závist?“ Zakřenil se na Noela. Ten mu jeho výraz vrátil. Bylo to tak přirozené. Najednou ze mě úzkost z prožité včerejší události opadla. Už jsem se nemusela ničeho bát. Je tu se mnou a ochrání mě.

Když jsem byla usazena na pohovce v obývacím pokoji, začali se Dorian s Noelem předhánět ve vyprávění, co všechno po cestě viděli a zažili. Jeli do Portlandu v Main. Na Sam bylo vidět, jak moc se jí ulevilo, že se může Noela opět dotýkat a obejmout ho. Jako by z jeho přítomnosti čerpala životní energii. Překypovala veselím.

„A jak jste čas bez nás strávily vy? Doufám, že jste nepořádaly divoké večírky.“ Na oko se zamračil Noel.

„To víš, že ano lásko. Ani bys nevěřil, kolik mužů se vaši momentální nepřítomnost snažilo využít, že Bells?“ Zasmála jsem se s ní, ale když jsem si vzpomněla na jednoho konkrétního ze včerejší noci, humor mě přešel.

„Popravdě….jeden tu opravdu byl.“ Zachytila jsem Samanthin pohled, kterým mi říkala, že teď na to ještě není ten správný čas.

„Doriane…s Bells jsme ti vymalovaly pokoj. Zblázníš se až ho uvidíš, vypadá úžasně a barvy vybírala Bella….“ snaha upoutat Dorianovu pozornost se však Sam nezdařila.

Visel na mě pohledem. Zřetelně jsem cítila, jak se mi v očích odráží můj včerejší strach. Dorian, aniž ode mě odpoutal pohled, pronesl otázku, na kterou jsem čekala.

„Sam? Co se stalo?“ Tón jeho hlasu nepřipouštěl žádné vytáčky. Dožadoval se jasné odpovědi.

Odpověděla jsem sama. Chtěla jsem vidět jeho reakci.

„Scarius….“ řekla jsem pouze jeho jméno, ale netušila jsem, co to jedno jediné slovo vyvolá. Kdyby to bylo možné, přísahala bych, že Dorianův obličej nabral křídově bílou barvu. Střelil pohledem po Noelovi, načež se zahleděl na Sam.

„Kdy?“ Jeho hlas se otřásal pomalu nastupujícím hněvem.

„Včera večer. Donesla jsem Bellu na kraj lesa. Přísahám, že jsem ho neviděla. Nevěděla jsem, že tam byl. Nic mě proti němu nevarovalo. Už zase….“ její hlas byl naplněn sebeobviněním. Noel jí ochranitelsky objal.

„To nic zlato, ty za to nemůžeš.“

Dorian vypadal jako bůh pomsty. Upřeně hleděl na Sam. Bylo mi jasné, že spolu komunikují mimoslovně. Došlo mi, že jsem opět byla vyloučena z dění, jehož středem jsem byla. To nemyslí vážně. Měla jsem toho tak akorát dost. Rozhořčeně jsem se zvedla z pohovky. Tímto pohybem jsem upoutala Dorianovu pozornost. Pevně jsem mu pohlédla do očí.

„Mohl by mi taky už konečně někdo říct, o co tady jde? Doriane, myslím, že mám právo znát pravdu. Včera padlo pár zajímavých informací. Ráda bych, aby se se mnou začalo jednat tak, jak si zasloužím. Tím, že budu pořád odstavována od pravdy, ničemu nikdo nepomůže.“ Významně jsem se hleděla na Doriana. Nehodlala jsem připustit jakékoliv námitky. Má nevědomost mě ničila, neřkuli mě přivedla do nebezpečí. Kdybych věděla, že mi hrozí reálné nebezpečí, tak se podle toho zařídím, ale takhle? Když bylo nebezpečí pouze imaginární?

Smutek a bolest, která proběhla Dorianovým obličejem, mě zabolela také, ale věděla jsem, že si musím pevně stát za svým. Teď nebo už nikdy.

„Doriane?“ S nesmírným zármutkem mi naznačil, abych si sedla zpět na pohovku.

„Asi máš pravdu, je na čase, abych ti vyprávěl svůj životní příběh.“ Nejistě jsem se posadila zpět. Nečekala jsem, že by mi řekl, co se kolem mě děje jen tak, bez většího naléhání. Pocítila jsem neklid mísící se se zvědavostí.

„Jak už jistě víš, je mi 364 let. Narodil jsem se tedy v roce 1645 do velmi vážené rodiny v našem světě.“ Plně jsem vnímala slova, která plynula z Dorianových úst, takže jsem nezaregistrovala Noelovo pozvednuté obočí. „Víš….náš svět, stejně jako ten tvůj, má své zákony, které se musí dodržovat. A vždy se najdou takoví, kteří je porušují. Razí heslo, že pravidla existují proto, aby se porušovala. Vzpomínám si, že jednou jsme ti říkali o našem střetnutí s upíry, kteří zastávají zpátečnické názory. Právě kvůli nim se na zákonech tak lpí. Mají pocit, že je potlačena jejich přirozenost, kterou je klasický způsob obstarávání potravy.“

Dorian hledal svým pohledem sebemenší emoci v mém obličeji. Nenašel však nic. Sebemenší náznak citu. Během jeho vyprávění jsem nasadila na své tváři netečnou masku. Nechtěla jsem, aby věděl, jak moc jsem šokovaná a čekám na nejhorší. Na chvíli, kdy zjistím, co s tím vším mám společného já.

„Tito buřiči vyvolávají boje. Stejně jako ve tvém, tak i v našem světě se odehrávají války.“ Zhluboka se nadechl. „A teď se dostáváme pravděpodobně k tomu, co tě zajímá ze všeho nejvíc. Dlouho před narozením mého otce, byla vyřčena věštba. V okamžiku, kdy bude náš svět na pokraji zhroucení, bude vyslán ten, jenž byl předurčen, aby našel bytost, která utiší neklid panující v našem světě. Můj děd, vida situaci v  našem světě, vyslal mého otce. Měl nalézt bytost, která bude tou vyvolenou. Ke zklamání mého děda, našel však svou pravou lásku. Své hledání ukončil a vzal si mou matku. Když jsem se narodil, bylo již zřejmé, že tím, kdož je předurčen jsem já. Byl jsem vyslán, abych našel vyvolenou….abych našel tebe.“ V jeho očích se rychle střídalo tolik emocí, že jsem byla jen stěží schopna zachytit alespoň desetinu. Nakonec se mu v obličeji opět usadil smutek. Nechápala jsem jeho zármutek. Vždyť splnil, oč byl požádán. Jeho svět bude zachráněn.

„Chápu to dobře, že já jsem ta, kterou jsi už sedm desetiletí hledal? Že já jsem ta vyvolená zachránit tvůj svět? A prozradíš mi tedy jak to mám asi tak udělat?“ Po těchto slovech počáteční zlost opadala. Najednou jsem se cítila tak unavená.

Takže Dorian je se mnou jenom proto, že jsem důležitá pro záchranu jeho světa. Zděšení ze zjištění pravdy bylo těžce přehlušeno bolestí z pocitu zrady. Jeho láska byla jenom předstíraná. Hrál tady se mnou komedii, aby docílil svého cíle. Chtělo se mi křičet a brečet najednou. Netušila jsem, jak moc bude pravda bolestivá. Musela jsem přiznat, že jsem měla poslechnout Sam a neptat se. Bylo by mi teď mnohem lépe. Těšila bych se ze shledání s člověkem, tedy upírem, kterého miluji a včerejší večer by byl jenom temnou vzpomínkou.

Když jsem se zadívala na tři upíry před sebou, měla jsem pocit, že si rychle mezi sebou vyměnili pár informací. Nebyla jsem si tím úplně jista, ale začínala jsem si všímat i maličkostí. Možná jsem byla paranoidní, ale v tuto chvíli to bylo něco jako pud sebezáchovy. Jako instinkt, který mi velel dávat si pozor na ty, se kterými jsem seděla v místnosti. Jaká ironie….teď už nebylo proč. Kdo ví, k čemu všemu mě potřebují.

„Tak řekneš mi co mám udělat?“ Bylo to jako bych stejně neměla na výběr, tak proč zbytečně prodlužovat tu hru. Sarkasmus, který se mi vkrádal do slov, mě trochu mrzel, ale nemohla jsem si pomoct. Cítila jsem se zrazená svou láskou.

Dorian se mě pokusil konejšivě obejmout. Odtáhla jsem se, ač jsem netoužila po ničem jiném, než po jeho pevném sevření. Bylo to k pláči, kolik se toho dokáže změnit pár slovy.

„Bells, tím jak se to má všechno udát, si právě nejsme úplně jisti. Dlouho nebylo jasné, jakým způsobem by měl být náš svět zachráněn. Věštba v tomto bodě nebyla zcela konkrétní. V praxi tady existuje více možností…..“ jeho hlas nabral kajícného tónu. Měla jsem však dojem, že jsem v něm zaslechla lehoučký podtón ještě něčeho jiného, ale bylo to tak jemné, že se nedalo s určitostí říct, zda tam vůbec něco bylo, natož pak, jaký cit to prozrazovalo.

„Takže mi tady teď chceš říct, že budu postupně zkoušet všechny možnosti metodou pokus omyl? To mi tedy dává naději, že se nakonec k něčemu dopracujeme.“ Byla jsem hodně jízlivá a bylo vidět, že svými slovy zraňuji především svou lásku. Muselo to ovšem ze mě ven.

„Tím chci říct, že dokud nebude vše jisté, s ničím se začínat nebude. Nevím jestli jsi si toho všimla, ale jsi pro mě to nejdůležitější, co jsem v celém svém nekončícím životě kdy měl.“ Upřeně se mi zahleděl do očí.

V očích se mi začaly hromadit slzy. Bylo toho všeho na mě najednou moc. Všechno to zklamání, všechna bolest a pocit zrady. Vše to muselo jít ven. Nechala jsem Doriana, aby mě sevřel ve svém konejšivém objetí. Během naší rozmluvy jsem ani nezaregistrovala, že zde již není ani Sam ani Noel. Bylo nám poskytnuto maximální možné soukromí, tedy v rámci dobře slyšících upírů.

„Myslím, že pro dnešek již bylo dosti informací. Odnesu tě domů.“ Byla jsem schopná jenom němě přikývnout. Moje mysl odmítala pracovat. Bála jsem se, že kdybych začala všechna zjištěná fakta rozebírat, musela bych se z toho zákonitě zbláznit.

Bylo to poprvé, kdy mě Dorian něžně při běhu choval ve svém náručí. Snad věděl, že bych se na jeho zádech neudržela a snad to bylo také způsobeno jeho strachem o mě. Takhle mě měl na očích. Doběhli jsme až k lavičce před náš dům.

„Bells….“ nenechala jsem ho domluvit. Odmítavě jsem zakroutila hlavou. Neměla jsem už sílu na jakákoliv ujišťování. Potřebovala jsem si lehnout a nechat se přemoct spánkem.

„Chápu. Víš jenom chci abys věděla, že tě miluji. A nemusíš se bát. Budu tady venku na stráži. Nikdo ti neublíží. Nedovolím to.“ Intenzita jeho vyznání byla tak pravdivá, ale jak jsem si tím mohla být jista? Dokonce ani konečně vyslovena slova lásky mi nepomohla se přesvědčit. Opět jsem jenom němě přikývla na znamení pochopení a šla si lehnout.

Byl to dlouhý den. Ještě ráno jsem se těšila, až obejmu svou jedinou lásku a teď tady brečím do polštáře a nejsem si jista vůbec ničím. Co mě vlastně v životě ještě čeká?

12.

Měl jsem neskutečný strach. Strach, že ztrácím bytost, kterou nadevše miluji. Stál jsem ve stínu protějšího domu a toužebně jsem hleděl do okna, za kterým byla ona. Ta, jež byla celým mým světem.

Opět jsem Belle lhal. Bylo mi samotnému ze sebe špatně. Tedy lhal je možná moc silný termín, řekněme, že jsem ji neřekl celou pravdu. Byla ale tak rozrušená, že kdybych jí řekl vše, byla by tu velmi reálná možnost, že mi již nikdy neposkytne možnost obhajoby. Ani teď jsem si nebyl jist, zda mi dovolí s ní mluvit.

Pozorně jsem se zaposlouchal do ticha noci. Někde napravo ode mě jsem s jistotou zaznamenal plavný pohyb upíra. Nedal jsem na sobě nic znát, stále jsem upřeně sledovat okno Bells. Dotyčný se opatrně přikradl až téměř ke mně. Musel vědět, že o něm vím. Svaly v mém těle se napjaly v očekávání útoku. Smysly se zaostřily a já pohlédl do stínů vedlejšího domu.

„Ale no tak Doriane…..takto se zdraví staří známí?“ Jeho hlas byl pln sarkasmu. Samovolně se mi dralo z úst zlověstné zavrčení. Vzpomněl jsem si na včerejší večer a na děs v Belliných očích, který tam přetrvával ještě dnes.

„Scaro….čemu vděčím za tvou návštěvu?“ Ironie byla v tuto chvíli mým druhým jménem.

„Sam ti určitě řekla o našem včerejším milém setkání. Udivuje mně, že ti nepředala můj pozdrav.“ Scarius výsměšně pozvedl obočí.

„Myslím, že jsem byl dostatečně obeznámen s nastalou situací. Jenom by jsi mi mohl upřesnit detaily, aby nedošlo k nedorozuměním…..“ V tichu noci byl slyšet další neparný pohyb. Tušil jsem, koho bych měl očekávat. Periferním zrakem jsem sledovat dění za Scariusovými zády.

„Moc dobře víš, proč jsem tady….tak proč dál prodlužovat tuto nesmyslnou debatu? Jenom jsem se chtěl přesvědčit, že jsi opravdu našel tu, jež je vyvolenou. A podle toho, jak ji ty a tví dva pomocníci ochraňujete, bych odhadoval, že je to pravda.“ Nepatrně pootočil hlavu nespouštěje mě z očí. Vedle něj se postavila ta, kterou jsem očekával.

„Zdravím Chiaro. Jaké milé shledání po tolika letech.“ Mým srdcem projel mírný záchvěv touhy. Touhy sevřít ji v náručí. Přivřel jsem oči a zahleděl jsem se jí do očí. Byla pořád stejně krásná. Vedle Scara působila její postava ještě drobnějším dojmem než skutečně byla. Kolem jejího obličeje, ze kterého zářily dvě velké, nebesky modré oči, se vlnily dlouhé tmavé vlasy. Na rtech jí pohrával smyslný úsměv.

„Také tě ráda vidím Doriane.“ Její hlas byl tak omamný.

V tu chvíli jsem cítil nepatrný závan větru za krkem. Z jedné strany se ke mně přidal Noel a na druhé se zastavila Samantha.

„Tak jsme tedy kompletní. Nač to tedy prodlužovat? Všichni víme proč jsme dnes právě zde.“ Pronesl Scaro a lehce pokynul hlavou k Bellinu domu.

Potlačil jsem v sobě vrčení, ovšem potlačit instinktivní napnutí svalů k obraně se mi nepodařilo. Bylo to tak přirozené. Pozorně jsem se zahleděl do očí svého protivníka. V jeho pohledu se zřetelně dalo přečíst jistotu výhry. Samantha vedle mě se neklidně pohnula.

Doriane, buď klidný. Nemyslím, že Scaro dnes zaútočí. Nebude riskovat bez posily. Myslí mi zazněla Noelova slova.

Samantho? Vidíš naší budoucnost? Doufal jsem v uklidňující slova.

Omlouvám se Doriane, ale Scaro mě blokuje. Cítil jsem, že se jí samotné celá situace krajně nelíbí. Byla nespokojená sama se sebou. Nemohla nás varovat. Nemohla za to, ale přesto z toho byla zoufalá.

„Doriane, víš, že jsem byl vždycky dobrým obchodníkem. Tak co kdybychom se na urovnání dané situace nějak přijatelně domluvili.“ Zavládlo zlověstné ticho. Napjatě jsem očekával jeho návrh. „Navrhuji Bellin život za to, že ji již nikdy nespatříš.“ Přišlo to, co jsem očekával.

Mým chladným srdcem prostoupil tvrdý osten bolesti, jen při pouhém pomyšlení na ztrátu Belly. Jejího hřejivého objetí a toho nejkrásnějšího zvuku na světě, tlukotu jejího srdce.

Scarius se na mě pohrdavě zadíval. Jasně jsem mu četl v obličeji jeho nechuť k mé lásce. Nechápal, jak můžu milovat svou potravu. Vždyť Bella je jenom člověk, nic víc.

„Nu….jaká bude tvoje odpověď? Přistoupíš na mou velkorysou nabídku?“ Jeho hlas nabral tvrdého podtónu. Bylo v něm cítit výhrůžku, pokud bych se rozhodl jinak, než by on chtěl.

Zhluboka jsem se nadechl. Zodpovědnost za Bellin život mě tížil na prsou. Měl jsem rozhodnout o jejím dalším bytí či nebytí. Má láska k Belle mě nutila Scarovu nabídku přijmout, ale zodpovědnost za můj lid mě nutila dále bojovat. Sobecky jsem si také musel přiznat, že bych Bellu nedokázal opustit.

Ale kdybys to udělal, tak by žila svůj spokojený lidský život.

Nezapomeň, že cíl byl určen. I Bella je zodpovědná, i když v tuto chvíli si toho ještě není vědoma. A také si myslím, že i Bella má právo se rozhodovat sama za sebe. Měla by mít tu možnost. Sam se na mě zadívala. Věděl jsem, že se mi snaží pomoct. Převzít na sebe část mé zodpovědnosti. Vděčně jsem jí pohled oplatil. Nebylo toho potřeba. Vzal jsem vše na sebe. Rozhodnutí už padlo.

„Takže Doriane? Už jsi dospěl k závěru?“ Chiara se smyslně pousmála. Cítil jsem její překrásnou vůni. Přivřela oči a věnovala mi všeříkající pohled. Mé srdce na její výzvu zareagovalo.

Zhluboka jsem se nadechl. Zbývalo jen rozhodnutí pronést.

„Scaro….

Ráno jsem se probrala s hlavou jako střep. Dlouho jsem nemohla usnout. Vyčerpal mě až neustávající pláč. Nebyla to příjemná noc. Stále jsem měla pocit, že vše co se stalo během posledních týdnů, byla jenom hra. Jenom fraška, ve které jsem získala nevědomky hlavní roli. Jaká to čest pro mou maličkost.

Dlouho jsem ležela zamotaná v dece. Nenašla jsem vůli vstát. Neměla jsem chuť vůbec něco dělat. Bolest v mém nitru byla čím dál silnější. Zrada. Lež. Výsměch. To bylo to jediné, na co jsem byla schopná myslet.

Najednou mnou probleskl vztek. Podvědomě jsem ho v sobě dusila. Jak já jsem byla hloupá. Měla jsem zlost sama na sebe, jak moc snadno jsem podlehla svému lovci. Bylo to jako kouzlo. Někdo by to mohl označit jako lásku na první pohled. Ale já na ní teď už nebyla schopná věřit.

V mysli se ale ozýval hlásek, který Doriana obhajoval. Měla jsi někdy pocit, že vše, co kdy Dorian udělal, nebo řekl, nebylo upřímné? Myslíš, že je tak přesvědčivý lhář? Myslíš, že láska se dá předstírat? Moc dobře si vzpomínáš na okamžik, kdy tě viděl po těch pěti dnech odloučení. Byla to nefalšovaná radost a láska. Byli jste si předurčeni. To už přece něco znamená.

Znamená? A to, že jsem důležitá pro jeho lid, to neznamená nic? Jak já můžu vědět, jak moc silný je jeho pocit zodpovědnosti? Vždyť ho neznám než pár týdnů. Můžu o něm říct, že by kvůli mě zahodil vše, co pro něj znamená jeho rodina či jeho lid? Třeba je jeho smysl pro čest a zodpovědnost natolik silná, že je pro ni ochoten obětovat i nalezení té pravé lásky a spokojí se se mnou.

Každá další myšlenka, která mě napadala, drtila mé srdce na menší a menší kousíčky. Měla jsem pocit, že ze mě zbyla jenom prázdná schránka. Po návalu zlosti se dostavila netečnost. Naprostá apatie.

Bylo už k polednímu, když mi na dveře zaklepala mamka.

„Bells? Jsi v pořádku? Nepřišla jsi na snídani.“ V okamžiku, kdy mě viděla schoulenou v posteli, rychle překonala vzdálenost ode dveří ke mně.

„Miláčku, copak se děje.“ Starostlivě se posadila na pelest.

Její starostlivý tón přetrhl stavidla slz. Netušila jsem, že má člověk takovou zásobu slz. Měla jsem dojem, že po včerejší noci mi už nic nezbylo.

„Ale no tak srdíčko. Snad nebude tak zle.“ Zahleděla se mi do slzami zalitých očí. Hledala jakýkoliv náznak důvodu, proč jsem tak nešťastná.

„Řekneš mi, proč vypadáš jak kupka neštěstí?“ Vzlykla jsem a vyhledala útočiště v jejím mateřském objetí. Bylo mi mizerně. Ale copak jsem svojí milované mamce mohla říct, že muž, kterého miluji, je upír a ke všemu se zdálo, že je také výborným lhářem? A že si se mnou celou dobu jenom zahrával? Ne, nemohla jsem nic.

„Bells. Řekni něco. Začínáš mě děsit.“ V mámině hlase se ozýval strach. Jako každá máma myslela hned na nejhorší.

Popotáhla jsem a vymanila se z jejího objetí. Nevěděla jsem, co vlastně chci říct. Ale věděla jsem, že když řeknu alespoň část, uleví se mi.

„Mami, s tátou to je taky tak těžké?“ Na chvíli mi upřeně hleděla do očí. Odhadovala, jak moc závažný problém mě trápí. Nakonec dospěla k přesvědčení, že to nebude nic jiného, než klasická partnerská hádka.

„Víš Bello. Dalo by se říct, že někdy musíš mít na mužského, a to na jakéhokoliv, neskutečně pevné nervy. V mnoha věcech jsou tak nechápaví. Nedocházejí jim věci, které by dělat měli či naopak neměli. Dalo by se říct, že jako žena, bohužel, musíš být neskutečně tolerantní. Tím ale nechci říct, že bys mu měla všechno odpouštět nebo dovolit. Jednu jedinou věc bys promíjet neměla. Lež. To je věc, která do vztahu nepatří. Pokud k sobě partneři nejsou dostatečně upřímní, tak ten vztah nestojí za udržování a trápení.“ Na chvíli se zamyslela. „Víš, v okamžiku, kdy k tobě není upřímný….no myslím, že buď si tě dostatečně neváží a nebo mu je naprosto jedno, jestli ti tím ublíží.“

Její slova ve mně vyvolala ještě větší záchvat pláče. Takže to byla pravda. Dorian si se mnou jenom zahrával.

Mámin vyděšený pohled mě zamrzel. Mezi vzlyky jsem se jí snažila vysvětlit, že v podstatě jde nejspíš jenom o malé nedorozumění, ale vzhledem k tomu, že je to má první láska, tak nevím, jak si s tím mám poradit. Nakonec jsem s mamkou strávila relativně příjemné odpoledne. Po obědě, kdy jsem se donutila sníst alespoň něco, hlavně tedy kvůli mamce, jsme se chytily pečení. Byla to naše oblíbená společná činnost. Díky ní jsem na chvíli přestala myslet na to, jaké rozhodnutí je správné.

Rozhodnutí, jestli mám Doriana i přes mou neutuchající lásku opustit, nebo se naivně svěřit do jeho náručí a slepě mu věřit. Věřit i přes to, že jsem věděla, že mě už jednou zradil. Věřit i přes to, že jsem si jeho láskou nebyl ani v nejmenší jista.

K večeru jsme měli opět schůzku na našem místě v lese. Nešla jsem tam. Nechtěla jsem tam. Nechtěla jsem znovu poslouchat slova, u nichž jsem nebyla přesvědčená o jejich pravdivosti. Potřebovala jsem čas na rozhodování.

Takto uplynul celý týden. Celý týden bez Doriana. Měla jsem na sebe neskutečný vztek. I přesto přese všechno mi chyběl a já toužila po jeho přítomnosti. Nejhorší bylo, že jsem už ke konci týdne byla téměř přesvědčená, že mu dám ještě možnost k vysvětlování. Každý si přece zaslouží další šanci. Chodila jsem po domě jako svůj vlastní stín. Neodvažovala jsem se vyjít ven. Cítila jsem, že tam někde venku je a hlídá mě, jak mi to slíbil.

To, že jsem věděla, že stačilo vyjít ven a budu ho moct obejmout, mému odhodlání moc nepomáhalo. Stále jsem nebyla úplně přesvědčená, která možnost byla nejlepší. Druhá šance nebo rozchod…..?

Cítil jsem se tak mizerně. Rozhodnutí však padlo. Cítil jsem něčí paži kolem svého pasu.

„Bylo to správné rozhodnutí. Tak už se tím netrap.“ Zadíval jsem se do toho povzbuzujícího pohledu. Jenom jsem němě přikývl. Věděl jsem to, ale nepomáhalo to. Bylo to uvnitř mě.

Rozhodnutí padlo a nedalo se zvrátit.

13.

Je snadnější přání mít, než svodům odolat. Kouzlo okamžiku je smyslnější než krok vstříc budoucímu. Každý čin, byť v dobré víře vykonán jest, je vykoupen. Pak v nitru duše i srdce Tvého, stínům již nikdy zmizet nebude dovoleno, aby jako trest za učiněné, byly Tvé hříšné činy vykoupené.

Však jen do tváře lásky pohlédni… co vidíš? Že utrpení?

Ano. Marné je již lásky snění, vše krásné se už mění. Musí to tak však býti? Je vše již tak pevně dáno?

Nezapomínej na svá přání. Neboť pokud nadejde čas jejich naplnění, již nic nebude mít tu sílu na tok času zvrácení. Nepodceňuj touhy své. Neboť jejich síla je zrádná.

V okamžiku, kdy víra Tvá v druhou bytost je v prachu, čel nově nastalému hrdě a beze strachu. Jen víra v sebe sama je Tvá hlavní síla. Bojuj tedy.

Cítil jsem se tak mizerně. Rozhodnutí však padlo. Cítil jsem něčí paži kolem svého pasu.

„Bylo to správné rozhodnutí. Tak už se tím netrap.“ Zadíval jsem se do toho povzbuzujícího pohledu. Jenom jsem němě přikývl. Věděl jsem to, ale nepomáhalo to. Bylo to uvnitř mě.

Rozhodnutí padlo a nedalo se zvrátit.

„Bylo to správné rozhodnutí, vím. Ale tušíš, jakému nebezpečí jsem ji vystavil? Uvědomuješ si, jak je křehká a bezbranná? Vždyť stačí tak málo a lidský život je ztracen v nenávratnu.“ Moje milovaná Bella. Jediná bytost, která přiměla mé srdce tlouci rychleji.

„Doriane, výčitky ti v tom nepomůžou. Rozhodnutí padlo, teď již nedostaneš možnost to zvrátit. Víš, jaký je Scarius. Známe ho oba více než dobře. A jedním si  můžeš být naprosto jistý. On vždycky plnil své slovo. Na tom si zakládá.“

Ano, plní dané slovo. Na jednu stranu jsem byl rád, na druhou stranu mě tato myšlenka děsila. Stále jsem musel myslet na své rozhodnutí. Bylo to takto správné? A neměla Samantha pravdu? Měl jsem dát Belle možnost volby? Měla se rozhodnout sama?

A nebylo to náhodou také tím, že by jsi tím ztratil kontrolu nad situací? Že by se Bella rozhodla jinak, než ty by jsi chtěl? Takto jsi mohl rozhodnout tak, jak jsi chtěl ty. Bez starostí, bez výčitek, bez bolesti.

Věděl jsem, že důsledky rozhodnutí se ke mně vrátí jako bumerang. Bylo to jako nejzákladnější zákon fyziky. Co vzlétne nahoru, musí i nazpět.

Ani nevím, kolik dní uplynulo od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že mým osudem je spasit Dorianův svět. Nebyla jsem moc schopná vnímat čas. Jediné k čemu jsem za ten čas došla, bylo zjištění, že čas mi v ničem nepomůže. Nepomůže mi to v rozhodování, jestli mám opustit svůj svět pro záchranu toho Dorianova nebo se naopak obrátit zády ke člověku, kterého nadevše miluji a zůstat tak odsouzená k doživotnímu smutku. Věděla jsem, co bych měla dělat. Otázka zní, jestli to chci udělat.

Jediné na co jsem v tuto chvíli však ve skutečnosti dokázala myslet, bylo mé přání nechat se sevřít v Dorianově náruči a okusit jeho ústa. Slyšet jeho hlas a nadechnout se zhluboka jeho jemné vůně. Toužila jsem vidět jeho úsměv a cítit jeho dotyky. Postrádala jsem jeho uklidňující přítomnost vedle sebe.

Tak jsem se nakonec vydala na naše místo v lese. Myslela jsem, že tam na mě bude čekat. Vlastně jsem ani s jinou možností nepočítala. Jaké bylo ovšem moje zklamání, když jsem místo Doriana našla jen prázdnotu. Místo, které zebalo na duši. Jako bych si uvědomila až teď jak nehostinně les působí. Neměla jsem sílu dále zde setrvávat. Vydala jsem se tedy dále do lesa. Pamatovala jsem si cestu k domu, ve kterém bydleli.

Věděla jsem, že je více než nutné si promluvit. Nevědění a spousta nevysvětleného bylo horší, než pohlédnout pravdě přímo do očí. Oba jsme si zasloužili možnost obhajoby a vysvětlení. Došla jsem až k nim domů. Doufala jsem, že na mě budou již čekat. Sam to přece musela vědět, že přijdu. Nikde však nebyla nejmenší známka upíří přítomnosti. Vyzkoušela jsem zvonek. Klepala na dveře. Samo o sobě to mělo efekt pouze z lidského pohledu, vždyť upír má dokonalý sluch.

Tato má snaha pramenila zejména z narůstajícího zoufalství. Nechtěla jsem si připustit, že mě tu Dorian nechal jenom tak. Bez vysvětlení, beze slova. Dokonce nepožadoval ani jakoukoliv odpověď a reakci z mé strany. Nebyla jsem mu ji sice ještě stále schopná dát, ale chtěla jsem mít možnost si vše promyslet a rozhodnout se.

Svezla jsem se na schody před domem. Tak tohle je konec? A kde jsou jeho sliby, že mě neopustí? V mysli se mi vybavila poslední slova, která mi řekl: „Víš, jenom chci abys věděla, že tě miluji. A nemusíš se bát. Budu tady venku na stráži. Nikdo ti neublíží. Nedovolím to.“

Apaticky jsem se vydala na cestu domů. Nemělo cenu zde dále zůstávat. Odjeli. I Sam. Ani jsem jim nestála za slovo rozloučení.

Nevnímala jsem své okolí. Kráčela jsem směrem, kterým jsem tušila domov. V jednu chvíli se však  les nepřirozeně rychle zahalil do ticha. Jako by tušil nebezpečí a raději se v tiché pokoře odmlčel.

Zarazila jsem se nedaleko krmelce. Zahlédla jsem pohyb. Mé srdce se rozbušilo. Dorian. Chtěla jsem se rozeběhnout a obejmout ho, ale v okamžiku, kdy jsem ke krmelci dorazila, nikdo tam nebyl. Narůstal ve mně pocit, že tady nejsem určitě sama. Cítila jsem to. Rozhlédla jsem se pozorně kolem sebe. Běž. Běž a neohlížej se. Poslechla jsem intuici a vyběhla z lesa. Pohled v zádech mě nutil ke stále větší rychlosti.

V pokoji jsem se zhroutila do křesla. Začínám být paranoidní, nebo v tom lese opravdu někdo byl? Byl to Dorian? Ne nemohl to být Dorian. Z něho jsem přeci strach mít nemusela. Ale na druhou stranu bylo toho ještě tolik, co jsem o něm nevěděla…..

Mou pozornost upoutala sněhově bílá růže na okenním parapetu. Opatrně jsem otevřela okno a zvedla tu nádheru. Omamně voněla. Na dolním lístečku byla přichycena malá kartička se slovy: Miluji Tě, navždy Tvůj Dorian.

V očích se mi začaly hromadit slzy. Když mě tedy tak miluje, proč není právě teď se mnou? Pátravě jsem prohledávala stíny večera. Nikde nic, co by mi ho připomnělo.

„Tak buď se mnou. Chybíš mi…“ doufala jsem, že mě slyší. „Taky Tě miluju.“ Jedna jediná slza si brázdila cestu po mé tváři. Nechtěla jsem zase brečet. Jako bych dělala v posledních dnech něco jiného.

Slova, která jsem slyšel mě pohladila na duši. Milovala mě stejně, jako já ji. Toužil jsem se rozeběhnout a pevně si ji přivinout k sobě.

„Doriane? Jsi si tím naprosto jistý?“ její hlas byl hodně nerozhodný.

„Ano, už jednou jsem zvolil cestu. Je na čase se podle toho zařídit. Vždyť to sama víš.“ Opět jsem pohlédl do okna Bells. Už bylo zavřené a vypadalo to, že šla spát.

„Je silná zvládne to.“ Saminy oči nabraly něžný stín. Měla Bellu ráda téměř jako já. Byla pro ni sestrou, kterou nikdy neměla.

Nechtěl jsem poslouchat slova o tom, co jsme schopní oba zvládnout. Miloval jsem a to bylo v tuto chvíli to zásadní. Základ všeho dalšího.

Dny plynuly a naše rodinná dovolená se blížila. Mamka už vzdala jakékoliv snahy získat ze mě jakékoliv informace. Neměla jsem nějak touhu se svěřovat. Dusila jsem vše v sobě. Tedy ne tak úplně. Všechny pocity jsem ze sebe vypsala do své povídky. Byly to stránky plné smutku a bolesti. Vždyť není dáno, aby všechny příběhy měly šťastné konce.

Usínala jsem na lavičce před domem. Sedla jsem si na ni, abych mohla sledovat západ slunce, ale únava byla zdá se silnější. Mým tělem se najednou převalila vlna klidu. Měla jsem pocit, že vše na světě skončí dobře. Že i má láska nebude mít špatný konec.

„Omlouvám se…“ hlas, který tato slova pronesl, byl přesycen láskou.

Prudce jsem se posadila na lavičce. Doslova jsem zírala na to božské stvoření sedící vedle mě na lavičce. Nemohla jsem popadnou dech. Byl jenom moje fantasie? Nejistě jsem natáhla ruku, abych zjistila, že mě do dlaně zastudila jeho tvář.

Má počáteční radost, že je tu konečně se mnou, byla nahrazená zlobou, že mě nechal tak dlouho se trápit mými myšlenkami. Vstala jsem z lavičky a ustoupila pár kroku od něj. Nemohla jsem být tak blízko něho. Hrozilo, že bych podlehla touhám svého zrádného těla a srdce. Teď byl čas na vysvětlování.

„Ty?“ Můj hlas byl směsicí nedůvěry a obvinění. Tón, který jsem použila vyvolal na jeho tváří masku bolesti. Mírně sklonil hlavu, jako by čekal odsuzující rozsudek. Intuitivně jsem se k němu nahnula ve snaze sevřít ho v náruči a utěšit jeho zármutek. Věděla jsem ale, že teď na to není ten správný čas. Měl mi toho hodně co vysvětlovat.

„Bello….je mi to tak líto, ale ….“ hledal slova, kterými by mě utěšil. Slova, kterými by smazal ty nekonečně dlouhé dny plné zoufalství. Neměla jsem sílu mu to nějak ulehčit.

„Ale co? Je ti líto, že jsi se jenom tak vypařil po tom, co jsi mi slíbil, že mě neopustíš? Nebo je ti líto, že jsem já hloupá uvěřila tvým slovům lásky? No řekni, co přesně ti je líto.“ Byla jsem v ráži. Muselo to ze mě ven. Na Dorianově tváři se s každým mým další slovem usazoval stále zmučenější výraz.

„To, že tě miluju je pravda. Lituji jenom toho, že jsem nedodržel svůj slib, že tě nenechám samotnou. Jak moc rád bych vrátil čas a napravil to, co jsem způsobil, ale nejde to.“ Upřel na mě psí pohled. Tedy to nebylo fér. Téměř jsem se k němu rozběhla, abych vymazala vrásky smutku na jeho čele. NE, nemůžu si to dovolit. Nemůžu jemu dovolit, aby nade mnou měl takovou moc.

„Máš pravdu, čas nemůžeš vrátit. Máš ale možnost alespoň vysvětlit, proč to všechno bylo. Co se stalo?“ Se zatajeným dechem jsem čekala na jeho odpověď.

Rukou naznačil, abych si sedla vedle něj. Nepatrně jsem odmítavě zavrtěla hlavou. Ne, potřebovala jsem odstup od jeho podmanivé vůně a smyslných rtů.

„Prosím Bells. Sedla by jsi si? Musíme si promluvit.“ Vyděsil mě jeho vážný tón. Věděla jsem, že si musíme promluvit, ale to jak to řekl se mi ani trochu nelíbilo.

Se zamračeným obličejem jsem se posadila. V jeho obličeji jsem hledala důkaz toho, že vše bude v pořádku, avšak nenašla jsem nic. Strach přehlušil i stále ještě pod povrchem doutnající zlobu.

„Dobře tak začni. Vysvětlíš mi konečně co se děje? Proč jsi tu nebyl?“ Během těch minulých dnů jsem vymyslela stovky různých důvodů. Trnula jsem, který by mohl být správný.

Uchopil mé ruce co svých chladných dlaní. Smutně se usmál, jako by již nešlo odvrátit nevyhnutelné.

„Víš, jak jsem ti říkal, že jsi vyvolená zachránit náš svět? Ptala jsi se, jak bys to mohla udělat.“ Odmlčel se. Přemýšlel nad svými dalšími slovy.

„Ano pamatuji se. Už víš, jak to mám udělat.“ Nebyla to otázka, ale pouhé konstatování.

„Ne, stále je vše při starém, ale řekněme, že se pro tebe přece jenom objevila další možnost….“ jeho hlas nabral osten potlačované bolesti. Pevně mě uchopil za ruce.

„Ano? Jaká tedy?“ Nelíbila se mi jeho slova. A pak pronesl jedno jediné slovo. Slovo, které bylo jako ortel smrti.

„Rozchod.“

Ne, ne, ne…….to přeci nejde……to nemůže…….

14.

Uchopil mé ruce co svých chladných dlaní. Smutně se usmál, jako by již nešlo odvrátit nevyhnutelné.

„Víš, jak jsem ti říkal, že jsi vyvolená zachránit náš svět? Ptala jsi se, jak bys to mohla udělat.“ Odmlčel se. Přemýšlel nad svými dalšími slovy.

„Ano pamatuji se. Už víš, jak to mám udělat.“ Nebyla to otázka, ale pouhé konstatování.

„Ne, stále je vše při starém, ale řekněme, že se pro tebe přece jenom objevila další možnost….“ jeho hlas nabral osten potlačované bolesti. Pevně mě uchopil za ruce.

„Ano? Jaká tedy?“ Nelíbila se mi jeho slova. A pak pronesl jedno jediné slovo. Slovo, které bylo jako ortel smrti.

„Rozchod.“

Ne, ne, ne…….to přeci nejde……to nemůže…….

Prudce jsem vydechla. To nemůže myslet vážně. Vstala jsem z lavičky. Nevěřícně jsem na něj hleděla.

„NE…..to přece není možné…..“ Dorian mě však přerušil. Stanul přede mnou, v očích mu svítila naléhavost.

„Bello, prosím poslouchej mě…..miluji tě, a proto nemůžu připustit, abys riskovala svůj křehký lidský život pro svět, jehož součástí jsi nikdy nebyla.“

Jeho slova mě ranila. Byla jsem součástí jeho a to mě pevně propojilo i s jeho světem. Nechtěla jsem celý život strávit ve výčitkách, že jsem mohla byť na chvíli zažít pravou lásku a já ji jen tak ledabyle zahodila. Ne… to nedokážu.

„Doriane, vše co bych učinila bez tebe, by ztratilo na významu. Nemůžeš po mě chtít abych byla zavřená zbytek života na temném místě, když jsi mi ukázal jak opravdu vypadá sluneční jas.“ Zoufalství v mém hlase se stupňovala spolu se zlobou. Nechce mě u sebe. Nechá mě samotnou. Ale má o tebe strach. Miluje tě.

„Bello……ty ani netušíš, co tě po mém boku čeká. Nejsi připravená na nic z toho, co by se mohlo stát.“ Nepatrně znejistěl.

„Vím jenom to, že pokud budu s tebou, nic jiného mi ke štěstí už nebude chybět. Netuším, na co mám být připravená, ale pokud učení znamená být s tebou, jsem ochotná podstoupit vše, co bude nutné.“ Nebyla jsem si sebou tak jistá jak jsem mu tvrdila, ale na to teď nebyl moc čas….přemýšlet o důsledcích svých rozhodnutí.

Dorianovým obličejem se mihlo něco, co by snad mohla být i hrdost.

„Bello víš, že toto nemusíš dělat. Máš ještě možnost couvnout.“ Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem, aby mě přesvědčoval. Už tak jsem byla nalomená. Měla jsem strach z neznámého. Vzpomněla jsem si na Scariuse. Na jeho temný pohled. Obávala jsem se chvíle, kdy bych měla před něj znovu předstoupit.

„Nepřesvědčuj mě Doriane. Chci si rozhodnout o svém životě sama. Jsem už skoro dospělá. Vím co chci.“ Stála jsem si pevně za svým. Nechtěla jsem, aby za mě rozhodl někdo jiný.

S povzdechem se na mě zahleděl. Postoupil až téměř ke mně. Láska zářící v jeho očích vypadala tak skutečně. Pryč byly mé pochyby o Dorianově lásce. Prostě jsem chtěla slepě věřit. Bylo to snazší, než bojovat proti svému srdci.

Zahleděla jsem se do jeho nádherného obličeje. Jeho ústa byla tak lákavá. Jeho vůně omamovala mou mysl. Pro sebe jsem se pousmála. Tak přesně z tohoto důvodu, pokud jsem chtěla rozumně myslet, jsem musela pryč z jeho blízkosti.

„Bells….ale já to nechci…..ne-“ musela jsem ho přerušit, už mě to nebavilo poslouchat. Přitáhla jsem si k sobě jeho obličej. Nezdálo se, že by chtěl nějak výrazně protestovat. Políbila jsem ho. Opětoval mou výzvu. Byla jsem opět celá. Vše zapadlo na své místo, strach a nejistota byly jenom neurčitou vzpomínkou.

Byla jsem opět šťastná. Možná, že jsem Dorianovi odpustila až moc snadno, ale ten kdo miluje, mě pochopí. Pochopí mou touhu odpustit a jít dál.

Měli jsme na sebe jen pár dnů, než jsem měla jet s našimi na rodinnou dovolenou. Dorian mě začal seznamovat s historií svého světa. Vyprávěl mi starodávné příběhy a pověsti. Poznej svého nepřítele říkal. Neměla jsem moc problém zapamatovat si téměř vše, protože Dorianův hluboký sametový hlas se poslouchalo tak snadno. Milovala jsem jeho vypravování.

Když jsem se neochotně loučila s Dorianem před odjezdem, bylo mi tak smutno. Stále jsem si pamatovala tu dobu, kdy jsem byla sama.

„Neboj Bells. Bude to jenom týden. Za chvíli budeš zpátky a pak začneme s tvou přípravou.“ Pronesl Dorian konejšivě.

Jakou přípravu měl na mysli? Bude mě připravovat na některou z eventualit záchrany jeho světa? Nemůžu tvrdit, že bych byla nadšená z této vidiny, ale zase už nemůžu couvnout.

„Já myslela, že jsme už začali….“ odmítavě zakroutil hlavou.

„Neboj není to nic strašného. Ale to až se vrátíš. Dávej na sebe pozor. Jsi to nejcennější co mám a nemá to nic společného s naším předurčením. Nemusíš mi to věřit, ale miluju tě. Jsi celý můj svět.“ Přesvědčivá síla jeho hlasu měla zamezit jakoukoliv pochybnost nad jeho slovy.

„Taky tě miluji. Budeš mi ten týden tak chybět. Nechceš jet s námi? Konečně by jsi se seznámil s našima. Jsou úžasní. Uvidíš.“ Věděla jsem však, že mě odmítne. Už jsme se na toto téma bavili a já dostala odpověď, že teď na to ještě není správná doba. Netušila jsem, co měl na mysli, ale nehádala jsem se. Věřila jsem mu.

Pohladil mě po tváři. V temných očích mu jiskřila láska, ale také smutek. Nechtělo se nám od sebe.

Nakonec jsem nastoupila do auta a naposledy se zadívala do stínů lesa. Jeho přítomnost jsem jenom tušila. Rodiče byli zmatení z rychlého střídání mých nálad, ale mamka se raději neptala. Věděla, že kdybych chtěla, sama bych jí vše řekla. Milovala jsem ji. Chápala mě.

Nakonec mi ten týden utekl jako voda. Bylo mi nakonec krásně, i když smutno. Měla jsem možnost konečně strávit nějaký čas s taťkou. Byl tak uvolněný a sršel humorem. Neubránila jsem se ale myšlenkám na Doriana a přesto jsem se cítila tak nevysvětlitelně klidně. Bylo mi paradoxně až líto, že ten týden tak rychle utekl. Ale čekalo mě doma mé štěstí. V předvečer odjezdu jsem se rozhodla ještě naposledy projít se malým přímořským městečkem, kde jsme trávili naši dovolenou. Procházela jsem se uličkami a vdechovala romantickou atmosféru západu slunce. Všude byly páry, které vylákala ven stejná touha jako mě. Smutně a zároveň s trochou závisti jsem sledovala jejich projevy lásky. Toužila jsem mít při sobě Doriana. Nechat se sevřít v jeho náručí.

Došla jsem až k pěšině vedoucí k pláži. Vstoupila jsem na ní a vydala se vstříc příboji. Slunce klesalo k horizontu. Kouzlo okamžiku bylo tak opojné. Toužila jsem vstoupit do vln a nechat se unášet proudem dál a nikam. Došla jsem až na rozhraní střetu země a vody. Jemná pěna vln mi omývala špičky prstů. Má touha vydat se do tmavnoucích vln byla čím dál silnější. Učinila jsem pár kroků. Zastavila jsem se, až když mi voda sahala až po pás. Nejistě jsem se zarazila. Proč to vlastně dělám?

Najednou jsem vycítila něčí přítomnost. Otočila jsem se zpět k pláži. Nikoho jsem však neviděla. Věděla jsem však, že nejsem sama. Vyšla jsem zpět na pláž. Čekala jsem.

A pak jsem ji spatřila. Byla tou nejkrásnější bytostí, jakou jsem kdy viděla. Vedle ní by se cítila mizerně i filmová hvězda. Ladným krokem přicházela ke mně. Její dlouhé tmavé vlasy vytvářely kolem její drobné postavy punc nevinnosti. Avšak můj pohled byl upoután něčím jiným, Tím snad až děsivým na ní byly její oči. Téměř hypnoticky jsem byla zachycena v pohledu dvou neskutečně modrých očí. Na rtech jí pohrával mírný úsměv. Zastavila se dva kroky přede mnou.

Trhavě jsem se nadechla. Bylo na ní něco…..a pak mi opět začal pracovat mozek. Byla upír. Jak to, že jsem to nepoznala hned? Nevěděla jsem, co mám dělat. Nakonec jsem zůstala téměř klidně stát naproti ní a čekala, až začne. Měla jistě důvod, proč mě vyhledala zrovna teď a tady.

„Ahoj Bello.“ Její sametový hlas pohladil mou duši. Usmála jsem se na ní. Nevěděla jsem proč. Prostě jsem to chtěla udělat. Přišlo mi to tak samozřejmé.

„Mě nejspíš neznáš. Jmenuji se Chiara……“ tón, kterým tato slova pronesla měl skrytý význam. Měla jsem dojem, že bych ji měla znát. Co jsem ovšem nevěděla, bylo proč za mnou přišla. Než jsem se však stihla zeptat, Chiara mi odpověděla.

„Víš proč jsem tady? Máme společného přítele….je jím Dorian.“ Zastřený význam jejich slov začínal získávat na obrysech. To jak to řekla…máme společného přítele….mělo jasný podtón výsměchu.

„Znáš se s Dorianem? Zvláštní, nikdy mi o tobě nic neříkal.“ Na tváři se ji mihla zlost. Potlačila jsem potěšení z její reakce.

„Nemyslím, že by to bylo něco, s čím by se měl Dorian svěřovat právě tobě.“ Její odvetný úder zabolel.

„Nerozumím Ti.“ O co ji šlo? Co měla v plánu s Dorianem?

„Ale no tak, řekla jsem to myslím dost jasně….Dorian a já-“ nedala jsem jí šanci tu větu doříct. Nechtěla jsem ji slyšet. Chladně jsem se na ni zadívala. Vyzývavě mi pohled opětovala. Stály jsme naproti sobě v tichém souboji.

„Není to pravda. A obě to dobře víme. Řekni mi pravdu, proč jsi tady.“ Nechtěla jsem si připustit jedinou myšlenku, která by mě měla zviklat. Je to jenom lež. Ovšem pohled na tu nadpozemsky přitažlivou ženu mi v ničem moc nepomáhalo. Její slova mě nahlodala. Proč by Dorian trávil svůj čas se mnou, když mohl mít ji? Nebo má nás obě? Ne takový Dorian nebyl. Ona lže….ale…..

Viděla na mě jasně, jak uvnitř sebe bojuji. V očích se jí zračilo uspokojení. Zasela semínko pochyb. I to málo někdy stačilo.

„Pravdu? Už ti někdo řekl, že pravda je hodně relativní?“ nasadila přemýšlivý obličej. Jako by zvažovala, s jako moc inteligentním člověkem má co do činění. Nelíbilo se mi, jak urážlivě to vyznělo.

„Myslím, že jsem to už slyšela. Takže jaká je tvoje verze? Proč jsi tady?“ přešla jsem do mírné útočného tónu. Zahnala jsem myšlenku na fakt, že stojím na opuštěné pláži s upírem živícím se lidskou krví. Mohla mě zabít kdykoliv, uklidňovala mě jenom myšlenka na fakt, že kdyby to opravdu chtěla udělat, neměla bych možnost na ní téměř pohlédnout. Už by to udělala.

„Upřímně? Jsem zvědavá. Chtěla jsem se seznámit s tou, která je vyvolená. Tou, která byla předurčena Dorianovi.“ Chladný hrot její žárlivosti se jí nepodařilo úplně zahladit. Takže jí jde o získání Doriana? A co čeká ode mě? Že jí ho předám na zlatém podnose?

„Ano? A tvůj závěr?“ Slunce bylo již téměř pryč a pláž se zahalila do tajuplných stínů. Za krkem jsem cítila mrazení.

V tom se však Chiara zarazila. Poslouchala něco, co bylo mým uším utajeno. Proklínala jsem své lidské smysly. Byly tak nedokonalé. Prudce natočila hlavu k stromům stojících od nás téměř 100 metrů. Na tváří se jí objevil vzdor, který byl rychle nahrazen zlobou.

Zlostné vrčení, které se jí dralo z úst na mě zapůsobilo jako ledová sprcha. Její oči se změnily ve dva kousky ledu. Provedla velmi rychlý výpad směrem ke mně. Můj obličej ovála nádherná vůně růží. Na krku jsem ucítila měkký tlak jejích chladných prstů.

Nebyla jsem v tu chvíli schopná se byť jenom nadechnout. Moje tělo pomalu sláblo a klesalo do písku. Zarážela mě nenávist, kterou ke mně cítila tato pro mě naprosto neznámá žena. Co jsem jí udělala, že jsem si zasloužila toto chování? Příští okamžiky se mi slily v jednu barevnou šmouhu. Chiara zlověstně zavrčela, ale její stisk povolil. Jako by poslouchala něčí rozkaz a jenom nedobrovolně se mu podvolila. Nenávist v jejím obličeji byla pro mě jasný příslib smrti. Byla to jenom otázka času, byl to důsledek volby života po Dorianově boku. Utíkej a neotáčej se. Opět ten hlas, který mě už jednou varoval.

Využila jsem chvíle, kdy odstoupila, proklouzla jsem kolem ní a co nejrychleji mi to písek dovolil jsem utíkala zpět k hotelu. Párkrát jsem se otočila, ale Chiaru jsem už nezahlédla. Nechápala jsem, co se děje, ale byla jsem neskutečně ráda, když jsem se svalila v hotelovém pokoji na postel. Chlad, který prostupoval mým tělem, mi vracel všechny vzpomínky na událost z pláže.

Chiara měla svůj cíl, kterým bylo získání Doriana, pokud v tom tedy nebylo ještě něco dalšího. Něco mnohem závažnějšího. Ze strachu z jejího možného příchodu jsem dlouho nemohla usnout. Vracela se mi slova, která pronesla. Dorian a já…..ne byla to lež. Jenom taktický manévr. Ale co když……

S těžkou hlavou jsem nakonec usnula. Když jsme druhý den přijeli domů, byla jsem vyčerpaná nejen z cesty, ale také přemírou myšlenek a vzpomínek, které se mi za posledních 24 hodin honily hlavou. Co když je pravda, co mě samotné přišlo pravděpodobnější? Co když je se mnou Dorian jenom proto, že jsem ta vyvolená. Vždyť pokud mohl mít někoho jako je Chiara, proč by toužil být se mnou? Co jsem mu mohla nabídnout? Svůj obyčejný vzhled a schopnost zachránit jeho svět? Ale to přece bylo to, proč tě tak dlouho hledal. Díky tomu je teď s tebou.

Věděla jsem, že na mě bude čekat v lese na našem místě. Cítila jsem se na jednu stranu tak nedočkavá, a na druhou jsem se bála. Bála se jeho odpovědí na otázky, které mi nedaly pořádně spát.

„Doriane?“ rozhlížela jsem se kolem se. Nikde však nebyl. Ticho lesa bylo téměř démonické. Chladný stisk paží kolem mého těla způsobil, že moje srdce se leknutím téměř zastavilo. Vyděšeně jsem se pokoušela dostat ze sevření silných rukou. Chladný dech na mém obličeji mě přiměl ztuhnout. A pak promluvil.

„Pravidlo číslo jedna. Vždy musíš věřit více sluchu, než očím. Pozorně vše poslouchej. I když my upíři jsme téměř neslyšní, přece jenom se můžeš naučit nás slyšet, vnímat a vydělit si jejich pohyb z ostatních zvuků prostředí.“ Otočil si mě čelem k sobě. Pátravě se zahleděl do mých očí. Jako by věděl a přitom spíše odhadoval.

„Chyběla jsi mi. Jak jsi se měla?“

Zhluboka jsem se nadechla. Zlobila jsem se na něj. Takhle mě vyděsit. Při tom všem, co se kolem mě teď odehrává, mě tahle děsí.

„Teda Doriane. Víš, že se o mě teď málem pokusil srdeční kolaps? Málem jsi mě měl na svědomí. Copak nejsi normální?“ vřískala jsem na něj.

Kajícně se na mě zahleděl a pevněji mě objal. Udělala jsem chybu, že jsem se zahleděla do jeho očí. Nedokázala jsem se na něj účinněji zlobit. Prostě to nešlo. Podezřívala jsem ho, že na  mě využívá svůj upíří šarm.

„Promiň Bells. Nechtěl jsem tě tak vyděsit, ale zase jsem ti ukázal, jak moc si na sebe musíš dávat pozor. Nesmíš nikdy nic podcenit.“ Ano tuto zkušenost jsem už měla za sebou. Chiara byla dostatečné ponaučení. Zachmuřil se mu obličej. Přemýšlel a zvažoval. Nakonec se ale nejspíš rozhodl a mile se na mě usmál.

„Tak jak jsi se měla?“ Posadili jsem se do voňavého sena a já se stočila do jeho náručí. Vyprávěla jsem vše na co jsem si vzpomněla. Celkem jsme se u toho nasmáli. Své setkání s Chiarou jsem si však nechala až na konec.

„Doriane? Je Sam v pořádku?“ zahleděla jsem se do jeho téměř černých očí. Netušil na co narážím. Nechápavě pozvedl obočí.

„Víš jestli stále vidí budoucnost.“ Dorian ode mě odvrátil hlavu. Bolest, která mu přeběhla obličejem byla více než výmluvná.

„Proč se ptáš?“ Nevěřícně jsem se na něj zahleděla. Nechtěl mi to říct.

„Tak vidí nebo nevidí…“ proč mi to nechce říct.

„Myslím, že právě v tuto chvíli asi ne.“ Jeho hlas zanikl do ztracena.

„Nechápu, jak to myslíš, že nevidí? Mohl bys mi to vysvětlit prosím?“

„A mohla bys mi říct, proč to tak moc potřebuješ vědět?“ přešel do protiúderu.

„Já jenom, že kdyby viděla, věděla by o mém setkání na pláži….“ vymanila jsem se z jeho sevření a postavila se nad něj. Shlížela jsem do jeho dokonalého obličeje.

„O jaké setkání to mluvíš?“ V jeho hlase jsem zaslechla něco, co mi v něm nesedělo, ale nedokázala jsem přesně říct, co to bylo.

„Mluvím o setkání  s Chiarou…“ pronesla jsem nahlas.

Jeho oči se zúžily do úzkých škvírek. Na tváři mu zacukal sval. Ztuhle se postavil a zhluboka se nadechl.

„Ty jsi se setkala s Chiarou a říkáš mi to až teď?“ Špatně potlačená zlost prosakovala jeho slovy.

„Ano setkala a vedla celkem zajímavé řeči. Například, že ty a ona-“ v tu chvíli mi Dorian prudce sevřel obličej ve svých dlaních.

„Nevěř jí ani jediné slovo. Nikdy jsem s Chiarou nic neměl.“ Naléhavost jeho hlasu byla zpochybněna malým zaváháním na konci. Semínko pochyb povyrostlo.

„Nikdy nic? Prosím Doriane. Jsem odhodlaná obětovat svůj život pro tvůj svět. Nemyslíš, že si zasloužím vědět pravdu?“ Prosím, ať se mi to jenom zdá. Ať to váhání je jenom výsledkem mé unavené mysli.

„Bello, s Chiarou jsem opravdu nikdy nic neměl.“ Ale viselo nad námi to ALE…

Zmučeně jsem se zadívala do jeho očí. Hledala jsem v nich klam, ale zdálo se, že říká čistou pravdu.

Věř mu. Miluje tě. Hlas mi připomínal ten, který mě varoval minulý týden a pak i na pláži. Komu patřil?

Věřit? A co když mě vše kolem zradí? Co když to co chci, není to co bych měla chtít? Co když Dorian není tím, čím se zdá být? Ptala jsem se hlasu ve své hlavě.

Věř mu. Důvěřuj svému citu. Nepodléhej však svým touhám.

„Věříš mi prosím Bello?“ Co to bylo? Kdo byl ten hlas? Dorian stále čekal na mou odpověď. Věřit? A mám já vlastně jinou možnost?

„Ano. Věřím ti. Miluji tě.“ Vyhledala jsem jeho ústa. Nechtěla jsem myslet na nic jiného než na něj, v čemž mi Dorian nadšeně vyšel vstříc.

Stulení v seně jsme opět probírali jeho příběhy. Bylo toho ještě tolik, co jsem nevěděla a co jsem se měla dozvědět. Bylo ještě moře příběhů, než dokončím já ten svůj.

Ale i přes tu pohodu, kterou kolem sebe Dorian vytvářel v něm bylo něco, co mi způsobovalo zježení chloupků za krkem. Nepříjemný pocit se mi usadil kolem žaludku. Něco se dělo, nebo se mělo brzy stát.

15.

Tiše jsem se pohyboval temnou uličkou. Mé smysly byly maximálně zaostřeny. Věděl jsem, koho hledám a zároveň jsem věděl kdo hledá mě. Fakt, že jsem splýval se stíny noci, nehrál v tuto chvíli žádnou roli. Pro jiného upíra jsem byl velmi dobře viditelný. Důvod mého skrývání byli lidé. Nebylo jich v těchto odlehlých uličkách města mnoho, a pokud zde již někdo byl, byli to vesměs ztracené duše. Zločinci, kterým už stejně mnoho času nezbývalo.

Přikrčil jsem se u kontejneru s odpadky a čekal jsem. Bylo to pro mě tak ponižující. Krčit se ve tmě u hromady zapáchajícího odpadu a čekat. Když jsem ale pomyslel na důvod svého počínání, věděl jsem, že bych udělal daleko více.

Tmou se ozval plavný pohyb upíra. Byl téměř nepatrný. Jako mávnutí motýlích křídel. Svaly v mém těle se nedočkavě napnuly. Byl jsem připraven kdykoliv zaútočit. Doufal jsem však, že to nebude potřeba. Kousek ode mě se zastavil ten, kterého jsem hledal. Pohlédl jsem mu do uhrančivých černých očí. Hledal jsem v nich zradu, ale našel jsem jenom opatrnost mísící se se zvědavostí.

Vykročil jsem směrem k němu. Upír na sobě nedal znát jakékoliv znepokojení, jenom mě dál upřeně sledoval.

„Jsem rád, že jsi nakonec přijal mé pozvaní na schůzku.“ Upír se ušklíbl a pohrdavě si přeměřil své okolí. Opravdu příjemné místo k setkání.

„Abych pravdu řekl, vedla mě sem zejména zvědavost. Přemýšlím, co ti můžu nabídnout, když už jsem byl poctěn tak vzácnou návštěvou. Někým tak významným jako jsi ty.“ Odříkal si svých pár vět. Věděl naprosto přesně, čím mi může být přínosný. Začínal jsem být netrpělivý. Neměl jsem tolik času, toužil jsem být opět s tou, kterou miluji.

„Víš naprosto přesně, co po tobě chci Lucasi. Jsou to informace.“ Řekl jsem zpříma. Zahleděl se mi do očí. Jeho zvědavost byla nahrazena mírným podrážděním a nevolí.

„Ale no tak Doriane. Moc dobře víš, že já informace nepodávám. Hrozila by mi za to minimálně smrt. V horším případě mučení a pak až smrt.“

Byl jsem připraven na tuto reakci. Z kapsy jsem vytáhl docela slušně naditou sněhově bílou obálku. Lucasi zasvítily oči. V duchu jsem se pohrdavě zasmál. Všichni se dali koupit. Bylo to tak žalostné. Jak se zdá, náš svět byl již téměř úplně rozvrácen.

„Věříš tomu co říkáš? Myslíš, že Scaro zlikviduje svého nejlepšího pěšáka jenom tak?“ Zahleděl jsem se mu do očí. „Ne, nevěřím, že si to myslíš. Jinak by jsi si nedovolil dnes sem přijít.“ Oba jsme věděli, že mám pravdu.

„Dobře….takže jakého charakteru by měla být ta informace?“

Když jsem se vracel zpět domů, měl jsem pocit, že celá má snaha je již zbytečná. Celý náš svět se hroutí a já začal pochybovat, jestli je věštba opravdu splnitelná. Vždyť co dokáže má křehká Bella proti celé armádě vzbouřenců, když ani náš král nebyl schopen je srovnat?

Domů jsem dorazil dřív, než jsem si myslel, ale byl jsem rád. Bella se měla vrátit až zítra. Mohl jsem si utřídit myšlenky a začít zpracovávat svůj plán boje. S informacemi, které jsem získal od Lucase, to půjde téměř samo.

Neměl jsem o Bellu strach. Byli s ní Noel a Samantha. Věděl jsem, že kdyby se něco dělo, tak se mi okamžitě ozvou. Spoléhal jsem na Saminu schopnost.

Opatrně jsem k ní přistupoval zezadu. Nevěděla o mě.

„Doriane?“ V jejím hlase byl slyšet počínající strach.

Přistoupil jsem k ní a pevně ji objal pažemi. Bylo mi tak krásně. Cítit teplo jejího těla, slyšet její, v tuto chvíli, zběsile tlukoucí srdce, moct se nadechnout její překrásné vůně. Vyděšeně sebou trhla. Naklonil jsem se k jejímu obličeji. Došlo mi, jak snadná je Bella kořist.

„Pravidlo číslo jedna. Vždy musíš věřit více sluchu, než očím. Pozorně vše poslouchej. I když my upíři jsme téměř neslyšní, přece jenom se můžeš naučit nás slyšet, vnímat a vydělit si jejich pohyb z ostatních zvuků prostředí.“ Otočil jsem ji čelem k sobě. Byla tak nádherná. V jejích čokoládových očích byla zloba. Vyděsil jsem ji, ale co by se stalo, kdybych to nebyl já, ale někdo jiný z mého druhu? Byla to nesmírně znepokojující myšlenka.

„Chyběla jsi mi. Jak jsi se měla?“  Někdy mi vadil slib, který jsem jí dal, že jí nebudu číst myšlenky.

„Teda Doriane. Víš, že se o mě teď málem pokusil srdeční kolaps? Málem jsi mě měl na svědomí. Copak nejsi normální?“ vřískala na mě. Potlačil jsem nutkání se usmát. Vypadala tak rozkošně, když se zlobila.

Nasadil jsem kajícný pohled a pevněji si ji přivinul do svého náručí.

„Promiň Bells. Nechtěl jsem tě tak vyděsit, ale zase jsem ti ukázal, jak moc si na sebe musíš dávat pozor. Nesmíš nikdy nic podcenit.“ Bylo na čase ji začít učit. Musí být schopná se v případě nutnosti sama bránit. Nelíbila se mi představa, že by musela někdy  být nucena použít bojové chvaty. Ale po tom, co jsem se rozhodl odporovat Scariovi, je pravděpodobné, že se ji pokusí napadnout ve chvíli, kdy bude osamocena. Což byla další věc, kterou jsem nechtěl připustit.

„Tak jak jsi se měla?“ Posadili jsme se do voňavého sena. Začala mi vyprávět co všechno viděla a zažila. Musel jsem si žárlivě přiznat, že se beze mě měla dobře. Bylo to jenom dobře, ale přece jenom jsem tak trochu doufal, že když budeme od sebe, že bude pociťovat stejný smutek jako já. Vím, bylo to sobecké, ale ten pocit, byť malý, tam přetrvával. Celkem jsme se u jejího vzpomínání nasmáli.

„Doriane? Je Sam v pořádku?“ Její otázka mě zaskočila. Netušil jsem na co narážím. Nechápavě jsem pozvedl obočí.

„Víš jestli stále vidí budoucnost.“ Budoucnost. To bylo to, co Sam poslední dobou trápilo nejvíc. Bolelo mě to, jak trpěla. Byla na sebe tak nesmyslně naštvaná. Nemohla za to. Od posledního setkání se Scarem už neviděla nic. Scaro ji dokonale blokoval. Pocit zoufalství, který Sam pociťovala, se mísil s pocitem zbytečnosti. Byl to další důvod, proč jsem Scara nenáviděl.

„Proč se ptáš?“ Nebyl jsem si jistý, jestli jí to mám říct. Jenom bych jí tím více zneklidnil.

„Tak vidí nebo nevidí…“ byla tak neodbytná. Zvolil jsem raději kompromis.

„Myslím, že právě v tuto chvíli asi ne.“

„Nechápu, jak to myslíš, že nevidí? Mohl bys mi to vysvětlit prosím?“

„A mohla bys mi říct, proč to tak moc potřebuješ vědět?“ Jak na tu otázku vlastně přišla? Stalo se snad něco?

„Já jenom, že kdyby viděla, věděla by o mém setkání na pláži….“ postavila se a shlížela na mě. Setkání na pláži? Jaké setkání na pláži. Sam ani Noel mi nic nehlásili. Popravdě, už to byly 2 dny, kdy jsem od nich neměl žádnou zprávu. Začínalo mě to znepokojovat a teď ještě nějaké setkání na pláži. S kým?

„O jaké setkání to mluvíš?“

„Mluvím o setkání  s Chiarou…“ když jsem zaslechl její jméno, mým tělem projel záchvěv hněvu. Svaly se mi samovolně napnuly, jako by očekávaly útok. Chiara zašla moc daleko. Snažil jsem zkrotit svůj hněv tak, abych nevyděsil Bellu, ale netuším, nakolik se mi to podařilo.  Ztuhle jsem se postavil a zhluboka se nadechl.

„Ty jsi se setkala s Chiarou a říkáš mi to až teď?“ Neměla to být první věc, kterou mi měla říct? A kde byla Sam s Noelem? Neměli ji chránit? Něco bylo špatně.

„Ano setkala a vedla celkem zajímavé řeči. Například, že ty a ona-“ no tak to už bylo moc, Chiara zacházela do krajních mezí. Doufal jsem, že jí Bella nevěřila,  prudce sevřel jsem jí obličej ve svých dlaních.

„Nevěř jí ani jediné slovo. Nikdy jsem s Chiarou nic neměl.“ Neměl, i když se nedala popřít její ustavičná snaha a kdysi dávno téměř vítězství…..

„Nikdy nic? Prosím Doriane. Jsem odhodlaná obětovat svůj život pro tvůj svět. Nemyslíš, že si zasloužím vědět pravdu?“

„Bello, s Chiarou jsem opravdu nikdy nic neměl.“ Ale viselo nad námi to ALE…

Zmučeně se mi zadívala do očí. Čekal jsem na její rozhodnutí. Nechtěl jsem, aby  měla Chiařina lživá slova takovou váhu. Mrzelo mě, že nad tím Bella byť jenom uvažovala. Znamenalo to, že mi tak úplně nedůvěřuje.

„Věříš mi prosím Bello?“ Vypadalo to, jako by nad něčím hodně přemýšlela. Opět jsem měl silné nutkání nahlédnout ji do mysli.

„Ano. Věřím ti. Miluji tě.“ Pronesla úlevná slova a začala mě líbat. Mé překvapení nahradila touha. Bylo to tak silné. Všechny ty pocity.

Potom jsem si sedli opět do sena. Chtěl jsem ji nějak rozptýlil. Začal jsem jí vyprávět další příběhy, ale jednou části mé mysli jsem musel přemýšlet nad Noelem a Sam. Něco se dělo. Něco, co se mi nebude líbit. Jenom jsem doufal, že jsou mí dva nejbližší přátelé v pořádku.

Moje přání však nebylo vyslyšeno. Po příchodu domů, jsem měl na dveřích čepelí přichycen vzkaz.

Milý Doriane,

neber tento vzkaz jako vydírání. Je to pozvání na jedno soukromé a velmi přátelské setkání.  Noel i půvabná Samantha přijali mou nabídku na krátkou návštěvu v mém domě. Neměj obavy, o jejich pohodlí je postaráno. Jsou přeci mými hosty. Byl bych ale rád, kdybys se zúčastnil této sešlosti a dal mi tak možnost s Tebou znovu prodiskutovat nabídku, kterou jsem Ti již jednou učinil a kterou jsi, k mému nemalému zklamání, tak lehkovážně odmítl. Jsem ale více než ochoten, Ti poskytnout ještě jednu možnost.

Dostav se zítra v 22h do mého domu.

Budu se těšit na naše opětné shledání.

Scaro

Výhrůžka, která jasně zněla z každého slova, mě pevně přikovala k zemi. Teď mi chyběla Noelova zkušenost z boje. Věděl by, co dělat.

Tak se zdálo, že svůj bojový plán budu muset začít realizovat dříve, než jsem si myslel a bez jeho pomoci.

„Lucasi? Myslím, že je čas. Sejdeme se na smluveném místě. Asi tak za hodinu.“ Jeho souhlas byl jistotou. Nevěděl jsem, čím to je, ale věřil jsem mu. Byl to jakýsi intuitivní pocit.

Když jsem doběhl k Belle, ještě naštěstí svítila. Vyhoupl jsem se na parapet. Zaťukal jsem na okenní tabuli. Zděšení v jejích očích mě zabolelo. Nechtěl jsem ji vylekat. Přešla opatrně k oknu. Radost a překvapení v jejích očích, když mě spatřila, mě pohladila po duši.

Otevřela okno a já vklouzl dovnitř.

„Doriane, co tady děláš?“ Mohl jsem jí to říct? Zasloužila si upřímnost. Ale nechtěl jsem, aby se trápila. Měl jsem už ale dost těch lží a polopravd.  I tak toho bylo spousta, co jsem ji zamlčel.

„Noel a Samantha ……myslím, že potřebují mou pomoc.“

Vyšla jsem z koupelny a chystala se jít spát, když jsem uslyšela jemné zaťukání na okno. Vyděšeně jsem nadskočila. Ne, to snad ne. Klid….útočník by přece neklepal. Došla jsem opatrně k oknu. Byl to Dorian. Na tváři se mu usadil velmi vážný bolestivý výraz. Nepříjemný pocit kolem žaludku ještě zintenzivněl.

Otevřela jsem a on vklouzl dovnitř.

„Doriane, co tady děláš?“ Nelíbil se mi jeho výraz. Přemýšlel, co všechno mi může říct. Stále mezi námi nepanovala naprostá důvěra. Bylo to smutné.

„Noel a Samantha….myslím, že potřebují mou pomoc.“ Starost a strach, kterými byl naplněn jeho hlas mě přinutil si sednout.

„Co se stalo?“ prosím, ať se Sam v pořádku. Nesnesla bych, kdy se jí něco stalo.

„Nejsem si tím úplně jistý. Myslím ale, že zatím jim nic není. Přišel jsem Tě ale o něco pořádat. Je to velmi důležité.“ Napjatě se na mě zadíval.

„Počkej, jenom se převléknu a můžeme jít.“ Počítala jsem s tím, že potřebuje mou pomoc, zarazilo mě však jeho zavrčení.

Překvapeně jsem se na něj zahleděla. Tvářil se jako opravdový upír. Byl nesmírně rozzuřený.

„Bello, to nemyslíš vážně. Nikam nepůjdeš. Nechci mít strach ještě i o tebe. A to je právě to, o co jsem tě chtěl požádat….abys nevycházela z domu a hlavně nechodila do lesa…..“ zaváhal, chtěla jsem využít jeho zaváhání a začít se hádat. Nikdo mi nebude rozkazovat, co mám dělat. Dorian věděl přesně jak se cítím, prosebně se na mě zadíval. Jeho další věta mi však vzala vítr z plachet „….Noel a Sam jsou u Scara…..musím se pokusit je osvobodit…..prosím Bells, pochop mě…..miluju Tě a nesnesl bych pomyšlení, že tě vědomě vystavuju nebezpečí….“ vztek ho přešel, zůstala jenom starost.

„Na to už je trochu pozdě nemyslíš? Mám pocit, že jsem v nebezpečí, co jsem se s tebou setkala.“ Chtěl něco namítnout, ale nedala jsem mu šanci. „Ne, není to výčitka, jenom si prosím uvědom, že tady zůstanu bez ochrany, pokud mě tu necháš samotnou. Když budu s tebou, nebezpečí mi sice taky hrozí, ale pořád budeme oba klidnější a hlavně, ty mě budeš mít pořád na očích.“ pokoušela jsem se apelovat na jeho logiku. Oba jsme si uvědomovali, že je v tom kus pravdy, ale také to, že bude muset dávat pozor i na mě. Tím se zvyšuje nebezpečí i pro něj. Nechtěla jsem však zůstat doma a jenom se užírat, jestli se mu něco nestalo, jestli přišel včas, jestli je zachránil.

Už jsem věděla jaké to je, zůstat sama jenom se svými myšlenkami.

„A jak to chceš vysvětlit rodičům, že na pár dní zmizíš?“ Věděl, že na tohle jsem nepomyslela. Rychle jsem proto hledala protiargument.

„Dobře, tak jim jednoduše oznámím, že jedu na pár dní ke kamarádce.“ Pomaličku jsem začínala cítit, že jeho postoj se mění. Cítila jsem vítězství.

„Ne Bello, to přece nejde. Nemůžeš po mě chtít, abych riskoval tvůj život. Uvědomuješ si, jak je to nebezpečné?“

„A uvědomuješ si ty, jak je nebezpečné mě tu nechat samotnou? A co mí rodiče, co když si pro mě přijdou a je při tom zabijí? Doriane jdu s tebou a nebudu se o tom s tebou už víc bavit.“ Sama jsem netušila, kde se ve mně bere ta odvaha. Měla jsem strach, ale přesto jsem věděla, že to co dělám, je to co bych měla udělat, že je to tak správně.

Chtěli přeci mě, měla bych mít možnost za sebe bojovat ne?

„Dobře, takže zítra buď ve 2 hodiny v lese. Vyzvednu tě. Sbal si nějaké teplejší tmavé oblečení.“ Nebylo ode mě fér, že jsem hrála na strunu jeho strachu o mě, ale musela jsem jít s ním. Překvapilo mě, jak rychle se poddal. Jenom jsem doufala, že Dorian mě tu nenechá. Že neodejde beze mě.

Rozloučili jsme se.

V noci jsem měla opět jeden ze svých prapodivných snů.

Stála jsem v temné uličce a hleděla na temný obrys přede mnou. Musel to být upír, protože nebylo slyšet pohyb, a přesto se ta bytost přibližovala. Nepociťovala jsem však strach. Jenom jsem oddaně čekala. Náhle jsem však vycítila přítomnost někoho dalšího za sebou. Chtěla jsem se otočit, ale nemohla jsem. Ten pocit, že stojí někdo za vámi, a vy se nemůžete otočit, byl k zešílení. Nebraň se tomu. Nic ti nehrozí. Opět ten hlas v mé hlavě. Nevědomky jsem ustoupila stranou a kolem mě proběhla bytost celá v černém. Měla na hlavě kápi a za ní vlál dlouhý plášť. Nemohla jsem tedy určit, jestli je to žena či muž nižšího vzrůstu. Ztuhlost polevila a já se mohla otočit. Za mnou se odehrával boj myslí. Upír, který stál za mnou, zlostně zavrčel, ale nepatrně naznačil úklonu a zmizel ve tmě. Bytost v kápi se bokem natočila ke mně. Jdi, Dorian tě potřebuje. Dorian mě potřebuje. Nastalo úplné temno, jako když se na konci promítání zatáhne opona. Co mám dělat?

Probrala jsem se časně ráno. Východ světlal, vypadalo to na krásně slunečný den. Ze svého snu jsem měla smíšené pocity. Kdo byla ta bytost v kápi? Byla majitelem hlasu, který mě chránil? A jak můžu Dorianovi pomoc?

Sama jsem netušila, jak brzy se alespoň na některé z otázek dozvím odpovědi.

16.

Sama jsem si nebyla jista, jestli je až tak úplně dobrý nápad chtít jít s Dorianem. Věděla jsem, že pro něj budu jenom přítěží, že se nebude plně soustředit. Měla jsem ale strach zůstat tu sama a nevědět nic o těch, které jsem měla tak ráda. Bylo až s podivem, za jak krátkou dobu vám může někdo přirůst k srdci.

„Bello…..jsi tady dřív.“ Dorian ke mně přicházel a na tváři měl zmučený výraz. Nelíbilo se mu, co po něm chci. Za ním se objevil další upír. Neznala jsem ho, ale výraz jeho obličeje byl jasně čitelný. Pohrdal mnou a přitom v tom byl zvláštní odstín úcty.

„Bello, dovol abych Ti představil Lucase. Bude se naší mise účastnit.“ Lucas naznačil nepatrnou úklonu mým směrem. Sama jsem z něj měla smíšené pocity. Bylo tam něco co mi na něm vadilo a přesto jsem neměla pocit, že bych mu neměla věřit.

