Moonlight shadow

Držel jsem její tvář ve dlaních a doufal, že nic z toho není skutečnost. Její oči vypovídaly o hrůzách, které musela prožít, a důkazem toho byly i rány po celém těle. Byla to však její tvář, která se mi nenávratně vryla do paměti. V tu chvíli by se stěží hledal na světě větší sobec než jsem byl já. Bál jsem se o ni jen kvůli sobě.

Byla jen malý krůček k úplnému konci a já bych ji ztratil, aniž bych jí mohl vše vysvětlit. Nebyl jsem si jistý, že bych dokázal žít s pocitem viny, který by mě sžíral každičký den mého života. Chtěl jsem jí chytit do náruče a odnést z tohoto příšerného místa, ale měl jsem na práci něco důležitějšího. Věděl jsem, že by se o něj postarali ostatní, ale chtěl jsem ho dostat sám. Keneth to věděl, čekal v povzdálí i se Sophií.

Po příjezdu jsme ho chytili poměrně snadno. Doslova v transu se nakláněl nad tělem Kate a užíval si svého zvráceného počínání. Stačilo jen málo a rozdrtil bych jeho lebku o tvrdou zem, aniž bych pocítil sebemenší záchvěv lítosti. Chtěl jsem ho však zabít pomalu a tak, aby opravdu trpěl, ale před tím jsem se potřeboval přesvědčit, že Katelyn opravdu žije.

„Neile, dostaňte ji s Colinem do auta. Kate, vydrž, už budeš v bezpečí,“ naklonil jsem se nad ní a šeptal jí slova útěchy. Snažil jsem se, aby v mém hlase nepoznala strach, jež vystřídal zlobu, která mě zaplavovala od chvíle, co jsem zjistil, že je Kate pryč. Clare mě uklidňovala, že se šla třeba jen projít, ale já měl to neblahé tušení, že se něco děje. Když přišla Sophie s tím, že nemůže najít klíče od svého auta, bylo to jen potvrzení, že je něco špatně. Přál jsem si, abych se mýlil. Neil ji našel podle GPS zabudované v autě, které dal do všech našich aut jen jako pojistku, kdyby bylo potřeba někoho z nás vyhledat. V tu dobu asi nikdo z nás netušil, že tím Katelyn zachrání život. Její rty se s námahou otevřely, ale nevzešlo z nich jediné slovo.

„Ššššt, nemluv,“ řekl jsem a díval se jí přitom zblízka do očí. Doufal jsem, že v nich najdu odpouštění. Měl jsem na tom svůj podíl viny. Kdybych jí řekl vše o svém životě i o Valerii, nemusel bych jí vystavit situaci, kdy jsem Valerii znovu uviděl. Stála tam na štěrkové cestě v celé své neskonalé kráse, plná svých neuvěřitelných protikladů, s úsměv filmové krásky a mně se z ní i po té době znovu málem podlomila kolena. Stačilo však jen pár vteřin a já si uvědomil, že je to opět jen její hra. Vše si připravila do posledního detailu, včetně rudé rtěnky na svých plných rtech. Zasvětila snad svůj život tomu, aby byla mou noční můrou do konce mých dnů?

Bylo však neskutečně těžké přiznat si, co pro mě Kate znamená. Až do teď – do chvíle, než jí polomrtvou držím v náručí. Po tvářích jí začaly stékat slzy a vpíjely se jí do hlubokých ran, které místy odhalovaly lícní kosti. Děsilo mě jen pomyšlení na to, co vše musela prožít. Její ruka se začala pomalu zvedat a mně došlo, co chce udělat. Nemohl jsem dovolit, aby se ještě víc rozrušila a zastavil její ruku dřív, než se mohla dotknout míst, kde se slzy ztrácely. Odtáhl jsem se do kleku a snažil se aspoň trochu uklidnit. Zlost se ve mně mísila s lítostí a smutkem. Pevně jsem stisknul čelist, až mě začaly bolet svaly. Vlastní bolest však byla lepší než vidět tu cizí. Po chvíli ve mně nezbylo už nic jiného než čistá zlost. Síla Strážce se ve mně bouřila a drala se napovrch. Její oči mi prozrazovaly, že chybělo už jen chvíli k proměně. Jediný pohled na ní mi stačil k tomu, abych přidal pomyslnou poslední kapku. Nyní již bylo dáno, co se stane. Byl jsem rozhodnutý, že toho bastarda popravím. Bude trpět.

