Moonlight shadow

A jak to všechno vlastně bylo s ostatními lidmi? Nikdo nepřežil. Jediný, kdo zůstal, byl Tibor bezpečně ukrytý v atomovém krytu.

Každičký člověk spadl jako moucha postříkaná insekticidem. Tak jak kdo stál, tak upadl na zem a vydechl naposledy. Veškerý lidský život skončil.

Postihlo to i drzé výrostky, takže se Tibor stal vězněný nikým. To samozřejmě netušil.

Vir ze „salámku“ si ještě chvíli poletoval vzduchem. Už nebylo koho zabít, takže vir se začal pomaličku nudit. Po dlouhých dohadech, hádkách a malých válkách se vir rozhodl, že nejlepší bude být trošičku kompatibilní.

Možná by se to mohlo zdát hloupé, ale díky hlouposti lidí a taky tomu, že se smíchaný vir začal nudit, začal nový třesk. Vir se totiž rozhodl, že už ničit nebude. Rozhodl se žít v dokonalé symbiose s ostatními buňkami a pomoct jim vylepšit jejich život.

***

Po vykonání potřeby se snažil najít umývač. Bohužel našel jenom porcelánovou mísu přidělanou ke stěně. Snažil se otočit kohoutky, ale moc mu to nešlo, nakonec vyhrál. Jenomže chvíli tekla žlutá voda, což ho donutilo přemýšlet, jestli díra a vodovod není úzce spojen. Nakonec žlutá voda odtekla a on si ruce umyl.

Byl unavený a tak si vylezl na první pryčnu. Ta se mu však nezdála dost pohodlná a tak si vylezl postupně až na tu nejvyšší. Chvíli jen tak civěl. Možná přemýšlel nad svou matkou, která někdy v tu dobu vydechla naposledy. Možná myslel na bandu výrostků, která ho zavřela do krytu, čímž ho vlastně zachránili.

Pořád ještě netušil, že je jediný na světě.

Z nudy začal šátrat kolem sebe. Až nahmatal prazvláštní kapsu. Nedalo mu to. Stejně je tam sám a evidentně v krytu dlouho nikdo nebyl, takže jaképak starosti s tím, komu leze do věcí. Šátral v kapse, až jeho ruka narazila na nějaký placatý obdélník. Ještě chvíli ho jen tak držel, hypnotizoval tmavě zelenou kapsu, která ho ukrývala. Snad doufal, že jí svým zrakem prohlédne. Ale nakonec věc vytáhnul.

Ruku vytahoval velmi opatrně a obezřetně. Neměl tušení, co by ta věc mohla být. Jen v jediné doufal. Doufal, že mu ta věc aspoň trochu zkrátí čas.

Vytáhl ji a započal s jejím zkoumáním. Po chvilce si uvědomil, co by to mohlo být. Vypadalo to jako pradávná herní konzole nebo něco na ten způsob. Snad i nějaký předchůdce někdy – dobých game boyů. Zvláštní obrázky ho nechávaly klidným. Už o těch symbolech slyšel.

Ty symboly byly jeden ze zapomenutých jazyků. Nápis „Jen počkej!“ Tiborovi v azbuce nic neříkal. Přesto hru vyzkoušel.

Připadalo mi až podivné, že se na obrazovce objevily čtyři slepice na bidlech, které pomaličku snášely vajíčka. A ještě divnější mu přišlo, kdo je chytal. Byl to prapodivně vyvedený vlk s košíkem v ruce.

Pozvolna přišel na ovládání hry, které bylo tak jednoduché, že by to zvládla i opice. Čtyřmi knoflíky ovládal hru a chytání vajec ho pohltilo.

Sice si občas vzpomněl na svoji herní konzolu. Na tu dokonalou a vymazlenou konzolu, která se ovládala jednoduchým dotykem na obrazovku. Jemnými pohyby se proplétal hrou a připadal si jako král. Tanec jeho prstů, který ho tolik uklidňoval.

Tahle hra byla pravý opak. Nikdy nehrál hru, kde by šlo o nějaké body. Stalo se to smyslem jeho života. Posadil se do křečovitého sedu, mačkal knoflíky, až mu na rukách naběhly žíly, a chytal vejce jako o život. Křeč v rukou ho nutila mačkat hru více, než bylo nutné.

„Debilní slepice!“ vykřikl občas a dál horečnatě hrál.

„Až nebudete moct snášet, tak z vás vyrvu droby, vy blbky…“ brblal si dál pod nos.

Čas kolem něho plul… Občas pocítil hlad, tak si pomocí nože otevřel konzervu. Chození na díru už mu taky tolik nepřišlo. Jeho celý svět se motal kolem snášení slepic a chytání jejich vajec do vlkova košíku. Tenhle jeho život trval tři měsíce. Pak mu došly baterie a hra se nadobro vypnula.

„Tak… A sem zas v pravěku…“ zaskučel a mrštil hrou přes celý kryt.

Jedinou připomínkou na hru mu zůstaly mozoly na rukách. Tedy pouze na palcích. Obrovské, tvrdé mozoly od chytání vajec. A dva protáhlejší a menší mozoly po stranách ruky mezi palcem a ukazováčkem, od křečovitého držení hry.

Tibor si myslel, že je v krytu zavřený maximálně tři dny, ale opak byl pravdou. Propočítal si všechny konzervy ze zásob. Pokud byl tedy v krytu opravdu jen tři dny, měl by se začít krotit s jídlem, aby mu ještě nějakou dobu vydrželo.

