Moonlight shadow

Měli jsme v plánu být o půlnoci v mezinárodních vodách, a pak se ještě před úsvitem vylodit v Calais. Richard odešel a nechal mě v kajutě samotnou. Říkal, že Amélie nechala donést jeho slavnostní oblečení k nim a ona se pak obleče spolu se mnou u nás.

Seděla jsem tedy sama na posteli a přemítala, jak asi bude má svatba vypadat. Málokdo se vdává o půlnoci a ještě k tomu uprostřed moře. No co, asi bych si měla hodně rychle zvyknout na to, že můj nastávající život bude všechno, jen ne obyčejný.

„No, snad to všechno dopadne tak, jak jsem to naplánovala.“ Vrazila do dveří Amélie, aniž by se obtěžovala s klepáním. Její nadšený pohled pohasl hned, jakmile stočila svůj zrak ke mně.

„Panenko skákavá, kdo ti co provedl? Vypadáš příšerně. Jak z tebe mám udělat kouzelnou nymfu, když vypadáš jak přízrak z blat?“

Možná bych se měla zasmát, jenže mě moc do smíchu nebylo. Svářilo se ve mně až moc pocitů na to, abych mohla říct, jak se právě cítím.

„No nic, jistá dávka nervozity je asi pochopitelná, tedy, vzhledem k okolnostem.“ Přešla místnost a přehodila přes stůl dva ohromné plátěné pytle.

„No, ty kruhy pod očima zaretušuji, ale ať mi proboha někdo poradí, co mám udělat s tvýma očima?“ Přistoupila ke mně a podstrčila mi ruku pod bradu. Donutila mě vzhlédnout a starostlivě přitom krčila čelo.

„Ještěže máme dost času.“ Pustila můj obličej a otočila se k umyvadlu. Nalila ze džberu studenou vodu a namočila do ní čistý bílý ručník.

„Lehni si, dám ti na tvář studený obklad. Snad to zmírní to zarudnutí.“ Vyždímala osušku a jemným pokynutím brady naznačila, abych se natáhla. Nemusela mě přemlouvat, lehnout si nebylo zase tak od věci. Popravdě, nejradši bych se zavrtala do peřin a nevystrčila ani špičku nosu.

„No, nebyl čas, pořídit ti svatební šaty na míru, tak máš něco staršího z mých zásob. Jsou samozřejmě nové a připravené, jen pro případ.“ Stáhla ze šatů bavlněný pytel a v rukou jí zůstalo ramínko s nadýchanou hedvábnou nádherou.

„Jsou vyšívané stříbrem a zdobené pravými diamanty.“ Natočila šaty víc k lampě, aby se kamínky zatřpytily v odlescích plápolavého plamínku.

„V měsíčním světle budeš vypadat jako přízrak, skoro neskutečně.“ Nahlas vzdychla, to asi proto, že jsem v plné míře nesdílela její nadšení pro věc.

„Jsou šité velmi volně, nemusíš si pod ně brát korzet, pokud nechceš.“ Zamračila se a opatrně přejela rukou po nadýchané látce.

„Sice by to vypadalo lépe, ale nemohla jsem si nevšimnout tvého nadšení, co se týče konzervativní městské módy.“ Její zjevná odtažitost mě pobavila. Nemohla jsem skrýt svůj úsměv.

„Ale ke dvoru půjdeš oblečena, jak se patří. Richard by to mohl pěkně schytat, kdyby se jeho manželka objevila ve společnosti nepatřičně oděna.“

„Slibuji, máti.“ Pípla jsem a neubránila se úšklebku.

„Fajn, ať už chceš, nebo ne, budeš ta nejkrásnější nevěsta. Richard si to zaslouží. Neznám ušlechtilejšího muže nežli je on.“ Uzavřela klidně a já nemohla než souhlasit. Pokud to potěší Richarda, po tom dnešním extempore, dlužím mu to.

„Nevím, jak se ti podaří, udělat ze mne cosi krásného, ale pokud se o to chceš pokusit, nebudu ti stát v cestě. Slibuji, že budu klidně sedět a nechám se učesat dle tvého vkusu. Slibuji, že se ani nepohnu, než umístíš všechny vlásenky a že nebudu otravná, až mi budeš nanášet zdravíčka.“

Triumfálně se usmála, a pak si stoupla před postel a založila ruce v bok. Vypadala spíše jako velitel římských vojsk, nežli drobná mladá dívka.