Opět jsem pevně stiskl čelist, věděl jsem, co bude následovat. Právě ve chvíli, kdy se naše oči naposledy střetly, mi hrudníkem projela nesnesitelná, dech beroucí bolest. Z hrdla se mi vydral tlumený výkřik a mé tělo bylo rozmetáno na milion malých kousků okolo do prostoru, aby se v zápětí vrátily a poskládaly do monstra, které ve mně celou tu dobu klidně dřímalo. Spokojeně jsem zamručel. K lidskému zvuku to mělo daleko. Byl jsem připravený ukázat drahému upírovi, že se mnou není radno si zahrávat. Dnes jsem byl nesmírně rád, že nám byla tato síla dána do vínku. Velice ochotně jí teď využiji na utrhnutí jedné určité hlavy. S mírným uspokojením jsem se usmál.

Letmo jsem se podíval na ostatní, kteří mezi tím vyčkávali nedaleko nás. Clare po mně střelila rychlým pohledem a vydala několik jednoduchých příkazů ohledně dalšího přesunu Kate.

I když viděla mou měnící se tvář nad znetvořenou tváří Katelyn, ani na chvilku nezaváhala, alespoň na povrchu vypadala silná a neotřesená. Byla to jedna z jejích vlastností, které se opravdu hodily. Zvláště v případech, kdy šlo o život někoho z nás, dokázala zachovat chladnou hlavu a racionálně myslet. Díky tomu jsem si byl jistý, že se o Kate postará. V tuhle chvílí jsem se mohl začít soustředit už jen na jediný cíl. Myslím, že jsem naprosto pochopil rčení „vidět rudě“. On byl pro mě jak pro býka červená barva.

Zvedl jsem se a přešel ke svému autu. Otevřel jsem úložný prostor, odklopil přepážku a z místa, kde by měla být uložena rezerva, vytáhl další meč. Vozili jsme si takhle potřebné vybavení. Nechali jsme si udělat na zakázku tento speciální prostor u všech našich aut tak, aby nebylo běžným okem rozpoznatelné, že tam vůbec nějaký je. Což bylo opravdu šikovné, vzhledem k tomu, že ani my jsme občas neunikli běžným kontrolám místní policie. Už takhle jsme pro ně byli podivíni, žijící dál od samotného městského dění. 

Zabouchl jsem dveře a naposledy se otočil po Clare, která otevírala zadní dveře auta. Přál jsem si tolik být na jejím místě a odvézt Kate do bezpečí. V polovině pohybu se zastavila a s hlavou mírně skloněnou nepatrně kývla. Pak svůj zrak stočila ke mně a rty němě naznačila jen dvě slova – zabij ho. Jako by věděla, co mám v úmyslu a co bude následovat. Její šestý smysl byl naprosto neuvěřitelný, až se mi z toho pomyšlení zježily chloupky na krku.

Odhodlaně jsem se otočil ke Kenethovi a Sophii, kteří zatím upíra drželi opodál. Klečel na kolenou, ruce měl v poutech za zády. Řetěz se táhl od jeho rukou dál ke kotníkům, kde byl opět přichycen k masivním železným obručím. Byla to obdoba vězeňského systému, jen řetěz byl znatelně silnější a želízka byla vyrobena z nejpevnější oceli s vysokým obsahem uhlíku. Byla to jedna z mála možností, jak udržet upíra alespoň trochu v klidu a z dosahu svých schopností a sil.

Měl jsem sto chutí mu rovnou bez rozmyšlení useknout hlavu, ale i když to nutkání bylo silné, má chuť po pomstě byla silnější. Přešel jsem až k němu a tiše si ho prohlížel. Zvedl tvář a s ironickým úsměvem se mi zadíval do očí.

„Zdravím tě,“ pokýval jemně hlavou. Dominic, známý upír, kterému jsme byli už nějakou dobu na stopě. Byl proslulý svými aktivitami a způsobem týrání svých obětí.

„Hm, kdybych jen tušil, že ta maličká patří tobě, byl bych si s ní pohrál důkladněji. I když její sladkou, vábivou chuť si budu pamatovat do konce svého bytí,“ při těch slovech se mi doslova smál do obličeje. Napřáhl jsem se a tvrdě ho udeřil do čelisti.