„Dříve ale, než vyrazíme, jsem se rozhodl, že tě naučím alespoň základy obrany.  Je nutné, abys se uměla sama bránit.“ Budu se učit bojové chvaty?

Souhlasila jsem s Dorianem. Nakonec to nebylo tak strašné, jak jsem si to představovala. Všechny prvky byly spíše zaměřené na taktiku než přímou fyzickou sílu. Dorian byl dobrým učitelem, takže když jsme k večeru vyjížděli, měla jsem pocit, že bych se dokázala ubránit.

„Bells….vzbuď se…“ jeho sametový hlas ke mně doléhal z velké dálky. Cítila jsem, jak mě opatrně vzal do svého pevného náručí. Zabořila jsem nos do jeho košile. Mysl se okamžitě zaplnila jeho omamnou vůní.

„Lio,  víš co máš dělat…“ jeho slova mi nedávala moc smysl. A kdo byla Lia?

Neměla jsem sílu, ani chuť se probrat.

S trhnutím jsem se posadila na posteli. Instinktivně jsem vycítila něčí přítomnost.

„Neboj Bello. Jsi v bezpečí, pokud to tak můžu říct.“ Překrásný hlas se linul z rohu pokoje. Našla jsem světlo a rozsvítila. V rohu pokoje seděla okouzlující bytost. Měřila si mě pohledem. Nevěděla co by ode mě mohla čekat. Nebo možná jenom odhadovala moje možnosti.

„Kde to jsem a kde je Dorian?  Kdo vlastně jsi?“ Vyvolala jsem u ní pobavený smích. No bezva. Už se mi zase daří bavit upíry.

„Jsi v hotelovém pokoji a já jsem Dorainova sestra Lia. Dorian …..“ věděla jsem, kde přesně je Dorian. Nechal mě tu. Slíbil mi, že mě vezme sebou a nechal mě v zamčeném hotelovém pokoji s dozorem. Proč se vlastně namáhal s výcvikem. V Liiných očích zajiskřilo. Ale samozřejmě, potřeboval mě unavit. Vůbec neměl v plánu mě sebou vzít. Opravdu bych pro něj byla takovou přítěží? Proč musím vždycky zůstávat stranou. Vždyť se vše děje kvůli mně.

„Dorian tě miluje, má o tebe jenom strach.“ Podívala jsem se na ni. Má strach, protože mě miluje, nebo má strach, aby nepřišel o tu, která spasí jeho svět?

„Jak tohle můžeš říct? Dorian tě opravdu miluje, ani nevíš jak moc trpí tím, že tě vystavuje takovému nebezpečí a že jsi to právě ty, kdo je tou vyvolenou.“

„Ty mi čteš myšlenky….“ nelíbilo se mi to. U Doriana jsem si již zvykla se nehlídat. Kdyby to bylo možné, tak bych přísahala, že se na tváři Lii objevil ruměnec.

„Omlouvám se. Dorian mi přikázal, že tě mám blokovat, ale nejsem v tom moc dobrá.“

Nejistě jsem se na ni zahleděla. Byla jsem naštvaná, ale ona za to nemohla.

„Jak je to dlouho co Dorian odešel?“

„Myslím, že odešel kolem půl 10, takže to jsou už tak 4 hodiny.“ Panebože, to jsem spala tak dlouho?

„V kolik myslíš, že se vrátí?“ Doufala jsem, že bude Lia vědět, kdy se vrátí.

„Netuším, ale snad jim to nebude trvat dlouho. Myslím, že by se mohli tak do hodinky vrátit.“ Až za hodinu? Můj vztek se mísil s obavou o ně. Proč mi to udělal? Proč mě tu nechal?

Lia se nadechovala k odpovědi, ale naštěstí se včas vzpamatovala. Skvělé. Nemám žádné soukromí.

Seděly jsme v jednom pokoji a každá měla hlavu plnou svých myšlenek. Mno….myslím, že Lia i těch mých. Zkusmo jsem se pokoušela zjistit nějaké informace o jejím bratrovi, ale nebyla právě moc sdílná. Nejspíš další z příkazů Doriana. Štval mě čím dál víc.

Teda ten až se vrátí a bude v pořádku, tak si vyslechne. Ten se bude divit. Měla jsem připravenou řeč, i když mi bylo stejně jasné, že když na to dojde, tak si nevzpomenu ani na polovinu.

Musela jsem usnout, protože mě probralo prudké zatřesení ramenem.

„Bells vstávej. Dorianovi se muselo něco stát.“ Byla jsem okamžitě čilá.

„Jak to víš?“ Kolik je hodin?

„Jsou čtyři ráno. A vím to proto, že jsem na svého bratra naladěná. Prostě cítím, že se něco stalo. Rychle, musíme mu na pomoc.“

Vyběhly jsme z hotelového pokoje. Tedy já vyběhla a Lia už byla dávno pryč. Nádhera. Proč se taky nepohybuju rychleji?

Když jsem vyběhla před hotel, Lia se pro mě právě vracela.

„Promiň, nedošlo mi, že jsi jenom člověk.“ Znělo to strašně. Jsi jenom člověk. Ale nemohla jsem jí to mít za zlé. Byla jsem přece jenom jenom její potrava.

„Ne na tohle teď prosím nemysli. Jdeme.“ Kousek za hotelem si mě přehodila přes rameno na svá záda. Ulice byly prapodivně pusté. Ve kterém městečku jsme to vlastně byly?

Zastavily jsme se v temné uličce. Netušila jsem, co tady chce Lia dělat.

„Zůstaň tady. Nehýbej se.“ Opatrně se přikrčila ke zdi a vydala se kupředu. Já jsem jenom otupěle stála a oddaně jsem čekala co se bude dít. A najednou jsem měla silný pocit deja vu. Vzpomněla jsem si na svůj sen.

Stejně jako v něm, jsem si byla náhle jistá přítomností dalšího upíra za sebou. Ztuhle jsem se pokusila otočit a čelit mu. Nemohla jsem. Proč to nešlo?

Nebraň se tomu. Nic ti nehrozí. Opět ten hlas. Teď už jsem ale mohla jasně říct, čí ten hlas byl a překvapením se mi rozšířily oči. Ustoupila jsem stranou a kolem mě proběhla Lia. Zastavila se těsně před nezvaným společníkem. Byla o mnoho menší než on, a přesto ho přinutila, aby se nepatrně uklonil a se zlostným zavrčením zmizel v temnotě noci.

Jdi, Dorian tě potřebuje. Nejistě jsem se na ni zadívala. Kam mám jít? Lia si mě však jenom vyhoupla na záda a rozeběhla se do vedlejší ulice. Tam v úplném rohu se krčila tři těla.

Seskočila jsem Lii z ramen a zbytek doutíkala po svých. Dorian ležel bezvládně na chladné zemi. Vedle něj se z posledních sil opíral Noel, který ve svém náručí konejšil Sam. Vypadali všichni zuboženě.

Dopadla jsem na zem vedle Doriana. Všechna má zlost rázem pominula, když jsem ho viděla. Nezdál se, že je ještě živý. Zoufale jsem se ohlédla na Liu.

Co mám dělat? Lia se na mě zahleděla a nepatrně odklonila hlavu. Nech ho se napít. Nech ho se napít? Myslí tím to, co si myslím já?

Lia jenom němě přikývla. Nemohla jsem zabránit své reakci. Splašeně se mi rozeběhlo srdce. Jsem snad jako chodící krevní banka? Proto mě potřeboval? Ale na druhou stranu, když to neudělám, tak je možnost, že zemře. CO teď?

Věděla jsem, že se musím rozhodnout rychle. Jedna má část to brala jako nutnost, ale ve druhé se projevil pud sebezáchovy. Touha kořisti utéct před svým lovcem.

„Bells……kdybych to mohla udělat jinak, věř mi, že bych se o to pokusila….je to můj bratr. Ale já bohužel o ničem jiném nevím. A proto bych byla ráda, kdybys to udělala ty…..“ Dorian by to tak chtěl.

Zadívala jsem se do jeho zničeného obličeje. I přesto přese všechno vypadal jako padlý anděl. Panebože, nad čím to tady přemýšlím? Ale vážně….uděláš to? Uvědomuješ si, co po sobě chceš? A uvědomuješ si, co se stane, když to neuděláš?

No co, tak mu chytí jiného člověka. V tu chvíli jsem se za sebe zastyděla. To jsem přece nemohla udělat. Hodit to na někoho jiného. To není fér. Já mám alespoň možnost volby.

Položila jsem si něžně jeho hlavu do klína. Jeho chlad mi naháněl hrůzu. Vážně vypadal, že je již na onom světě.

„Dobře, jak to mám udělat?“ Rozhodla jsem se. Byl to ovšem hodně divný pocit.

Lia mi podala nůž. Vyděšeně jsem se podívala na jeho ostrou čepel. Vážně to tak chceš? Liiným obličejem proběhla bolest. Byla tichým svědkem mého vnitřního boje.

Uchopila jsem chladnou rukojeť do ruky. Nejistě jsem se zadívala na své tělo, hledala jsem nejlepší místo. Nakonec jsem přiložila ostrou hranu nože do dlaně a přitlačila. Mým tělem projela ostrá bolest. Tři upíři vedle mě se napjali. Lia se jenom omluvně usmála a vzdálila se. Noel pevněji sevřel Sam a zadíval se mi do očí. Byla v nich vděčnost. Bál se o Doriana.

V okamžiku, kdy první kapičky dopadly do jeho úst, jsem pocítila jemný pohyb. Dorian se instinktivně přisál k mé dlani. Byl to hodně zvláštní pocit. Bylo až bizarní sledovat celou situaci.

A pak se mi všechno slilo. Dorian se ztuhle obrátil a zadíval se mi do očí. Bylo na něm vidět, že mu každý pohyb působí bolest.

„Promiň.“ Zachrčel. Zaklonil mi hlavu a já ucítila ostrou bolest na krku, způsobenou jeho zuby. Začal hltavě polykat mou krev. Mým tělem projelo zvláštní elektrizující napětí. S každým jeho polknutím jsem cítila, že mě opouští životní teplo, ale zároveň mi to přišlo tak neskutečně intimní. Jako bych se díky tomu stávala jeho součástí. Děsily mě mé vlastní myšlenky.

„Doriane dost. Zastav se.“ Zdálky jsem zaslechla Liin hlas. Začala jsem se propadat do náruče temna.

17.

Probrala jsem se s pocitem kocoviny. Třeštila mě hlava a byla jsem celkově unavená. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, že jsem v Dorianově pokoji. Opatrně jsem se posadila. Nepamatovala jsem si, že bych sem došla. Vlastně poslední co jsem si mlhavě vybavovala, byla ostrá bolest na krku.

Bezděčně jsem zabloudila prsty do míst, kde jsem cítila kousnutí. Rozhlédla jsem se po pokoji. Vše tu vypadalo tak, jako když jsem tu byla naposledy. Nejistě jsem se pokusila vstát. Zamotala se mi ale hlava a já sebou práskla zpět na pohovku.

Lio? Jsi tu někde?

Jako na povel se pootevřely dveře a v nich se objevil Liin půvabný obličej.

Bello? Její hlas byl naplněn úzkostí. Stalo se snad ještě něco dalšího?

Neboj. Vše je v pořádku. Tedy snad. Jak se cítíš?

„Upřímně? Jako po flámu. Kde je Dorian?“ Doufala jsem, že bude to první, co uvidím, když se proberu. Chtěla jsem jistotu, že vše co jsem udělala, mělo smysl.

„Dorian je někde venku.“ Nejistě se na mě usmála. „Co jsme tě přinesli, tak nevstoupil dovnitř.“ Lia uhnula před mým pohledem.

„Co tím myslíš? A jak dlouho jsem byla vlastně mimo?“

„Dneska je to druhý den….“ cítila jsem, že věta není dokončená, ale Lia nevypadala, že by se měla k další řeči.

Vstala jsem a rozhodla se, že najdu Doriana. Takhle to už dál nešlo. Bylo toho příliš, co bychom si měli říct. Už jsem téměř zapomněla, že jsem na něj byla naštvaná kvůli tomu, že mě nevzal sebou. V tuto chvíli jsem tomu byla ale docela ráda. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se musel starat ještě i o mě. Pravděpodobně bychom to nepřežili nikdo.

Prošla jsem kolem Lii. Nezadržela mě, jak jsem původně myslela. Vůbec se chovala zvláštně. Z něčeho byla nešťastná, a nebo možná zoufalá, těžko říct.

Čekala jsem, že Doriana najdu venku před domem, ale nikde jsem ho nezahlédla. To mu na mě ani trochu nezáleželo? Nezajímal se o to, jestli jsem v pořádku?

„Doriane?“ nemusela jsem křičet, věděla jsem, že mě uslyší. „Doriane….kde jsi?“ Stále žádná známka toho, že by byl někde blízko mě. Zase mě nechal samotnou.

„Bells….myslím, že potřebuje trochu času se s tím vyrovnat.“ Nadskočila jsem, když vedle mě Sam promluvila. Pohlédla jsem na ni a vrhla se jí do náruče. Byla jsem tak ráda, že je v pořádku, že se jí nic nestalo. Sam mě jenom překvapeně, ale i přesto pevně sevřela ve svém objetí. Pak mi ale nedalo se nezeptat. Proč potřebuje čas?

„Jak jsi myslela to, že potřebuje čas se s tím vyrovnat? Vyrovnat se s čím?“ zamumlala jsem ji do ramene.

Sam se trochu odtáhla, aby mi viděla do obličeje.

„Víš ono ti to asi nepřijde, což mě udivuje, ale my pořád zůstáváme upíry, kteří se živí lidskou krví. Uvědomuješ si, že Dorian se nakrmil tebou?“ Vycítila jsem, že tvrdost jejích slov byla záměrná. Měla jsem si připustit, že muž, kterého miluju, zůstává stále mým potenciálním lovcem.

„Ano, pamatuju si, co se stalo, ale přesto toho nelituji. Vyčítala bych si jedině to, že bych to neudělala. Vždyť jsem mu tím zachránila život.“ Zní to přinejmenším divně, ale riskla bych to znova.

„To jistě. A věř mi, Dorian si uvědomuje, zač je ti vděčný, ale také se musí odolávat….potlačit svou přirozenost…“ čekala, že mi dojde něco zásadního. Nic mě ovšem nenapadalo.

„Bello, už ví, jak chutnáš a také ví, jak snadné je pro něj se jenom naklonit a dosáhnout toho, po čem touží.“ Docházel mi význam jejích slov. Takže Dorian je teď někde naprosto sám a snaží se ovládnout svou touhu po mé krvi.

„Věřím mu. Možná víc, než on sám sobě.“ Zašeptala jsem. V hloubi srdce jsem o tom byla pevně přesvědčená.

„Bells….my všichni se musíme hodně ovládat při kontaktu s lidmi. Někdy se sice zdá, že je to již přirozené, že si to ani neuvědomujeme a nevadí nám blízkost lidí, ale pro Doriana je to teď o tolik těžší, když již ví, jaká je tvá krev.“

Jenom jsem jí němě přikývla. Sedly jsme si na houpačku a obě jsme měly plnou hlavu myšlenek.

Bello? Dorian trpí i tím, že má strach. Nechce si to přiznat, ale bojí se odmítnutí. Liin hlas se mi rozezněl hlavou.

Odmítnutí? To si vážně myslí, že jsem se mu odevzdala jenom proto, abych ho nakonec opustila?

Ano. Byla si tím jista. Zabolelo mě to, že nad tím Dorian byť jenom přemýšlí.

Lio….mohla bys mi prosím říct, kde je tvůj bratr? Myslím, že si toho máme hodně co říct.

Myslím, že bude na vašem místě. Jak to, že mě to nenapadlo samotnou? Děkuji.

„Sam….mohla bys mě prosím vzít k tomu krmelci u nás v lese?“

Zdálo se mi to, nebo byla skutečně překvapená…?

„Ale……jistě.“ Neptala jsem se, co mělo znamenat to zaváhání. Přehoupla si mě přes rameno a rozběhly jsme se k cíli.

Pohled, který se mi naskytl, když jsme doběhly až ke krmelci, mě málem srazil na kolena. Krčil se v seně a měl prapodivný skelný pohled. Jako by si ani neuvědomoval naši přítomnost.

Nejistě jsem postoupila až k němu. Nelíbilo se mi, jak trpěl. Mučil mě jenom pohled na něj. Sam se na mě nejistě podívala. Naznačila jsem jí, že to zvládnu, že se nemusí o mě bát. Co se má stát, se stane. Milovala jsem ho a věřila jsem v jeho lásku ke mně. Sam nám tedy poskytla, byť neochotně, soukromí.

Klekla jsem si před něj a nejistě k němu natáhla ruku. Stále strnule setrvával ve stejné pozici. Pohladila jsem ho po tváři. Nevím, co jsem čekala. Byl po těžkém boji a to teď ještě musí vyhrát svůj osobní vnitřní souboj. Věděla jsem, že mu sama sebou moc nepomáhám, a i přesto jsem se k němu naklonila a políbila ho na ledové rty.

Mírně se zachvěl. Alespoň nějaká reakce.

„Doriane….miluju tě.“ Věnoval mi netečný pohled. Co to s ním je? V očích se mi začaly hromadit slzy. Rychle jsem se je pokoušela zahnat, ale nakonec se mi to stejně nepodařilo. Po tvářích mi stékaly slané pramínky.

„Lásko, prosím……promluv na mě. Nechci o tebe přijít.“ Trhla jsem sebou, když konečně promluvil.

„Jsem zrůda…..neměla bys tady se mnou být….sám netuším, jak moc se dokážu ovládat.“ Jeho hrubý hlas mě zamrazil. Slova, která použil, se mi zaryla do srdce.

„Doriane, jak o sobě můžeš prohlásit, že jsi zrůda? Nedovolím ti o sobě takhle přemýšlet. Kdybys byl to, co mi tu tvrdíš, tak bych tady teď neseděla. Už bych byla mrtvá.“ Zdálo se, že bolest, kterou jsem svými slovy u něj vyvolala, ho donutila procitnout.

Najednou jsem našla v jeho pohledu toho starého Doriana, kterého jsem tak milovala. Trhavě se nadechl. Zdálo se, že se mu zaleskly oči. Můžou vlastně upíři plakat?

„Ne ty mě nechápeš. Mohl jsem tě zabít a stále ještě můžu….“ ostrost jeho hlasu mi připomínala chladné ostří v mé dlani.

„Ale neudělal jsi to. Ani předtím a ani teď…..Doriane miluji tě a věřím ti.“ Přerušila jsem ho. Nechtěla jsem si připustit zoufalství, které naráželo ve vlnách na mou mysl. Odvrátil se ode mě.

„Neměla bys. Nevěřím ani sám sobě.“ Zase se začal stahovat do svého nitra. To jsem nemohla připustit. Impulsivně jsem vyskočila a prudce ho sevřela ve svém náručí. Nesnesla jsem, když takhle trpěl.

„Doriane…..“ políbila jsem ho na jeho studené rty. Na rty, za kterými se skrývaly ostré zuby. Na krku jsem ucítila cuknutí v místě, kde jsem tušila otisk jeho kousnutí. Chvíli trvalo, než moje polibky začal opětovat, ale v okamžiku, kdy se tak stalo jsem věděla, že jsem vyhrála. Mělo to tak být. Vlastně jsme spolu právě vyhráli více než jeden souboj.

Když se pak ode mě Dorian nepatrně odtáhl, smutek v jeho očích mi opět zamlžil pohled.

„Lásko, prosím….nic ti nevyčítám. Sama jsem se dobrovolně rozhodla. Ty…“ nenechal mě domluvit.

„Ano já. Já jsem to byl, kdo zklamal. Zklamal jsem jak tebe, tak především  sebe. Zapřisáhl jsem sám sebe, že se toto nikdy nesmí stát. A málem jsem kvůli sobě přišel o to nejcennější ve svém životě.“ Opět svěsil ramena. Vypadalo to, že je skálopevně přesvědčen o své vině.

I přes jemný odpor, který jsem najednou z jeho strany cítila, jsem ho objala vší silou, které jsem byla schopná. Políbila jsem ho do vlasů.

„Víš, že jsem byla odhodlána se s tebou hádat, že jsi mě nechal samotnou s Liou?“ Zašeptala jsem do ticha.

Dorian se jen nepatrně napjal. Musela jsem se hodně soustředit, abych slyšela jeho odpověď.

„S Liou ti prakticky nic nehrozilo. Je to po mě jediný další upír, se kterým jsi v téměř dokonalém bezpečí.“ Za jeho slovy byl cítit skrytý význam, o který se však Dorian se mnou nehodlal podělit.

„Bude to teď takhle pořád? Vždycky, když budeš se mnou, budeš se tak napjatě hlídat?“ Nenáviděla jsem byť jen myšlenku na to, že by se měl vztah mezi námi ochladit. Nesnesla bych to.

„Upřímně……myslel jsem, že to bude horší, ale vždy, když si vzpomenu, jak moc blízko jsi byla smrti mou vinou….“ ještě pevněji jsme se k sobě stočili „….je to silná motivace vydržet…“ vydržet se nenasytit. Tato slova podivně visela nad námi a přesto mě neděsila. Byla jsem snad blázen? Možná. Ale rozhodně šťastný blázen.

Když jsme si vše vyříkali, vrátili jsme se zpět k němu domů. Přijetí, kterého se nám dostalo, bylo až zarážející. Lia i Sam se zjevně rozhodly mě umačkat nadšením, že je zase vše tak jak má být a Noel mi věnoval nesmírně vděčný pohled. Všude byla cítit pohoda.

Strávila jsem příjemné odpoledne v jejich společnosti. Sam s Liou se pokoušely mi připravit nějaké lidské jídlo, ale dalo by se říct, že to skončilo pouze u té snahy. Ale v kuchyni jsme spolu strávily pár příjemných hodin.

Zavolala jsem našim, že jsem v pořádku, aby o mě neměli starost. Mamka měla zvláštní tón v hlase. Vypadalo to, že ji něco trápilo a já doufala, že to nebude nic vážného. Už i tak jsem měla kolem sebe dost zmatek.

K večeru jsem si na chvíli zdřímla v Dorianově pokoji. Zjistila jsem, že jeho pohovka byla mnohem více pohodlná, než se na první pohled zdálo. Probudil mě až jemný dotyk rtů.

„Vstávej Šípková Růženko. Něco bych ti chtěl ukázat.“ Milovala jsem jeho sametový hlas. A ochotně jsem se plně ponořila do hloubky temně zelených očí. Byl jako můj osobní anděl.

Nechtělo se mi vstávat, ale nakonec jsem byla něžně přesvědčena. To, co mi chtěl ukázat, mi vyrazilo dech. Obývací pokoj byl nádherně upraven. Uprostřed stál stůl se sněhově bílým ubrusem. Na něm byly zapálené svíčky a šampaňské se skleničkami. Stolu vévodila váza z broušeného skla s obrovskou kyticí bílých růží. V pozadí hrála tichá hudba.

Můj anděl se přede mnou uklonil a nabídl mi své rámě. Stále ještě překvapená jsem jej přijala a nechala se dovést až ke stolu. Posadila jsem se a čekala co se bude dít dál. Dorian otevřel víno a nalil nám do skleniček na vysokých stopkách. Vše působilo tak romanticky. Jako scéna z filmu.

Podal mi mou skleničku a posadil se naproti mně. Byla jsem v mžiku lapena jeho pohledem. Byl jako magnet. Odráželo se v něm světlo svíček. Působil až magicky.

„Miluji tě Bello. Nezasloužím si někoho jako jsi ty. Jsem ale nesmírně šťastný, že mě chceš i přesto všechno. Od doby, kdy jsem ti vstoupil do života, mi přijde, že jsi v neustálém nebezpečí. Teď dokonce ve větším, než kdy dřív. Ale ty nemáš strach a jsi tady teď se mnou. Obdivuji tě a miluji tě tím ještě víc….pokud je to ještě možné a vím jistě, že se to nikdy nezmění….i přese všechno, co nás spolu ještě čeká“ jeho slova byla protkána vlákny lásky.

„Miluji tě.“ Zazněla moje tichá odpověď. Nebylo nutné říkat cokoliv jiného.

Bylo nám spolu nádherně. Vypadlo to, že nám zbytek upíří společnosti poskytlo soukromí.

„Zatančíme si?“ Když Dorian pronesl tato slova, trochu jsem se lekla. Neumím moc tančit. Tedy né že bych byla dřevo, ale chyběla mi ta trocha praxe.

Nakonec byl můj strach neopodstatněný. Dorian byl dokonalý naprosto ve všem, co dělal. V jeho náručí jsem podléhala dojmu, že bych zvládla odtančit snad cokoliv. Další pocit, který začal procházet mým tělem, byla touha. Tak zrádná a přitom tak pochopitelná.

Touha po Dorianovi. Tento pocit ve mně vzrůstal už delší dobu. Teď, po tom, co jsme prošli tolik emotivní zkušeností, bylo vše daleko silnější. To, že je na tom Dorian stejně, jsem postupně zjišťovala během tance. Pomalu jsme zpomalovali v našich pohybech tak, že jsme nakonec byli zcela mimo rytmus. Zahleděla jsem se do jeho touhou potemnělých očí. Cítila jsem jeho ruku, jak mě něžně hladí po zádech a pomalu sjíždí níž. Druhou rukou si mě přitáhl blíže k polibku. Nehodlala jsem zůstat pozadu. Přejela jsem mu rukama přes ramena a začala zkoumat svaly na jeho zádech. Musela jsem uznat, že byl krásným mužským.

Naše těla si podvědomě vycházela vstříc. Jako by byla nastavena na stejnou vlnu. Z našeho líbaní se mi podlamovala kolena a kdybych se tak pevně Doriana nedržela, svalila bych se na zem. Dorianovy dotyky postupně nabraly na intenzitě. Opět  jsme se začali pomalu pohybovat do rytmu smyslné hudby. Jeho ruce mi sjely na zadeček a já tak mohla zřetelně cítit jeho touhu po mě.

Zkušenosti toho typu mi chyběly, ale i tak jsem tušila, po čem toužím. Dorian mě opět začal líbat, ale u mých rtů se zdržel jenom chvíli. Jeho studené rty si začaly razit cestičku po mé rozpálené kůži směrem ke krku. Když mě na něj jemně políbil a něžně naznačil kousnutí, má kolena vypověděla službu. Zaslechla jsem Dorianův tichý smích, ve kterém bylo slyšet potěšení ze sebe sama.

Smyslná hra plná touhy a dotyků. Tak nějak by se dal popsat náš tanec. Najednou mi zmizla pevná zem pod nohama. Dorian mě zvedl do náručí a já se přitiskla celým svým tělem na to jeho. Kvůli upíří rychlosti bych téměř nezaregistrovala, že jsem se přesunuli do jeho pokoje. Svezli jsme se do měkké pohovky. Dorianův zájem  o mou krční tepnu ve mně vyvolávalo mrazení a třepotání v podbřišku. Jeho polibky a dotyky  se stupňovaly a já přemýšlela, kolik toho ještě budu schopná unést. Měla jsem pocit, že to nebude trvat dlouho a já vybouchnu z přemíry všech těch nových pocitů. Dorian mi přejel jazykem přes hranu čelisti a zastavil se u ušního lalůčku. Cítila jsem jeho studený dech.

„Bells…..zastav mě, než provedu něco, čeho bychom potom oba litovali.“ Už jenom tón, kterým tato slova pronesl, mě přesvědčoval o opaku. Ani jeden z nás netoužil v této smyslné činnosti přestat. Na druhou stranu jsem si však nebyla jista, jestli jsem na TO už připravená.

Dorian sledoval můj vnitřní boj, který se mi odrážel v očích. Jenom se pousmál a ještě jednou mě políbil.

„Neboj, nebudu na tebe spěchat. Vždyť máme spoustu času ne?“ Na jednu stranu jsem pocítila nesmírné zklamání, ale zase jsem byla ráda, že mě pochopil. Ještě jsem neměla pocit, že by byl ten správný čas. Což ale neznamenalo, že bych odmítla jeho mazlení. Usnula jsem až hodně pozdě k ránu zabalená v teplé dece a hlavně v jeho náručí.

18.

Probuzení v náručí toho, koho milujeme, je opravdu kouzelné. Já jsem si to náležitě užívala, protože to bylo moje první probuzení s Dorianem. Více jsem se k němu přitulila a plně do sebe vdechla jeho omamnou vůni.

„Dobré ráno. Jak jsi se vyspala?“ Při tónu jeho něžného hlasu jsem vzhlédla. Zdálo se mi to, nebo byl opravdu tak neskutečně krásný? Nutilo mě to zauvažovat, co vlastně vidí na někom jako jsem já. Jsi přeci vyvolená spasit jeho svět! Tato myšlenka jako jed zasáhla přesně tam kde měla v plánu. Těchto pochybností se už asi nikdy plně nezbavím.

„Na co myslíš?“ Dorian pečlivě sledoval každý emotivní záblesk v mých očích. Raději jsem je sklopila a začala studovat jeho svalnatou hruď, což jak se ukázalo, nebyla právě nejlepší varianta. Vzpomněla jsem si na to, co jsme prováděli, než jsem usnula a proti své vůli jsem zčervenala.

„Dobré ráno. Jenom jsem vzpomínala……“ nemusela jsem větu dokončovat, bylo mu to jasné. Tiše se pro sebe zasmál, ale znělo to trochu nuceně.

„Bells……“ touha, která byla obsažena v tom jednom nevinném slově, ve mně vyvolala elektrizující mrazení. Pohlédla jsem do jeho půvabné tváře.  Jeho oči zajiskřily.

Nedalo mi to, musela jsem ho políbit. Náš polibek byl napěchován potlačovanou touhou. Naše jazyky sváděly smyslnou bitvu, jejíž rytmus byl udáván napětím mezi námi. Mé ruce se samovolně vydaly na průzkumnou cestu po Dorianově dokonale pevném těle. V jednu chvíli se však Dorian ode mě odtrhl a opřel se čelem o mé. Oba jsme těžce oddechovali.

„Myslím, že bychom měli vstát. Je tady totiž velmi reálná možnost, že neodolám a konečně ukojím svou touhu po tobě.“ Rychle a téměř hladově mě políbil a bleskurychle se zvedl z pohovky. Škoda jen, že nemůžu říct, že bych už na jeho rychlost byla nějak moc zvyklá, protože jsem v tu chvíli musela vypadat prapodivně. Omámeně jsem na něj zůstala zírat.

„Tak pojď. Určitě máš hlad.“ Koukl na mě a potlačil uchichtnutí. Neochotně jsem vstala a posbírala si své věci. Zavřela jsem se v koupelně. Zvědavě jsem přistoupila k zrcadlu. Hledala jsem a našla to, co mě zajímalo už dva dny. Na krku jsem měla nepatrný otisk zubů a dvě malé mírně zarudlé skvrnky. Pozůstatek Dorianovy záchrany života. Zatím co jsem vykonávala svůj ranní rituál jsem přemýšlela, jestli mi zůstanou malé jizvičky. Až v tu chvíli mi došlo, že si můžu opět připsat na seznam další zjištění. Po kousnutí upírem se nestávám jednou z nich. Nečekalo mě tří denní martyrium bolesti. Opravdu to byla trocha zklamání v mých myšlenkách? Přiznej si sama…..toužila by jsi se živit lidskou krví? Jenom při tom pomyšlení jsem se oklepala odporem. Jsi to ale pokrytec. Na Dorianovi ti to nevadí, ale samotné se ti to hnusí. Hodla jsem tyto rozepře v sobě samé ignorovat. Vždyť Dorian lidi neloví.

V kuchyni jsem našla důvod Dorianova ranního pobavení. Sam s Liou byly totiž pevně rozhodnuty, že vaření pokoří a tak mi hrdě na stůl nachystaly svoje dnešní úsilí. Nevypadalo to moc vábně, ale nechtěla jsem je rovnou odmítnout, tak jsem odvážně zasedla ke stolu.

Na vidličku jsem nejistě nabrala žlutou hmotu, která se tvářila jako míchaná vajíčka. Již po prvním soustu můj žaludek zaprotestoval. Holky dychtivě sledovaly moje počínání. Tedy jak říct dvěma nadšeným upírům, že jejich snaha byla spíš pokus o vraždu?

Sam můj výraz ovšem došel a jenom smutně svěsila ramena.

„Ale no tak…..neříkej, že to zase není k jídlu.“ Lia byla ráznější.

„Promiňte mi to, ale tohle se vážně nedá jíst, i když musím přiznat, že je to lepší než posledně.“ Když jsem se na ně ovšem znovu podívala, potlačovaly smích. Když vešel do kuchyně Dorian, všechny jsme propukly v hlasitý smích.

„Tady je ale veselo. Copak sestřičko, zase jeden ze tvých neúspěchů.“ Taktak stihl uhnout před dobře mířenou ranou od Lii, takže mu věnovala alespoň úšklebek.

„Bello…..myslím, že by jsi se měla sbalit. Nechci tě vyhánět, ale rodiče o tebe budou mít starost.“ Dostala jsem v tu chvíli nápad. Co kdybych už konečně seznámila Doriana s rodiči?

Lia se hlasitě rozesmála a mrkla na mě. Dobrý nápad. Myslím, že Dorian z toho bude na větvi.

Nebrala jsem jí vážně a raději svůj nápad oznámila Dorianovi. Ten kupodivu souhlasil. Když jsem si sbalila těch pár věcí, co jsem u nich měla, tak mě Dorian donesl až na kraj lesa. Domluvili jsme se, že dorazím domů sama ze své návštěvy od kamarádky a zeptám se mamky, jestli by se mohl přijít Dorian představit.

Mamku jsem našla v kuchyni. Přišla mi celá přepadlá. Její kůže měla pobledlou barvu. Něco se dělo.

„Mami“ trhla sebou, zjevně mě neslyšela přijít.

„Bello, ty už jsi doma? Neměla jsi přijít až zítra?“ Ne, neměla, pomyslela jsem si pro sebe. Opravdu byla mamka mimo.

„Mami děje se něco?“ Sedla jsem si k ní.

„Ne, nic zvláštního, jenom jsem poslední dobou trošku unavenější.“ Zahleděla se mi do očí. „Bello, chtěla jsem se tě na něco zeptat.“ Nevěděla jak začít. Měla jsem neskutečný strach. Snad nebyla nemocná nebo taťka. Nervózně jsem poposedla.

Uchopila jsem do svých dlaní maminčiny studené ruce. Povzbudivě jsem se na pousmála. Ať to bylo cokoliv, zvládneme to. Musíme.

„Bells….myslíš, že jsem už moc stará na to, abych měla dítě?“ Nevěděla jsem, jak správně zareagovat, ale pokud je v tom jenom těhotenství mamky, tak si neskutečně oddechnu.

„Mami vždyť ti je jenom 39, to přece ještě není žádný věk.“ Nedokázala jsem schovat šťastný úsměv. Naši se vždycky pokoušeli o druhé dítě, ale nakonec uznali, že příroda s nimi měla jiné plány, a tak veškerou láskou a péčí zahrnovali mou maličkost.

„A moc by ti vadilo, kdybys měla třeba sourozence?“ Proč byla tak nejistá?

„Mami….. Ty jsi opravdu těhotná?“ Máminy líce získaly trochu růžovější nádech. Šťastně jsem se zasmála a vrhla se ji do náručí. Pak jsme seděly a povídaly si. Mamka byla ve druhém měsíci a nebyla si jista, jak to vezmu. S taťkou mají pochopitelně radost, ale také strach. Přece jenom mamce bude za pár měsíců už 40, takže je to trochu s rizikem, ale nechtějí si to moc připouštět.

„Mami? Teď bych se tě chtěla na něco zeptat já. Myslíš, že bych ti mohla představit svého přítele?“

„To je ten, kvůli kterému jsi plakala?“ Mamka si moc dobře pamatovala dobu před naší dovolenou.

„Jo to je on. Už jsme spolu skoro dva měsíce.“ Čas v Dorianově společnosti hrozně utíká.

„Říkala jsem si, jestli nám ho představíš. A kdy přijde ten tvůj zázrak?“

„No co takhle už dneska? Rovnou bych mu zavolala. Bydlí kousek za vesnicí.“

„Já vím. Tak mu běž zavolat, ať to máme za sebou.“ Pousmála se nad mým zbrklým vyběhnutím z kuchyně. Toužila jsem opět sevřít Doriana ve svém náručí.

Když za hodinu zazvonil u našich dveří, byla jsem nepochopitelně nervózní. Co když se mamce nebude líbit? A co když ho mamka vyděsí svými otázkami?

Nedočkavě jsem otevřela dveře a zalapala jsem po dechu. Dorian byl vždycky dokonalý, ale na dnešní setkání s mými rodiči se speciálně upravil. Měl na sobě černé kalhoty a temně zelenou košili, která podtrhávala barvu jeho očí. V ruce držel obrovskou kytici sněhově bílých růží. Mírně se přede mnou uklonil. Tento ladný pohyb mě vytrhl ze snění.

„Wow….“ až pak jsem si uvědomila svou reakci a zčervenala na úroveň rajčete.

Dorian byl gentleman a nesmál se mi. Prozradily ho jenom jeho oči, ve kterých hrály ohníčky smíchu.

„Pojď dál. Mamka se na tebe už těší. Taťka ještě není doma. Přijde určitě až pozdě večer.“

Dorian se ke mně naklonil a ukradl si pro sebe jedno malé políbení.

„Myslíš, že se mamce budu líbit?“ On o sobě opravdu pochyboval? No páni.

„Ty to zvládneš. Pojď.“ Zavedla jsem ho do obývacího pokoje, kde na nás čekala mamka. Dokázala jsem přesně určit chvíli, kdy se moje mamka podívala na mého přítele. Když totiž pohlédla do uhrančivého pohledu Doriana, trhavě se nadechla. Měla tendence dojít k němu a přesvědčit se, že je skutečný. Vzpomněla jsem si na naše první setkání v krmelci. Musela jsem vypadat stejně.

„Takže mami, toto je Dorian. Doriane…..moje mamka.“ Mamka sebou trochu trhla. Zadívala se na mě a pozvedla obočí. Nemohla jsem si pomoc, ale začala jsem se smát. Myslím, že to nám pomohlo. Dorian se mamce dvorně uklonil a podal ji růže. Mamce zčervenaly líčka. Docela jsem se bavila, i když to z mé strany nebylo moc hezké.

„Takže mohu Vám něco nabídnout?“ V mamce se paní domu nezapře.

„Moc si vážím Vaší nabídky, ale ne děkuji. Nic mi nechybí.“ Tedy kde se v něm bere ta galantnost? No asi bych mu neměla křivdit. Po těch dlouhých staletích se lecčemu přiučil.

„Takže Vy jste Dorian. A máte i příjmení?“ Tak tohle byla hodně zajímavá otázka. Vlastně ani já sama jsem nevěděla, jak se jmenuje Dorian celým jménem.

„Ale samozřejmě. Plným jménem se jmenuji Dorian Thomas Mabe.“ Hrdost s jakou pronesl své jméno, byla až zarážející.

„Bella mi říkala, že jste se přistěhoval do toho starého domu za vesnicí. A to jste sám? Kolik Vám je vlastně let?“ Málem jsem se zadusila vlastní slinou. Dorian na mě jen pobaveně koukl.

„Příští rok mi bude 25. Ten domek jsme si opravili spolu s  mými přáteli.“ Zírala jsem na jeho herecký koncert, ani jednou bych nezapochybovala, že je všechno jinak, než tady tvrdí mé mamce, kdybych ovšem neznala pravdu.

„Vám už bude 25? A čím se živíte? A co Vaši rodiče? To jim nevadí, že nejste doma?“ Už jsem se nadechovala, že mamku trochu zarazím, ale Dorian na mě vrhl chápavý pohled. Mamka měla prostě jenom oprávněné starosti o svou jedinou dceru. I když všeho do času.

„Zabývám se ekonomickými aspekty prodeje. Dalo by se říct, že firmám pomáhám s financemi. Nejsem vázán na žádnou konkrétní, díky čemuž můžu volně cestovat. A rodiče na mě jsou myslím hrdí. Stojím na vlastních nohou, což je něco, po čem touží každý rodič.“

Rozhovor probíhal velmi poklidně. Na mamce bylo ještě chvíli vidět, že si Dorianem není zcela jistá. Vypadal prostě moc dokonale. Ale nakonec se uvolnila, nekladla již tak útočné otázky. Tedy jednu si neodpustila. Bylo mi stydno, ale nemohla jsem se jí divit.

„Doriane. Ráda bych se Vás zeptala, jak moc vážně to myslíte s mou dcerou?“

Dorian mi věnoval zamilovaný pohled a směrem k mamce pronesl: „Paní Winfieldová, Vaši dceru hluboce miluji. Vím, že je ode mne odvážné toto tvrdit po dvou měsících známosti, ale je to fakt, kterým jsem si skálopevně jistý. Takže pokud mi to Bella dovolí, budu součástí jejího života do konce našich dnů.“ Seděly jsme obě s mamkou trochu zaražené. Ani jedna jsme nečekaly tak plamenné vyznání. Bylo ale krásné to slyšet.

Bylo to příjemné odpoledne. Myslím, že byla mamka mile překvapená.

Vyprovodila jsem Doriana před dům. Nechtělo se mi s ním loučit. Začínala jsem se děsit toho, jak jsem se na něm stávala závislou.

„Doriane? Myslíš, že bys …..víš večer……byla bych klidnější, kdybych nebyla večer sama.“ Když jsem to ze sebe vysypala, cítila jsem se jako blbec. Vlastně ho zvu k sobě do postele.

„Bells….víš, že jsem tě chtěl poprosit o to samé? Vážně mám trochu obavy tě nechávat samotnou. Scaro….víš on….“ váhal.

„Vím o co mu jde. Chce mě zabít. Jsem pro něj moc velká hrozba?“ Dokázali by jste vy takhle klidně pronášet slova, jejichž významem by byla vaše smrt?

Dorian si mě vtáhl k sobě do konejšivého objetí.

„Bells, prosím nemysli na to. Opravdu. Moc jsme spoléhali na naše dary, teď již víme, kde byly mezery. Už se mu tak lehce nepodaří se k tobě dostat. Nedovolíme to.“ Jeho hlas pomalu sklouzával k mazlivým tónům. Věděla jsem, že to dělá schválně. Ale nevadilo mi to.

„Takže večer. Nech prosím pootevřené okno.“ Souhlasně jsem kývla a vracela se  k domu.

„Bells….na něco jsi zapomněla.“ Než jsem se stačila celá otočit, svíral mě ve svém náručí a drtil mé rty v náruživém polibku. „Miluju tě. Budu čekat.“ Proč jen jsem měla pocit, že jeho poslední slova měla ještě další význam?

Jak jsem si myslela, mamka na mě čekala s verdiktem v chodbě.

„Bells….nevím jak to říct, víš Dorian vypadá jako slušně vychovaný mladík s dobrými mravy, ale …..mno….“ věděla jsem jak to mamka myslela. Prostě někdo jako on je zamilovaný do někoho jako jsem já. Nemyslela to špatně, jenom měla strach, jestli to myslí opravdu tak vážně, jak nám tu tak plamenně tvrdil.

„Vím, co tím myslíš. Taky mi to přijde někdy až neuvěřitelně, ale myslím, že ač je to jakkoliv zarážející, tak mě opravdu miluje. Jsem s ním šťastná mami. Miluju ho.“ I když měla mamka v očích ještě pochyby a nejistotu, bylo to vyváženo tím, že její dcera byla šťastná. Takříkajíc měla zase o jednu starost méně. Zvláště teď, když ji těch starostí čeká ještě mnohem více.

V rychlosti jsem prolétla koupelnou a ve svém oblíbeném teplém pyžamu jsem otevřela okno. Vyklonila jsem se ven a snažila se najít jeho. Moje oči ale neviděly téměř nic. Ach jo, to je kříž.

Nezaslechla jsem sebemenší pohyb. Prostě v jednu chvíli tu nebyl a v té další se na mě vesele křenil můj anděl z rámu okna.

„Jsi neskutečný.“ Jenom na mě mrkl a byl při mně.

„Opravdu jsem tak neskutečný?“ Jeho chraplavý hlas rozvířil hejno motýlků v mém podbřišku. „A myslíš, že bych dokázal toto, kdybych byl neskutečný?“ Jeho dlaně mě uchopily za zadeček a mírně si mě pozvedl k sobě. Toužil po mě. Jeho studený dech mi ovanul krk. Jazykem se otřel o dva zarudlé body po jeho špičácích. Pevně jsem mu ovinula ruce kolem krku. Jestli jsem měla nohy, tak určitě né v tuto chvíli při sobě.

„Tak co, už věříš, že nejsem přelud?“ Teď bych mu věřila nejspíš všechno. Můj mozek ale odmítal spolupracovat.

„Ach….“ utekl mi povzdech. Dorian se trhavě nadechl. Pomaličku se odtáhl tak, aby mi viděl do touhou zamlžených očí.

„Nevím, jestli to byl nejlepší nápad být tu teď s tebou. Moje sebeovládání dost zakouší.“ Chápala jsem jeho pocity. Možná, že přece jenom teď bude ten správný čas a nebo nikdy žádný takový ani neexistoval.

Dnešní noc bude rozhodně hodně zajímavá. Dorian opět začal plenit má ústa a já nehodlala nijak vzdorovat.

19.

Trhavě jsem se nadechla. Na svých zádech jsem vnímala jako lehká peříčka něžné dotyky Doriana. Zacházel se mnou jako s křehkou panenkou. Jeho ústa se jen nepatrně odtáhla a já vdechla jeho podmanivou vůni v nesmírně koncentrovaném množství. Svět se mnou zatočil. Tedy páni, pokud na mě měl vliv jenom jeden jeho důraznější polibek, co se mnou provede to ostatní?

Dorianovy chladné rty si postupně razily cestičku přes hranu čelisti a zanechávaly za sebou mrazení a zježené chloupky. Nebylo to ovšem vinou zimy. Smyslnost celé situace jsem vnímala snad každým pórem. Získávala jsem pocit, že nebudu schopná ustát už ani jeden Dorianův dotyk či něžné polaskání. Dráha jeho úst opět změnila směr a já byla najednou ráda za svou zálibu v pánských pyžamech. Dorianova ruka totiž opustila má záda a rozepnula mi pár prvních knoflíků, tím pádem měl můj upír volnou cestu k vrcholkům touhy, které již byly lačné po jeho dotycích.

Vzhlédl a zajal do svého temného a touhou jiskřícího pohledu mé zmatené myšlenky. Mohla jsem v jeho očích číst. Oba jsme prahli po tomtéž. Nezbylo nic a nikdo. Naše těla si vycházela vstříc, nebylo pochyb o tom, jak mohl tento večer skončit.

Jeho prsty váhaly na posledním knoflíku. Jak málo stačilo.

„Bells, jsi si jistá, že nechceš toto všechno v tuto chvíli zastavit….“ Hlas mu zhrubl touhou. Chraplavé tóny rozohnily motýlí rej v mé krajině břišní.

Ve chvíli, kdy jsem zkoušela dát dohromady souvislou větu, knoflíček pod Dorianovým tlakem nevydržel a měkce dopadl na koberec. Volné konce kabátku pyžama se rozhalily a na světle se zasvítila má světlá pokožka. Dorian prudce nasál vzduch nosem a nejspíš přestal dýchat úplně. Jeho sebeovládání balancovalo na hraně. Neodhodlal se k však ničemu, byť po tom toužil sebevíce, čekal na můj verdikt. Milovala jsem ho, toužila jsem po něm a chtěla jsem ho tak, až mě to bolelo, ale měla jsem strach z neznámého. Měla jsem strach, že se tímto mezi námi všechno změní.

Dorian se něžně otřel špičkou svého nosu o můj a sevřel mi obličej do dlaní. Podezřívala jsem ho, že chtěl jenom nějak zaměstnat své ruce.

Zhluboka jsem se nadechla ve snaze pročistit si myšlenky, nemohla jsem už ovšem říct, že by mi to nějak pomohlo. Při tomto pohybu se kabátek pyžama zcela rozhalil. Najednou jsem věděla, že již není cesty zpátky a že Dorian je to, co chci. Tady a teď.

Zajela jsem mu svými chvějícími se dlaněmi pod tričko a mohla jsem tak cítit jeho chladnou pokožku. Dorian se trhavě nadechl. Zabořila jsem nos do trička a pronesla slova, po kterých se mi měl změnit celý svět.

„Miluj mně.“ Můj hlas nebyl hlasitější než nejněžnější šepot a přesto to Dorian slyšel. Pozvedl mi obličej a tím mě donutil ponořit se do jeho nádherných, touhou potemnělých očí. Studem jsem přivřela ty své.

„Ne, dívej se na mě. Jsi naprosto dokonalá. Nemůžu uvěřit svému štěstí, že svírám ve svých hanebných dlaních ten nejkrásnější liliový květ světa. Miluju tě….“ Touhou se mu zlomil hlas. Ve vzduchu kolem nás jiskřila smyslnost.

Pevně odhodlaná jsem opětovala jeho pohled. Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem si přejela jazykem před ret. V tu chvíli začal Dorian plenit má ústa a jeho ruce putovaly k místům, která po něm prahla. Jeho šikovné dlaně za sebou zanechávaly rozpálenou cestičku. Jen se lehce otřel o vrcholky mých prsou a mě se podlomila kolena. V jednu chvíli jsem se kácela k zemi a ve druhé mě pevně svíral ve svých pažích. Nevšimla jsem si, že bychom se pohnuli, ale to už mě pokládal do měkkých pokrývek.

Nepřidal se ke mně. Zůstal stát nade mnou a nestydatě si mě prohlížel. Nahmatala jsem volné konce pyžamového kabátku a přitáhla si je zpět k tělu. U Doriana jsem tím vyvolala nesouhlasný pohled. Nelíbilo se mu, že mu bráním v kochání se mým tělem. Nepřišlo mi ale fér, že já mám být vystavená jemu na obdiv a on je stále ještě oblečený. Chtěla jsem si to konečně prohlédnout. Vidět jeho dokonalou postavu. Vyškrábala jsem se do pokleku a jednou rukou si přidržovala kabátek.

Znejistěla jsem. Nevěděla jsem co dál. Dorian tušil o co se pokouším a smyslně se na mě usmál. Pomalu si přetáhl tričko přes hlavu. Páni……wow. Byla jsem si jistá, že slyšel, když jsem nahlas polkla. Měla jsem pravdu, byla jako řecká socha Adonise. Překvapily mě ovšem jemné chloupky na hrudi, které se mu táhly ve zužující se cestičce k bříšku, aby nakonec zmizely za okrajem jeho kalhot. Opět jsem se pokoušela naučit dýchat.

Doriana přestalo bavit jenom stát a nemít ke mně přístup. Proto se plavně přemístil ke mně na postel a mě přitom přibral sebou. Přitlačil mě k měkké madračce svým chladným tělem. Zapřel se na loktech, abych byla schopná se nadechnout.

„Bells…..“ přejel mi ukazováčkem přes hranu čelisti, motýlci v podbřišku poletovali jako zběsilí „stále ještě můžeš couvnout. Možná by to bylo takhle lepší…..sám nevím, co od sebe můžu čekat. Nechci ti ublížit. Jsi tak křehká, tak zranitelná. Co když ti…..“ položila jsem mu ukazováček na rty. Jak bylo vidět, oba jsme měli své obavy. To co mi teď řekl, mi stačilo k tomu, abych věděla, že je to právě Dorian, který je ten pravý. Jenom s ním jsem chtěla všechno toto objevovat, jenom on si zasloužil, aby byl tím prvním.

Pokusila jsem se na něj svůdně usmát. Nevěděla jsem, jak mám svádět muže. Nikdy dřív jsem se o to nepokoušela. Nejspíš to ale zabralo. Sjela jsem svou rukou na jeho hrudník a pak přejela pomalu na jeho záda. Ruka se mi zastavila až na jeho opasku. Co teď? Jak mu mám naznačit, že chci aby pokračoval? S líčky červenými studem, jsem přejela přes jeho pevný zadek. V jeho očích zajiskřilo.

Sklonil se ke mně a začal mě znovu líbat. Opětovala jsem mu jeho polibky. V okamžiku, kdy se jeho rty opět přesunuly na jizvičky po jeho zubech jsem měla pocit, že mě zcela pohltí žár vyvolaný jeho laskáním. Dorian se však pomalu přesouval ještě níže. Ve vlhku jeho úst se nejprve ocitla jedna bradavka a když měl pocit, že by druhá mohla strádat, přesunul se k ní. Jazykem obkroužil ten nevinný zduřelý vrcholek  a já se v sobě snažila udusit vzdechy. Nevím, jak bych mamce vysvětlovala, co tady Dorian dělá. Tedy, ne že by tato situace potřebovala vysvětlovat.

Jeho prsty pomalu doťapkaly přes mé bříško ke gumě kalhot. Přerývavě jsem se nadechla, chvěla jsem se vzrůstající žádostivostí a přitom jsem pořádně nevěděla, po čem vlastně toužím. Měla jsem pouze zkušenosti jiných. Dorian mě nepřestával líbat a mezitím se jeho ruka vydala do mého klína.

Když se mě dotkla jeho dlaň, oba jsme ztuhli. Oba jsme byli tím vším přeplněni k prasknutí. Dorian si opřel čelo o mé rameno a já cítila jak pevně zatnul čelist. Pokoušel se ovládnout. Nechtěl se nechat ovládnout svými pudy. Stále v něm přetrvával strach, že by se v návalu rozkoše mohl mnou nakrmit. Jeho prsty se začaly pohybovat a pronikat do mého těla, které primitivně zareagovalo na tyto doteky. Propnula jsem se a Dorian v poslední chvíli ztlumil mé hlasité výkřiky svými ústy.

„Pšššš…..lásko…“ chraplavý tón jeho hlasu mě přivedl na samotný okraj rozkoše. Nepoznávala jsem sama sebe. Nevím kde jsem sebrala odvah,  když jsem se mu snažila odepnout opasek a stáhnout kalhoty. Cítila jsem se tak nepatřičně a přece to bylo tak přirozené.

Chvíli jsem zápasila, načeš se Dorian pro sebe pousmál a pomohl mi zbavit ho kalhot. Nechtěla jsem čekat už ani okamžik. Jediným mým pocitem ovládajícím cele mé tělo, byla snaha o naplnění.

„Nespěchej tak, nechci ti ublížit…“ omámeně jsem sledovala jeho obličej. Byl nádherný. Byla jsem zmítána návaly pocitů, chtělo se mi smát i brečet a křičet najednou. Z té emotivní bouře, která měla svůj střed v mém klíně jsem myslela, že zešílím.

„Prosím…..Doriane…..už to nevydržím…..prosím….“ poslední slova jsem vzlykla.

Dorianova ruka zmizela z mého klína a on tím ukončil mé trápení. Nejprve jsem ucítila jen tlak mezi nohama a podvědomě jsem se připravovala na bolest. Byl ve svém počínání nesmírně opatrný a něžný. Teprve později mi došlo, jak moc se musel ovládat, aby mi neublížil. Ale i přes veškerou jeho snahu, když do mě cele vnikl, neubránila jsem se bolestnému výkřiku. S vypětím posledních sil se zarazil a počkal dokud bolest nevstřebám.

Začal se ve mně pohybovat, nejprve ještě opatrně, ale jeho touha byla silnější, takže nad ním po chvilce zvítězila a on se jí ochotně podvolil ve stále se zrychlujících a razantnějších přírazech.

Netušila jsem co bych od toho měla čekat, tudíž jsem byla překvapená vzrůstající touhou. Měla jsem pocit, že už se do mě víc nevleze, ale ono se to stále stupňovalo a já stoupala na vlnách rozkoše. Pevně jsem se držela Dorianových ramen s nadějí, že mě udrží při zemi. Intuitivně jsem mu ovinula nohy kolem pasu a mohla tak vycházet vstříc jeho výpadům. Dorian Tlumeně zasténal do mého ramene. Oba jsme byli na pokraji výbuchu extáze.

A pak to přišlo, vystoupala jsem až do bodu únosnosti a mé tělo zalila čistá rozkoš. Zatmělo se mi před očima a já se nechala unášet vlnou neskutečné extáze. Jakoby zdálky jsem slyšela Dorianům tlumený výkřik, načež se na mě zhroutil.

Najednou mi nevadilo, že se nemůžu pořádně nadechnout. Byla jsem všeho přeplněná. Jeho lásky ke mně i mé k němu. Bylo mi nádherně. Nic mi nechybělo a svět byl dokonalý.

Poslední co jsem vnímala, byla Dorianova snaha zamuchlat mě do deky a stulit si mě do svého chladného náručí. Jeho dotyky byly tak něžné a milující. Zhluboka jsem se nadechla a propadala se do náruče spánku v naprosto vyčerpaném stavu.

Probudil mě chladný dotek na mých rtech. Neochotně jsem se zavrtěla v teploučkých dekách.

„Bells….lásko….vzbuď se.“ Hmm…..Dorian. Začíná se mi líbit probouzet se vedle něj. Ospale jsem na něj koukla.

„Copak….že bych tě včera tak unavil?“ S hrdostí na sebe sama se na mě usmál. Cítila jsem, jak rudnu. Páni….vybavilo se mi vše co jsme včera v noci ještě stihli.

„Doriane…to jsi gentleman? Takhle svou dámu uvádět do rozpaků.“ Naoko jsem mu vyčinila. Posadila jsem se a pocítila jsem svou noční aktivitu.

„Copak? Je ti fajn?“ To víš, že je, jenom jsem se potřebovala dostat do koupelny, ale nechtěla jsem u toho jeho asistenci. A taky jsem nevěděla, jak se přesně po včerejšku mám chovat. Milováním jsme se zase dostali někam dál a nebyla jsem si přesně jista hranicemi.

„Víš Bells…..vím, že to bude teď vypadat hloupě, ale budu muset na chvíli odejít. Proto jsem tě vlastně vzbudil. Neboj nebude to trvat dlouho.“ S omluvným pohledem mě vroucně políbil. „Myslíš, že to tady beze mě zvládneš?“

„Tedy zlato, myslím, že si moc fandíš.“ Mrkla jsem na něj. Ať jsme se posunuli ve vztahu kamkoliv, začínalo se mi to líbit. Jako by padly všechny zábrany mezi námi. Jako bych zahodila všechny pochyby, jestli jsem Doriana hodna, za hlavu.

„No páni, kde se to v tobě bere…..vždy tak pokorná….a teď začínáš vytahovat drápky?“ Tak tak stihl uhnout mé dobře mířené ráně. Začala jsem se usmívat. Svět se zdál být růžovější. Milovala jsem toho nejúžasnějšího chlapa na světě a divme se, on mě nejspíš taky.

„Né…po pravdě….jsi v pořádku?“ Měl starost, jestli mi neublížil. Ještě jsem neměla čas pořádně zhodnotit škody, ale neměla jsem pocit, že bych měla nějaké výraznější zranění. A těch pár modřin, které jsem cítila, bylo bezvýznamné jmenovat.

„Jsem v pořádku. Takže kdy se uvidíme?“ Úleva, která bleskla Dorianovi v obličeji, byla velmi rychle zamaskována jeho dechberoucím úsměvem.

„Netrpělivá? Neboj, odpoledne se objevím. Jenom si něco zařídím.“ Přitáhl si můj obličej blíž ke svému a zkusmo mi přejel jazykem přes dolní ret. Zachvěla jsem se a vzpomněla jsem si, co v noci všechno se svým jazykem prováděl. Nabrala jsem temně nachovou barvu.

Musel myslet na totéž, protože jeho polibek se postupně prohluboval. Byla jsem překvapená sama ze sebe, svou opětovně vzrůstající touhou. Tedy, že bych toho po tak náruživé noci ještě neměla dost?

Lítostivě si povzdychl. „Už opravdu musím jít. Dávej na sebe pozor ano?“ Ještě mě zastudila jeho pusa na nose a už byl v okně. „A Bells…..miluji tě.“ A byl pryč.

„Taky tě miluju.“ Byla jsem si jista, že mě ještě slyšel. Vstala jsem z postele a překvapila mě ostrá bolest v klíně. No, tak to vypadá přinejmenším zajímavě. V koupelně jsem byla sama ze sebe v šoku. Vypadala jsem, že jsem toho v noci zažila mnohem víc, než jen vášnivé milovaní. Že by to bylo tím, že je Dorian upír?

Ze zdola jsem slyšela bouchnout dveře od koupelny a pak dávivé zvuky. Tak to tedy mamce nezávidím. Být těhotná nejspíš není žádný med. A pak jsem se málem svezla na podlahu. Něco mi došlo a o mě se pokusily mrákoty. Vždyť jsme to dělali bez ochrany. Jako opařená jsem si sedla na poklop toalety. Hlavou mi vířily myšlenky, jestli můžou mít upíři děti s lidskými ženami. Nikdy jsem nad tím vlastně nepřemýšlela. Rozhodně jsem o tom ale nepřemýšlela dneska v noci. Někde jsem sice slyšela, že pokud je to poprvé, že se nic nemůže stát, ale přišlo mi to jako totální blbost.

Opřela jsem si bradu do spojených rukou. Takže teď budu měsíc trnout? A co Dorian. No páni….drsné probuzení do reality, jen co je pravda….

20.

Nad hlavou se mi rozdrnčel budík. Tenhle zvuk jsem neslyšela celé dva dlouhé měsíce. Vůbec mi to nechybělo. Toužila jsem se zase stočit do teplých dek. Toužila jsem se probudit v Dorianově náručí. Dneska byl ovšem můj poslední první den školy, takže jsem byla sama. Vůbec se mi to nelíbilo. Za těch pár dnů jsem si tak zvykla netrávit noci sama.

Škola. Letos mě čekaly samé lahůdky. Byla jsem totiž v posledním ročníku, takže mě čekaly závěrečné zkoušky. Mamka mě nutila, abych si vybrala kam bych chtěla na univerzitu, ale já neměla ambice ani na lékaře, ani na právníka. Nejraději bych se věnovala psaní, ale možná bych mohla přistoupit na kompromis a zkusit novinařinu.

„Bello, no tak vstávej. Ujede ti autobus. Přece nemíníš přijít hned první den pozdě.“ Zezdola se ozval maminčin důrazný hlas.

„Ale jó mami, už jsem na cestě do koupelny.“ Neochotně jsem se vyhrabala z pokrývek. Nesnáším vstávání v době, kdy venku ještě nesvítí sluníčko.

Bylo už docela pozdě, když jsem vyběhla z domu. Chtěla jsem se rozběhnout na autobusovou zastávku, ale bohužel jsem viděla už jenom koncová světla žlutého školního autobusu. Skvělé. Další mi jede až za dvě hodiny. Bydlet mimo město mělo někdy dost velké nevýhody. Co teď?

„Nepotřebuješ odvoz?“ kolem pasu se mi obtočily dvě chladné paže a na tváři jsem ucítila jeho opojný dech. Někde za uchem mě pošimralo jeho políbení.

„Teda jak ty to děláš, že se objevíš vždy ve správnou chvíli?“ Otočila jsem se k němu čelem. Na tváři měl usazen krásný úsměv.

„Mám na to talent.“ Mrkl na mě. Zčervenala jsem. Jednoznačně byl talentovaný na více věcí, v tom jsem mu nemohla odporovat. „A taky jsem si chtěl být jistý, že jsi v pořádku.“ Připadalo mi, že se zastyděl, jako bych ho při něčem nachytala. Já měla ale zvláštní radost jenom z pomyšlení, že je o mě takto pečováno.

„Takže ty mě takhle hlídáš?“ Chtěla jsem ho trochu pozlobit. Pozvedla jsem obočí a nasadila obličej své učitelky ze třetí třídy. Myslím, že to nezabralo, protože Dorian vyprskl smíchy.

„Hele, co ti přijde tak k smíchu?“ Pokoušel se nasadit andělský kukuč. V jeho případě to byly velmi silné zbraně, takže jsem zůstala jen bezmocně stát a téměř bez dechu jsem se propadala do nekonečné hloubky jeho očí.

„Nic lásko. Tak jedeme? Abys nakonec opravdu nepřišla pozdě. Myslím, že dnešek se ti přece jenom bude líbit.“ Tajemně se zašklebil. Měl něco v plánu. Ten jeho raráškovský pohled by mě měl varovat.

Došli jsme společně k černému Audi. Ještě jsem v něm neseděla. Vypadal hodně luxusně. Dorian mi galantně podržel dveře, já se zabořila hluboko do sedačky a plně se nadechla elegance vnitřku. To auto se k Dorianovi přesně hodilo. Bylo totiž stejně dokonalé.

Dorian se posadil na místo řidiče a podíval se na mě. Něco v jeho pohledu mi říkalo, že jeho další slova se mi nebudou zamlouvat.

„Bells?…..Jak jsi na tom s rychlou jízdou?“ Křečovitě jsem zabořila prsty do měkké sedačky. To doufám nemyslel vážně.

„Dobře, vzhledem k barvě tvé kůže, která nápadně připomíná tu mou, se už raději ptát nebudu. Takže připravená?“ Nečekal na mou odpověď a rozjel se. Děkovala jsem všem svatým, že jsem nestihla do sebe vpravit snídani, kterou mi mamka nachystala. Pokud to Dorian myslel s tou rychlostí vážně, bylo vysoce pravděpodobné, že bych ji mohla vidět ještě jednou.

Nakonec jel sice trochu rychleji než bych chtěla, ale podle výrazu jeho obličeje, jel výrazně pomaleji, než bych chtěl on. Byla to taková ta malá ukázka lásky. O tom to ale přeci bylo. Láska nevyniká velkolepými činy, ale droboučkými gesty, které tvoří lidský život.

Před budovou školy na mě čekaly mé…..vlastně jsem ani nemohla říct kamarádky. Byly to spolužačky, které se se mnou bavily. Nikdy jsem nepatřila k těm, kolem kterých se točila celá místnost. A věděla jsem naprosto jistě, že by se mi to ani nelíbilo. Moc pozornosti najednou ve mně vyvolávaly smíšené, či řekněme spíše negativní pocity.

Kora a Mel vypadaly stejně otráveně jako já ráno. Opět nám začal ten nudný každodenní stereotyp. U nás maturantů navíc okořeněno dalšími aktivitami spojenými s posledním ročníkem. Měly jsme se na co těšit a všechny jsme to věděly.

Když Dorian parkoval, byla jsem si naprosto jista, že si nás holky všimly. Údiv na jejich tvářích jsem chápala. Dokonalý chlap s dokonalým vozem a já, to opravdu nešlo moc dohromady.

„Jestli chceš tak bych se pro tebe odpoledne stavil. Měli bychom totiž začít se tvým výcvikem. Nesmíme Scara podcenit.“ Nahnul se ke mně a nádherně pomaličku mě políbit. Vychutnával si každičký okamžik.

Když se trochu odtáhl, potichu se zasmál. Nechápavě jsem nakrčila obočí.

„Myslím, že máme obecenstvo.“ Pronesl a nepatrně kývl hlavou kousek za mě. Omámeně jsem se otočila a spatřilo to, co ho tak pobavilo. Stála tam snad půlka mých spolužaček a všechny vypadaly, že těžce vydýchávají šok. Pozornost, kterou jsme s Dorianem vyvolali, se mi ani trochu nelíbila. Doufala jsem, že letošním rokem propluji stejně jako předešlými. Mohlo mi dojít, že s Dorianem po svém boku bude vše už navždy jinak, než jak jsem plánovala.

„Páni…..už si živě dokážu představit jejich zvědavé otázky.“ Odevzdaně jsem si vzdychla a chtěla vystoupit, jemný chladný dotek na ruce mě zastavil.

„Bells…..takže odpoledne? Budu tě tu čekat……a lásko? Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor, ano?“ Tón obav jeho slovy probleskl téměř neznatelně.

„Neboj, budu v pořádku. Tedy alespoň doufám.“ Podotkla jsem směrem ke spolužačkám.

„Miluju tě.“ Ještě jednou mě krátce políbil a já se vydala vstříc davu.

„Pááááni Bells…..to byl tvůj kluk?“ „Není na tebe moc starý?“ „Nemá náhodou bráchu?“ Takové a podobné otázky padaly na mou hlavu okamžitě, co jsem se dostala do jejich blízkosti. Tedy kdybych tušila, co mě čeká, tak přesvědčím Doriana, aby mě vysadil blok od školy. Na jejich všetečné otázky se jim z mé strany dostávalo pouze kusých odpovědí, takže po chvíli svůj otázkový atak zarazily a měla jsem dojem, že přešly plynule k pomluvám. Tedy ženy a dívky, proč máme ve zvyku závidět a v důsledku toho házet na ty, kterým závidíme, jen špínu?

Poznala jsem, že jediné, kdo se k šílícímu davu nepřidal byly právě Kora a Mel. Mel se dokonce hlasitě projevila v mé obhajobě. Byla jsem jí za to vděčná. Jak rychle se šíří zprávy a to zvláště ve škole, jsem zjistila jen co jsem vstoupila do školní chodby. Možná jsem byla paranoidní, ale všechny holky, které jsem znala ze svého ročníku za mnou otáčely hlavy a tiše si špitaly. Ze všeho jsem měla husí kůži. Tohle přeci není normální.

Dalším překvapením pro mě bylo, když jsem ve třídě zjistila, že do maturitního ročníku nastoupily dvě nové spolužačky. Vedle mě bylo volné místo, protože já jsem byla v naší trojici ta lichá. Mohla jsem jen doufat, že si s novou spolužačkou budu rozumět.

Zahleděla jsem se z okna a poddávala se vzpomínkám na chvíle strávené s Dorianem, takže jsem si ani nevšimla, že již začala hodina.

Ale no tak Bells, jestli na něho budeš takhle myslet celý rok, tak se z toho zaručeně zblázním. Ber na mě ohled, je to můj bratr a tvoje myšlenky ….mno jak to říct….

Prudce jsem trhla hlavou směrem ke dveřím. Stála tam úchvatná bytost a vesele na na mě culila.

Nebuď tak překvapená. Myslíš, že bychom tě spustili byť jenom na chvíli z očí? Zaraženě jsem sledovala Liu, jak si během okamžiku získala každého v místnosti. Dokonce i náš starý mrzutý profesor historie roztál při pohledu do jejího andělského obličeje.

„Slečno Mabeová, mohl bych Vás poprosit, zda by jste si sedla vedle slečny Winfieldové?“ Už už se mi zdálo, jako by měl snad i tendence se Lii galantně uklonit a nabídnout rámě. Profesor byl prostě gentleman ze staré školy.

Lia mu věnovala pohled, pod kterým náš stařičký profesor mírně zrůžověl. Tedy páni……jedním pohledem dostat chlapa do kolena? Kdo může říct, že to umí?

„Ale samozřejmě. Jak si přejete.“ Mile zašveholila a její hlas připomínal zvonečky. Rozhlédla jsem se po třídě. Klučičí část byla hodně mírně řečeno naprosto mimo.

Lio, ty jsi ďábel. Jak ty to děláš? Lia na mě koukla a já najednou pochopila, že se vším výborně baví. Vše je jenom hra. Bylo to pro ni příjemné zpestření jinak monotónních dnů či chcete-li staletí.

Víš, co je na tom ale nejlepší? Každá zde přítomná dívka je schopná dokázat totéž, jenomže v sobě nedokáže ty jemné ženské zbraně pořádně najít a nebo jako ty, je raději ani nehledá.

Věnovala jsem jí úšklebek. Mého pohledu si samozřejmě všiml profesor MacKay, jemu totiž nikdy nic neuniklo.

„Něco se Vám snad nezdá slečno Winfieldová?“ Příkře se na mě zahleděl. Nechtěla jsem vyvolávat rozepře, a tak jsem zvolila taktiku pokorného beránka a zahanbeně sklopila hlavu.

Tak nejsi svých zbraní tak neznalá, jak jsem si myslela. Asi jsem to měla brát jako lichotku.

Potichu jsem sykla a odmítala jsem se na ní podívat. Ono úplně stačilo, že zbytek třídy na Liu stále nevybíravě civěl. Na nedostatek pozornosti jsem si dneska rozhodně nemohla stěžovat.

Ty se na mě zlobíš? Koukla jsem na ni. Ne, na tebe přece nemám důvod se zlobit. Naopak, jsem moc ráda, že jsi tady teď se mnou. Upřímně jsem měla trochu obavy zůstat sama. Jako by toho teď nebylo už tak dost.

Zarazila jsem se právě včas, Lia přeci nemusí vědět, že se bojím, jestli náhodou…..Střelila jsem po ní pohledem a ona přistiženě ucukla.

Lio,nemohla by jsi to více trénovat a pokusit se mě blokovat?

Mohla, ale takhle je to trochu jistější…..a i zábavnější. Můžeme spolu mluvit, aniž bychom daly najevo, že se vlastně známe. Radost, která se mi rozezněla myslí, ve mně vyvolala dojem, že Lia je v tuto chvíli zcela ve svém živlu.

Odevzdaně jsem zakroutila hlavou a raději jsem se soustředila na profesorův úvod do dalšího ročníku. Nastiňoval nám muka, která nás v jeho hodinách měla čekat. Nudilo mě ho poslouchat, raději bych myslela na Doriana, ale …….a pak mě napadl způsob, jak donutit Liu ke snaze o blokování.

Vybavila jsem si okamžik, kdy Dorianův jazyk něžně přejel z jizviček na mém krku na má prsa a jak si pohrával……

Dost, dobře…..tentokrát jsi vyhrála…..tyhle nechutné scény mi opravdu za tu trochu zábavy nestojí.

Znechucený výraz trochu narušil její andělské vzezření. Odvrátila ode mě obličej. Jen tak tak jsem zadržela výbuch smíchu. Teď teprve jsem se začala bavit. Dorian mi říkal, že se mi dnešní den bude líbit. Ještě jsem měla v očích ohníčky smíchu, když do třídy vstoupil další člen rozšiřující naši již tak početnou třídu.

Reakce byly velmi obdobné jako u Lii. Mé srdce vynechalo pár úderů a já pohlédla do těch podmanivých očí.

21.

…Hledíš na mě, ve tvých očích se zračí ten cit, který tak miluji. Hledíš na mě a já vím, po čem toužíš. Hledíš na mě a já cítím, jak snadné je, donutit tě podlehnout svým  vnitřním svodům. Hledíš na mě a víš, že já jsem verdiktem tvého osudu…..

Od doby, kdy mi Bella zachránila život, se toto nesmírně mnoho změnilo. Jako by do mě s její krví přecházelo i její bytí. Cítil jsem se tím být ještě více zodpovědný za její život.

V mém těle se ovšem také usadil malý, zrádný ďábel našeptavač. Protože  vděčnost za život se ve mně teď snoubí s mou chutí. Touhou zabořit své tesáky do její krémové pokožky. Již při tom pomyšlení mnou projely vlny vzrušení. Proti mé vůli mou myslí proběhly pocity, které jsem zakoušel tehdy v noci. Vzpomínky na sladkou chuť její krve. Nikdy ve své existenci jsem neokusil nic tak lahodného.

Nenáviděl jsem tyto chvíle, kdy nade mnou zvítězila primitivní stránka mého já.  Doufal jsem a modlil se, aby má láska a vůle byla silnější, než má přirozenost.

Stále nechápu, že se Belle nehnusí jenom na mě pohlédnout. Čekal jsem pohled plný strachu a opovržení. Když za mnou ale ten den, kdy se probrala, přišla na naše místo, byla to ona, kdo mě prosil o mou lásku. Byla tak čistá a nevinná. Nezasloužil jsem si být s někým jako je ona. Ale byl jsem v jádru sobec a proto jsem byl naplněn neutuchajícím štěstím, že mě neodvrhla. I proto jsem byl více než ochoten v sobě zdusit co nejvíce to půjde, svou upírskou podstavu, jen pro její něhu a lásku. Jen kvůli ní jsem ochoten bojovat se svými instinkty tak dlouho, dokud mi to ona dovolí.

S touhou mého upírství přicházela však i touha tělesná. Již od samotného počátku byla mou součástí. Mě tělo samovolně reagovalo na Bellinu přítomnost a nutno dodat, že i ona vysílala směrem ke mně jednoznačné signály, byť nevědomky.

Okamžik našeho splynutí změnil celý můj pohled na život. Dala mi to nejcennější. Dala mi svou naprostou důvěru a lásku celého světa. Obávám se, že nikdy plně nepochopím, jaké štěstí mě dostihlo, když se Bella rozhodla, že bude pevnou součásti mého bytí. Nepochopím, ale nevzpírám se tomu. Teď již ne. Přijal jsem dobrovolně svůj vnitřní boj a lásku k ní. Naše společné předurčení bylo náhle vedlejší.

„Páni…..už si živě dokážu představit jejich zvědavé otázky.“ Vypadala trochu legračně, jak se odhodlávala vyjít vstříc tomu davu tam venku. Odevzdaně si vzdychla a chtěla vystoupit, stále jsem však nedostal odpověď na svou otázku. Třeba nebude po tomto nesmyslném rozruchu chtít, abych ji vyzvedl. Jenom to pomyšlení mě zabolelo. Uchopil jsem její ruku do své. Její sametová pokožka mě příjemně hřála do dlaně. Bella ke mně stočila svůj pohled.

„Bells…..takže odpoledne? Budu tě tu čekat……a lásko? Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor, ano?“ Měl jsem oprávněné obavy. Scaro svůj boj nevzdá jen tak snadno. A tím, že blokoval Sam, jsme byli vydáni budoucímu napospas.

„Neboj, budu v pořádku. Tedy alespoň doufám.“ Měla však na mysli ten náhlý zájem o svou osobu. Jasně jsem poznal na jejím nakrčeném obočí, že se jí to ani trochu nelíbí.

„Miluju tě.“ Ještě jednou jsem ji krátce políbil a tiše zadoufal, že vše zvládne.

Chvíli jsem ji sledoval. Pořád jsem vnímal, jak křehká je. Mohlo se jí stát cokoliv.

Lio, teď je to na tobě. Dávej na ni pozor.

Neboj se Doriane. Stále dokolečka mi připomínáš můj úkol. Jsem si ho plně vědoma. Také mi na Belle záleží. Nikdy bych nedovolila, aby ji kdokoliv ublížil. Je pro nás přespříliš cenná.

Lio, sama dobře víš, že to již dávno není o její úloze v našem světě. Kdybych měl možnost to zvrátit, učinil bych tak v tento okamžik.

Doriane, opravdu bys na sebe vzal zánik celého svého dědictví? Zánik celého svého světa, kvůli lásce? Vážně jsi tak nezodpovědný sobec?

Lio, sama miluješ, co vše bys byla pro svou lásku obětovat?

Myslí mi proběhla bolest mé sestry. Věděl jsem, že jsem se dotkl citlivého místečka. Místa, které si pevně střeží.

Doriane, dám na ni pozor. Důvěřuj mi. Byla to její poslední slova. Bylo mi líto, že jsem se uchýlil k tomu, abych ji připomněl její nešťastnou lásku, ale musel jsem ji donutit pochopit. Pochopit můj postoj ke svému osudu a své lásce.

Už už jsem se odhodlával že vyjedu, musel jsem opět doplnit zásoby krve. Teď, když bude Lia v každodenním styku s lidmi, nehodlal jsem riskovat, že se neudrží. Nechtěl jsem jí křivdit, její sebeovládání bylo úžasné, ale nechtěl jsem ho pokoušet. Nechtěl jsem, aby zbytečně trpěla.