„Tak vstávej, Emily, čeká nás opravdu tvrdá práce.“

O nějakou tu hodinku později jsem se, i navzdory svému slibu, netrpělivě vrtěla pod šikovnýma rukama mé přítelkyně. Na tvář mi nanesla nejen zdravíčka, ale i voňavý pudr, linky kolem očí a barevný prášek na oční víčka. Rty mi přejela bledou barvičkou a do škvírky mezi ňadra mi rozstříkla kapku parfému. Ta vůně byla tak nádherná, že se mi z toho zatočila hlava.

„Věř nebo ne, tahle je jeho nejoblíbenější. Až ten parfém ucítí, zešílí.“

Neptala jsem se, jak zná jeho nejoblíbenější značku, ani jestli je správné, abych ji měla na sobě. Věřila jsem jejímu úsudku. Koneckonců, zná přeci Richarda o několik desítek let déle nežli já.

„Ještě upevním tuhle poslední loknu a máme hotovo.“ Oddechla si, a pak se cosi nepříjemně ostrého otřelo o pokožku na mé hlavě. Netrpělivě jsem se zavrtěla, to jak účes škrtil.

„Měla by ses vidět. Nádhera.“ Spráskla dojatě dlaně a ani nekomentovala mé chování během zkrášlovací procedury.

„Pomohu ti do šatů, a pak se ještě musím přesvědčit, jestli je vše přichystané. Vyjdeš, až začne hrát hudba.“

Vytáhla mě na nohy a pokynula k mému oblečení. „Tak dolů s tím, Richard čeká.“

Srdce v hrudi mi bolestivě poskočilo. Proč jsem se tolik obávala? Miluji ho přeci a on mě také, není čeho se bát.

Svlékala jsem se pomalu a i Amélie mi pomáhala, abych se neotřela o tvář, nebo si nerozcuchala účes. Když jsem zaváhala u bavlněného spodního prádla, jen se zašklebila a otočila se zády.

„Spodní prádlo je složené v pytli u těch šatů. Doufám, že se ti bude líbit a padne ti.“ Nabručeně složila ruce na hrudi a nervózně si podupávala nohou. Její vysoké šněrovací boty vydávaly rytmický zvuk. Připadalo mi to, jako by mi odtikávala poslední vteřiny mé svobody.

Stáhla jsem spodní kalhotky a svlékla si košilku. Na kůži mne zastudil chladný vzduch a já se ihned obrátila ke stolu, abych se mohla co nejrychleji zahalit. Pytel zašustil a já mezi prsty uchopila cosi hebkého a jemného. Bílé spodní prádlo bylo ušito ze skoro průhledného hedvábí s nepřeberným množstvím neškrobených krajek.

„No páni.“ Vydechla jsem překvapeně a zaraženě zírala na kalhotky, jemně je svírajíc mezi prsty.

„Tak co, je ti to?“ Ošívala se, ale zdráhala se otočit.

„Jsi si jistá, že si to mám obléci? Myslím, že bavlna by splnila stejnou službu.“

„Tak to ani náhodou. Chci, abys byla dokonalá, a to ve všech směrech. Koukej si to obléknout, nebo tě přinutím násilím.“ Podupávání ustalo a já za to byla vděčná.

Natáhla jsem si kalhotky. Hedvábí hladilo po kůži, skoro stejně jako jeho jemné ruce. Krajky pak lehce škrábaly, tak jako chloupky v jeho klíně.

Zachvěla jsem se vzrušením jen nad tím pomyšlením. Nevím, proč mě napadlo zrovna tohle přirovnání.

„Tak si pospěš.“ Zamumlala Amélie do ticha kajuty.

Natáhla jsem si košilku a zachvěla se, krajky mi sklouzly přes ňadra a hebce pohladily bradavky. No páni, jestli to bude pokračovat, budu ta nejvzrušenější nevěsta na světě.