Dumal nad tím, jak by se dostal do svého komunikátoru a dal aspoň nějak vědět matce, která by mohla dostat strach. Nenapadalo ho nic…

Po nějakém týdnu dumání a zkoumání dalších možností krytu našel pár drátů, kabelů a nějaké baterie. Možná by to šlo. Kdyby pár těch monočlánků spojil v nějakém pořadí a použil pár drátů. Pak by jen stačilo vymyslet, jak improvizovanou baterii připojit ke komunikátoru.

Jak čas letí, když se člověk dobře baví. Tibor se však nebavil.

Rozebral komunikátor, vyndal z něj baterii a začal zkoumat, jak nejlépe připojit jeho improvizovanou část. V tom ho taky napadlo, podívat se na hodnoty baterií. Jaké bylo jeho zklamání, když zjistil, že jeho rádoby baterie má mnohem nižší hodnoty. Nevzdával se však a hledal jiné baterie. Kdyby nevybil baterie v historické herní konzole, už by nemusel hledat nic. Takhle se však musel zase víc snažit.

Po nějakém času hledání nějaké baterie našel. Tibor byl však postaven před velmi těžkou zkoušku. Byly to přesně ty mono články, které by se daly dát do hry a ještě nějaký čas hrát vajíčka. Chvíli sledoval ve svých rukách baterie a u stěny ležela hra. Jako by ho vábila k sobě.

Byl však velmi silný. Odolal pokušení, které ho svádělo k chytání vajec, a zapojil poslední články do jeho improvizovaného bateriového systému.

Žaludek se mu sevřel v návalu očekávání.

Neustále dokola se mu v hlavě objevoval profesor fyziky, který měl ke všemu tolik co říct. Lovil v paměti různé poučky a fráze, které by mohly mít za následek, že by jeho komunikátor zničily a on už by byl odřízlý od světa úplně.

Nakonec vše zapojil podle pravidel a jeho nejlepšího mínění. Opatrně, aby moc kabely nehnul, zapnul komunikátor a chvíli čekal, než se načetl jeho operační systém. Zadal přístupový kód, vše šlo jako na drátkách. Obličej mu ozářil displej.

Nic. Žádná zpráva, zmeškaný hovor, video hovor nebo aspoň holografický záznam.

Jeho ramena poklesla a do očí se mu draly slzy. Jeho matka se na něj vykašlala už úplně. Tím si byl jistý, že ztratil poslední blízkou osobu, kterou měl rád, ale ona o něj neměla zájem. Teď teprve je opravdu sám.

V tu chvíli ho napadlo, že se třeba matka jenom zdržela v práci. Někdy se jí to stávalo. Zakousla se do práce natolik, že v ní někdy strávila i tři dny. A to jenom tím, že se snažila najít informace o různých firmách a jejich hodnotách, podnikatelském plánu. V ty chvíle se měnila v honícího psa a snažila se být nejlepší. Nevnímala čas, hlad ani své okolí.

Povzdychnul si nad komunikátorem. V seznamu jmen a čísel vyhledal matku a vymáčkl na obyčejný hlasový hovor, nechtěl ji vidět.

Telefon nevyzváněl, sluchátko ho zašimralo v uchu a on protočil panenky. Záznamník. Oddálil komunikátor od ucha a podíval se na holografické zobrazení vlastní matky. Měla na sobě bílý kostým, sáčko a sukni ke kolenům, vše v podivném kontrastu s černými lodičkami.

„Dobrý den, momentálně nemám čas nebo se mi vybil komunikátor, nechte mi vzkaz a vaše číslo, ozvu se vám, nashle,“ strojená jako vždycky, ušklíbl se Tibor.

„Nazdar mami,“ povzdychl si k holografické podobizně matky. „Asi si ještě nebyla doma, takže se ti snažím oznámit, že mě banda blbečků zavřela v atomovým krytu a nemůžu se dostat ven. Takže až to půjde, tak se uvidíme, nazdar…“ špitl nakonec a doufal, že si matka vzkaz brzo vyzvedne a ozve se mu.

Ačkoli ji viděl málokdy, měl ji rád. Miloval ji. Vždyť to byla jeho matka. Dala mu život. Potají, někde v koutečku hlavy doufal, že k němu jeho matka taky cítí lásku. Omlouval její zápal pro práci. Aspoň měl co jíst, kde spát. Jenže… Jenže pořád mu chybělo to teplé a milé objetí milující matky, kdy by se malý a mladý chlapec, jako je on, cítil naprosto v bezpečí.

Chvíli se díval na nudný displej s ikonkami. Podíval se na hodiny. Bylo kolem půl třetí odpoledne.

Snad se matka brzo probudí z toho pracovního transu a ozve se mi, zadoufal v hlavě.

A pak si všiml něčeho jiného. Úplně mu to zaseklo vzduch v plicích a na pár kratinkých okamžiků se mu zastavilo srdce.

„Doprdele…“ vydechl. Promnul si oči, štípl se do paže a podíval se znovu.

Hodnota byla pořád stejná, nic se nezměnilo.

„Tohle není možný!“ už se neudržel. A na co by se taky držel dál? Byl v krytu sám a nikdo ho neviděl. Povolil všechny pomyslné hráze kolem sebe a po dlouhé době se rozplakal, jako malé děvčátko.

Na pelesti se stočil do klubíčka a plakal. „Maminko…“ škytal mezi vzlyky.

Jak je tohle všechno možné? Jak se mohlo stát? Vždyť už je v krytu zavřený přes půl roku a jeho matka si na něj ani nevzpomněla…

Byl smutný, uplakaný, sám a nakonec usnul.

——————————————–

Vím, kapitoly jsou kratší… Ale nedostatek času, někdy i inspirace jsou jako vlezlý červ… Snad se aspoň dobře pobavíte…