A pak se mou myslí rozezněl její naléhavý hlas a mé pomalu tlukoucí srdce se téměř na minutu zastavilo.

Doriane…..máme tady problém…..hodně velký….

Mé srdce vynechalo pár úderů a já pohlédla do těch podmanivých očí. Doufala jsem, že už je nikdy více nespatřím, a přece jsem nepocítila překvapení. Mé tělo se samovolně napnulo. V jejím andělském obličeji problesklo uspokojení. Mohla si v mých očích přečíst každý můj pocit. Vyvolávala ve mně dojem, že ji nic neutajím a mým tělem projela podivná vlna touhy nebránit jí v získávání informací. Co se to děje?

Lia vedle mě naprosto ztuhla. Vypadala nepřirozeně zkameněle. Hleděla na svého nepřítele a odolávala prvotnímu pohybu zaštítit mě svým tělem.

Lio, klid, dýchej. Nezapomeň, že si hraješ na člověka.

Jediná známka toho, že mě slyšela, bylo to, že její tělo se uvolnilo a ona se nadechla, nespustila však zrak z té čarovné bytosti stojící v čele třídy.

Chiara se mile usmála a hlasem, připomínající andělský chór, se představila třídě. Pak ladně zaplula na volné místo v poslední lavici. V zádech jsem cítila její pohled.

Jsi v pořádku Bello?

Nechápavě jsem se podívala na Liu. Měla jsem nepřítele v týlu. Jak mi asi mělo být?

Dorian už to ví. Nemusíš mít strach, ochráníme tě.

Chtěla jsem jí věřit. Musela jsem jí věřit. Bylo to jako nutnost, jinak hrozilo, že se zblázním.

Hodina utekla neskutečně rychle. Po jejím skončení jsme si obě s Liou balily pomalu učebnice. Čekaly jsme, že si Chiara nenechá uniknout příležitost ke konfrontaci, ale nesměli u toho být žádní svědci. Vyčkávaly jsme.

Chiara stále kamenně seděla na svém místě a sledovala každý můj pohyb. Můj pohled k ní byl přitahován jako magnet.

Lia vedle mě tiše zavrčela. Nadskočila jsem nad tím nečekaným zvukem. Přemýšlela jsem, jestli jsem ho u ní už slyšela.

„Ale no tak Lio. Opravdu je nutné projevovat tolik nenávisti?“ Výsměch v Chiařině hlase mě probral.

„Co tady děláš Chiaro?“  Liin hlas byl jako kus ledu.

„Copak to není jasné? Myslíš si opravdu, že by ji nechal můj milovaný Scaro jen tak proklouznout?“ Kývla bradou směrem ke mně, aby bylo jasné, o kom je tu řeč. Její poslední slova získala surový nádech. Jako by se její skutečná povaha prodrala na maličkou nestřeženou chvíli na povrch.

Její tón vyvolával husí kůži a já se nevědomky otřásla. Vzpomněla jsem si na nenávist, s jakou mi její ruka tiskla krk tehdy na pláži.

Začalo zvonit na další hodinu a já se podívala na Liu.

„Běž Bells, jdu hned za tebou.“ Nenechala mezi mnou a Chiarou sebemenší prostor. Nedala mému nepříteli místo pro seberealizaci.

Chiara zlostně zavrčela a její obličej se zkroutil do masky pohrdání a nenávisti. Bylo až s podivem, kde se to v ní vše bere.

„Nemysli si, že je to konec. Boj teprve začíná. Zvláště, jestli se Dorianovi podaří….“ nedořekla svůj proslov. Lia ji totiž přerušila.

„Nikdy ti nedovolím, abys jí jakkoliv ublížila. Nedostaneš se k ní.“ Příslib boje  stále visel v tichu mezi námi.

Další hodiny ubíhaly podivně rozmazaně. Ranní hodina historie byla kupodivu jediná, kterou jsme měly společně s Chiarou. Nechápala jsem to, ale i tak jsem měla pocit, že její pohled na sobě neustále cítím.

To, že jsem se celý den nevzdálila od Lii nemile nesly Kora s Mel. Nechápaly, že jsem se přimkla k naprosto neznámému člověku. Takže jsem se rozhodla uvést vše na pravou míru a seznámit je. Jejich reakce mě však zarazila. Snad vycítily, že něco s Liou není v pořádku, protože i přes evidentní okouzlení, byl cítit jejich odstup. Na obědě si sice sedly k nám, byly jsme tak zvyklé, ale měla jsem pocit, že by holky mnohem raději seděly někde, kdekoliv jinde. Takže u stolu panovalo tiché napětí, i přes milou konverzační snahu Lii.

Dorian ti vzkazuje, že se nemusíš ničeho obávat. Je celou dobu venku a hlídá. Nechápeme, jak se kolem nás mohla Chiara protáhnout. Normálně vycítíme přítomnost jednoho z našich.

A to mě mělo uklidnit? Že se Chiaře záhadně podařilo proklouznout? Kolikrát se jí to může ještě zdařit, než mě zabije?

Zarazila jsem se ve svém vnitřním monologu, protože jen vyvolával bolest v očích Lii.

Promiň. Vím, že se snažíte.

To ano, ale stejně se jí zase podařilo nás obelstít. Štvalo ji to. Měla pocit, že selhala.

Nemysli na to. Až naplním svůj osud, tak pozná. Vše ji vrátím. Alespoň doufám, že budu mít možnost. Nejsem pomstychtivá, ale Chiara zacházela do krajností.

Lia se na mě zamyšleně podívala. A mě se vybavila slova Chiary….jestli se Dorianovi podaří……Lio, co se má Dorianovi podařit?

Ucukla pohledem. To se mi nelíbí o nic víc. Opět přede mnou něco tají. Která z možností záchrany jejich světa je tolik pravděpodobná, že s ní Chiara počítá?

„Tak jdeme na další hodinu ne?“ Lia se zvesela zvedla od stolu, čímž dala jasně najevo, že už se se mnou o tom nehodlá dál bavit.

Ještě jsme neskončily a ty to víš…..Lia jen nepatrně zavrtěla hlavou. Neptej se mně.

Netrpělivě jsem vyťukával melodii z rádia do tvrdého materiálu volantu. Kde jen jsou? Chiara už dávno opustila školní budovu. Z jejího pohledu mě zamrazilo. Věděla, čím pro Bella je a byla ochotná pomstít se mi za mé odmítnutí. Spolupráce se Scarem jí jen dodávala sílu k činům. Cítila se zaštítěná jeho mocí.

A pak jsem ji spatřil. Kráčela po boku mé sestry a byla mírně naštvaná. Co se stalo? Vyšel jsem jí vstříc, čímž jsem opět nechtěně upoutal pozornost svého okolí. Věděl jsem, jak my upíři působíme na své domnělé kořisti. Po těch staletích jsem to téměr přestal vnímat, znovu až teď díky Belle.

Doriane, neměl bys to Belle už říct? Dneska se to téměř dozvěděla od Chiary.

Zatrnulo ve mně. Chiara mluvila s Bells? Jak moc blízko k ní byla?

Neboj, přese mně se k ní nedostane. Ví co jí hrozí, pokud na mě zaútočí. Ale to nemění nic na tom, že správně zvolená slova můžou vykonat víc než nejlépe provedený chvat.

Věděl jsem, že má pravdu. Jenomže jsem se bál, jak by reagovala Bella, kdybych ji obeznámil s celou pravdou. Bál jsem se, že mě opustí.

Když ke mně došly, objal jsem svou lásku  a políbil. Byla napnutá. V očích jsem jí četl odhodlání se ptát.

„Doriane…..“ zakroutil jsem hlavou.

„Tady ne. Promluvíme si až doma ano?“ Příslib odpovědí ji donutil nasednout.

Řídil jsem zcela intuitivně, takže jsem si ani neuvědomoval, jak rychle jedu. Až pohled na zelenkavý nádech v Bellině obličeji mě přinutil zpomalit.

„Jsi v pořádku Bells? Promiň neuvědomil jsem si, jak špatně snášíš rychlou jízdu.“ Spílal jsem si do blbců. Jak jsem na to mohl zapomenout?

Opatrně se nadechla, jako by si nebyla jistá, že tím pohybem udrží žaludek v klidu.

„Už je to lepší.“ Nejistě se pousmála a zahleděla se před sebe. Ze lži ji usvědčilo její gesto. Zatínala a povolovala totiž své ruce položené v klíně.

„Doriane…..proč mi konečně neřekneš, co je mým úkolem?“ Snažila se odvrátit svou pozornost k tématu, který ji zajímal mnohem více.

Pevně jsem sevřel volant. Co jsem ji na to měl říct? Podívej Bello….tvým úkolem je? Takhle to nešlo. Ne, ještě nebyl ten správný čas….takže jsem se opět uchýlil k neúplné pravdě.

„Už jsme se přece bavili o tom, že těch možností je zde více Bells. Stále nevíme nic konkrétně. A pokud kdokoliv tvrdil cokoliv jiného, mohu tě ujistit, že je to záměrný manévr. Má tě to nahlodat.“ Zahleděl jsem se na ni.

Chtěla mi věřit, bylo to na ni vidět, ale už mě znala více než dobře. Poznala, že za mými slovy se něco skrývá.

Odhodlaně se na mě zadívala. Budu muset její pozornost převést jiným směrem. Nebylo mi ze mě moc dobře. Tohle si Bella nezasloužila.

„Bells, myslíš, že by toho dneska na tebe nebylo už moc, kdybychom začali se tvým výcvikem?“  Pozvedla obočí. V očích ji blesklo pochopení……

22.

Věděla jsem, o co se tady Dorian pokouší a jeho další slova to jen potvrdila.

„Bells, myslíš, že by toho dneska na tebe nebylo už moc, kdybychom začali se tvým výcvikem?“ V Dorianově hlase zněla zvědavost.

Pozvedla jsem obočí. Úhybný manévr? Snažil se odvést pozornost od mých otázek. Zabolelo mě, že mi nevěří. Proč jinak by mi nechtěl říct celou pravdu? Nevěří mi, že jsem schopna ustát slova pravdy. Ale vážně jsem si nezasloužila vědět vše? Vědět, jaká jsou rizika? Odvrátila jsem od něj pohled a sledovala ubíhající krajinu za sklem okna.

Vše plyne tak rychle. Ještě před dvěma měsíci jsem byla bezstarostná dívka, pro kterou byl hlavním problémem napsat další kapitolu své povídky. Žila jsem životy svých postav. A teď tady sedím v autě se dvěma upíry a přemýšlím nad tím, kterou z možností mi smrt nabízí. Má přebujelá fantazie pracovala a já si tudíž mohla vybrat z nepřeberného množství způsobu svého skonu.

„Nad čím přemýšlíš?“ Byla jsem tak zamyšlená, že jsem úlekem nadskočila. Ani jsem se na něj nemusela podívat. Musel to přeci vědět.

„Copak ti to Lia neřekla?“ V mém hlase se ozývala jízlivost, kterou jsem nemohla a vlastně ani nechtěla potlačit.

Mým předurčením je smrt a mě se tady stále jenom lže a tají důležité informace. Mírně jsem naklonila hlavu směrem k Lii. Věděla, že má slova patří jí. Stejně tak jsem věděla já, že Dorian je právě slyšel z Liiny mysli. Opět jsem se stáhla do sebe.

Bello, pochop. Jsou věci, na které nejsi ještě připravená. Nikdo ti nelže…..

Ale no tak Lio. A to teď právě nebyla lež? Minimálně jsou to jen ubohé polopravdy…..přerušila jsem její myšlenkový proslov.

Bello…..prosím…..

Nemusíš se bát o svou existenci. Jsem odhodlána naplnit svůj osud. Alespoň zachráním ty, které miluji, i když jejich chování mě sráží na kolena.

Byla bych přísahala, že sebou oba trhli. Chvilkový pocit zadostiučinění se však rozplynul a já zůstala naprosto otupělá. Panebože, copak já nemůžu být alespoň na chvíli šťastná? A to ještě nevím, jestli náhodou nejsem…..rychle jsem trhla pohledem k Lii. Seděla stejně kamenně jako předtím. Nedala na sobě znát sebemenší provinění.

Zastavili jsme před jejich domkem. Ze dveří radostně vyběhla Sam a dřív, než jsem pořádně stačila vystoupit z auta, už mě objímala. Vesele se usmívala. Jako by nezachytila napětí jiskřící v prostoru kolem nás. Byl to zvláštní kontrast. Působilo to trochu jako hrané divadlo. Jako bychom všichni hráli svou dobře naučenou roli. Jakou roli jsem v tomto kusu měla já, však přede mnou úspěšně tajili.

Po chvíli Saminy citlivé smysly přece jenom zareagovaly na negativní vlny kolem nás a zaraženě si nejprve prohlédla mě a pak stočila svůj pohled k Dorianovi.

„Co se stalo?“ Poprvé jí na tváři zakolísal úsměv.

„Chiara se stala novou maturantkou. Což znamená, že budeme muset vymyslet plán, jak co nejlépe Bellu ochránit. Kde je Noel?“ Opět se snažil odvrátit mou pozornost. Štvalo mě, jak mi nikdo není schopen nic vysvětlit.

„Bello….jak ti je?“ Starostlivě se na mě zadívala Sam. Viděla můj zachmuřený obličej a přičítala ho Chiařině přítomnosti.

„Sam, kdybych se tě na něco zeptala, odpověděla bys mi pravdivě?“ Zaraženě se na mě zahleděla. Naléhavost v mém hlase zarazila i mě samotnou. Věřila jsem však, že Sam by mohla stát na mé straně. Milovala jsem ji jako sestru, kterou jsem nikdy neměla.

„Ale jistě, co ……“ a pak trhla hlavou směrem k Dorianovi. Na tváři jsem si mohla jasně přečíst po sobě rychle jdoucí pocity nepochopení, údivu a nakonec zlosti. Takže to přeci jen viděla stejně jako já. Alespoň jsem v tom nebyla sama. Měla jsem právo na pravdu.

„Bello, myslím, že si musíme promluvit. Některé tvé otázky si zaslouží odpovědi.“ Dorian najednou působil dojmem rezignace. Když jsem se ale na něj pozorně zadívala, bylo v něm něco, co jsem sice nebyla schopná blíže identifikovat, ale neměla jsem z toho dobrý pocit.

Kývla jsem na znamení souhlasu a odpoutala se od Sam. Povzbudivě na mě koukla.

Došla jsem až k Dorianovi. Ten se bez ptaní natáhl pro mou ruku a vyhoupl si mě na záda. I přesto, jak moc naštvaná jsem na něj byla, mé tělo bylo v tuto chvíli více než ochotno s ním spolupracovat. Zrádná chemie. Panebože…..copak jsem naplněná pouze hormony? Snažila jsem se ignorovat jeho omamnou vůni a dotek jeho pevného těla na svém. To tedy nebyl nejlepší nápad. Jak na něj můžu být naštvaná, když disponuje takovými zbraněmi, jakou je umění ve mně vyvolat chtíč?

Doběhli jsme na naše místo. Bylo to snad poprvé, kdy jsem naprosto ignorovala vítr ve vlasech a ten zvláštně povznášející pocit letu. Snažila jsem se totiž celou dobu dostat pod kontrolu své touhou rozbolavělé tělo. Pravdou totiž bylo, že od doby, kdy jsem ztratila svou nevinnost, se se mnou Dorian nesnažil jakkoliv intimně sblížit. Toužil po mě, cítila jsem to. Bylo to na něm poznat, ale jako by se bál. Jako by se snažil v sobě něco potlačit. Nelíbilo se mi to, i přesto, že důsledky stále ještě mohly být více než nemilé.

Usadil mě do sena, ale já jsem byla okamžitě na nohou. Musela jsem mít alespoň zdání rovnocenného postoje.

„Moc se ti omlouvám Bells. Vím, že tě zraňuje mé chování. To, že ti neříkám vše, k čemu dospěji, ale pravdou zůstává, že ty možnosti, které máme na záchranu mého světa, jsou a i nadále zůstávají nejisté. Nechci riskovat zbytečně život nejdůležitějšího člověka pro mou existenci.“ Byla to bolest v jeho hlase? „Nedokážu si bez tebe představit byť jediný den. A ani nechci. Miluji tě.“ Zoufale se mi snažil vysvětli své chování. Chtěla jsem mu věřit, ale také jsem věděla, že ta důvěra nebyla tak stoprocentně oboustranná. Že zde jsou věci, které jsem ještě neměla vědět. Jestli vůbec někdy.

Hlavně, že ty mu říkáš všechno že? Hlas mého svědomí mě nahlodal. Taky jsem mu zatajila své obavy o svém možném těhotenství. Zahanbeně jsem odvrátila zrak. Dorian si to ovšem vyložil po svém.

Nepostřehla jsem jakýkoliv pohyb a naprosto nečekaně jsem se ocitla v jeho náručí. Pevně mě svíral. Ve vlasech jsem cítila jeho chladné rty.

„Bello. Prosím, věř mi. Nikdy jsem ti nechtěl ničím ublížit.“ Byla jsem možná paranoidní, ale měla jsem pocit, že jeho slova se vztahují spíše na věci budoucí, že na ty minulé.

Chtěla jsem se mu vytrhnout. Stejně jsem opět a zase podlehla, ale alespoň pro formu, pro zdání převahy. Přece mu nemůže vše vyjít jenom díky sladkým slovíčkům a proklaté touze mého těla. A lásky. Ano, ta je hlavní silou.

„Doriane, odpověz mi tedy pravdivě…..co se ti má podařit?“ Chiařin hlas byl plný opovržení, když ta slova pronášela.

Dorian si jenom posměšně odfrkl.

„Nevěří totiž, že jsi schopná se naučit bojovat jako upír. Ale já věřím, že ji jednoho dne velmi nemile překvapíš.“ Pronesl hrdě. V jeho slovech byl cítit velký kus pravdy, ale…..

Dobrá, jsou věci, kterými bych se raději neměla zabývat, protože byly jako začarovaný kruh. Motala bych se ve vlastních myšlenkách a pochybách. Mohla jsem se z toho taky klidně zbláznit. A to jsem nechtěla. Nezbývalo než dál naivně důvěřovat svému milému upírovi. I když, jak jsem se znala, jedna má malá část bude opatrná a bude hlídat sebemenší zaváhání v jeho slovech.

„Takže začneme s výcvikem ještě dnes?“ Povzdychla jsem si. Stejně mě to nemine. Dorian se odtáhl tak, aby mi viděl do obličeje a pátral po sebemenším náznaku pochyb. Pevně jsem opětovala jeho pohled.

„Doriane…..miluju tě. Mám snad na výběr, než ti věřit?“ Znělo to tak definitivně.

„Miluju tě.“ Snad jsem si myslela, že jsem zaslechla jeho další slova, ale řekla bych, že pronesl něco ve smyslu, že si mě nezaslouží…..

A tak jsme začali s tréninkem. Nutno dodat, že počátky byly krušné. Během prvních dnů jsem byla hodně unavená. Mohla jsem k tomu přičíst i emocionální vypětí, kterému jsem byla vystavená ve škole. Chiara byla jako andělský sup, který kroužil kolem a čekal na sebemenší chybu svého protivníka. Pouhá její přítomnost mě doháněla k šílenství a ona si byla mých pocitů vědoma. Dokonce jsem ji podezřívala, že je ve mně záměrně živí.

Odpoledne jsem pak trávila s Dorianem a Sam na našem místě u krmelce a mučila své tělo tréninkem. Nejprve se mě snažili, na názorných ukázkách, naučit základní pohyby s dřevěnou tyčí. Moc jsem se jim nedivila. Tady bych si to ruky nesvěřila ten těžký stříbrný meč, se kterým se Sam oháněla, jako by nevážil ani gram. Byla to ovšem jediná účinná zbraň proti upírům.

„Jak už jsem ti jednou říkal. Upíra lze zabít jenom tím, že mu buďto usekneš hlavu nebo mu probodneš srdce stříbrným mečem nebo dýkou. Nejjistější jsou samozřejmě oba tyto způsoby  najednou. Abys ovšem dostala vůbec příležitost zasadit rozhodující úder, musíš se dostat ke své oběti co nejblíž. Musíš ale být zároveň i schopná se v případě nutnosti bránit.“ Pronesl jednou odpoledne Dorian. Ze mě se potůčky valil pot a ztěžka jsem vydýchávala jeho tvrdý výcvik.

Ono totiž na to, abych ten meč vůbec zvedla, jsem potřebovala mít alespoň zpevněnou postavu. Nikdy jsem nebyla při těle, ale co se týče cvičení, tak tady se taky nedalo zrovna o nějakém mluvit. Takže jsem to teď se Sam, která mě naštěstí podporovala, doháněla.

Dorian vytáhl z kapsy složený šátek a přistoupil ke mně. Otočil mě čelem k Sam a mě na tváři zastudila látka. Aniž bych si to uvědomila, stála jsem v naprosté tmě se šátkem na očích. Za sebou jsem cítila smyslnou přítomnost Doriana. Jeho ruce mi pozvolna sklouzly z ramen dolů ke dlaním. Na chvíli mě za ně držel a já ucítila jeho sladký dech na své tváři.

„Vnímej svět kolem sebe. Potlač jakoukoliv touhu a pouze poslouchej. Musíš se naučit slyšet nás. Musíš se naučit vnímat nás svým tělem. Musíš se naučit předvídat nepřítelův další krok ze signálů jeho těla.“ Jak jsem se měla soustředit na své okolí, když ve mně pouhý Dorianův hlas vyvolával erotické představy?

A najednou jsem tam stála naprosto sama. Nikde nebylo slyšet sebemenší pohyb. Dokonce jsem měla pocit, že i les raději utichl. Pomaličku ve mně vzrůstala panika. Netrpěla jsem fóbiemi, ale tenhle pocit, že nevidíte a ani neslyšíte, byl dost nepříjemný.

Někde za sebou jsem najednou vycítila pohyb. Natočila jsem k němu hlavu. Upnula jsem se na něj však natolik, že mi unikl další pohyb těsně přede mnou. Kousek od mých rtů se nadechl. Ucítila jsem jeho omamný dech.

„Nesnaž se. Prostě jenom podlehni instinktům a nech proudit své okolí svou myslí.“ A v byl pryč. Stačila jsem jen zpola zvednout ruku, nahmatala jsem však jenom prázdný vzduch před sebou.

Zhluboka jsem se nadechla a přestala přemýšlet. Jenom jsem vychutnávala vůně kolem sebe. Ani nevím proč, ale najednou vedena nějakou silou, jsem střelila rukou kousek za sebe. A narazila jsem na pevnou hradbu.

„Vidíš? Jenom musíš využívat svých instinktů.“ Látka z obličeje mi sklouzla dolů a já jsem se mohla zadívat do temně zelených očí Doriana.

„Nemyslím si, že bych se v tomto mohla někdy zlepšit.“ Povzdychla jsem si. K čemu jim budu, když nejsem schopná se nic pořádně naučit? Jsem den ode dne unavenější a k ničemu to nevede.

Dorian mě objal kolem pasu.

„Lásko, ani netušíš, jak moc dobrá jsi. Upřímně jsem sám překvapený. Jako bys to měla v krvi. Jako bys věděla, že tě tohle v životě čeká.“ Jeho slova mě měla utěšit, ale já jsem byla zklamaná. Ani jsem přesně nevěděla proč. Snad to bylo tím, že mi vše šlo tak ztěžka. Opravdu jsem doufala, že tím, že jsem pro to předurčená, bude tento úkol snáze zvládnutelný.

„Zvládneš to. Neboj. Věřím ti.“ To možná ano, ale stále tady visí spousta ale….

Tak nám utekly celé dva týdny, a dokonce i v tuto chvíli ne právě moc vnímavá mamka, zaregistrovala, že se se mnou něco děje.

Nenápadně se snažila zjistit, jestli jsem v pořádku a já použila připravenou výmluvu, že mi dává zabrat škola. Byla jsem přece v posledním ročníku. Mrzelo mě, že ji musím lhát, ale bylo to nezbytné.

Po téměř třech týdnech, kdy jsem již málem začala panikařit, jsem se ráno probrala s bolestí, která jasně signalizovala, že dny, které jsem tak nesnášela, jsou opět tady.

Bože, jak já za ně byla v ten okamžik vděčná. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla stát matkou. Teď ještě ne. A hlavně ne do této napjaté situace.

Měla jsem, i přes nepříjemnou bolest, veselou náladu. Páni, vy byste ji neměly?

Vyběhla jsem před dům, kde už na mě jako obvykle čekal Dorian s Liou a Sam. Byli to teď moje čestná garda. Bojovníci s Chiarou. Do školy jsme sice odcházely samy dvě s Liou, ale Dorian i Sam dělali čestnou stráž u školy. Bylo mi řečeno, že s Chiarou samotnou si Lia poradí, ale hrozilo, že by se mohla dostavit její posila. A to, že si Chiara hraje také na svém písečku, nám bylo všem jasné.

Její hnací silou byla nenávist ke mně. Nenávist k lásce mezi mnou a Dorianem. Jenom při pohledu na ni mě mrazilo. Jakoby ji ta nenávist držela pohromadě.

„Páni Bells, co se děje, že jsi tak veselá hned po ránu?“ Dorian se na mě culil a já mu vlepila samou radostí pusu.

„Spadla mi ze srdce jedna starost.“ Kdybych to uměla, tak jsem si možná i začala zpívat.

„Starost? Něco s mamkou?“ Dorian byl velmi starostlivý, co se týče stavu mé mamky. Bylo to zvláštní.

„Ne ne. Víš, nechtěla jsem tě tím zatěžovat, ale víš jak jsem se …..“ nenacházela jsem ta správná slova a to že jsem zrudla mi taky zrovna moc nepomohlo „…no měla jsem prostě trochu obavy, že bych se mohla dostat do stavu jako moje mamka.“ Vysypala jsem to ze sebe závodní rychlostí.

„Takže důvodem pro tvou radost je, že nejsi těhotná?“ Dorian na mě hleděl, jako by mi zezelenaly vlasy.  Vypadal, že ho snad ani nenapadlo, že by existovala možnost, že bych s ním otěhotněla. No jo, ti chlapi.

23.

Autem se rozezněl můj veselý smích. Dorian se nechápavě podíval na Liu a v jeho očích se mu mihl stín. Možná měl pocit, že jsem se zbláznila. A třeba jsem já měla jen naprosto zbytečné obavy. Vždyť kdo ví, jestli můžou mít vůbec upíři s lidskými ženami děti. A podle výrazu Dorianovy tváře, jsem si mohla klidně tipnout, že jsem si zase zatěžovala hlavinku naprosto zbytečně.

Pocit radosti mnou prostupoval ještě po příchodu do třídy. Vážně mi bylo fajn. Mel s Korou jenom nejistě pokukovaly jedna po druhé. Takhle dobrou náladu jsem už dlouho neměla. Z velké části to bylo vinou Chiařiny přítomnosti a když k tomu připočtu strach z těhotenství a vyčerpávající výcvik, nikdo se nemůže divit, že jsem byla spíše zamlklá, ne-li přímo nevrlá.

Naučila jsem se povídat si s Liou mimoslovně. Nutno dodat, že ona z toho měla neskutečnou radost. Přišlo ji to ohromě zábavné. Mě už tedy přišlo méně zábavné, když jsem z ničeho nic vyprskla smíchy a okolí se na mě pak dívalo, jako bych minimálně do něčeho vrazila hlavou.

Bells? Nechci být dotěrná, ale…..víš, prostě mi to nedá se nezeptat. Ty nechceš mít nikdy děti?

Zaraženě jsem pohlédla do jejího půvabného obličeje.

Proč myslíš, že bych nikdy nechtěla děti….

No tak mě to napadlo, jak jsi měla ráno takovou radost z toho, že nejsi těhotná a navíc Dorian….

Její slova zůstala nedopovězená, protože do třídy vstoupila zosobněnost nenávisti. Jeden její pohled mě dokázal vykolejit na celý den. Tréninkem, kterým mi Dorian cepoval tělo, jsem se pomaličku a jistě, učila vnímat upíří přítomnost. A mělo to i své záporné stránky. Právě v tuto chvíli jsem Chiaru cítila každým pohybem. Nesnášela jsem ten pocit. Nelíbilo se mi to. Ale věděla jsem, že to, že si takto její přítomnost uvědomuji, je jen dobře. Můj trénink nebyl tedy tak bez výsledků.

Bello? Je ti dobře? Nejistota v Liiných očích mě trochu probrala.

Proč?

Nevím, přišlo mi to….ale to je jedno. Z Chiary nemusíš mít strach. Nedovolím ji se k tobě přiblížit.

Já vím, věřím ti. Byla to pravda. Nikdy jsem z Lii neměla pocit, že bych jí nemohla věřit. Vím, že mi tajila určité věci, ale nebyla v tom vypočítavost nebo zrada.

„Slečno Winfieldová. Nerad bych Vás vyrušoval ve Vašem jistě zajímavém snění, ale co kdybyste na chvíli vnímala má slova a poctila mě svou přítomností?“ Profesorův hlas se nesl třídou. Teda a toliko k mé dobré náladě. Zkoušení jsem nesnášela. Mnohem raději bych si zvolila písemnou formu. Došla jsem před tabuli jako na svou osobní popravu. Nesnášela jsem tu pozornost, kterou mi v tuto chvíli dopřávala celá třída. Navíc s temným bonusem v podobě nenávistného anděla.

Nakonec jsem ocenila Liinu schopnost komunikace mimoslovně, protože i když to nebylo právě fér, tak jsem toho mohla při dotěrných otázkách profesora krásně využít. Na oběd jsme opět šly v našem, teď již klasickém složení. Kora i Mel se nějak dostaly před svůj pocit nejistoty z Lii a napětí mezi nimi už opadlo. Měla jsem z toho radost. Byli to lidičkové, které jsem měla ráda a jenom nerada jsem viděla, s jako odtažitostí k Lii holky přistupují.

„Co kdybych si o víkendu udělaly menší dámskou jízdu?“ Kora na nás mrkla a Mel ji s plnou pusou nadšeně přikyvovala. Kupodivu se nevyptávaly, proč si Lia občas jídlo koupí, ale nakonec se ho ani netkne.

„Já jsem pro. Mohly bychom to udělat třeba u nás. Naši stejně pojedou na víkend k prarodičům.“ Pak jsem zauvažovala, co na tenhle nápad asi bude říkat Dorian. Konečně bychom měli celý dům jenom pro sebe a já mu oznámím, že budu s kámoškami.

Lia se vedle mě snažila zamaskovat smích zuřivým kašlem.

Ha ha ha. Vážně humorné.

Teda to ti nezávidím. Jak znám chlapy, tohle se mu líbit nebude…..

Nehodlala jsem na to jakkoliv reagovat.

„To by bylo super. Uděláme si pyžamovou party.“ Nadšení u obou bylo nakažlivé, takže jsem brzy zapomněla na to, jak to předložím svému drahému. Mé nadšení mi dokonce pomohlo potlačit neutuchající strach z Chiařiny přítomnosti.

„Páni, to je taková celý den?“ Pronesl Dorian, když jsem mu nadšeně vběhla před školou do náruče.

Lia se jenom zasmála a pronesla něco v tom smyslu, že někdy stačí jenom malý důvod k velké radosti, zvláště pak u dětí. Kdyby byla blíž, rozhodně bych se pokusila ji nakopnout. Teda ne, že by mi dala možnost to realizovat. Lia se jenom nenápadně natočila a tak aby to Dorian neviděl na mě škodolibě vyplázla jazyk. Opravdu důstojnost sama.

Dorian jenom nechápavě kroutil hlavou. Nejspíš ale dospěl k názoru, že jsme dneska praštěné obě a jenom si ztěžka povzdechl, aby dal najevo, že on je tady teď ten největší chudák. Pod nosem si brblal něco o tom, že puberta je někdy hodně zvláštní.

U nás obou to vyvolalo salvu smíchu.

„Lásko, Sam ti vzkazuje, že si tě vyzvedne před domem. Já si ještě něco zařídím, a pak se k vám přidám.“ Sam byla opravdu hodná, že cvičila solidárně se mnou. Já z toho byla někdy tak unavená, že se mi už nechtělo ani zvednou ruku. Jenom díky její trpělivé, ale vytrvalé pomoci, jsem byla schopná zatnout a pokračovat.

Musela jsem ovšem přiznat, že jsem se zlepšovala. Teda alespoň jsem ze sebe měla ten pocit. Bohužel jsem si tím víc uvědomovala Doriana. Proč bohužel? Jestli to nebude tím jeho, poslední dobou poněkud laxním, přístupem k intimitě mezi námi. Teď, když jsem si oddechla, jsem si pokorně přiznala, že mi něžnosti mezi námi chyběly. Stačilo by mi alespoň pevnější objetí. Pocit naplnění z jeho přítomnosti. Nelíbil se mi jeho mírně odtažitý přístup. Jen jsem nesebrala dost odvahy ho svést. Otrnulo mi, že?

Když si mě Sam vyzvedávala doma, mamka jenom nechápavě kroutila hlavou. Kde jenom se to v té naší holce bere. Takové nadšení pro sport. Znala mě dost na to, aby mohla s klidným svědomím prohlásit, že je to více než zvláštní. Možná jenom díky svým starostem s těhotenstvím, se mnou nezabývala tak, jak jsme na to byly obě zvyklé. Na jednu stranu jsem byla za to vděčná, ale na druhou přece jenom, občas na povrch vyplul pocit slabé žárlivosti na to malé. Už jsem nebyla středobodem jejich života.

Mohla jsem jim to ale vyčítat? Kdo ví, co bude se mnou? Co bude, jestli se mi sice podaří zachránit Dorianův svět, ale už se mi nepodaří zachránit samu sebe? Nechtěla jsem si připustit tyto chmurné myšlenky a tak jsem se raději ještě tvrději vrhla na výcvik. Abych svoje šance co nejvíce umocnila.

„Bello? Ty něco plánuješ na víkend?“ Zvědavě se na mě zadívala Sam. V očích ji tančily ohníčky. No skvěle. Všichni se výborně bavili tím, jak Dorianovi vysvětlím, proč, když už konečně můžeme být sami, jsem se rozhodla pro dámskou jízdu.

„Lia ti něco říkala?“

„Právě že ne. Je tajemná jako hrad v Karpatech. Měla jenom takové narážky. A Dorian je z toho trochu nesvůj.“ S úsměvem čekala, co já na to.

„Popravdě, plánuji dámskou jízdu u mě doma. A chtěla jsem pozvat i tebe. Přišla bys? Byla bych moc ráda.“

„Ale proč ne? Ráda se seznámím s dalšími lidmi.“ Vypadala krásně, když se jí pohled prozářil úsměvem.

„Tak jo. Takže teď už zbývá jenom to oznámit své drahé polovičce.“ Sam se zakuckala. Nechápala jsem jejich reakce. Ony snad věděly něco, co já ne.

„Sam….“ jenom se znova zakuckala a zakroutila na mě záporně hlavou. Hm….tak tedy moc děkuji za podporu.

Náš trénink už měl svoje zajeté koleje. Vyhovovalo mi to, aspoň jsem věděla co mě čeká. Dneska pro mě měla ale překvapení.

„Takže Bells, co kdybys zkusila základní výpady s mečem?“ Tak to jsem rozhodně nečekala. Nebyla jsem připravená na to, abych sevřela v ruce smrtící zbraň. Co když tím někomu ublížím? Největší pravděpodobnost byla, že tou zraněnou budu já.

Sam si v rukou pohrávala se starobyle vypadající koženou pochvou, která ukrývala jistě ostrou čepel těžkého stříbrného meče. V jejich rukách se zdálo, že hmotnost zbraně je zanedbatelná.

Nejistě jsem natáhla ruku, jako by ta věc v Saminých rukou na mě mohla sama zaútočit. Pod svými prsty jsem ucítila chlad, který bych od kůže neočekávala. Pousmála jsem se, byl to jako kontrast, který jsem objevila u Dorianovy pokožky. I přes chlad a pevnost, byla jeho pokožka krásně jemná.

Sam pevněji uchopila koženou pochvu a já jsem objala svými roztřesenými prsty rukojeť. Chlad ještě umocnil mou úctu k předmětu. Pomalu jsem meč vytahovala. Jeho tíha mě však opravdu zaskočila a špička se zabořila kousek od Saminy nohy. Vyděšeně jsem vzhlédla k jejímu obličeji.

Jenom upřeně sledovala odlesk od hrany meče. Myslím, že pro dnešek jsem vyčerpala svůj příděl seznamování se s ostrými předměty. Mlčky jsem nabídla Sam rukojeť meče. Jenom záporně zakroutila hlavou.

„Musíš se s tím naučit zacházet. Musíš být schopná se ubránit, kdyby jsi se dostala do situace, kdy ti nikdo z nás nemohl pomoct. Věř mi, Bells.“ Pátravě jsem se na ni zahleděla. Že by Sam viděla něco z budoucnosti?

Než jsem se stihla zeptat, tak se mi za uchem ozval mnou tolik milovaný hlas.

„Víš, že ti to s tím mečem neskutečně sluší?“ Teď jsem musela vypadat naprosto stejně, jako on ráno. To myslí vážně? Jak někomu muže slušet vražedný nástroj?

„Můžeme začít?“ Byl podivně plný elánu. Něco chystal. Alespoň na to vypadal.

Moje první lekce s mečem dopadla naprosto příšerně. Teda ona vlastně ani pořádně nezačala. Nebyla jsem totiž schopná ten meč udržet ani v obou rukou, takže o nějakých výpadech se opravdu nedalo mluvit. Moje povznesená ranní nálada byla v nenávratnu.

A to jsem si ji ještě umocnila menší rozepří s Dorianem. Jak Lia se Sam předpokládaly, Dorianovi se ani trochu nelíbilo, že bych měla pořádat pyžamovou party zrovna v době, kdy budou naši pryč. Nejspíš měl opravdu něco v plánu a já mu jeho plány zhatila. Najednou mi to přišlo strašně líto. A přepadal mě pocit, že bych byla s Dorianem mnohem raději, než pořádala nějakou dámskou jízdu. Nemohla jsem ale couvnout. Jsou to moje kamarádky a chtějí svůj volný čas trávit v mé společnosti. Měla bych být schopná jim taky něco obětovat.

V sobotu odpoledne ke mně dorazila jako první Sam. Říkala jsem si, kde je Lia, ale bylo mi řečeno, že ještě něco zařizuje. Měla pořád něco na práci. Stejně tak Dorian. Už jsem nad tím přestala dumat.

Sam mi pomohla s přípravou jídla pro Koru a Mel. Musela jsem přiznat, že už jí to kuchtění šlo líp, než posledně. A taky jsem jí to řekla. Sam sklopila zrak a přiznala, že se to prostě chtěla naučit. Cílevědomě pokořit vařečku a pánev.

Když sklopila zrak, upoutala tak tím můj pohled, který se zadrhl na třpytu na její levé ruce.

„Sam? Ty jsi zasnoubená?“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem bych to nevěděla.

Sam si nevědomky sáhla na ten tenký kroužek a zadívala se ven oknem.

„Pamatuješ si, když nás Scaro věznil? Tehdy jsme s Noelem již nevěřili, že bychom opět mohli vyváznout. Uvědomili jsme si, kolik drahocenného času jsme proplýtvali. A tak mě Noel požádal o ruku. Souhlasila jsem.“ Zamilovaně se pousmála. Teda páni, a já zase nic nevím. Měla jsem pocit, že se přede mnou stále něco tají.

„Tak to moc gratuluji. Myslím, že si oba zasloužíte být šťastní.“ Obě jsme se ponořily do svých myšlenek. Najednou mě napadlo, že vlastně nic nevím o tom, jak je Dorian od Scara osvobodil. Byla jsem tak zahleděná do sebe, že jsem nevnímala dění kolem sebe.

„Sam? Co přesně se stalo u Scara?“ Nechtěla jsem v ní vyvolat bolestné vzpomínky, ale u ní jediné jsem si byla jista, že mi odpoví.

„Odkud to chceš slyšet?“ Hm, odkud asi?

„Co takhle od začátku?“

24.

Unaveně jsem si povzdychl. Už jsem neměl sílu jí vzdorovat. Byla tak neúnavná, když si za něčím stála. A právě v tuto chvíli jsem nebyl schopen tuto její vlastnost ocenit,  protože její působení bylo mířeno proti mně.

„Doriane, to přece nemyslíš vážně? Je to nemyslitelné. Nemůžeš jen tak říct končím a čekat, že se nebude nic dít.“ Její hlas přeskočil zlobou. Upřela na mě hněvem jiskřící oči. Opětoval jsem jí její pohled. A najednou mi bylo jasné, že tuto bitvu se svou milovanou sestrou pohraji, pokud…..

„Lio….. já už takhle dál nemůžu. Jsem znechucený sám sebou.“ Máchl jsem rukou kolem sebe. „Celou touto špinavou hrou. Miluju Bellu, a to, co se tu děje není nic jiného, než dýka v zádech mé lásky k ní. Nenávidím sám sebe za to, co dělám a že to dělám dobrovolně.“ Zahleděl jsem se zpytavě do jejího obličeje a zvolil ten nejhanebnější protiútok, jaký jsem jen mohl. „Sama víš, jak chutná zrada lásky…..“ pronesl jsem tiše a bolest v Liiných očích mě šlehla na duši. Vlna odporu k sobě samému se vzedmula a převalila přes mé lenivě tlukoucí srdce. Znáte ten pocit, že všem kolem sebe jenom ubližujete svou pouhou existencí? Byl jsem toho pocitu plný.

V jednu chvíli jsem nenáviděl okamžik, kdy jsem poprvé zahlédl Bellu a ve druhém jsem blahořečil vše, co mi ji přivedlo do mého temného žití. Byla jako opora proti osudu, v jehož rukou jsem se cítil jako loutka. Jako bych nebyl ničím více než pěšákem na století rozehrané šachovnici. Jeden chybný tah a život mi mohl udělit mat. Jediným svým plavným pohybem mohl zmařit všechny mé sny a naděje na život s Bellou.

Lia se ode mě odvrátila. Nesnesla svědky svých žalostných vzpomínek. Vzpomínek na kdysi ještě radostný a bezstarostný život. Na svět, ve kterém byla láska silnějším citem, než nenávist a pomsta.

„Promiň….nechtěl jsem…..“ hlas se mi zlomil. Přistoupil jsem k Lii a opatrně ji objal. Její postoj byl zprvu kamenný, ale vzpomínky, které uchovávala ve svém rozbolavělém srdci, ji přinutily vyhledat u mě konejšivou oporu. Zabořil jsem do jejích vlasů svůj obličej a pevněji kolem ní obtočil své paže. Cítil jsem se jako zločinec. Proč vědomě ubližuji těm, jež miluji?

„Víš sestřičko…..my dva jsem to nikdy nemohli mít v životě snadné. Je to dáno i tím, do jaké rodiny jsme se narodili.“ Byl v tom cítit velký kus pravdy. Tím vším jsme teď procházeli i proto, že naše rodina byla……

„Odkud to chceš slyšet?“ Hm, odkud asi?

„Co takhle od začátku?“ Netrpělivě jsem poposedla na kuchyňské židli.

Sam se rozpačitě opřela o kuchyňskou linku a raději svůj zrak stočila ven. Viditelně se ji do vyprávění nechtělo.

„Pamatuješ, když jsi jela na rodinnou dovolenou?“ Její hlas byl najednou tak tichý, téměř jsem měla snahu zadržet dech, aby mi neuniklo byť jediné slovo. Sam opatrně vážila svá slova.

„Víš….doufám, že se teď nebudeš zlobit….ale my s Noelem…..“ zhluboka se nadechla jako by si dodávala odvahu „….prostě Dorian nás požádal, zda bychom tě nehlídali.“ Bleskla po mě nejistě očima. „Má o tebe nesmírný strach.“

Takže jsem vlastně stále pod něčím dozorem? Nebyla jsem si jista, kterému z pocitů, které mi rozbouřily myslí, dovolím převahu. Zloba se mísila s radostí. Vyhlásila jsem status quo. Toto byla věc, kterou se budu, pokud vůbec, zabývat jindy.

„Nikde jsem vás nezahlédla.“ Ani jsem nebyla překvapená, upíři dovedli působit velmi nenápadným dojmem. „Sam…..proč mě vlastně odmítl Dorian doprovázet, když jsem mu to nabízela? Nemusel přeci jet s námi, ale mohl tam ten krátký čas strávit se mnou.“ Přišlo mi líto, že za sebe poslal druhé.

„Víš, Bello, Dorian musel vyřídit nějakou neodkladnou záležitost, takže nás poprosil, jestli bychom na tebe nedohlédli my.“ Opravdu starostlivá péče. V poslední době si Dorian pořád něco zařizoval. Stejně tak i Lia. Muselo v tom být něco více, než mi říkali, než se zdálo.

„Co se stalo? Vím naprosto jistě,  že v okamžiku, kdy jsem se tváří v tvář setkala se svým osobním démon v podobě andělské bytosti s temným srdcem, tak v mé blízkosti byla pouze Lia.“ Teď již jsem si byla jista, že onen hlas byl její. Jenom mi stále odmítala prozradit, jak donutila Chiaru k pokornému ustoupení.

„Lia měla přijet již mnohem dříve. Dorian ji poprosil, jestli by nejela místo něj s námi. Už nás ovšem nezastihla, což se později ukázalo jako velká výhoda. Když jsme byli v půli cesty za tebou, zajali nás Scarovi muži.“ Její tvář se zachmuřila pod návalem vzpomínek. „Scarovo mužstvo jsou v tvrdých podmínkách vycepovaní upíři, kteří si pevně stojí za svým pověřením. Neměli jsme v Noelem příliš šancí na únik. Scaro nás ubytoval ve sklepení svého domu. Nikde nebyla sebemenší skulinka, kterou by se dalo využít k našemu dobru. Víš, ona Scarova armáda je silně loajální vůči svému pánovi. A Scaro osobně si pečlivě volí příslušníky do řad své jednotky. Naštěstí pro nás se přeci jen stal malý zázrak.

Jistě si pamatuješ na Lucase. Jeho život byl pohnutý již od dětství. Jeho rodina patřila mezi ty méně šťastné, jak bych tak řekla. Lucas měl cílevědomou povahu, a proto byl odhodlaný docílit ve svém životě lepších podmínek pro život svůj i své rodiny. Tvrdě na sobě pracoval. Jeho úsilí bylo oceněno tím, že postupně propracoval k získání postu v nejvyšší gardě našeho krále.“

Vyjeveně jsem na ni zírala. Počkat. Upíři mají svého krále? Sam poznala otázku v mém výrazu.

„Ano, my máme krále. Od pradávna se udržuje v našem světě monarchie. A této již po dlouhá staletí vládne nejmocnější upíří rod. Zodpovědně se dodržují starobylé tradice, čímž se vracím zpět ke svému vyprávění. Lucas byl, jak jsem již zmiňovala, členem nejvyšší gardy, ale jeho cíle mířily ještě výše. Toužil stanout v králově osobní stráži. Byla to nejvyšší myslitelná pozice, které mohl upír v naší společnosti docílit. Král své stráži bezmezně důvěřuje a z jejich zodpovědnosti jim plyne spousta výhod. Jeho moc a možnosti by byly nedozírné. Král měl ovšem své vlastní důvody pro to nedovolit Lucasovi postoupit výše. A to, že Lucas nepatřil k upíří šlechtě, byl pouze jeden z bodů.

V době jeho odmítnutí, zesílila moc Scarova nevlastního otce Adara a Lucas se rozhodl přidat do jeho řad, na jím tolik vytoužené místo osobního strážce. Co záleželo na tom, že tím ublížil spoustě svých blízkých? Víš Bello, tím nejdůležitějším co upír má, je jeho čest. Pokud morálně upadne jeden člen rodiny, stává se vyvrhelem celý jeho rod. Když byl Adar poražen a jeho vojsko se částečně rozpadlo, Scaro vyslovil pomstu, jež měla být již navždy definitivní změnou v budoucnosti celých upířích rodů.“ Sam se zarazila.

„Promiň, nechala jsem se unést. A navíc já nejsem povolaná osoba k vyprávění Lucasova příběhu. Naše osudy se spojily až v současnosti. V Lucasovi probudilo vědomí, že osoba, kterou nadevše miluje, byla v ohrožení života, poslední zbytky cti. Láska a čest bylo to poslední, co mu zbylo a proto dopomohl Dorianovi k našemu osvobození. Znal každý temný kout Scarova doupěte.“ V mé mysli se míhaly obrazy , kterým jsem nerozuměla, jako by nepatřily do mého života. Sam bez přerušení pokračovala dál.

„Již jsme měli téměř vyhráno, když se objevili Scarovi vojáci. Proběhl velmi tvrdý souboj, ve kterém se štěstí postupně obracelo na stranu nepřítele. A pak nastal rozhodující okamžik. Lucas zradil svého pána a ve chvíli, kdy jsme se smiřovali se smrtí, zaštítil svým tělem holý život Dorianův. Obětoval se pro odpuštění a svou lásku. A nám se díky tomu podařilo utéct.

Noel nás všechny, se zbytky svých sil, dovlekl až do té uličky, kde jste nás s Liou našly. Pro Doriana bylo již téměř pozdě.“ Její pohled byl zastřen clonou neprolitých slz.

„Bells, vím, že jsem ti nikdy pořádně nepoděkovala za jeho záchranu. Miluji Doriana jako svého bratra, kterého jsem nikdy neměla a proto se ti cítím neskonale zavázána za jeho život.“ Její slova odezněla do šera kuchyně.

Nabrala jsem dech přes sevřenou čelit. Zjistila jsem tím tak, že ještě stále mohu dýchat. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem samovolně zadržela dech.

A pak jsem úlekem nadskočila. U dveří se totiž rozezněl zvonek, ohlašující začátek pyžamového večírku. Jak se mi najednou zdály problémy Mel a Kory naivní v porovnání se skutečností, kterou mi právě Sam vylíčila?

Došla jsem tedy jako správná hostitelka až ke dveřím a nejistými prsty je otevřela. Na prahu stála Lia se širokým úsměvem, který se tak docela nedotýkal jejích očí. Z náhlého popudu, vedeným mými instinkty, jsem ji pevně objala. Potřebovala jsem cítit ten chlad jdoucí ze jejího náručí. Byla sice náhražkou svého bratra, ale nutno dodat, že docela obstojnou. Milovala jsem své upíry. Ani jsem si neuvědomila, jak pevně jsem s jejich osudy svázána. Z velké většiny dobrovolně.

„Teda páni…kdybych věděla, jakého přivítání se mi dostane, byla bych tu již mnohem dříve.“ Poťouchle se na mě zašklebila, když jsem se odtáhla.

„Promiň….jsou to jenom dozvuky.“ Smutek byl za mým veselým hlasem patrný. Lia jenom pozvedla obočí.

Něco se stalo? Nepatrně jsem zakroutila hlavou.

Jenom vzpomínky….. Lia nasadila výraz, který jasně svědčil o tom, že co se týká vzpomínek, mohla by vyprávět své.

„Dobře tak už jsme všechny?“ Vešla dovnitř právě ve chvíli, kdy před domem zastavilo auto a z něj se vesele vyřítila nejprve Kora a za ní, s kroutící hlavou, i Mel. Tak teď jsme již byly konečně kompletní.

Po té, co jsem představila Koře a Mel svou milovanou Sam, proběhla povinná chvilka trapného ticha a nervózního povídání. Poté se do situace s vervou sobě vlastní, vložila Lia a zábava se mohla rozjet.

Už dlouho jsem se tak nebavila. Lia byla dobrým bavičem. Dolíčky ve tvářích vás samotné nutila se usmát a její humorné zážitky byly více než výmluvné. Musela se samozřejmě hlídat, aby nezavzpomínala na doby našich babiček a pradědečků, což by určitě v mé přítomnosti nevadilo, ale nemyslím, že by pro to měly pochopení Kora s Mel.

Večer jsme završily snad tím nejzábavnějším tématem a tím nebyli nikdo jiný, než muži. Uznejte samy. My holky vždy, když si začneme povídat, tak je jedno kterým tématem začneme, ale vždy je jisté, kterým tématem se končí. Muži všeobecně byli velmi vděčným tématem, kterým se zabavíte na hodně, ale opravdu hodně dlouho.

Kora s Mel se tentokráte ujaly slova a musela jsem jim přiznat, že jejich zážitky s opačným pohlavím, byly někdy až tak neuvěřitelné, že mi pomáhalo jim věřit, jen vědomí, že jsem obě znala tak dlouho a věděla jsem, že jim se to stát prostě mohlo. Lia i Sam se trochu stáhly do sebe, což jsem chápala, ale i tak se snažily udržet dojem dobré nálady, za což jsem jim byla velmi vděčná.

Po té, co jsme se dostatečně vymluvily a shlédly romanticky laděný film, jsem holky uložila do pokoje pro hosty, v současné době pozvolna se měnící na pokoj pro brášku nebo sestřičku. Sam s Liou spát nepotřebovaly, tak si „ustlaly“ u mě v pokoji. Jejich přítomnost na mě měla zvláštně povznášející pocit. Mohla jsem se klidně oddávat spánku, aniž by mnou probíhaly obavy, jestli ještě procitnu.

Kdybych ovšem věděla, že mě čeká jeden z mých „oblíbených“ snů, bránila bych se říši snů s usilovnou vervou.

25.

Temnotou noci se rozléhal naléhavý ženský hlas. Rozběhla jsem se za tím tónem zoufalství, který se pevně zarýval do mého srdce. Probíhala jsem, mě tolik známými uličkami a moje mysl se plnila pocitem viny. Vše je to kvůli mně. Jenom pouhá moje existence nutí ostatní lidi trpět.  A nejhorší bylo, že v tuto chvíli jsem s tím nemohla nic udělat.

Její křik se stále stupňoval. Lapala jsem po dechu, když jsem se snažila ještě zrychlit svůj běh. Tíže na zádech mě přesvědčovala, že šanci zvítězit zvolený boj, mám. Jenom ji uchopit ve správný okamžik.

Právě jsem vbíhala do ulice, která byla místem rozhodnutí o mém dalším osudu. Nehodlala jsem se vzdát. Tělem mi rezonovalo odhodlání. Musím to celé zastavit. Zastavit dříve, než se spustí kolotoč událostí, který již nebude možno zastavit.

A pak se mi před očima zjevila scéna, která mohla klidně patřit do hororového snímku. Jenom pohled na ni mě donutil zastavit se v půli pohybu. Ulicí se již neozýval křik. Uprostřed chladné silnice se doslova povalovalo znetvořené dívčí tělo. Mohlo jí být jen o pár let více než mě. Polil mě ledový pot. Kolik jich ještě musí zemřít, že dojde k závěru, že to bylo dostatečné varování?

Opatrně jsem přivřela oči a pokoušela se určit směr, kterým jsem mohla čekat nebezpečí. Ač jsem se opravdu snažila, zdálo se, že si dává dostatečně pozor. Přistoupila jsem k nebohé dívce. Na té zemi mělo ležet mé tělo. To má krev měla zabarvit asfalt. To mé sny a naděje měly být zmařeny.

Odvrátila jsem se od smrti, jejíž ryzí podobu mi pohled na dívku poskytoval. Bylo pozdě. Vždycky bylo pozdě.

„Kolik ještě?“ Zavrčela jsem do ticha temnoty. Odpovědí mi byl pouze zvuk mého hlasu.

A pak jsem si všimla papíru v dívčině ruce. Vypadal jako by jí ho tam někdo zmačkaný dodatečně nacpal. Natáhla jsem ruku a prsty opatrně, abych se nedotkla mrtvé, jsem vytáhla sněhově bílý papír, poznamenaný lidskou krví. Její krví.

Slova byla částečně rozpitá temnou hutnou tekutinou….zamrazilo mě a já se rozhlédla po svém okolí. Pohledem jsem ještě pročesávala vše kolem, když jsem roztřesenými prsty narovnala lístek.

„Ty víš co chci a já vím, čím jsi hnána ty. Byla tato oběť opravdu nutná? Víš, že mi nezáleží, při kolika bezvýznamných pěšácích, se v této hře ještě pobavím. Zpytuj své svědomí. Mé příští varování má konkrétní jméno….je ti důvěrně známo…..její srdce tluče se s dvojnásobným úsilím. Máš stále možnost volby……rozvažuj, ale rychle.“

Vyděšeně jsem zatnula pěst i s výhrůžkou. Pocítila jsem tíži na zádech. Byla to tíha zodpovědnosti za životy zbytečně již zmařené a ty, které se mi nezdaří zachránit. Byl to pocit viny, který tížil mé svědomí. Byl to pocit strachu o ty, jež jsem milovala.

„Již brzy….“ ozvalo se tichem noci a já najednou zakřičela.

„Nééééé….“

Pššš…..kolem mě se obtočila chladivá náruč. Nadechla jsem se známé opojné vůně.

„Bells, byl to jenom sen. Už je pryč. Jsi v bezpečí.“ Do ucha se mi zazněl hlas mé milované Sam. Pevně mě svírala a konejšivě se se mnou houpala ze strany na stranu, jak se to dělává malým dětem, aby se uklidnily.

Silně jsem zavřela oči a ještě pevněji jsem se přimkla na její chladné tělo. Byla jsem tak ráda, že to byl jen sen. Ještě teď jsem se klepala, když se mi před očima mihl hrůzný obrázek oné dívky. Kdo by toho byl schopen?

„Bells, jsi v pořádku? Chceš si to tom promluvit?“ Liin tichý hlas se nesl pokojem. Jen jsem nepatrně zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem nahlas opakovat scénu, které jsem byla svědkem ve svém snu. Měla totiž tak hmatatelnou příchuť kruté reality. Stačilo se jen natáhnout a uchopit ji do své mysli.

Stále se mi před očima míhal její obličej přetvořený k nepoznání. Najednou mi přišlo, že to byla bytost, kterou jsem již viděla. Pátravě jsem zalovila v mysli.

„Bells, nemysli na to už.“ Liin hlas mě vytrhl ze zamyšlení.

Lio, ale já jsem ji asi vážně musela znát. Co když je to varovný sen a já mám se ve svých rukou možnost ji zachránit život?

Nemyslím si Bells. Jak bys to chtěla udělat? Ještě nejsi zkušená v boji proti upírům.

To bylo právě ono. Sama jsem nevěděla v čem spočívá moje schopnost. Měla jsem vlastně nějakou mít?

„Pojď, lehni si a pokus se znovu usnout.“ Sam se na mě něžně usmála. Myslím, že v tuto chvíli jsem pro ni byla spíše dcerou, než přítelkyní.

Slabě jsem zakroutila hlavou. Nechtěla jsem znovu usnout. Nechtěla jsem návrat své můry.

„Hloupost. Jestli ti to nebude vadit, lehnu si k tobě.“ To byla lepší varianta. Alespoň zdání bezpečí. Zabalila mě pečlivě do hřejivé deky a lehla si ke mně. Naštěstí jsem měla prostornou postel, takže jsme se nemusely tísnit.

„Děkuji.“ Můj hlas zněl tiše. I přes odpor mně samé, jsem usínala.

Druhý den jsem měla přes události noci jemný potah, způsobený následným velmi tvrdým spánkem. Nemrzelo mě to. Matně jsem si pamatovala pouze útržky a i ty mi stačily k tomu, abych vstávala s hodně nepříjemným pocitem.

Společně se Sam a Liou jsme nachystaly Koře a Mel snídani. Docela mi to pomohlo potlačit náladu, zapříčiněnou svým snem. Po snídani jsme ještě chvilku klevetily. Znáte to, my ženy, když se sejdeme, tak je stále málo času.

Když Kora s Mel odjely, zůstala jsem sama se svými upířími přítelkyněmi.

„Bello? Kdy mají přijet rodiče?“ Lia se na mě zvědavě podívala.

„To netuším….možná že až zítra? Proč?“ Netušila jsem, kdy se rodiče hodlají vrátit, ale nejspíš až v neděli večer.

„Jen tak jsem nad tím uvažovala. Mluvila jsi už s Dorianem?“

„Ještě ne, ale slíbil mi, že se dnes odpoledne uvidíme.“ Nedočkavě jsem poposedla. Neviděla jsem ho jenom pár hodin a už mi neskutečně chyběl.

Poslední dobou jsem to neviděla tak často, jak bych potřebovala. Nebo možná  viděla, ale on byl jiný. Takový odtažitý. Věděla jsem, že ho něco trápí. Jenom jsem netušila co. A nevypadal, že patří k lidem, kteří své problémy a starosti vystavují na obdiv svému okolí. Obávala jsem se, že by se to mohlo nějak týkat nás dvou. Opět ten ženský šestý smysl.

Potřebovala jsem od svých myšlenek odvrátit pozornost. A navíc jsem nebyla se svými myšlenkami sama. Pohlédla jsem na Liu.

„Sam? Mohla bych se tě na něco zeptat?“ Podívala se na mě a povzbudivě se usmála.

„Už máte stanovený datum svatby?“ Sam zasvítily oči.

„Ještě není nic konkrétního, ale chtěli jsme oba svatbu na jaře.“ Lia se daného tématu okamžitě chytila a nastínila nám, ve kterých měsících a dnech je nejlepší se vdávat. Nakonec jsme probraly vše od hostiny až po šaty družiček. A pak mě Sam šokovala svým přáním,  když mě poprosila, zda bych ji nešla za hlavní družičku.

Byla jsem tím nesmírně nadšená. Obě se mi smály. Ale já si jich nevšímala….páni, budu hlavní družičkou. Pevně jsem Sam objala. Milovala jsem ji. Obě, i Liu.

„Za chvíli by měl dorazit Dorian. Tak abychom se se Sam připravily.“ Čas v jejich přítomnosti utíkal tak rychle.

Jen to dořekla, zazvonil zvonek. Vyskočila jsem ze židle a nadšeně jsem utíkala  ke dveřím. Když jsem je otevřela a pohlédla mu do očí, prostoupil mnou pocit souznění. Jeho oči hovořily o tomtéž a přeci…. V jednu chvíli v nich byla radost, přes kterou se na zlomek vteřiny mihlo něco, co jsem jen stěží zachytila, ale mohla to být snad bolest?

„Lásko.“ Vydechl a já se téměř ztratila v jeho náručí. Bylo možné, abych se do něj mohla zamilovat znova?

„Doriane.“ Hlas za mnou patřil Lii. Otočila jsem k ní obličej. Usmívala se, ale její oči říkaly něco jiného. Jako by k Dorianovi vysílala němý vzkaz. Co se to dělo?

Nic, jen můj bratr občas zapomíná…..

Dorian sebou lehce cukl. Už jsem se ani nenamáhala, bylo mi jasné, že pokud bych se ptala, tak mi stejně nikdo neodpoví……

„Tak my už musíme jít.“ Sam se snažila situaci trochu zahladit. Vzala Liu podpaží a prošly kolem nás. Dorian vrhl po Lii pohled, který jsem nepochopila, ale neměla jsem z něho dobrý pocit.

„Mějte se a moc děkuji za krásný večer.“ Mrkla jsem na ně. Hrála jsem jejich hru na nevšímavost. Co jiného mi zbývalo?

„Jak jste se měly?“ Dorian si mě pobaveně si mě prohlížel.

„To víš, že dobře. Těch témat, které jsme stihly probrat.“ Šťouchla jsem do něj.

„To si dokážu docela dobře představit. Jak se dáte vy ženy dohromady, tak z toho nevyjde nikdy nic……“ nedořekl to, když viděl můj pohled.

„Vy chlapi na tom nejste o moc líp myslím.“ Taky jsou pěkně ukecaní.

„Dobře, nechci se hádat. Mám pro tebe překvapení.“ Tajemně se na mě usmál, přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Tedy začal mě líbat. S chutí jsem mu jeho polibky vracela. Bože, už je to tak dlouho, kdy jsem si vychutnávala tu smyslnost mezi námi. Zajela jsem mu prsty do vlasů, abych mohla náš polibek prohloubit. Dorian mi zasténal do úst. Mírně se odklonil a pohledem pátral v mých očích. Viděl jenom touhu a lásku. Na okamžik jeho pohledem opět probleskla ta bolest, kterou jsem u něj zahlédla, když přišel.

Dlaní jsem mu přejela po čelisti.

„Doriane, co tě trápí?“

„Proč si myslíš, že se něčím trápím?“ Bylo v tom zaváhání?

„Nevím, jenom pocit.“ Jeho dech mi ovanul tvář a on se svůdně usmál. V jeho očích zářily jiskřičky.

„Já ti dám pocit.“ Mým tělem se rozbouřilo z jeho hlasu hejno motýlků, které se nakonec usadilo v podbřišku.

Laškovně jsem se na něj usmála.

„Ano? A jak?“ Pokoušela jsem ho a bavilo mě to. Měla jsem radost, že konečně překoval svoje zábrany, co se týče intimností mezi námi.

Touženě zasténal a znovu mě hluboce a lačně políbil. Moje kolena se samovolně podlomila, ale Dorian mě naštěstí pevně svíral ve svých pažích. Bylo to tak opojné cítit se svázána jeho pevným, chladným tělem.

Opět se ode mě s námahou, kterou jsem zřetelně pociťovala, odtáhl a opřel si své čelo o mé.

„Miláčku…..mám pro tebe překvapení, ale pokud se od tebe teď neodtrhnu, tak už ti to neukážu.“ Překvapení. Úplně jsem na něj zapomněla, ale kdo by nezapomněl, když se vám vybaví, co s vámi naposledy Dorianům jazyk prováděl.

Zčervenala jsem. Dorian na mě koukl a začal přerývavě dýchat. Zřejmě si vybavil stejnou scénu jako já.

„Ach…..tohle mi nedělej. Vypadáš teď naprosto k pomilování, když se červenáš.“ Odvážila jsem se na něj pohlédnout. Přivřela jsem oči a mírně se usmála. Můj pokus o svádivý výraz.

„Tak proč to neuděláš?“ Toužila jsem po tom. Jeho opojný dech a jeho něžné dotyky na mém těle. Vše to byla pro mě momentálně jako zapálená rozbuška.

„No tak Bells. Prosím, nech mě tě někam vzít Dalo mi to hodně práce to připravit.“ Zaprosil a já věděla, že kdybych se o něj otřela na správných místech, byl by jenom můj. Měla bych jeho rozhodnutí pevně ve svých rukou.

Mírně jsem zatřepala hlavou, jako bych mi to pomohlo pročistit si mysl.

„Dobře, takže co si na sebe mám obléknout?“ Dorian se prudce na nadechl.

„Pomůžeš mi?“ Nehrála jsem právě fér, ale toužila jsem po něm. A ani zvědavost nemohla tuto touhu potlačit.

Mrkla jsem na něj a vydala se do pokoje. Šel za mnou, což jsem poznala podle jeho vůně, která mě obklopovala. A pak mě to napadlo. Snad to byl primitivní pud, ale já se prudce zastavila a zjistila jsem tak, že Dorian šel těsně za mnou. Vzhledem k tomu, že nečekal mé náhlé zastavení, jeho tělo se pevně přimklo k mému. Smyslnost celé situace jsme vnímali oba.

Jeho dech mě zašimral za uchem.

„Bells, už jsem ti někdy řekl, jaká mrška jsi? Zbraně, se kterými bojuješ nejsou právě fér.“ Jeho hlas byl zhrublý potlačovanou žádostivostí. Toužil ukončit toto naše opojení. Vychutnat si jiskření mezi našimi těly.

„Dobře, tak já se tedy jdu převléknout. Půjdeš mi prosím pomoct s výběrem? Nevím kam mě chceš vzít, tak abych se cítila ve zvoleném oblečení dobře.“ Mrkla jsem na něj a došla ke dveřím pokoje. S rukou na klice jsem na něj pohlédla.

Stál pořád na stejném místě. Věděl, že jestli se mnou teď vejde dovnitř, hned tak mi své překvapení neukáže. Zadívala jsem se na něj a pomaličku pootevřela dveře. Byla to výzva, kterou se neodmítá.

Dorian se ztěžka nadechl. Jeho pohled klouzající po mém těle ve mně zapaloval žár. Otevřela jsem dveře pokoje a vešla dovnitř. Přes rameno jsem pohlédla na svého milence. Jasná výzva. Netušila jsem, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale nejspíš jsem to mohla přičítat svým rozbouřeným hormonům.

Ještě chvíli váhal a pak se, jak se zdálo, rozhodl podlehnout své žádostivosti. Vydal se za mnou. S potěšením jsem se  na něj usmála. Byla jsem tak blízkou vytouženému naplnění.

Došla jsem k šatníku. Hodlala jsem si opravdu vybrat nějaké oblečení vhodné pro jeho překvapení. Jenom jsem také doufala v jeho pomoc při výběru. Pečlivě jsem studovala obsah skříně. S hlasem zastřeným smyslností jsem se k němu otočila s otázkou.

„Dobře, tak mi teď prozraď, co z toho je vhodné? Co si mám vzít?“ Pevně jsem mu pohlédla do tváře. Nepatrně zamrkal, jako by se probral z omámení a koukl se mi přes rameno na obleční.

„Myslím…“ hlas mu přeskočil, takže si musel odkašlat „….myslím, že by byly vhodné ty černé kalhoty a možná ten tmavě modrý svetr.“

Otočila jsem se zpět a vytáhla zmiňované věci ven.

„Dobře, tak tedy vyzkoušíme, jestli mi to bude slušet.“ Prošla jsem kolem Doriana a hodila oblečení na postel.

Na sobě jsem měla jenom tílko, pod které jsem doma nenosila už nic a pohodlné domácí kalhoty. Vzala jsem do rukou lem tílka a začala si ho přetahovat přes hlavu. Najednou mi přišla celá tato situace mírně bláznivá. Snažila jsem se svést svého upířího přítele, který se pokoušel mi všemi silami odolat. Když jsem odhodila tílko na křeslo, zjistila jsem, že jsem si zapomněla v poličce vrchní dílek spodního prádla. Cítila jsem, jak mi nachoví pokožka, i jak za mnou Dorian přestal dýchat. Co teď? Měla jsem najednou strach se k němu otočit čelem a suverénně si dojít pro zapomenutý kousek. A obléci si znovu tílko taky nepřipadalo v úvahu. Ještě chvíli jsem váhala, načež jsem se rozhodla se na sebe svetřík z tenkého materiálu obléci.

Když došlo na převlékání kalhot, byla jsem už definitivně v koncích. Moje odhodlání se rozplynulo jako pára nad hrncem. Došla jsem jenom k tomu, že jsem si zahákla palce o gumu kalhot. Dál jsem to prostě nezvládla.

„Mám ti pomoct?“ Jeho ztěžklý hlas mě zamrazil. Za uchem jsem cítila jeho studené rty. „Copak…..váháš?“ Jeho ruce mi pozvolna sklouzly z ramen po měkké vlněné látce svetříku, až se zarazil na mých rukou, váhajících učinit další krok.

„Tak to uděláme společně.“ Moje kolena málem vypověděla službu. Zvrátila jsem hlavu dozadu a narazila jsem na jeho pevnou hruď. Rukama objal mé dlaně a mučivě pomalu začal stahovat lem kalhot dolů. Až pozdě jsem si uvědomila, že přibral i lem kalhotek. A pak už vše leželo na zemi.

„Takže ty mě hodláš pokoušet ano?“ Zavrčel mi do ucha. Neměla jsem strach, jenom mi naskočila husí kůže. Jedna jeho paže mě pevně uchopila v pase a tím se mě pevně připoutal ke svému tělu. Druhá ruka byla ovšem odvážnější a vydala se na průzkumnou cestu do mého klína. Tím, že jsem zaklonila hlavu, jsem poskytla Dorianovi volný přístup ke své krční tepně. Jeho chladný jazyk jsem ucítila na své rozpálené pokožce ve stejném okamžiku, jako jeho šikovné prsty na středu svého ženství. Moje kolena nevydržela ten nápor rozkoše, která se převalila mým tělem.

Dorian mě však i nadále pevně přidržoval svou paží. Jemně naznačil kousnutí v místě, kde mi již po něm zbyly malé jizvičky. Zdálo se, že je tím místem fascinován. Neudržela jsem v sobě hlasité zasténání. Zvláště, když útoky jeho prstů v mém klíně nabraly na intenzitě.

„Lásko…….jsi dokonalá.“ Jeho slova, i to jak těžce při jejich slovech oddechoval, stupňovala mou touhu až téměř k bodu únosnosti. Měla jsem pocit, že mi chybí jenom nepatrný zlomek a já dosáhnu vytoužené extáze. A pak se Dorian ode mě odtáhl. Po jeho ruce mi v klíně zbylo jenom horko, které mohlo klidně způsobit požár.

„Myslím, že ten svetřík i ty černé kalhoty budou ideální.“ Ještě jednou mě políbil a pak jsem jenom slyšela klapnutí dveří.

CO to mělo znamenat? Mé tělo opožděně zareagovalo na chybějící oporu a já se sesula do měkkých pokrývek na posteli. To snad nemyslel Dorian vážně. To mě nechá takhle rozbolavělou touhou a jde pryč?

Mým tělem se rozbouřila ještě větší touha, tentokráte podpořená i vztekem. Ti chlapi, co si o sobě myslí?

26.

Vztekem jsem ještě chvíli propalovala pohledem dveře. Popravdě jsem neměla nejmenší chuť vůbec někam jít. Naštvaně jsem si založila ruce na hrudi a našpulila ret jako malé dítě, kterému sebrali jeho nemilejší hračku. Vydržela jsem takto sedět jenom chvíli, protože jsem na sobě pořád měla jenom ten tenký svetřík a začala mi být zima.

Neměla jsem pod ním už nic a nehodlala jsem na tom nic měnit. Nejspíš to bylo tím vztekem, že jsem nabrala odvahu. Vstala jsem a na ještě touhou změkčilých nohou jsem se vydala ke skříni pro kalhotky. Na to, abych vyrazila zcela bez ničeho jsem se tedy necítila. Když jsem na sebe natáhla i černé kalhoty, musela jsem při pohledu do zrcadla konstatovat, že to přeci jenom nevypadá tak úplně špatně.

V hlavě se mi rodil plán. Hodlala jsem ho trošičku vydusit. Zaplula jsem do koupelny a při pohledu na své mírně rozcuchané vlasy jsem se pousmála. Mohla jsem to označit za smyslnost v kombinaci s jiskřícíma očima? Původně jsem myslela, že bych se i nalíčila, ale pak jsem svou snahu zavrhla. Nebyla jsem právě nejšikovnější s make-upem a vším tím okolo. Neměla jsem nikdy důvod všechny ty věcičky pro někoho používat. Nakonec jsem si jenom prsty trochu upravila vlasy a vyrazila směrem překvapení.

Doriana jsem našla sedět v kuchyni. Jeho ruce byly pevně zaťaté do desky stolu. Měl mírně skloněnou hlavu a vypadalo to, že bojuje sám se sebou. Nejistě jsem se zastavila na prahu. Najednou jsem zvažovala, jestli ten chybějící kousek prádla nebyl přece jenom krokem mimo. Cítila jsem se jako nahá. A pak už bylo pozdě na jakoukoliv změnu. Dorian zvedl svůj dokonalý obličej ke mně a mě se na malý okamžik zastavilo srdce, aby se následně mohlo rozeběhnout ve zběsilém tempu.

„Můžeme jít?“ Hraně jsem se na něj zamračila, abych mu dala najevo, že to co udělal bylo přinejmenším trestuhodné.

Přes jeho obličej proběhl stín, který jsem ale nestihla rozšifrovat. Jenom v očích se mu usadil zmučený výraz.

„Moc se na mě zlobíš?“ Jeho hlas byl zvláštní směsicí zármutku a potlačované touhy. Přejel mi mráz po zádech.

Co teď? Jaká reakce by byla správná? Moje chuť vběhnout mu do náruče a uhladit mu vrásky na čele rozhodně není ta pravá. Nebo….?

„Doriane….měl jsi pro mě nějaké překvapení. Když už jsi kvůli němu ukončil to, po čem zjevně stále ještě toužíme, proč to oddalovat?“ Byla jsem trochu jízlivá. A ani jsem se nemusela moc snažit. Prostě jsem si vybavila, jak jsem se cítila, když jsem slyšela klapnutí dveří.

„Mrzí mě, že jsi naštvaná, a právě dnes….“ smutně na mě koukl. Ti chlapi to s námi umí.

„Čím je dnešek tak výjimečný?“ Horečně jsem začala pátrat v mysli, na co jsem zapomněla. Nic mě ovšem nenapadalo.

„Ono to vlastně není tak o dnešku jako….“ nedokončil svou větu a pousmál se. Neměla jsem v oblibě pocit, kdy vám něco uniká. Něco evidentního.

„Doriane. Netrap mě. Už i takhle jsem jak na jehlách. Co jsi na mě přichystal?“ Ke všem pocitům, které mnou prostupovaly, se přidala ještě zvědavost. Bože může být jedna lidská osoba tak zmítána pocity? A může to ustát?

Pousmál se. Nebylo fér, co se mnou jeho úsměv provádí.

„Tak pojď.“ Přistoupil ke mně a mírně se ke mně naklonil. Čekal….. možná jsem měla ucuknout. Ovšem mé tělo prahlo po něčem jiném. Zrádce.

Přivřela jsem oči, možná že bych ho mohla přesvědčit…dost, nebudeš to ty, kdo bude dnes prosit. Vytáhla jsem se na špičky a políbila jsem Doriana na špičku nosu.

„Tak tedy kam jdeme?“ S těmito slovy jsem se k němu otočila zády a vydala se ke dveřím. Přesně. Nechala jsem ho tam stát.

Ode dveří jsem na něj mrkla. Stal tam a sledoval každý můj pohyb. Podle toho, jak zatínal pěsti, jsem si říkala, že by přeci jenom nebylo tak těžké ho přimět dokončit to, co přerušil. Ale bylo tady mé odhodlání nechat ho okusit vlastní medicíny.

Došel ke mně a líbnul mi polibek na oplátku. Otřel se o mou tvář a do ucha mi něžně pošeptal.

„Dnešní noc bude delší než si možná teď myslíš.“ A kdo teď trápí koho?

S těmito slovy otevřel vchodové dveře a my se vydali do noci za mým překvapením. Naštěstí nebyla tak chladná zářijová noc, jak jsem trochu čekala, a i tak se mi bradavky zahrotily zimou. Opět jsem zalitovala, že jsem si v náhlém popudu nevzala vršek. Ale no tak Bells. Hodlala jsi ho vydusit ne?

Došli jsme k autu a Dorian mi galantně podržel dveře. Zabořila jsem se do měkkosti sedadla. Ani jsem se nestihla připoutat a Dorian už nastartoval. Vyrazili jsme do houstnoucího večera.

„Ještě stále mi ani nenaznačíš, kam mě to unášíš?“  Zvědavost začínala nabírat vrchu.

„Dočkáš se miláčku…..“ tajemně se pousmál. Říkal, že mu dalo hodně práce to připravit. Poznala jsem, že jedeme směrem k městu. Tak trochu jsem myslela, že bychom jeli k nim domů, ale jak vidno, pletla jsem se. Začala jsem přemýšlet, čím byl dnešní večer tak výjimečný. Nenapadalo mě zhola nic. Neměli jsme ani výročí seznámení. Něco mě sice napadlo, ale to Dorian nemohl vědět. Nikdy jsme se o tom nebavili. Takže jsem jenom napjatě čekala, co se bude odehrávat.