Amélie zhluboka nasála vzduch, a pak jí ramena zacukala, jak potlačila výbuch smíchu. „Líbí se ti, že?“

Konečně se otočila a spočinula na mně zkoumavým pohledem. Její tvář se rozzářila, když jsem nabrala do červena. Není nic horšího, než když do vás někdo vidí, jak do průzračné studánky.

Popadla šaty a poklekla na kolena. Roztáhla živůtek a urovnala sukni. Váhavě jsem bosky vstoupila do ohromného kruhu z hedvábí.

Pomalu vstala a dávala bedlivý pozor, aby všechny spodničky zůstaly na místě. Když se narovnala, přetáhla mi živůtek přes prsa. Vsunula jsem ruce do titěrných rukávků a otočila se k ní zády.

Soustředila se na každý háček na mých zádech a pomalu zapínala celou tu nádheru. Neubránila jsem se nutkání a zkoumavě jsem přejížděla prsty po sukni. Vnímala jsem dokonale chladivou strukturu látky i malinkaté hrbolky všitých kamínků.

„Jsi dokonalá.“ Vydechla s uspokojením, když odstoupila o pár kroků a kriticky, s přivřenýma očima, zhodnotila výsledek svého snažení.

„Kytici ti podám, až půjdeš kolem mě. Zatím jsem ji dala do vody, aby neuvadla.“ Brebentila a brebentila a přitom se oblékala do stříbřitě šedých šatů z lesklého saténu.

Připadalo mi to jako mrknutí oka, ale muselo uběhnout nejméně deset minut. Zírala jsem na svou budoucí sestru, jak si obouvá stříbrné vysoké boty, a pak ze stejného kufru vytahuje bílé střevíčky.

„Mají volnou patu, tak nevadí, že jsou o trošku menší.“ Sehnula se, a pak mi pomohla do bot.

Měla pravdu, i když jsem se v nich necítila nejlíp, tu chvilku to snad vydržím.

„Tak pamatuj, až začne hrát hudba.“ Zopakovala, a pak zmizela v tmavé chodbě.

Diamantový náhrdelník na krku mě tížil a připadalo mi, že je tak těžký, že nemohu dýchat. Opravdu navážno jsem přemýšlela, že vezmu do zaječích, než mi došlo, že nemám kam utéct, pokud tedy nechci k břehům svého nového domova plavat.

Na horní palubě se ozval tklivý zvuk houslí, a pak několik tahavých tónů foukací harmoniky.

Zhluboka jsem se nadechla a naposledy procvičila palce na nohách, než jsem mlčky vyrazila vstříc svému osudu.

Chodba byla bohatě osvětlena lampami, mírumilovně se pohupujícími u stropu. Snažila jsem se potlačit nervozitu a tak jsem zachycovala úplně všechny vjemy, které ke mně doléhaly. Slanou vůni moře a pečeného jehněčího masa a sladkých brambor. Vůni každého z námořníků na lodi, vůni mé budoucí rodiny a na konec jeho vůni. Tu nádhernou symfonii mužnosti a cizokrajného koření.

Tlumené zvuky vln narážejících do trupu lodi, zvuky z vnitřku lodi, vábivé ševelení litrů krve, hnané desítkami srdcí. Každé bylo v jiném rytmu, ale pro mne nebylo těžké oddělit ten jediný zvuk, který mne nejvíce zajímal. Zdravý a silný tlukot jeho milujícího srdce, Richardova srdce.

Tlumené hlasy se nesly nocí a šumivě podbarvovaly líbeznou hudbu houslí. Šepot jako na povel ustal, když jsem vystoupala po schodech a první měsíční paprsek ozářil mou tvář. Na palubě byly všichni a všichni udiveně zírali mým směrem. Několik srdcí se zaškobrtlo a několik námořníků přestalo na pár okamžiků dýchat. Najednou mi přišlo hloupé, že jsem se nepodívala do zrcadla, ještě než jsem opustila bezpečí kajuty. Nevěděla sem, jak vypadám a přišlo mi to nepatřičné.

Váhavě jsem prošla špalírem, větrem ošlehaných mužů a stanula na zádi, pod můstkem s kormidlem.

Kapitán stál čelem ke mně a po jeho levici se usmíval Richard. Stříbřitě šedý smoking mu dokonale padnul a s vysokým cylindrem vypadal ještě tak o deset čísel vyšší. Ruce měl volně spojené před tělem, ale ramena měl rovná a záda jako pravítko. Po kapitánově pravici trochu dál stál Bernard, oblečen stejně jako Richard a po jeho boku se rozplývala Amélie.

Celá paluba byla osvětlena loučemi, svícemi a petrolejkami, takže jsme z hladiny musely vypadat, jak hodně přezdobený vánoční stromeček. Podél lanoví byly zavěšeny široké bílé saténové stuhy, kterými bylo omotáno i zábradlí můstku.

Nechápala jsem, jak tohle všechno přichystala, ale vyrazilo mi to dech. Posádka byla seřazena za mými zády a vypadalo to, že je donutila se umýt a oholit.

Přede mnou pak čekala má rodina a kapitán, který měl na sobě bílou uniformu se zlatými nárameníky a širokými pruhy na manžetách rukávů. Jeho snědá pokožka přímo zářila z bílé kapitánské uniformy.

Richard se přehoupl z nohy na nohu a neznatelně mi pokynul, pak zvedl levou ruku ve zvoucím gestu, aby mne přiměl připojit se k němu.

Amélie přicupitala a do rukou mi vtiskla malou kytičku bílých růží, podvázanou širokými zelenými listy. Pak se postavila po boku Bernarda a mrkla na mě.

Počkala jsem, až se tón houslí zklidní, a pak jsem vykročila pravou nohou směrem k Richardovi. Nemohl ze mě spustit oči, a když se zhluboka nadechl, přes tvář mu přejel překvapený výraz. Střelil pohledem po své sestře, a pak se jeho zrak opět upřel na mě.

Stanula jsem před ním a podívala se mu do očí. Ty temné hluboké studánky přímo zářily štěstím. On necítil žádné pochyby, on byl jen dojatý a šťastný.

„Vypadáš překrásně.“ Špitnul nehlasně, a pak se pousmál.

Kapitán si odkašlal, a pak začal obvyklými slovy. „Sešli jsme se tu dnes, abychom spojili tuto ženu a tohoto muže ve svátosti manželské.“

Nevnímala jsem jeho slova a sotva rozeznávala rytmus jeho hlasu. Bylo mi naprosto jedno, co povídá, nedokázala jsem se v tu chvíli soustředit na nic jiného, než na tvář svého anděla. Čišela z ní taková láska a nadpozemský klid, že mi to vhánělo slzy do očí.

Myslím, že on na tom byl stejně a tak, když si kapitán hlasitě odkašlal, a pak se už poněkolikáté optal, jestli chce být mým mužem, Richard sebou cuknul a zmateně řekl, že ano. Poté se na to samé zeptal mě a já řekla bez rozmyslu „ano“. Když potom pronesl, že jsme manželé, zezadu se ozvalo hlasité jásání a tleskání. Pískání a skandování.

Posádka byla nadšená, ale spíš z vidiny bujaré oslavy, než z našeho spojení před bohem a svědky.

Kapitán nám poblahopřál a stejně tak má nová sestra a můj nový bratr.

„Každý má od pana Nevilla na oslavu flašku rumu.“ Vykřikl kapitán a mávl na posádku. Hlasitý jásot přímo duněl po hladině. Mladík, který svíral pod bradou housle, dupnul nohou a mírnou svatební melodii vystřídala hlasitá rytmická irská balada.

Půlka posádky zpívala nahlas a druhá půlka se přidávala při refrénech.

Bernard chytil Amélii kolem pasu a zůstal v družném hovoru s Ronaldem.

„Nemohli bychom jít zpět do kajuty?“ Špitla jsem Richardovi do hrudi, když se ke mně přitočil.

„Jen klid, tihle muži nejsou žádní surovci. Nemáš se čeho obávat a věz, že ty jsi větší hrozba, než kterýkoliv z nich.“

„Já vím, jen… chci s tebou být o samotě.“ Sklopila jsem oči.

Chvíli si mě prohlížel a pak přikývnul.