Byla jsem tak zamyšlená a venku byla taková tma, že jsem naštěstí nevnímala, jak moc rychle Dorian jel. To, že jel tak, jak mu to vyhovovalo, jsem konstatovala jen dle toho, že cestu do města jsme zvládli za téměř poloviční dobu než ji obyčejně lidé zvládali.

Projížděli jsme ulicemi, které jsem postupně znala méně a méně. Zmateně jsem vyhledala Dorianův pohled.

„Nech se překvapit.“ Byla jeho jediná slova v odpověď na dotaz v mých očích.

Zbývalo jenom doufat, že překvapení nebude nemilé. Pak Dorian zahnul do ulice, kterou bych si určitě nikdy nevybrala jako průchod kamkoliv. Zdaleka bych se jí vyhnula. Vypadalo to tady jako v typických filmových scénách. Po cestě se valila mlha a my jsme minuli přeplněný kontejner, vedle něhož se válelo to, co se do něj již nevešlo. Myslím, že jenom fakt, že jsem Dorianovi věřila, zabránil pocitu paniky v propuknutí. Kam mě to sakra vzal? A proč jsem si musela oblíknout hezké obleční. Do tohoto prostředí by se mi spíše hodilo obleční na vyhazov. Přistihla jsem se, že nechápavě kroutím hlavou.

Dorian můj pohyb zachytil a začal se tichounce smát. Když překvapená, tak se vším všudy.

Zastavili jsme před celkem dost zanedbaným vchodem. Netušila jsem, co tady budeme pohledávat. Opět byl rychlejší, než já. Ani jsem si stačila odepnout pás, a už mi otevíral dveře a nabízel galantně své rámě. Vypadal tak nepatřičně v tomto prostředí. Kdybych nebyla tak vyděšená, asi bych se zasmála. Ale smích jsem nenacházela a myšlenky na milování jsem se zbavila už v okamžiku, kdy jsme vjeli do téhle uličky.

„Neboj, nehodlám tě zamordovat.“ Poťouchle se na mě usmál. To jsem taky věděla, ale i tak jsem z toho neměla příjemný pocit.

„Tak už pojď. Překvapení na tebe čeká.“ Nejistě jsem přijala jeho rámě a vykročili jsme k tomu vchodu nevalného vzhledu.

Když jsme k němu došli, Dorian ani nemusel klepat a dveře se tiše začaly otevírat. Trochu více jsem se přimkla k jeho paži. Nevím co jsem čekala, ale určitě ne to, co se spatřila za dveřmi.

Stál tam sluha v livreji temně zelené barvy, které mi nápadně připomínala barvu Dorianových očí. Při pohledu na mého partnera se hluboce uklonil. Téměř jsem měla dojem, že se touží dotknout čelem země.

Se slovy „Můj pane….“, ve kterém zněla úcta ještě hlubší než sluhova poklona, nám naznačil, že máme vejít dovnitř.

Tak jestli jsem byla předtím zmatená, tak teď jsem byla naprosto mimo.

„Lásko?“ Dorian se na mě pousmál. Vešli jsme do prostorné haly, jejíž stěny byly laděny do odstínů zelené se zlatavými doplňky. Na stěnách byly starožitné svícny, ve kterých hořely svíčky. Měla jsem dojem, že jsem se propadla do doby před 3 stoletími. Mé obleční mi opět přišlo tak nevhodné. Sem do prostředí tapisérii, svícnů a těžkého mahagonového nábytku, by se hodilo hedvábí, krajka a vlečka.

S téměř náboženskou úctou jsem se snažila zachytit každou droboučkou věc. Dorian na mě naštěstí nespěchal a nechal mě obdivovat se vší té nádheře. Pomaličku jsme postupovali vpřed. Musela jsem vypadat jako malé dítě, které se dostane do pohádky.

„Jak se ti tu líbí?“ Okouzleně jsem na něj pohlédla. Nenacházela jsem správná slova.

„Kde to jsme?“

„V jednom sídle. Lidským zrakům je to utajeno. Máme rádi své pohodlné soukromí.“ Mile se usmál. Před námi se zastavil sluha, který vypadal spíše jako majordomus. Vypadal vznešeněji než ten předchozí a i jeho výraz v obličeji naznačoval, že jeho funkce je významnější. Jeho poklona byla ovšem stejně uctivá. Což mě nutilo se zamyslet nad tím, kdo ve skutečnosti Dorian je.

„Můj pane. Vše je připraveno k Vaší maximální spokojenosti. Mohl by jste mě prosím následovat?“ Opět se uklonil a dovolil si jeden krátký pohled na mou maličkost. Je jeho očích se mihl nějaký cit, ale nestihla jsem jej pořádně zachytil. Majordomus už měl opět profesionálně kamenný obličej.

„Bells…..můžeme?“ Kývla jsem, opravdu jsem začínala být až nemístně zvědavá, co má pro mě nachytáno.

Došli jsme ke složitě a naprosto nádherně vyřezávaným dvoukřídlým dveřím. Dorianův dech mě zašimral za uchem.

„Miluji tě. Jsi to nejdokonalejší stvoření na světě a toto je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat.“ Moje zvědavost se stala neúnosnou.

Dveře se otevřely a mě se naskytl pohled, který mi vyrazil dech. Za dveřmi se nacházel větší salón, který byl nádherně vyzdoben sněhově bílými růžemi a svíčkami. Svíčky byly snad všude. Uprostřed stál působivě vyřezávaný stůl s ubrusem s komplikovaným vzorem. Při bližším pohledu by jste mohli naleznout starobylý erb.

I na stole byly svíčky a v křišťálové váze nádherná kytice růží. Někde hrála nevtíravě podmanivá hudba a já jsem byla zcela uchvácená.

Vešli jsme do místnosti a na nás se odněkud sesypalo několik plátků růží. Tlačily se mi do očí slzy. Celým mým já jsem byla schopná vnímat jenom tu krásu kolem a lásku k bytosti vedle sebe.

„Miluji tě.“ Více jsem ze sebe nedostala. Ještě nikdy pro mě nikdo neudělal to, co právě teď Dorian. Jako bych si prožívala všechny své romantické sny najednou.

Dorian naznačil rukou pohyb a my se vydali vstříc honosně prostřené tabuli. Když jsme zasedli, jako na povel se objevil další livrejovaný sluha s ochotou sobě vlastní a snášel přede mě snad všechny delikatesy světa. Kdybych chtěla umřít přejedením, tak bych nemusela okusit ani polovinu všech těch lahůdek.

Pak mi sluha nalil perlivé víno a před Doriana byla postavena křišťálová sklenice s baňatým tělem na vysoké stopce. Její obsah se na mě karmínově blýskal. Zauvažovala jsem, jestli je to to, co si myslím a pak jsem konstatovala, že to raději snad ani nechci vědět. Prostě jsem si zakázala na to myslet.

Ve světle svíček vypadal Dorian naprosto mýticky. Celá tato situace byla jako z jiného světa. A mezi tím vším moje obyčejná maličkost. Najednou mnou prostoupil pocit, že se z toho snu určitě probudím do kruté reality.

„Doriane……proč toto všechno?“ Mírně jsem označila rukou vše kolem sebe.

„Ty jsi na to opravdu ještě nepřišla lásko?“ Vidět něhu v jeho očích bylo vše, díky čemu jsem byla šťastná. Dokonce ani extempore v mém pokoji ztrácelo na svých ostrých hranách.

„Tak se pořádně podívej na tu kytici.“ Zmateně jsem koukla na růže, jejichž poupata se pomaličku rozevírala. Nevěděla jsem, co mám hledat. Pozorně jsem tedy zkoumala každou zvlášť. A pak mi to došlo. Napočítala jsem jich přesně 18. Dorian to věděl. Věděl, že 19.9. byl dnem mého narození.

„Jak to víš?“ Tiše jsem zašeptala s pohledem zůstávajícím na té nádheře.

„Vše nejlepší Bells ke Tvým zítřejším 18. narozeninám.“ To už ale klečel přede mnou. Kdy se stihl přemístit, to netuším.

V ruce svíral sametovou krabičku. Tuto scénu jsem viděla snad ve všech romantických filmech. Jenom jsem si nebyla jistá, jestli jsem na ní právě teď připravená i já.

„Miluju tě. Jsi to nejdůležitější v mém žití. Za každé tvé nadechnutí bych byl ochoten položit život.“ V jeho očích se odráželo vášnivé doznání.

„Miluji tě. Dovol mi proto věnovat ti na znamení naší lásky tento předmět.“ Odtrhla jsem oči od jeho dokonalé tváře a pohlédla na tu droboučkou věc, ležící na sametové podložce.

27.

Pohlédla na tu droboučkou věc, ležící na sametové podložce.

Od jejího stříbřitého povrchu se odráželo světlo svíček. Byl to nádherný stříbrný přívěšek. Něco na něm mi přišlo tak evidentní. Pozorně jsem studovala ten nevinný kousek stříbra a pak jsem si uvědomila, že přívěšek je tvořen složitým propletením naších iniciál. Mé počáteční B se snoubilo s jeho D v nádherné symfonii křivek.

Pohled se mi rozmazal úplně. Nemohla jsem najít hlas a trhavě jsem se nadechovala. Láska. To jediné slovo jsem byla schopná vnímat.

Roztřesenými prsty jsem se uctivě dotkla chladivého povrchu šperku. Byl dokonalý. Pohlédla jsem do očí Doriana. Napjatě čekal. Moje mysl začala pracovat. Co měl tento šperk znamenat? Byla to žádost o ruku, nebo jenom dárek k narozeninám. Cítila jsem, jak mé tváře nabírají nachovou barvu. Nevěděla jsem, jakou odpověď ode mě Dorian očekává a bylo mi trapné se ptát. Ovšem tím, jak se ticho mezi námi prodlužovalo a v jeho očích začalo probleskovat zklamání, jsem se rozhodla promluvit.

„Je dokonalý lásko….jenom si jsem jistá svou odpovědí.“ Zmateně nakrčil obočí.

„Jakou odpověď máš na mysli?“ Teď jsem pro změnu byla zmatená já. A pak  Dorianovi zacukaly koutky úsměvem.

„Bells…..myslíš si, to co mě teď napadlo?“ Nachová barva plynule přešla k temně rudé barvě. Páni to byl trapas.

„Takže se po mně nepožaduje odpověď typu ano?“ Zahanbeně jsem se ujišťovala.

„A ty bys mi chtěla odpovědět?“ Najednou zvážněl a vypadalo to, že ho ta odpověď vážně zajímá.

„Upřímně? Miluju tě jako nic na světě. Toužím po tvém boku žít a zemřít, ale na svatbu se cítím ještě moc mladá. Chápeš mě?“

Sevřel můj obličej do dlaní a něžně mě políbil. Zhluboka jsem se nadechla jeho opojné vůně mísící se s nádhernou vůní růží.

„Vím, jak to myslíš. A nic nezmění na tom, že tě miluji. I tvá případná záporná odpověď.“ Ještě jednou se pousmál a vyjmul z krabičky tu můj dárek. Odlesky na jeho povrchu způsobily, že jsem v první chvíli měla dojem, že ožil svým vlastním životem.

„Mohu?“ Chraplavým hlasem upoutal Dorian mou pozornost.

Když byl šperk umístěn na své místo, Dorianovy prsty mě pohladily po tvářích.

„Zatančíme si?“ Hudba jako by se již neztrácela v pozadí, ale tvořila nyní hlavní dominantu, útočící na mé vnímání.

S úsměvem jsem přijala jeho nabídku a ochotně s ním popošla doprostřed pokoje. Položila jsem mu ruce kolem krku a on si mě přitáhl za boky co nejblíže k sobě, čímž ve mně vyvolal vzpomínky na to, co se odehrávalo u mě v pokoji. Potlačila jsem vzdech. Jak snadné pro něj bylo vyvolat ve mně chtíč. Cítila jsem, že bych se mohla velmi brzy a velmi snadno stát v jeho šikovných prstech dokonale poddajnou. A ani by mi to nevadilo.

Dorianem nejspíš proudily stejně potlačované pocity jako mým tělem, protože si mě po chvíli pomalého pohupování do rytmu melodie, pevně přichytil jednou paží a druhou mě uchopil za zadeček, aby si zajistil co nejbližší kontakt. Díky tomu jsem pocítila, jak velká je jeho touha po mě. Bože….proč mě tak trápí?

V náhlém popudu jsem se propnula a zvrátila s tichým zasténáním hlavu. Má dřívější rozkoš se hlásila ke slovu s ještě větší silou. Ani Dorian na tom nebyl nejlépe. Jeho ruka mi zajela pod svetřík a mnou projel elektrizující šok z chladu jeho dlaně. Jakoby z dálky jsem zaslechla Dorianovo tlumené zasténání a tichou nadávku, když zjistil, že pod svetříkem nemám už nic.

„Bells, ty jsi tak neskutečná mrška. Bože, ještě chvíli, neudržím se a vezmu si tě tady a teď.“ Kolena se mi podlomila pod tíhou jeho smyslného hlasu a jeho dotyků. Ještě chvilku a touhou snad vybouchnu.

„Doriane……prosím…..“ hlas i mě samotné zněl podivně. Byl přeplněn zoufalou snahou o naplnění.

Dorian se trhavě nadechl a na chvíli naprosto ztuhl. Cítila jsem, jak se jeho dlaň pevně sevřela kolem mého ňadra a ta mírná bolest ve mně vyvolala jenom další a další vlnu smyslnosti. A pak jsem toho měla prostě dost. Převzala jsem iniciativu. Zaútočila jsem na jeho rty s vervou nenaplněné touhy. Plenila jsem jeho ústa a snažila se vyprovokovat jeho jazyk ke vzájemnému souboji. Moje ruce začaly pátrat pod jeho košilí a já se tak tak držela na nohou.

Odtrhla jsem se od jeho úst a pomaličku jsem po jeho čelisti sjela na jeho slabě pulzující krční tepnu. Vyvolá v něm stejné mrazení jako ve mně, když naznačím jemné skousnutí? Nemohla jsem si pomoct a opatrně jsem okusila jeho pokožku, nejdříve pouze jazykem a když jsem pocítila Dorianovo zachvění, tak jsem se do něj něžně zakousla. Neměla jsem strach, že bych mu ublížila, neměla jsem jeho ostré zuby, ale i tak…jenom ten pocit zakousnutí. Wow.

I v Dorianovi to vyvolalo zničující požár, protože naprosto nekontrolovatelně nahlas zasténal a prudce mi přetáhl svetřík přes hlavu. Myslím, že jsem zaslechla jemný trhavý zvuk, ale byla jsem více než ochotná ho ignorovat.

Dorian se klonil k místům, která prahla po jeho přítomnosti. Pohrával si s mými touhou rozbolavělými bradavkami.

„Doriane…..prosím….“ byl to spíše vzdech než hlas, který se mi dral z hrdla.

Uchopil mě pevně za boky a vysadil si mě do pasu, instinktivně jsem mu obmotala nohy kolem boků a Dorian popošel zpět ke stolu. Z mlžného oparu rozkoše mě vytrhl zvuk tříštícího se porcelánu a já jsem byla usazena na desku stolu. Zapřela jsem se jednou rukou za sebou, abych udržela stabilitu. Dorian mi jazykem opět přejel přes jizvičky na krku. A pak se to stalo. Ucítila jsem ostrou bolest. Již jednou jsem ji cítila. Bylo to tak bizarní. Slyšela jsem, jak Dorian hltavě párkrát polkl a pak byl najednou pryč.

Mým tělem probíhalo mrazení. Byla jsem v šoku. Co to bylo? Dorian se mírně odtáhl a zkoumavě si mě prohlížel. Nevěděla jsem, jestli mám být rozzuřená, ale přišlo mi to podivně vzrušující. Byla jsem divná? Cítila jsem, jak mi po krku stéká pramínek mé vlastní krve. Pudově jsem nabrala tu stékající karmínovou kapičku na prst a s upřeným pohledem do Dorianových černých očí, jsem tu krůpěj slízla.

Protrhla jsem tím poslední zábrany, které ještě držely na uzdě jeho chtíč. Prudce mě strhl na sebe a já, pokud jsem nechtěla sjet na zem, jsem se mu pevně obmotala kolem pasu. Dorian se otočil a nějak mě odnášel. Bylo mi jedno, kam to bude, hlavně když ukončí to utrpení a ukojí mé tělo.

Dříve jsem si nevšimla, že by byly v pokoji další dveře, ale když jsme jimi procházeli, zjistila jsem, že vedou do přepychově vybavené ložnice. Všude byly svíčky a růže, stejně jako v pokoji vedle. Milovala jsem tuto kombinaci, ostatně jako každá žena. Dorian ovšem nezamířil k pelesti, ale vydal se k dalším dveřím, za nimiž se ukrývala velmi prostorná koupelna.

Postavil mě na zem a dal napustit vodu. Pak se ke mně otočil.

„Můžu ti pomoct s věcmi?“ Kombinací jeho hlasu a pohledu se mi zježily chloupky po těle.

„Jedině pokud to bude na oplátku.“ Mírně jsem provokovala, ale nebyla jsem si jistá, kolik toho ještě zvládnu, než exploduji přemírou žáru.

Opatrně jsem k němu přistoupila a začala jsem mu rozepínat první knoflíček. Kvůli roztřeseným prstům mi to ovšem nešlo, takže jsem se rozhodla pro radikální postup. Uchopila jsem kraje košile a prudce jsem trhla. Po koupelně se rozezněly cinkavé zvuky způsobené drouboučkými knoflíčky. Dorian se natáhl za sebe a vypnul tekoucí vodu. Pomohli jsme si ze zbylého oblečení a vše na můj vkus postupovalo až mučivě zpomaleně.

Opět jsem začala plenit Dorianovy ústa a pak už toho bylo na oba moc. Dotek jeho pevného chladného těla na mém vášní rozpáleném, byla rozbuška, která právě bouchla a my klesli mezi naše obleční na měkkou podložku před vanou. Nebyla již cesta zpět.

Dorian se něžně vklínil mezi mé nohy a já jsem již netrpělivě očekávala pocit naplnění. Propnula jsem a přivřela jsem oči. A ono stále nic. Na co čeká?

Nechápavě jsem na vyhledala jeho pohled. Dorian v ruce držel drobný předmět. A mě to došlo. Ochrana. Jak to, že jsem na ni zase zapomněla? Jsem opravdu tak nezodpovědná? Cítila jsem červeň na tvářích.

„Miluji tě. A nikdy ti neublížím.“ Jeho slova měla v sobě význam, který mi nejspíš unikal. Jako by pokračoval v rozhovoru, který ale nevedl se mnou.

A po těch slovech konečně ukončil naše trápení.

Pomaličku pronikl dovnitř. Pocit plnosti, tím mám na mysli splynutí našich nejzákladnějších podstat, bylo to, díky čemu jsem se právě teď cítila jako nejšťastnější člověk na světě.

Když se Dorian ve mně začal pohybovat, mé tělo mu začalo samovolně vycházet vstříc. Souznění. A to naprosté. Prohnula jsem se ve snaze být co nejblíže svému milenci. Tento můj pohyb ovšem přetrhl hráz posledních Dorianových snah o něžnosti.

Popustil uzdu svému tělu a jeho přírazy zintenzivněly a nabraly až na hrubosti. Nedalo se to vydržet a já natahovala svou ruku k extázi orgasmu. Před očima se mi zatemnilo a já se nechala unášet na vlnách, které proudily mým tělem. Bylo mi nádherně. V Dorianovi to vyvolalo žádoucí reakci a jeho hlasité zanaříkání bylo jasným znamením, že i on se dotkl ohňostroje vyvrcholení. Svalil se vedle mě a oba jsme trhavě oddechovali.

Chvíli jsme jen tak leželi a na mém těle se leskly kapičky potu. Zdálo se, že je tím Dorian fascinován, protože mi přejížděl po kůži chladným prstem, na kterém mu   jich pár ulpělo. A pak po mém vzoru, svůj prst, i se svým úlovkem ochutnal. Smyslnost.

„Dáme si teď tu koupel?“ Mile se na mě usmál.

Jenom jsem přikývla. Nebyla jsem schopná slova. Emoce mi bouřily tělem. Uvolnění s láskou a štětím. Dorin mě něžně přemístil do stále ještě teplé vody. Přidal se ke mně a poskytl mi služby komorné. Nejprve mi opatrně umyl vlasy a poté i mě celou. Nutno dodat, že některým partiím věnoval zvláštní pozornost.

Když začínala voda chladnout, zabalil mě do velké huňaté osušky a odnesl do neuvěřitelně prostorné postele. Byla dokonce ještě měkčí, než se zdálo. Zabořila jsem se a zabalila jsem se do teplých pokrývek.

„Našlo by se tam někde místo i pro jednoho prokřehlého upíra?“ Jeho pohled nevinného, prokřehlého štěněte mě rozesmál.

„Tak ty se mi budeš smát? Hmm?“ S těmito slovy plavně vklouzl pod pokrývky ke mně.

„Tak abys věděla co je to zima, tak jsem se rozhodl přidat se k tobě.“ A otřel se špičkou svého nosu o můj. Něžně mě políbil.

„Ale kdybych začala v noci jektat zubama, tak si nestěžuj ano?“ Laškovně jsem na něj mrkla. Zbožňovala jsem to naše popichování.

Nakonec mě přece jenom zabalil zvlášť do deky, aby mi nebyla zima, a pevně si mě stulil ve svém náruči.

Usínala jsem s pocitem lásky, naplnění a překrásným šperkem na krku. Byla jsem tak šťastná.

Kdybych jenom věděla, že vše je vždy vyváženo. Ale asi bych se neměla tak divit. Dělo se mi to vlastně pořád.

28.

Zamyšleně jsem seděla v houpacím křesle a pozorovala dešťové kapičky stékající zvenčí po tabulích okna. Sledovala jsem, jak se jedna slučuje se druhou a společně pak nabírají rychlost a ve smyslném tanci se řítí dolů. V prstech jsem zcela nevědomky žmoulala Dorianův přívěšek. Měl již mou teplotu, jak jsem jej stále svírala.

Nemohla jsem jej pustit z ruky. Jako bych se od něj nemohla dobrovolně odtrhnout. A pak jsem uslyšela klapnout dole dveře. Pousmála jsem se. Naši jsou doma. Z postele se na mě culila Sam. Ráno si mě převzala od Doriana, protože si opět musel něco zařídit. Už jsem tomu přestávala věnovat pozornost. Krom toho, společnost Sam jsem milovala. Byla mi tolik blízká. Jako snad nikdo jiný. Tedy krom Doriana.

„Myslíš, že by vašim vadilo, kdyby zjistili, že jsem tady?“ Nechápavě jsem na ni koukla. Vždyť kolikrát tady již Sam byla a našim to nevadilo. Naopak byli rádi, že nejsem doma tak sama. Kdysi jsem trávila svůj čas jenom se svým počítačem a povídkami, na které jsem již teď neměla tolik času a ani chuti.

„Máš přeci narozeniny ne? Rodiče je určitě budou chtít s tebou oslavit.“ Nějak jsem pozapomněla na to, že se dneškem počínaje stávám plnoletou. Tváře mi zčervenaly. Vlastně jsem byla myšlenkami stále u včerejší noci. Sam moc dobře tušila, kterým směrem utíká má mysl a tichounce se zasmála smíchem připomínajícím zvonečky.

„Ty…ještě se mi budeš smát?“ Prudce jsem vstala a rozeběhla se za ní. Svou snahou, svalit ji do polštářů, jsem u ní vyvolala jenom hlasitý smích. Čímž jsme upoutaly pozornost rodičů.

„Bello? Už jsme doma. Mohla bys sejít dolů?“ Zavolal na mě taťka. Jak já jsem byla ráda, že bude zase na chvíli doma. Mrkla jsem na Sam.

„Tak pojď.“ Sešly jsme tedy společně dolů. Rodiče vypadali jako čerstvě zamilovaní -náctiletí. Mamce svítily oči láskou a musela jsem uznat, že těhotenstvím zkrásněla. Dokonce se jí už i začalo kulatit bříško, takže vypadala naprosto kouzelně. Když jsem koukla na taťku, napadlo mě, že hrdost, kterou měl vepsanou ve tváři, když se díval na svou rodinu, byla tak jasně patrná. Miloval rodinu, jenom na ni kvůli práci neměl tolik času, kolik by si přál.

„Dobrý den, pane a paní Winfieldovi. Snad nevadí, když jsem po čas vaší nepřítomnosti dělala vaši dceři společnost.“ Pronesla Sam svým překrásně melodickým hlasem.

„Samozřejmě, že to nevadí Samantho. Jsem ráda, že jste tady s Bellou zůstala. Říkala jsem si, jestli ji mám nechávat samotnou, ale teď, když je již plnoletá…“ její hlas se ztišil, až se postupně vytratil. Mamka byla teď tak trochu citlivější, takže si všechno více připouštěla.

„Což mi připomíná, dcero má, že pro tebe něco máme.“ Taťka byl prostě zlatý. Byla s ním legrace, ale možná to bylo i tím, že jsme na sebe měli tak málo času, takže hrál roli hodného policajta. Čímž přisoudil mamce roli toho zlého, i když v naší rodině to byla role spíše symbolická.

Zavedl nás do obývacího pokoje, kde na stole ve váze stála překrásná kytice, tentokráte růžových růží. Sam zůstala stát u dveří. Byla tak ohleduplná. Nechtěla rušit rodinou chvilku.

A tak mi rodiče popřáli do budoucích let dospělosti jen to, co sama opravdu chci a po čem toužím. Mamka si stírala slzy, které jí z ničeho nic vyhrkly z očí a taťka jí chlácholivě sevřel do náručí. Jedno dítě mu dospělo a druhé se teprve narodí. Zvláštní pomyšlení. Nebo osud.?!

V ruce jsem svírala sametovou krabičku, kterou jsem dostala od rodičů. Bála jsem se, že to bude další přívěšek. Věděla jsem, že bych ten od Doriana nesundala, a také mi bylo jasné, že kdybych ten od rodičů nenosila, minimálně by je to hodně mrzelo. Pomaličku jsem odklopila víčko a potlačila povzdechnutí. Byl úchvatný.

Od stříbřitého povrchu prstýnku se odráželo světlo v měňavých pohybech. Opatrně jsem jej vyndala a chtěla si ho vyzkoušet, když mou pozornost upoutalo droboučké písmo, jímž byla vyryta slova po vnitřním obvodu prstenu.

Láska je život a ty jsi život náš.

Nasadila jsem si jej na prsteníček a padl mi jako ulitý. Postupně jsem objala mamku i taťku a musela jsem si přiznat, že jsme byli všichni trochu naměkko. Pak taťka bouchl šampaňské a my si symbolicky připili. Nikdy jsem alkoholu moc neholdovala a nehodlala jsme se proto v den svých 18. narozenin zlinkovat pod obraz. Ani Sam na tom nebyla s alkoholem nejlépe,  když v jednu nestřeženou chvíli znechuceně zkřivila obličej, čímž u mě vyvolala záchvat kašle z potlačovaného smíchu.

Sedli jsme si všichni do křesel a mamka začala melancholicky vzpomínat na má štěněcí  léta. Měla k tomu teď hodně blízko. Říkala jsem si, jak příhodné je to teď pro ni, že čeká  miminko. Kdo ví, kde budu já za pár měsíců? Kdo ví, co se mnou bude? Povídali jsme si hodně dlouho. Docela jsme se zapomněli. Sezení přerušila až mamka.

„Bells, myslím, že zítra jdeš do školy. Nebudu ti říkat, co máš dělat. Teď když už jsi dospělá, tak myslím víš, co je pro tebe nejlepší, ale…“

„Vlastně…já jsem již dospělá…“ zvláštní. A tak definitivní. Již nikdy dítě.

Večer jsem opět usínala v náruči svého milovaného Doriana, který převzal svou „hlídku“. Už jsem nezůstávala sama. Vždy se mnou byl někdo, kdo mě měl chránit. Na jednu stranu jsem občas pociťovala něco, jako naprostý nedostatek soukromí, ale jinak jsem musela sama sobě přiznat, že mi to tak moc nevadilo. Milovala jsem jejich společnost.

Tak jak jsem šťastná usínala, tak rozladěná jsem se ráno probudila. Nebyl to totiž Dorianův hlas, který mě vytrhl ze spánku.

„Bells…miláčku, vstávej. Musíš do školy.“ Maminčin hlas byl prodchnut láskou, ale stejně mi to nedokázalo vynahradit zklamání, že Dorian je již pryč. A navíc mi bylo nějak divně. Takový ten pocit, kdy vám není ani špatně od žaludku, ani nemáte deprese. Prostě jenom velmi nepříjemný pocit. Čím déle jsem byla vzhůru, tím silněji ve mně rostlo podezření, že něco není tak, jak by mělo být.

Nebyla jsem schopná se ani nasnídat, takže ještě zamračená jsem nasedala do auta k Dorianovi a ostatním.

„Stalo se něco lásko?“ Dorian se ke mně naklonil, aby mi mohl věnovat první ranní políbení. Docela roztržitě jsem od něj polibek přijala. Můj neklid se stupňoval. Nebylo mi už dobře ani fyzicky. Zhoupl se mi žaludek.

„Bello…co se děje?“ Dorian vyděšeně sledoval můj obličej.

„Nevím. Něco. Promiň.“ Svěsila jsem ramena. I sama sobě jsem zněla mírně pomateně. Nebylo mi dobře. Zvažovala jsem, zda má cenu se vůbec vláčet v tomto rozpoložení do školy.

Bells. Nezdál se ti zase jeden ze tvých snů?

Pátravě jsem se zamyslela, a musela jsem konstatovat, že teď, když spávám s Dorianem v objetí, tak se mi sny nezdávají vůbec.

Jen jsem neznatelně zakroutila hlavou. Snem to nebylo.

Když jsme přijeli ke škole, můj žaludek se téměř smiřoval s tím, že svůj obsah neudrží pohromadě a vypadalo to, že by byl i docela ochoten vrátit vše, kdyby v něm tedy něco bylo. Křečovitě jsem uchopila kliku dveří. Co jen se to se mnou dělo? Tohle není moje běžné chování.

Dorian se se mnou rozloučil s obavami ve tváři. A jen fakt, že jsem zůstala v neustálé společnosti Lii, ho dokázal trochu uklidnit.

V okamžiku kdy jsme vstoupily do školní budovy přišlo poznání. Na chodbách vládl zmatečný rozruch. Studenti si mezi sebou horečnatě šeptali. Mé napětí se dostalo do bodu vrcholu. Něco se přeci jenom stalo. Než jsme došly do třídy, věděly jsme již vše. Hrůzou se mi stáhlo hrdlo. Nemohla jsem uvěřit, že je to pravda. Žaludek bojoval z posledních sil o udržení ve stabilní pozici.

O víkendu byla nalezena mrtvá dívka. Byla zavražděna zvlášť brutálním způsobem. Její tělo bylo znetvořeno, jenom její obličej prý byl bez nejmenší známky poranění. Jako by vrah chtěl, aby oběť byla lehce identifikovatelná. A co bylo na tom všem nejhorší, já jsem oběť znala.

Byla to sympatická dívka, která chodila do vedlejší třídy. Neznala jsem ji nějak moc dobře, ale občas jsme na hodinách nebo u oběda sedávaly vedle sebe a vedly takové ty studentské rozhovory.

Pocit viny za její smrt do mě udeřil jako rána beranidlem. Vzpomněla jsem si na svůj sen z minulého týdne. Zaraženě jsem zůstala stát u naší lavice. Proč jenom jsem mu nevěnovala větší pozornost?

Nevyčítej si to. Nemůžeš za to. Není v ničích silách spasit celý svět. Ne, když nejsi připravená na nic z toho, co tě čeká.

Měla jsem ale možnost…

Měla? A kdy přesně? Čím přesně jsi mohla zachránit její život?

S bolestí v srdci jsem se usadila do lavice. Pocit viny přetrvával. Měla jsem něco udělat. Mohla jsem něco udělat.

Do třídy ladně vplul můj nepřítel. Věnoval mi pohled, ze kterého mě zamrazilo. Chiařiny rysy neprozrazovaly nic a přeci vše. Bylo možné, že by to byla Chiara? Že by byla ona vinna smrtí mladé nevinné dívky?

Chápu, proč si to myslíš Bells, ale nemyslím si, že to byla ona.

Nepatrně jsem k ní natočila hlavu. Jak víš, že to nebyla ona?

Upíři jako Chiara jen velmi stěží odolávají vábení krve a z toho co jsem dnes slyšela, kolem ní byly kaluže krve. Pro Chiaru by to bylo nemístné plýtvaní. Navíc takhle zřídit svou oběť nemají upíři v povaze. I přes to, že vás lidi bereme jako svou krmi, jsou v nás jisté zásady. Možná za to může ta vizuální podobnost mezi našimi druhy, nevím. Ale jedno je jisté. Upír by vraždil …jak to říct? Elegantně? S noblesou?

Při Liiných slovech mě oblil ledový pot. Mohla za to nenucenost, s jakou se bavila o smrti a člověku jako svém hodovním stole. Vyděšeně se na mě podívala.

Bells, promiň…tak jsem to nemyslela. Tedy myslela…ty víš, co jsem chtěla říct.

Věděla, ale stejně mi z toho běhal mráz po zádech. Cítila jsem nepřítelův tah v zádech. Ve hře bylo o dalšího pěšáka méně a útok na mou psychiku byl zdařilý.

Celý den jsem jenom netečně přijímala informace ze svého okolí a nutno dodat, že jsem jim nevěnovala patřičnou pozornost. Jediným mým štěstím bylo, že jsem nebyla samotná v tomto rozpoložení. Celá škola jako by nežila ničím jiným. Nikdo nemohl uvěřit tomu, že někdo tak hodný, milý a v podstatě tichý skončil takovým hrůzným koncem.

S Chiarou jsme udržovaly po celou dobu její přítomnosti ve škole takové zvláštní status quo a proto mě udivilo, že mi dnes přišla tak nějak blíže mé osobě. Možná to bylo jenom tím, že mé rozjitřené city byly mírně paranoidní a já jako bych předvídala její případný útok. Cítila jsem její chladnou ruku opět obtočenou kolem mého krku. Při pohledu do jejích očí jsem si byla jistá jednou věcí. Věděla, co se mnou vše to dění dělá a vyžívala se v mém pocitu viny a zloby na sebe sama.

Odpoledne na nás čekal Dorian opět před školními dveřmi. Nedočkavě nás vyhlížel a vypadal o tolik klidnější, když mě mohl sevřít do svého milujícího náručí. Měla jsem samotná větší pocit bezpečí, i přes to, že jsem s ním byla v podstatě v kontaktu po celý den. Tak nějak jsme spolu komunikovali přes Liu, které se to samosebou moc  nelíbilo, ale chápala nás. Potřebovala jsem kontakt se svou láskou.

„Bells, jak se cítíš?“ Starostlivě si mě prohlížel. Už od rána mi bylo špatně a novinka v podobě brutálně zavražděné spolužačky mě srazila na kolena. Pocit viny se ve mně dosahoval vrchu.

Pevně jsem se stulila v Dorianově náručí. Dovedl mě do auta a pečlivě usadil na místě spolujezdce. Sam mě sledovala s velkými obavami v obličeji. Jak já jsem byla ráda, že jsem se mohla stočit doma v pokrývkách a vdechovat Dorianovu omamnou vůni. Konejšivě mě hladil po zádech.

„Doriane?“ Můj hlas zněl zlomeně.

„Ano lásko?“ Byl tak rád, že jsem se odhodlala s ním mluvit. Mé mlčení ho mučilo.

„Kolik lidí ještě musí zemřít, než…“ Mým tělem začínaly otřásat trhavé vzlyky. Všechna bolest a zoufalství za poslední měsíce se ze mě tlačily ven. Ve vlasech jsem cítila Dorianům obličej.

„Pššššt lásko. Není to tvá vina, co se té dívce stalo. Nebyl to upír, kdo vraždil. Nemyslím, že bys s tím měla něco společného.“ Pevněji mě objal. Jeho uklidňující hlas se snažil zbavit mě pocitu viny a zoufalství. Nebyl však tak úspěšný, jak bych potřebovala. Po tvářích mi stále stékaly slzy. Kolik mě toho ještě čeká?

Pohřeb se měl konat za dva dny. Celou dobu se školou vznášela podivná atmosféra. Jako bychom byli všichni zdrcení jenom pouhým pomyšlením na to, co se stalo. Celé ty dva dny jsem se nezbavila pocitu, že jsem pod bedlivým pohledem Chiary.  Jako by cítila mé pocity a čekala na chybný krok.

V den pohřbu již celé městečko nemluvilo o ničem jiném, než o vraždě v její nejsurovější podobě.

Jako jedna z mnoha i já jsem šla vzdát poslední hold zesnulé. Bylo to to poslední, co jsem pro ni ještě mohla udělat.

Kráčela jsem s svými upíry a svými rodiči tiše po cestičce mezi náhrobky k místu smutečního obřadu. Oči se mi mlžily slzami. Ještě stále se nikomu nepodařilo přesvědčit mě o tom, že vina neleží na mých bedrech. Měla jsem pocit, že od doby, co vstoupil do mého života Dorian a já začala naplňovat svůj osud, se kolem mě začaly dít tyto temné věci. Všechny byly tak zvláštně provázány s mou osobou a mým osudem. A mě protékala mezi prsty jakákoliv možnost boje.

Zastavili jsme se na okraji davu, který se přišel rozloučit s Deborah Evansovou. Všichni jsme byli stejně zaražení tím, jaký konec jí osud přichystal. Konec chladnou čepelí nemilosrdného vraha.

Svěsila jsem hlavu. Měla jsem pocit, jako bych to byla já, kdo vedl jeho ruku. Jako bych to byla já, kdo zasadil rozhodující úder. A pak mou pozornost upoutal rychlý pohyb.

Mírně jsem natočila hlavu za oním mihnutím. Od okraje pozemku k nám pomalou chůzi přicházela Chiara. Její až nepřirozeně modré oči svítily potlačovaným úšklebkem. Pak si svůj výraz srovnala a nasadila masku dokonalé truchlící. Snad ani matka Deborah nevypadala více zkoušeně.

Zastavila se na deset metrů od nás. Zřetelně jsem cítila chvíli, kdy Dorian ztuhl a postavil se blíže mě. Ze druhé strany jsem pociťovala oporu Sam. Nemohla jsem od Chiary odpoutat pohled. Něco jako by mě nutilo ji sledovat. Snad jenom zábleskem jí proběhlo obličejem další pohrdavé ušklíbnutí a já proti své vůli sjela pohledem k její pevně zaťaté pěsti. Jediným projevem skutečných citů. Projevem její nenávisti ke mně.

V jednu chvíli však Chiara povolila sevření prstů a z dlaně ji vyklouzl droboučký stříbřitý předmět. Na jednoduchém stříbrném řetízku se houpal symbol naděje, přátelství a důvěry v ladných křivkách dvou rukou svírající srdce uprostřed koruny. Byl mi tak povědomý. A pak to přišlo. Poznání. Patřil Deborah. Mé srdce se na malý okamžik zastavilo a pak se rozeběhlo se zběsilou silou, jako by toužilo vyskočit mi z hrudi. Dorian sevřel pevněji mou ruku.

Pomalu jsem zvedla svůj pohled k očím svého nepřítele. Trhavě jsem se nadechla. Chiařiny oči byly na malý okamžik zcela černé, bělmo bylo pryč a já měla pocit, že to, co jsem zahlédla během té kratičké vteřiny, byla nenávist ve své pradávné a nejsyrovější podobě.

Mé nohy se podlomily vědomím, že za smrt Deborah Evansové můžu já. Její krev ulpěla na mých rukou. Chiařiným obličejem se mihl lidskému oku sotva postřehnutelný pobavený úsměv.

Kolik ještě musí zemřít nevinných obětí, než se přestane bavit? A pak jsem se nemohla nadechnout. V mysli mi vytanula vzpomínka na můj sen a jedna konkrétní věta.

Mé příští varování má konkrétní jméno….je ti důvěrně známo…..její srdce tluče se s dvojnásobným úsilím. Máš stále možnost volby……rozvažuj, ale rychle.

Ne….pohled do očí mé milující matky bylo to poslední, co jsem zahlédla, než mě obestřela milosrdná temnota.

29.

„Opatrně paní Winfieldová.“ Starost v Dorianově hlase mě mírně vyburcovala a já měla snahu prorazit tu příjemnou měkkost temnoty, která mě obklopovala. Něco ale jako by mě táhlo zpět. Jako bych měla pocit, že dokud budu setrvávat v tomto stavu, nic mi nehrozí. Vím, byla to jen bláhová iluze, ale v tuto chvíli bylo tak snadné nechat své vědomí opět ukonejšit hedvábnou náručí temnoty.

„Je mi dobře. Nic mi není.“ Její hlas ovšem nezněl právě moc přesvědčivě. „Proč to tak dlouho trvá? Neměli bychom ji raději zavést do nemocnice?“ Přesně jsem vycítila okamžik, kdy její hlas nabral na panickém podtónu.

„Bude v pořádku paní Winfieldová. Nepodléhejte panice. Myslete na své miminko.“ Ucítila jsem chladný a přitom tak měkký a něžný dotyk na tvé tváři. „Bells má tuhý kořínek. Jenom si myslím, že toho na ni bylo v poslední době příliš. Škola, starost o Vás a teď ještě to neštěstí s její spolužačkou. Na jednoho člověka to bylo opravdu hodně.“ Sevřel ve své dlani mou ruku. Bylo tak příjemné cítit jeho přítomnost.

Bello?

Lio?

Jak se cítíš?

Myslím, že už je mi líp. Jenom mě děsí, co mě tam venku čeká. Opravdu jsem měla pocit, že pokud se opět proberu, tak vše kolem mě nabere velmi rychlý spád.

Vím, že je to těžké Bells, ale mysli na všechny, kteří tu jsou s tebou a pro tebe.

Vzpomněla jsem si na maminčin hlas plný úzkosti, na Dorianovu dlaň povzbudivě svírající tu mou a na nepokoj v Samině tváři. Bylo to tak zbabělé, setrvávat v tomto ochranném obalu podvědomí. No tak Bello, bojuj. Bojuj za to, co je ti drahé.

Opětovala jsem sevření Dorianovy dlaně.

„Bells? Lásko?“ Na tváři jsem ucítila jeho něžné políbení.

Pootevřela jsem oči. První co jsem zahlédla byl vyplašený pohled mamky.

„Bože Bello, ty jsi mi dala. Holčičko, jak ti je?“ Naklonila se nade mě a pohladila mě po tváři. Instinktivně jsem si opřela tvář o její dlaň.

„Víš, že tě mám moc ráda mami?“ Mamce zvlhly oči.

„Já tebe taky srdíčko.“ Bože, jaký já měla o ni strach.

Lio? Myslím, že si pak budeme muset promluvit o tom mém snu.

Vyhledala jsem její pohled. Mírně na mě kývla.

Když se mi podařilo přesvědčit mamku o tom, že na jídlo nemám ani pomyšlení, a že by pro ni bylo daleko nejlepší, kdyby si šla na chvíli odpočinout, zůstala jsem se s Liou a Dorianem sama.

„Takže Bells. Co to bylo na tom hřbitově?“ Dorianův hlas byl plný starosti. Napjatě čekal na mé vysvětlení.

„Vím, kdo zabil Deborah.“ Pevně jsem mu hleděla do obličeje a pokoušela se vnitřně nesesypat.

„Víš? A jak jsi na to přišla?“

„Byla to Chiara.“ Lia odmítavě zakroutila hlavou.

„Nemohla to být Chiara. Upíři takhle nevraždí. To není možné.“ Ovšem hlas ji mírně zakolísal pochybnostmi.

„Jsem si tím naprosto jistá. Když si spojím ten sen minulý týden a ….“ opět se mě zmocňoval hluboký pocit viny „….a stříbrný přívěšek patřící Deborah v Chiařině dlani…“ nebyla jsem schopná to vyslovit „…pak vraždila Chiara  a to kvůli mně.“

Oběma mihlo tváří pochopení s nevěřícností. Jak hluboko Chiara klesla? Jak hluboká byla její nenávist a touha po pomstě? Co vše byla ochotná obětovat k dosažení kýženého cíle?

„Co jsi myslela tím snem?“ Zdráhavě jsem jim pověděla ty útržky, které jsem si pamatovala. Ovšem větu, kterou bych nejraději zapomněla a která měla význam smrti mé milované maminky, tu jsem měla jakoby v mysli vypálenou.

Mé příští varování má konkrétní jméno….je ti důvěrně známo…..její srdce tluče se s dvojnásobným úsilím. Máš stále možnost volby……rozvažuj, ale rychle.

„Přemýšlela jsem nad svými možnostmi. Vím, že mám jenom dvě cesty. Buď se jim konečně poddám a zmařím tím všechny vaše naděje, a nebo se odhodlám k definitivnímu boji.“ Mé odhodlání rostlo touhou pomstít smrt nevinné dívky. Deborah neměla s naším bojem nic společného, a přesto zaplatila cenu nejvyšší. Dlužila jsem jí to.

„Dost Bello. Nejsi připravená na žádný boj. Ne teď, ne když si nemůžeme být jisti, jak se Chiara v příštím okamžiku zachová.“ Nadechovala jsem se k hádce s Dorianem.

„Ne Bello. Tvoje matka tě teď potřebuje více než kdykoliv předtím. Mysli na její zdraví. Jak by nesla, kdyby se ti něco stalo?“ Důraz, který Dorian kladl na vyslovované věty, by mě normálně byl schopen přesvědčit. Ale já si uvědomovala, že pokud chci, aby moje maminka i zatím nenarozené dítě, byli v pořádku, že se musím Chiaře konečně postavit. Nebyla cesta zpátky.

Konečně jsem se cítila i vnitřně připravená na vše nevyhnutelné. Odhodlaně jsem zvedla bradu.

„Pravě proto, že myslím na svou maminku a to malé, tak je důležité s tím už nadobro skoncovat.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Chci pokračovat v tréninku. Ale budete mě konečně pořádně učit. Žádná polovičatost jako doteď.“ Dorian si jenom povzdechl. „Slib mi to. Prosím.“ Má žádost byla až zoufalá.

„Doriane. Myslím, že má Bella pravdu. Měli bychom pokračovat v jejím výcviku. Musí být schopná se ubránit. Musí být schopná ubránit sebe i…“

„Dost Lio. Dobře souhlasím tedy. Ale když uvidím, že to nezvládáš, tak…“ položila jsem mu prst na rty.

„Neboj. Vím, jaký je můj cíl a půjdu si za ním. Zvládnu to. Deborah si nezasloužila takový konec. A nechci, aby moji milovaní dopadli stejně. Ať se konečně rozhodne, co má.“

A tak jsme opět začali s mým výcvikem. Učila jsem se zacházet nejen s těžkým stříbrným mečem, ale také s oboustrannými dýkami. Ale těžký chladný kov, který znamenal můj život nebo mou smrt, jsem se učila ovládat jen velmi obtížně. Bylo to do jisté míry způsobeno i tím, že pokaždé, když jsem jej uchopila, jsem měla obavy, zda jím neublížím svým milovaným upírům. Byla jsem s ním ještě tak neohrabaná.

Vždy jsem ale pevně zatnula a pokusila se o další výpad. Pokaždé, když už jsem  byla u konce se silami, jsem si vybavila Debořin přívěšek v zaťaté dlani Chiary a s novou silou jsem provedla další a další chvat.

Dorianovi se celá ta situace a motiv, který mě vedl k boji nelíbil. Viděl na mě, jak se snažím znovu a znovu překonat sama sebe. Porazit pocit viny v sobě. Vedená odhodláním pomsty. Připouštím, že to možná nebyl nejlepší motiv, ale nemohla jsem si pomoci.

Chiařina každodenní přítomnost ve škole a mé vědomí, že policie vraha stejně nechytí, a pokud ano, určitě to nebude ten pravý, jenom přiživovalo moje odhodlání.

Čekala jsem že budou Chiařiny útoky na mou psychiku gradovat, ale zatím se zdálo, že jakoby ustoupila do pozadí a vyčkávala na správný okamžik. Tím mě samosebou dusila ještě víc. Nebyla jsem si jistá, kdy a zda vůbec mám čekat z její strany nějaký útok na mou osobu. Spíše by se tedy dal předpokládat útok na mou matku.

Od pohřbu ovšem v její přítomnosti stále někdo byl. Většinou to byla Sam, jejíž přítomnosti si naštěstí nebyla mamka vědoma. Nevím, jak bych jí vysvětlila, že je v nebezpečí, které jí hrozí stran upíra a že jí další upír hlídá. Ironie osudu.

Pevně jsem si přitáhla kolena k tělu. Byly to už dva měsíce od pohřbu Deborah. Dva dlouhé měsíce neustálého napětí z útoku a mučivého výcviku. Mým tělem rezonovala stále větší a znatelnější únava. Pevněji jsem objala své nohy a položila jsem si bradu na kolena. Co mám dělat? Mám čekat na útok nebo boj sama vyprovokovat?

Jedno bylo ale jisté. Z tohohle mrtvě nečinného klidu jsem začínala pomaličku a jistě šílet. Otáčela jsem se za každým zvukem, nadskočila při každém kroku. Stále tak najatá. Začínala jsem z toho mít i žaludeční neurózu. Občasné křeče, střídaly pocity na zvracení.

Dorian začínal pomaličku šílet taky, ale ze mě. Tedy z mého přístupu k boji. Totiž v okamžiku, kdy on tvrdil že už toho bylo dost, já začala novou sekvenci výpadů s ještě větší razancí. Pořád jsem měla před sebou Chiaru a její nenávist ke mně. Vím, že to nebylo dobře. Že jsem se nechávala ovládat zlobou a touhou po pomstě, ale co by jste dělali na mém místě vy? Kdybyste měli pocit, že kvůli vám někdo zemřel?

Můj momentální stav se bohužel odrážel i na tom, že jsem byla jaksi netečnější k Dorianovým něžnostem. Zlobila jsem se na sebe proto ještě víc, protože právě on si zasloužil mé chování ze všech nejmíň. A přeci jsem si nemohla pomoct. Vždycky, když už to večer vypadalo, že bychom spolu mohli strávit pár chvilek, tak jsem buď usnula vyčerpáním, nebo jsem se mu s lítostivým pohledem omluvila, že prostě nemám tu správnou náladu. Bylo na něm vidět, že by rád navázal tam, kde jsme o mých narozeninách skončili, ale miloval mě a tak nenaléhal.

A já jsem jenom tiše doufala, že celá tato bezvýchodná situace konečně jednou pomine a já se alespoň trochu srovnám do starých kolejí. Dřív než někomu dojde se mnou trpělivost.

„Lásko.“ Nechtěně jsem sebou trhla. „Tak…a už toho mám tak akorát dost.“ Prohlásil Dorian a si klekl přede mě.

„Bello. Můžeš mi říct, jak dlouho tohle ještě bude trvat? Jak dlouho se ještě budeš užírat pocitem viny za Debořinu smrt? Jak dlouho budeš ničit sama sebe tou nesmyslnou honbou za pomstou? Ne neodvracej ode mě pohled.“ Pevně uchopil mou bradu do svých štíhlých prstů a natočil si můj obličej zpět k sobě. „Podívej se mi do očí a řekni mi…opravdu to takhle cítíš? Víš, že toto je to, čím chceš strávit zbytek svých dnů? Protože to zatím tahle vypadá.“ Nejhorší na tom všem bylo, že jsem Dorianovi nemohla vyčítat zlobu. Byl jenom víc než cokoliv jiného, nesmírně zoufalý z celé situace a mého chování.

„Doriane…sakra…já sama nevím co chci. Jenom vím naprosto jistě, že tu nechci sedět jenom tak s rukama v klíně a počkat si, až se Chiara rozhodně zaútočit na mou mamku. Taky už mám dost toho věčného čekání. Na co čekám? Proč už nemůžu začít dělat něco pro záchranu vašeho světa? Vím naprosto jistě, že je to mým osudem a že se z toho už stejně nevyvleču a ani nechci, tak proč to pořád oddalovat? Už mě to věčné čekání na NĚCO začíná ubíjet.“ Samotná jsem byla zaražená z výbuchu mým emocí, ale pocítila jsem úlevu. Dostala jsem ze sebe, co mě trápilo už poslední dva měsíce.

„Není to tak jednoduché, jak by se ti mohlo zdát….“

„Ano…to jsem už slyšela mnohokrát.“ Schovala jsem si obličej do dlaní. Bože, proč musím být tak hnusná na toho jediného „člověka“, který je téměř mým životem?

Pohlédla jsem do jeho zmučeného obličeje. Poslední dobou takhle vypadal  pořád. A bylo to jen a jen mou vinou. Tentokrát jsem sevřela do svých dlaní jeho obličej a přiblížila se k němu.

„Promiň mi to lásko. Nechci ti ubližovat. Jenom je to pro mě tak těžké. Chiařina nenávist a smrt hrozící mé mamce a tomu malému.“

„Neboj o tvoji mamku je dobře postaráno. Hlídáme ji. Neublíží ji. Nedovolím to.“ Dorianova péče o mou těhotnou mamku byla v posledních dvou měsících tak dojemná. Již mnohokrát jsem přemýšlela nad jeho vztahem k dětem, ale nikdy jsem se ho na to nezeptala. A právě nyní se mi to docela hodilo k odvrácení jeho pozornosti.

„Doriane? Mohla bych se tě na něco zeptat?“ Tedy opravdu bych se měla cítit tahle nervózně? Vždyť je to normální otázka.

„Samozřejmě, můžeš. Na cokoliv.“ Mírně jsem poposedla a spustila své ruce z jeho tváří. Zjevně se mu toto mé gesto moc nelíbilo, protože se zatvářil nesouhlasně.

„Víš, tak jsem přemýšlela. Jak jsi na tom s dětmi? Když tě tak sleduji s mojí mamkou…tak mě napadlo…víš, že…když se mnou nejspíš mít dítě nemůžeš, jestli ti to není líto. Jakože pokud a dokud budeš se mnou, tak otcem nebudeš.“ Cítila jsem, jak mi zčervenaly tváře.

Dorian se trhavě nadechl. Najednou to byl on, kdo nevěděl kam s pohledem.

„Doriane?“

„Víš Bells. Upřímně…nepopírám, že jsem na toto téma hodně přemýšlel a pevně jsem se rozhodl. Vyhovuje mi to tak, jak to je. Miluji tě. Jsi to nejdůležitější co ve svém životě mám a nic jiného už mě nezajímá…“ zaváhal „…nikdy bych ti neublížil. Prostě je to mé rozhodnutí.“ V jeho pohledu se objevila zvláštní jiskra. Nestihla jsem ji dešifrovat. Ale hned poté mě Dorian pevně objal a já se téměř ztratila v jeho náručí. Byla jsem konečně schopná si to objetí vychutnat. Což se mi už dlouho nestalo. Ale netoužila jsem po ničem víc. Nevím, co to se mnou bylo.

A Dorian byl stále tak chápavý. Což bylo ještě více ubíjející. Bože kde se to v něm bralo? Já už bych byla naprosto nepříčetná. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsem se cítila, když mě tu nechal jen tak sedět v den jeho oslavy mých narozenin. Takhle se musel cítit poslední 2 měsíce. A co nastane, až pohár trpělivosti přeteče?

Další den byla sobota. Opět jsem se chystala na svou pravidelnou dávku boje, když jsem zjistila, že venku se během noci příroda zahalila do bělavé pokrývky. No, tak to se mi tedy ani trochu nelíbilo. Kde budu cvičit?

Krom toho jsem nesnášela zimní období. Tu věčnou plískanici a lezavý mráz. Nesnášela jsem, když mi vinou sněhové břečky na chodnících namokly boty a já v nich pak musela dojít ke svému cíli.

Ze šatníku jsem si vyndala ten nejhrubší svetr, který jsem tam měla, natáhla jsem na sebe kalhoty z hrubšího manšestru a pěkně hrubé ponožky. Ještě jsem rukou zašátrala do zadní části poličky a vytáhla šál s rukavicemi. Myslím, že má příprava byla maximální.

„Ty se někam chystáš Bells?“ Mamka byla už v 5 měsíci a pěkně se jí kulatilo bříško. A musela jsem uznat, že jí to strašně slušelo. Ne nadarmo se říká, že žena těhotenstvím zkrásní. Vůbec nevypadala na to, že ji už bude brzy čtyřicet.

„Jenom jsem se domluvila se Sam, že se k nim stavím. Neboj, zpátky mě přiveze Dorian.“ Nerada jsem jí lhala. Věděla jsem naprosto jistě, že Sam s Noelem jsou někde v okolí domu a hlídají. Vlastně jsem šla za Liou a Dorianem. Měli si mě sice vyzvednout, ale už dva měsíce se nic nedělo, tak jsem si říkala, že bych se mohla kousek projít.

Nakonec jsem došla až na naše místo u krmelce, kde jsme trénovali. Jak jsem zpozorovala, v lese nebylo po sněhu téměř vidu. Vytáhla jsem z dobře schovaného místa kožený obal s těžkým stříbrným mečem. Když jsem jej vytáhla, od jeho ostří se odlesk matný paprsek slunce.

„Dětem by se do rukou zbraně dávat neměly.“ Leknutím jsem vyjekla a prudce jsem se otočila za hlasem.

Stál tam sošný upír. Jeho obličej měl zajímavé rysy. Na tváři mu pohrával okouzlující úsměv, který se ovšem nedotýkal očí. Bože, proč já se vždycky vlastní vinou dostanu do nějakého problému.

„Možná byste byl překvapený, co to dítě s tou zbraní dokáže.“ Odhodila jsem kožené pouzdro a pevně uchopila pravou rukou těžký meč.

Stála jsem tam, s mírně rozpřaženýma rukama a s mečem připraveným na výpad. Netušila jsem, co bych měla čekat. A hlavně jsem si jaksi nebyla pořádně schopná vybavit jediný výpad. Mým tělem se začínala rozlévat panika.

„Snad bys se se mnou nechtěla měřit?“ Pobaveně se zasmál. Přišlo mu to tak absurdní.

„Taky že nechtěla, ale když mi nedáš na výběr?“ Přešla jsem samovolně k tykání.

„Dobře. Tak tedy, mám pro tebe návrh. Ty se mi vydáš dobrovolně a já se pokusím ti nijak neublížit. Nebo se budeš bránit a to v tom případě bude trochu bolestivější. Takže? Vybrala jsi si?“

Je si úplně jistý, že mi dal na výběr?

Pevně jsem mu pohlédla do očí a mírně upravila svůj postoj, což byla jasná známka toho, kterou variantu jsem si zvolila.

„Dobře tedy, vybrala jsi si, což mě neskutečně mrzí.“ Upřímně nevypadal na to. „Můj pán z toho mít radost nebude, když ti ublížím, že tě k němu dovedu.“ Jenom si hraně povzdechl.

„Třeba mě nikam k nikomu ani nebudeš mít možnost odvést.“ Byla jsem mile překvapená, že můj hlas zůstal pevný, i přesto, jaký neskutečný strach jsem měla.

„Troufáš si?“ Netroufala, ale měla jsem snad na výběr? Pořád jsem chtěla boj a tak ho tedy mám. Jenom jsem neměla ten pocit připravenosti, který jsem pociťovala během výcviku.

Bojovně jsem vystrčila bradu. Pevně jsem mu opětovala jeho pohled. Blafovala jsem.

„Nevíš do čeho se pouštíš dítě.“ Tak to tedy ne.

„Už nejsem dítě. Tak mi tak neříkej. Mám své jméno.“ Děkovala jsem si, že můj hlas zněl stále stejně pevně a odhodlaně.

„Jsem si toho vědom Bello. I já mám své.“ Ovšem jak se zdálo, nehodlal se o něj podělit.

„Takže?“ Už mě nebavilo tam jen tak stát. Meč mi v nečinné ruce začínal nepříjemně těžknout.

Neznámý se na mě usmál, čímž upoutal mou pozornost k bělostným zubům. Po těle mi naskočila husí kůže. Kde jen jsou ostatní? Kde je Sam s Noelem?

A pak se upír pohnul směrem ke mně. Zcela instinktivně jsem se postavila do obranného postoje a pevněji sevřela rukojeť v dlani. Zastavil se přesně na délku meče ode mě. Vycítila jsem příležitost k úderu, ale nedostala jsem šanci. Jako bych dostala ránu do břicha a najednou jsem se ocitla ve vzduchu. Proletěla jsem kolem krmelce a tvrdě zády narazila do kmene stromu. Někdy v průběhu jsem upustila meč a navíc jsem si dopadem vyrazila dech. Cítila jsem, jak kloužu po kmeni dolů. Zvedla jsem oči ke svému nepříteli.

„Varoval jsem tě, že to bude bolet.“ Přibližoval se ke mně. Mé tělo se opět samovolně vzneslo a já tvrdě přistála přímo před ním.

Na tváři mě zastudil jeho dech.

„Zajímavý dar, že? Umět pohybovat předměty pouhou myšlenkou.“ Zněl, jako by se kochal samotným svým já. Nemohla jsem ocenit jeho um nahlas, neboť jsem stále ještě hledala svůj ztracený dech. V okamžiku, kdy jsem se konečně trhavě nadechla, jsem ucítila ostrou bolest. Celé tělo jsem měla jakoby rozlámané a mým břichem projela tak prudká bolest, až se mi před očima probleskly mžitky.

„Bello…“ za zády nepřítele se ozval mě tolik milovaný hlas.

„Ty…“ Dorian se zastavil kousek od nás a velmi rychle zhodnotil situaci.

Můj nepřítel se postavil a lehce hlavou kývl na Doriana.

„Tak se opět setkáváme.“

Netuším, co všechno se pak semlelo. Začínala jsem se poddávat silné bolesti šířící se mým tělem. Poslední, co jsem zahlédla, byla plavovlasá hříva Lii a odlesk stříbrné čepele meče.

„Bello…“ jakoby z dálky jsem zaslechla Dorianův hlas plný zoufalství.

„Doriane…krvácí.“ Liin hlas jsem slyšela ještě matněji. Jak to myslela, že krvácím?

„Já vím Lio, jenom nevím kde.“ Jeho něžný dotyk na mém rozbolavělém těle, jak se snažil najít ránu, byl jako utišující balzám.

„Doriane…“ v hlase Lii byly snad slyšet slzy? „Myslím, že vím. Rychle. Opatrně ji zvedni. Musí okamžitě k Mazzimu.“

„To snad nemyslíš vážně.“

Propadala jsem stále hlouběji a hlouběji do měkkosti temnoty.

30.

Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.

Konfucius

„Ne, nehodlám to probírat znovu. Jednou už mé rozhodnutí padlo a dost.“ Zarytě  jsem si trval na svém. Vzpomínka na bolestí naplněné oči mé lásky, mě jen utvrzovala v tom, že jít proti svému osudu je správné. Nedovolím sobě samému jí tolik ublížit. Vždyť nikdo ještě nikdy…Ne.

„Doriane, ty si neuvědomuješ, co všechno se tvým slovem bortí.“ Lia zoufale rozhodila ruce. „Celý náš svět padá na tvou hlavu.“ Řekla téměř neslyšně.

„To je ten důvod…padá na hlavu mou a především na hlavu Belly. Musí být ještě nějaká jiná možnost.“

„Není…žádná jiná už není Doriane. To už jsme probírali nejmíň stokrát. Není…“ Lia přecházela rozčileně z místa na místo. Na hlavě měla rozjívené vlasy, jak si je neustále nervozně prohrabávala rukou.

„Doriane, ztrácíme drahocenný čas. I jediná sebemenší zmínka o počátku naplňování osudu by zmírnila ostré hrany. To, že byla Bella nalezena, už dávno nestačí. Otec požaduje víc.“ Ano…náš otec. Vždycky požadoval víc. Někdy jsem měl pocit, že nás ani jako své děti nevnímal, ale pouze jako prostředky k dosažení svých cílů. Ale také je možné, že jsem tuto svou nevraživost vůči němu pociťoval jen proto, že mi neposkytl to, co jeho otec jemu. Možnost odvrácení osudu. Bohužel, u mě to bylo složitější  v tom, že Bella byla opravdu tou vyvolenou a jedinou, tolik důležitou pro záchranu našeho světa.

„Ale její matka a to malé…Lio, to přeci nejde. Nemůžu.“ Nenáviděl jsem tu bezmocnost, kterou jsem začínal pociťovat. Stejně jako tíhu nezvratnosti osudu v mých rukou.

Zahleděl jsem se Lii do očí.

„Ty jsi neuvědomuješ, že já jsem jenom nástroj v rukou osudu? Jsi si vědoma, že konečná tíha všeho pak zůstane na něm? To přeci nejde. Nemůžu ho přivést na tento svět s tak definitivním zpečetěním jeho života.“ Bože, jenom to pouhé pomyšlení jako by mě trhalo vedví.

„On to zvládne. Bude dost silný.“ Chvíli jsem zatoužil být stejně skálopevně přesvědčen jako má sestra.

„Lio…“ zarazil mě podivný záchvěv strachu a bolesti. Zděšeně jsem pohlédl na Liu. Vracela mi stejný pohled.

„Bella.“ Pronesli jsme shodně a já věděl, že je něco hodně špatně.

Vyběhli jsme z domu a rozeběhli se na naše místo u krmelce. Děs se mi pomaličku a jistě začínal rozlévat tělem. Co když přijdeme pozdě? Nechtěl jsem si to raději ani připouštět a napnul jsem všechny síly k co nejrychlejšímu běhu.

Obrázek, který jsem spatřil u krmelce, mě téměř srazil na kolena. Bellino tělo právě tvrdě dopadlo na zem k nohám nepřítele, který se k ní skláněl.

Sebastian.

„Bello…“ prosím ne…

„Ty…“ Jak patrno, Sebastian si pamatoval naše poslední setkání. Rychle jsem vyhledal pohled Belly. Přivírala oči bolestí, ale žila. Bože, kolik a jak dlouho ještě?

Sebastian se postavil a lehce pokynul hlavou na znamení pozdravu.

„Tak se opět setkáváme.“ Na tváři se mu usadil arogantní výraz.

„Sebastiane.“ Opětoval jsem mu mírnou úklonu hlavou. Pozorně jsem prozkoumával svými smysly okolí. Nebylo přeci možné, aby byl tak neopatrný nebo bláhový a byl tu sám. Po svém boku jsem cítil pouze přítomnost své sestry, ale už nikoho dalšího. Pak začala Lia jednat. Prudce se rozeběhla a jediným plavným pohybem uchopila do své dlaně těžký stříbrný meč ležící na zemi, kam ho pravděpodobně upustila Bella. Provedla ladnou otočku a zastavila se těsně za Sebastianem, který byl celou dobu jakoby ochromen. Což bylo více než zvláštní.

Ostrý hrot meče se mu pomaličku zařezával do kůže na krku. Sebastianovy oči jako by opět prozřely.

„Kdo tě poslal? Rychle.“ Belliny oči se zavřely a obličej se jí zkřivil bolestí. Lia zvýšila tlak na upírovu tepnu.

„Ty to víš a já raději zemřu, než bych ti měl tvou domněnku potvrdit.“ Neměl jsem tolik času, kolik bych si ho přál. Došel jsem až k němu.

„Scarius.“ Vyslovil jsem jméno, kterým toto všechno započalo.

Sebastian se jenom ušklíbl. Pak jsem v jeho ruce zahlédl stříbrný třpyt dýky.

„Lio…“ těsně jsem uhnul před ostrostí zbraně a můj nepřítel se sesul k zemi. Byl mrtev. A jeho tělo, zbaveno hlavy, se začínalo podivně propadat do sebe. Začínal vytvářet skulpturu seschlé švestky, až se nakonec jako shořelý list papíru rozpadl na drouboučký prach.

Já jsem však již nebyl svědkem jeho rozpadu. Poklekl jsem ke své milované. Vznášel se kolem ní přízrak smrti, způsobený jemným oparem měděné vůně krve. Její krve.

„Bello…“ nemohla mě tu jenom tak nechat. Začal jsem pátrat po místě krvácení.

„Doriane…krvácí.“ Lia zašeptala těsně vedle mě. Neřekla mi nic nového.

„Já vím Lio, jenom nevím kde.“ Opatrnými dotyky jsem se snažil najít ránu a pomaličku jsem začal propadat panice. Nikde jsem nenalezl nic, co by tu krev vysvětlovalo.

„Doriane…“ v hlase Lii byly snad slyšet slzy? „Myslím, že vím. Rychle. Opatrně ji zvedni. Musí okamžitě k Mazzimu.“ Mé srdce se na maličký okamžik zastavilo.

„To snad nemyslíš vážně.“

„Rychle.“ Byl jsem jako ochromen zjištěním, že osud by byl přeci jenom silnější  než lidská či upíři rozhodnutí. „Doriane není čas.“

Rozeběhli jsme se k našemu autu. Jestli je pravda, co říká Lia, tak máme jenom velmi krátký čas. Ještě nikdy dřív jsem nebyl za svou upíří rychlost tak vděčný. Když jsme doběhli k domu, rychle a přitom tak opatrně jsem položil Bellu na zadní sedadlo auta a netrpělivě zasedl za volant. Lia, která mezitím donesla z domu nějaké deky,  konejšivě sevřela v náručí mou lásku, můj celý život.

Rychlost, se kterou jsem se řítil k městu, byla až děsivá. Nezáleželo mi však na lidských předpisech. V tuto chvíli mi šlo hlavně o život Bells. Vše ostatní šlo stranou.

Prudce jsem zabočil do postranní uličky. Vzpomněl jsem si na pocity, které jsem pociťoval, když jsem tady byl naposledy. Bella měla na tváři lehce vyděšený a naprosto nedůvěřivý kukuč. Zastavil jsem před oprýskaným vchodem. Vyběhl jsem z auta a rychle převzal od Lii teď již téměř étericky vypadající Bellu.

Doběhl jsem ke vchodu. Naštěstí jsem nemusel klepat. Nikdy jsem nemusel. Dveře se přede mnou odjakživa otevíraly prakticky samy.

„Můj pane….“ sluha provedl přímo ukázkovou úklonu.

„Hamiltone, okamžitě zavolejte Mazziho.“ Pevněji jsem sevřel její křehké tělo ve svých rukou, aniž bych se zastavil s běhu. Bože, prosím, nedopusť, aby se jí něco stalo. Ona si to nezaslouží. Všechen trest by měl padnout na mou hlavu.

Vyběhl jsem po schodišti do prvního patra. Za sebou jsem slyšel mírně panovačný hlas své sestry. Rozdávala příkazy na všechny strany. Neponechala nic náhodě.

Vběhl jsem do špičkově vybavené ordinace. Nechtěl jsem prohrát svůj boj s časem.

„Můj pane.“ Za sebou jsem uslyšel pevný hluboký hlas poznamenaný úctou.

„Rychle Mazzi. Krvácí. Mám obavy, že…“ hlas se mi podivně zlomil.

„Je to ona můj pane?“ Celý upíří svět již věděl o nalezení vyvolené. Všichni jenom napjatě očekávali zprávu potvrzující naplnění našeho osudu.

„Ano Mazzi. Je to ona. Pospěš si.“ Netrpělivě jsem těkal pohledem mezi vysokým tmavovlasým mužem a éterickou bytostí, ležící na nemocničním stole.

„Jistě můj pane. Mohl bych Vás poprosit zda….“ naznačil mi rukou směr ke dveřím. Odněkud připlula sestřička. Začala Bellu opatrně zbavovat oblečení.

Ani náhodou. Nehnu se z místnosti ani na krok. Dobře, připouštím, že má nedůvěra v Mazziho není opodstatněná. Nikdy by si nedovolil na Bellu zaútočit. Krom toho měl silně vyvinuté sebeovládání a do svého týmu si vybíral jen ty nejlepší.

Popravdě by se dalo říct, že jeho životním posláním byla tato chvíle. Stejně jako já jsem byl určen Bellu najít, on měl určeno se o Bellu postarat.

„Můj pane…“ jeho hlas nabral na důrazu. „Prosím.“ Ani nevím jak, ale najednou jsem se ocitl na chodbě v objetí Lii s pohledem pevně upřeným na dveře, které se za mnou právě zavřely.

Opětoval jsem sestřino objetí. Co když ji nezachrání? Co když jsme to nestihli? Měl jsem chuť do něčeho udeřit. Pevně jsem zatnul pěsti a vymanil se z konejšivého náručí.

„Dopadne to dobře Doriane. Vidíš? I přes veškeré tvé snahy se váš osud naplňuje.“ V jejím hlase byla slyšet sotva patrný záchvěv naděje, ale byl tam. Nevraživě jsem se na ni podíval. Jak z toho mohla mít radost? Co když kvůli tomu všemu Bella zemře? Byla tak oslabená tím nekončícím výcvikem. Oslabená všemi těmi emotivními výkyvy v poslední době.

„Bella to zvládne. Je silná. Mnohem víc, než si teď dokážeš připustit.“ Věděl jsem, že má Lia pravdu. Ale mé srdce bylo i tak ochromeno bolestí a strachem.

„Zavolám Sam a Noelovi. Měli by to vědět.“ Omluvně se na mě podívala a natáhla ke mně ruku ve snaze mě útěšně pohladit po rameni. Odtáhl jsem se. Chtěl jsem být na chvíli sám. Sám se svými vyděšenými myšlenkami.

Lásko, kam až jsem tě to dostal. Nikdy si to neodpustím, pokud se ti něco stane. Nezvládnu tady žití bez tebe. Prosím. Vydrž. Nenechávej mě samotného.

Nakonec nezbývalo než čekat. Ovšem po 4 hodinách jsem začínal mít tendence rozrazit dveře a zjistit, co přesně se za nimi děje. Opravdu byla nejhorší ta nevědomost. Co když právě vydechla naposledy a já nejsem u ní?

Po dalších dvou, nekonečně dlouhých hodinách se dveře konečně otevřely a na chodbu vyšel Mazzi.

Trhavě jsem se nadechla. Čekala jsem omračující bolest. Nezaznamenala jsem však vůbec nic. Jako by moje mysl byla odloučena od zbytku těla. Nepatrně jsem pootevřela oči. Žádné ostré světlo, jenom příjemné příšeří pokoje. Nepoznávala jsem však byť jediný kousek kolem sebe.

Opatrně jsem zkusila pohnout rukou. Byla těžká, ale přeci jenom zareagovala na mé rozhodnutí a já bez jakékoliv bolesti pohnula prsty. Bylo to zvláštní. Až poté jsem začala vnímat nepříjemné pípání za svou hlavou. Plně jsem otevřela oči a hledala předmět vyvolávající ten zvuk. Opozděně jsem zaregistrovala hadičky, na které jsem byla napojená.

Byla jsem v nemocnici? Pokoj na to tedy moc nevypadal.

Vedle mě se prohnulo křeslo. Otočila jsem se za oním zvukem. Narazila jsem na pohled temně zelených očí naplněných nekonečnou láskou a něhou, ale i bolestí a strachem.

„Doriane.“ Můj hlas podivně nakřápnutě. Odkašlala jsem si.

„Pššš lásko. Už bude dobře.“ Něžně mě pohladil po tváři.

Unaveně jsem zvrátila hlavu do polštáře.

„Co se stalo? A kde to jsem?“ Moje mysl se opět začala zatahovat malátností.

„Pak ti to všechno povím. Teď musíš odpočívat.“ Něžně mě políbil na ústa. Bylo tak příjemné cítit jeho sametový chlad na svých rtech. On se však opět odtáhl a zadíval se mi zkoumavě do očí.

Chtěla jsem protestovat. Nechtěla jsem odpočívat. Chtěla jsem znát odpovědi, ale víčka se mi opět začala samovolně zavírat a já cítila příjemnou náruč snění, která se po mě napřahovala.

Jakoby z dálky jsem zaslechla otevírající se dveře a následná slova pronesená Liiným hlasem.

„Doriane? Už jsi jí to řekl?“ Naléhavost Liina hlasu, mísící se s nadšením, mě burcovala a já se chtěla vymanit spánku, jež byl však silnější.

„Ještě ne. Lio…mám strach z toho, jak či zda to vůbec příjme.“ Dorianův hlas byl přesycen bolestí.

„Musíš jí to říct co nejdřív. Musí na sebe teď dávat větší pozor než kdy dřív.“ Povzdechla si. Její další slova mi splývala a mě unikal i smysl slov již vyřčených.

To jediné, co mě napadalo, přeci nebylo možné, nebo ano?

31.

Musela jsem se smát. Rukou jsem si odhodila pramen vlasů, které mi do obličeje foukl vítr. Pohledem jsem sledovala toho malého človíčka, jak nemotorně proběhl kolem mě. Uhladila jsem si šaty, v jejichž záhybech dováděl vítr. Otočila jsem se, abych jej neztratila z očí. Tolik mi připomínal mě samotnou.

„Tak ty takhle zlobíš maminku?“ Podívala jsem se do jejích očí a nenašla nic, než nekončící lásku a klid. Musela jsem si přiznat, že vše co jsem udělala, mělo smysl. Teď již jsem nepochybovala. Teď již ne.

„Odpustíš mi to někdy? Ne…nezasloužím si tě lásko. A přesto ve mně vyhrál ten sobec, který není schopen a ochoten žít bez tvé lásky a tvého úsměvu.“ Jeho tichá slova zakončená něžným políbením, pronikala ke mně z hodně velké dálky. Jediné pocity, které mi z oněch slov zůstaly, byla láska, bolest a prosba, se kterými byly vysloveny.

„Doriane, měla by zavolat mamce. Dřív, než zburcuje policii.“ Moje milovaná Sam. Byla tu se mnou.

„Já vím, ale Mazzi říkal, že ji nemáme budit. Sama pozná okamžik, kdy bude dost silná a připravená. Sam …co když to ale nezvládne? Bojím se, Sam….co když…?“

„Nemůžu ti říct, co bude. Už dlouho nemohu. Ale znám Bellu. Bude to dobré. Neboj.“ Konejšivost, kterou byl její hlas přeplněn ovšem doplňovaly mírné obavy. Ani Sam si nebyla jista. Bože co se to kolem mě dělo?

Když jsem se konečně prodrala na povrch a mohla se rozhlédnout po pokoji, zjistila jsem, že jsem stále na stejném místě, ale tentokrát sama. Pokoj působil najednou tak bezútěšně. Jako by z jeho stěn na mě dýchal chlad staletí. Nepříjemný zvuk přístrojů se tak nepřirozeně odrážel od těžkého a starodávného nábytku. Nechtěně jsem se otřásla.

Cítila jsem se čilejší, než při mém posledním procitnutí. Opatrně, abych neporušila hadičky, jsem se posadila. Bolest, kterou jsem očekávala, stále nepřicházela. Měla jsem ale hroznou žízeň. Na stolku vedle postele byla tak příhodně postavena sklenička s čirou tekutinou. Uchopila jsem ji do ruky. Zhluboka jsem se napila. Odporem jsem zkřivila obličej. Voda chutnala odporně. Kdybych neměla takovou žízeň, jistě by skončila zpět ve skleničce. Co v tom proboha bylo? Postavila jsem skleničku zpět a znovu přeletěla pohledem po pokoji. Kde to vlastně jsem? Místo mi přišlo tak povědomé.

Vydržela jsem se svou zvědavostí jenom chvíli. Opatrně jsem si vyjmula hadičky ze žíly. Otřásla jsem se odporem. Nevadily mi jehly, jenom jsem nesnášela okamžik vpichu a vyndávání.

Přehodila jsem nohy před okraj postele. Až nyní jsem zaregistrovala, že jsem na sobě měla svoje milované pyžamo. Dorian byl tak pozorný. Doťapala jsem bosky ke dveřím. Opatrně jsem uchopila mohutnou mosaznou kliku. Šlo to trochu ztuha, ale mohlo to být také tím, že jsem ještě stále byla mírně otupená léky. Nejspíš proto jsem nepociťovala žádnou bolest.

Dveře se téměř neslyšně otevřely a já nakoukla na chodbu. Nevím proč jsem měla pocit, že za dveřmi narazím na čestnou stráž v podobě ostře vypadajících a plně ozbrojených upírů. Musela jsem se zasmát sama sobě. Už zase se projevovala bujnost mé fantasie. Vyšla jsem z pokoje a rozhlédla se kolem sebe. Vypadalo to zde stejně, jako v sídle, kam mě Dorian vzal na narozeninovou večeři. Ano, určitě to tak bylo. Musela jsem být ve stejné budově. Proč jsem ovšem tady? Proč ty přístroje? Proč léky? Byly následky útoku toho upíra opravdu tak velké?

Vydala jsem se směrem, kde jsem tušila schodiště. Pomaličku jsem procházela chodbou a pozorně si prohlížela každý detail. Kde je Dorian? A byla to opravdu Sam, kterou jsem předtím slyšela? A co se mi vlastně stalo? A pak mým tělem projela vlna slabosti. Vystřelila jsem ruku, abych se zachytila stěny. Jak vidno, ještě stále jsem nebyla tak v pořádku, jak se mi samotné zdálo. Chvíli jsem zhluboka dýchala. Celá situace, místo na kterém jsem se ocitla, tolik kontrastovalo s mým já. S já, které bylo zachyceno v pyžamu s proužky, které jsem měla na sobě. Opravdu bych měla být právě teď a tady?

Spustila jsem ruku a vydala se dál chodbou. Ať už to bylo jakkoliv, toužila jsem najít někoho, kdo mi na mé otázky poskytne odpovědi. Přišlo mi ale zvláštní, že jsem stále na nikoho nenarazila. Copak tu nikdo není? Nemohli mě tu nechat samotnou.

Došla jsem ke schodišti na konci té dlouhé a velmi honosné chodby. Ruku jsem měla na zábradlí a nohu na prvním schodu, když jsem uslyšela tolik milovaný hlas. Otočila jsem se za oním hlasem a všimla si tak dveří, které byly po mé pravici. Byly mírně pootevřeny. Došla jsem až k nim, srdce mi poskočilo radostí, že mě tu přeci jenom nenechal samotnou a že je tu se mnou. Ten, kterého jsem milovala nejvíc na světě.

S rukou na klice a úsměvem na rtech jsem chtěla vejít dovnitř, když mě zarazila slova, která se linula zevnitř.

„Doriane, měl bys jí to říct co nejdřív. Musí vědět, jak cennou pro nás teď je.“ Liin hlas nabyl naléhavosti.

„Cennou pro nás byla vždycky. Ona je vyvolenou. Ale hnusí se mi, co všechno to vlastně znamená.“ Samin hlas byl plný bolesti.

„Lásko, ale všichni jsme věděli, co se od Belly očekává, když jsme ji začali hledat.“ Noelův hlas byl podivně tvrdý. Jako by se Sam snažil dokázat, že nenese žádnou vinu. Ale vinu za co?

„Věděli, ale to jsme ještě nevěděli, že to bude Bella. Naše Bella Noeli.“

„Sam, vím, že ji miluješ jako svou vlastní sestru. To ale nemění nic na tom, jaký úkol jsme dostali my a jaký cíl byl stanoven Belle. Nemůžeš se za to vinit a nemůžeš to nijak ovlivnit.“

„Doriane…řekneš jí to?“ Stála jsem s rukou na klice a napjatě čekala na verdikt. Zdálo se, že byli sebou tak plně zaujati, že si ani neuvědomili mou přítomnost.

„Co ji mám říct? Jak ji to mám říct? Myslíš, že je to tak jednoduché? Vy si nejspíš neuvědomujete, že slova a skutečnosti, které ji mám oznámit, ji ode mě navždy odeženou? Že přijdu o to, co je mi v životě nejdražší? A teď ještě dvojnásobnou silou? Lio, chtěl bych mít tvou jistotu, že nám všem Bells poskytne odpuštění.“ Bolest, se kterou slova pronášel, mi svírala srdce. Už jsem chtěla vejít dovnitř a ujistit ho, že nic na světě mě od něj neodloučí, když jsem zaslechla slova, která mi téměř podlomila kolena.

„Doriane, čeká tvé dítě. Osud byl konečně naplněn. To dítě je naše spása a Bells to musí vědět. Svůj úkol jsi splnil. Náš svět bude zachráněn.“ Noelova slova mi podlomila kolena zcela. Zachytila jsem se pevně rukama rámu dveří. Po tvářích se mi začaly kutálel slané krůpěje. Takže všechno byla jenom hra? Hra jak mě….bože…

Jak mi začínal docházet smysl slov, mým tělem začínaly bouřit pocity, které nápadně připomínaly zlost mísící se s nenávistí. Všechno byl jenom podvod. Každé slovo, každé pohlazení mělo jediný cíl. Počít se mnou dítě. Hrubě jsem se na hlas zasmála, už nemělo smysl dál se schovávat. Co jsem potřebovala slyšet, jsem slyšela. Rozevřela jsem dveře dokořán.

Hleděla jsem na čtyři vyděšené tváře. Provinění, bolest a prosba. To vše jsem mohla číst v očích každého z nich.

„Takže?“ Hlas se mi zadrhl. Slzy si razily cestičku po mých tvářích. Setřela jsem si je zaťatou pěstí a rychle jsem se snažila potlačit tu známku zranitelnosti a slabosti. Nechtěla jsem, aby mě viděli ronit slzy. Již nikdy víc.

„To bylo celou dobu tvým cílem Doriane? Oplodnit mě?“ Trhl sebou pod hrubostí mým slov, která jsem zvolila záměrně. Věděla jsem, že mu tím ublížím. Chtěla jsem, aby pocítil alespoň zlomek té bolesti, která pulzovala mým tělem.

„Tak odpovíš mi sakra?“ Zvýšila jsem hlas, mé ruce byly zaťaté v pěst. Dorian  učinil pár kroků směrem ke mně. Vrhla jsem po něm pohled, za který by se nemusela stydět ani Chiara. Nechala jsem ochotně své pocity, aby jednaly za mě. Věděla jsem, že budu jednou litovat každého slova a gesta, které teď pronesu či učiním, ale nebyla jsem sto uvažovat logicky. Viděla jsem téměř rudě.

Jak tenká je hranice mezi nenávistí a láskou. Slova poety byla výstižná.

Co je nenávist a láska?

Jako dvě strany jedné mince zdají se býti,

jako rub a líc všeho lidského bytí.

Jako měkké pohlazení okvětním plátkem růže,

jako její trn, zarytý hlouběji do tvé kůže.

Kdo miluje, srdce své souží,

kdo nenávidí, celým srdcem touží.

Srdce souží se po milované bytosti,

srdce touží pomstít se do své sytosti.

Jedno společné však tyto city mají,

a to sílu, kterou nás ovládají.

Smích, slzy, radost a zloba,

probouzejí v nás zas a znova.

Jejich význam na protipólech leží,

a přesto rozdělit je lze jen stěží.

Hranice mezi láskou a nenávistí,

je jemná a křehká jako peří holubic.

Láska je jako ryzí štěstí,

nenávisti nezbývá už zhola nic.

A v každém z nás kousek od obojího jest.

Luki

Stála jsem tam a čekala na svůj ortel. Tolik jsem nechtěla slyšet slova, která mi potvrdí všechnu tu bolest a zradu.

„Bello…“ hlas se mu zlomil, a mě došlo vše, čeho jsem se obávala. Učinil ke mně další nesmělý krok.

„Stůj. Nepřibližuj se ke mně. Nechci tě už nikdy vidět.“ Pohled se mi zamlžily další slzy. Dorianova tvář se stáhla do masky nejvyššího utrpení. Stalo se přesně to, čeho se nejvíce obával. Mohl ale čekat něco jiného? Jak by bylo jemu na mém místě? Kdyby zjistil, že vše, v co je jeho život proměnil, byla jenom hra? Hra osudu na život a smrt. Lež zabalená do sladkých slovíček a něžných pohlazení?

Dorian opět postoupil ke mně. Vnímala jsem každý jeho pohyb. Přestala jsem ovšem vnímat zbytek upírů, které jsem tolik milovala a od nichž se mi dostalo zrady. Lia sebou prudce trhla. Dovolila jsem si jeden kraťoučký pohled do jejích očí.

Bello…nech si to vysvětlit.

Nemám už sílu slyšet další lži. Vše co jsem slyšela, mi stačí.

Bello…Dorian tě miluje. Zamysli se nad vším, co za poslední měsíce udělal.

Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Již nechci nic vědět. Dorian se napjal k poslednímu kroku. V tom jsem zahlédla kousek ode mě upíří výzbroj. Mé tělo jednalo instinktivně. Napřáhla jsem ruku a uchopila ten těžký kov do dlaně. Vzduchem se ozval svist čepele. Zastavila se až na kůži mého milovaného. Pevně jsem svírala meč v ruce a upírala pohled do téměř černých očí. Mohl mě kdykoliv zarazit. Ale on jenom odevzdaně stál, a byl smířený s jakýmkoliv mým verdiktem. Dokonce se zdálo, že by byl i rád za trest. Vypadalo to, že byl přesvědčen o tom, že si ho zaslouží.

„Říkala jsem stůj. Nechci ho použít, ale ty se zastav a nech mě odejít.“ Viděla jsem, jak jsem mu ublížila tím, že jsem na něj použila jeho vlastní zbraň. Jednala jsem zcela bezmyšlenkovitě, ale věděla jsem, že v tuto chvíli to byla moje jediná šance, jak odsud odejít a nenechat se zarazit.

„Bello…prosím, nedělej to. Miluji tě. Dej mi možnost ti to vysvětlit.“ Popotáhla jsem. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou.

„Ne, už žádná slova. Již dost lží.“ Pomalu jsem sundala meč z jeho hrdla a ustoupila ke dveřím.

„Nechte mě odejít. Potřebuji být sama.“

„Už nikdy nebudeš sama Bello. Nezapomeň na to maličké. Vzpomeň si na Chiaru a Scara.“ Bože, jak bych na ně mohla zapomenout, když to byli oni, kdo mi přivedl do života Doriana? Věděla jsem jaké nebezpečí mi tam venku hrozí, ale potřebovala jsem být sama. Vyrovnat se s pocitem zrady.

„Vím. A vím, jak je to maličké pro vás důležité. Ale to nezmění nic na mém rozhodnutí.“ Sklopila jsem zrak. Nechtěla jsem opět vidět tu bolest. Sama jsem měla pocit, že se každou chvíli rozpadnu na milión kousků.

„Bello…nechoď“ nechtěla jsem jej už dále poslouchat. Hrábla jsem druhou rukou po pouzdru meče a pozadu postupovala ke dveřím. Vyběhla jsem ven. Přehodila jsem si pouzdro přes rameno a pevněji uchopila meč. S odhodláním jsem seběhla schody. Dole jsem narazila na dva livrejované sluhy. Nechápavě si mě prohlíželi. Dokázala jsem si představit, jaký obrázek se jim tady nabízel. Rozcuchaná, v pyžamu, s mečem v ruce a odhodláním v planoucích očích. Tak nějak jsem musela vypadat. Na tvářích mi usychaly slzy. Za sebou jsem uslyšela zrychlený pohyb.

„Bello….lásko….to přeci nemůžeš…mysli na naše dítě…“ Dorian. Ne, prosím, nech mě se s tím srovnat. Nech mě jít.

Nevím, jestli to měla na svědomí ta voda, co jsem vypila nebo bylo mé tělo už tak moc vyčerpáno, ale já měla najednou pocit, že se ke mně podlaha přibližuje nějak moc rychle.

„Bože…“ kolem mého těla se obtočily paže, po kterých jsem tak toužila a zároveň je tak nenáviděla. Proč? Proč mi to musel udělat?

Meč dopadl na zem a já věděla, že svůj boj jsem předem prohrála. Mé tělo ochotně pomáhalo mému „nepříteli“. Muži, kterého jsem milovala tak moc, že mi to zlomilo srdce. A přeci. Zjistila jsem, že v okamžiku, kdy si mě k sobě pevně přivinul do svého náručí, jsem si musela přiznat sama sobě, že ho nedokážu nenávidět.

Prohrála jsem boj sama se sebou. Má láska byla silnější než nenávist. Povzdechla jsem si. Dorian se otočil a odnášel mě zpět do mého pokoje. Neměla jsem už sílu na cokoliv. Unaveně jsem si opřela hlavu o jeho rameno.

„Chci znát celou pravdu. Zasloužím si ji. Již nikdy žádné lži. Rozumíš?“

„Již nikdy žádné lži. Slibuji.“ Cítila jsem ve vlasech jeho rty.

Důvěra je ale tak křehká věc…

32.

Hleděla jsem upřeně před sebe. Nechtěla jsem sama sobě dovolit pohlédnout do těch až mučivě krásných očí. Věděla jsem, že v okamžiku, kdy bych to udělala, byla bych schopná mu odpustit cokoliv. Zlost ve mně vřela. Zatínala a povolovala jsem dlaně v pěst. Bolest a zrada mě nutila dýchat rychleji. Potlačovala jsem slzy deroucí se mi z očí. Snažila jsem se alespoň trochu uklidnit a posbírat odvahu se zeptat. Sbírala jsem odvahu potvrdit si již zjištěné.

„Je to tedy pravda?“ Zhluboka jsem se nadechla.

„Na co konkrétně se ptáš?“ Na co se ptám? To nemyslel vážně.

„Ty moc dobře víš, na co jsem se ptala. Tak je to pravda? Bylo tvým úkolem od samotného počátku počít se mnou dítě? Věděl jsi již tehdy v krmelci, že je mým osudem  ti jej povít? Sakra, všechno kolem byla jenom hra na city?“ Rázně jsem rozmáchla rukou, abych obsáhla vše, co se do této chvíle stalo.

„To není pravda.“ Zarazil se. „Tedy je, ale ne úplná.“ Dorian začal netrpělivě přecházet po místnosti.

„Takže jak to tedy je? Neměla jsem být jenom biologickým inkubátorem? Podívej se na mě a  zkus to popřít.“ Mým slovům vládl hněv. A i na Dorianovi začalo být patrné, že je celou situací rozladěn. Neměla jsem se to dozvědět, nebo spíše ne takto.

Zarazil se v půli pohybu a pohledem hladového, na kost mokrého štěněte, mě žádal o pochopení.

„Nebudu se pokoušet nic popírat. Oba víme, kde je pravda. Ale můžu se pokusit ti to alespoň trochu vysvětlit, pokud mi dáš šanci.“ Pozvedla jsem obočí.

„Dobrá. Poslouchám.“ Zabořila jsem se do polštáře a objala se pažemi. Pozvedla jsem bradu a čekala. Každý měl právo na svou obhajobu. Nebyla jsem sto odepřít ji tomu, koho miluji.

Dorian prošel pokojem zpět k posteli, na kterou mě, i přes mé protesty uložil. Přisunul si blíže křeslo a posadil se. Na upíra vypadal netypicky roztěkaně a nervózně.

„Říkám si, kde začít. A myslím, že bude nejlepší, když se ti představím.“ Opět se postavil a pohlédl mi pevně do očí.  „Mé plné jméno je Dorian Thomas III. rodem z Mabe.“ Jeho slova nesla stopy hrdosti a úcty. Pousmál se a mírně se mi poklonil. Co to mělo znamenat? Z Mabe? Byl snad šlechticem? Nadechovala jsem se k otázce, ale Dorian mě nenechal cokoliv říct a opět se posadil.

„Prosím, ty jenom poslouchej.“ Vjel si rukou do již tak dost rozcuchaných vlasů a rozmýšlel, jak nejlépe shrnout svůj život. Zkoušeli jste už ho někdy shrnout do pár vět?

„Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o svém životě? Narodil jsem se v roce 1645. Můj otec byl věštbou určen jako vyvolený najít bytost, která utiší neklid panující v našem světě. Jak jistě víš, můj otec dokázal svůj osud přenést na má bedra.“ Sklouzl pohledem na mé bříško. „Až nyní jsem mu za to vděčný, protože jsem poznal důvod svého bytí. Poznal jsem tebe a naši lásku. A nyní jsem byl obdarován tím nejcennějším.“ Sklopila jsem pohled pod tíhou všeho, co jsem měla možnost spatřit v jeho očích. Všechnu tu naději, lásku a tichou prosbu o odpuštění. A pak pokračoval.

„Víš, tu věštbu, pronesl před mnoha staletími jeden vážený prorok. Můj dávný prapředek, zakladatel rodu Mabe,  jej požádal o radu. Naším světem zmítala ještě větší anarchie a bezvládí, než k jakým se schyluje teď. Můj prapředek žil v hodně těžkých časech. Tedy první z rodu Mabů prosil mudrce o radu, jak sjednotit a  udržet svět upírů v klidu, protože čím více probíhaly rozbroje a bouře, tím víc náš svět ovlivňoval ten váš. Již nebylo myslitelné, aby to pokračovalo takto dál. A tehdy byla  vyřčena ona věštba, jejíž slova se tradovala po všechny pokolení z otce na syna. A i já ta slova znám.“ Vyhledal můj pohled a zhluboka se nadechl.

„Syn vůdců slavných a udatných, vztyčí hlavu svou a pln hrdosti svých předků, život dá tomu, kdo dovede lid svůj do klidných dob budoucích. Matkou tou však lidská žena býti musí, neb ušlechtilost pouze rodem se nezíská, ale personou osoby samé. Pak ten, jehož moc nedozírnou zdá se býti, naplní osud svůj a pokolení za pokolením tak žití v míru bude umožněno.“

Pozorně jsem naslouchala jeho slovům. Zaujalo mě toho spousta, ale nejpalčivěji asi slova „syn vůdců“.

„Doriane? Kdo vlastně jsi? Nebo možná kým jsi?“ Zkoumavě jsem studovala výrazy jeho obličeje.

Naklonil se ke mně.

„Pamatuješ, když jsem ti říkal, že všem upírům vládne král?“ Nepatrně jsem přikývla. „Pak tedy mohu čestně a s hrdostí prohlásit, že já jsem jeho dědicem.“

Čekala jsem opravdu hodně, ale tohle bylo trošičku moc.

„Takže to znamená, že jsi korunní princ?“ Nemohla jsem se nezeptat.

„Ano. Jsem, ale jinak jsem stále ten stejný Dorian, jakého mě po celou dobu znáš.“

„Znám? Opravdu tě znám? Kolik věcí jsi mi zatajil? A kolik věcí jsi mi záměrně mlžil? A tím se dostáváme k mému předurčení. Můžeš mi laskavě říct, proč jsem se musela učit bojovat? Je už naprosto jasné, že bojem tvůj svět nespasím. Tak proč….“ Dorian prudce zakroutil hlavou a přerušil záplavu slov deroucích se ven.

„Musíš umět bojovat. Musíš být schopná ubránit sebe a naše dítě.“ To jak pronesl slova „naše dítě“ mi sebralo všechen vítr z plachet. Sklopila jsem pohled a zahleděla se na své ruce, které jsem měla spojené a teď již pokojně složené v klíně. A byly tak blízko. Jenom se dotknout místa, kde rostl nový život. Naše dítě.

Dorian opatrně uchopil mou ruku do své dlaně a obě společně mi je něžně přiložil k bříšku.

„Čekáš naše dítě lásko.“ V jeho hlase jsem mohla slyšet hrdost a radost.. Zvedla jsem oči a téměř jsem se zapomněla nadechnout. Vždycky byl tak krásný? Vždy měl tu magickou auru kolem sebe? Nebo to bylo způsobeno něčím novým?

„Tohle je ale pořád věc, kterou jaksi nechápu. Jak můžu být těhotná, když jsme se chránili?“ Dorian pevněji sevřel mou dlaň a má líčka nabrala nachovou barvu.

„Popravdě, mluvil jsem o tom s Mazzim.“ Pozvedla jsem nechápavě obočí. „To je doktor, který tě operoval.“

„Moment…operoval?“ Potřebovala jsem operaci? „Co přesně se mi stalo?“ Jak dlouho jsem už tady? A co moje mamka?

„Víš Bello, po útoku Sebastiana…“ odmlčel se a na malý okamžik upřeně sledoval naše spojené ruce, které měkce odpočívaly na mém stále ještě plochém bříšku.

„Nebýt Mazziho, hrozilo, že bys naše dítě potratila…“ hlas se mu zadrhl. Trhavě jsem se nadechla.

„Takže teď už jsme mimo nebezpečí?“ Zjistila jsem, že i přes to, že jsem v mysli byla těhotná jenom půl hodiny, tak mateřský instinkt byl mou součástí nejspíš již od samotného počátku.

„Dalo by se říct, že po zdravotní stránce bys měla být v pořádku.“ Proč mi přišlo, že jeho hlas nebyl tak jistý, jak by se mi líbilo?

„Dobře, takže teď se vraťme k otázce jak to, že jsem těhotná?“ Vždyť jsme byli tak opatrní. Tedy Dorian….ale proč, jestli chtěl…zůstala jsem na něj civět. Někde vzadu v mysli se ozýval pocit, že kousky skládanky zapadají do sebe, i když obrázek ještě stále nebyl kompletní…

„Víš Bells, tohle je právě to zvláštní, ale když se zamyslíš, přesto tak logické. Naše dítě je právě v 8 týdnu vývoje, ale ty jsi těhotná už 3 měsíce.“ Myslím, že kdyby mi oznámil, že mi zítra naroste bříško, chápala bych to víc. Takhle mi nejspíš unikala veškerá logika, o které mě tady přesvědčoval.

„Dobře, vzdávám se. Nechápu to. Nevidím v tom žádný smysl. Mohl bys mi to prosím vysvětlit?“ Tiše jsem vyčkávala na srozumitelnou odpověď. Dorian pokýval hlavou.

„Mazzi provedl průzkum…zjistil, že lidské ženy jsou těhotné 9 měsíců, což znamená přesně 36 týdnů….nevím, jestli si pamatuješ, když jsem ti vysvětloval, že mé srdce tluče, ale o polovinu pomaleji než tvé, takže těhotenství upířích žen trvá jednou tak dlouho, čili 18 měsíců.“ Věnoval mi pohled, jako se to, co právě pronesl, objasňovalo vše. Neobjasňovalo. Znamenalo to snad, že budu těhotná rok a půl? To snad ne…

„Takže z toho plyne pro mě co?“ Mírné zděšení se mi proplétalo hlasem.

„Mno…“ znejistěl „…víš podle Mazziho bys měla být těhotná přibližně tak 13 a půl měsíce. To znamená 54 týdnů. Ale jistý si tím není. Víš lásko…jsi první lidská žena v dějinách upířího světa, která čeká naše dítě. Ještě nebyla žádná jiná před tebou, která by čekala potomka s upírem. Tedy alespoň o ní mlčí jakékoliv záznamy.“ Snaha, s jakou se mě snažil uklidnit, byla až roztomilá. Jenom u mě se nesetkala s žádoucí odpovědí. Takže já jsem pokusný králík? Kdyby se dělo něco mě nebo dítěti, tak nikdo nebude vědět, jak nám pomoct?

Zděšení se mi muselo zračit v obličeji, protože v tu chvíli se pro mě Dorian natáhl a celou mě schoval ve svém náručí. Zabořil obličej do mých vlasů. Nechala jsem se chvíli konejšivě objímat. Nemohla jsem odporovat své lásce ani touze. Tolik jsem teď potřebovala cítit jeho blízkost. Hlavou mi vířilo snad milión otázek. Každá mi přišla stejně důležitá, jenom než jsem se stihla nadechnout k jedné, byla nahrazena dalšími třemi stejně důležitými.

Opatrně jsem se vymanila z Dorianových paží. Opět jsem sklopila oči do klína. Téměř uctivě jsem se dotkla místa, kde jsem tušila své dítě. Páni, jsem těhotná. Budu matkou. Dříve, než jsem mohla začít panikařit, Dorian mě pohladil po tváři.

„Zvládneme to. Vím to.“ Chtěla bych mít jeho jistotu.

„Tvé lži a polopravdy mě bolí Doriane. Víš to?“ Nechala jsem se opět vtáhnout do jeho náručí.

„Vím a moc se ti za všechno omlouvám. Nikdy by mě nenapadlo, že onou vyvolenou bude moje životní láska. Každou minutou, kdy jsem ti musel zapírat vše kolem nás, jsem se nenáviděl více a více. Dokonce jsem se kvůli tomu hádal s Liou.“ Povzdechl si. „Byl jsem rozhodnutý bojkotovat vše. Nic nebylo důležitější než naše láska.“ Sevřel mě pevněji. A pak se pro sebe tiše zasmál. „Ale jak zjišťuji, osud byl opět silnější než vůle upírova. I přes mou veškerou snahu jsme spolu dokázali malý zázrak.“

Zhluboka jsem vdechovala jeho omamnou vůni. Nechávala jsem se konejšit, i když jsem měla na něj mít zlost. Milovala jsem jej, snad proto jsem se teď tulila na jeho chladná prsa a užívala si pocit bezpečí. Panebože…Chiara. Trochu jsem odtáhla, abych mu viděla do obličeje.

„Doriane…Chiara…Scaro…“ co moje mamka?

„Neboj, o všechno je postaráno. Tvoji mamce jsme volali, že přespíš u nás a že hned jak se vzbudíš, tak že jí zavoláš. Což se taky stalo.“ Rozpaky se zahleděl někam za mě.

„Nepamatuju si, že bych volala domů.“

„Taky jsi nevolala ty. Ale Sam. Pokusila se tě napodobit a myslím, že celkem s úspěchem. Moc se omlouvám, ale bylo to nutné. Sama víš, že by se tvoje maminka teď neměla příliš rozrušovat.“

„Teda vy jste čísla, to tedy jo.“ Zakroutila jsem hlavou. „Doriane? Mohla bych tě o něco poprosit? Donesl by jsi mi trochu vody?“ Měla jsem z toho všeho neskutečnou žízeň.

„Vždyť máš vodu ve skleničce.“ Nechápavě nakrčil obočí.

„Něco tam mám, ale voda to určitě není. Chutná to odporně. Jako bych v tom vymáčela tunu železa.“ Oklepala jsem se jenom při vzpomínce na to.

„Víš Bells. Měla bys to vypít.“ Snažil se působit přesvědčivě.

„To nemyslíš vážně? Zkoušel jsi to pít? Brr…“

„Lásko, není to čistá voda. Přemýšlela jsi nad tím, že naše dítě je polovičním upírem z otcovy strany?“ Pousmál se na mě. „Ta voda je takový Mazziho koktejl. Pracoval na něm několik let. Měla by to být umělá náhražka za krev, kterou bude naše dítě částečně potřebovat.“

Tuším, že mi trochu spadla brada. Rozhodně jsem byla šokovaná. Nenapadlo mě, čím se vlastně budu muset živit, aby naše dítě nestrádalo. Otřásla jsem se jenom z pomyšlení, že bych měla pít lidskou krev.

„Takže tohle by mě mělo udržet silnou?“ Dorian jen odmítavě zakroutil hlavou.

„Ne, bude to jenom polovina tvé stravy. Musíš jíst lidské jídlo. Ty jsi člověk a naše dítě z poloviny taky. Ale musíš doplňovat to, co z lidského jídla nezískáš.“ Natáhl se pro skleničku a podal mi ji.

Nedůvěřivě jsem ji uchopila do prstů. Raději jsem k ní ani nepřivoněla. Přivřela jsem oči a na dva polknutí do sebe zvrátila tu odpornou tekutinu. Zašklebila jsem se na Doriana, když jsem mu skleničku, teď již prázdnou, vracela.

„Pokud tohle mám pít každý den, prosím, popros za mě Mazziho, aby zapracoval na příchutích. Tohle je opravdu zkouška pro velmi silné žaludky.“ Dorian na mě chvíli koukal a pak se naplno rozesmál. Myslím, že takhle uvolněného jsem už jej dlouho neviděla. Cítila jsem, jak i mé koutky se roztahují do úsměvu. Jenom jsem doufala, že při vidině všeho budoucího, se ještě budu mít příležitost usmívat.

33.

Temný pohyb ve stínech ulice byl jako přízrak smrti.

Neotáčej se k minulosti zády, neboť dostihne tě stejně neúprosně, jako tě nemine daná budoucnost. Jen v přítomnosti je síla tebe samé. Čel všemu nastalému s hrdostí dávných let a nadějí v tobě ukryté. Láska je to, co nesmí zhynout a co dovede tě do ráje.

Někdo tiše zaklepal. Dorian ještě s úsměvem na rtech přistoupil ke dveřím a mírně je pootevřel.

„Mazzi…“ dveře se cele otevřely a já měla konečně možnost prohlédnout si toho, díky němuž jsme oba ještě tady. Něžně jsem si přiložila ruku na bříško.

Mazzi byl vysoký, tmavovlasý a velmi pohledný upír s až uhrančivým pohledem. Přistoupil téměř k posteli a uctivě se mi uklonil. Zmateně jsem vyhledala pohled Doriana. Nevypadal, že by byl překvapený jako já. Znovu jsem zaměřila svou pozornost k Mazzimu.

„Jak se cítíte má paní?“ V jeho hlase byla patrná autorita, způsobená jistě jeho věkem, která byla překryta úctou. S mírným šokem jsem dospěla k názoru, že ta úcta byla směřována mé osobě.

„Mazzi? Jsem tak ráda, že Vás konečně poznávám. Chtěla jsem Vám nesmírně poděkovat za záchranu života našeho dítěte. A abych Vám odpověděla na Vaši otázku, děkuji, cítím se až moc dobře na to, co se před krátkou dobou stalo.“ Byla to pravda. Cítila jsem se naprosto výborně. Žádná bolest, snad jenom mírná únava a žízeň.

„Neděkujte mi má paní. Je to jenom má práce. To já bych měl děkovat Vám za naději, kterou jste nám nyní dala.“ Opět se mírně uklonil.

„Mazzi? Potřeboval jsi něco?“ Dorian se klidně zahleděl do očí lékaře.

„Můj pane. Chtěl jsem poprosit, zda by bylo možné provést ultrazvukové vyšetření. Bylo by záhodno vyloučit jakékoliv komplikace, pokud plánujete převoz ještě dnes.“ Během slov upřeně hleděl do očí Doriana.

Musela jsem si přiznat, že jsem Doriana nebyla schopná vnímat jinak než jako mého milovaného. V tuto chvíli přede mnou ovšem stál korunní princ Dorian Thomas III., který mírně pokynul Mazzimu na znamení souhlasu s autoritou a elegancí.

„Souhlasíš Bells?“ Přistoupil ke mně.

„Samozřejmě.“ Přeci se nemusel ptát na to, jestli chci mít jistotu, že je mé dítě v pořádku. Začala jsem se zvedat z pokrývek, a zarazilo mě Dorianovo zlostné zamručení. Nechápavě jsem se na něj podívala. Co jsem udělala špatně?

„Můžeš mi říct, kam se chystáš?“ Zmateně jsem přeskočila pohledem na Mazziho a zpět na Doriana.

„Přeci na to vyšetření…říkal jsi…“ umlkla jsem. Z Doriana čišel nesouhlas.

„To ano, ale přeci si nemyslíš, že tam půjdeš po svých. Nesmíš se teď namáhat.“ Už se zdálo, že mě uchopí do náručí. Vysmekla jsem se mu a opětovala mu jeho nesouhlasný pohled.

„Tak to tedy ne. Doriane, jsem těhotná, ne na pokraji smrti. Cítím se výborně.“ Obrátila jsem se na Mazziho. „Pane doktore. Mohu se normálně pohybovat nebo je opravdu bezpodmínečně nutné se mnou zacházet jak s porcelánovou panenkou?“ Zřetelně jsem cítila, jak v Dorianovi bublá vztek. Dovolila jsem se mu odporovat před jeho poddaným.

„Upřímně, má paní. Raději bych volil variantu pomoci. Neměla byste se ještě tolik namáhat.“ Dorian se na mě významně zadíval. Tak to ne. To nepřipadá v úvahu.

„Dobře můj drahý, dovolím ti tedy malou pomoc, ale dojdu na ošetřovnu po svých. Prostě mě budeš jenom jistit, kdybych náhodou znejistěla v chůzi dobře?“ Nechtěla jsem, aby se musela cítit jako lazar. Dorian se začal mračit jako sto čertů.

Pozvedla jsem hrdě bradu a pevně mu pohlédla do očí. Přerušilo mě až odkašlání Mazziho. Oba jsme na něj pohlédli.

„Omlouvám se můj pane, má paní..“ opět mírná poklona „…jenom bych chtěl upozornit na menší nedostatek času. Mohli by jste mě tedy prosím následovat?“ Mírně popošel ke dveřím.

Vstala jsem z pelesti a i před Dorianovy protesty jsem se jím nechala pouze podepřít. Byla jsem si jistá, že bych to zvládla sama, ale nemohla jsem mu odepřít ten pocit, že mi alespoň trochu nepomáhá.

Vyšli jsem na chodbu a vydali se opačným směrem než jsem se vydala já posledně. Minuli jsme pár honosně vypadajících dveří, abychom se zastavili až na konci chodby. Mazzi nám otevřel dveře a já nakoukla do špičkově vybavené ošetřovny. Teda samozřejmě jsem zkoumala vše kolem sebe okem neznalého laika, ale i tak mi bylo jasné, že přístroje, se kterými Mazzi pracoval, nebyly nejlevnější.

Odněkud ke mně přistoupila mladá sestřička. Naznačila mi, kam bych si měla lehnout. Docela nejistě jsem přistoupila ke gynekologickému lehátku. Zřetelně jsem cítila, jak jsem zčervenala, když jsem se nemotorně usazovala. A pak to přišlo.

Sestřička mi rozepnula pár knoflíků pyžama a já na bříšku ucítila chladný gel. Mazzi se zadíval na obrazovku vedlo mé hlavy. Také jsem tím směrem natočila pohled, ale z toho černobílého zrnění jsem nebyla právě moc chytrá.

Dorian mě uchopil na druhé straně za ruku a začal mi na dlani kreslit uklidňující kroužky.

„Má paní?“ Pohlédla jsem do Mazziho tmavých očí. Byl okouzlující. Zahanbeně  jsem stočila opět svůj zrak k monitoru. „Má paní. Dovolte mi, abych Vám nyní představil Vaše dítě.“ Prstem ohraničil trošičku tmavší flíček na monitoru. Opravdu jsem se snažila vidět v té tmavé změti zrníček ten droboučký zázrak, ale s lítostí jsem musela přiznat, že nic víc než tmavý flíček jsem neviděla.

Dorian vedle mě se trhavě nadechl.

„Co je to?“ Zmateně jsem se na něj podívala.

„To je tlukot srdíčka dítěte.“ Mazziho klidná odpověď mě přinutila hledat zvuky, které jsem v soustředění se na obrazovku, přeslechla. A opravdu. V prostoru místnosti se ozýval jemný a trochu zpomalený tlukot. Do očí se mi draly slzy štěstí. Takže to je mé dítě. Prsty jsem přejela po obrazovce jemné kontury toho maličkého.

„Dá se zjistit, jestli je to kluk nebo holčička?“ Tiše jsem pronesla směrem k Mazzimu.

„Ještě je trochu brzy na určení. Je mi to moc líto.“ Zklamaně jsem pohlédla na Doriana, kterému na tváři pohrával jemný úsměv a jeho oči měly takový zvláštní dojatý výraz.

Naklonil se ke mně a políbil mě na rty. „Miluji tě lásko.“

Mazzi si rozpačitě odkašlal. Tedy komu se poštěstí být svědkem královského projevu citů? Dorian se začal tichounce smát a já jenom okouzleně hleděla do těch nejkrásnějších tmavě zelených očí na světě. Ještě jednou mě políbil a podíval se na monitor. Na naše dítě.

„Je dokonalé.“ Pochybovačně jsem zvedla jedno obočí. „No vážně je, že Mazzi.“ Ten opět jenom rozpačitě stočil pohled k obrazovce a tiše zašeptal jistě.

„Myslím, že je na čase vzít tě domů.“ Povzbudivě na mě pohlédl. Mazzi ho ovšem zarazil svými dalšími slovy.

„Můj pane? Mohl bych provést ještě kompletní prohlídku? Jestli jste má paní opravdu v pořádku.“ Dorian se zarazil, ale zdálo se, že má Mazzi jeho plnou důvěru a že vše co řekne, je opravdu důležité.

„Ehmm…mohl by jste prosím….“ naznačil Dorianovi směr dveří.

„Mazzi? Co to má znamenat?“ Dorianovi se nelíbilo, že by nebyl při všem, co se se mnou či dítětem dělo.

„Nebude to trvat dlouho můj pane. A myslím, že to pro všechny bude takto přijatelnější.“ Dorian ovšem stále stál na místě.

„Lásko běž. Nic se mi nestane.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála a doufala jsem, že vypadám přesvědčivě. Sama jsem měla mírné obavy. Dorian se nakonec přeci jenom rozhodl spolupracovat a Mazzi provedl důkladnou pooperační prohlídku.

Již jsem byla téměř u dveří, když mě zarazila Mazziho slova.

„Má paní? Nedovolte, aby Vám někdo ublížil. To malé je příliš cenné.“ Odmlčel a vypadal, že má ještě něco na srdci, ale nakonec se jenom mile usmál a popřál mi hodně zdaru do příštího setkání.

Venku na mě netrpělivě čekal Dorian. Okamžitě jsem mu vklouzla do náručí a nechala se odvést zpět na pokoj.

„Měl bych tě ještě dnes odvést domů. Zítra bys měla jít do školy.“ Chvíli zauvažoval. „Co kdybychom mamku přesvědčili, že ti není moc dobře a že bys zůstala pár dnů doma? Nelíbí se mi představa, že bys měla zítra čelit Chiaře.“

Nervózně jsem se ošila při pomyšlení na toho anděla smrti.

„Dobře. Snad to vyjde. Takže jedeme domů?“ Najednou jsem se nemohla dočkat, až zase uvidím svoji maminku.

Dorian se na mě zadíval a pak mě pohladil po tváři.

„Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil. Jste to nejcennější co mám.“ Sevřel mě opatrně v náručí a něžně políbil. Tedy začal líbat a já cítila, jak mé zrádné tělo v jeho objetí taje. Téměř zmučeně se ode mě odtáhl a opřel si čelo o mé.

„Nesmíme pospíchat Bells. Musíme být opatrní.“ Ještě jednou mě políbil s chutí, ve které byla cítit všechna jeho potlačovaná vášeň. „Je čas.“

A tak mě Dorian zavezl domů. Musela jsem přiznat, že jsem byla pekelně nervózní. Pozná to na mě mamka? Byla přeci ve stejně požehnaném stavu jako já. Měla jsem kolena jako z rosolu, ale i tak jsem se snažila působit nadšeně, když jsem odpovídala na maminčiny otázky, jak jsme se měli na výletě a kde, že jsme to vlastně byli.

Ale taky jsem si vyslechla její lamentaci na mou hlavu, že jsem se jí měla zmínit, že se někam chystám. Nutno dodat, že to bylo oprávněné. Kajícně jsem klopila zrak. Stále jsem ale musela přemýšlet nad „drobným problémem“. A to, jak rodičům oznámit, tu šťastnou novinku. Během cesty domů jsem vymyslela snad tisíc různých alternativ, ale žádná mi nepřišla vhodná.

Věděla jsem, že bych to měla říct co nejdřív, ale tolik jsem se bála jejich reakce. Netvořili jsme s Dorianem pár moc dlouho a já jsem již v očekávání. Měla jsem ovšem ohromný hlad a s prázdným žaludkem se špatně přemýšlí. Podnikla jsem tedy menší útok na naši kuchyni.

Seděla jsem za stolem a lžičkou jsem proháněla kousek kukuřičného lupínku v mléčném moři. Měla jsem v sobě už 3 stejně plné. Opět jsem nabrala plnou lžíci, když v tu chvíli se můj žaludek vzbouřil a já zděšeně vyskočila na nohy. Bože….to ne.

Rozeběhla jsem se ke koupelně. Zaklekla jsem v tolik potupné pozici s hlavou téměř v míse a s trhavými stahy ze sebe dostala vše, co jsem do sebe po příjezdu domů dostala. Když bylo po všem, mátožně jsem se vytáhla zpět na zesláblé nohy a opřela se rukama o umyvadlo. Obraz, který mi vracelo zrcadlo, byl více než výmluvný. Mírně nafialovělé kruhy pod očima a bílá, téměř průsvitná pokožka. Jak to, že si toho mamka nevšimla?

Vyčistila jsem si zuby a vydala se zpět do kuchyně. Znechuceně jsem vyhodila obsah misky a umyla po sobě nádobí. Pochybovala jsem, že bych do sebe dneska ještě něco dostala. Jenom jsem dokončila myšlenku, můj žaludek v protestu zakručel.

„Jo…to víš, já něco sním a ty mě donutíš to zvrátit. Tak to ne kamaráde.“

„S kým si to povídáš?“ V tu chvíli vešla do kuchyně mamka. Jenom letmo mě prolítla pohledem. To jí moc nepodobalo, vždy byla tak pozorná. Muselo se něco dít. Přišla mi podivně roztěkaná.

Posadila jsem se zpět ke stolu.

„Ale…jenom sama se sebou.“ Mamka na mě jenom neurčitě kývla a začala chystat večeři. Chvíli jsem si ji prohlížela. Právě ve chvíli, když jsem se nadechovala k otázce, se ke mně mamka otočila se zvláštním pohledem.

„Bello?“ A jejej. Tón, kterým mě oslovila se mi právě moc nelíbil. „Mohly bychom si spolu promluvit?“ Začala jsem zmatkovat. Už to věděla. Musela to na mě poznat. Připravovala jsem si argumenty na obranu.

„Jistě.“ Zhluboka jsem se nadechla a opětovala mamce pohled.

Sedla si ke stolu naproti mně. Bylo na ní vidět, že si samotná není jistá svými slovy. Jako by se rozhodovala, zda to, co mi chce říct, nebude znít podivně.

„Bells…bože budu znít jako bláznivá ženská…ale chtěla jsem se tě na něco zeptat.“ Zastavila se a neradostně se sama pro zasmála. Musím říct, že jsem byla více než vyděšená. Co se to dělo? „Vlastně ani sama nevím proč, ale leží mi to v hlavě od doby, kdy jsi mi před 2 dny volala, že jedete na výlet.“ Opět se zasekla. Takhle nervózní jsem ji už dlouho neviděla.

„No tak mami, prosím, řekni mi to, nebo se zblázním. Co se děje?“ Nervózně jsem poposedla na židli.

„Holčičko, jsi v pořádku? Nevím, ale mám pocit, jako by se kolem tebe dělo něco, co není úplně normální, úplně v pořádku. Ty nevypadáš v pořádku. Je to jako bys vpadla do těch svým příběhů a dokázala si jejich děj vtáhnout do reality života. Jako by lidé kolem tebe nebyli lidmi, jako by věci, které se kolem tebe udávají, nebyly ani možnými.“ Zalapala jsem po dechu. Mamka zahanbeně sklopila hlavu. „Promiň, vím že zním jako někdo, komu vypsali vycházky z blázince, ale prostě se nemůžu zbavit pocitu, že se tě na to musím zeptat. Jako by mě něco nutilo položit ti tyhle bláznivé otázky.“ Její pohled se najednou rozjasnil a ona se na mě vesele usmála. Byl to tak rychlý zvrat, že jsem se zmohla jenom na prudké vydechnutí a pevnější uchopení desky stolu. Něco nebylo rozhodně v pořádku.

„Nemusíš mi odpovídat Bells.“ Zarazila se, jako by zapřemýšlela, na co se to vlastně ptala, a koukla na mě.

„Jsi v pořádku? Jsi nějak pobledlá.“ Pohladila mě po tváři. „Vážně, vypadáš hrozně unavená. To jste toho na tom výletování asi moc nenaspali což? Nemáš hlad? Pojď, pomůžeš mi s večeří.“ Do očí se mi tlačily slzy. Tohle byla moje mamka jak ji znám. Kdo to byl ovšem před dvěma minutami?

„To víš, že ti pomůžu. A neboj, jsem v pořádku.“ Alespoň prozatím.

Mamina se rozhodla udělat moje oblíbené zapékané těstoviny se sýrovou omáčkou. Nejspíš doufala, že mi to pomůže nabrat trochu barvu. Opak byl ovšem pravdou. Během necelé půlhodiny jsem měla několik slabých chvilek, kdy můj žaludek zaprotestoval nad vůněmi, které se kuchyní linuly. Nakonec jsem kapitulovala a se slovy, že jsem moc unavená, jsem se vzdálila do svého pokoje.

Doslova jsem padla do měkkosti pokrývek. Neměla jsem sílu na nic. Jenom jsem tupě koukala na bílý strop pokoje.

„To by mě zajímalo, co tam vidíš.“ Vypískla jsem leknutím, když mi do ucha zazněl Liin zamyšlený hlas. Zdálo se, že mé srdce se rozhodlo vyskočit mi z hrudi.

Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Myslela jsem, že mě slyšíš.

„Neslyšela. Víš, jak jsem se lekla?“ Vyčítavě jsem se na ni podívala.

„Opravdu se omlouvám. Je mi to moc líto.“ Kajícně se na mě zadívala. Nemohla jsem jí to vyčítat.

„Ale jako omluvu jsem ti přinesla něco, co tě zaručeně dostane zpět na nohy.“ Mrkla na mě a vrazila mi do ruky malou obdélníkovou krabičku. Nejistě jsem ji uchopila do dlaně. Pootevřela jsem a našla v ní tablety. Tedy jestli si myslela, že mě dostane na nohy Mazziho koktejl, tak se šeredně pletla, to už bylo pravděpodobnější, že mě dostane do kolen. Jenom vzpomínka na jeho odpornou měděnou příchuť mi obrátila žaludek. A já byla opravdu v tu chvíli na nohou a tak tak jsem doběhla do koupelny. Když jsem se opět opírala o umyvadlo, neměla jsem ani sílu studovat svůj odraz v zrcadle. Dokázala jsem si živě představit, jak asi vypadám.

„Bells…je ti dobře?“ Opět jsem nadskočila.

„Lio, prosím, budeš mě ještě dlouho děsit?“ Pootočila jsem k ní  hlavu.

Jenom pokrčila rameny. „Netušila jsem, že jsi teď tak lekavá.“ Zamyšleně si mě prohlížela.

„Je ti dobře?“ Protočila jsem oči. Vypadám na to, že je mi fajn?

„Dobře, tak ti tedy není dobře. Pojď, musíš do sebe dostat nějaké tekutiny a miminko potřebuje taky posilnit.“ Najednou byla vedle mě a rázně mě uchopila kolem pasu. Prakticky přenesla celou mou váhu na sebe a odváděla mě zpět do pokoje.

„Dorian říkal, že se ti nebude líbit myšlenka na konzumaci, ale vzkazuje ti, že se Mazzi opět překonal. Nevím tedy, co to znamená, ale tuším, že ty ano.“ Povzbudivě se na mě usmála, když mi podávala hrníček. Neptala jsem se, kde k němu přišla. Uchopila jsem jej do roztřesených prstů.

Opravdu nedůvěřivě jsem přivoněla. Tak co se týče vůní, tak tady asi Mazzi moc nezapracoval.  Povzdechla jsem si, protože jsem věděla, že je to buď tento koktejl, nebo lidská krev. Takže co byla schůdnější varianta? Opatrně jsem se napila a byla jsem příjemně překvapená. Nebude to určitě nikdy moje nejoblíbenější pití, ale tohle nebylo tak špatné. Stále byla cítit z vody jemně měděnková příchuť, ale výraznější byla sladká příchuť jahod.

Hodila jsem do sebe zbytek hrníčku a napjatě čekala, co na to můj žaludek. Samo sebou, v první chvíli nebyl nadšen, ale zdálo se, že koktejl přece jenom udržím zdárně na svém místě. Mrkla jsem na Liu.

„Tak myslím, že tohle zvládnu.“ Vesele jsem se pousmála. Snad to zvládnu. Dlaní jsem si pohladila stále ještě ploché bříško. Liiným obličejem proběhl stín, který jsem nestihla pochopit, načeš mě jemně sevřela v náručí.

„Miluji tě sestřičko. Budu tu pro tebe a to malé už napořád.“ Pevněji jsem ji objala a nechala naplnit své smysly její opojnou vůni. Snažila jsem se myslet jenom na to hezké, co mě čeká a nepřipustit si nic z temné budoucnosti. Bylo mi jasné, že ji stejně neuniknu. Tak proč ji jít vstříc?

34.

Ve chvíli, kdy se na monitoru objevil ten malý zrnitý zázrak, se mé srdce, již tak přetékající láskou, nadmulo pýchou a něžností. Vidět poprvé své dítě, bylo to nejkrásnější, co jsem do té doby kdy viděl. Pevněji jsem sevřel dlaň své milované. Byla mým štěstím, protože mi dala novou šanci, novou naději. Šanci být tím, kým jsem toužil být. Naději být ní milován.

„Má paní?“ Má pozornost byla stále upřená na monitor. „Má paní. Dovolte mi, abych Vám nyní představil Vaše dítě.“ Prstem ohraničil trošičku tmavší flíček na monitoru. Lehce jsem se pousmál Bellině zmatku v obličeji. Neviděla tak ostře jako já, tudíž neviděla tu krásu, to droboučké stvoření.

Má mysl se pozvolna plnila tichým měkkým zvukem. Začínal jsem vnímat ty něžné tóny se zvýšenou pečlivostí.

„Co je to?“ Vyhledal jsem pohled Mazziho. Jen se pousmál.

„To je tlukot srdíčka dítěte.“ V tu chvíli mi přišlo mé dítě tak skutečné. Již bylo pouhým vědomím, či zrnitým obrázkem, ale skutečnou bytostí. Jako zázrak, který mohu uchopit. Tělem se mi rozlévaly vlny štěstí. Miloval jsem jej již teď. Nemohl jsem spílat svému osudu, pokud to znamenalo poslouchat tuto překrásnou symfonii tlukoucích srdcí a možnost dotýkat se měkkých křivek těch, které miluji.

Sledoval jsem, jak něžně a opatrně přejela Bella přes kontury dítěte.

„Dá se zjistit, jestli je to kluk nebo holčička?“ Tiše pronesla směrem k Mazzimu.

„Ještě je trochu brzy na určení. Je mi to moc líto.“ Na malou chvíli jsem zalitoval, že mi nemůže Mazzi poskytnout potvrzení, že to malé bude mým nástupcem, synem slavnějším než jeho otec. Můj syn. Naše naděje. Nemohl jsem vyčítat nezvratitelnosti světa nic. Znamenalo to získání toho nejcennějšího. Lásky.

Naklonil jsem se k Bells a políbil ji na její sladké rty. „Miluji tě lásko.“ Zašeptal jsem.

Svým projevem citů jsem přivedl do rozpaků Mazziho. Začal jsem cítit, jak se mým tělem pozvolna rozléval smích a radost. Pohled do Belliných překrásných očí mě přiměl k opětovnému políbení. Někdy jsem měl pocit, že její přítomnosti a něžností nebudu nikdy zcela nasycen. Jako by hladovému nabídli sklenici čiré vody.

Stočil jsem pohled na naše dítě. Musela vidět, co cítím.

„Je dokonalé.“ Pochybovačně zvedla jedno obočí. „No vážně je, že Mazzi.“ Ten odvrátil pokorně pohled a tiše pronesl slůvko jistě. Nebylo to právě moc hezké od nás, takto ho uvádět do rozpaků.

„Myslím, že je na čase vzít tě domů.“ Usmál jsem se na Bells. Mazzi mě však  zarazil svými dalšími slovy.

„Můj pane? Mohl bych provést ještě kompletní prohlídku? Jestli jste má paní opravdu v pořádku.“ Kompletní prohlídku? Je ještě nějaké riziko, že by mohla být Bella či naše dítě v ohrožení?

„Ehmm…mohl by jste prosím….“ naznačil mi rukou směr dveří. To myslel opravdu vážně?

„Mazzi? Co to má znamenat?“ Nemohl jsem připustit, aby tu byla Bella na všechno sama. Co když je něco, co by ji mohlo ublížit? Co když přijde Mazzi na něco, co bude špatné a ona bude potřebovat mou oporu? To přeci nejde.

„Nebude to trvat dlouho můj pane. A myslím, že to pro všechny bude takto přijatelnější.“ Ani jsem se nepohnul a stál na stejně místě. Až Bellina slova mě přiměla k pohybu.

„Lásko běž. Nic se mi nestane.“ Povzbudivě se na mě usmála a snažila se působit vyrovnaným dojmem. Byla vždycky tak odhodlaná? Neochotně jsem tedy vyšel z místnosti. Zvuk zavírajících se dveří jsem měl stále ještě v mysli, když mi zazvonil telefon.

Roztržitě jsem jej uchopil do dlaně a letmo určil volajícího. Otec.

Povzdechl jsem si. Věděl jsem přesně, co chce. Přijal jsem tedy hovor.

„Ano otče?“ V mém hlase byla jistě cítit úcta.

„Doriane. Nejspíš víš, proč ti volám. Včera jsem hovořil s Nejvyšší radou. Bylo učiněno rozhodnutí. Mohl bych tě poprosit o schůzku? Myslím, že je zde více skutečností, které je nutné probrat.“ Zvláštní, že vždy, když otec o něco žádal, tak měl žádaný pocit, že nemá možnost volby.

„Jistě, přenechám Bellu Lii a čekej mě kolem jedenácté večer ano?“ Tak a je to tady.

„Dobře. Matka bude mít radost, že tě zase uvidí. Poslední dobou máš na ní stále méně času.“ Pronesl vyčítavě. Miloval mou matku a trápilo ho, když zahlédl na jejím obličeji smutný výraz. Teď jsem již přesně věděl, jak se cítí.

„Vyřiď jí prosím, že nadejde doba, kdy ji vše vynahradíme. Oba.“ Rozloučil jsem se s otcem právě ve chvíli, kdy jsem zaslechl Belliny kroky v ordinaci. Vyšla na chodbu a na rtech se jí objevil úsměv. Vydechl jsem úlevou. Vše je v pořádku.

Nedočkavě jsem překonal vzdálenost mezi námi. Když se kolem mě obtočily její hřejivé paže a já mohl vdechnout její opojnou vůni, pocítil jsem klid. Byl bych ochoten takto stát již navždy, ale museli jsme domů.

V pokoji jsem si lítostivě povzdechl.

„Měl bych tě ještě dnes odvést domů. Zítra bys měla jít do školy.“ Nelíbila se mi ovšem možnost Chiařina ataku. Teď, když bylo již všem na vědomí dáno, že ON bude zrozen, se dalo očekávat, že to Chiara ani Scaro nenechají jen tak.

„Co kdybychom mamku přesvědčili, že ti není moc dobře a že bys zůstala pár dnů doma? Nelíbí se mi představa, že bys hned zítra měla čelit Chiaře.“

Viděl jsem na Belle, že i ona je z této představy rozhozená. Ona se ovšem nebála ani tak o sebe, jako o to malé.

„Dobře. Snad to vyjde. Takže jedeme domů?“ Někdy mi přišlo, že si ani neuvědomuje celou situaci kolem sebe. Ale možná to bylo tím, že se snažila udržet zdání pohody. Jakoby to mohlo být pro všechny snazší. Natáhl jsem k ní svou dlaň, abych se ujistil, že není jenom mým přeludem a jemnost její pokožky mě ujistila v tom, že je skutečností.

„Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil. Jste to nejcennější co mám.“ Jako křehkou porcelánovou panenku jsem ji sevřel opatrně v náručí a něžně políbil. Mým tělem se však rozeběhl ničivý požár již tak dlouho potlačované touhy. Snažil jsem se posbírat svůj zdravý rozum, ale její poddajná reakce na mé polibky mi situaci nijak neulehčila. S vypětím všech sil jsem se od své milované odpoutal. Mé tělo protestovalo. Chtělo a žádalo své.

„Nesmíme pospíchat Bells. Musíme být opatrní.“ Ještě jednou jsem ji políbil s chutí, ve které byla cítit všechna naše potlačovaná vášeň. „Je čas.“

Projel jsem honosně tepanou mosaznou branou. Vrátný se mi hluboce poklonil. Téměř jsem nevnímal štěrkovou cestu pod koly auta. Měl jsem zaplněnou mysl vším, co se mnou bude otec chtít probrat. Má schopnost vnímaní blízké budoucnosti a minulosti, byla sice otupena, ale přeci jen mi pocity plnily vědomí.

Zastavil jsem před honosným panstvím. Neubránil jsem se vzpomínkám na chvíle které jsem zde strávil. Každý kousek panství jsem měl tak pevně vrytý do paměti. Okamžitě ke mně přispěchal livrejovaný sluha. Uctivě se uklonil. Lehce jsem mu pokynul a vzhlédl ke schodišti, kde na mě již čekala má matka.

Rychle jsem překonal vzdálenost mezi námi. Na jejím dokonalém obličeji se vyjímal překrásný úsměv naplněn mateřskou láskou.

„Doriane.“ Vydechla a nechala se mnou pevně sevřít do náručí.

„Jsem tak ráda, že jsi opět zde.“ Políbil jsem ji na tváře.

„Taky tě moc rád vidím mami. Jak se cítíš?“ Starostlivě jsem si ji prohlížel. Vypadala ale stále stejně báječně. Nikdy bych neřekl, že je jí již 623 let.

„Je mi skvěle. A teď je to ještě lepší, když už bude brzy klid mezi rody.“ Hřejivě se na mě usmála.

„Co otec?“ Vcházeli jsme do honosné haly.

„Čeká na tebe v pracovně. Sedneme si pak v knihovně?“ Prosba v jejím hlase mě nutila zamyslet se, jak moc svou matku s Liou zanedbáváme. Ani jsme si neuvědomili, jak je pro ni naše společnost důležitá.

Políbil jsem ji na tvář.

„To víš, že ano. Jenom nevím, jak dlouho bude náš rozhovor trvat.“ Odhadoval jsem to na velmi zdlouhavou a únavnou rozmluvu.

„To nevadí. Budu na tebe čekat.“ Oba jsme otočili hlavu k otevírajícím se dveřím.

„Cailin?“ Plný hlas mého otce byl stále stejný, jak jsem si ho pamatoval.

„Doriane… synu? Můžeš mě následovat?“ S těmito slovy se otočil a vešel zpět do pracovny. Samozřejmost s jakou si počínal mě nezarážela. Byl nejvyšší autoritou v celém světě upírů. Očekával jistý postoj od všech ostatních. Dokonce i u svých dětí. Byl jsem si jist, že nás miloval, jenom povinnosti vládce z něj udělaly pevného a zásadového muže, který očekával poslušnost.

Rozloučil jsem se s matkou a vydal se vstříc rozhovoru, který, jak jsem tušil, měl změnit můj dosavadní styl života. Vešel jsem do velmi prostorné pracovny. Byla to místnost, která voněla kůží vázanými knihami, masivním dřevěným nábytkem a tabákovým kouřem. Dvě stěny byly zaplněny po strop policemi s těžkými svazky jistě velmi cenných knih. Přímo naproti dveřím byl postaven složitě vyřezávaný mahagonový stůl, na kterém byly pečlivě srovnány listiny, jimiž se v současné době otec zabýval.

Střetl jsem se s pohledem otce, který mě zkoumavě sledoval. Mírně mi pokynul, abych se posadil do křesla naproti němu. Zdvořile jsem místo přijal.

„Mohu ti nabídnout občerstvení? Jistě bys po cestě ocenil něco k jídlu.“ Než jsem se jakkoliv stačil vyjádřit, otec zazvonil na sloužící. Téměř ve stejném okamžiku se otevřely boční dveře a mladá sloužící přinášela tác se dvěma sklenicemi a karafou na víno. Tekutina v karafě byla ovšem mnohem hutnější konzistence. Služebná postavila tác na jídelní stolek a s pohledem sklopeným ke špičkám svých bot se zeptala, zda má pán ještě nějaká další přání.

Otec ji jenom lehce poděkoval a služebná stejně tiše a nenápadně odešla. Pak přešel ke stolečku a nalil do obou sklenic tu karmínově rudou tekutinu. Postavil přede mně mou sklenici a znovu se pohodlně usadil do křesla.

Nerozhodně jsem se zahleděl na tu skleničku a myslí mi proletělo, že ta tolik chutná tekutina mohla klidně patřit Bells nebo její mamince. Nejistě jsem ji uchopil do prstů a zatočil tekutinou po stěnách křišťálu.

Zachytil jsem otcův nechápavý pohled.

„Tak tedy připijeme si na tvůj úspěch? Ten, kterého mě se nepodařilo docílit?“ pozvedl svou skleničku. Napodobil jsem jeho pohyb.

„Ano, rád bych připil na to nejlepší, co mě v životě potkalo.“ Má dlaň se křečovitě sevřela okolo chladného křišťálu sklenice, div že se pod mnou vyvíjeným tlakem nezbortila. Vdechoval jsem tu opojnou vůni krve. Bože, to opravdu nemám dostatečnou vůli? Nejsem schopen odolat?

„Co se děje synu?“ Otec si mě nechápavě měřil. CO jsem mu měl říct? Že se dobrovolně pokouším zříct své přirozenosti? Že se začínám stravovat uměle vytvořenou iluzí?

„Nic otče. Tak tedy, připíjím.“ Zklamal jsem sám sebe. Zhluboka jsem se napil a v okamžiku, kdy smočily první kapičky krve má ústa, jsem se snažil potlačit slastné zavrčení. Je to již pár měsíců, co jsem pil pravou lidskou krev. Od chvíle, kdy jsem se dobrovolně nabídl, že vyzkouším sám na sobě Mazziho koktejl. Nebylo to tak plnohodnotné jako pravá krev a ani tak lahodné, ale poskytovalo mi to dostatečnou sílu.

Vyprázdnil jsem obsah skleničky a téměř zahanbeně jsem ji postavil zpět na desku stolu. Kmitl jsem pohledem ke karafě. Měl jsem pocit alkoholika, kterému nalili ten nejlepší koňak v těch nejhorších abstinenčních příznacích.

„Mám ti ještě nalít?“ Otec si všiml mého pohledu. Jenom jsem nepatrně zavrtěl hlavou. I tak se z toho budu dostávat zase znovu.

„Tak tedy přistoupíme k tomu, proč jsme zde?“ Uvolněně se napil ze své skleničky a zahleděl se na listiny před sebou.

„Probrali jsme s Radou všechny aspekty nastalé situace a dospěli k jistému a naprosto pochopitelnému závěru. Svazek mezi tebou a tou lidskou dívkou musí být legitimní. Tvůj syn musí pocházet z počestného stavu. To jistě souhlasíš.“ Tón jeho hlasu nepřipouštěl nesouhlas. „Svatba by měla být co nejdříve. Kdy se to malé má narodit?“ Otec na mě vysypal vše v téměř jedné větě. Jaký div.

„Souhlasím s tebou otče, že by náš svazek měl být požehnán. Čím spíš, tím lépe. Myslím, že by měla Bella vším tím svatebním maratonem projít dřív, než to pro ni bude moc únavné. A podle Mazziho propočtů by se mi měl syn narodit za 10 měsíců.“ Otec se na mě se zájmem podíval.

„ Takže je to jisté? Narodí se syn?“ V očích mu zajiskřilo.

„Ještě je moc brzy na to, aby se dalo s určitostí říct, zda ano či ne.“ Vlastně mi na tom popravdě ani tolik nezáleželo. Hlavní bylo, aby byli oba v pořádku.

„Takže bychom měli přistoupit k projednávání všeho potřebného nemyslíš?“ Před očima se mi změnil z otce na panovníka. Lehce jsem pokynul na znamení souhlasu a byl připraven na zdlouhavý rozhovor plný detailů a připomínek.

Bylo již hodně pozdě, když jsme s otcem dohodli podrobnou listinu, která by zaručovala jistoty nejen pro dítě, ale především pro Bellu. Nesmělo ji nic ohrozit v případě, kdyby zůstala na vše sama. Byla jenom člověk, ale měla se postavit do čela celého upířího světa. Byla tak zranitelnou.

Snažili jsme se podchytit každý možný tah, který mohly rody šlechtických upírů použít proti nám, proti Belle. S pocitem, že jsme snad na nic nezapomněli, jsme listinu oba podepsali a otec ji měl hned zítra přednést ke schválení Radě. Nepředpokládali jsme jakékoliv potíže. Bylo ve vlastním zájmu Rady na naši úmluvu přistoupit. Závisela na tom celá hierarchie po staletí pečlivě budovaná.

Jemně jsem zaklepal na dveře knihovny. Matčin hlas mě vyzval ke vstupu. Vstoupil jsem do místnosti, kterou jsem miloval už jak dítě. Možná to bylo i tím, že jsem měl vůni starých knih a včelího vosku spjatou s mou matkou. Milovala knihy. Valnou většinu času, který byla nucena trávit bez otce, byla usazená v pohodlném křesle před hořícím krbem s knihou v ruce.

Ne jinak tomu bylo i teď. Když jsem však vstoupil, matka okamžitě odložila knihu na stoleček vedle skleničky, jejíž obsah jsem ihned poznal. Krev.

„Doriane…“ drobná postava mé matky se mi jakoby ztrácela v objetí.

„Jsem tak ráda, že tě tady mám.“ V jejím hlase byla slyšet matná výčitka. Pevněji jsem ji sevřel v náručí a opřel si svůj obličej do jejích vlasů.

„Já vím, v poslední době jsme na tebe měli s Liou tak málo času.“ Políbil jsem ji na temeno hlavy.

Vymanila se mi z paží a uchopila mě za dlaně. Pečlivě si mě prohlížela.

„Vypadáš stále stejně a přeci je na tobě něco jinak.“ Její ústa se roztáhla do dech beroucího úsměvu. Lia byla věrnou kopií své matky. Obě byly stejně nádherné.

„Celý láskou záříš.“ Láskyplně na mě hleděla.

„Posadíme se?“ Dovedla mě do křesla postaveném naproti tomu svému. Do nosu mě udeřila omamná vůně, která se linula ze skleničky. Pohodlně jsem se usadil a tiše vyčkával. Věděl jsem, že má něco na srdci. Také se posadila a chvíli upírala svůj zrak do plamenů v krbu.

„Zjišťuji, že čas plyne rychleji, než bych si byla ochotná připustit.“ Pronesla tak tiše, že lidským uším by byla její slova utajená. Pohlédla mi pevně do očí.

„Je to jako včera, kdy mi tě poprvé dali do náručí a ty teď sám očekáváš narození svého dítěte.“ Stočila pohled na své ruce složené v klíně.

„Ano, je to zvláštní, jak mi v přítomnosti Belly čas plyne a kolik se toho ze těch pár měsíců událo.“ Na tváři mi pohrával úsměv.

„Povíš mi něco o Belle? Jaká je ta, která si získala tvé srdce?“ V očích své matky jsem četl nefalšovaný zájem.

„Tedy, kde začít?“ Bylo toho tolik. Nakonec jsem se rozhodl, že začnu od našeho  setkání. Místy jsme se výborně bavili. Když jsem se ovšem dostal k tomu, jak mi Bella zachránila život, tak se matka jenom trhavě nadechla a křečovitě sevřela své dlaně v pěst. Kdyby nic jiného, tímto si Bells mou matku zcela získala. Nevynechal jsem ve svém vyprávění téměř nic. Tedy téměř. Byly momenty, které si určitě domyslela, vzhledem k mému očekávanému otcovství.

„Takže Chiara je pořád ve vaší bezprostřední blízkosti?“ Mlčky jsem přikývl.

„Doriane, dávej na Bellu pozor ano? Sám dobře vidíš, čeho je Chiařina odmítnutá láska schopná. A to samosebou nemluvím o nenávisti Scara.“ Ano, Chiara i Scaro byli plní nenávisti.

Chvíli jsme seděli každý se svými tichými myšlenkami, ale nakonec se Cailin tiše zasmála jako by si na něco vzpomněla.

„Víš, že jsem si pro tebe něco připravila?“ Ladně se postavila a došla k policím s těmi nejstaršími svazky. Nechápavě jsem přihlížel jejímu počínání. Matka natáhla svou sněhově bílou dlaň, aby v ní uchopila ten nejtěžší svazek. Kůže na něm byla léty opotřebovaná, ale i přesto působila drahocenně.

Nechápavě jsem pozvedl obočí. K čemu mi bude kniha? Matka se opět posadila do křesla naproti mně. Jemně přejela dlaní po již zašlém zlatém písmu na pevných deskách.

Vše jsem pochopil v okamžiku, kdy knihu otevřela. Vnitřek knihy byl zpevněn a  ve vytvořeném prostoru bylo sametové pouzdro. Matka jej vyňala a teď již prázdnou knihu odložila na stoleček k té, která tam byla již odložená.

Opatrně pouzdro otevřela, aby se mému zraku dostalo pohledu na překrásně tvarovaný náhrdelník a diadém. Jemná struktura složitě tepaných šperků byla okouzlující. Diamanty zasazené do zlata doplněné droboučkými smaragdy.

„Co je to?“ Nikdy dříve jsem jej neviděl.

„Tato sada se předává již dlouhá pokolení. Já jsem ji získala ve svůj svatební den od tvého otce. A tak ji teď předávám tobě, aby mohla být tradice vyplněna a ty jsi mohl obdarovat stejným štěstím i svou nevěstu.“ Odlesk plamenů ohně od hladkých ploch diamantů působil až mysticky.

Opatrně jsem uchopil pouzdro do dlaní.

„Děkuji.“ Zašeptal jsem.

Probudil mě otravný zvuk budíku a tupá bolest. Zvuk budíku záhy utichl, ale bolest přetrvávala. Pomaličku jsem otevřela oči. Nade mnou stála Lia a ve tváři měla usazený vyděšený výraz. Něco bylo rozhodně špatně. Okamžitě jsem se probrala. Prudce jsem se posadila na pelesti, ale mé tělo zaprotestovalo. Z podbřišku mi vystřelila další vlna bolesti. Ne…

Odhodila jsem pokrývku a zděšeně vykřikla, když můj zrak padl na krvavou skvrnu. V očích mě začaly pálit slzy, jednu ruku jsem přitiskla k bříšku, jako by to něčemu mohlo pomoct a druhou natáhla k Lii.

„Mazzi…“ Snad ještě nikdy jsem neviděla Liu tak neschopnou reakce. „Zavez mě k Mazzimu… rychle Lio.“ Až pak mi došlo, že byla Lia prapodivně zaražená právě tou krví. Její vůní. Bojovala svůj vnitřní boj.

Její pohled se upřel do mých děsem rozšířených.

Promiň.

35.

Promiň? Vzduch se mi zasekl v plicích. Zírala jsem vyděšeně do ztemnělých očí bytosti, které jsem bezmezně věřila.

„Lio…“ to slůvko ze mě tiše vyklouzlo. „Prosím… ne.“

Svou dlaň jsem ještě pevněji přitiskla k bříšku. Pomaličku jsem se posunula po pelesti. Tohle je jako hodně špatný sen. Proč jsem musela pořád někoho pokoušet?

Už se zdálo, že se opatrně přesunu z Liiny bezprostřední blízkosti, když svět nabral zcela jiného směru.

Vše jsem vnímala jako rychle rozmazaný okamžik, ve kterém se mé srdce prudce rozeběhlo a narazilo na hrudní koš. V jednu chvíli sem se ještě choulila na okraji postele, a v příští jsem byla pevně svíraná v Liině náručí.

Bolest, kterou jsem ji mohla číst v očích, jen umocňovala můj strach. Lia mi na malý okamžik upřela pohled do svých očí. Když je opět otevřela, bylo v nich odhodlání.

„Neztratím vás. Ne… to nemůžu.“ Sehnula se a pevně kolem mě omotala deku. Uchopila mě něžně do náručí a seběhla k domovním dveřím jako vánek. Jako bych nevážila ani gram. Tiše a přeci rychle jsme opustily dům. Venku byla naštěstí stále spíše tma, než šero. Rozeběhla se k lesu.

Po tvářích mi stékaly slzy. Ruce jsem měla křečovitě sevřené v němé prosbě o záchranu nevinného života. Mé dítě. Dorianovo dítě. Nemohla jsem o ně přijít. Teď, když již bylo mou pevnou součástí? To přeci nejde. Osud si s mými city přeci nemůže jen tak lehkomyslně pohrávat. Jak vzdálená mi najednou přišla myšlenka, že jsem ještě moc mladá na to, stát se matkou. Nedovedla a nechtěla jsem si představit, že bych jí nebyla.

„Prosím, zachraň mé dítě.“ Zašeptala jsem tiše a toužila se ponořit do uklidňujícího temna kolem sebe. Nechat se ukolébat náručí svého podvědomí by bylo přeci tak příjemné a jednoduché.

„Bello… bojuj sakra.“ Mě to věčnost vzala. To tobě byla dána možnost prožít mé sny, tak se snaž… prosím.

Mám strach. Moc se bojím… Z hrdla mi unikl další vzlyk. Copak už toho všeho nebylo dost?

Cítila jsem, že Lia ve svém pohybu ještě zrychlila. Neboj, za chvíli tě dostanu do starostlivých rukou Mazziho. On už bude vědět, jak ti pomoct. Věřím, že vše dopadne dobře.

Chtěla bych mít Liinu víru. Sama jsem se pevněji stočila do klubíčka a snažila se hluboko v sobě potlačit bolest, která se šířila mým tělem z bříška a o tolik palčivěji ze srdce.

Cestu do města jsem vlastně ani nevnímala. Choulila jsem se na zadním sedadle Liina auta a snažila se zaplašit ten nejhorší možný scénář. Pevně jsem zavřela víčka a před očima se mi začala odvíjet krásná představa…

… radostně jsem se smála, když jsem sledovala první krůčky svého syna. Mé srdce se naplnilo láskou a štěstím v okamžiku, kdy ke mně natáhl své buclaté ručičky a jeho rozkošné rtíky se roztáhly do uchvacujícího úsměvu. Byl věrnou kopií svého otce. Jeho tmavě zelenkavé oči ještě neměly tu moudrost, kterou získá až léty, ale i tak jsem poznávala ty droboučké jiskřičky, které jsem v nic spatřila. Kolem pasu se mi obtočily dvě silné paže, které ve mně vyvolávaly klid a pocit bezpečí. Bezpečí, které bylo pro mě tak důležité…

…bezpečí, které mi teď tak chybělo. Kde jen je tě konec Doriane? Teď, když tě tolik potřebuji.

Jakoby z dálky jsem sledovala, jak mě Lia rychle vynesla z auta a spěchala k těm oprýskaným dveřím, za kterými se ukrývala pomoc. Ani ona nemusela klepat. Královské dceři se přeci dveře otevírají samy.

„Má paní.“ Sluha provedl dokonalou poklonu. Lia se však nehodlala nikým zabývat. Spěchala do Mazziho ordinace.

„Mazzi, rychle. Krvácí.“ Liin hlas byl pevný. V jednu chvíli mi proletělo myslí, jak obdivuhodně se umí ovládat. Jak je silná a přitom tak milující.

„Má paní.“ Mazzi naznačil mírnou úklonu.

„Co se stalo?“ Jeho hlas nabyl profesionálního tónu. Napětí a strach, který ovládal zcela mé tělo pojednou trochu zmírnilo. Mazzi se určitě postará o to, aby se dítěti nic nestalo.

„Nevím, prostě začala krvácet.“ Lia mě uložila na lehátko.

„Dobře, podíváme se na to.“ Mírně se na mě usmál. Snažil se mě zbytečně neděsit, ale já jsem stejně měla strachem stažené hrdlo. A nechtěla jsem falešné ujišťování.

„Má paní? Mohla by jste prosím počkat venku?“ Lia se na Mazziho zamračila. Stejně jako Dorian, ani ona mě nehodlala nechat s lékařem o samotě.

Vyhledala jsem její pohled a mírně jsem jí pokynula hlavou na znamení, že má Mazziho poslechnout.

„Budu v pořádku.“ Zašeptala jsem tak tiše, že mě mohla jistě slyšet jenom má upíří společnost.

„Dobře, ale jsem hned za dveřmi, kdyby něco.“ Tiše se vytratila a já se opět zadívala do dokonalých rysů lékaře.

„Takže, je to hodně vážné?“ Polkla jsem knedlík, který se mi usadil v krku. Ruce jsem měla stále křečovitě sevřené na svém bříšku. Jako bych tím mohla své dítě ochránit.

„To hned zjistíme.“ Mírně pokynul hlavou a vedle něj se ladně objevila sestřička.

Myslela jsem, že to vyšetření snad nikdy neskončí. Chvílemi jsem pevně zavírala víčka a doufala, že se budu moct opět ponořit do svého snění, kde bylo mé dítě skutečností. Kde nám již nehrozilo žádné nebezpečí.

„Má paní?“ Roztržitě jsem otevřela oči a střetla se se zkoumajícím pohledem Mazziho.

„Je všechno v pořádku?“ Vytáhla jsem se do mírného sedu.

„Klid, má paní. Není to nic vážného.“ Trochu se pousmál.

„Opravdu? Proč tedy krvácím?“ Můj hlas zněl roztřeseně.

„Opravdu, dítě není v nebezpečí. Důvodem pro krvácení, je menstruační cyklus.“ Mazzi si odkašlal a zahleděl se na své spojené ruce.

„Moment, to nechápu. Jsem těhotná, nemůžu mít menstruaci.“ Tedy neříkám, že jsem expert na graviditu, ale tohle jsem věděla jistě. Menstruace se s těhotenstvím neslučovala.

„V jistých, velmi výjimečných případech se stává, že menstruační cyklus v těle ženy takříkajíc dobíhá, a proto se může objevit slabá menstruace. U Tebe má paní, je to složitější v tom, že tvé tělo v sobě chová geny, které nejsou lidské.“ Zhluboka se nadechl. „Nemohu to s jistotou říct, ale je docela možné, že se po čas těhotenství budou tyto slabé projevy cyklu projevovat. Každopádně je ale dobře, že jste za mnou hned přišly. Rozhodně bych Tě má paní, chtěl mít pod neustálým dohledem.“ Jeho poslední slova získala slaboučký nádech něčeho, co jsem nedokázala rozšifrovat. Bylo to tam, ale stejně dobře být nemuselo.

„Takže proto jsem nezjistila hned, že jsem těhotná.“ To, že jsem svou myšlenku pronesla nahlas, jsem zjistila podle lehkého přikývnutí Mazziho.

„Tedy jsme oba v pořádku?“  S nadějí jsem se zahleděla do Mazziho obličeje.

„V naprostém. Jenom bych doporučil klid. Neměla by jsi se příliš namáhat má paní.“ Natáhl ke mně ruku, jako by mě chtěl pohladit po tváři, ale v poslední chvíli si to rozmyslel, vstal ze židle a popošel ke dveřím. Hleděla jsem za ním. Co to…

„Bello. Tak co? Je všechno v pořádku? Proč…“ jako zdálky jsem vnímala Liin hlas, dožadující se odpovědí. Stále jsem přemítala nad tím, co znamenalo to Mazziho chování před malou chvilkou.