„Jistě, nikomu to vadit nebude.“ Usmál se a mávnul na Bernarda a kapitána. Pak mě uchopil za ruku a pomalu vedl jásajícím davem k naší kajutě.

Když zavřel dveře, zvuk z venčí ochabl. Pomalu se otočil čelem ke mně a znovu mě přejel pohledem.

„Děkuji ti, Emily.“ Vydechl okouzleně a položil klobouk na stůl. Stáhl si sako a pověsil ho přes opěradlo židle.

„Za co mi děkuješ?“ Můj hlas byl tichý, zastřený.

Odvázal si šerpu, kterou měl kolem pasu, a pak si rozepnul košili.

Jen jsem stála na druhém konci místnosti a sledovala jeho pomalé, vláčné pohyby.

„Proč si myslíš, že většina těch mužů nahoře popadala dech, když jsi vyšla na palubu.“

Pokrčila jsem rameny. Popravdě mě nezajímali námořníci ani nikdo jiný.

„Něco tak dokonalého, tak překrásného jsem v životě neviděl, Em. Vypadáš jako zázrak, jako bys vyšla ze snu. Neskutečně, nereálně, nadpozemsky, jako anděl.“

Neubránila jsem se úsměvu.

„Jsem neuvěřitelně hrdý, že si má.“ Přistoupil ke mně a vzal mě za ruce. „Nikdy tě neopustím, nikdy, slyšíš.“

To ujištění mě hřálo na prsou a dodávalo mi sílu.

„Kdyby byly věci… no, víš, normální, teď bych se s tebou pomiloval. Držel bych tě v náručí a koupal se v tvé opojné vůni.“

Sáhl si do kapsy a vytáhl úzký stříbrný kroužek. „Není nic moc, vím.“ Prohlížel si prstýnek. „Proto jsem ti ho nedal tam nahoře.“

Pak zvedl hlavu a podíval se mi do očí. „Patřil mé matce a před tím její matce, dědí se v naší rodině již po několik pokolení. Když můj předek tenhle prstýnek vlastnoručně udělal, byl ještě chudým vazalem. Zachránil kdysi urozenou paní, jejíž kůň se splašil. Jako odměnu mu dala stříbrnou brož. Měl dvě možnosti, buď brož prodat a koupit za ní ovce, jež by mu pomohli překlenout tu největší bídu, nebo ji roztavit a odlít prstýnek pro dívku, na kterou si tajně myslel. Zvolil tu druhou možnost a požádal svou dívku o ruku.“ Sám pro sebe se usmál a prohlížel si stříbrný kroužek, který opatrně svíral ve svých prstech.

„Má matka ho nosila a pyšnila se tím, že vypovídá tolik o naší rodině.“ Zase se pousmál. „Asi je to nějaké rodové prokletí, ale muži z naší rodiny vždy dávali přednost lásce před vším ostatním.“

„Smím?“ Natáhla jsem zvědavě ruku a nechala si malý kroužek sklouznout do dlaně. Byl naprosto obyčejný, hrubě opracovaný, bez známek zdobení, kromě jediného vyrytého srdce na jeho přední straně. Bylo znát, že přestál staletí, všechny hrany byly dokonale oleštěny a i srdce samotné bylo mírně pokřivené.

„Budu ho nosit každý den svého života, slibuji.“ Cítila jsem se velmi zvláštně, když jsem si kroužek natahovala na prst.

Hrdě se usmál a pohladil mne po tváři. „Pokud chceš, opatřím ti jiný, hodný tvého postavení.“

„Myslím, že tenhle je naprosto hodný mého postavení, je hodný tebe a to je vše, co chci.“

„Miluji tě.“ Zašeptal a jemně mne sevřel v náručí.

Hověla jsem si v jeho objetí a užívala si dotyku jeho hladké pokožky. Rukama jsem pátravě vklouzla pod rozepnutou košili a objala jsem ho kolem pasu. Jeho pokožka příjemně hřála a já se toužila přitulit se k němu ještě blíž.

„Jsem nějaká unavená, mohli bychom si odpočinout?“ Zamumlala jsem mu do hrudi a odpovědí mi bylo jen hluboké spokojené zamručení.

„Chceš pomoci se svlékáním?“ Zašeptal mi do vlasů a políbil mne na temeno hlavy.

„Zvládnu to.“ Odpověděla jsem, jenže to už jeho hbité prsty začaly uvolňovat jednu sponku po druhé. Nicotné drátky klouzaly na podlahu a vydávaly sotva znatelný tichý zvuk.

Musela jsem si oddechnout, když se poslední sponka snesla k podlaze a můj účes se uvolnil. Vlasy mi volně spadly na holá ramena a rozlily se mi po zádech.

Pročísl mi zlehka prsty husté kadeře a podél spánků sjel pomalu jejich konečky přes čelist až na krk. Pohladil mi ramena, a pak se jal pomalu uvolňovat živůtek šatů. Stále jsem byla příjemně vězněna v jeho objetí, čelem přitisknutá k jeho nahé hrudi. Vdechovala jsem vůni jeho pokožky, tu silnou kořeněnou a osobitou vůni, která mnou prostupovala a naprosto mě zaplavovala. Točila se mi hlava z její intenzity a z horka jeho pokožky.

Konečně uvolnil i tkanici sukně a celá přenádherná róba se mi snesla šustivě k nohám. Skopla jsem střevíčky a vystoupila z kruhu bílého hedvábí a nadýchaného šifonu.

Zkoumavě mě přejel pohledem, a pak uličnicky povytáhl jedno obočí. „Bože, kdy se jen nabažím tvé dokonalosti a božské krásy?“

Věděla jsem, že spodní prádlo, jež mi dala Amélie, více odhaluje, nežli zahaluje a cítila jsem se skoro nahá. Hebounké hedvábné plátýnko nebylo na kůži skoro ani cítit a krajky odhalovaly víc, než se slušelo. I přesto, že mě bez šatů viděl již několikrát, nahnala se mi krev do tváří a bojovala jsem s nutkáním, zakrýt se rukama.

Bez jediného slovíčka si stáhl košili z mohutných ramen a odhodil ji kamsi na podlahu. Stáhl si boty a ponožky, takže zůstal stát jen v tmavě šedých lesklých kalhotách. Nemohla jsem se mu náhle podívat do očí, moc jsem se styděla a tak se můj pohled stočil k jeho hrudi. Vnímala jsem žár jeho těla, hluboké nádechy a výdechy, hlasitý tep jeho srdce i hlomoz toku jeho krve. Stál přede mnou skoro nahý, živoucí, vzrušený a andělsky krásný.

„Smím tě poprosit, aby si mne následovala na lože, paní Nevillová?“ Podal mi ruku a já jsem váhavě vsunula svou dlaň do jeho.

Lehla jsem si do postele a zahalila se bílou přikrývkou, on si sedl na kraj lůžka a stáhl si kalhoty, než nadzdvihl deku a ulehl vedle mne.

Lehl si na znak a rukou naznačil, abych se přitulila. To jemné gesto se nedalo odmítnout a tak jsem se uvelebila s hlavou položenou na jeho svalnatém rameni a koleno jsem přehodila přes jeho stehno.

„Jak se nyní cítíš?“ Zajímal se.

„O moc líp, neškrtí mě šaty a nebolí hlava z utaženého drdolu. Ležím tu s tebou a je mi moc krásně.“

Jeho dlaň lehce spočinula na mém boku, přivřel oči a na tváři se mu objevil něžný, spokojený úsměv.

„Richarde, klidně můžeme naplnit naší svatební noc, pokud chceš…“ Nenechal mě domluvit. Položil mi ukazováček na ústa a nesouhlasně se zamračil.

„Ne, a nemluv už o tom, nezpůsobím ti více bolesti, které jsem byl svědkem.  Miluji tě z hloubi svého mrtvého srdce a přísahám, že nechci nic víc, než opět spočinout v tvém náručí a ucítit horkost tvého lůna, ale nepřežil bych myšlenku, jak budeš potom kvůli tomu trpět. Nesmíš na mě naléhat. Jsi nyní má žena a mou svatou povinností je tě chránit před vším zlým.“

„Jistě.“ Vydechla jsem okouzleně a přitiskla se k němu ještě těsněji.