„Neboj, jsem v pořádku, že ano Mazzi?“ Zahleděla jsem se na něj, on se však vyhnul mému pohledu. Místo toho vysvětlil celou situaci i Lii.

Ta se ke mně přitočila a bouřlivě mě sevřela v náručí.

„Bože, jaký já měla strach.“ Jistě ne větší než já, i když z Lii jsem měla dojem, že bojuje za mé dítě i z jiného důvodu, než je spasení jejího světa. Jak to říkala?  Mě to věčnost vzala. To tobě byla dána možnost prožít mé sny. Co to znamenalo?

Lia mi ovšem nedala moc prostoru k přemítání. Začala realizovat můj opětovný návrat domů a také Dorianovo zasvěcení do dané situace.

„Ne, Lio… poslouchej, nechci, aby se to Dorian dozvěděl. I tak má jistě plno svých starostí. Nechci, aby se musel zbytečně strachovat ještě kvůli takovým maličkostem.“ Lia se na mě zadívala, jako by zauvažovala, jestli jsem zcela při smyslech.

„Předně, to že krvácíš není maličkost. Nesmí se to podcenit, správně Mazzi?“ Hledala podporu u lékaře, který jenom mírně přikývl.

„A pak, Dorian to stejně pozná. Pozná, že krvácíš.“ Zřetelně jsem ucítila, jak mé líce nabraly nachovou barvu. Sklopila jsem pohled na své spojené ruce, které byly opět ochranitelsky přimáčknuté k bříšku.

„Dobře, ale není nutné mu volat. Řeknu mu to sama, až se vrátí ano? Můžeš mi to slíbit?“ Koukla jsem na ni skrz řasy.

Přiskočila ke mně a pevně mě objala.

„Jistě sestřičko.“ Políbila mě na čelo a začala mě znovu balit do deky.

„CO…“ zkusmo jsem zaprotestovala. Ale zkuste si protestovat odhodlanému upírovi.

„V pyžamu by se ti domem nešlo právě moc příjemně.“ Mrkla na mě a já se najednou ocitla v její náručí.

„Takže Mazzi, nějaké povely pro pacienta?“ Mile se na něj usmála. On jí však úsměv neopětoval a místo toho se mi hluboce zahleděl do očí.

„Má paní ví. Hlavně se nepřepínat a odpočívat co nejvíce.“ Mírně se nám uklonil a tím nám dal jasně najevo, že z jeho strany je to vše.

Když jsme opouštěly místnost, neubránila jsem se ohlédnutí a střetla se tak s jeho pohledem. Tělem se mi rozeběhlo podivné chvění. Bože, co se to se mnou děje? Mohla jsem to přičíst na vrub těhotenstvím rozbouřeným hormonům?

„Očekávám, že nám přivedeš naši budoucí snachu co nejdříve představit.“ Otec se na mě bodře zasmál a chlapsky mě bouchl do zad.

„To jsi na ni tak zvědavý Nacile?“ Matka na mě mrkla.

„Copak ty nejsi zvědavá, jak vypadá ta, která je vyvolenou, Cailin?“ Nechápavě na ni pohlédl.

„To jistě jsem, ale spíše by mě zajímalo, jak vypadá ta, která si získala srdce našeho syna.“ Láskyplně se na mě usmála a pohladila mě po tváři.

„Tady máš pozvánku. Nebude to pouze oficiální přivítání v rodině, ale v celém upířím světě. Takže předpokládám, že se toho s Liou zhostíte s noblesou hodnou královských potomků.“ Otec mi předal pergamen s královskou pečetí. Podivil jsem se nad vznešeností celého pozvání. A přeci to bylo tak logické. Bella byla přeci Vyvolenou. Zasloužila si okázalé uvedení do upíří společnosti.

„Samozřejmě otče. Nemusíš se obávat.“ Pevně jsem mu stiskl nabízenou dlaň.

Sklonil jsem se, abych políbil matku na rozloučenou.

„Dobře dojeď a brzy na shledanou.“ Otec matce obtočil svou paži kolem pasu a políbil do vlasů. Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy si velký Nacil z Mabe dovolil být manželem a otcem.

Vesele jsem na ně mrkl a nasedl do vozu. Nedočkavostí jsem poposedl. Toužil jsem co nejdříve opět pohlednou do těch nádherných očí své lásky.

Celou dobu na letiště jsem netrpělivě odpočítával minuty. Již to nebude trvat dlouho a sevřu ji v náručí.

Roztržitě jsem si pohrávala s přívěškem, který od mých narozenin neopustil mou šíji. Pohlédla jsem na hodiny. Bylo již hodně pozdě. Do půlnoci zbývalo pár minut.

„Neboj, však on přijde.“ Mile se na mě usmála Sam. Povzdechla jsem si. Přišlo mi to jako věčnost, co jsem jej viděla naposledy.

„Chybí mi, víš?“ Smutně jsem se na ni usmála.

Sam vstala z houpacího křesla a přisedla si ke mně na postel. Jemně mě objala a zabořila svou tvář do mých vlasů.

„Chápu tě Bells. A pokud tě to uklidní, on je na tom určitě úplně stejně. Měla by jsi jít spát. Pokud chceš jít zítra opravdu do školy, měla bys ses alespoň pokusit usnout. Jinak ráno nevstaneš.“ Odtáhla jsem se na tak, abych se mohla zadívat na její jemné rysy.

„Chyběla jsi mi víš…“ tiše jsem zašeptala.

„Ty mě taky, ale tvá maminka je v bezpečí a to je hlavní. My na sebe budeme mít ještě spoustu času. Uvidíš.“ Její hlas se nesl pokojem jako ukolébavka. Něžně mě nutila zavřít oči a nechat spánek, aby zaplnil mou mysl.

„Dorian…“

„Pššš… spi.“ Poslechla jsem.

Dýchala jsem namáhavě. Nohy jsem měla jako z olova. Po tvářích mi stékaly slzy. Proč on? Proč nemůžu být šťastná? Proč je zlo pořád silnější než láska? Do tváří mě bičovaly pramínky mých vlasů. Rozechvělou rukou jsem si je shrnula pryč, aby mi je vítr mohl s novou silou poslat zpět.

Chtěla jsem se rozeběhnout za ním. Mít alespoň možnost… proč?

Začínala se mi tělem rozlévat zloba. Odvaha, kterou jsem pociťovala, se stupňovala. Odhodlaně jsem se otočila svému nepříteli čelem.

„Chceš mě? Ano? Tak budeš muset bojovat. Nedám vše, co ještě mám, tak lehce.“ Trhla jsem látkou, která se mi omotala kolem lýtek. Pootočila jsem hlavu a slzy mi stékaly po tvářích. Budu bojovat, tak jako bys bojovat ty…

36.

Pohodlně se opřel a zadíval se na tu, která k němu upírala svůj andělský obličej. Složil si ruce pod bradu a zkoumavě odhadoval její možnosti. Na tváři se jí usadil vědoucí úsměv. Ano, byla to tato chvíle. Chvíle, kdy se rozhodl pro začátek.

Lehce jí přikývl na znamení souhlasu a její úsměv se potěšeně rozšířil. Pozvedla plynule své dokonalé tělo a ladně se poklonila. V očích jí jiskřilo vzrušení. Nemohla se dočkat, až začne uskutečňovat to, po čem tak prahla.

V mysli ji vytanul obrázek dvou milujících se těl. Zachvěla se při vzpomínce žádostivosti s těch překrásně tmavě zelených očích. Chtivě se usmála a opustila místnost.

Zadíval se na zavřené dveře. Byl si tak jist svým vítězstvím. Zradou Lucase sice ztratil svého nejlepšího muže, ale věděl, že z její strany mu zrada nehrozila. Na to byla až příliš ovládaná svou touhou získat a pomstít se. Natáhl svou ruku ke sklenici plné karmínové tekutiny. Lačně se napil. Jak asi bude chutnat ta její?

Neklidně jsem se zavrtěla a podvědomě hledala své útočiště. Dlaní jsem narazila na pevnou chladnou stěnu. Instinktivně jsem se k ní pevněji stulila. Mé podvědomí bylo zaplněno opojnou vůní. Mým tělem se rozléval klid. Jeho přítomnost stačila k tomu, abych  si dovolila opět klidně propadnout do říše snů.

„Miluji tě lásko.“ Snad jsem ta tichá slova slyšela, snad mi je pošeptalo mé srdce, ale bylo to přesně to, co jsem toužila tolik slyšet.

„Bello, vstávej. Holka já ti nevím, co ty poslední dobou vyvádíš. Jsi pořád bledší a unavenější. Vůbec se mi to nelíbí.“ Slyšela jsem lamentovat mamku na schodišti.

S povzdechem jsem se přetočila na bok a rukou se snažila naleznout svou lásku. Má ruka však uchopila jenom chladné prostěradlo. Nebyl tu. Byl to jenom sen, jenom mé zbožné přání. Neochotně jsem otevřela oči a na tváři se mi rozlil úsměv. Můj zrak totiž padl na překrásnou sněhově bílou růži. Uchopila jsem dlouhý trnitý stonek a přivoněla si. Bylo možné, aby ta růže voněla stejně jako Dorian?

S trochu lepší náladou jsem se posadila. Měla jsem obrovitánský hlad. Z nočního stolku jsem sebrala krabičku s tabletami. Jednu jsem si vsypala do dlaně a vydala se do koupelny.

Trvalo jenom okamžik, než se voda ve sklenici stala koktejlem. Lačně jsem ji vypila. Myslím, že jsem si začínala zvykat na tu měděnou pachuť ochucenou nasládlou příchutí ovoce. Poté, co jsem si pečlivě vyčistila zuby, jsem se rozhodla ještě pro rychlou sprchu. Když jsem se pak v pokoji oblékala do svých oblíbených kalhot, zjistila jsem, že je jenom stěží dopnu.

Nevšimla jsem si, že by to na mě bylo už tak vidět. Přistoupila jsem k zrcadlu a zkoumavě se zadívala na své bříško. Prsty jsem se pokoušela najít ty jemné kontury, ve kterých bych nalezla své dítě.

„Bello. Ještě chvíli a do školy to nestihneš. Dorian už na tebe čeká před domem.“ Nadskočila jsem při zvuku mámina hlasu.

„Vždyť jo.“ Zavolala jsem jí nazpět, aby věděla, že jsem už vzhůru a ona nemusela jít nahoru. Upřímně už se jí moc do schodů nechtělo. Těhotenství jí dávalo docela zabrat. Někdy měla tak unavené rysy v obličeji, až jsem se bála, jestli to celé zvládne.

Rychle jsem se nasoukala do volnějšího trička a mikiny. Budu muset poprosit Sam, aby se mnou zajela na nákup. Myslím, že to bude za chvíli nezbytností.

Kolem mamky jsem jenom v rychlosti proběhla a políbila ji na tvář. Za sebou jsem jenom zaslechla mámin pobavený hlas, že je to najednou tolik spěchu. Když jsem si sedala do auta vedle Doriana, měla jsem ohromnou radost. Vidět jeho nádherný úsměv, který se mu zračil i v očích, které na mě hleděly s láskou. Nějak jsem pořád nemohla uvěřit tomu, že někdo jako on, miluje mě.

Nikdy nepochybuj o síle vaší lásky Bello. To, že ji máš… ohlédla jsem se a vyhledala Liin pohled. Smutně se na mě podívala, ale pak jí najednou zajiskřilo v očích. Hele ale to neznamená, že budeš myslet na… ne Bells, fuj… ber na mě ohled, je to můj bratr.

Při pohledu na ni jsem se vesele rozesmála. Dorian ji musel taky slyšet, protože na mě mrkl a začal se smát se mnou. Bože, on ví, na co jsem právě myslela. Zčervenala jsem a sklopila svůj pohled na sepnuté ruce na svém bříšku. Což mi připomnělo můj ranní problém.

„Sam?“

„Ano?“

„Mohla bych tě o něco poprosit?“ Najednou jsem nevěděla jak na to. Možná to bylo tím, že s námi v autě seděl i Dorian.

„Cokoliv.“ Byla vždycky tak milá. Otočila jsem se na ni.

„Víš… potřebovala bych… no… jestli bys mi pomohla nakoupit nějaké oblečení.“ Sledovala jsem, jak se jí na tváři rozšířil úsměv.

„Jistě, jenom si řekni, kdy budeš chtít.“ Oddechla jsem si, že to nechtěla dál rozebírat.

Copak? Přibíráme? Lia se na mě poťouchle usmála. No to jsem si hned mohla myslet, že ona si neodpustí nějakou poznámku. Odolávala jsem touze se na ni otočit a vypláznout jazyk.

Ono úplně stačilo, když se mi začala zase smát. No počkej. Lišácky jsem se usmála a nabídla jí pár vzpomínek na naše poslední milování. Smích okamžitě ustal.

Dobře. Pochopila jsem. Už toho necháme ano? Jenom, mohla bych vás holky o něco poprosit? Vezmete mě s sebou?

Nasadila jsem obličej, jako že hodně přemýšlím, ale obě jsme věděly, že je to jenom naoko.

To víš, že jo.

„Lásko? Jak se cítíš?“ Dorian ukončil naše mimoslovní laškovaní.

Pohlédla jsem něj. V jeho hlase byla slyšet starost, ale i něco… jeho hřejivý úsměv byl jako vzdálená vzpomínka.

„Neboj, je mi dobře. Nemusíš se o mě bát. A moc děkuji za tu nádhernou růži.“ Usmála jsem se na něj. Rychle se na mě podíval. Jakoby to… ne… Lio?

„Promiň.“ Zašeptala tiše. To se mi snad zdá. Neslíbila mi, že to neřekne?

Nadechovala jsem, abych ji k tomu řekla své, ale naštěstí jsem se včas zarazila. Bylo to jenom mezi ní a mnou. A taky jsme přijížděli ke škole, takže tato chvíle opravdu nebyla nejlepší na vyříkávání si osobních záležitostí. To, že se nezlobím sama, jsem vzápětí poznala podle toho, jak křečovitě Dorian sevřel volant.

Zastavil a chvíli upřeně sledovat kamennou zítku před sebou. Nesměle jsem natáhla ruku, abych ho jemně pohladila po tváři. Nepatrně ke mně natočil obličej. Jeho výraz byl najednou tak jiný. Trhavě jsem se nadechla. V jeho očích se usadila zloba, poznamenána pocitem ublížení nebo to možná bylo zklamání, kdo ví. Stáhla jsem svou dlaň.

Lia za mnou sykla.

„Doriane… nech si to vysvětlit.“ Sice svá slova pronesla tiše, ale neměnilo to nic na důrazu.

„Měly by jste jít na hodinu. Zvoní.“ Naklonil se ke mně a zadíval se mi pevně do očí.

„Bello, měli bychom si pak promluvit.“ Jeho hlas měl zvláštní hranu. Nebyla ani tak ostrá, jako nepříjemná. Dorian se sklonil níž, snad mě chtěl políbit, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Uvnitř mě něco pukalo smutkem. Vždyť, co jsem udělala? Jenom jsem nechtěla, aby se zbytečně obával.

„A Bells… dávej na sebe pozor, ano?“ To už jsem vystupovala z auta. Se smutkem v srdci jsem se na něj podívala. Chtělo se mi brečet a zároveň jsem měla zlost. Proč to Lia udělala? Proč mu to řekla? Proč se na mě zlobí?

Bello…

Zakroutila jsem odmítavě hlavou a opětovala pohled své lásce.

„Uvidíme se později ano? Máš pravdu, musíme si promluvit.“ Zabouchla jsem dveře. Museli jsme si promluvit. Takhle to dál nejde.

Vykročila jsem ke škole. Cítila jsem na sobě pohledy svých upířích přátel, ale ignorovala jsem je. Lia tiše kráčela vedle mě. Věděla jsem, že slyší každou mou myšlenku a nebránila jsem jí. Vlastně mi to tak vyhovovalo. Nemusela jsem projevovat svou zlost navenek.

Můžeš mi říct, proč jsi mu to řekla? Neslíbila jsi mi něco? Zlostně jsem po ní mrskla pohledem.

Upřeně sledovala každý můj pohyb.

Měl o tebe starost. Bello, měl strach, že o tebe a to malé přijde. Nechtěla jsem mu to říct, ale pukalo mě srdce z toho se na něj jenom dívat, jak moc se bál. Jak moc byl zoufalý jenom z představy, že by vás už neměl. Smutně se na mě dívala.

Mohlo mi dojít, že to zjistí. Vy máte na krev moc citlivé smysly. Ale měla jsem mu to říct já. Proč vlastně nezůstal v noci se mnou? Mohla jsem mu to ráno krásně vysvětlit. Ale to ne. Pán si zmizí a tahá informace z jiných. Zlostně jsem zatnula pěsti.

Myslím, že by se tě zeptal, ale tuším, měl moc velký strach z pravdy. Potřeboval se připravit na možnost, že by to bylo vážné. Vážně Bells, nevím proč nezůstal… na okamžik sklonila hlavu. Najednou vypadala jako anděl, kterému se zlomila křídla a on se nemohl vrátit zpět do svého ráje. Bylo v tom něco, co s sebou Lia nosila zjevně hluboko uzamčené. Bolest a nekonečný smutek. Mrzelo mě, že jsem se na ni zlobila, ale nemohla jsem si pomoct.

Stejně ti nepříslušelo mu to říct. Měla jsem to být já, kdo ho ujistí v tom, že jsme oba v pořádku.

Bello…

Jenom jsem zakroutila hlavou a vydala se ke třídám. Stejně jdeme pozdě. Nakonec se to ale nezdálo tak špatné. Vyučující měl taky zpoždění.

Do konce hodiny jsem nereagovala na žádnou z Liiných snah komunikace. Obávala jsem se rozhovoru, který mě čekal s Dorianem. Představovala jsem si, co všechno mi řekne a co všechno bych mu chtěla říct já sama.

Další hodiny utíkaly podivně poklidně. Něco bylo jinak a já netušila co. Měla jsem nepříjemné mrazení za krkem. Jediné, co mě uklidňovalo, byl fakt, že Noel je stále v blízkosti mamky. A stejně jsem nedokázala zahnat ten pocit zlého tušení. Prostupovalo celou mou myslí. A pak mi to došlo. Někdo chyběl. Nebyla tu.

Chiara.

Lio… upírala jsem svůj pohled na židli na námi. Lio? Prudce jsem se otočila na místo vedle mě. Není možné, aby mě… ne, byla tu. Nechápavě jsem se na ni zadívala. Co se to dělo?

Lio? Opět žádná odezva. Jenom po chvíli se ke mně natočila obličejem a zasmušile si mě prohlížela. Ona mě blokovala? Šokovaně jsem jí hleděla do očí. Možná pochopila otázku z mého výrazu, možná to odtušila, ale lehce přikývla. Pak se opět otočila na učitele a věnovala plnou pozornost jeho výkladu.

To snad není možné. Tak teď se zase pro změnu zlobí Lia na mě? Měla jsem sto chutí si stoupnout a zakřičet si pěkně od plic. Měla jsem toho tak akorát dost. Štěstí, že tohle byla poslední hodina. Upřímně byla jsem dost nervózní z rozhovoru, který mě čekal a do toho ještě neshody s milovanou Liou.

Se zvoněním se můj žaludek srazil a zhoupl. Jeho obsahu hrozilo vážné nebezpečí denního světla. Hrábla jsem po svých věcech a vydala se na onu místnost. Liinu přítomnost jsem cítila za svými zády.

„Slečno Mabeová, můžete na okamžik?“ Liiny kroky byly zastaveny mohutným hlasem učitele. Nezastavila jsem se, urychleně jsem se potřebovala dostat na toaletu. Propletla jsem se chumlem studentů, abych stihla zapadnout do kabinky právě včas. Když jsem zvrátila vše, co se dalo, mátožně jsem se opřela o stěnu. Čekala jsem, že se každým okamžikem dveře kabinky rozrazí a já pohlédnu do andělského obličeje Lii.

Dveře kabinky se nakonec přeci jenom otevřely a já opravdu pohlédla do andělského obličeje, který ovšem nepatřil Lii.

„Neměl bys na ní být takový. Měla stejný strach jako ty. Jestli ne ještě větší.“ Ozvala se Sam do ticha auta.

„Větší strach než já? Měl jsem najednou pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout. Před očima mi přeběhla snad každá myslitelná varianta, kdy bych mohl Bellu a naše dítě ztratit. Bolest, která trhala mé srdce jenom při tom pomyšlení, se nedá popsat. Ona je celé mé žití.“ Ještě pevněji jsem sevřel volat a já cítil, jak materiál zaprotestoval proti mému tlaku.

Na svém rameni jsem ucítil něžný dotyk. Na malý okamžik jsem si o Saminu dlaň opřel obličej. Mohl jsem jí ve všem věřit, i když Bellinu vůli stavěla vysoko nad tu  mou. Proti své vůli jsem se usmál. Jak jenom to dělá, že si všechny tak snadno omotá kolem svých rozkošných prstíků?

„Měli bychom jet. Noel je již žíznivý a víš, že to pak prožívá více, než je pochopitelné.“ Vyhledal jsem její pohled ve zpětném zrcátku. Mrkla na mě. Milovala svého upíra a chtěla pro něj jenom to nejlepší, ale 70 let společného soužití ji naučilo jisté věci brát s nadhledem a žertovat o nich.

Opětoval jsem její úsměv a nastartoval auto. Ještě jednou jsem pohlédl ke školní budově. Dokud byla Bella s Liou, nehrozilo jí přímé nebezpečí a za pár hodin budeme zpět. Vycouval jsem z parkoviště a vydal se na cestu. Mým tělem rezonoval nepříjemný pocit, že něco není tak jak by mělo být. Zhluboka jsem se nadechl a doufal, že tím rozeženu ten vlezlý pocit, že se nad námi stahuje něco zlého.

Mé srdce vynechalo pár tepů. Můj žaludek se opět obrátil. Křečovitě jsem se chytila za břicho. Všechno bylo špatně. Kde je Lia?

„Tak se opět setkáváme.“ Hlas nade mnou se chvěl posměchem a zároveň potěšením.

„Zmoudřela jsi od našeho posledního setkání?“ Sebrala jsem odvahu a odhodlaně pohlédla Chiaře do tváře. Trochu nejistě jsem se díky stěně postavila. Opětovat její pohled bylo však nad mé síly.

Tiše a naprosto kouzelně se rozesmála. Věděla, jak na mě působí. Mučivě pomalu se přesouvala ke mně. Cítila jsem její lahodný dech na své tváři. Byla lovec, který svou kořist vábí. Na malý okamžik jsem zavřela oči. Snad jsem doufala, že tím zlomím její kouzlo. Jaký byl však můj omyl.

Stačil jeden jediný nádech a já se ocitla opět na zemi v rohu místnosti. Hlavou jsem se silně udeřila o umyvadlo. Bolestí mi jiskřilo před očima. Trhavě jsem se nadechla. Jednu ruku jsem si intuitivně přitiskla na bříško a druhou jsem snažila si pomoct do sedu.

Můj překrásný nepřítel si ke mně klekl. Něžně mi odhrnula vlasy z obličeje, aby je v následném okamžiku hrubě sevřela v pěst a silou si přitáhla můj obličej ke svému.  Její oči nabraly barvu temných bouřkových mračen. Zamrazilo mě z poselství, které jsem v nich vyčetla.

„Nenávidím tě. A hnusí se mi ten parchant, kterého nosíš ve svém břiše.“ Sykla mi do obličeje. Silněji trhla mými vlasy. Do očí se mi nahrnuly slzy a já se vší silou snažila nevykřiknout nahlas. Nechtěla jsem jí dopřát to potěšení. Lio, kde jsi?

„Všechno jsi mi sebrala. Ale já to získám zpět. Budeš litovat dne, kdy jsi se narodila. Zahodila jsi svoji možnost volby. Karty jsou rozdány. Táhni do pekel.“ Ani sama nevím, co vše se pak odehrálo, protože mě obestřela milostivá temnota. Poslední co mi proběhlo myslí, byl obrázek mého dítěte. Jeho křehké, zrnité kontury. Vzlykla jsem.

37.

Mé podvědomí se mě snažilo ukonejšit překrásnými obrázky mého dítěte, loukou plnou květů a něžných pohlazení. Měla jsem pocit, že se musím usmívat, šťastně a od srdce. Vždyť pod srdcem nosím malý zázrak a mám milující a milované kolem sebe. Tak proč bych měla mít pocit, že se mi nad hlavou stahují mračna?

Do opojných okamžiků, které plnily mou mysl, se pomaličku začal vkrádat pohled plný nenávisti. A já začínala chápat.

Vstávej. No tak. To zvládneš. Vstávej Bello. Začínala jsem burcovat sama sebe. Ovšem chtělo by se vám pustit z náručí své dítě, byť by to byla jenom iluze? Jedna má polovina se snažila držet nádherného výjevu a ta druhá zatínala drápky a pokoušela se o vzchopení sebe sama.

Nemůžeš přeci jenom tak ležet a čekat. Stále stejná bezmoc. Stále stejné počínání. Vzchop se a bojuj za sebe sama, za své dítě. S vědomím, že by mohlo nebezpeční stále hrozit, jsem se pokoušela probrat.

Nakonec jsem pootevřela oči, aby zjistila, že hlava, po nešetrném nárazu do umyvadla, mi vysílá do těla miliony jehliček. To nebylo moc dobré znamení. S námahou jsem se rukou zvedla do sedu. Trhavě jsem se nadechla a pozorně zaostřila na místnost, ve které jsem se nacházela. Více než na zrak, jsem se pokoušela zaměřit se na sluch, jak mě to učil Dorian. Přivřela jsem oči a zaposlouchala se do kapající vody z kohoutků. Nikde jsem však neslyšela nic, co by jenom vzdáleně připomínalo nebezpečí.

Vzpomínka na výcvik mě udeřila jako blesk. Vždyť je to pořád to stejné. Pořád spoléhám jenom na své upíry, ale tím jsem pasovala dobrovolně sama sebe na nejslabší článek s téměř nulovou snahou tento stav jakkoliv změnit. Ne, takhle to dál nejde. Musím být schopná postavit se čelem nebezpečí sama a neočekávat stálou ochranu. Stejně jako v tomto případě, není totiž neprůstřelná.

Uvědomila jsem si, že to, že jsem dospělá, je i v něčem jiném, než jenom v pocitu volnosti a nezávislosti. Je to právě zodpovědnost, kterou jsem přijala za sebe i své dítě. Nezávislá, samostatná a nohama pevně stojící na zemi. Pryč s věčně zahleděným snílkem, který žil životy hrdinů svých příběhů. Je na čase žít svůj příběh.

Odhodlaně jsem pozvedla bradu a pokusila se postavit na zesláblých nohou. A právě v tu chvíli se dveře otevřely a mě se naskytl neskutečný pohled do k smrti vyděšených očí Lii. Rychlostí, která by zahanbila snad každého upíra, přeběhla místnost  a sevřela mě opatrně a tak konejšivě ve svém náručí.

„Promiň Bells… promiň.“ V jejích tichých slovech byl patrný pláč, za kterým se skrývala nedozírná bolest.

„Jsem v pořádku.“ Můj nakřáplý hlas se nesl místností. Opravdu… nic mi není, jenom teď už vím, jak dál.

Lia se trochu odtáhla a nedůvěřivě se na mě zahleděla, jako by mě chtěla usvědčit ze lži. Nepatrně jsem ji přikývla. Je to dobrý. Vymanila jsem se z jejího náručí a opřela se oběma rukama o nejbližší umyvadlo. Zahleděla jsem se mírně pohmožděný obličej, rámovaný delšími hnědými vlasy.

„Zklamala jsem.“ Slova za mými zády vyslala do mého srdce bolestnou ránu.

Ne ty, ale já. Viděla jsem, jak se blonďatý anděl snaží popřít má slova.

„Ne Lio. To se ti právě snažím vysvětlit. Není to tebou, ale mnou. To já jsem přestala s výcvikem. To já jsem polevila v bedlivém hlídání kroků nepřítele. Ty si nic nevyčítej, rozumíš?“ Liin obličej ztuhl a to nevěstilo nic dobrého.

„Zopakuj mi to prosím? Co myslíš tím, že jsi přestala s výcvikem? Nemáš doufám v plánu začít znova? Bello nemůžeš riskovat, že se dítěti něco stane. Tohle ti nedovolím.“ Opět se ve mně probouzela ranní zloba.

Propalovala jsem Liu pohledem. Lio, já tě ale nežádám o povolení. Jsem dospělá.

„Tak by ses tak měla začít i chovat. Uvědomuješ si vůbec, jak křehká jsi? Sama víš, jak málo stačí. To ti to naposledy se Sebastianem nestačilo? Musíš pořád pokoušet osud? Sakra Bells, máš štěstí, o kterém se jiným může jenom zdát a ty…“ její hlas se zlomil a já měla na malý okamžik pocit, že se ji v očích zaleskly slzy. Přistoupila jsem k ní a pevně ji objala.

Právě proto, že si toto vše uvědomuji, jsem se rozhodla pokračovat ve výcviku. Chci vědět, jak mám reagovat a co mám dělat. Nechci být opět v nevýhodě. Nechci, aby při záchraně mého života, byl zmařen jakýkoliv jiný. Vím, že v měření sil s upíry nemám moc šancí, ale musí přeci existovat něco, čím bych je mohla alespoň zadržet.

Lia mě pevněji uchopila. A jejda. Zdá se, že máme problém. Pojď. Vyrazila ke dveřím, opatrně mě táhnouc za sebou. Tiše je otevřela a všemi smysly zkontrolovala prostor. Zdálo se, že jsme ve škole zůstaly mezi posledními. Rychle mě uchopila do náručí a jako vítr seběhla schodiště ke hlavním dveřím. Tam mě postavila a povzbudivě se na mě usmála.

Ke školní budově si to rázoval otec mého dítěte. Jeho tvář byla stažená do zlostného výrazu. Jeho zloba byla zaměřena na jeho sestru, která se hrdě napřímila a vyšla mu vstříc.

Jen co jsem vyšla ven, byla jsem okamžitě schoulená v Dorianově ochranném náručí. Jeho tělo bylo pevné vždycky, ale teď se zdálo, že je přímo napjaté k prasknutí.         „Lio…“z tónu jeho hlasu mě zamrazilo. Chtěla jsem se odtáhnout, ale jeho paže mi to nedovolily.

S nosem zabořeným do jeho košile, jsem napjatě čekala, co se bude dít. Až po chvilce mi došlo, že se sice hádají, ale mým uším je to utajeno.

„Doriane, musíme si promluvit. Dřív, než vyčteš Lie všechno od vzniku světa.“ Chvíli to vypadalo, že se nebude nic dít a pak jsem ucítila ve vlasech Dorianovy rty.

Odtáhl se ode mě, ale z náručí mě nepustil.

„Dobře, takže o čem si chceš promluvit?“ Vyhledala jsem pohled Lii. Na chvíli jsem měla pocit, že její pohled je tak prázdný a bez života. Zděšeně jsem pohlédla na Doriana, ten jenom sklopil oči. Nelíbilo se mi to, ani trochu.

„Nemyslím si, že toto je to správné místo na rozhovor. A taky bych si ráda sedla. Můžeme jet k vám?“ Snažila jsem se zahladit situaci.

Dorian vypadal, že toho má ještě hodně na srdci, ale nakonec uznal, že školní pozemek není na hádky právě ideální. Cestu k autu jsem absolvovala téměř v jeho náručí, a nepomohly ani protesty, že můžu docela dobře jít sama.

„Jsem těhotná Doriane, nejsem smrtelně nemocná. Dojít těch pár kroků ještě zvládnu.“ Neúmyslně ostře jsem po něm sekla svými slovy. Vím, že to myslel dobře, ale nemohla jsem dovolit, aby ze si mě udělal porcelánovou panenku. Znovu už ne.

Celou cestu v autě panovalo napjaté ticho. Po příjezdu k nim jsem neměla možnost ani otevřít si sama dveře. Jenom jsem cítila, jak se pode mnou svět zhoupl a já byla vzápětí uložena na pohovku v obývacím pokoji.

Kdybych byla kočka, právě teď by byl okamžik vhodný pro to, abych začala prskat a zatínat drápky. Okamžitě jsem se posadila a svět kolem mě se začal nepříjemně točit.

„Lásko? Mohla bys prosím na chvíli zůstat v klidu? Po tom, co se stalo ve škole… což mi připomíná. Myslím, že bychom si měli promluvit.“ Stál nade mnou a shlížel na mě, jak by mě chtěl v jednu chvíli roztrhnout a ve druhé umačkat ve svém náručí.

„To máš pravdu. A začneme rovnou tebou. Co to mělo znamenat v noci a ráno?“ Opatrně jsem se postavila, abych mu mohla čelit s pocitem rovnocenného protivníka.

„Co myslíš?“ Přivřela jsem oči.

„Moc dobře víš, co myslím. Nenecháš si nic vysvětlit, taháš informace od jiných a nakonec metáš blesky kolem sebe. A důvod? Nenechal jsi mě říct, co cítím já, proč jsem to udělala a vytvořil jsi si svůj obrázek.“ Pevně jsem opětovala jeho pohled. Nepřerušoval mě.

„Měla jsem hrozný strach Doriane. Když jsem se ráno vzbudila a krvácela, bylo to jako bych měla přijít o velkou a důležitou část sebe sama. Najednou nebyl můj život tak důležitý, jak život dítěte. Vím, co pro tebe naše dítě znamená a vím jak jsem se v tu chvíli cítila já. Nechtěla jsem, abys musel cítit stejnou zoufalou beznaděj mísící se s bolestí jako já.“ Můj hlas se vytrácel do ticha. Klesla jsem na pohovku a objala se pažemi.

Okamžitě mě svíraly jeho ruce.

„Já vím, neuvědomil jsem si to. Viděl jsem jenom to, že bych o vás přišel a že jsi mi to chtěla zatajit.“ Uchopil mou tvář do dlaní.

„Moc se omlouvám. Můžeš mi to odpustit? Opravdu mě to mrzí, že jsem na malý okamžik o tobě zapochyboval, ale prosím… netaj mi nic, co se týče zdraví tebe, nebo dítěte. Je pro mě životně důležité vědět, jestli jste v pořádku.“ Poslední slova mi něžně zašeptal do úst.

Ve chvíli, kdy se naše rty setkaly, se mým tělem doslova rozhořel požár touhy. Už to bylo tak dlouho, kdy jsme byli spolu. Kdy jsem si vychutnávala jeho opojnou vůni a dráždivou chuť. Kdy se má mysl zatemnila pod sílou jeho doteku a kdy mi srdce přetékalo láskou a naprostým štěstím.

„Ehm ehm… nerada ruším, ale pořád tady máme několik dalších položek. Předně, musím říct, že se mi nelíbí to, k čemu se Bella rozhodla. Ani trochu.“ Dorian se ode mě odtáhl a obezřetně se na mě zadíval.

Jeho oči se najednou zúžily a nabraly téměř černou barvu.

„To snad nemyslíš vážně?“ Svá slova pronesl tiše, ale rozhodně.

„Lio? Můžeš mi říct, proč mi to děláš?“ Zklamaně jsem se na ni podívala. Nečekala jsem to právě od ní. Dnes už podruhé.

Nezlob se na mě Bello, ale nesouhlasím s tím. Jsi křehká a to dítě už zažilo hodně okamžiků na hraně. Není nutné pokoušet osud.

„Nepokouším osud. Snažím se mu být rovnocenným partnerem.“ Povzdechla jsem si.

„Vy mě opravdu nechápete, nebo mě nechcete pochopit schválně? Musím zase začít s výcvikem. Musím přijít na způsob, jak nás oba ochránit, kdyby nastala situace jako dnes.“ Lia sebou trhla a Dorian si mě stulil do náručí.

„Už nedovolím, abys byla někdy sama. A proto není další výcvik nutný.“ Dorianův dech mě zašimral na tváří. Odmítavě jsem zakroutila hlavou. Tak to tedy ne.

„Nedovolíš abych byla někdy sama? Proč mám pocit, že jsem tyhle slova už někdy slyšela? Neber to jako výčitku…“ pousmála jsem se na Liu, „… ale nikdy nemůžeš zaručit, že nezůstanu osamocená. Krom toho, když budu vědět maximum z toho, co by mi mohlo nějak pomoct v boji, budu se sama cítit jistější. Už nebudu přítěží.“ Dorian najednou prudce vyskočil a propaloval mě zuřivým pohledem.

„Jak o sobě můžeš prohlásit, že jsi přítěží?“ Jeho hlas byl poznamenán zlobou.

„Na to rychle zapomeň a taky zapomeň, že bys opět začala s výcvikem. Nepřeji si to.“ Prohlásila moje láska rozhodně a ve mně se začínala vařit krev. Postavila jsem se čelem k němu.

„Nepřeješ si to? A víš co? Mě to nezajímá. Nejsem tvá manželka, abys mi říkal co můžu a nemůžu dělat… ne že by náš sňatek nějak měnil situaci. Začnu s výcvikem a jsem si jistá, že mi v tom Sam s Noelem pomůžou.“

„Máš pravdu. Nejsi má paní, ale to je další z věcí, o kterých jsem si s tebou chtěl  promluvit.“ Dřív než jsem se stačila nadechnout, Dorian si stihl dojít k sobě do pokoje a vrátit se zpět s listinou v ruce, kterou mi nyní podával.

„Co je to?“ Opatrně jsem uchopila křehce vypadající list.

„Otevři to a uvidíš.“ Napjatě očekával mou reakci.

Podívala jsem se na Liu a zpět na Doriana.

„Nemysli si ale, že tím naše debata skončila. Výcvik bude a já si za tím budu pevně stát.“ Dorian si jenom pro sebe něco tiše zamumlal a já měla podezření, že se jeho slova proměnila  v tiché zavrčení.

Prsty jsem odlomila voskovou pečeť. Rozhodně to bylo noblesní.

Text, který se skvěl na listině barvy slonovinové kosti, byl mírně řečeno šokující, i když  se to dalo očekávat.

Vážená slečno Winfieldová,

dovoluji si Vás tímto pozvat na Novoroční ples, jež se bude konat u příležitosti oslav zrození Naděje. Byl bych nesmírně poctěn Vaší přítomností. Jistě nejen já, ale i má paní a taktéž celý dvůr, bychom byli naplněni neutuchající blažeností, moci se setkat s Vámi, s Tou, jež je Vyvolenou.

Opravdu z hloubi duše doufám ve Vaše přijetí pozvání, v možnost spočinout zrakem na dívce, která nejen uchvátila srdce mého jediného syna.

S přáním pevného zdraví

král Nacil I. z Mabe

Nevěřícně jsem hleděla na slova, psáná překrásným písmem.

„Tvůj otec se se mnou chce setkat? Na plese?“ Klesla jsem na pohovku a koukala střídavě z Lii na Doriana.

„Ano. A nejen on, ale také naše matka a celý upíří svět. Touží poznat tu, jež přinese našemu světu klid a mír.“ Poklekl přede mnou.

„Prosím, prokaž nám všem tu čest a přijmi pozvání na ten ples.“ Zalapala jsem po dechu.

„Ples? Tví rodiče, celý dvůr a já jako jediný chodící hodovní stůl?“ Ze tváří mi vyprchala barva a dlaně se mi zpotily. Začala jsem zrychleně dýchat.

„Lásko co je ti?“ Vytřeštila jsem na něj oči.

„Co mi je? Právě jsem dostala pozvání do středu upířího světa. Když pominu ten fakt, že jako jediná se mohu nabídnou jako občerstvení, tak je tady další zarážející fakt. Tvůj otec je král. Bože… nemůžu se setkat s králem.“ Mačkala jsem jeho dlaň a těkala očima po pokoji, jako bych hledala záchytný bod. Našla jsem jej až v usměvavých očích Lii.

„Neboj se vším ti pomůžu.“ Ona přesně pochopila, co jsem měla na mysli.

„Jistě že můžeš Bells. On není jenom králem, ale také mým otcem. Jsem si jistý, že si povedeš dobře. Nikdo neočekává, že budeš mít v malíčku všechno dvorské chování. Lia tě zasvětí do základů a zbytek už zvládneš svým přirozeným osobitým kouzlem.“ Pohladil mě po tváři.

„Celou dobu budu s tebou. Nenechám tě upadnout.“ Políbil mě něžně na rty.

„Miluji tě.“ Jak krásně se to poslouchalo. Opětovala jsem jeho polibek a tiše zašeptala svá slova lásky.

38.

Seděla jsem na posteli a s úsměvem na tváři sledovala, jak mi po pokoji pobíhá blonďatý malý upír, rozhazuje rukama a horečně ze sebe chrlí záplavu věcí, které se musí zaručeně do plesu stihnout.

„Moc se neusmívej. Pokud vím, tak mezi položky, které se musí stihnout, jsme zařadily i koupi šatů, bot a hlavně tě musíme naučit zahajovací tanec.“ Zastavila se přede mnou s rukama v bok a upírala na mě bojovný pohled.

Mám se asi na co těšit což?

Lia protočila oči, spustila ruce a kecla si vedle mě na postel.

„Jsem si jistá, že si to užijeme. Jsou to přeci samé ženské záležitosti. Nakupování oblečení, parádění se a líčení.“ Usmála se. Pak najednou zvážněla. Natáhla ke mně ruku, jako by se chtěla dotknou mého bříška, ale v poslední chvíli ruku zase stáhla a zkoumavě se na mě podívala.

„Můžu?“ Nepatrně jsem přikývla. Nevím, co chtěla cítit, ale pohyby dítěte určitě ne. Na to bylo ještě příliš brzy. Její ruka se něžně a opatrně dotkla místa, kde tušila mé dítě. Na chvíli zavřela oči a zhluboka oddechovala. Pak ruku odtáhla a opřela si čelo o mé rameno. Mé paže se okolo ní samovolně sevřely a já zabořila obličej do jejích vlasů.

Ani nevíš, jak velkým zázrakem a štěstím tě život obdařil. Její slova mi zněla v mysli. Již dříve jsem si všimla jejího bolestného počínání, když se to týkalo dítěte.

Víš, že jestli si budeš chtít promluvit, nebo jenom potřebuješ někoho, komu se můžeš svěřit, jsem tady pro tebe. A vždycky budu. Políbila jsem jí do vlasů.

Lia se ode mě kousek odtáhla, aby mi viděla do obličeje.

„Já vím a jednou ti svůj příběh budu vyprávět, ale ne teď. Je to příliš čerstvé.“ Její hlas byl sotva slyšitelný šepot.

„Takže nakupování? Plesové šaty? A jsi si jistá, že bychom je měly kupovat už teď? Je to ještě skoro měsíc, takže nevím, ale myslím, že do té doby se v jistých partiích trochu rozrostu.“ Škádlivě jsem se na ni usmála. Snažila jsem se ji trochu rozptýlit. Nechtěla jsem, aby myslela na své bolesti a zármutek.

„To je vlastně pravda. Ale tak co. Když tak ti je pak necháme upravit, co ty na to?“ Mrkla na mě, už to byla zase ta stará, veselá Lia.

Opětovala jsem jí její úsměv.

„Tak myslím, že bychom mohly začít těmi nákupy. Stejně si potřebuji dokoupit šatník. Za chvíli se do ničeho nevlezu.“ Lia se začala potutelně culit.

„Jo mamino, s tím se musí počítat.“ Zvedla mě z postele a táhla mě ke dveřím.

Asi po třech hodinách v nákupním centru s Liou a dvou hádkách, jsem byla totálně vyřízená. Jediným mým štěstím bylo, že byla Sam s námi. Krotila Liino nadšení pro nákupy. Tedy spíše rozhazování peněz.

Seděla jsem v kavárně naproti Sam a upíjela horkou čokoládu. Pořád mě mrzelo, že jsme se s Liou trochu poškorpily, ale nemohla jsem dopustit, aby za mě všechno platila. Teda ne ona, ale jak mi bylo řečeno, tak měl všechno na triku Dorian.

„No tak si to tak neber. Myslím, že až budeš s Mabeovými delší dobu, tak se naučíš, že pohnout s nimi je těžší, než pohnout skálou.“ Povzbudivě se na mě usmála.

„Ale mě to nepřijde fér. Cítím se jako domácí mazlíček. Nakoupíme mu výbavu, aby se měl dobře.“ Sam nesouhlasně kroutila hlavou.

„Takhle to nemůžeš brát. Dorian by za tebe dýchal, kdyby to bylo možné. A Lia? Jsi pro ni ztělesněním jejích snů. Nech je o tebe pečovat. To je to nejmenší, co pro tebe můžou z jejich pohledu udělat.“ Uchopila mou dlaň do své a něžně ji sevřela.

„Milují tě.“

Sklonila jsem hlavu a zarytě odmítala přijmout Samina slova

„Sam, ale o tom to není. Je krásné, co pro mě dělají, ale nemůžu od nich tohle všechno přijmout. Nemám jim na oplátku co nabídnout.“ Stáhla jsem svou dlaň a sevřela šálek s čokoládou.

„Nemáš jim co nabídnout? To teď nemyslíš vážně, že ne? Vždyť ty jsi pro ně jediná možnost, jak zachránit jejich svět.“ Její hlas přešel do šepotu.

„Krom toho, opravdu máš na to všechno tolik peněz? Vážně máš na drahou róbu a všechny doplňky k tomu? Na nový šatník, protože do starého se nevlezeš a rodiče ještě neví, že nový šatník vůbec potřebuješ? A co výbavička pro malé?“ Její hlas se zatřásl.

Kdybych řekla, že mi spadla čelist, tak bych byla mírná. Vyjeveně jsem koukala na svou vždy milou a tichou Sam. Její slovní útok jsem opravdu nečekala a najednou jsem nevěděla co ji na to říct.

„Promiň, ale musíš si uvědomit jednu věc. A to, že pro Doriana peníze nehrají žádnou roli. Vůbec žádnou. On uvidí jenom to, že od něj nepřijmeš to, co on ti s láskou dává. Neříkám, že by ti měl koupit ostrov, taky co by jsi s ním dělala, ale jedny šaty a dvoje kalhot přeci není kupování si tebe sama.“

Měla jsem chuť hádat se. Stát si za svým, ale věděla jsem, že Sam není vhodná osoba, které by měla má slova padat na hlavu.

„Bells?“ K našemu stolu ladně přistoupila Lia s kajícným obličejem a prosebně se na mě usmála.

„Omlouvám se. Odpustíš mi?“

„Lio já ti nemám co odpouštět, jenom jsem doufala, že zrovna ty mě pochopíš.“ Můj žaludek se trochu zhoupl.

„Já vím, že máme s Dorianem tendence tě rozmazlovat, ale to je proto, že ty si to zasloužíš. Zasloužíš si to nejlepší a ne proto, že jsi Vyvolená, ale proto, jaká jsi.“ Její slova mi vehnala slzy do očí. Rychle jsem se je snažila zahnat… a pak že těhulky nejsou přecitlivělý.

„Nebudu se s tebou už znovu hádat Lio. Ale budu muset některé věci vážně probrat s Dorianem.“ Vzdychla jsem a pokusila se o nadšený úsměv. „Takže co nám ještě chybí?“ Žaludek se opět neklidně  zavlnil.

Lia nadšením tleskla, čímž připoutala pozornost okolních hostů kavárny. Tedy, ne že by tu pozornost neměla od chvíle, co vstoupila dovnitř, jenom teď to bylo zcela očividné.

„Zlatý hřeb dnešního nakupování. Šaty. Schválně jsem je nechala na konec. Pojď, budeš nadšená. Už jsem jedny vyhlídla.“ Sam se smíchem zaplatila vyjevenému číšníkovi, kterému se z roztřesených rukou málem rozletěly bankovky po podlaze, a vydala se za námi.

Lia nás zavedla do luxusního butiku. Už jenom vstoupit do něj byl pro mě zážitek. Cítila jsem se jako VIP návštěvník. Od pultíku k nám ihned přispěchala slečna, jejíž oblečení a líčení přesně odpovídalo místu, kde pracovala. Necítila jsem se vůbec pohodlně, když jsem se ocitla v její blízkosti. Na nohou jsem měla svoje oblíbené, staré kecky a na sobě volnější mikinu, abych trochu schovala to, že už nejsem tak štíhlá. Nervozně jsem uchopila lem mikiny a trochu za ní zatahala. Cítila jsem se tak hloupě.

Bells, být tebou, tak si s tím nedělám těžkou hlavu. Ona ti může jenom závidět.

Nechápavě jsem se podívala na Liu.

A co mi tak může asi závidět? Francouzskou manikúru jsem v životě na nehtech neměla a její vlasy vypadají, že je udržuje ten nejlepší světový kadeřník.

Ty vidíš jenom vnější slupku. Třeba když přijde domů, tak tam na ni nikdo nečeká a ona je osamělá.

Znovu jsem si prohlédla slečnu prodavačku a nedokázala jsem si ji představit, že  by právě ona byla chudinka osamělá.

„Budete si přát?“ Mé maličkosti vlastně ani nevěnovala pozornost. Zářivě se usmívala na Liu.

„Potřebovaly bychom nějaký elegantní a vkusný kousek na ples.“ Její hlas byl tak podmanivý.

„Ale jistě.“ Velmi ochotně snášela Lie to nejlepší, co butik nabízel.

„Bells? Líbí se ti nějaké?“ Obrátila svou pozornost na mě. V ruce třímala tmavě vínové korzetové šaty, které byly doplněny třemi stříbřitými stuhami, paprskovitě se rozvíjející od pasu k lemu sukně. Byly krásné, ale nedokázala bych si v nich představit sebe.

„Neboj ty jsou pro mě.“ Zaplula do kabinky.

„Pomůžu ti, pojď.“ Sam mě uchopila za ruku a postoupila se mnou ke stojanu.

Chvíli jsme se bezradně probíraly překrásnými šaty. Každé z nich byly jak pro princeznu, ale přeci jenom jsem nenarazila na ty pravé.

„Co tyhle?“ Podívala jsem se na Sam, která v ruce třímala úchvatnou róbu. Černý satén splýval v jemných záhybech tak lehoučce, až jsem měla strach, že když se jich dotknu, rozsypou se mi pod rukama. Byly jednoduché s širokou sukní, přepásány v pase širokou stuhou, která byla zdobena kameny. Dost jsem pochybovala o tom, že by to byl jenom štras. Horní díl byl řešen prakticky na zavazování za krkem, což by mi ušetřilo starosti s tím, že by mi sklouzl korzet.

„Tak si je vyzkoušej.“ Tichý hlas vedle mě mě probral. Mrkla jsem na Liu, která vedle mě stála v naprosto úchvatných hnědých šatech, měňavého charakteru.

„Myslíš?“ Lia přetočila oči a už mě táhla do kabinky. Za námi kráčela vysmátá Sam.

„Nemyslím, vím. Takže si je vyzkoušíš a my ti řekneme.“ Podala mi šaty a zatáhla za mnou závěs. Téměř  s úctou jsem je pověsila na háček, abych se mohla zbavit svého oblečení.

Když jsem si je na sebe oblékala, látka něžně obtékala kolem mého těla. Byla tak příjemně chladivá. Zadívala jsem se na sebe do zrcadla. Chvíli jsem se pozorovala. Přišlo mi, že na mě hledí někdo jiný.

„No tak Bells. Pojď už ven.“ Tiše jsem se zasmála.

Jsi nějaká nedočkavá sestřičko.

Když jsem vystoupila ven, jejich nadšení bylo více než očividné.

„Dokonalé.“ Musela jsem se smát s nimi.

Večer jsem byla ráda, když jsem se stulila v Dorianově náručí.

„Teda Lia ti dává zabrat.“ Něžně mě políbil do vlasů.

„To teda jo. Musím říct, že Lia je jako živý skřítek.“ Z mých slov bylo zřetelně cítit, jak moc ji mám ráda, i přesto, že si vždy umí prosadit svou.

„Což mi připomnělo… Doriane, nechci aby za mě utrácel pořád nějaké peníze. Nejsem s tebou kvůli penězům a nemám ti co na oplátku nabídnout.“ Už ve chvíli kdy jsem svá slova pronášela, jsem cítila, jak se jeho tělo napjalo a on byl v další chvíli na nohou.

„To, co jsi teď pronesla, nemyslíš vážně, že ne.“ Jeho hlas byl tichý, jak se snažil krotit zlobu.

Posadila jsem se na posteli a opětovala hrdě jeho pohled.

„Myslím. Jenom proto, že čekám tvé dítě, přece není důvod, abys mi kupoval pořád nějaké věci.“ Pomaličku jsem se postavila.

„Vím, že nejsi se mnou jenom pro peníze. Nikdy mě to ani nenapadlo. A uráží mě, že jsi si to někdy myslela. Bello, udělám pro tebe cokoliv, a to že ti koupím jedny šaty, to je to nejmenší.“ Zoufale si prohrábl vlasy.

„Dobře, vzhledem k tomu, že nemám peníze na to, abych si ty šaty koupila sama, moc děkuju. Nechci ti udělat na plese před celým upířím světem ostudu, ale příště…“ Dorian mě ovšem přerušil.

„Ne lásko. Žádný příště. Předně.. ty bys mohla jít i v pytli od brambor a ostudu bys mi neudělala, jsi nádherná a pak… prosím, nech mě tě hýčkat. Dovol mi, abych pro tebe udělal alespoň zlomek toho, co by sis zasloužila.“ Přistoupil ke mně a sevřel mou tvář do dlaní.

„Miluji tě.“ A pak mě něžně políbil.

„Já tebe taky, Doriane.“ Vrátila jsem mu polibek.

Chvíli si pohrával s mými rty a já v jeho náručí tála. Cítila jsem odezvu jeho těla a tolik jsem toužila po jeho něžnostech, po jeho těle.

„Ne, lásko. Ještě je moc brzy.“ Trhavě jsme se nadechovali a ani jeden jsme nechtěli přestat v čemkoliv, co nám přinášelo ten nádherný pocit smyslnosti.

„Aaaa… to se mi nelíbí.“ Zabořila jsem nos do jeho trička. Cítila jsem, jak se jeho tělo otřásá smíchem.

„Myslíš, že já se vyžívám v odpírání rozkoše sobě sama?“ Proč jenom musel jeho hlas znít tak chraplavě.

„Myslím, že na tom jsem teď oba stejně.“ Objala jsem jej kolem pasu a blíže se k němu přitulila.

„Doriane? Kdy začneme s výcvikem?“ Podvědomě jsem ztuhla, v očekávání jeho rázného protestu. Chvíli se nic nedělo a pak si povzdechl.

„Tebe to ještě nepřešlo?“

„Nepřešlo a jsem odhodlaná zase začít. Podle všeho má naše dítě tuhý kořínek, takže myslím, že jakmile to nejhorší pomine, tak můžeme začít.“ Odtáhla jsem obličej, abych si ho mohla prohlédnout. „A můžeme pak začít i něčím jiným.“ Otřela jsem se špičkou nosu o hranu jeho čelisti a pak mu na bradu vlepila políbení.

Dorianovy oči zajiskřily.

„Teda víš, že nebojuješ fér?“ Věděla jsem to, ale někdy to jinak nejde.

„Ale nemůžeš říct, že si to neuvědomuješ.“ Zahleděla jsem se mu do očí.

„Co když se zraníš? Co když ten nápor dítě nevydrží?“ Zavrtěla jsem odmítavě hlavou.

„Zvládneme to.“ A bych zamezila dalším řečem, vášnivě jsem jej políbila. Nutno dodat, že byl více než nápomocný.

Do Vánoc chyběly tři týdny a každým dnem se rychle přibližovaly. Už týden po našem rozhovoru jsme začali zase s výcvikem. Chvíli mi trvalo, než jsem se dostala do formy, ale bylo to jako s jízdou na kole, nezapomněla jsem základy. Jenom jsem musela přiznat, že jsem už nebyla tak plná síly a rychle jsem se unavila. Taky můj žaludek se mnou nespolupracoval, protože k mé nemalé „radosti“, mě začaly sužovat ranní, spíše tedy celodenní nevolnosti. Občas jsem měla pocit, že mamka tuší, co se se mnou děje, ale věřila jsem, že kdyby to věděla, tak by si mě vzala na kobereček. A já musela konečně přijít na přijatelnou variantu, jak tuto milou zprávu rodičům oznámit, čas se kolem mě měnil v minulost až moc rychle.

„Co jsi koupila pro Doriana pod stromeček?“ Houpala jsem se zachumlaná v hrubé dece v křesle a prsty si pohrávala s přívěskem od Doriana.

Pohledem jsem vyhledala Liu, hovící si pohodlně v pokrývkách mé postele.

„Ještě jsem mu nic nekoupila. Nevím, co by chtěl. Mám pocit, že už všechno má.“ Sklesle jsem se podívala do tmy noci.

„To máš pravdu, myslím, že teď už mu nic nechybí.“ Spokojeně se uculovala.

„To je sice pěkné, že mi to říkáš, ale to mi nepomůže. Chci mu něco dát, ale co? Mělo by to být něco, co mu mě připomene.“

„Taky mě nic nenapadá.“ Omluvně se na mě usmála. „Ale věřím, že na něco přijdeš.“

Upřímně jsem nad tím přemýšlela víc, než bylo zdrávo. Ale co koupit upírovi, který má všechno? Odznáčky pro příjemce krve se nedělaly a že bych mu pod stromeček věnovala balíček vlastní krve, to by bylo více než morbidní.

Lia se začala zalykat smíchy. Naštvaně jsem se na ní podívala.

Jsem ráda, že se bavíš.

Promiň, ale svými nápady jsi mě dostala.

Obě jsme sebou trhly ve stejnou chvíli, když na parapet zvenčí něco dopadlo. Pak se ozvalo tiché zaťukání a já za oknem objevila vysmátého Doriana. Otevřela jsem mu a vpustila jej dovnitř.

„Teda nestydíš se? Takhle nás lekat.“ Dorian nasadil nechápavý obličej, ve stylu já nic, to ten za mnou.

„Tak já se loučím. Zase zítra Bells ano?“ A ladně opustila oknem můj pokoj.

„Ty jsi se mě lekla?“ Zčervenaly mi líčka.

„To víš, že lekla.“ Hraně jsem do něj uhodila pěstičkou do paže.

„Tak to bych ti to měl vynahradit.“ Stulil si mě do náručí.

„To bys teda měl.“ Nevzpouzela jsem se jeho něžnostem.

S mamkou jsme jako každý rok ozdobily stromeček. Byl plný mých dětských výtvorů. Papírových vystřihovánek či slaného cukroví, které jsme letos s mamkou upekly speciálně na stromeček. Když jsme si pak večer sedly na pohovku a sledovaly svou krásně osvětlenou práci, mamka jenom stěží potlačovala slzy.

Zaraženě jsem na ni hleděla.

„Děje se něco?“ Stulila jsem se jí do náručí.

„Nic, jenom jsem si vzpomněla na to, jak jsi kdysi byla maličká. Jak jsi milovala světla stromečku. A teď z tebe už je dospělá žena. Až teprve při pohledu na tebe si uvědomuji, jak je čas relativní a pomíjivý.“ Opřela si obličej do mých vlasů a já se k ní pevněji přitulila.

„Mami? Víš,…“ nadechovala jsem, že ji řeknu vše o sobě a Dorianovi, ale nakonec jsem nesebrala odvahu.

„Copak holčičko?“ Cítila jsem, jak mě něžně víská ve vlasech.

„Mám tebe a taťku moc ráda.“ Podívala jsem se na ni a vlepila ji pusu na tvář.

„My tebe taky miláčku.“ Pohladila mě po tváři.

„Půjdu spát, jsem už docela unavená. Dobrou mami.“ S pocitem, že jsem ten největší srab na světě jsem se vydala do pokoje.

Někdy v noci jsem se probrala, abych zjistila, že jsou kolem mě obmotány pevné paže Doriana. Jenom jsem se hlouběji zavrtala do jeho náručí a dovolila spánku, aby mě stáhl do svého světa.

S rodiči jsme krásně oslavili svátky vánoční. Letos o tolik radostnější, když se očekával přírůstek do naši rodiny. Bylo nám všem tak dobře.

V ruce jsem třímala balíček, který svým tvarem připomínal knihu. Koukla jsem na Doriana. Jestli to bude kazeta s nějakým šperkem, tak mu to hodím na hlavu. Více než jednou jsem mu zdůrazňovala, že nechci žádné drahé dárky. Zvláště, když ten můj je tak obyčejný.

„Tak to otevři. Neboj není to čertova krabička.“ Láskyplně se na mě usmál.

Opatrně, abych neponičila drahý balící papír (proč jenom máme my ženy tento zlozvyk?), jsem dárek rozbalila. V prstech mi zůstal překrásný deník, vázaný v kůži, se složitými vyřezáváním.

„Co to je?“ Dorianovi hrály v očích jiskřičky.

„Vím, jak miluješ psaní, tak jsem si říkal, že bys třeba mohla napsat příběh podle pravdivých událostí.“ Tázavě jsem se na něj podívala.

„Máš nějaký konkrétní na mysli?“ Podle jeho výrazu jsem si tím byla více než jistá.

„Co takhle zachytit na jeho stránkách život našeho dítěte?“ Vyčkávavě na mě hleděl.

Cítila jsem, jak se mi hromadí slzy v očích.

„Teda, proč ty slzy?“ Dorian začal znepokojeně zmatkovat.

„To jsou slzy štěstí, ty blázínku.“ Políbila jsem jej na ústa.

„Jsem rád, že se ti dárek líbí.“ Výraz jeho tváře se uvolnil a on mi začal vracet má políbení.

„Ty si na ten svůj ovšem budeš muset počkat do večera.“ Poťouchle jsem se na něj usmála.

„Hmm… proč až do večera?“ Zvědavě si mě prohlížel.

„To uvidíš. Tady máš, tohle dej Lii, Sam a tohle Noelovi“ podala jsem mu tři úhledně zabalené balíčky a tlačila ho k oknu. V duchu jsem se musela smát, jak normální pár my jsme. Vyhazuju svého partnera oknem.

„No ale to mi ani nenaznačíš?“ Otáčel se ke mně.

„Nic. Nech se překvapit. Přijď v 8 hodin ano? Ale přesně.“ Políbila jsem jej a zavřela za ním okno.

Vrátila jsem se zpět k deníku a zálibně přejela prsty po ornamentech, které tvořily zvláštní obrazec snad orla, nebo nějakého jiného dravého ptáka.

Vyšla jsem z koupelny a nervozně zatáhla za pásek županu. Bože, jestli mi to nevyjde, tak to bude pěkný trapas.

Vešla jsem do pokoje. Vše už bylo nachystáno. Všude byly svíčky a nad postel jsem uchytila snítku jmelí. A že to byla práce. Koukla jsem na hodiny, které neúprosně ukazovaly pět minut před 8hodinou večerní. Pomaličku jsem rozechvělými prsty rozvázala pásek županu a následně jej hodila na opěradlo židle. Okno bylo už pootevřené, takže nezbývalo než se uvelebit mezi polštáře.

Cítila jsem jak se mi potí ruce a nohy jsem měla mírně řečeno jako z rosolu. Teda proč jsem byla tak nervózní? Vždyť to není naše poprvé. Něžně jsem si pohladila bříško.

Tak jsem se uvelebila na posteli, podložená polštáři jako někde v harému a upravila si tylové nic na sobě. Snažila jsem se působit klidně a zároveň svůdně. Kolem krku jsem měla připnutý jemný řemínek, na jehož konci se houpal váček, ve kterém byl můj prsten, kolem něhož jsem obmotala pramínek mých vlasů. Vím, bylo to naivní a dětinské, ale mé nápady, co dát někomu, jež má vše, byly zcela vyčerpány.

Pak se okno otevřelo a do pokoje ladně vklouzl Dorian. Při pohledu na mě, ležící téměř v ničem na pelesti, jeho oči zčernaly touhou.

„Takže, je načase si rozbalit svůj dárek.“ Chraplavě jsem zašeptala a svůdně se na něj usmála.

Na jeho obličeji se rozlil široký úsměv a jeho pohled byl naplněn chtíčem, když kráčel pokojem ke mně. Tato noc bude rozhodně nezapomenutelná.

39.

Přibližoval se pomaličku a ladně, jako panter blížící se ke své kořisti. Byl na něj úchvatný pohled. Mrazilo mě jenom z toho pohledu. Kdybych byla jeho kořistí, dobrovolně bych mu nabídla cokoliv, po čem by jeho chutě prahly. I teď měl v očích hladový pohled. Prahl hladem stejným jako já.

Ten hlad  mě spaloval uvnitř. Byla jsem chtíčem celá přeplněná, až se zdálo, že už už prasknu. Bylo to už tak dávno. Vlastně je to naše potřetí. Na to že jsme spolu už více jak půl roku a čekáme spolu dítě, to bylo více než žalostné skóre.

Zastavil u postele a jiskřícím pohledem si mě prohlížel. Najednou jsem nelitovala, že jsem se nechala Liou přesvědčit, abych si ten odvážný kousek lehoučký jako pavučina, pořídila. Jenom to, že se Dorianův dech proměnil na trhavě přerývavý, se zdálo být dostatečnou odměnou.

„Už ti někdy někdo řekl, jak moc svůdná jsi, když máš ve tváři vepsanou všechnu lásku a touhu, kterou cítíš?“ Jeho hlas byl zastřený a mě způsoboval mrazení po těle.

„Už ti někdo někdy řekl, že dámu se nemá nechávat čekat?“ Proč jsem se musela tak moc snažit, aby se mi hlas nezlomil?

„To je pravda, maminka mi vždycky vštěpovala slušné vychování.“ Mile se usmál a galantně se uklonil. Zpod sklopených řas mi však věnoval pohled, při kterém se ve středu mého těla rozlila vlna neukojené touhy.

Mučivě pomalu se přidal ke mně. Skryl mé tělo pod to své. Vnímala jsem každou částečkou svého chtivostí přeplněného já, jeho intenzivní přítomnost. A přeci to nebylo úplné. Byla v tom něžná ostražitost, kdy se Dorian snažil dávat pozor na to maličké, které bylo naší součástí.

Tedy, když jsem si myslela, že se na mě s nadšením vrhne a ukončí tak mé nenaplnění, tak jsem se spletla. Jako by si užíval protahování okamžiku, kdy se konečně zmocní mých úst, na nejzazší možnou mez. Dobře, přiznávám, nevydržela jsem to. Prudce jsem mu vpletla prsty do vlasů a přitáhla si tak jeho obličej blíže k sobě, abych se hladově vrhla na jeho rty.

Dorian mi zmučeně zasténal do úst a touženě prohluboval náš polibek. Jeho ruce nezůstávaly nečinné. Nejprve si mě přidržel rukou tak, aby mohl atakovat má ústa, ale jeho prsty byly příliš rozechvělé smyslností na to, aby se nevydaly na průzkum, po kterém jsem prahla.

Jeho dlaň se přes klíční kost něžně stáhla k mému ňadru, jehož bradavka byla tak citlivá pod jeho dotekem. Tentokrát jsem to byla já, komu uniklo zasténání.

„Jak moc lpíš na tom kousku ničeho, co máš na sobě?“ Jeho tichý šepot mi zazněl na skráni.

Chtěla jsem odpovědět, ale nenašla jsem hlas, tak jsem jenom spěšně uchopila okraje košilky a nešikovně za ně zatahala.

Dorian se tiše zasmál.

„Tvá odpověď se mi líbí lásko.“ Místností se ozval trhavý zvuk a mé rozpálené kůže se dotkl chladivý vzduch.

Trochu se ode mě odtáhl a pozoroval mou smetanově bílou pokožku ve světle svíček.

„Prosím…“ proč to protahuje?

„Nespěchej. Máme na sebe přeci tolik času. Na tento okamžik jsem čekal tak dlouho, hodlám si ho patřičně vychutnat. Hodlám si patřičně vychutnat tebe lásko.“

Na důkaz svých slov se jeho ústa vydala přes krční tepnu k vrcholkům prsou. V okamžiku, kdy jeho jazyk přes jednu vlhce přejel a druhá byla skryta v jeho dlani, mé tělo se propnulo a já se musela kousnout do rtu, abych nevykřikla nahlas a nezalarmovala tak svou rodinu.

Tím ovšem jeho laskání ani zdaleka neskončilo. Jeho ústa opustila bradavky a já ucítila jak něžně a zároveň uctivě políbil mé bříško.

„Nikdy jsem ti neřekl, jak moc krásná jsi.“ Něžně se otřel špičkou nosu místo, kde dřímalo naše dítě. „Jsi to nejdokonalejší stvoření, které příroda ve své moudrosti stvořila. A jsi moje.“ Opět vtiskl polibek na můj podbřišek a jeho ústa se vydala ještě dál.

Jeho slovy se mi vehnaly slzy do očí, ale jeho další počínání mě nemálo vyděsilo. Co hodlal dělat… to přeci nemůže.

Zkoušela jsem zaprotestovat a odtlačit jeho hlavu pryč z mého klínu, ale zkuste si při té rozkoši udělat cokoliv jiného, než zaplést mu do vlasů prsty a pevně se jej držet ve snaze nevybuchnout v milion kousíčků.

Zatím co jeho jazyk si pohrával s nejcitlivější částí mého ženství, já se jednou rukou křečovitě přidržovala prostěradla a druhou jsem měla pevně vpletenou do jeho kštice. Mým tělem se rozlívaly vlny rozkoše, které vznikly šikovností Doriana a které mě vynášely blíže a blíže k vytouženému vrcholu.

V okamžiku kdy jsem jej dosáhla, celý svět zmizel. Byla jsem jenom já a neuvěřitelný pocit volnosti a štěstí. Až Dorianův hlas mě probíral zpět.

„Kam myslím, že mi utíkáš? Ještě jsem neskončil lásko.“ S jeho slovy jsem ucítila, jak se svým mužstvím opřel o místo, které jej v tuto chvíli tak potřebovalo.

Ale nedělo se nic. Vyhledala jsem Dorianův tmavý pohled.

„Copak se děje miláčku?“ Zašeptala jsem tiše hlasem, který určitě nemohl být můj.

Dorian jenom sklopil hlavu. Uchopila jsem jeho bradu po prstů a přitáhla si jeho obličej ke svému.

„Řekni mi to.“ Můj hlas se sice chvěl prožitým okamžikem, ale i tak byl pevnější, než jsem po něm mohla žádat.

„Bells… já nemůžu.“ Trochu se odtáhl a mým tělem projela vlna zklamání a ztráty.

„Jak nemůžeš? Nechceš?“ Tohle jsem nedokázala pochopit. Dorian jenom zavrtěl hlavou.

„Moc chci… ale nemůžu, nejde to.“ Cítila jsem, jak se mi tváře zalívají horkostí. Znamenalo to snad že není „připraven“ na akci?

„To jako že…“ jak taktně naznačit, že milenec vybouchl jako papírák?

Dorian na mě chvíli hleděl a pak se začal smát.

„Lásko, to co ty si myslíš, to určitě není. Jsem více než schopný.“ Jeho obličej se přiblížil k mému a já se nadechla jeho překrásné vůně.

„Víš, jde o to…“ opět sklopil pohled „co když tomu malému ublížím? Co když se přestanu ovládat a vezmu si tě tak, jak po tom prahnu? Co když se mu něco stane?“ Měli by jste slyšet ten úlevný povzdech, který mi unikl ze rtů.

„Neublížíš mu. Ublížíš ale mě, pokud mě ještě budeš chvíli trápit.“ Tiše jsem zašeptala.

A mé trápení by si Dorian nepřipustil. Sevřel mě do náručí a jediným přírazem do mě vstoupil. Chtělo se mi brečet a smát najednou. Bylo už tak dávno. A bylo to dokonalé.

Naše pohyby byly na sebe přesně naladěné. Každým pohybem jsme se oddávali tomu druhému. Naprosto bezvýhradně a nesobecky. Mé tělo ani mé srdce mi už nikdy nebude patřit cele.

Do chvíle, než se přetrhla hráz vášně, která kolem kolem nás pulzovala, se můj milenec snažil krotit. Nechtěl nám ublížit, ale pak nastal okamžik, kdy byl přemožen a jeho pohyby nabyly na razanci a já si v poslední chvíli přitáhla jeho ústa ke svým, abychom vzájemně utlumili výkřiky vyvrcholení. Ten pocit naplnění a uvolnění bych vám taky přála zažít.

Ještě hodnou chvíli trvalo, než se mi dech upravil do klidnější tóniny. Něžně hýčkaná v Dorianově náručí, stulená pod teplou přikrývkou, jsem pomaličku propadala spánku.

„Bells? Co to je?“ Přitáhl si mou pozornost můj milý upír. V prstech se mu houpal na přetrženém řemínku můj dárek pro něj.

„To měl být můj dárek pro tebe, než z něj zůstalo tohle.“ Pronesla jsem tiše a mrzelo mě, že se mi nakonec nepodařilo mu jej předat tak jak jsem si to plánovala. Musel se přetrhnout někdy v okamžiku, kdy mě zbavoval mé košilky. Pod tou vzpomínkou jsem zrůžověla.

Jeho prsty opatrně otevřely váček a vyňaly prstýnek, který jsem u sebe měla snad od nepaměti. Možná patřil mé mamince, nevím, ale měla jsem jej nejraději. Tenký pramínek vlasů, který byl kolem něj obmotán, se zdál být tak nepatřičným, ale i tak mě Dorian láskyplně políbil a tiše poděkoval za nejkrásnější Vánoce, jaké kdy měl.

A to je myslím u 365 let starého upíra co říct.

Tiše jsem se vykradla z jeho chladného náručí a opatrně jsem našlapovala ke dveřím. Pak jsem se zastavila. Co to dělám?

„Hezký pokus.“ Otočila jsem se k Dorianovi. Dělal, že spí, ale prozradil ho cukající koutek. Rozeběhla jsem se k němu, oblečená jenom v jeho tričku a plně na něj skočila.

„Au.“ Teda nebylo to právě měkké přistání. Zamračeně jsem si mnula předloktí.

Dorianův obličej byl najednou na setiny milimetru od mého, což mě přinutilo zavřít oči a vnímat jenom jeho omamnou vůni.

„Lásko, nikdy jsem netvrdil, že jsem žíněnka.“ V jeho hlase byl cítit smích, který se snažil potlačit. Teda, kde byla jeho starost, jestli se mi něco nestalo? A pak se mi mysl zamlžila vinou jeho hladového polibku.

Hlad. Hlad? Jo? Jo. Hlad. Neochotně jsem se od něj odtáhla.

„Naše maličké má chuťky na něco na zub.“ Vymanila jsem se z jeho náručí a bosky doťapala ke dveřím. Chtěla jsem se otočit a zeptat se, jestli půjde se mnou, ale jenom jsem tiše vypískla, když si mě vyhoupl do náručí.

„Ty bys nadělala hrozného rámusu.“ Hraně jsem nafoukla tváře a odvrátila od něj obličej. V srdci mě však hřálo, jak mě opečovává. V kuchyni mě postavil přímo před mou svatyni. Je mi to trochu hloupé to přiznat, ale poslední dny a týdny si bez ledničky, ani nedokážu představit svou existenci. Zrovna jako dneska. Tedy, kdo by odolal štangli salámu ve 3 ráno?

Opatrně jsem ji otevřela a pomaličku začala hromadit do malých kupiček na ten největší talíř, který v naší kuchyni byl, od každého trochu. Tedy… dobře přiznávám, hlavně to bylo proto, aby mamka nepoznala, jak ji jídlo z lednice mizí.

„Ehm, ehm.. Bells?“ S plnou pusou kyselých okurek jsem se k němu otočila.

„Už minule jsem se tě chtěl zeptat. Jsi si jistá, že tyhle kombinace jsou normální a našemu dítěti neublíží?“ Nechápavě jsem na něj hleděla a pak se podívala na sklenici mléka v ruce, kterým jsem zdatně zapíjela ty okurky. Zčervenala jsem, až když jsem si všimla, že ve druhé ruce mám zbytek mámina smetanového dortu s jahodami.

Polkla jsem a mile se na Doriana usmála.

„Lásko, tomu ty nerozumíš.“ Pronesla jsem hlasem, kterým jako bych mu to blahosklonně vysvětlovala, ale v duchu jsem se sama sebe ptala, kde se bere má láska k okurkám. Nikdy jsem je neměla moc ráda a teď se po nich můžu utlouct.

Sledovala jsem, jak se snaží zamaskovat znechucený pohled na jídlo, mizící v mém, nejspíš bezedném žaludku. Když se svalila mezi pokrývky a spokojeně se pro sebe usmívala, Dorian si pečlivě srovnal výraz obličeje a začal se tiše smát.

„Hele někde jsem slyšel takovou pohádku… počkej, jenom co si vzpomenu…“ pozvedla jsem obočí. Moc dobře jsem věděla, že si ji pamatuje. Jenom provokoval.

„Už to mám, byla to pohádka o Otesánkovi…“

„Tyyyy…“ sevřela jsem do prstů polštář a chtěla ho s ním přetáhnout. Plán nevyšel. Můj milý byl na mě moc rychlý. V okamžiku mě sevřel do náručí a políbil vzadu za krkem.

„Moc tě miluji.“ Uměl to se mnou. Zatraceně. A stejně mi  to nevadilo. Vám by to vadilo?

To, že mi noční nájezdy na ledničku nedělají moc dobře na žaludek, se vždycky projevilo ráno, nebo nejpozději před obědem, kdy jsem vyklopila vše zpět. A stejně na mě těhotenství ještě nebylo moc vidět. Podle Mazziho propočtů jsem završovala třetí měsíc, tedy mé dítě završovalo 12 týden vývoje a mé bříško sice bylo mírně vystouplé, ale ještě stále šlo schovat.

Odpoledne jsem se zase cpala koblihy, které mamina koupila a zapíjela to Mazziho koktejlem. Už jsem si na něj tak zvykla, že mi přestala i měděnkavá pachuť vadit.

„Bells… neměla by ses tak cpát. Nebo se do ničeho za chvíli nevlezeš.“ Špatně jsem se nadechla a začala jsem zběsile kašlat. Teda to nebylo vtipné.

„No neříkala jsem to? Jíš hrozně hltavě.“ Rychle ke mně došla mamka a zabušila mi do zad. Ztěžka jsem zalapala po dechu a utřela si uslzené oči. Teda, myslím, že bych jí to měla říct co nejdřív, jinak mě to asi zabije.

„Neboj. Jsem ve vývinu.“ Pokusila jsem se usmát. Vlastně jsem tak úplně nelhala. To jenom, že ve vývinu je mé dítě.

„Sníš toho víc, než tvůj otec. A býváš pobledlá…“ zkoumavě si mě prohlížela. Zadržela jsem dech. Srdce jako by se zastavilo. Dlaně jsem měla zbrocené potem. Ne ne ne, takhle ne. Ne? A neměla jsi už tolik příležitostí jí to říct? Ale neměla by na to přijít sama, to k ní nebylo fér. Měla by vědět, že jí věřím. Že se jí můžu svěřit. Jo? Takže proč jsi to už rodičům dávno neřekla?

Mamka jenom zakroutila hlavou, jako by to, na co pomyslela, byla největší hloupost světa a vrhla se na přípravu teplé večeře. Ochotně jsem jí pomohla. Už se hrozně rychle unavila. Děťátko si už vybíralo své.

„Teda Bells… nechci být nějak rýpavá, ale ty dřevěný nohy máš po kom?“ Zmučeně jsem klesla do křesla.