„Překrásně voníš.“ Zašeptala jsem mu do pokožky na krku a zkusmo špičkou jazyka přejela po jeho hrdle. Zachvěl se a slastně přivřel oči.

„Je to jen známka toho, že jsem se ti plně odevzdal. I ty teď voníš jinak a naprosto stejně nádherně.“ Usmál se.

„Napij se ze mě, Em.“ Vydechl, když jsem opět přitiskla nos k jeho kůži a zhluboka vdechovala jeho vůni, abych si ji navždy vryla do paměti.

Nemusel mě dvakrát pokoušet. Při tomhle jemném mazlení se mi špičáky samy prodloužily a tlačily mě nyní nepříjemně v ústech.

Škrábla jsem ho jejich špičkami, a pak jazykem jemně objela jeho čelist. Jeho hladce oholená tvář ještě chutnala a voněla po mýdle.

Vyhoupla jsem se na něj a sedla jsem si kolem jeho pasu. Tiše zaúpěl a chytil mne za boky. Erotické jiskření bylo cítit všude kolem nás a příjemně mě štípalo na kůži.

„Tak už mě kousni.“ Škemral šeptem a nastavoval mi své hrdlo. Sesunula jsem se po jeho těle níž, než mě do zadečku šťouchla špička jeho tvrdé erekce. Jeho prsty se mi ostře zaryly do kůže a jeho tělo se automaticky propnulo proti mému.

Zapřela jsem se dlaněmi o jeho hruď a jazykem prozkoumávala hladkou oblast kolem bradavek. Rytmicky jsem kmitala kolem jeho bledých vášní svraštělých vrcholků, a pak opatrně narušila pokožku na prsním svalu. Zasténal, když jsem ochutnala jeho krev a mazlivě přejížděla po drobné řezné rance.

Jeho dech se zrychloval a zkracoval, to jak jeho vzrušení stoupalo pod neúprosným mazlením mého lačného jazyka. Tep mu stoupal a srdce pracovalo hlučně a dunivě. Jeho sladká krev přímo burácela pod tenkou hebkou membránou jeho těla. Ta nepopsatelná vůně ještě víc podbarvovala exotický parfém jeho vášně.

Nemohla jsem si pomoci, ale pohlcovalo mě to naprosto stejně jako jeho. Cítila jsem známé vlhké teplo, a když jsem se o něho otřela, klín mi přímo zahořel potřebou cítit jeho mužství v sobě.

Vyhrnul mi košilku a nadzdvihl hlavu, uchopil jednu mou bradavku mezi rty. Hrál si s ní a jemně ji sál, než se opět zhroutil do polštáře.

Vědomí toho, že by stačilo jen malinko posunout boky dozadu, abych došla svého naplnění, mě přivádělo k šílenství. Pokušení bylo tak moc blízko, stačilo by jenom natáhnout ruku.

Zavřela jsem oči a instinktivně našla na jeho krku žílu. Zuby se mi ponořily do jeho masa a ústa mi zaplnila jeho teplá krev.

„Ach můj bože.“ Zasténal pode mnou a já pocítila vlnu orgasmu, která zostra projela jeho tělem. Vyvrcholil mohutně a silné záškuby jeho mohutného těla, jako by kopírovaly explozi mezi jeho boky, která chrlila na můj zadeček přívaly teplého semene.

Pomalu se uklidňoval a chlácholivě mě hladil po zádech, zatímco jsem se krmila z jeho žíly. Se zavřenýma očima si užíval dozvuků extáze, kterou právě prožil.

Odtrhla jsem se od něj a jazykem si přejela po rtech, abych slízla poslední kapku, která mi ulpěla v koutku úst.

„No páni.“ Zhroutila jsem se vyčerpaně vedle něho. Byla jsem plná a spokojeně malátná.

„Tohle se ještě nestalo.“ Přimkla jsem se k němu.

„Očividně ti to manželství svědčí.“ Zasmál se unaveně.

„No, a tobě taky.“ Oplatila jsem mu stejnou měrou.

„Ó ano, já si tohle manželství, jak se patří, užívám.“ Vyhrknul pobaveně a přitáhl si mě blíž