„Jedno je jistý, po tobě určitě ne.“ Zavřela jsem oči a tolik jsem toužila se ponořit do říše snů a načerpat novou energii.

„No tak vstávat. Už nám toho moc nechybí.“ Z úst se mi dralo jaderné slovo, ale dáma tato slova neužívá. Vůbec jsem byla za poslední dobu proškolena v tolika společenských věcech, že jsem v nich měla takový chaos, že už jsem si nebyla jistá, jestli mám králi políbit ruku nebo se mu uklonit.

Lia se začala hlasitě smát a Sam se jenom mile usmívala a něžným pohledem studovala pohyb mé ruky, kterou jsem si nevědomky hladila bříško.

„Až tohle všechno skončí, chci pořádnou koupel, masáž a měkoučkou postel.“ Zašeptala jsem a opět se nechala poučovat, kdy mám udělat otočku, při které jsem si před chvíli zamotala nohy, nebo kdy se ladně poklonit a udělat pukrle.

A pak nastala chvíle, kdy jsme se s Dorianem odhodlali rodičům říct, že se chystám k jeho rodičům. Byla jsem z toho tak nervózní, že jsem to odkládala na poslední možný termín a to dva dny před plánovaným odjezdem.

„Měli jsme jim to říct už dřív. Teď mi to rodiče zatrhnou. Ne nemůžou mi to zatrhnout. Jsem už dospělá. Můžu si dělat, co chci.“ Mrmlala jsem si pro sebe, zatímco jsem na sebe oblékala volný černý svetr.

„Neboj, bude to dobré.“ V pevných pažích Doriana jsem se vždycky dokázala uvolnit a já měla pocit, že všechno na světě zvládnu mnohem snáz.

No ale nebylo to dobré. A dalo se to čekat.

„To myslíš vážně? To se chystáš někam za hranice státu a nám to řekneš dva dny předem? Nikam tě nepustím.“ Mámin hlas se zatřásl a ona udělala krok dozadu. Naštěstí  ji Dorian pevně uchopil a posadil na pohovku.

„Já vím mami, ale moc to pro mě znamená a -“

„Nemějte obavy paní Winfieldová. Dám na Vaši dceru pozor.“ Klekl si před ni na jedno koleno a obdivně na ni upřel svůj pohled. Sama jsem měla problémy vzpomenout si jak se dýchá a to jsem už měla mít v tom jakýs takýs praxi. Na moji maminku to ovšem působilo přímo kouzelně. Taky jaký div že? Nakonec mě pustila, jenom jsem se musela ještě večer zeptat taťky. Ten mi ovšem moc těžkou hlavu nedělal, takže jsem se s klidem angličana mohla ponořit do představování si těch nejhorších scénářů, jak se před Dorianovým lidem ztrapním.

Pohodlně jsem se usadila v sedačce a pokoušela se přesvědčit žaludek, že už v něm opravdu není nic, s čím by se mohl s lítostí rozloučit. Dlaně jsem křečovitě sevřela v pěsti a zadívala se před sebe.

„Bells, neměj obavy. Bude to dobré. Budeme s tebou.“ Na rameni jsem cítila něžný dotyk Sam. S vděčností jsem se k ní otočila a sevřela její dlaň do své. Byla jsem tak ráda, že nakonec jeli s Noelem s námi. Byla jsem si přeci jenom jistější, když jsem věděla, že se mám na koho spolehnout. Vlastně to byla Dorianova práce. Věděl jak moc důležité to pro mě bylo, abych měla Sam u sebe a i on chtěl mít oporu v Noelově přítomnosti. Takže maminčinu stráž nahradil těmi, kterým z otcova domů důvěřoval po Noelovi a Sam nejvíce.

A zasloužili si po těch desetiletích putování a hledání, projev úcty a chvály. A tak jsme absolvovali cestu autem a letadlem na místo, které s velkou pravděpodobností ani není nikde v centru dění lidského světa, zato byl středobodem toho upířího.

Když jsme sjeli z hlavního tahu, Dorian řídil naše auto někam přes město, dál do okolních vesnic, až jsme vjeli do lesů. Nebylo to moc pozitivní. Les, který nás obklopoval se prohluboval a tmavl. Nakonec Dorian lehce stočil auto na vyštěrkovanou cestu, která vedla k mohutné mosazné bráně, která se před námi začala samovolně otevírat.

Svůj dech jsem asi zapomněla v letadle, protože jsem se nadechovala trhavě a mělce. Dobře, byla jsem nervózní, ale kdo ne? Když si představím, že tam budu jediná jako člověk.

„Ty nejsi jenom člověk, jsi to nejbáječnější stvoření na světě, že ano, Doriane?“ Lia se vesele usmívala a nadšením poposedla na sedadle. Těšila se na matku, kterou už neviděla tak dlouho a to kvůli mně.

Příjezdová cesta byla docela dlouhá a lemovaná ztepilými stromy. Jediné, co jsem vnímala byla ta spousta zeleně. Jako u nás doma. A pak se mi v zorném úhlu objevilo sídlo krále Nacila II. z Mabe.

„Ups…“ němě jsem si prohlížela tu trochu pochmurnou a přeci tak impozantní budovu před sebou.

„Vítej doma, lásko.“

Tak tohle bude můj domov?

40.

Zastavili jsme před impozantním vchodem. Než jsem se stihla zmátořit, Dorian mi galantně otevíral dveře a povzbudivě se na mě usmál. Sevřela jsem jeho nabízenou dlaň a donutila své nohy, aby mě udržely zpříma.

„Dýchej.“ Tichý šepot patřil Sam. Jenom jsem nepatrně přikývla.

„Bells, jsou to jenom mí rodiče. Neboj se, bude to v pořádku.“ Políbil mě na rty a vydali jsme se ke špalíru sloužících, kteří hrdě seřazení, čekali na svého prince a princeznu.

Studovala jsem jejich obličeje. Zajímalo mě, jestli byl někdo zvědavý i na mě. Trocha sobeckosti a obrovský pocit hrdosti na to, že čekám Dorianovo dítě, se ve mně tu chvíli plně projevily. Vlastně bych to mohla zvládnout. Přeci, jsem pro ně důležitá.

Moje egoističtější já ovšem splasklo jako bublina, když jsem před dveřmi zahlédla Dorianovy rodiče. Nacil II. z Mabe měl nasazen kamenný obličej, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Cítila jsem, jak se mé kroky zadrhly a můj dech se na malý okamžik zastavil úplně.

Nemáš důvod se něčeho obávat. Náš otec byl vždycky takový. Nemá to nic společného s tebou. Hlavou mi zazněla Liina povzbudivá slova.

Děkuji, že se mě snažíš uklidnit, ale nemyslím, že bych to teď mohla ocenit. Promiň.

Pohledem jsem sklouzla k Dorianově matce. Ta naproti svému choti, působila okouzlujícím a velmi přátelským dojem, což jsem zejména přičítala láskyplnému pohledu v očích a šťastnému úsměvu, když sledovala své děti.

„Otče, maminko. Dovolte, abych vám představil to nejbáječnější stvoření na světě. To je moje Bella.“ Pronesl s hrdostí v hlase.

Trochu ztuhle jsem provedla poklonu s pohledem zabořeným do špiček svých bot.

„Ale ne, to nemusíš.“ Cailin se ke mně naklonila a uchopila do svých chladných rukou ty mé, neméně studené. Zvedla jsem k ní pohled a byla jsem ztracená. V jejích očích svítila láska a úcta. Měla jsem pocit, že se nemůže dívat na mě. Proč by měla milovat a obdivovat někoho, koho nezná? Někoho jako jsem já?

Zachránila jsi jí syna. Jsi nadějí pro všechny její milované, pro celý její národ. A vše snášíš tak hrdě a statečně. Jsi jedinečná. Tak proto.

Zčervenaly mi tváře. Najednou jsem nevěděla, co mám dělat nebo říkat.

„Slečno Bello. Jsme poctěni, že jste svolila navštívit nás zde, na mém sídle a že jste ochotná zúčastnit se plesu, jenž je pořádán na Vaši počest.“ Uctivým tichem se nesl hluboký, zvučný hlas krále.

„Potěšení je na mé straně.“ Zašeptala jsem tiše a konečně jsem, odhodlaná postavit se své nervozitě a strachu, pohlédla do očí Dorianova otce. V jeho obličeji se nemihl žádný cit. Nic, co by naznačovalo, jak si u něj stojím.

„Měli bychom jít dovnitř.“ Pronesl Dorian a stočil mi paži kolem pasu. S ním a svými milovanými upíry, jsem se cítila klidnější. Zhluboka jsem se nadechla. Teď, když jsem to měla za sebou, jsem byla podivně uvolněná.

Při vstupu do haly jsem se musela hlídat, aby se mi údivem neotevřela pusa. Vše bylo doladěno s neuvěřitelným citem pro věci a jejich potřebu v prostoru. Přímo naproti dveřím bylo dvouramenné schodiště s úchvatně zdobeným zábradlím. Na stěnách byly malby. Nerozeznala jsem sice, o které umělce se jednalo, v umění jsem nikdy nijak zvlášť nevynikala, ale byla jsem si jistá, že plátna jsou jistě od těch největších mistrů. Vše bylo laděno do krémovo-modrého designu se stříbřitými doplňky. Vše dokonale ladilo oku.

„Viktore, zaveď prosím naše milé hosty, do připravených komnat.“ Cailin ladně pokynula rukou sloužícímu, který se okamžitě ujal mých zavazadel.

„Ne, o to se postarám sám.“ Dorianův hlas byl rozhodný.

Cailin se pro sebe usmála.

„Předpokládám, že víš, který pokoj jsem pro Bellu nechala připravit.“ Pak se otočila k Sam a Noelovi.

„Jsem vám velmi zavázaná, za vše, co jste pro mého syna učinili. Prosím, plně využijte naší pohostinnosti. V ničem se neomezujte. Jste našimi vzácnými hosty.“ Přistoupila k Sam a jemně ji pohladila po tváři.

„Tak a teď ty, holčičko moje. Doufám, že si na mě teď uděláš čas. Tolik se mi po tobě stýskalo. Určitě je toho tolik, co si musíme říct.“ Ladně došla k Lii, pevně ji sevřela do náručí a políbila na čelo.

Král si odkašlal a přitáhl tím naši pozornost.

„Mohl bych tě pak, až ubytuješ naše hosty, poprosit o menší rozhovor?“ Upřeně se zadíval na Doriana.

„Ale jistě otče.“ Naznačil úklonu a otočil se ke mně.

„Můžeme?“ Přikývla jsem a on nás vedl po tom honosném schodišti do patra.

Nejprve jsme ubytovali Sam s Noelem. Každý měl přidělené své pokoje. I když byli pár, v královském sídle se musela dodržovat jistá pravidla etikety. Což zjevně platilo i u mě. Nelíbila se mi představa, že budu večer usínat osamocená v neznámém prostředí, ale musela jsem respektovat královo rozhodnutí.

Když jsme vstoupili do mých pokojů, údivem mi poklesla brada. Spojení slov dokonalá nádhera, jenom stěží obsáhlo tu krásu kolem mě. Pokoji vévodila ohromná postel na stupínku s nebesy. Přes pelest byla přehozený přehoz fialkové barvy, který byl sladěn se zbytkem pokoje. Nikdy bych nevěřila, že fialová barva v kombinací s barvou světlé kávy, může působit tak noblesně a vznešeně. Nábytek byl jistě ještě z doby Dorianova dětství a přeci byl tak zachovalý. Postoupila jsem dál do pokoje a obdivně se kochala vší tou krásnou.

„Líbí?“ Tiše vedle mě zašeptal Dorian.

„Ty se opravdu ptáš? Je to nádhera. Nespletla se tvá maminka? Tenhle pokoj určitě nemůže být můj.“ Můj zrak se zasekl na dvojích dveřích. Dorian sledoval můj pohled.

„Za jedněmi dveřmi je koupelna a za těmi druhými tě čeká překvapení. A jinak, ano, jsou to tvé pokoje.“ Tajuplně se usmál.

„Překvapení? Pro mě?“ Dorian potlačoval smích.

„Tak se běž podívat.“ Nenechala jsem se pobízet. Až s rukou na klice jsem se k němu otočila.

„Nevyskočí na mě nic, že ne.“ Trocha obav nebyla nikdy na škodu.

Dorian jenom se smíchem zakroutil hlavou a já zvědavě otevřela dveře. Za dveřmi jsem objevila velmi prostornou a nutno říct, úplně plnou šatnu. Letmým pohledem jsem objevila oblečení vhodné snad ke každé příležitosti. Němě jsem zírala na plné skříně a vedle nich police s boty.

„Vše by ti mělo sedět.“ Nadskočila jsem leknutím. Ani jsem nezaregistrovala, kdy se Dorian přemístil těsně za mě. Trochu jsem se zaklonila a opřela se o něj.

„To přeci nejde. Tohle nemůžu přijmout.“ Tohle bylo opravdu moc. Jenom zběžným pohledem jsem došla k názoru, že jediné šaty z té záplavy, musely stát víc, než otcův čtvrtletní plat.

„Nemůžeš to odmítnou. Mé matce by to zlomilo srdce.“ V jeho hlase jsem jasně cítila, že odpor nehodlá akceptovat. Povzdychla jsem si. Někdy s ním byla těžká práce.

Políbil mě do vlasů a otočil si mě čelem k sobě.

„Pojď, ještě něco ti ukážu.“ Nadšením mu zajiskřilo v očích. Myslela jsem, že mě zavede ke koupelně, ale zmýlila jsem se. Dorian mě postavil přímo naproti stěně a culil se jako sluníčko. Asi jsem už byla unavená cestou a rozhodně jsem byla hladová, protože mi vůbec nedošlo, co tím chtěl říct.

„Nenapadá tě nic?“ Jeho hlasem se jemně propleto zklamání. Znovu jsem upřela svůj pohled na stěnu před sebou. Zkoumala jsem jemný fialkový vzorek a pokoušela se najít něco, co jsem evidentně neviděla, ale co by tam mělo být.

Zoufale jsem po podívala zpět na Doriana a zavrtěla hlavou.

„Ale no tak lásko. Vím, že na to přijdeš. Ještě jednou si ji pořádně prohlídni.“ Odevzdaně jsem znovu zaměřila svou mysl k uchopení onoho, co tam prostě nebylo. A pak si to sepnulo.

„Tajný vchod?“ Dorianův šťastný smích bylo jasné potvrzení.

„Ano. Podívej, taky to zmáčkneš.“ Přitlačil na jeden lístek z rámu obrazu kousek od něj, a stěna se s tichým cvak, otevřela. Trochu jsem naklonila hlavu a studovala temnotu za stěnou.

„Ta chodba spojuje naše pokoje. Takže v noci se nelekej. Budeš mít ve svém náručí hosta.“ Nadšeně mě políbil.

„Musíš být hladová. Převlékni se a za hodinu si pro tebe přijdu, ano?“ Schoulila jsem se mu v náručí.

„Doriane?“

„Copak?“ Políbil mě do vlasů a odtáhl svůj obličej, aby viděl do mého.

„Jsem hrozně šťastná, že jsem teď, tady a s tebou. Víš, mám pocit, že jsem ve správném okamžiku a správném místě a s tebou. Miluji tě.“ Cítila jsem slzy v očích. Emotivní výkyvy těhotenství se mi nelíbily ani trochu.

Dorian mě něžně políbil, ovšem po chvíli se jeho polibky stávaly čím dál žhavějšími a hladovějšími.

„Musím jít. Jinak večeři nestihneme ani jeden.“ Odpoutal se ode mě a najednou byl u dveří.

„Miluji tě.“ A byl pryč. Znovu jsem se rozhlédla po pokoji. Nemohla jsem tomu uvěřit. Chtěla jsem prozkoumat každý kout, každý kousek v pokoji a úplně nejvíce tajnou chodbu, ale věděla jsem, že času je málo. A já musela trochu vylepšit svůj nástup. Přeci jenom rifle a vytahaný svetr nebyl nejlepší. Ovšem do ničeho jiného jsem se nemohla obléci, když mě pozorně u odjezdu sledovala má mamka.

Výběr vhodného oblečení trval tak dlouho, že na koupelnu jsem měla jenom zlomek času, než jsem chtěla. Když Dorian zaklepal na dveře mého pokoje, právě jsem si uhladila poslední záhyb tuniky. Nevěděla jsem, jaké oblečení zvolit, tak jsem se rozhodla pro dlouhé černé kalhoty širšího střihu a tmavě zelenou saténovou tuniku, která chladivě objímala a tím i zvýrazňovala, mé bříško.

To, že mi vybraný oděv sluší, mi potvrdil obdiv v očích mého milého.

„Kdybych to věděl, jak nádherně budeš vypadat, přiběhl bych už mnohem dřív.“ Špičkou nosu se laškovně otřel o ten můj.

„To víš, a nedošli bychom za tvými rodiči ani zítra. A my je nemůžeme nechat čekat.“ Během příprav na večeři jsem se pevně rozhodla, že nebudu působit na krále jako roztřesené kuřátko, byť bych se tak nakrásně cítila. Ne. Měla bych být odvážná, vyrovnaná a hrdá. Měla bych být schopná unést svůj osud. Měla bych být schopná ubránit sebe a své dítě. A s tím se rozhodně neslučovaly mé rozechvělé pocity, které mým tělem bouřily, při seznámení s Dorianovými rodiči.

Hrdě jsem pozvedla bradu.

„Tak jdeme?“ Dorian se na mě usmál a nabídl mi paži.

„Sluší ti to.“ Snažila jsem se to pronést nenuceným hlasem, ale musel na mě poznat, že pohled na něj v obleku, byl více než ohromující.

„Snažil jsem se, alespoň vyrovnat se ti v půvabu.“ Sklonil se v chůzi ke mně a zašeptal mi do ouška něžná slova lásky. Zrůžovělá líčka opět vyvolala jeho tichý smích. Vlastně byl poslední dobou tak šťastný a veselý. A i když jsem jej občas přistihla se zamyšleným výrazem, přeci jenom jeho úsměv byl teď tak častý a hlavně nakažlivý. Zřetelně jsem cítila, že i mé rty se roztahují v úsměvu.

Záchvěv nervozity jsem pocítila až těsně před tím, než jsme společně vešli do jídelny. Byla to ohromná místnost, které vévodil těžký a dlouhý mahagonový stůl. Na něm se skvěl bělostný ubrus, svícny a vázy plné sněhově bílých růží.

Přicházeli jsme jako poslední. To tedy nebyl nejlepší začátek. Dorian mě dovedl přes celou místnost k místu, kde už se ze židle zvedal král.

„Vaše výsosti.“ Mírně jsem se uklonila. Jenom nám pokynul, abychom zaujali svá místa. Posadila jsem se vedle Doriana a ze druhé strany se na mě culila Lia.

Večeře proběhla v poklidu. Zvláštní bylo pouze jedna věc. Jako jediná jsem před sebou měla honosně prostřenou tabuli. Mí společníci se spokojili s číší krve. I když jsem si myslela, že mě to nerozhodí a jsem na to připravená, běhal mi mráz po zádech z vědomí, že ta krev je lidská.

Čekala jsem otázky, bylo by to více než logické, ale žádných jsem se nedočkala. Vlastně se udržovala celou dobu lehká konverzace. Milá a nevinná témata. Nic, co by naznačovalo, že je můj osud a mé dítě zajímají.

„Takže se těšíte na zítřejší ples, Bello?“ Cailin se ke mně otočila s milým úsměvem.

„Oh, jistě. Abych pravdu řekla, v životě jsem na podobné události nebyla. Takže se opravdu těším.“ Snažila jsem se být milá, ale pořád jsem byla trochu svázaná tím, že sedím u jednoho stolu s hlavou celého upířího světa.

„Myslím, že se nemáte čeho obávat. Dorian je výborným tanečníkem.“ Věnovala hrdý pohled svému synovi.

„Nejsou to moje nohy, o které mám starost.“ Bože, jsi moc odvázaná. Zahanbeně jsem sklopila oči k moučníku.

Nemusíš se tak hlídat. Líbíš se jim. Oběma.

Jak to můžeš vědět?

Právě mi to mamka řekla.

Šokovaně jsem bleskla pohledem k Lii. Takže tady vlastně probíhá konverzace na dvou úrovních. Moc milé.

Neboj. Otci se líbíš. Jinak by tady už neseděl. On je v tomto ohledu spíše rozmařilý. Ví, že si může prakticky dovolit být neslušný. Kdyby nechtěl, dávno se omluví a vytratí se do pracovny.

„Nejsi unavená Bells?“

Dorian se ke mně naklonil a sevřel mou ruku do své. Popravdě jsem byla unavená a podivně hladová. Myslím, že mi chyběla ta část stravy, která chyběla dítěti. Nepatrně jsem přikývla.

„Nebude vám doufám moc vadit, když budoucí maminku uložím ke spánku.“ Jeho smích zněl tak lehce, ale při pohledu na výraz jeho otce, jsem se podivila. Nevypadal, že by z toho měl radost. Možná, že čekal na vhodnou příležitost se začít ptát, až budu ukonejšená a pak to na mě vypálí. Takhle mu jeho syn vypálil rybník.

„Jistě. Musíte být unavená Bello. Pořád zapomínáme, že jste lidská dívka a potřebujete spánek a trochu odpočinku. Uvidíme se zítra, ano?“ V jejím hlase zněla nefalšovaná lítost.

„Ehm… Výsosti? Chtěla bych Vám poděkovat za všechny ty krásné věci v šatníku a také za pokoje, ve kterých jste mě ubytovala. Jsou opravu nádherné. Moc si toho vážím.“  Opět jsem se uklonila.

„To vůbec nestojí za řeč. Jsem moc ráda, že se Vám to líbí. Jděte si lehnout. To malé potřebuje hodně klidu.“ Zadívala se na mé bříško, které se pod saténovou tunikou krásně rýsovalo.

„Jistě. Přeji dobrou noc.“ Bylo to tak bezelstné, že jsem vyvolala její tichý smích. Jistě, přát upírům dobrou noc je menší faux pas.

Zoufale jsem prohledala ještě jednou všechna svá zavazadla. Prohrábla jsem rukou vlasy a posadila se na postel vedle kufru. Tak tohle bylo hodně zlý. Jak jsem na to mohla zapomenout?

„Copak se děje?“ Leknutím jsem nadskočila.

„Teda, nelekej mě prosím.“ Dorian se na mě usmíval z tajné chodby.

„Promiň, to jsem nechtěl.“ Rychle se přemístil ke mně.

„Tak co tě trápí?“ Pohladil mě po tváři. Políbila jsem jej do dlaně.

„Zapomněla jsem si vzít Mazziho koktejl. A miminko má hrozný hlad.“ Dorian byl na mě moc rychlý, už totiž zase stál u tajných dveří.

„Počkej chvíli, něco mě napadlo.“

„Krev odmítám.“ Řekla jsem do prázdna pokoje.

Za pár okamžiků byl zpět. Nezdálo se, že by něco nesl.

„Krev ti taky nedávám. To bych po tobě ani nechtěl. Mám něco mého, co ti doufám pomůže.“ Spokojeně se usmíval.

Rozevřel dlaň a já nechápavě koukla do jeho štěstím jiskřících očí.

„Nechápu. Ty jsi mi je vzal?“ Koukla jsem na něj. Jenom zavrtěl hlavou.

„Ne, ty jsou moje.“ Pronesl to tak důležitě, jako by v tom bylo tajné a velmi důležité poselství.

„Moment, jak tvoje. Mazziho koktejl přeci piju jenom já.“ Dorian si přede mnou  dřepl, aby tím byly naše obličeje téměř v rovině.

„To se ti právě snažím říct. Chtěl bych být ve tvých očích dobrým. Hrdinou dívčích snů,“ jeho smích mi zněl jako nejjemnější tóny rajské hudby, „… proto jsem se rozhodl, že s krví přestanu a začnu se stravovat jako ty.“ Byl na své rozhodnutí tak hrdý a spokojený sám se sebou.

Cítila jsem, jak se mi slzy dojetí koulí po tvářích a na tváři se mi usadil rozechvělý úsměv.

„Lásko, to přeci nemusíš. Nikdy jsem nechtěla měnit to, kým jsi. Miluji tě s tím vším.“ Setřel mi prsty z líce slzy.

„Myslím, že musím. Cítím to tak. Toužím být ti co nejblíže. Tímhle mám pocit, že jsem ještě více spjat s tebou. Možná jsem moc sobecký, ale chtěl bych, abys cítila hrdost při pohledu na mě.“ Pronesl to tak tiše, že jsem si jeho posledními slovy nebyla téměř jistá.

„Jsi neuvěřitelný. Moc tě miluju. Víš to?“ Zcela jsem propadla jeho tmavnoucímu pohledu.

Po chvilce jsem zcela zapomněla na jakýkoliv hlad a plně se oddala jeho laskání a náruči vášně, která se kolem mého těla obmotávala. Vychutnávala jsem si každé pohlazení a jeho tichý povzdech. Milování s ním byla dokonalá symfonie. On byl dokonalý.

Probuzení nebylo tak příjemné jako usínání. Ani jsem nemusela otevřít oči, abych si byla jistá, že jsem sama. Lítostivě jsem si povzdechla a nakonec je otevřela. Krása pokoje mě opět okouzlila. Posadila jsem se a zaposlouchala jsem se do ticha, které náhle porušilo zaklepání na dveře. Bylo to nejspíš to klepání, které mě podvědomě vzbudilo.

„Ano. Moment.“ Vymotala jsem se z pokrývek a při pohledu na svou nahotu mě polil stud. Doťapala jsem vysokým kobercem k šatně a rychle jsem se snažila zorientovat v tom neskutečném množství oblečení. Ode dveří se ozvalo další, tentokrát důraznější zaklepání. Zoufale rychle jsem se snažila najít župan. Štěstí stálo při mně a v okamžiku, kdy jsem si myslela, že budu muset jít otevřít v tričku nebo plesových šatech, můj zrak padl na měkce vypadající kousek, který jsem hledala. Popadla jsem jej a spěchala ke dveřím.

„Omlouvám se.“ Otevřela jsem dveře a ještě si upravovala uzel na pásku.

Za dveřmi stál sluha a v ruce držel tác se psaním.

„Pro Vás, má paní.“ Když jsem jej uchopila do ruky, sluha se prkenně uklonil a odcházel chodbou pryč. Zvláštní.

Zavřela jsem za sebou dveře a  vydala se zpět k posteli. Posadila jsem se na její okraj a rozlomila pečeť. Byla jsem více než zvědavá. Kdo mi mohl psát?

Proletěla jsem pohledem řádky a když jsem zjistila, kdo mi píše, zalapala jsem po dechu.

Vážená slečno,

troufám si Vás tímto požádat o soukromou schůzku. Jistě pochopíte mé stanovisko, jež mě k této prosbě vede. Jako otec a král bych ocenil, kdyby jste svolila ke krátkému rozhovoru, který bude jistě i ku Vašemu prospěchu.

Pokud budete natolik laskavá a poskytnete mi oněch pár minut, za hodinu pro Vás přijde sloužící a zavede Vás na místo.

Předem děkuji za vyhovění

Nacil II. z Mabe

Teda páni. Ještě chvíli jsem koukala na ten kousek ozdobného papíru a snažila se uklidnit sevřený žaludek. Bylo to i z velké části tím, že jsem měla stále ještě hlad. Dobře, tak postupně. Nejdřív koupelna, pak jídlo a pak rychle obléknout.

Celou dobu, kterou jsem strávila ve sprše a pak s kartáčkem v puse, jsem přemýšlela, na co všechno se mě může král zeptat a jak bych mu měla odpovědět. Také jsem nemohla z mysli vypudit další věc. Kde je vlastně Dorian? A ostatní?

Spěšně jsem vyběhla z koupelny do pokoje a zarazila se pohledem na noční stolek. Stál tam džbánek s vodou a sklenice, vedle které byla krabička s Mazziho koktejlem. Došla jsem k nočnímu stolku. Dorian na mě myslel, dojatě jsem přejela prsty po erbu na krabičce a spěšně ji otevřela. Miminko si vyžadovalo svůj příděl. Nakonec jsem zvládla rovnou dvě tablety.

V šatníku nastal můj největší problém. Nemohla jsem se rozhodnout pro vhodný oděv k setkání s králem, a tak jsem zvolila tmavě modré kalhoty rovného střihu, které byly v pase trochu volnější, takže mě netlačily. Bylo to více než divné. Jak mohla královna vědět, jakou velikost budu potřebovat? Navíc toto vypadalo, jako by to bylo šito přímo na mě.

Oblékla jsem si přiléhavé černé tílko se špagetovými ramínky a na to mohérový černý svetr. Na nohy jsem si obula čistě černé, elegantně vypadající boty. Výsledek byl myslím ucházející. Vlasy jsem si jenom pročísla prsty a zhluboka se nadechla. Byla jsem připravená.

V okamžiku, kdy jsem vkročila zpět do pokoje, ozvalo se zaklepání. Nervózně jsem došla ke dveřím a otevřela je. Stal tam tentýž sloužící jako předtím a tázavě se na mě podíval. Jenom jsem němě přikývla a vydala se chodbou na ním.

Šli jsme opačným směrem, než byla hala. Měla jsem pocit, že jdeme dále do hloubi sídla. Jak jsem se ovšem zmýlila. Došli jsme totiž k bočnímu schodišti a začali sestupovat dolů. U paty schodiště mi sloužící pokynul ke vchodovým dveřím, uklonil se a někam odcházel, zanechávajíc mě osamocenou.

Nelíbilo se mi to. Ale nemohla jsem nechat krále čekat. Vyšla jsem ven, abych zjistila, že jsem se ocitla v zahradě paláce. Venku bylo pošmourno. Neměla jsem zimní období ráda, vypadalo to všechno tak mrtvě, bez života.

Popošla jsem kousek ode dveří a rozhlédla se. Krále jsem nikde neviděla. Nevěděla jsem ani, na kterou stranu se mám vydat. Zkoumavě jsem sledovala své okolí, až mou pozornost upoutala sotva znatelná cestička, vedoucí dál do nitra zahrady. S pocitem, že nemůžu nic ztratit, jsem se po ní vydala.

Nedošla jsem moc daleko, když jsem zaslechla zvláštní zvuk. Zvuk, ze kterého mi po zádech přeběhl mráz. Přivřela jsem oči a zaposlouchala se do toho zvuku. Když jsem jej identifikovala, krve by se ve mně nedořezal. Byl to zvuk čepele protínající vzduch. Prudce jsem se otočila a ten pohled, který se mi naskytl, byl děsivý. Stál tam upír oděný v černém hávu a nebezpečně odhodlaným výrazem v obličeji.

Stála jsem tam a zírala do jeho uhrančivého pohledu. Osamocená, beze zbraně. A on to věděl. Zašklebil se a popošel ke blíže ke mně. Instinktivně se mi napnuly svaly v těle a já začínala zvažovat své možnosti. Jak se sem dostal? To není v královském sídle žádané bezpečí? Jak je tohle možné?

„Kdo jsi?“ Můj hlas zněl podivně zastřeně.

„Není důležité, kdo jsem já, ale kdo jsi ty.“ Jeho odpověď mi moc nepomohla.

„Já vím, kdo jsem. Ale zajímá mě, kdo jsi ty a co po mě chceš?“ Rozhlédla jsem se nenápadně kolem sebe a snažila se najít něco, čím bych se mohla bránit.

„Jak říkám, není důležité vědět kdo jsem, protože až s tebou skončím, nebude, kdo by to mohl říct dalším.“ Jeho slova mi vyvolaly husí kůži po těle.

„Jak si můžeš být tak jistý?“ Hrála jsem o čas. Posměšně se zasmál.

„Copak to není evidentní? Bylo to tak jednoduché, až se mi to nelíbí, ale když jsem již tu příležitost získal, hodlám jí využít.“ Učinil další krok směrem ke mně.

„A jsi na sebe hrdý? Troufáš si na ženu, neozbrojenou a lidsky křehkou?“ Tentokrát jsem to byla já, kdo se posměšně zašklebil. Když už mám zemřít, nedám se mu tak snadno. Doufala jsem, že ho vyprovokuji. A taky ano.

Tichem se rozeznělo jeho vrčení. Dovolila jsem si zpochybnit jeho odvážné ego. Hmátl za sebe a vytasil druhý meč. Hodil mi ho k nohám.

„Zaplatíš za svá slova. Zvedni jej a postav se svému rozsudku čelem.“ S očima přilepenýma na jeho obličeji, jsem se shýbla opatrně pro meč. Když jsem ucítila chladný kov pod svými prsty, tělem se mi rozlil falešný pocit bezpečí. Cítila jsem se jistější s mečem v ruce, i když mé šance na přežití byly více než mizivé. Modlila jsem se, aby mě začal král hledat, nebo Dorian.

Upír se pohnul. Bylo to moc rychlé a já stihla pouze instinktivně uhnout jeho ráně. Vlastně jsem neuhnula úplně, špička meče mi přejela po paži a já ucítila ostrou, pálivou bolest. To mě probralo. Pozvedla jsem nezraněnou rukou meč a odrazila jeho další útok. Byla jsem ohromená, když se mi to opravdu podařilo. Nenechala jsem se ovšem prostoupit tím pocitem potěšení na sebou samou a plně se soustředila na protivníkovy další kroky.

Začal kolem mě kroužil. Jako sup kolem umírajícího zvířete. Vlastně jsem se tak částečně i cítila. Mé šance byly předem ztracené. Provedl další rychlý výpad, který se mi podařilo odrazit již mnohem hůře. Silou nárazu jsem ustoupilo o dva kroky dozadu. Probodávala jsem jej zlostným pohledem.

„Proč mě chceš zabít?“ Pronesla jsem skrze zaťaté zuby.

„Je to můj úkol. A přiznávám, výborně se jím bavím.“ Rozmáchl se ještě jednou paží. Rychle jsem se sehnula a nastavila obranně hranu meče, od kterého se odrazila čepel jeho zbraně.

„A musím říct, že je to větší zábava, než jsem doufal. Nemyslel jsem, že vydržíš tak dlouho.“ Jeho hlasem prosakoval neochotný obdiv. Nechápu zač, protože zatím ani nezačal pořádně bojovat.

Opatrně jsem se postavila a namířila na něj špičku meče.

„Bavíš se? Dobře, ale já nejsem tvá hračka.“ Vlastně ani nevím, jak se to seběhlo, ale pamatuji si jenom svůj rychlý pohyb a ostrý chvat, který můj protivník nečekal. Překvapeně vydechl, když jsem jej trefila do hřbetu ruky, ve které svíral svou zbraň a kterou v bolesti upustil.

„To mi zaplatíš.“ Jeho oči se zlověstně zúžily a z jeho hrdla se ozývalo nebezpečné vrčení.

„Dost.“ Místem se nesl hluboký, zvučný hlas. Můj protivník rychle zaklekl a sklopil hlavu.

„Můj pane.“ Pronesl uctivě. Rychle jsem se otočila a čelila temnému pohledu jeho pána.

„Vy?“ Vydechla jsem tiše.

41.

„Dost.“ Místem se nesl hluboký, zvučný hlas. Můj protivník rychle zaklekl a sklopil hlavu.

„Můj pane.“ Pronesl uctivě. Rychle jsem se otočila a čelila temnému pohledu jeho pána.

„Vy?“ Vydechla jsem tiše.

„Ano já. Jste překvapená? Měli jsme se přeci sejít.“ Král se na mě díval se své výšky pohledem, ve kterém se mísilo potěšení s překvapením, ale byla tam také stálá dávka chladné důstojnosti.

Rychle jsem pohlédla za sebe.

„Tohle byla Vaše práce.“ Nebyla to otázka, ale pouhé konstatování. Cítila jsem, jak se mi po těle rozlévá zloba.

„Přiznávám. Ale bylo to nutné.“ Lehce pokynul rukou muži, se kterým jsem před pár okamžiky vedla boj o svůj život.

„Můžeš odejít. Svůj úkol jsi splnil.“ Upír se zvedl, uklonil se králi a naposledy se na mě podíval. Proč jsem měla divný pocit, že jeho černými duhovkami probleskla nenávist?

Zhluboka jsem se nadechla. Snažila jsem se udržet emoce na uzdě. On byl přeci král a nehodilo se, abych na něj začala křičet, i když jsem tolik chtěla.

„Bylo to nutné? Bylo nutné vystavit mé dítě nebezpečí?“ Chvíli jsem propalovala krále pohledem, ale nevydržela jsem pohled do jeho tvrdé tváře.

„Jistě. Samozřejmě že bylo. Myslíte, že dělám někdy něco jen tak zbytečně?“ Pronesl to sice klidně, ale někde vzadu byl cítit osten podráždění.

„Co by se stalo, kdybych neuspěla? Byl jste ochotný obětovat život nenarozeného dítěte svého syna.“ Zřetelně jsem cítila, jak se můj hlas třásl. Najednou mi docházela celá situace. Mohla jsem umřít a se mnou i celý sen na záchranu. Mohla jsem umřít a se mnou i mé dítě.

Znovu jsem se zabořila do králova pohledu. Vlastně co záleželo na tom, že mu vzdoruji. Já jsem byla ochotná nasadit za něj život, za celý jeho národ a on se mi odvděčil pouze bojem o ten život. Jako bych si své bytí nejdřív musela zasloužit, abych ho mohla pak položit za oběť.

„Pomyslel jste na to, co by se stalo s Dorianem, kdyby ten upír, kterého jste na mě poslal, dokonal své dílo? A co Lia? A co život Vašeho vnuka? Na nikom z nich Vám nezáleží?“ Začala jsem usekávat slovo od slova. Snažila jsem se nezalykat se s každým další návalem vzteku. Králova další slova měla ovšem sílu nárazu rychlíku.

„Jsem král. Celý můj národ ke mně upírá zrak s nadějí, že zastavím tuto dobu zkázy a zániku. Záleží mi na všech, ale pokud znamená, že můj národ bude prožívat svou budoucnost v klidu, to, že si mé činy na někom vyberou svou oběť, učiním tyto kroky bez zaváhání. Byť by to byla má vlastní krev. Takže pokud by jste, má milá, nezvládla tuto zkoušku, nebyla by jste tou vyvolenou a pro nás by jste tudíž byla naprosto bezvýznamná.“ Pronášel svá slova s důrazem staletí nabrané důstojnosti. Mě se však zastavilo srdce a zhoupl se mi žaludek. Kolem mého já se obtočily ledové paže.

Hledala jsem hlas, kterým bych ho poslala do háje. Byla jsem ale jenom schopná naprázdno otevřít ústa.

Králi se ovšem na tváři objevilo něco, co mě šokovalo. Byl to úsměv. Sice sotva znatelný, ale byl tam.

„My se ovšem touto variantou nemusíme zabývat. Právě jste prokázala, že jste Vyvolenou.“ Pronesl to tak, jako by to byla největší pocta poct. Měla jsem tendence se mu na to všechno vykašlat. Před očima jsem měla pouze fakt, že byl zcela chladně připraven na možné ztráty a tím by v tomto případě byla já a mé dítě.

Neměla jsem nadále chuť tu stát a sledovat jeho spokojený výraz. Pevněji jsem uchopila meč ve své dlani a hrdě se vzpřímila.

„Vyvolenou? A jste si tím tak jistý?“ Zvedla jsem meč. Postoj krále se v ničem nezměnil, jenom si mě zkoumavě prohlížel. Nevěřil, že bych zaútočila.

„Nejsem ničí loutka.“ Odhodila jsem meč na zem a otočila se k němu zády. Bylo mi jedno, že svým chováním jsem porušila všechny možné důležitosti etikety, ale on na ně ztratil právo ve chvíli, kdy promyšleně zaútočil na mě a malé.

„To, že jste se zachránila, ovšem nebyla Vaše zásluha.“ Pronesl svá slova klidně, do mých mizejících zad. Nezastavila jsem se. Dobře, trochu mě jeho slova zarazila, ale i tak jsem pokračovala po pěšině zpět do sídla. Pryč z tohoto zasmušilého místa, pryč od něj.

Došla jsem ke dveřím, které jsem razantně otevřela a narazila na ono sloužícího, který mě dovedl sem. Při pohledu na mě se uctivě poklonil a zůstal tak po celou dobu, než jsem mu zmizela z dohledu. Vyběhla jsem schodiště a popoháněná vztekem, jsem dorazila se dveřím svého pokoje.

Prudce jsem do něj vběhla a při pohledu na mého milého, mi málem podjely nohy.

„Doriane.“ Můj hlas se zlomil. Vše ze mě najednou spadlo. Cítila jsem se tak prázdná. Bez významu. Jako loutka, které odstřihnou provázky.

Okamžitě mě sevřel do náručí a odnášel k posteli.

„Kde jsi byla? Víš, jaký jsem měl o tebe strach? Právě jsem se chystal tě jít hledat. Myslel jsem, že jsi někde s Liou, ale když se sem přihnala s nadšením pro dnešní ples, věděl jsem, že něco není v pořádku.“ Položil mě na pelest. „A teď jsem navíc našel tohle.“ Do ruky uchopil list od jeho otce.

Zavřela jsem oči, při pohledu na ten nevinný kousek papíru. Nechtěla jsem, aby mi vyčetl z očí, čím jsem musela projít. Nedokázala jsem si ovšem před ním nasadil masku klidu, nešlo to.

„Lásko, podívej se na mě prosím.“ Dorianova slova zněla vyděšeně. Na tváři jsem ucítila jeho studenou dlaň. Neochotně jsem přivřela oči a zadívala se na jeho bradu.

„Co se stalo? Jsi v pořádku? Sešla jsi se s mým otcem?“ Odevzdaně jsem si povzdechla. Už jsem to nevydržela.

„Ano. Sešla jsem se s ním. A myslím, že na toto setkání dlouho nezapomene ani jeden z nás.“ Odhodlala jsem se podívat do jeho očí.

Jeho pohled zčernal a rysy jeho, jindy tak milého obličeje, ztvrdly do nepřípustné masky.

„Ne…“ vydechl přes zaťaté zuby „… řekni mi, že to neudělal.“ Jeho pohyby byly najednou tak rychlé a bylo evidentní, že zuří.

„Prosím, řekni mi, že tě nenechal projít tou zatracenou zkouškou.“ Se sevřenými pěstmi se zastavil přímo naproti mně.

Nepatrně jsem přikývla. Najednou z něj šel strach. Možná to byla jenom instinktivní reakce kořisti na lovce, ale i tak jsem si přitiskla ruce ke svému bříšku a sledovala predátora přede mnou.

Pokojem se rozeznělo vrčení.

„Myslím, že je čas na důležitou promluvu s mým drahým sploditelem. Zašel příliš daleko.“ Poklekl přede mnou.

„Ty jsi ale v pořádku? Nestalo se ti nic?“ Horečnatě se pokoušel zachytit sebemenší známku ublížení.

Snažila jsem se dýchat klidně a pokusila jsem se na něj povzbudivě usmát. Ovšem nezvládla jsem to, byla jsem na to příliš tím vším znechucená.

„Za tohle se mi bude zodpovídat.“ Políbil mě na čelo a mířil ke dveřím.

„Stůj Doriane. To nemůžeš. I když je to tvůj otec, pořád je to tvůj král.“ Zastavil se s rukou na klice.

„To mu nedává právo jednat tak, jak to právě udělal.“ Musela jsem jednat rychle.

„Co znamená, že nebyla moje zásluha, když jsem zkouškou prošla? Co ho přimělo věřit, že jsem tou vyvolenou právě já?“ Zašeptala jsem svá slova sotva znatelně, ale měla svůj účinek. Dorian doslova zkameněl.

Pomaličku se ke mně otočil čelem a upřel na mě pohled svých tmavých očí.

„Otec ti nic neřekl?“ Zjišťoval opatrně.

Jenom jsem zavrtěla odmítavě hlavou.

„Vlastně k tomu nedostal ani příležitost.“  Povzdechla jsem si. Dorian plavně překonal vzdálenost mezi námi a posadil se vedle mě na postel.

„Porušila jsem snad všechny body etikety a to jsem ještě…“ upřeně jsem se zadívala na naše spojené ruce, „… hodila jsem tvému otci meč k nohám.“ Svá slova jsem téměř neslyšela ani já sama.

„Lásko.“ Uchopil mou bradu do svých prstů a přinutil mě pozvednout obličej.

„Netrap se tím. Nemyslím, že by mého otce v tuto chvíli trápila taková maličkost, jako je etiketa. Ne u tebe.“ Jeho hlas byl tak konejšivý.

„Ano, on se teď jistě opájí tím, že jsem zvládla zkoušku. Mohl bys mi prosím říct, v čem spočívala?“ Místností se rozlilo ticho. Seděla jsem a čekala. Věděla jsem, že mi to nakonec vysvětlí.

Zhluboka se nadechl a konejšivě palcem hladil mou dlaň.

„Celou dobu vím, že ty jsi ta pravá. Pravá pro mě i můj lid. Že ty jsi tou vyvolenou, ovšem otci nestačil pouze můj pocit. Chtěl si vše pečlivě ověřit. Včera, když jsme přijeli, vzal si mě do pracovny a oznámil mi, že tě hodlá podrobit tomu souboji, který by měl prokázat tvou výjimečnost. Odmítl jsem to. Nemohl jsem připustit, abys byla vystavena tomu nebezpečí. Nepochyboval jsem, že uspěješ, ale obával jsem se průběhu.“ Svěsil hlavu.

„Když jsem odcházel z pracovny, zdálo se, že jsem otce přesvědčil, ale jak jsem právě zjistil, nenechal to být.“ Odmlčel se.

„Víš lásko, to že jsi zvítězila, opravdu nemělo s naším výcvikem moc společného. Tím nechci říct, že bys nebyla schopná se ubránit, jenom, že v tomto případě jsi měla pomocníka.“ Naše pohledy se střetly a já na maličký okamžik omámeně sledovala jeho nádherný obličej.

„Pomocníka? Nechápu. Co se mi tím snažíš říct?“ Zhluboka jsem se nadechla.

„Naše dítě lásko.“ Odmítavě jsem zakroutila hlavou.

„To přeci nejde. Vždyť je ještě tak malé. Já ani nemám bříško. Jak mi mohlo pomoct? Nedává to smysl.“ Slova se ze mě zmateně valila a mě unikala logika.

„Nezáleží na tom, jak velké je. Jsi s ním spjatá. A byl to on, kdo zajal tvého protivníka, aby jsi ty měla čas zbavit jej zbraně. V tom tkvěla ta zkouška. Zjistit, zda naše dítě je tím vyvoleným. Zda se opravdu stane Nejvyšším.“ Jeho slova zněla podivně uctivě.

Nehybně jsem sledovala Doriana. Zdál se být v pořádku. Nic nenasvědčovalo nemoci nebo šílenství. Takže to znamenalo jediné. Každé pronesené slovo mělo být pravdou.

Ne, to bylo až příliš bláznivé na to, abych tomu mohla uvěřit.

„Dobře, zní to neuvěřitelně a možná proto v tom nevidím smysl. Chceš mi říct, že naše dítě, které snad ještě ani dítětem pořádně není, nějakým způsobem, který jsem nepochopila, ovlivnil toho upíra?“ Když jsem to říkala, cítila jsem se jako blázen. Takhle nahlas to znělo ještě víc podivně.

„Ano. Vlastně jsi to byla ty, ale taky ne. Podívej, jde o to, že dokud není naše dítě narozeno a je tvou součástí, dokážeš se naladit na jeho schopnost a použít jí. Podvědomí je velmi silné, víš? A ve tvém případě to platí obzvlášť. Protože jsi Vyvolenou. Je to zvláštní kombinace mysli a tělesna mezi tebou a dítětem.“ Zadíval se do mého obličeje. Dýchala jsem opatrně a soustředěně.

„Vím, že je to těžce uvěřitelné. Víš, ne ty Bells, ale naše dítě bude jednou tím, kdo urovná nesváry a neklid mezi našim lidem. Ovšem, aby to všechno dokázal, nemůže být jenom průměrným. To by přeci zvládl i můj otec. Ne, náš syn bude výjimečný. Bude mít jednu důležitou schopnost, alespoň tak o tom vypráví proroctví. Bude mít moc pohrávat si a ovládat lidská a upíří podvědomí. Výjimečnost tkví v tom, že v okamžiku, kdy se takovéhoto podvědomí dotkne, již navždy v něm zůstane schopnost se na ni naladit, ať je kdekoliv. V tom je jeho síla. Jeho jedinečnost.“ Něžně mě pohladil po tváři.

„Takže mi chceš říct, že bude manipulovat s myslí?“

„Ano. Ty sama jsi se s tím už také setkala. Víš jaký je to pocit, mít pocit, že ti tvé touhy nepatří.“  Nechápavě jsem se na něj zadívala. Setkala?

A pak mi to došlo. Mé první setkání se Scarem a má touha jít mu vstříc a pak také první setkání s Chiarou a neodolatelné nutkání vstoupit do vln.

„Kdo?“

„Chiara.“ Pouze lehce konstatoval.

„Chiara? Ona umí manipulovat s myslí?“ Šokovaně jsem na něj hleděla.

„Ne tak docela. Spíš dokáže vyvolávat tvé touhy. I když je v sobě nemusíš mít, Chiara je ve tvém podvědomí uvede v život. Její síla je účinnější spíše na lidi, než upíry.“ Pevněji sevřel mou dlaň ve svých prstech a políbil její na hřbet.

„Ale ty se bát nemusíš, vždycky jsi v sobě měla trochu víc síly vzdorovat.“ Hrdě se usmál.

Unaveně jsem klesla do polštářů.

„Takže náš syn bude vládcem. Nevadí ti, že nebudeš králem? Že zaujme tvé místo?“ Zvědavě  jsem se na něj podívala.

„Abych pravdu řekl, nikdy jsem nechtěl být králem. Když vidím svého otce, co z něj moc a vláda udělaly, nechci tak dopadnout i já. Chci se věnovat rodině. Chci se věnovat tobě.“ Naklonil se blíže ke mně. Já se ovšem odtáhla.

„Takže ty nechceš být králem, abys nedopadl jako tvůj otec, ale našemu dítěti takovou budoucnost přeješ?“ Opět se mi tělem rozlila zlost, která byla jenom ukonejšená, ne tak potlačená.

„Takhle jsem to nemyslel. Náš syn bude mít lepší podmínky pro vládu. Je k tomu předurčený. Zvládne to. Nedopadne jako jeho děd. Vím to, věřím v to. Vždy mu budu stát po boku.“ Zněla z něj otcovská láska. Z každého slova, ale mnou projel záchvěv strachu a bolesti. Bude mu stát po boku. Jak dlouho mu po boku budu stát já? Jak dlouho mi bude dovoleno být se svými milovanými? Uvidím první dítě svého syna? Zabolelo mě jenom pomyšlení, že si svou vyvolenou vybere až jako důstojný upír. Co když už tu nebudu?

„Lásko? Kam jsi se mi zatoulala?“ Jeho slova mě vytrhla z podivného mrazivého zjištění, jak je lidský život pomíjivě krátký.

„Páni já… my máme hlad.“ Snažila jsem se odpoutat pozornost k něčemu jinému. A hlad byl dobré téma, vzhledem k tomu, že už bylo jistě po poledni.

„Omlouvám se lásko. Hned to zařídím.“

Netrvalo to dlouho a já se plně najedená svalila do polštářů. Hodlala jsem si užít odpoledne ve společnosti svého milého, ale to by nesměla být Lia Liou. Dorazila právě ve chvíli, kdy jsem se snažila potlačit v sobě všechnu zlobu z dopoledne tím nejúčinnějším způsobem. A Dorian vypadal, že je více než nápomocný.

Lia nám ovšem vtančila do pokoje a nenechala si nic vymluvit, takže Dorian nakonec skončil na chodbě a Lia mu s andělským úsměvem na tváři, doslova přibouchla dveře před nosem.

Chvíli na to se k nám přidala i Sam a my strávily báječné odpoledne klevetěním a bavením se Liinymi historkami a vtípky, zatím co jsme se chystaly na tu večerní slávu.    Kdybych řekla, že mám žaludek na vodě, určitě to nevystihlo to, jak mizerně jsem se cítila. Měla jsem v sobě zlost na krále, byla jsem nervózní z toho množství upírů, které tam dole na mě čekalo a navíc jsem byla pořád hladová. Nevím, čím to bylo, ale moje dávky Mazziho koktejlů se postupně zvyšovaly. Jakoby už nestihla jedna či dvě tablety pokrýt denní potřebu dítěte.

Oblékla jsem se do té saténové nádhery a musela uznat, že i když se mi v nich bříško trochu rýsovalo, v zrcadle na mě koukala nádherná dívka. Lia si dokonale pohrála s make-upem i se složitým účesem, ve kterém jsem měla vetknutý diadém, přesně se hodící ke kamenům na šatech a který byl dárkem Sam a Noela. Trochu mi přišlo, že to ani nemůžu být já.

„Jsi nádherná. Dorian má štěstí.“ Pronesla Sam. I ona byla neméně okouzlující. V černých šatech se bohatou stříbřitou výšivkou vypadala jako princezna.

„To jsme myslím dneska všechny.“ Pronesla Lia.

Vy pro své lásky a já svým narozením.

„Jsi připravená?“ Dorian mi nabídl své rámě. V černém smokingu mu to slušelo přímo vražedně. Pořád mě svou krásou okouzloval. Nejspíš si na to nikdy nezvyknu.

„Ano. Můžeme.“ Můžeme, stejně není už cesty zpět.

Kráčeli jsme pomalu chodbou ke schodišti. Nebýt Doriana, asi bych zbaběle vzala nohy na ramena. Necítila jsem se připravená naprosto vůbec.

„Doriane? Kolik je tam vlastně hostů?“ Snažila jsem se na to nemyslet, ale musela jsem to vědět. Nechtěla jsem, aby to se mnou švihlo při zjištění, kolik párů očí mě bude upřeně studovat.

„Neboj. Nakonec se matka krotila a pozvala jenom opravdu nedůležitější a nejvznešenější z našeho lidu. Takže jich bude jenom kolem sedmi set.“ Pronesl to naprosto klidně, ale mě se zhoupl žaludek. Hlubokým dýcháním jsem se jej snažila uklidnit.

„Kolik? To nemyslíš vážně, že ne?“ Nevypadal ale, že by si dělal srandu. Bože, tohle nedopadne dobře.

Došli jsme ke schodišti a já u paty spatřila Cailin, která byla více než dokonalá ve svých tmavě modrých šatech s diamantovými prvky a vedle ní na nás čekal Dorianův otec. Měla jsem co dělat, abych v klidu sestoupila ze schodiště bez toho, aniž bych s sebou stáhla dolů i Doriana. Nechtěla jsem být nezdvořilá, ale nedokázala jsem na krále  usmát. Ne po tom, co se dopoledne odehrálo.

Lia ovšem zářila nadšením. Vesele se usmívala a bylo vidět, že se na ples těší.

„Tak tedy můžeme?“ Král Nacil II.  Mabe na mě spočinul zálibným pohledem a nabídl rámě své ženě a své dceři. Vykročil směrem k ozdobně zdobeným starobylým dveřím. Všude zavládlo uctivé ticho.

„Má paní.“ Dorian vedle mě tiše zašeptal a já se mělce nadechla. Bylo to tu.

Vykročili jsme i s Noelem a Sam vstříc všem hostům, kteří očekávali Vyvolenou. V okamžiku, kdy jsme vstoupili do rozlehlého sálu, jsem nabyla dojmu, že cesta přes celý sál bude mým životním výkonem. Navíc jsem se nemohla zbavit dojmu, že všechny oči jsou upřené na mě. Naštěstí jsem se mýlila.

Když jsme procházeli uličkou, kterou hosté vytvořili, všichni přítomní poklesli v uctivé pokloně před královským párem a jejich rodinou.

Bylo zvláštní kráčet po boku Doriana a sledovat uklánějící se upíří šlechtu. Vlastně jsem si ani nepřipouštěla, že i mě je tato uctivost prokazována, protože kdyby ano, nejspíš bych ani nedošla ke stupínku, na kterém stál trůn.

Takže byla ohromná úleva dojít na místo, aniž bych si podvrtla kotník na těch podpatcích, do kterých mě nasoukala Lia a neznemožnila tak královskou rodinu. Otočili jsme se čelem do sálu, což byl povel pro hosty. Opět se narovnali a do mě se v tu chvíli opřela síla každého páru očí v sále. Téměř jsem pod tím tlakem zavrávorala.

Král předstoupil a rozhlédl se po svém lidu. Nakonec spočinul pohledem na mé maličkosti.

„Vážení, je mi nesmírnou ctí, že vám dnes, právě v tuto chvíli, mohu představit tu, jež je naší budoucí nadějí. Onou Vyvolenou, která je v očekávání Nejvyššího.“ Pokynul na mě. Dorian i se mnou postoupil více dopředu.

„Dámy a pánové. Tato půvabná bytost je Isabella Winfieldová. Následujte prosím příkladu svého krále a vyjádřete ji co nejuctivější přivítání do našeho světa.“ Nato se hluboce poklonil, následován všemi ostatními v sále. Dokonce i královna s Liou se uklonily. Jenom Dorian se ke mně sklonil a něžně mě políbil na rty.

„Vítej doma.“ Usmál se na mě.

Král pokračoval v proslovu.

„Také bych tímto chtěl poděkovat těm, kteří byli nápomocni mému synovi, během těch let, které nás dovedly k dnešku.“ Obrátil svou pozornost k Noelovi a Sam.      „Noeli, tímto tě pasuji do stavu šlechtického a od nynějších dnů budeš znám jako Noel I. z Lonty. Nechť vše nejlepší ve vaší minulosti, je tím nejhorším ve vaší společné budoucnosti.“ Naznačil úklonu a po něm všichni přítomní.

Pak se odněkud začaly linout první tóny překrásné skladby.

„Lásko?“ Tiše zašeptal.

„Miluji tě. Prokázala by jsi mi prosím tu čest a zahájila se mnou dnešní ples?“ Teď to byl jediný on, kdo se mi klaněl.

„Bude mi potěšením.“ Udělala jsem pukrle a přijala jeho rámě. Teď se prokáže, jestli byla Lia dobrá učitelka nebo ne. Učila mě zahajovací tanec tak dlouho, až to bylo k zbláznění.

Došli jsme doprostřed hosty vytvořeného kruhu. Dorian mě něžně uchopil do náručí a začali jsme se velmi opatrně pohybovat do rytmu. Mé první kroky byly nejisté, ale Dorian byl dokonalý tanečník. Pevněji mě sevřel, abych nemohla upadnout a já věděla, že se na něj mohu spolehnout.

Díky tomu mé kroky získávaly na jistotě a my začali kroužit sálem. Netančili jsme, přímo jsme se vznášeli. Alespoň mě to tak připadalo. Zaklesli jsme do sebe pohledy a myslím, že ani jeden z nás nevnímal okolní svět. Byli jsme jenom my dva a naše láska. Tolik jsem jej milovala a přišlo mi neuvěřitelné, že je má láska opětována. V jeho něžném a přitom pevném náručí jsem se cítila dokonale v bezpečí a hýčkaná. Tolik jsem si přála, aby tato chvíle nikdy neskončila. Jenom tančit a lehce se vznášet.

Pak jsem koutkem oka zaregistrovala, že se k nám na parket připojil i královský pár a chvíli poté i Noel se Sam.

Teprve potom začali tančit i ostatní přítomní. Tolik krásy na jednom místě. Jednomu by z toho šla až hlava kolem. Také jsem se tak cítila. Omámená a tak nějak mimo sebe sama.

„Nechceš si na chvíli odpočinout?“ S vděčností jsem jsem přikývla.

Dotančili jsme ke kraji parketu.

„Pojď, představím tě pár svým přátelům.“ Bylo na něm vidět, jakou radost má z toho, že je opět doma, ve svém známém prostředí.

Sdílela jsem s ním jeho nadšení jenom v prvních chvílích. Ale když mi představil už asi tak padesátý obličej, začínala jsem propadat panice. Nešlo ani tak o to, že jsem byla evidentně jediný člověk v místnosti plné upírů, živících se lidskou krví, ale  začala jsem pochybovat, že kdy budu schopná stát po Dorianově boku a zvládat všechny povinnosti jeho ženy a matky jeho syna. Co když se stanu jenom obtížným přívěškem na jeho krku?

„Doriane.“ Jmenovaný ztuhl a otočil se za oním překrásným hlasem.

Přicházela k nám úchvatná bytost. Měla dlouhé, kaštanové vlasy a její oči barvy čokolády se zdály být přes celý obličej. Tedy jenom do chvíle, kdy se člověk zaměřil na bezchybně vykrojená ústa, na kterých pohrával nádherný úsměv.

Při pohledu na ni, jsem měla pocit, že jsem dostala ránu pěstí do břicha. V jejím pohledu jiskřilo něco, co mě přimělo domnívat se, že Dorian nebude jenom jedním z jejích známých.

„Adrieno. Jak se daří?“ Odměřený tón Doriana byl jasným důkazem, že ve vzduchu viselo něco, co se mi nebude líbit.

Potěšeně se zasmála.

„Tolik let jsme se neviděli a dostane se mi takového přivítání? Moc jsi nám všem chyběl.“ Význam slov byl jasně znatelný. Chyběl zejména jí.

„Je to opravdu dlouho, ale nevěřím, že by mě kdokoliv měl důvod postrádat.“ Jeho hlas byl sice klidný, ale pod povrchem znělo varování. Otočil se ke mně.

„Dovol mi lásko, abych ti představil Adrienu. Je to naše stará rodinná známá. Adrieno. Toto je moje Bella.“ Mile jsem se na ni usmála a naznačila poklonu.

Chvíli si mě prohlížela. Usmála se a na tváři se jí usadil spokojený výraz. Nejspíš zhodnotila, že pro ni nejsem žádnou konkurencí. Fakt, že čekám Dorianovo dítě blahosklonně přešla.

„To od tebe nebylo právě taktní, zdůrazňovat můj věk. Měl by jsi se stydět.“ Tón jejího hlasu ovšem nezněl právě vyčítavě. Ba naopak. Byly v něm stopy významů, které  jsem pochopila. A Dorian nejspíš taky.

„Promiň, neuvědomil jsem si to. Doufám, že se dobře bavíš Adrieno. Omluvíš nás prosím? Máme ještě nějaké důležité věci k projednání.“ Uchopil mě kolem pasu a mile se na ni usmál.

Adriena šlehla pohledem k mému pasu a na malý okamžik se jejím obličejem mihla nechuť.

„Ale samozřejmě. Tedy příjemnou zábavu.“ Věnovala Dorianovi pohled z pod řas, otočila se a odcházela.

„Doriane?“ Co to mělo znamenat?

„Nevšímej si jí. Jenom kyselé hrozny.“ Políbil mě na spánek.

„S tím projednáváním jsem ovšem nelhal. Víš, chtěl jsem tě poprosit, pomohla bys mi s jednou věcí?“ Při pohledu na jeho kukuč bych souhlasila snad se vším.

„Jistě. Čeho se to týká?“ Zvědavě jsem přijala nabízené rámě a společně jsme se vydali ze sálu ven.

„Není to neslušné? Takhle odejít z plesu? Nebudou se na nás zlobit?“ Nepřišlo mi to jako nejlepší nápad, právě teď odejít.

„Neboj, oni si bez nás poradí. A tohle je i pro jejich blaho.“ Tajemně se usmál.

Vedl mě dlouhou chodbou, která byla opět překrásně a s vkusem zdobená. Na stěnách visely obrazy a ve svícnech plály svíčky. Vše toto podtrhovalo tajemnou náladu, které se kolem nás vznášela. K mému překvapení jsme došli k mému pokoji. Nechápavě jsem se na něj zadívala.

„Proč jsme tady?“

Dorian se jenom usmál a otevřel mi dveře. Vešli jsme do ticha a temnoty pokoje.

„Pojď.“ Jeho tiše pronesená slova mě zašimrala na oušku.

„Ale kam?“ Nevím proč, ale také jsem ztišila hlas. Jako bychom se někam kradli.

Dovedl mě ke stěně. Pochopila jsem, že stojíme před tajnou chodbou vedoucí k jeho pokoji.

„Otevři je.“ Poručil tiše.

„To asi nepůjde. Nevidím si na špičku nosu.“ Nejsem upír, abych viděla ve tmě tak dobře.

Uchopil mé prsty a zlehka je položil na lístek v rámu obrazu.

Přitlačila jsem a ozvalo se tiché cvak. Dveře se otevřely a já vydechla úžasem.

Schodiště vedoucí dolů bylo lemováno svíčkami a okvětními plátky bílých růží.

„Doriane…“ nenacházela jsem slova.

Nepatrně naznačil rukou, abych vstoupila do chodby. Uchopila jsem do prstů sukni šatů a opatrně jsem se vydala po schodišti. Sestoupila jsem až dolů. Na posledním schodě jsem se musela na zastavit. To co jsem spatřila, bylo přímo dech beroucí.

Dorianův pokoj byl celý vyzdobený svíčkami a růžemi. Tichá hudba dotvářela celou scenérii. Vešla jsem dovnitř. Uprostřed byl stůl s bělostným ubrusem a s výšivkou stejnou, jaká byla i na deníku od Doriana.

Stůl byl upraven přesně jako tehdy o mých narozeninách.

„Mohu?“ Galantně se mi uklonil a nabídl mi rámě.

„Má paní?“ Uklonila se a rámě přijala.

Dovedl mě ke stolu a usadil do křesla.

„Je to nádhera Doriane. Ale nechápu. Co tak důležitého jsi se mnou chtěl probrat?“  Tak důležitého, že je k tomu zapotřebí tohle? Že by… ?

Dorian se slavnostně usmál a poklekl si přede mě na koleno. Došlo mi, co se bude dít. Cítila jsem, jak se mi oči plní slzami štěstí a radosti. Srdce mi přetékalo láskou.

„Isabello Winfieldová. Od okamžiku, kdy jsem poprvé spatřil tvůj nádherný úsměv, jsem propadl tvému kouzlu. I přes to všechno, co nás k sobě přivedlo, jsem byl ochoten postavit se všemu a všem, kdybych zjistil, že naše společná budoucnost by nebyla možná. Miluji tě z celého svého srdce a proto si troufám požádat tě, abys mi nyní dovolila strávit mou budoucnost po tvém boku. Staň se prosím mou ženou a učiň ze mě toho nejšťastnějšího „muže“ na světě. Dovol mi tě milovat a něžně chránit v mém náručí. Provdej se za mě prosím.“

Jeho planoucí slova plná lásky byla tak nádherná. Slzy mi stékaly po tvářích a já se přesto šťastně usmívala.

Dorian otevřel malou krabičku a v ní byl překrásný diamantový prsten.

Nemohla jsem ani nalézt hlas, kterým bych mu slíbila všechno na světě. Nadechla jsem se.

„Ano.“ Jenom jsem to zašeptala, ale slyšel mě a láskou jiskřící v tmavě zelených očích mi prstýnek navlékl na prsteníček levé ruky. Padl jako ulitý.

„Miluji tě.“ A láskyplně mě políbil.

„Já miluji tebe. Jsi vše, co k životu potřebuji.“ Oplatila jsem mu jeho polibek a zpečetila tak svůj osud. Sen, který mi bylo dovoleno prožít.

42.

Včerejší večer byl opravdu nezapomenutelný. Po nějaké době jsme se opět přidali k plesajícím hostům, ovšem svou pozornost jsme zcela netaktně věnovali jenom sobě. Vůbec mi to nevadilo. Naopak, byla jsem dokonale šťastná.

O půlnoci vypukl honosný ohňostroj, který jsem sledovala se zatajeným dechem, opřená zády o Doriana a vychutnávající si jeho dlaně, hladící hrdě mé bříško. Někde vzadu v mysli jsem potlačila lehoučký pocit, že se svým štěstím nejsem sama, že je někde někdo, kdo mi jej nepřeje a snadno by mě o něj mohl připravit. Vše bylo přehlušeno Dorianovou láskou a radostí Lii a Sam z našeho zasnoubení.

Z prstýnku na mé levé ruce měla ohromnou radost i Cailin. Druhý den mě navštívila v pokoji a rozplývala se nad synovým rozhodnutím, konečně mě požádat o ruku. Musela jsem se usmívat nad jejím roztomilým švitořením. Nepůsobila dojmem královny, ale spokojené maminky, které stačí ke štěstí vědomí, že její dítě je šťastné.

„Bello?“ Chtěla jsem si sbalit tričko do kufru, když mě zarazila změna v tónu jejího hlasu.

„Chtěla bych se ti omluvit za chování mého manžela. Nacil to myslel dobře, jenom občas nedomyslí důsledky rozhodnutí, jakými prostředky se dostane k cíli.“ Její obličej byl čirý smutek a lítost.

„Být králem je pro něj věc nejprioritnějšího charakteru. Vždy byl nejprve králem a pak až manželem a otcem.“ Sklopila oči a zadívala se svou levou ruku, na které se třpytil honosný prsten.

„Miluje svůj lid a nesnese možnost zklamání, které by v případě neúspěchu následovalo. V očích svých lidí musí být tím, který se o ně postará a na kterého se mohou kdykoliv spolehnout.“ Povzdechla si a přistoupila ke mně, aby mi ze sevřených rukou jemně vytáhla tričko a uložila jej na místo. Poté uchopila mé dlaně do svých. Nepřerušovala jsem ji.

„Nechci ale, abys nabyla dojmu, že pro něj rodina nic neznamená. Opak je pravdou. Miluje své děti i mne, jenom jsou projevy jeho lásky jako voda v poušti. Staly se pro nás vzácností, o které víme, že tam někde je, jenom je otázka, kdy na ni narazíme. Důvod, proč ti to všechno říkám je ten, že jeho zkouška nebyla chladně vypočítaný čin, ale právě takový projev lásky. Z jeho pohledu udělal pro svůj lid i své nejbližší to nejlepší, co mohl.“

Vybavila jsem si chvíli, kdy jsem stála naproti svému protivníkovi a v myšlenkách jsem se děsila toho, že mohlo mé dítě zemřít. Ne, nemohla jsem nalézt pro ten čin omluvu, byť by k němu vedly důvody zcela počestné. Nešlo to.

„Chcete mi tedy říct, že to, čím jsme museli tam venku projít, bylo správné? Že bylo v pořádku vystavit nebezpečí vaše vnouče? Vážně to tak je?“ Snažila jsem se udržet klidný hlas, ale věděla jsem, že zloba prosakovala ven.

Má slova se bohužel neminula účinkem. Královna měla výraz člověka, který dostal nečekanou ránu do obličeje. Projela mnou lítost, nebyla to ona, kdo si zasloužil můj hněv.

„Připouštím, že způsob, který Nacil uplatnil byl nejméně vhodný a nebezpečný, ale také vím, že to byl způsob nejrychlejší a nejúčinnější. Víme s jistotou, že ten malý je tím, na kterého všichni čekáme.“ Pronesla s tichou hrdostí a opatrně se ke mně natáhla, aby mě uchopila do náručí. Nestihla jsem zareagovat dostatečně rychle, abych se jejímu objetí vyhnula, takže jsem skončila v jejích pevných pažích. Cítila můj mírný odpudivý tlak, jak jsem se alespoň pokusila se z náručí vymanit, ale stejně tak jsem cítila i já, že propadám jejímu osobnímu kouzlu.

Měla jsem na ni zlost. Stála pevně za svým manželem, byť neschvalovala jeho rozhodnutí a našla si v sobě pro jeho činy omluvu.

„Ehmm… prosím, mohla bych se dobalit?“ Hlavně jsem potřebovala chvíli pro sebe a své myšlenky.

Cailin mě jenom něžně políbila do vlasů a odstoupila ode mě.

„Chápu, že se zlobíš. Také bych se cítila stejně, kdyby někdo ohrozil Doriana nebo Liu a rozhodně neschvaluji, že bylo ohroženo mé vnouče, ale už je to za námi.“ Natáhla ruku a pohladila mě prsty po tváři.

„Dorian má štěstí. Jsi silnější, než si sama myslíš.“ Otočila se a odcházela klidně ke dveřím. S rukou na klice se ke mně ještě otočila.

„Nacil by ti nenechal ublížit, kdybys nebyla vyvolenou. Pořád jsi budoucí matkou našeho vnuka. A navíc si moc dobře pamatuje dobu, kdy vzdoroval a za manželku pojal mě.“ Mile se usmála a já osaměla ve čtyřech přepychovým stěnách.

Nebyla jsem si zcela jistá, kam až byl král schopen zajít, aby si byl jistý, že jsem nebo nejsem vyvolenou. Zamrazilo mě z poznání, že v případě, že bych opravdu nebyla tou, za kterou mě měli, nemyslím, že bych vyvázla bez úhony. Královna se mýlila.

V rychlosti jsem naskládala zbytek oblečení do kufru a zkontrolovala po sobě všechny místnosti, abych na něco nezapomněla. Docela lítostivě jsem zabořila obličej do měkoučkých materiálů tunik a svetrů, kterými byla má šatna doslova přecpána. Nemohla jsem si sebou vzít ani jeden kousek. Nepatřily mi.

Loučení proběhlo v daleko slavnostnějším duchu, než můj příjezd. Mé postavení v upířím světě nabylo na oficialitě. Na tvářích všech sloužících byla patrná úcta a oddanost. Bylo to zvláštní. Měla jsem pocit, že sem nepatřím.

S Cailin jsem se rozloučila více méně rozpačitě. Vzájemné sympatie mezi námi byly, jenom jsme obě měly v sobě dopolední rozmluvu. S králem loučení proběhlo formálně a chladně. Nabyla jsem dojmu, že jsme tiše a beze slov, vyhlásili status quo.

Zasnoubená. Těhotná. A v kaši. Jak tohle oznámím doma?

Celou cestu domů jsem zvažovala, jak rodičům sdělím, že čekám jejich vnoučka a navíc se budu vdávat? O tom, že je Dorian upírem, jsem se zmínit samozřejmě nemohla. I tak jsem se obávala, jak to všechno mamka vezme. Byla už v šestém měsíci a určitě si nemohla ve svém věku dovolit takové emoční pecky.

Lia se mě snažila uklidnit, že to zvládnou rodiče v pohodě a že mě Dorian určitě podpoří a nenechá mě v tom samotnou. Upřímně, ani jsem s variantou, že bych u toho měla být sama, nepočítala. Na lásku musí být dva, takže její důsledky by taky měli snášet oba.

S naprosto sevřeným žaludkem jsem došla ke dveřím domu. Měla jsem tendenci zaklepat nebo zazvonit a počkat, jestli někdo přijde otevřít. Třeba nejsou doma. Naděje umírá poslední.

Ale no tak, stojíš před vlastním domem a máš strach vejít dovnitř? Pevněji jsem zmáčkla Dorianovu studenou dlaň.

„Neboj se, bude to v pořádku. Všechno bude v pořádku.“ Políbil mě na spánek a já se na uklidněnou zhluboka nadechla jeho omamné vůně.

„Jdeme.“ Rozhodla jsem se rázně a otevřela si dveře.

„Tak se mi to líbí.“ Slyšela jsem za sebou jeho tichá slova.

Neudělala jsem ale ani tři kroky do chodby, když jsem spatřila svou mamku. Tedy to stvoření přede mnou musela být má mamka.

Její vlasy byly rozcuchané do všech stran a její obličej byl podivně zsinalý. Její oči byly naplněné zlostí a podivně se leskly.

„Isabello Winfieldová. Můžeš mi vysvětlit tohle?“ Byla jsem tak šokovaná jejím zevnějškem a tónem, který použila, že jsem úplně přehlédla, co tak křečovitě třímá v ruce.

Když jsem ten tmavý čtvereček identifikovala, podlaha se pode mnou zhoupla a já ocenila Dorianův postřeh. Pevně mě sevřel paží a chlácholivě mi přejel prsty po ruce.

„Dobrý den paní Winfieldová.“ Jeho hlas zněl jako tiché předení kočkovité šelmy. Viděla jsem, jak se mamka na malý okamžik zarazila a vstřebávala do sebe jeho osobité kouzlo. Omámení ovšem netrvalo dlouho.

„Mladý muži. Myslím, že s vámi mám taky důvod mluvit. Nejdřív to chci ale slyšet o Belly.“ Obrátila svou pozornost ke mně.

„Takže? Co mi k tomu můžeš říct?“ Vrazila mi před obličej ultrazvukový snímek našeho dítěte.

„Jak jsi se k němu dostala?“ Zašeptala jsem tiše a sledovala, jak se matčina ruka pod náporem emocí silně třese.

„Takže je to pravda.“ Hlesla zlomeně a vrávoravě udělala dva kroky dozadu.

„Mami.“ Vykřikla jsem a vydala se k ní. Dorian byl naštěstí rychlejší a podepřel mamku tak, že téměř přezval celou její váhu na sebe. Opatrně ji odvedl do obývacího pokoje  a usadil na pohovku.

Jako ve snu jsem kráčela za nimi. Hlavou se mi honily miliony otázek. Jako snad nejpalčivější byla ta, jak se to mamka dozvěděla a jestli ví všechno a nebo jenom to, že jsem těhotná.

„Jste v pořádku?“ Dorian starostlivě zkoumal výraz v obličeji mamky, ale ta na něj jenom nevěřícně pohlédla a jakoby se stáhla do sebe.

„Jestli jsem v pořádku? Ne, vůbec nejsem v pořádku. Kolem mě se děje něco, co nechápu a naskakuje mi z toho husí kůže. Kdo jste?“ Zkoumala Dorianovy dokonalé rysy pohledem plným strachu.

„Jak to myslíte, kdo jsem?“ Hrál nechápavého dokonale.

„Moc dobře víte, na co se ptám.“ Oba jsme věděli, na co se ptá. Otázka zní, jak zní odpověď?

„Mami?“ Snažila jsem se upoutat její pozornost. Chvíli se nic nedělo. Stále upřeně studovala Dorianův upřený pohled. Vypadalo to, jako by mezi nimi probíhal tichý souboj o to, kdo z nich uhne pohledem dřív a prohraje tak.

Nakonec to byl Dorian, kdo stočil svůj pohled ke mně. V jednu chvíli jsem měla pocit, že jsem v jeho tmavých očích zahlédla jiskru, která se mi ani trochu nelíbila. Zamrazilo mě z ní.

„Mami?“ Byla jsem vyděšená z toho jak vypadala, jak se chovala a jak se tvářil Dorian. Něco bylo špatně.

Pak se otočila ke mně. Její oči byly podivně zastřené.

„Jak jsi mi to mohla udělat?“ Její otázka mi vyrazila dech.

Klesla jsem na zem před ní a uchopila ji za ruku, která byla tak studená.

„Moc se omlouvám, ale stalo se. Čekám Dorianovo dítě a jsem na to hrdá mami.“ Snažila jsem se potlačit slzy, které mi svazovaly hrdlo.

„Miluji ho a budeme se brát.“ Zvedla jsem levou ruku tak, aby byl vidět prsten. Nepodívala se na něj. Jenom studovala můj obličej.

„Jak jsi mi to mohla udělat?“ Zopakovala  znovu, jako by neslyšela vůbec nic z toho, co jsem jí řekla.

Vyděšeně jsem se podívala na Doriana.

„Co…,“ hlas se mi zlomil. Dorian jenom smutně zavrtěl hlavou.

„Paní Winfieldová? Prosím, odpusťte nám, že jsme na všechno šli tak rychle, ale  věřte, že vše, tak jak to je, je v pořádku.“ Promlouval k ní tichým a tolik podmanivým hlasem. A má matka jenom seděla a naslouchala mu.

„Mohla by jste mi prosím říct, odkud jste získala ten snímek?“ Něžně ji pohladil po druhé ruce, ve které svírala zrnitý obrázek dítěte.

„Byl v dopise, který mi přišel ráno. A byl k němu připojen vzkaz, že nic není tak, jak se zdá. Že na světě nejsme sami a také tam byla gratulace ke vnoučeti.“ V očích se ji zaleskly slzy.

„Proč jsi mi neřekla, že jsi těhotná? A co se to kolem tebe děje?“ Unaveně klesla hlouběji do pohovky a zavřela oči. Vypadala tak strhaně. Těžce oddechovala.

Pevněji jsem sevřela její dlaň.

„Maminko, ani nevíš, jak moc mě mrzí, že jsem ti to neřekla hned, jak jsem to zjistila, ale všechno je komplikovanější, než se na první pohled zdá.“ Po tvářích se mi koulely slzy. Tolik mě mrzelo, že jsem jí ublížila.

Ztěžka se zvedla z pohovky. Odmítla pomoc nás obou.

„Bože Bello, kolik ti je? Máš čerstvě osmnáct a nemáš dodělanou školu. Co si myslíš, že děláš? A co vy, Doriane. To vám není ani trochu hanba? Svedete mi dceru po pár měsících chození a vypadáte naprosto klidně, jako by se vás to ani netýkalo. Alespoň jste natolik zodpovědný, že jste ji požádal o ruku. I když jsem si o vás myslela, že jste zodpovědný a bohužel jsem se mýlila.“ Došla k oknu a opřela se rukama o parapet.

„Já vím mami, že je to všechno jinak, než jak jsi si pro mě představovala, ale věř mi, jsem šťastná.“ Přistoupila jsem k ní a nesměle ji objala kolem pasu.  Její postoj byl strnulý.

„Zklamala jsi mě holčičko. Vždycky jsem si myslela, že tě neodtáhnu od tvého světa snění a příběhů. Měla jsem strach, jestli obstojíš ve světě tvrdé reality, ale říkala jsem si, že to je daleko, že jsi ještě dítě. A teď? Teď ty sama jedno čekáš.“ Smutek a zklamání, které z jejího hlasu i postoje vyzařoval, se mi vypaloval do srdce jako žhnoucí čepel nože. Bolelo to. Bolelo mě vědomí, že jsem zklamala svou matku, že jsem zbořila všechny její sny a naděje.

Opřela jsem se čelem o její rameno. Bylo to zvláštní, objímat svou těhotnou mamku a sama čekat dítě. Trpce jsem se pousmála. Můj život se mnou rozehrál podivnou partii.

„Miluju tě mami. Odpusť mi prosím.“ Zašeptala jsem prosíce. Slzy mi opět zalily oči a pak se přehouply přes hradbu řas a tichounce stékaly v křišťálových pramíncích na bradu a vpíjely se do látky matčina svetru.

Ve chvíli, kdy jsem ucítila rty ve vlasech, jsem se štkavě rozbrečela naplno. Všechny emoce za poslední měsíce ze mě plynuly ven. Schoulila jsem se do jejího náručí a nechala jsem se konejšit. Stály jsme tam možná hodiny a možná jenom okamžik, nezáleželo na tom. V tu chvíli vlastně záleželo jenom na nás dvou.

„Je mi to moc líto.“

„Pšššt… teď o tom nemluvme. Myslím, že si potřebujeme obě odpočinout.“ Něžně mě vískala ve vlasech. Mateřská láska. Jak bych se zachovala já, kdybych byla na jejím místě? Věděla jsem to přesně. Jednala bych stejně jako ona. Milovala mě a tím bylo řečeno vše. Žádná odsouzení, žádná zatracení, jenom snaha být součástí života svého dítěte, ať už měl být jakýkoliv.

Zabalená v hrubé dece a zabořená v houpacím křesle, jsem pomaličku a jistě usínala. Z prstů mi vyklouzl Dorianův přívěšek a opět měkce spočinul na hřejivé látce. Mé myšlenky se zpomalovaly, jak jsem proplouvala do říše snů. Bránila jsem se marně spánku. Jemná pavučina zlehka zahalovala mé vědomí.

Má mysl mi vykouzlila milovaný obličej s tmavě zelenými duhovkami a podmanivým úsměvem.

„Doriane.“ Nevím, jestli jsem jeho jméno zašeptala nahlas, nebo jsem si to jenom myslela. Neviděla jsem jej od chvíle, kdy nám s maminkou poskytl soukromí. Sedla jsem si do křesla v naději, že přemůžu únavu a počkám na něj, až se přehoupne přes okraj okna a sevře mě v náručí. Nenechal by mě přeci samotnou. Ale stále nepřicházel a ve mně se mísilo zklamání se smutkem. Byla jsem sama a opuštěná.

S konečným povzdechem jistoty, že se spánku neubráním a svého milovaného se nedočkám, jsem nad sebou nechala uzavřít opar snu, do kterého jsem se ponořila tak lehce.

Slzy bolesti a zoufalství. Nic jiného mi nezbylo. Tiší svědci mého přežívání. Ležela jsem na chladné, hrbolaté podlaze. Netečně jsem nechávala stékat krůpěje slané vody po tvářích a tupě hleděla na strop nade mnou. Kdybych mohla, i dýchat bych přestala. Vše, jenom kdyby mě to zbavilo toho řezavého pocitu v mém nitru, jak se mi má duše i mé srdce drolily na maličké kousky.

Za hlavou jsem vycítila pohyb. Lehoučký jako pírko a ještě méně hlučný. V šeru  místnosti se u mě zastavil dlouhý stín. Pomaličku se nade mě nahrbil a jeho ruka se natáhla nad mé břicho. Nedotkla se mě však. Jako by se stín zalekl a stáhl se zpět.  Prostorem se jenom rozneslo jeho podrážděné zavrčení.

„Zaplatíš.“ Neměla jsem sílu ani otočit hlavu za hlasem. Vlastně jsem ani nechtěla. Zaplatím? Trpce jsem se v duchu ušklíbla. Není čím zaplatit. Můj život skončil s tím jeho. Nemám už o co přijít.

„Každý tvůj nádech bude vykoupen dalším životem. Ať chceš nebo ne, stejně na to budeš muset přistoupit. Nemáš jinou volbu.“ Pronesl stín ledově ostrým hlasem a otočil se ode mě. Svůj pohyb ovšem nedokončil a vrátil se zpět. Nejspíš si dodal odvahy. Opět se nade mnou naklonil a tentokrát jsem opravdu ucítila slabý pohyb na svém vystouplém bříšku.

„Nemáš jinou volbu.“

Ne… prosím ne. Se staženým hrdlem a výkřikem na rtech, jsem se posadila na posteli. Zbrocená potem a zmáčená slzami.

„Bože Bello. To už mi nikdy nedělej, prosím.“ Vedle mě se ozval Dorianův zlomený hlas. Beznaděj a zoufalství, které z jeho obličeje vyzařovalo, se mi zarylo do srdce ještě hlouběji. Ale byl naživu. Dýchal a byl tu se mnou. Neopustil mě. Žije.

Vrhla jsem se mu do náručí a sevřela ho vší silou, které jsem byla schopná.

„Neopouštěj mě. Prosím. Už mě nikdy nenechávej osamělou.“ Zabořila jsem obličej do jeho pevného hrudníku a trhavě se nadechovala, když jsem se snažila nabrat do sebe co nejvíce jeho omamné vůně.

„Nenechám. Už nikdy. Bez tebe mě není ani půlka. Ty mi ale slib, že už mě nikdy takhle nevyděsíš. Ležela jsi jako mrtvá. Stěží jsi dýchala a nejhorší na tom bylo, že jsem tě nemohl vytrhnout z náručí té iluze snění, které jsi zcela propadla. Prosím. Nenech své podvědomí, aby nad tebou získala takovou sílu. V tomhle nemůžeš věřit ani sama sobě.“

Schoulil si mě do náručí a zabořil obličej do mých vlasů. Třásla jsem se prožitým snem. Proč, když pocítím trochu štěstí, se musí objevit něco, co mi tyto opojné okamžiky spolehlivě zatluče do prachu? Chtěla jsem tak moc? Bylo příliš odvážné chtít od života milující rodinu a trochu toho štěstí a radosti?

Ale ty přeci znáš odpovědi, Bello. Našeptávalo mi mé druhé já. Už dost dlouho v sobě cítíš, že dokud toto vše nebude za tebou, tak každý drobeček štěstí se obrátí proti tobě. Stojí proti tobě tvůj vlastní osud. Dokud se mu nepostavíš čelem a nepřestaneš si jenom pohrávat s myšlenkou Vyvolené, nikdy nebudeš moc volně dýchat. A i když si to myslíš… nemáš jinou volbu.

43. kapitola

Vypila jsem svůj už 3 koktejl během půl hodiny. Potřeby dítěte se začínaly stupňovat. Štěstí, že s lidským jídlem jsem na tom trochu na štíru, jinak bych vypadala jako kulička, která se nevejde ani do dveří.

Lenošivě jsem se zavrtala do polštářů a vzala opět do ruky deník od Doriana a pero od Lii. Na stránkách deníku se tak krásně vyjímal inkoust, kterým jsem zachycovala každou důležitou i naprosto zbytečnou věc ve svém životě, od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Spousta tam toho bude chybět, byly věci, na které jsem si určitě nevzpomněla a také věci, na které jsem si raději pamatovat nechtěla. Snažila jsem se ovšem o to, aby mé dítě, až bude tyto řádky číst, vědělo, že jsem jej chovala ve svém srdci.

V očích mě začaly pálit slzy. Jsem jenom člověk. Jednou jistě umřu a tyto stránky bylo to jediné, čím jsem mohla svému dítěti říct, jaká jsem byla a jak moc jsem jej milovala.

Na malý okamžik jsem zavřela oči. Slzy se mi začaly tlačit ven a já nechtěla, aby mě Dorian takto viděl. Měl každou chvíli přijít a donést mi novou várku koktejlů. Vážně byla moje spotřeba poslední dobou více než tragická. Také bříško se mi začalo vzdouvat až moc rychle. Jako by čekalo, až to řeknu doma, aby mohla nabýt na objemu.

Slzy se mi ale i tak, začaly koulet po tvářích. Mí rodiče byli těmi nejlepšími, jaké jsem kdy mohla přát. Mamka se sice ještě nepřenesla plně přes zklamání, které jsem jí připravila, ale taťka byl úžasný. Vzal to mnohem lépe, než jsem mohla doufat. Zajímal se vlastně jenom o to, jak se cítím a jak to zvládám a také jak je na tom maminka. Možná ho uklidnilo i to, že se budeme brát a že se evidentně milujeme.

„Neplač.“ Lehoučký dotek na rtech a omamná vůně, byla jasnou známkou Dorianovy přítomnosti.

„Slzy ti nesluší, lásko.“ Otevřela jsem oči a téměř se utopila v jeho pohledu plném lásky.

Trochu jsem popotáhla. A snažila se prsty zlikvidovat svou slabou chvilku.

„Neboj, to jenom moje city jsou rozjitřené. To víš, těhotenství s emocemi zamává.“ Vykouzlila jsem na tváři mírně pokřivený úsměv.

„Nemyslím, že by to bylo jenom tím.“ Pochybovačně se na mě zadíval.

„Tak co Mazzi? Doufám, že jsi ho poprosil, aby zapracoval na té banánové příchuti. Už se mi přejídají jahody a podobné.“ Zcela viditelně jsem se snažila odvrátit pozornost od nakousnutého tématu.

Dorianova tvář se však odvrátila a temně se zatáhla.

„Co se stalo?“ Odložila jsem deník na stoleček a přisunula se po posteli blíž k němu. Odmítal se na mě podívat. Opatrně jsem na jeho tvář přitiskla dlaň a mírným tlakem si jej otočila k sobě.

„Doriane?“ Můj hlas byl tišší než šepot. Něco se stalo.

„Bells, víš, pokoušel jsem se zjistit, kdo mohl tvé mamce poslat ten dopis s ultrazvukem.“ Umlkl a mě se začínal svírat žaludek. Prosím, ať to nebyl on.

„Lásko, budeš se muset spokojit s tou příchutí, kterou umí vyrobit. Mazzi nás zradil.“ Bolest, kterou jsem slyšela z jeho hlasu, jenom podpořila tu mou.

„Jsi si jistý? Proč by to dělal?“ Nové pramínky slz se vydaly na svou pouť po lících.

„Nevím. Znám ho už tak dlouho. Vždycky jsem měl pocit, že bych mu mohl svěřit svůj holý život a teď…,“ odmlčel se a najednou vypadal tak zranitelně. Zrada přítele jej bolela. Nedokázal ji pochopit.

„K tomu musel mít přeci nějaký důvod.“ To by přeci neudělal jen tak. Pracovat pro Scara. Proč? Jeho oči by přeci nelhaly. Byly tak upřímné a tak laskavé.

Dorian mě sevřel do náručí. Potřeboval cítit mou blízkost. Pevně jsem mu obtočila paže kolem pasu a zabořila nos do košile.

„Hrozí mi teď nějaké nebezpečí?“ Děsila mě myšlenka na to, že právě v tuto chvíli, kdy celý upíří svět mě zná, nás zradil Mazzi. Něco se dalo do pohybu.

Pokojem se rozeznělo vrčení.

„Nedovolím, aby ti kdokoliv ublížil.“ Jeho hlas zhrubl zlostí a odhodláním. Podvědomě jsem se zachvěla. Občas z něj šel strach. Vlastně to bylo ve chvílích, kdy mi došlo, že je upír. Že není jenom obyčejným, podmanivým smrtelníkem.

„Miluji tě.“ Políbila jsem jej na hranu čelisti, abych trochu rozptýlila to napětí kolem nás.

„A já tebe.“ Ztratili jsme se ve vzájemném obětování polibku. Klesli jsme společně do pokrývek a dál se věnovali jenom sobě. Bylo to ale přeci jenom hnáno nějakým pocitem temna, které se kolem nás stahovalo a bylo to cítit i na našem milování. Dorian se zdál být prudším a živelnějším ve svých pohybech a já vítala jeho hrubost. Bouřlivé vyvrcholení nás obou jakoby na malou chvíli přehlušilo všechno, co se dělo. Všechny pocity úzkosti a strachu.

Můj svatební den byl stanoven na dvacátého osmého ledna. A to bylo už vlastně za pár dnů. Vlastně za dva. Nějak jsem si do té doby nepřipouštěla to svatební šílenství kolem sebe, které zcela ovládlo Liu a mou budoucí tchyni. Dokonce i Sam se nechala strnout. Na mojí mamince bylo vidět, že se příprav účastní taky ráda, jenom tam někde pořád byl ten pocit zklamání, který jí bránil užít si to naplno.

„Stůj prosím tebe klidně. Jak ti mám upravit ty šaty, když sebou pořád cukáš?“ Zamručela láskyplně Lia. Vzala si další špendlík od Sam a zapíchla ho do místa, kde chtěla šaty trochu založit.

Moje svatební šaty. To byla akce s velkým A. Než jsem našla přesně ty, které by se mi líbily a do kterých bych se dostala, to bylo opravdu vysilující. Strávila jsem se Sam a Liou v obchodním domě celé odpoledne, než jsem našla ty, které mi teď upravovala na míru Lia. Bříško se mi opět trochu zvětšilo, takže mi je musela trochu nadstavit.

„Vypadám v nich stejně jako slon, takže nemyslím, že jeden nebo dva křivé stehy, tomu nějak přitíží.“ Nespokojeně jsem se zadívala do zrcadla. Šaty byly opravdu skvostné. Byly bez ramínek a živůtek byl vypasován tak, aby mi šaty nespadly. Čehož jsem se neobávala, vzhledem k tomu, že přes bříško jsem je měla tak napěchované, že by se stejně nehnuly. Právě v těch místech se to Lia snažila trochu poupravit tak, aby to vypadalo dokonale. Oceňovala jsem její snahu, ale stejně jsem vypadala jako sud nacpaný do bílého tylu. Povzdechla jsem si. Marná snaha.

„Vypadáš překrásně. Myslím, že Dorian má štěstí, že nemusí dýchat, protože až tě spatří, tak se mu zatají dech a nenadechne se ještě dlouho.“ Sam se tiše zasmála a objala mě kolem ramen.

„Jako princezna.“ Opřela jsem se o ni. Najednou mi přišla celá napjatá.

„Děje se něco Sam?“ Otočila jsem s k ní čelem.

„No tak Bells. Prosím, chtěla bych to dodělat.“ Ignorovala jsem Liiny protesty.

Zkoumavě jsem hleděla do Saminých očí. Na tváři měla široký úsměv, ale v očích byl patrný nepokoj.

„Nic se neděje. Proč se ptáš?“ Pronesla to až moc nevinně na to, abych byla ochotná ji to uvěřit.

„No tak Sam. Nezapomeň, že se známe už nějaký ten pátek. Poznám, když jsi rozhozená. Co se děje?“ Můj hlas nabral na naléhavosti.

Samina maska spadla a já spatřila její utrápený obličej.

„Už pár dní se necítím ve své kůži. Pořád nevidím budoucnost, ale přesto v sobě mám pocit, že se něco stane. Je mi z toho úzko. Bojím se Bells.“  Poslední slova jsem téměř neslyšela.

Zděšeně jsem se podívala na Liu. Hleděly na sebe se Sam a nevypadalo to, že by se mnou chtěly podělit.

„Dost. Nahlas prosím. Nelíbí se mi, když se to týká mě a jsem z toho vyšachovaná.“ Zaprotestovala jsem.

Nelíbilo se mi, že mě Lia zablokovala. Cítila jsem to jako podraz.

„Moc se omlouváme Bells, ale neměla by jsi se rozrušovat. I tak toho je na tebe hodně. Neboj, všechno je v pořádku. Že ano, Sam.“ Pronesla Lia a usmála se na mě.

„Lio, prosím, nelži mi. Něco se děje. Sama to v sobě cítím. Není to jenom moje paranoia.“ Těkala jsem mezi nimi pohledem.

„Myslím, že je to tím, že toho bylo v poslední době na všechny moc a je jenom logické, že všichni očekáváme, že se Scaro nějak rozhodne jednat. Nebudeme si nalhávat, že je jeho útok možný v kterýkoliv den či hodinu. To víme už dlouho, pořád s tím vědomím žijeme. Teď jsme jenom trochu rozrušené, to bude dobré, uvidíš.“ Objala nás obě kolem pasu a políbila na tvář.

„Takže moje budoucí švagrová. Vypadáš nádherně. Myslím, že můj bratr z tebe nespustí oči. Doufám, že nezapomene říct své Ano.“ Zachichotala se a vesele si mě prohlížela.

„Dorian má velké štěstí.“ Při pohledu do zrcadla jsem se neubránila mírnému úsměvu. Věřila jsem, že když si mě vezme Sam s Liou do parády, tak budu téměř dech beroucí. A to už za dva dny.

Dva dny, tedy osmačtyřicet hodin uteklo rychleji, než bych si kdy mohla představit. Stála jsem v předpokoji kaple a nervozně si hladila bříško. Co když nakonec nepřijde?

Blbost.

Lie hrály v očích ohníčky. Měla ze mě legraci. Byla jsem tak pekelně nervózní, že jsem si ráno málem spálila vlasy a pak si málem propíchla lalůček ucha o jednu dírku navíc, když jsem si nemotorně nasazovala náušnice.

Ani Samina, teď už patrnější roztěkanost, mi nepomáhala.

„Všechno dopadne dobře. Je tu až nechutné množství stráží. Nehrozí žádné nebezpečí. Scaro by si nedovolil zaútočit na královskou rodinu takto zpříma.“

Snažila se mě uklidnit. Oceňovala jsem její snahu, ale těch vjemů dneska bylo víc. Už jenom to, že na mě čekala kaple plná upírů, bylo více než výmluvné.

Dveře od pokoje se otevřely a já spatřila své rodiče. V matčiných očích se leskly slzy, ale jinak byla nádherná. Měla na sobě světle modré šaty, které velmi lichotily její postavě.

„Je čas. Jsi okouzlující.“ Taťka ke mně přistoupil a i on byl naměkko. Políbil mě do vlasů.

„Chci, abys věděla, že jsme tu pro tebe navždy. Milujeme tě.“

„Děkuju tati. Taky vás miluju.“ Vklouzla jsem mu do náručí.

„Děkuju za všechno, co jste pro mě udělali, za nádherné dětství a všechnu lásku, kterou jste mi dávali. Vím, že jenom díky vám jsem tím, čím jsem se stala.“ Políbila jsem jej a rozechvěle se usmála.

V pokoji jsme už byli sami. Družičky kráčely k oltáři a mamka si sedla do lavice.

„Tak jdeme? Nemůžeme přeci nechat ženicha čekat. Ještě si bude myslet, že jsi si to rozmyslela.“ Nabídl mi rámě a vykročili jsme.

Ještě pár kroků a vstoupíme do středu upíří šlechty, což rodiče samosebou nevěděli. Nejspíš by se nechovali tak klidně. I když myslím, že tušili, že něco je trochu jinak, než se zdálo.

Vykročili jsme po červeném koberci vstříc „muži“, kterého jsem milovala víc než cokoliv na světě a kterému jsem měla slíbit lásku a věrnost do konce svých dní.

Kráčeli jsme pomalu a velmi důstojně k oltáři. Bylo dost znervozňující, jak byly všechny páry očí upřené na mě a mé bříško. Já se ovšem nemohla odtrhnout od Doiranova hrdého pohledu, když mě bedlivě sledoval, kráčející uličkou k němu.

Došli jsme na místo a taťka mě předal do čekající chladné dlaně Doriana.

„Miluju tě holčičko.“ Naposledy mě políbil do vlasů.

Usmála jsem se na otce a do očí se mi zase tlačily slzy.

Pak jsem se otočila ke knězi, který si mě nenápadně a s trochou zvědavosti prohlížel.

„Vážení, sešli jsme se dnes, abychom byli svědky spojení tohoto muže a ženy před bohem. Pokud má někdo jakýchkoliv námitek proti tomuto svazku, ať promluví nyní nebo ať mlčí navždy.“

Nastala chvíle ticha.

Pak začal kněz s proslovem. Jeho slova jsem nevnímala tak plně, jak by si zasloužila. Omámeně jsem hleděla na Doriana a nemohla uvěřit tomu, že to nádherné stvoření přede mnou, se stane mým manželem a budeme si patřit tak dlouho, dokud mi to život dovolí.

„Ano.“ Až jeho sametový hlas mě probral a já se zahleděla na kněze, který pronášel můj slib.

A pak nastalo ticho. Dorian trpělivě čekal na mou odpověď.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Ano.“ Tak a jsem vdaná paní.

„S mocí mě svěřenou vás tímto prohlašuji mužem a ženou. Můžete políbit nevěstu.“ Kaplí se nesl slavnostní hlas kněze.

Dorian se na mě nádherně usmál a pak mě něžně políbil. Vklouzla jsem mu do náručí a polibek mu vrátila. Než se ode mě odtáhl, špičkou nosu se otřel o můj.

„Miluji tě, má nejdražší.“ Zašeptal tiše jenom ke mně, i když jsem si byla jistá, že velká část osazenstva jeho slova slyšela.

„Je mi velkou ctí, že vám nyní mohu představit Jeho výsost, korunního prince Doriana  Thomase III. z Mabe s jeho paní Isabellou z Mabe. Nechť dnešním dnem započne slavná budoucnost jejich rodu.“

Jeho výsost, korunní princ… podívala jsem se na své rodiče, kteří šokovaně hleděli na mého manžela. Do poslední chvíle nevěděli, koho si to vlastně beru. Doufala jsem nejspíš marně, že jim takto stránka mého života zůstane, jako spousta dalších, utajená.

Kaplí se rozezněly nadšené výkřiky, oslavující sňatek a příslib šťastných zítřků.

A pak se stalo něco, co si budu pamatovat do svých nejdelších dní.

Kaplí se začalo ozývat stále více výkřiků, které se navzájem mísily, takže jsem si jich zprvu nevšimla. Až ve chvíli, kdy jsem spatřila v Dorianově tváři zděšení, jsem začala studovat své okolí.

„Rychle Doriane, Bells, musíte odtud. Netuším, jak se to stalo, ale kaple je obklíčená Scarovými muži a dobývají se dovnitř.“ Noelova slova se mi zabodla do srdce, které na malý okamžik přestalo tlouct.

Ne, to přeci není možné. Odmítavě jsem zakroutila hlavou.

„Rychle Bello. Musíte odtud. Scarius jde hlavně po dítěti. Musíte pryč.“ Dorian mě uchopil kolem pasu a já cítila tlak, který musel vyvinout, aby mě pohnut z místa.

„Nemůžu pryč. Co mí rodiče? Co tví rodiče?“ Po tvářích se mi začaly koulet slzy.

„Mí rodiče se o ně postarají, neměj strach. Jdeme.“ Naposledy jsem se otočila, abych spatřila, že jak Cailin, tak Nacil, se snaží dostat mé rodiče do bezpečí. Střetla jsem se s pohledem Nacila. S vděčností jsem na něj kývla. Pochopil a smutně se usmál.

Víc jsem nestihla. Spěšně jsme vyběhli tajnou chodbou do prostoru sídla. Skopla jsem lodičky, na jejichž podpatcích jsem nás zbytečně zdržovala. Uchopila jsem bohatou sukni šatů do prstů a běžela za Dorianem. Ten se, spolu s Noelem, snažil vymyslet únikový plán.

„Neboj, jsme s tu s tebou.“ Leknutím jsem vypískla. Vedle mě se objevila Lia a Sam, které se mě s chabým úsměvem, snažily přesvědčit, že vše bude v pořádku. Věděla jsem, že nebude. Mé útroby byly stažené strachem a pocitem zoufalství.

„Pro zbraně.“ Dorianova slova mi zněla v uších až moc hlasitě. Vběhla jsem za ním do zbrojnice. Uchopila jsem první meč, na který jsem přišla a přehodila si jeho pouzdro před rameno na záda.

„Co si myslíš, že děláš?“ Šokovaně jsem se zahleděla na svého manžela.

„A co myslíš? Musím být schopná ochránit sebe i naše dítě.“ Dorian jenom zlostně zavrčel.

„Nedostaneš příležitost se chránit. Nikomu nedovolím, aby se k tobě přiblížil.“ Jeho slova sice zněla krásně, ale obou nám bylo jasné, jak nereálná byla.

„Prošla jsem výcvikem, takže se nehodlám o tom teď s tebou bavit, nemáme na to čas.“ Společně jsme vyběhli z místnosti a vydali se dolů po schodech ke vchodu.

„Všechna auta jsou z provozu. Budeme muset utíkat.“ Noel se k nám přihnal až zarážející rychlostí.

„Do háje. Někdo nás musel zradit.“ Dorianova tvář se stáhla zuřivostí.

„Jdeme. Musíme se dostat do pevnosti.“ Natáhl ke mně ruku a bez ptaní si mě přehodil přes rameno.

Vyběhli jsme ven tajným vchodem pro služebnictvo. Za zády jsme slyšeli výkřiky bolesti a zvuky boje, jak o sebe třískaly meče. Byla jsem jenom vlásek od toho se zhroutit. Snad jenom šok a děs mě držely pohromadě. Pak se Dorian rozeběhl k lesu a já ucítila ve vlasech vítr.

Naše snaha byla ovšem již předem zmařená. Neměli jsme proti nepříteli šanci. Dorianova stráž byla plně zaměstnána bojem v kapli, aby ochránili královský pár, a těch pár, co se nám snažilo pomoci k útěku, bylo pouhou chabou náhražkou obrany.

A naše osudy měly být zpečetěny na tolik idylickém místě. Dorian se zastavil uprostřed lesa na mýtině, která v letním období musela vypadat jako z pohádky. Teď tu byla však jenom zmrzlá zem. Jak příhodné.

Postavil mě na zem a stoupl si tak, aby mě chránil svým tělem. Ostatní po jeho vzoru, kolem mě vytvořili kruh.

„Hodlám taky bojovat.“ Pronesla jsem trochu roztřeseným hlasem. Byla mi zima, ale to nebyl hlavní důvod mého třasu. Byl jím strach.

„Řekl jsem ne.“ Dorian o tom odmítal mluvit a nepřítel se stahoval kolem nás.

Za pár okamžiků se k nám na mýtinu přidali ti, před nimiž jsme se snažili utéct.

Z řad protivníků vystoupil ten, kterého jsem si tak dobře pamatovala, byť jsem jej viděla jenom jednou.

„Tak se opět setkáváme. Bylo od vás velmi netaktní, nepozvat mě na váš, tolik šťastný okamžik.“ Scaro se na nás zklamaně usmíval, ale v očích mu hrál posměch.

„Netušil jsem, že jsi toužil být naším hostem. Velmi se ti omlouvám, kdybych to jenom tušil.“ Ironie v hlase Doriana přímo odkapávala z každé slabiky.

Scaro zlostně zavrčel.

„Dost hry. Oba moc dobře víme, proč jsme teď tady. Vydej mi svou ženu a já ušetřím život tvůj i tvých společníků.“ Jeho tvář ztvrdla a v jeho očích se objevila nefalšovaná nenávist. Zamrazilo mě.

„Oba víme dobře, že ti Bellu nevydám. Neobejde se to bez boje.“ Dorian se hrdě narovnal a dal jasně Scarovi najevo, že boj nebude jednoduchý.

„Myslel jsem si to. Jsi bláhový Doriane, jestli si myslíš, že zvítězíš.“

Otočil se zády k nám a to byl jasný signál pro jeho muže. Vyrazili vpřed a zaútočili na naši chabou formaci. Scaro měl pravdu, neměli jsme šanci.

Spěšně jsem vytáhla meč z pouzdra a postavila se po boku svého manžela.

„Bello, vrať se zpátky za mě.“ Křikl rychle a odrazil další výpad protivníka.

„Ne.“ A v tu chvíli jsem zcela instinktivně začala jednat, jako bych boj měla v krvi.

Odrazila jsem dva rychlé údery za sebou a postavila se Dorianovi do zad tak, abych jej chránila. Nevím, ve kterou chvíli se to stalo, že jsme od sebe byli odtržení, ale já se otočila a spatřila upíra, který se snažil zaútočit na mou lásku.

Doriane, za tebou. Nestihla jsem to vykřiknout, ale on se naštěstí otočil, úder odrazil a rychlým švihnutím meče připravil bojovníka o hlavu.

Bello, braň se. Hlavou se mi rozezněl jeho hlas. Neblokoval mě. Zarazila jsem se. Tato chvilka nepozornosti měla ovšem nedozírné následky. Zastavila jsem se, abych vyhledala jeho tvář a Dorian, když spatřil, že jsem se přestala dávat pozor, se ke mně rozeběhl, aby mě chránil. Ovšem tím přehlédl upíra, který se mu dostal až moc blízko k tělu. V poslední chvíli k němu přistoupil Noel, aby vlastním tělem kryl svého přítele, svého panovníka. Ostrá čepel stříbrného meče se mu zabořila do hrudi a zády vyšla ven. V jeho tváři se objevila nesmírná bolest.

„Ne…. Noeli.“ Plání se rozezněl Samin bolestný křik. S mečem svěšeným podél těla běžela za svou láskou, která ve smrtelné agónii padla k zemi. Samino zoufalství bylo dokonáno, když další upír uťal Noelovi hlavu.

Vrčení, které se mýtinou ozvalo, mi vytrhlo téměř srdce z hrudi.

„Sam…“ byla jsem  však příliš pomalá a ochromená děsem na to, abych stihla zareagovat, vyběhnout a zachránit alespoň její život. Stalo se moc věci najednou. Ve chvíli, kdy Sam dopadla k tělu své lásky i její srdce bylo prokláno a hrůzný pohled pro mě nekončil. Její hlava dopadla na zmrzlou zem. Dorian se snažil zabránit její smrti, ale jeho pozornost byla upoutána Scarem, který se dostal ke mně. Vlastně ani nevím, kdy se to stalo, ale jeho paže mě pevně držely v kleštích. Všechno, co se tu událo, nemohlo trvat déle, než pár lidských nadechnutí a přeci se mi v tom krátkém čase zhroutil celý svět.

„Zabijte ho.“

„Ne.“ To nemůžou. Smýkl se mnou právě ve chvíli, kdy Dorian sice odrazil jednoho z upírů, ale nedokázal se vyhnout čepeli, která zezadu zajela do jeho hrudníku.

„Neee..Doriane…,“ pohled na špičku meče, který krvavě vyčníval z Dorianova těla, zabila něco uvnitř mě. Nohy se mi podlomily a já zůstala viset ve Scarových dlaních. Nevnímala jsem bolest, mé srdce krvácelo.

Miluji tě Bello. Postarej se o naše dítě.

Prosím, neumírej mi. Prosím, nezvládnu to tu bez tebe.

Dorianův pohled byl najednou tak klidný a vyrovnaný. Jeho tělo dopadlo na tvrdou zem a jeho oči se zavřely naposled.

Ne, Doriane, prosím. Miluji tě. Neumírej. Bojuj.

V mysli se mi ovšem neozvala žádná odpověď.

Bells vydrž. Nevzdávej se.

Lia. Kde je? Chtěla jsem ji najít, ale Scaro mi nedal možnost. Hrubě se mnou trhl a přinutil moje nohy k chůzi. Nebylo to právě jednoduché. Měla jsem je zmrzlé a navíc se mi zamotávaly do vlečky.

Jenom se nevzdávej.

Zachraň se alespoň ty, Lio. Prosím. Slib mi, že se zachráníš.

Pak už bylo jenom ticho. Má mysl jím byla najednou tak žalostně přeplněná.

„Jdi.“ Scaro do mě hrubě zezadu vrazil a popohnal mě dál do lesa.

Kráčela jsem pomalu. Neviděla jsem cestu před sebou. Slzy mi zcela zaplnily oči, nemělo ani cenu si je utírat ze tváří. Všichni ti, které jsem milovala, zemřeli. Zemřel můj život, má láska. Už nikdy neuvidím jeho smíchem a láskou naplněný pohled. Už nikdy si nevychutnám jeho pohlazení a polibky. Už nikdy.

Chtělo se mi umřít s ním. Nemělo smysl dál žít.

Postarej se o naše dítě.

Tak zněla jeho poslední slova. Jeho poslední přání. Měla bych jej splnit. Měla bych žít pro naše dítě. Ale kde vzít sílu a vůli, když vše, co bylo kdysi šťastnou Isabellou z Mabe, zemřelo tam na pláni?

44.kapitola

Smrt. Smrt bylo něco, co se kolem mě stahovalo jako oprátka života. Smrt je naším společníkem už od narození. Je přeci pravdou, že tím, jak člověk roste a dospívá, přibližuje se krůček po krůčku svému zániku. Já udělala ten svůj poslední krok před pár hodinami. Tak proč ještě dýchám, když uvnitř mě je jenom popel a chlad?

Tupě jsem hleděla před sebe a nedokázala přinutit svou mysl k nějaké činnosti. Štěstí, že dýchání bylo pro lidi tak přirozeným. Ačkoliv právě nyní bych možná ocenila, kdybych jej mohla ovlivnit. Pohrdala jsem každým dalším doušek vzduchu, který mě udržoval na živu. Bylo opravdu tak hříšné přát si zemřít a doufat tak v to, že se opět shledám se svou láskou? Byla jsem tím hodna zatracení?

Do nejzazšího kouta svého srdce jsem uzavřela všechny krásné vzpomínky na mou lásku, na můj život a s tím i na mé dítě.

Jak jsem se dostala do sídla pána zla, velkého Scara, si nepamatuji. V okamžiku, kdy jsem již neměla sílu na další slzy a můj hrudník probodávala ostrá bolest ztráty, jsem ochotně stáhla sama sebe někdo hluboko do svého podvědomí.

Byla jsem uvězněná do čtvercové místnosti, která se musela nacházet někde pod úrovní země. Nebyly zde žádné okna, jenom v rohu byla vězeňská palanda a ze stropu visela na kabelu uboze vypadající žárovka. Stála jsem uprostřed místnosti do doby než mi zmrzlé nohy vypověděly poslušnost. Pak jsem se sesula do hebkých záhybů svatebních šatů a stočila se do ochranného klubíčka.

Do očí se mi opět tlačily slzy a já se jim poddala. Bála jsem se je zavřít. Stále jsem měla před sebou zakrvavený hrot, čnící z hrudi mé lásky. Přetočila jsem se na záda. Chlad kamenné podlahy jsem vnímala jenom vzdáleně. Pak vrzly dveře.

„Trochu důstojnosti princezno.“ Jeho hlas byl plný posměchu.

Nevzhlédla jsem, jenom jsem upřeně sledovala puklinu na stropě. Místností se neslo zavrčení.

„Je mi opravdu líto, že se setkáváme za takto nepříznivých okolností a mrzí mě, že váš manžel nás opustil tak náhle.“ Jeho slova otočila nožem v mém srdci a zatlačila jej ještě hlouběji.

Mělký dech byl jedinou známkou toho, že jsem jej vnímala.

„Ale chci, aby jste věděla, že u mě vám bude dobře. Jsem ochoten zajistit vám tu nejlepší péči. Pro vás i Nejvyššího.“ Stále jsem studovala pokřivenou linku a soustředila se na hluboké nádechy.

Najednou byl jeho obličej milimetry vzdálen od mého. Cítila jsem slabý závan větru na své tváři a do nosu mě udeřila jeho omamná vůně.

„Neměla bys ležet na té studené podlaze. Jsem si jist, že to dítěti nedělá dobře.“

Jeho ústa byla těsně u mého ouška. Někde ve mně se začala bouřit nenávist k tomuto „muži“. Vzedmula se ve mně vlna zloby a do žil se mi vlévala životní sílu.

V okamžiku, kdy jsem se chtěla odporem odtáhnout a ulevit si ranou pěstí do jeho obličeje, byl Scaro pryč.

Ode dveří se ke mně donesla jeho slova.

„Jste překvapivě poddajná princezno. A to oceňuji.“ Střelila jsem pohledem ke dveřím. V místnosti jsem už ale byla sama.

Já bych ocenila mít v u sebe zbraň. Nebylo tu však nic. Nenechali mi nic, čím bych mohla ublížit sobě nebo jim.

Jak rychle jsem vzplanula, tak rychle jsem i vychladla. Se zrychleným tepem se mé srdce začalo zalykat žalem a já nabyla dojmu, že ty miliony kousíčků, které z něj zbyly, už nedám nikdy dohromady. Co hůř, ani jsem nechtěla. Obalit se otupělostí bylo tak pohodlné a tak málo bolestivé.

I přes všechnu mou snahu, jsem neudržela víčka od sebe a propadla náruči spánku. Byl to ovšem milosrdný spánek. Tvrdý a bezesný.

Když jsem se probouzela, měla jsem pocit, že se procitla ze špatného snu. Jako bych cítila Dorianovu opojnou vůni, jeho pevné tělo vedle sebe a jeho klidný dech mi zněl v uších. Rty se mi roztáhly šťastným úsměvem. Do očí se mi tlačily slzy štěstí. Byl to jenom sen. Bože… děkuji.

S láskou, která se mi rozlévala celým tělem, jsem otevřela oči. S nadějí, že se můj pohled utopí v tmavozelených studánkách mé lásky. Dopad do chladu reality byl tvrdý a nelítostný. Pohled na holé stěny místnosti mě dorazil. Z hrdla se mi vydral žalostný vzlyk. Myslela jsem, že jsem na samém dně zoufalství a bolesti, jak se však zdálo, tato stránka života byla ochotná posouvat své hranice. Tak i já propadala hlouběji a hlouběji.

Až po nějakém čase jsem si uvědomila, že podložku pod mými holými zády netvoří studená podlaha, ale palanda, jejíž matrace zažila období své slávy už hodně dávno.

Nepamatovala jsem si, že bych si lehla. Pomalu jsem se posadila a spustila bosé nohy na kamennou podlahu. Celá jsem se otřásla. Na vině byly i vzlyky, které jsem se pokoušela v sobě udusit. Ne tak slzy v mých očích. Vlastně jsem je už ani nevnímala. Hrdlo se mi svíralo žalem. Během pár hodin jsem se stala manželkou i vdovou. A mí rodiče a přátelé? Před očima mi bleskl Samim obličej, tak daleko od jejího těla. Zůstala jsem sama.

„Neee… proč? Proč oni?“ Pěstí jsem uhodila do rámu postele a uvítala ostrou bolest, vystřelující mi do paže. Známka toho, že ještě žiji. Objala jsem se kolem pasu.

Mé dítě. Dorianovo dítě. Vzlyky se staly hlasitými. Houpala jsem se ze strany na stranu a snažila se udržet své tělo pohromadě.

Zvuk otevírajících dveří jsem zcela přeslechla, takže jsem vyděšeně cukla, když na mě promluvil jeho hlas.

„Přišel jsem vám popřát dobrý den. Jak se má naše budoucí maminka?“ Lehká ironie v jeho hlase jako na mě přímo křičela, on ti zabil manžela, zabil tvou lásku.

Pevněji jsem sepjala ruce kolem sebe a dál mrtvě hleděla před sebe. Slzy mi stékaly tiše po tvářích.

„Vaše pohrdavé mlčení pro příště nestrpím,“ prohlásil varovně, když si všiml mého okázalého přehlížení, „… varuji vás, princezno.“ Jeho obličej byl najednou těsně přede mnou. Neměla jsem jinou možnost, než konečně pohlédnout mu do tváře.

„Ještě stále vás, má paní, mohu o něco připravit.“ Jeho slova jsem vstřebávala pomalu.

„Postarej se o ni.“ Kývl na dalšího v místnosti. „Příště už nebudu tak shovívavý.“

Zavřela jsem oči a se sklopenou hlavou čekala, co se bude dít. Překvapil mě opatrný, téměř něžný dotek na tváři.

Zděšeně jsem sebou trhla a pohlédla do nicneříkajícího obličeje Mazziho.

„Ty…,“ tiše jsem zasyčela mezi zuby.

Pokusila jsem se od něj odtáhnout, ale vlečka svatebních šatů mi to nedovolila. Téměř jsem se znovu svalila na palandu.

„Má paní.“ Lehce se uklonil. Jeho pátravý pohled však stále spočíval na mě.

„Jak se cítíte?“ Jeho tichý hlas byl tak důvěrně známý. Vracel mě do chvíle, kdy jsem spolu s Dorianem poslouchali tlukot srdce našeho dítěte. Překryla jsem si ústa hřbetem ruky, abych v sobě zdusila hlasité vzlyky. Nechtěla jsem se pokořit ještě více.

„Musím vás prohlédnout, zda je dítě v pořádku.“ Odmítavě jsem zavrtěla hlavou.

„Ne, nedotýkej se mě.“ Můj hlas, i přesto, jak byl tichý a poznamenaný pláčem,  dokázal zarazit jeho pohyb. Strnul na místě a v jeho očích se mihla snad bolest.

„Žádám vás, má paní, musím vás vyšetřit.“ Jeho hlas zněl nyní již mnohem pevněji. Ne pro něj nebyla odpověď.

„Jak jsi nám to mohl udělat? Jak jsi mohl zradit svého pána? Svého přítele?“ Vyhrkla jsem ze sebe dříve, než jsem mohla promyslet důsledek svých slov.

Na Mazziho obličej se  objevila tvrdá maska a jeho oči ztmavly zlobou.

„Vůbec nic nevíte, má paní.“ Velmi rychle ke mně přistoupil a jako pírko mě vyzvedl do svého náručí.

Měla jsem pociťovat odpor a nenávist, ale mé tělo bylo najednou tak zrádně klidné. Jako by souznělo s tělem Mazziho a cítilo se ukonejšeno jeho přítomností. Cítila jsem se v jeho pevných pažích tak bezpečně.

„Okamžitě mě pusť dolů.“ Do hlasu jsem natlačila všechnu aroganci, které jsem za svůj život kdy byla schopná. Zcela se minula účinkem. Mazzi cítil, že protestuje pouze má mysl. Mé tělo mě zradilo.

Plavným pohybem došel, i se mnou v náručí, ke dveřím a vyšli jsme ven do tmavé chodby. Stála tam stráž. Dva ohromní tmaví upíři, jejich pohledy byl více než výmluvné. Nelíbila se jim představa, že musí hlídat lidského červa, svačinku.

Čím dále jsme proplouvali chodbou, o to více jsme naráželi na další a další členy Scarovy skupiny.

Nesnesla jsem ten chtivý, hrubý a až syrový pohled v jejich očích. Raději jsem tedy zabořila obličej do Mazziho ramene. Cítila jsem, jak si mě Mazzi pevněji přitiskl na svou hruď.

„Jsme tady, má paní.“ Mazziho hlas mě vytrhl otupělého stavu.

Položil mě opatrně na bílé lékařské lehátko. Kdysi bílá látka mých svatebních šatů byla v ostrém kontrastu s materiál pode mnou. A i takový kontrast byl mezi Isabellou Winfieldovou a Isabellou z Mabe. Doriane… v očích mě opět začaly pálit slzy. Měla jsem pocit, že už v sobě nemám ani jednu další křišťálově průhlednou krůpěj, ale jak se zdálo, stále byly mou součástí.

„Mohu?“ Otázal se a uctivě čekal na odpověď.

„Co myslíš? Mám na výběr odmítnout?“ Oba jsme věděli, že nejsem v postavení, kdy bych si mohla diktovat jakýkoliv požadavek, či očekávat splnění jakéhokoliv přání. A navíc sama jsem se chtěla ujistit, že mému dítěti nehrozí žádné nebezpečí.

Dorianovo poslední přání bylo, abych se postarala o naše dítě. Byť jsem na jeho existenci v posledních hodinách nemyslela, bylo mou součástí. Nešlo mi v sobě potlačit mateřské city k té droboučké bytosti.

Pokynula jsem na souhlas. Hlavně to mít za sebou.

Vyšetření proběhlo velmi rychle a opravdu šetrně. Ovšem slyšet znovu údery srdíčka dítěte bylo nad mé síly. Každá tato maličkost mě vracela zpět do chvil, kdy jsem snila své sny o společné a šťastné budoucnosti. Nic z toho už nebylo možné a o to víc se  mi sebemenší známky starých časů zařezávaly do duše.

Stáhla jsem se do svého světa a nechala na Mazzim, ať si se mnou dělá, co uzná za vhodné. Po vyšetření mě opatrně zabalil do deky a opět si mě přitiskl se své pevné hrudi. Zcela podvědomě jsem obličej opřela o jeho rameno. Bylo to tak instinktivní.

Nechala jsem se ukolébat houpavou chůzí Mazziho. Trhavě jsem se probrala ve chvíli, kdy mě pokládal zpět na lůžko. Odvrátil se ode mě a odcházel.

„Mazzi…,“ zvedla jsem se na loktech.

„Nebojte se má paní, jste v pořádku. Oba jste.“ Mírně se uklonil a já opět osaměla.

Stočila jsem se do klubíčka a opět propadala svému zoufalství a bolesti.

Rozmrzele sledoval její ráznou chůzi pokojem. V očích měla vlhký lesk, ale věděla, že si nemůže dovolit projevit svou slabost.

Pak se zastavila přímo před ním.

„Proč?“ Ptala se pořád stejně. Už ho unavovala.

„A co jsi čekala? Doufala jsi snad, že ti ho naservíruji na stříbrném podnose? Ty jsi si opravdu bláhově myslela, že dá přednost tobě před ní?“ Sklopením pohledu mu dala jasně najevo, že tomu opravdu věřila.

„Jsi tak slabá ve svých citech.“ Znechuceně se postavil a došel k ní. Uchopil její bradu silně do svých prstů.

„Jeho smrt je tvým vysvobozením. Nabídl jsem ti oproštění se od té nechutné věci, kterou nazývají láskou. A ty tím zcela evidentně pohrdáš. Zklamala jsi mě Chiaro. Čekal jsem od tebe víc.“ Znechuceně pustil její bradu, otočil se odcházel od ní.

„Scaro…,“ její hlas se nesl tichou místností. Osaměla.

Po tváři jí stékala jediná narůžovělá slza. Známka toho, že ten, jehož milovala a nenáviděla z celého svého srdce, je mrtev.

Její pohled ztvrdl. Jeho žena ještě žila a s ní i jeho dítě. To dítě mělo být její. Zatnula ruce do pěstí. Mělo být a bude.

45.kapitola

Její tělo bylo v měsíčním svitu smetanově mléčné. Cítil, jak se žár v jeho těle stupňuje a její tělo přímo žadoní, aby si jej vzal. V ústech už teď cítil tu božskou chuť krve. Natáhl k ní ruku a pohladil ji po její nádherné tváři. Upřeně ho sledovala a čekala, co se bude dít dál.

Bylo tak snadné vše dokončit, ale to by přišel o možnost si s ní pohrát a tím ji ještě trochu potrápit. Neklidně se pohnula na podušce a tím přitáhla jeho pozornost k sametové jemnosti své kůže. Byla tak nádherná. Chladná a brilantně uvažující. Kdyby si dovolil city, k ní by možná jeho kamenné srdce vzplálo. Byla by vynikající partnerkou.

Naklonil se nad ní a vdechl její omamnou vůni. Hrdlem se mu dralo zamručení. Zvíře v něm se budilo k životu. Téměř pod svými rty cítil její kůži a tolik se toužil zabořit do ladné křivky bílé šíje.

Nespokojeně zakníkala.

„Copak? Nelíbí se ti to?“ Jako by se musel ptát. Její ruce si jej pokusily přitáhnout k sobě v hladovém polibku. Zlostně zavrčel. Nepamatoval si, že by jí dovolil iniciativu. On byl tady pánem. Odtáhl se a hřebem ruky jí uhodil do tváře.

„Na něco jsem se tě ptal.“ Přivřela oči a zdálo se, že v sobě potlačuje zlobné vrčení. Chtěla se ohradit, za jeho chování, požadovat omluvu, ale z výrazu obličeje svého pána  poznala, že by riskovala víc, než jenom další ránu.

„Prahnu po tom, můj pane.“ Sklopila zrak. Snad chtěla vypadat pokorně, ale jeho neobalamutila. Schovala pod svými víčky zlostné jiskření. Její hrdost byla pošramocená a cítila ponížení, a přesto ji jeho hrubé chování vzrušovalo.

„Jsi neposlušná.“ Pronesl tiše a konečně si dovolil přitisknout se blíže k tomu žádoucímu tělu pod sebou.

„A nemine tě později za tvou neposlušnost trest. Teď si tě ale hodlám vychutnat.“ Zhluboka se nadechl a nechal na sebe působit omamnou ženskost, která se kolem ní vznášela a dráždila jeho primitivní já.

„Popros.“ Jeho hlas zněl zvláštní kombinací hrubosti a chtíče.

Její víčka se zachvěla. Kolik potupy může přinést jediné slovo? A kolik touhy? Pozvedla svůj pohled a odvážně se zahleděla do těch temných očí nad sebou. Chtěla vzdorovat. Nechtěla být jenom tělem, které si vezme. On to ovšem nehodlal akceptovat. Přejel zuby po její tepně a v uších se jí odráželo zlostné vrčení.

„Řekl jsem jasně… popros.“ Naznačil kousnutí. Unikl ji sten.

„Prosím…,“ zašeptala ne právě přesvědčivě.

„Umíš to i líp.“ Nešetrně jí kousl do ucha.

„Prosím, můj pane.“ Tiše se zasmál.

Slitoval se nad ní a vzal si ji jediným přírazem. Nebyl právě moc ohleduplný a něžný, ale ona to ani nečekala. Těsně před tím, než dosáhl konečného uvolnění, se hrubě zakousl do něžné křivky jejího hrdla a s mručením prožíval tu slast ukojení a nakrmení v jeden okamžik. Chutnala na jazyku tak sladce.

Chtěl si svůj okamžik vychutnat, ale přerušilo jej zaklepání na dveře.

„Můj pane?“ Neomylně poznal hlas doktora. Měl dohlédnout na Dorianovu ženu. Naštvaně se postavil. Z úst mu utekla karmínová kapička.

Jeho milenka ležela nehybně na posteli a jemu se znechutil ten pohled, který mu poskytovala. Povzdechl si. Došel tak, jak byl, ke dveřím a beze studu je otevřel.

„Co je.“ Vyštěkl. Mazzi sebou překvapeně cukl a najednou nevěděl, kam s pohledem. Scaro se výborně bavil Mazziho rozpaky nad jeho nahotou.

„Můj pane, přál jste si, abych vám sdělil výsledky vyšetření.“ I přesto, že jeho postoj byl nervozní a navýsost pokorný, jeho hlas byl pevný a silný.

Scaro si jej pozorně prohlížel. Byl překvapen, když doktor přijal jeho nabídku přidat se k němu. Bylo samozřejmé, že mu do poslední chvíle nedůvěřoval a byl vůči němu ostražitý. Čekal, kdy se otočí proti němu a zradí ho. Ale to, že nechal zemřít svého pána a přítele, jej dostatečně přesvědčilo.

„Nejdřív se postarej o ni.“ Máchl lhostejně rukou za sebe a sám odešel do koupelny. Smýt ze sebe její pach. Už jej tak nevábil. Teď měl mysl plnou Dorianovy ženy.

Bella. Lákavé sousto.

***

Zoufale jsem snažila bojovat proti pocitu, že se nemůžu nadechnout. Zběsile jsem snažila sundat šlahouny lesního mlází, které se mi omotaly kolem krku a stahovaly se. A pak mě má, pomaličku ochabující snaha, vytrhla z toho děsivého snu, abych se probrala do ještě děsivější skutečnosti.

Nade mnou se vznášela tvář anděla a v očích mu svítila nenávist.

„Ty děvko. Je to tvoje vina, že už nežije. Jenom kvůli tobě a tomu parchantovi, kterého nosíš ve svém břiše. Scaro ho zabil, ale ty za to zaplatíš. Nemysli si, že ti na tomto světě něco zůstane. Až s tebou skončím, bude ti to už jedno.“ Její chrčivý hlas plný nenávisti se mi zarýval do duše. Mé ruce se mi svezly kolem těla. Přestala jsem bojovat. Chtěla jsem zemřít a teď mám příležitost.

Chtěla jsem zemřít… přála jsem si sevřít svou lásku v náručí, ale najednou mi má mysl začala předkládat Dorianův šťastný úsměv plný hrdosti, který se mu na tváři rozlil ve chvíli, kdy jsem přijala jeho srdce již navždy. Jeho políbení na mé bříško v něžném projevu lásky k ještě nenarozenému dítěti. Jeho pohled plný oddanosti a ochoty položit svůj život za svou lásku a své dítě. Jeho dítě. Pak se mi před očima v rychlém sledu mihly všechny drobnosti lásky, kterými jsme já i to malé byli zahrnování od těch, které již nikdy nespatřím a najednou mi to přišlo, jako bych zrazovala hlavně je. Oni obětovali svůj život, aby se mohl narodit ten, který zachrání celý jejich svět a já se tady rouhám proti křehkosti života.

Znechucení nade mnou samou projelo mým tělem jako blesk.

Dorianova a Liina poslední slova se mi vypálila v mysli. Postarej se o naše dítě. Jenom se nevzdávej.

Nevzdávej se Bello. Bojuj.

Právě ve chvíli, kdy jsem se pokusila z posledních sil zaháknout za chladné a pevně sevřené prsty Chiary, se k nám ode dveří donesl ostrý hlas.

„Chiaro, drahá.“ Víc Scaro dodávat nemusel. Tlak jejich rukou z mého krku okamžitě zmizl a já se mohla konečně svobodně nadechnout. Chiařin pohled plný příslibů vyvolal v mém těle mrazení.

Pak se elegantně postavila a uctivě se poklonila svému pánovi.

„Omlouvám se Scaro. Nechala jsem se unést. Nevím, jak se mi to mohlo stát.“ Chiařin hlas zněl sice pokorně, ale Scaro se nedal oklamat.

Můj nepřítel ji propaloval pohledem, jako by odhadoval, nakolik mu ještě bude v jeho plánu přínosná.

„Tak si dávej pozor, abys příště věděla, protože bych opravdu velmi nerad  pronášel příkaz ke tvému zabití. Ber to jako možnost vyrovnat se s minulostí. A mé poslední varování.“ Význam slov byl více než jasný, ale Chiara je vstřebala se stoickým klidem.

S jeho posledními slovy jsem se ztěžka posadila na pryčně a s rukou kolem pasu se pokusila postavit. Chtěla jsem mu čelit tak, jak se sluší na Isabellu z Mabe. Chtěla jsem se hrdě postavit svému nepříteli, ale mé tělo odmítlo poslušnost. Vinou nedostatku jídla, vody a koktejlů jsem byla hodně zesláblá. Moc tomu nepomáhal ani fakt, že koupelna byla další na seznamu, která mi chyběla.

Svým pohybem jsem k sobě přitáhla Scarovu pozornost.

„Princezno.“ Pohrdavě naznačil úklonu.

„Jak se cítíte?“ Prošel kolem Chiary, aniž by ji věnoval jakýkoliv další pohled.

„Byl jsem informován, že po zdravotní stránce jste v pořádku, což mě těší. Jenom mě trápí podmínky, ve kterých se nyní nacházíte, má drahá.“ Zastavil se přede mnou. Do poslední chvíle jsem se pokoušela čelit jeho temnému pohledu, ale nešlo to. Nemohla jsem si při pohledu do jeho spokojeností jiskřících očí nevzpomenout na Doriana a jeho poslední vyrovnaný pohled než…

Pevně jsem zavřela víčka a pokoušela se potlačit slzy. Scaro nesměl vidět, jak hluboko mě srazil. Ale má evidentní nespolupráce a ignorace přinesla své hořké ovoce. Hrubě sevřel mezi prsty mou bradu a násilně mi zvrátil hlavu dozadu. Zalapala jsem  po dechu bolestí a poplašeně otevřela oči.

„Nesnesu neposlušnost.“ Napřáhl se s úmyslem udeřit mě za mou vzpupnost do obličeje. Jeho dlaň se však zastavila těsně u mé tváře díky klidnému hlasu Mazziho.

„Můj pane? Nechci nijak srážet vaše rozhodnutí, ale v jejím případě bych s tělesnými tresty ještě počkal, až její tělo trochu zesílí.“ V koutku srdce se vzedmula vlna vděčnosti, která byla záhy přehlušena pocitem zloby, vždyť se zastal jenom dítěte a navíc mé potrestání schvaloval.

Scaro zlostně zavrčel a najednou bylo Mazziho tělo tvrdě přiraženo ke stěně místnosti. Jeho pán jej pevně svíral pod krkem a s tichým vrčením si doktora měřil.

„Zacházíš příliš daleko. Nezapomeň, s kým jednáš. Stačí jeden krok stranou a už nebudeš mít příležitost znovu uklouznout. Takže važ slova.“ Odhodil Mazziho do rohu a vrátil se ke mně.

„Doktor se obává, že jste na trest příliš slabá, má drahá. Opravdu jste?“ Z tónu jeho hlasu bylo jasné, že tentokrát se již nenechá zarazit v potrestání v případě nespolupráce.

„Je mi…,“ můj hlas se mi zlomil. Odkašlala jsem si.

„Je mi dobře.“ Už mi bylo líp, ale jeho jsem v tom nemusela utvrzovat.

„Neumíš lhát.“ Znechuceně si odfrkl.

„Ale pořád jsi hrdá a nezlomená. Škoda. Doufal jsem, že bych si s tebou mohl promluvit o lepších podmínkách k životu. Jsem si jist, že jako nastávající matka bys je ocenila. Ale jak se zdá, ještě nejsi dostatečně připravená.“ Přejel mé tělo pohledem. Cítila jsem, že se zastavil u mého bříška. Instinktivně jsem kolem svého dítěte omotala i druhou paži.

„Mazzi? Jak dlouho ještě vydrží bez jídla a vody?“ Nezájem a lhostejnost odpadávala od každého slova. Nedávalo mi to smysl.

„Už moc dlouho ne, můj pane.“ Vyhledala jsem jeho krásnou tvář. Mazzi věnoval svou pozornost Scarovi.

„Sakra. Proč mi dneska ženy pořád jenom znepříjemňují život.“ Znovu sevřel do  prstů mou bradu, aby si mohl natočit mou tvář k sobě.

„Mrtvá mi bohužel už k ničemu nebudeš.“ Pronesl to tak, jako by mi sděloval, že zítra bude celý den příjemně zataženo.

Cítila jsem, jak se kolem mě začíná obtáčet uhrančivá síla jeho černých očí a po těle mi přejel záchvěv z ledového chladu jeho prstů.

Scaro přivřel oči a na jeho obličeji se usadil zvědavý výraz. Sklonil se ke mně a tlakem ještě více zvrátil mou hlavu.

„Jsi hodně lákavá princezno.“ Do tváře mě uhodila překrásná vůně, která kolem něj vířila a omamovala mé smysly.

„Ale jsi jenom člověk.“ Posměšně se mi vysmál a rychle se vydal ke dveřím.

„Dones jí trochu, jinak se nevzpamatuje.“ Prošel dveřmi a já zůstala sama v přítomnosti Mazziho.

Opatrně si přede mě klekl. Pohledem mu probleskovala starost. Odtáhla jsem se od něj a jemu obličejem probleskla bolest.

„Co ještě chceš.“ Byla jsem k němu hrubá, jako bych si mohla na něm vybít svou zlost. Jako bych věděla, že z jeho strany mi nehrozí rána.

Nadechl se, chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Výraz v jeho obličeji se srovnal. Postavil se a došel ke dveřím.

„Měla by jste nad svou situací přemýšlet, má paní.“ Vyšel ze dveří a já byla opět sama. Sama v ušmudlaných svatebních šatech, hladová, žíznivá, bezmocná a proklínající celý svět.

Vymotala jsem se ze záhybů šatů a na vratkých nohou se rozeběhla ke dveřím. Drobnou pěstí jsem do nich udeřila.

„Přemýšlet? A nad čím? Vrať mi Doriana. Vrať mi můj život. Vrať nám svobodu.“ Znovu jsem dlaní silně třískla do dveří. Můj hlas se téměř hystericky zlomil a já se svezla k zemi.

Co to děláš? Ponižuješ se a nepomůže ti to. Vstávej. Vstávej sakra. Jsi Isabella z Mabe, tak se tu neválej po zemi a bojuj. Bojuj za své dítě. Bojuj za život.

Doplazila jsem se z posledních sil doprostřed místnosti a vyčerpaně padla na kamennou zem. Budu bojovat, ale až později. Ano, později.

Tolik jsem doufala, že usnu a proberu se v lepších časech nebo alespoň naberu spánkem trochu síly, ale jak se zdálo, spánek byla další z věcí, které mi byly odepřeny.          Od okamžiku, kdy jsem si připustila, že mé tělo fyzicky strádá, se mi žaludek připomínal ve stále větších bolestivých křečích. Musel na mě být žalostný pohled.

Mazzi se zanedlouho znovu objevil ve dveřích a v rukou nesl sklenici z černého skla. Položil ji na zem vedle mě a nehledě na mé protesty, si mě vyzvedl do náručí a donesl zpět na lůžko. Během té kraťoučké chvilky, než mě položit, se mé tělo uvolnilo a uklidnilo. Jako by jenom dotek Mazziho dobře stavěné postavy stačilo k tomu, aby mi bylo líp.

„Neměla by jste si ještě přitěžovat. Ve vašem stavu.“ Odvrátil se od mě, aby se mohl vrátit zpět i se sklenicí, kterou prve donesl.

Vyzvedla jsem se do sedu a téměř lačně se po ní vrhla. Koktejl nebo voda, bylo to jedno. Když viděl můj spěch, v obličeji se mu objevila bolest z pohledu na mě. Nevnímala jsem jej, protože má pozornost byla zaměřena na číši.

Spěšně jsem ji uchopila a chtěla se napít. Sotva se však tekutina dotkla mých rtů, sklenice dopadla na podlahu, kde se roztříštila a já se v dávivých křečích chytila za břicho.

„To je krev.“ Znechuceně jsem ze sebe vyplivla.

„A co jste čekala, má paní? Nic jiného vám Scaro nepošle, dokud vás nezlomí. Navíc si myslím, že krev je pro vás v tuto chvíli ideální. Nic vás tak neposílí jako číše hutné lidské krve.“ Mazziho hlas byl konejšivý a jeho ruka, která těžce dopadla na má záda, se mě snažila v něžných kruzích uklidnit.

Pokoušela jsem se zkrotit další záchvat dávení. Lidská krev. Dost jsem pochybovala o tom, že Scaro svou krmi řeší přes krevní banku.

„Pšššt… už je to dobré.“ Jeho hlas mi zněl někde těsně u hlavy. Z posledních sil jsem se odtáhla z jeho dosahu.

„Nic není dobré. A už nikdy nebude. Prosím, jdi pryč.“ Přešel mé tykání smutným úsměvem.

„Má paní,…“ zarazila jsem jej rukou. Už jsem nechtěla nic slyšet.

„Jenom prosím, mohl by někdo uklidit to sklo a krev? Dělá se mi z toho špatně.“ Zaprosila jsem tiše. Věděla jsem, že mi to splní. Byla jsem plná rozporů k jeho osobě. A vůbec se mi to nelíbilo. A také se mi nelíbila skutečnost, že byť to byla lidské krev, která byla rozlita na podlaze, zvláštně a přitom příjemně dráždila mé smysly. Mé znechucení k sobě sama se tím jenom stupňovalo a já cítila, že právě o to se Scaro snaží.

Probudit ve mně upíří část, tvořenou dítětem. Aby jeho ovládnutí mě samotné bylo o to silnější. A já se nechtěla nechat zlomit, ale měla jsem na výběr?

46. kapitola

Velmi brzy jsem zjistila, že na hlad si člověk prostě zvykne. Jako by to byl jenom pocit, který ve vás vyvolá váš mozek. Nevím, jak dlouho jsem už ležela v potemnělé místnosti, plné chladu a těžkého vzduchu. Čas mi splýval.

Chvíli po tom, co nějaká služtička uklidila střepy a rozlitou krev, mi Mazzi donesl novou sklenici. Snažila jsem jej přesvědčit o tom, aby mi ji sem nedával, ale on mě ignoroval. Jenom postavil číši na zem vedle palandy a odešel. Bez jediného slůvka, bez jediného pohledu.

I přesto, že krev se pro mě až zvráceně stávala lákavější a lákavější, odmítla jsem sama sobě uhasit nezvladatelnou žízeň, byť jenom douškem. Nebyla jsem zvíře, byť jsem se tak zachovala. Ano, nebyla jsem hrdá sama na sebe, ale nebylo vyhnutí. Nezdálo se, že by Scaro jakkoliv bral v potaz mé lidství a s tím spjaté potřeby. A tak jsem já byla nucena vykonat tu svou nejzákladnější v nejvzdálenějším rohu místnosti. Mé tělo už tak dosti ochuzené o tekutiny, se zbavilo dalších.

Nikdy bych neřekla, že pud sebezáchovy může být ve člověku tak silným pocitem. Netrvalo dlouho a já jsem si roztřeseně klekla ke sklenici krve. Chvějícími se prsty  jsem sevřela chladné sklo a vyzvedla si ji k ústům.

Napij se, bude ti líp. Je to lidská krev, nedělej to. Jenom jeden doušek a uvidíš bude ti líp. Mysli na své dítě, umírá.

Na rtu jsem cítila měděnou pachuť krve. Do nosu mě udeřil pach smrti. Krev. Před očima se mi blesklo tělo Deborah, ležící v kaluži temně rudé tekutiny. Sevřela jsem k sobě víčka, jako bych tím mohla vzpomínku odehnat.

„Ne, Scaro. Neudělám, co ode mě očekáváš.“ Rozmáchla jsem se, obsah vyšplíchl přes okraje sklenice a ta se pak roztříštila o protější stěnu. Krev začala stékat a na mě se šklebila zvláštní malba, podpořená drobným pohybem rudých krůpějí.

„Slyšíš?“ Mým tělem projel záchvěv. Apatie opadla a já konečně začala vnímat svět kolem sebe. Připustila jsem si hlad a nedokázala jsem zabránit třasu kvůli zimě. Vylezla jsem zpět na palandu a bosé nohy zabalila do špinavé a krví potřísněné sukně svatebních šatů. Paže jsem si objala kolem bříška a snažila se své stále unavenější tělo, trochu zahřát. Pohledem jsem visela na dveřích. Zřetelně jsem na nimi slyšela hlomoz, připomínající potyčku.

Leknutím jsem nadskočila, když na dveře někdo těžce dopadl. Pak se dveře rozletěly a v nich jako padlý anděl se zuřivým pohledem, stál můj věznitel.

„Isabello z Mabe. Měla by jste poděkovat svému stavu. Je to totiž jediný důvod, který mi brání vás zabít.“ Jeho rychlý pohyb po místnosti mě už nepřekvapoval. A nezarazila mě ani bolest, kterou jsem pocítila, když mi svou dlaní téměř zlomil čelist. Narazila jsem zády na stěnu a přitiskla si dlaň na pálící líc. Na Scarovi bylo vidět, jak hodně se musí ovládat. Člověk by to neřekl, ale upír věděl, jak málo síly do své rány dal. Krční páteř je hodně křehká věc.

Vyděšeně jsem sledovala, jak se Scarův obličej přibližuje na milimetry od mého.  Téměř mě svázal neviditelnými pouty svých uhrančivě černých očí. Trhavě jsem se nadechla a svými smysly jsem vnímala najednou každou jeho drobnou částečku. Jeho opojnou mužnost.

Výraz jeho tváře se změnil na samolibý úsměšek. Věděl, jak na mě působí a patrně to bylo i jeho úmyslem. Ani jsem si neuvědomila, ve které chvíli se pohnul, ale najednou jsem se ocitla přitisknutá k jeho chladnému tělu. Jeho obličej se ke mně sklonil ještě níže a v hlavě mi zněl jeho hlas.

„Bylo by velmi snadné tě zabít, má milá. Jeden drobný pohyb, jedno zaboření zubů do měkkosti tvé kůže…,“ hrdlem se mu rozeznělo vrčení. Ten zvuk mě dokonale probral z okouzlení a já se pokusila od něj odtáhnout. Dlaně jsem vmáčkla mezi nás, abych došla k závěru, že pohnout s ním, bylo jako pohnout se skálou.

„Bylo by to sladké zakončení mého nástupu na trůn.“ Jeho slova byla pronesena tiše a vypadalo to, jako by se s každým slovíčkem mazlil. Bylo mu potěšením je pronášet.

„Na trůn nepatříš.“ Vyhrkla jsem ze sebe zcela impulzivně. Že to bylo jako dráždit hada bosou nohou, jsem zjistila v okamžiku, kdy stisk Scarových paží kolem mého těla zesílil a já i přes všechnu snahu, nezabránila hlasitému projevu bolesti.

„Trůn měl být mým už dávno. Mám na něj právo.“ Rozčileně mi zasyčel do ucha.

„Takže opatrně.“ Ještě pevněji mě k sobě přivinul. „Škoda že tě nemůžu ztrestat, ale bylo by to tak potěšující. Ovšem byl jsem obeznámen Mazzim, že tvé lidské tělo nemá schopnost se regenerovat tak rychle jako to upíří. Docela mrzuté.“ Mírně se odtáhl a přivřel oči, jak si mě zkoumavě prohlížel. Pak se usmál, ale připomnělo mi to spíše psa, zuřivě cenícího své tesáky. Opětovala jsem mu jeho pohled se silou a vůlí, která i mě samotnou překvapovala.

A pak jsem se konečně mohla volně nadechnout. Pozadu jsem padla na stěnu.

„Vem ji.“ Rozkázal někomu za sebou a odcházel ode mě. Před sebou jsem spatřila nečitelnou tvář Mazziho. Sklonil se ke mně a sevřel mě do své náruče. Klid, který mi jeho přítomnost přinášela, jsem v tuto chvíli vítala. Mé tělo i mysl už fungovaly z posledních sil. Bylo tak jednoduché přenechat zodpovědnost za sebe na někom jiném. Mazzimu jsem nějak vnitřně věřila, i když to byl zrádce. Unaveně jsem mu obličej opřela o rameno. Zavřela jsem oči a nechala se jím odnášet pryč. Jediné, čemu jsem byla ochotná věnovat pozornost, byl tichý a pomalý tlukot jeho srdce.

Musela jsem usnout, protože když jsem opět otevřela oči, na malý okamžik jsem měla pocit, že jsem procitla ze špatného snu a jsem opět v sídle Dorianova otce. Ležela jsem v měkkých poduškách na posteli s nebesy.

Očima jsem proběhla celý prostor. Příjemně světloučká fialová barva stěn byla doplněná bílou na polštářích na křesílkách a pohovce. Nábytek byl z těžkého starožitného dřeva. Vše bylo velmi citlivě sladěno. Člověk se cítil přirozeně uvolněně na takovém místě.

Můj pohled se zarazil na vysoké, tmavé postavě, která celou dobu sledovala můj průzkum.

„Na stolku vedle vás je připraveno jídlo.“ Pronesl klidně, ale lhostejně.

„Kde to jsem?“ Zmateně jsem se posadila na posteli.

„V pokoji pro hosty. Můj pán vám nechal donést lidské jídlo. Doufá, že vám bude chutnat.“ Přistoupil ke mně pár kroků. Ostražitě jsem si jej měřila.

„Proč? Proč tak najednou?“ Nemyslela jsem si, že by Scaro dobrovolně ustoupil mě. Obyčejné lidské nicce.

„Myslím, že víte. Už by netrvalo dlouho a vaše tělo by nevydrželo.“ Udělal ještě jeden pomalý krok ke mně.

„Takže mě nechal Scaro přemístit sem? Proč?“ Nedávalo to smysl. V té kobce mě mohl snáz zlomit.

„Na tom teď nezáleží. Najezte se, má paní. Ale pomalu. Váš žaludek by nemusel  unést všechno to jídlo najednou.“ V Mazziho hlase se ozval podtón, který používají rodiče na své děti.

Poposedla jsem a zjistila, že mé svatební šaty byly pryč, zůstala mi jenom spodnička. Zahanbeně jsem si vytáhla deku až pod bradu.

„Mazzi, mohl bys…,“ taktně jsem mu naznačila, že soukromí bych ocenila.

„Jistě. Omlouvám se. Koupelna je za těmi dveřmi nalevo a šatnu naleznete hned vedle.“ Došel ke dveřím a s rukou na klice se ke mně otočil.

„Vaše svatební šaty jsem nechal položené v koupelně.“ Nejistě se pousmál a byl pryč.

Zčervenala jsem ještě víc. Bože, Mazzi.

Odhodila jsem pokrývku a na velmi slabých nohách doťapkala do fialkovém, vysokém koberci, ke dveřím do koupelny.

Až ve chvíli, kdy mi na tělo začaly dopadat horké kapičky vody, jsem si uvědomila, jak mi můj starý život chybí. Se vzlyky jsem klesla do rohu sprchového koutu.

Mé slzy se mísily s kapičkami vody a mou myslí se začínaly točit myšlenky a vzpomínky na mé milované. Co mí rodiče? Co Cailin a její manžel? Tolik jsem si přála vidět ještě jednou radostné jiskřičky v Liiných očích. Nechat se sevřít do láskyplné náruče Doriana.

Z posledních sil jsem ze sebe opět udělala člověka. Koupel mé tělo ocenila jako nikdy. S ručníkem kolem těla jsem vyšla z koupelny a nejistě nahlédla do šatny. Byla hodně prostorná se spoustou přihrádek a šuplíků, ale vybavená oblečením byla jen velmi skromně. V tom málu, co tam bylo, jsem našla tričko s dlouhým rukávem a pohodlně vypadající teplákové kalhoty. Překvapil mě i luxus spodního prádla a ponožek. Oblékla jsem se a s pocitem nového člověka se došourala k posteli. Unaveně jsem si na ni sedla a koukla na jídlo na podnose. Byla tam vajíčka se slaninou, křupavé housky, kousek kuřecího masa a nějaký sýr. Ve džbánku byl pomerančový džus. A vedle ještě jeden s čirou tekutinou.

Neváhala jsem a ihned si nalila do připravené sklenice. Zhluboka jsem se napila a připravila se na měděnkovou příchuť, kterou se bude snažit přehlušit nějaké ovoce. Zklamání, které se mým tělem spolu s vodou rozlévalo, bylo téměř hmatatelné. Obyčejná voda.

Sklesle jsem si nalila ještě jednu sklenici a do druhé ruky si uždibla kousek masa. Po prvním soustu jsem došla k závěru, že bych byla schopná sníst i vola. Přenesla jsem si podnos s jídlem k sobě na postel a střídavě do sebe cpala od každého z trochu. Levá strana tváře mě bolela od facky Scara, ale hlad byl silnější. Měla jsem se pořádně prohlédnout v koupelně, jak to vypadá, ale neměla jsem odvahu. Naposledy jsem se viděla jako šťastná nevěsta.

Když jsem měla pocit, že už se do mě nevleze ani sousto navíc, odložila jsem tác a svalila se do peřin. Přetáhla jsem ji přes sebe a s pocitem, že možná bude trochu líp,  jsem pomaličku začínala usínat.

Spokojeně jsem odpočívala v zahradní houpačce, podložená třemi naducanými polštáři. V ruce jsem měla svůj deník a pečlivě si do něj zapisovala každou událost, která by mé dítě zajímala a kterou jsem mu chtěla po sobě nechat jako vzpomínku.

Horké léto mě však uspávalo. Odložila jsem deník na zem a dlaně si položila na vystouplé bříško. S láskou jsem jej pohladila a se štěstím v srdci zavřela svá víčka. Byla jsem v bezpečí.

„Lásko?“ Jeho něžný hlas mě probral z dřímoty.

„Doriane.“ Otočila jsem hlavu a mohla se skoro utopit v tmavě zelených studánkách.

„Jak se cítíš?“ Hřebem ruky mě pohladil po tváři. Chytila jsem ji a vtiskla mu polibek do dlaně.

„Je mi fajn. Jenom ten malý je čím dál živější.“ Pohladil mě druhou rukou po bříšku a jeho dlaň postupovala níže.

S leknutím jsem se podívala do jeho tváře.

„Chci tě, má paní.“ Scarova tvář byla na milimetry od té mé.

„Neee… .“

Posadila jsem se na posteli a snažila se vydýchat ten šílený sen. Otřásla jsem se odporem.

„Tak konečně vzhůru?“ Leknutím jsem nadskočila.

Scaro si pohodlně hověl v křesílku vedle postele, bradu opřenou o složené prsty.

Upřeně mě sledoval. Jeho pohled mi byl nepříjemný, umocněný snem. Odtáhla jsem se na opačný konec postele.

„Už jsem se začínal obávat, že jste Šípková Růženka a já vás budu muset probudit polibkem.“ Přivřel oči. „I když…, škoda. Příště.“

„Co chcete.“ Můj hlas, byť byl roztřesený, měl ostrý tón.

„Říkala jste, že na trůn nepatřím. Chci, aby jste pochopila, že je mým plným právem na něj usednout.“ Opřel se pohodlně o opěrku a studoval mě pohledem.

„Dorian se vám asi nepochlubil, že je to můj bratranec, nebo se pletu?“

Šokovaně jsem na něj hleděla. Pobaveně se ušklíbl.

„Je mi potěšením, sestřenko.“ Jeho slova se tiše nesla místností.

Scaro je rodina.