„Ty hajzle,“ procedil jsem skrz zuby.

„Těším se, až ji jednou vypiju až do té nejposlednější kapičky a její lahodnou krev budu na jazyku převalovat jako to nejdražší francouzské víno. Nikoho takového jsem nepotkal. Fascinuje mě jako potrava, ale také jako žena. Uvědomuješ si, Briane, že jsi nás se svou partou vyrušil právě v té nejlepší chvíli?“ Poslední otázku pronesl s hranou lítostí.

Celá tahle záležitost s Kate ho vzrušovala. To, že jeho myšlenky byly a jsou zvrácené i na upíra, mi bylo jasné již při našem prvním setkání před několika lety. Tehdy jsme ho náhodou vyrušili, když hodoval nad polomrtvým mladíkem, kterému bylo sotva 15 let. Nepodařilo se nám ho zachránit. Byl příliš zraněný a vysílený, než aby takový útok přežil. A pokud ano, musel by do konce života žít s pomyšlením na celý ten večer.  Jeho obličej byl tak znetvořený, že pozdější identifikace příbuznými byla téměř nemožná. Celou záležitost jsme následně zamaskovali jako napadení zvířetem v lese. Dominic nám tehdy utekl. Nenáviděl jsem ho od první chvíle.

„Evidentně si rád hraješ, že?“ konstatoval jsem ten zcela jasný fakt. Stačilo si vybavit její obličej a cítil jsem zlost až do morku kostí. Byl jsem rozhodnutý, že tuto noc zemře, pomalu a bolestivě. Přesto jsem mu však chtěl dát šanci. Šanci, aby mi ukázal, že není jen zbabělý a prohnaný hajzl, který po nocích zabíjí nevinné oběti. Chtěl jsem vidět v jeho očích překvapení a strach, až ho budu zabíjet.

„Pusťte ho,“ řekl jsem. Slyšel jsem Sophiin překvapený nádech. Keneth bez rozmyšlení vyndal klíčky od zámku.

„Ne. To přeci nemůžeš udělat,“ zastavila ho Sophie a promluvila na mě.

„Briane, vykašli se na hrdinství a usekni mu tu jeho zasranou hlavu. Ten zmetek už nám znovu utéct nesmí!“ v jejím hlase bylo slyšet rozčílení a chuť po smrti. Věděl jsem, že má pravdu. Přesto jsem to chtěl udělat po svém.

„Kenethe, pusť ho,“ tentokrát jsem tuto prosbu směřoval přímo. Věděl jsem, že se na něj můžu spolehnout a že nebude mít zbytečné otázky. Věřili jsme si, bezmezně a bez podmínek. V dalších chvílích jsem jen slyšel chrastění řetězu a naštvané, vzdalující se kroky Sophie. Nesouhlasila se mnou a s mým počínáním. Ani jsem se jí nedivil.

Vytáhl jsem svůj meč z pouzdra a ten druhý meč mu hodil k nohám. Jeho pohled se ani nepohnul. Výsměšně povytáhl koutky, ale než se pomalu postavil, uchopil rukojeť meče pevně v ruce. Několikrát ho protočil a znovu se usmál

„Neměl si mi dávat tu šanci, Briane,“ řekl tiše, “měl si je poslechnout a useknout mi hlavu. Takhle tě budu muset zabít. A já tě nechci zabít, Briane, jsme si až příliš podobní. Oba máme slabost pro krásné ženy, jen s tím rozdílem, že ty je rád ojíždíš a já je krájím,“ při posledních slovech přejel ostřím po mé čepeli a v lehce ženském gestu si olízl rty.

Snažil jsem se udržet neutrální výraz, ale jeho samolibý úsměv mi odhalil, že se mi to nepodařilo. Celé toto divadlo završil jedním vzdušným polibkem. Věděl, že jeho slova a toto gesto mě vyprovokují k útoku. Rychle jsem zaútočil a snažil jsem se využít veškeré schopnosti k tomu, abych ho dostal. Jedno se však tomu všivákovi muselo uznat, uměl to s mečem naprosto znamenitě a já začal uvažovat, zda jsem si nevzal víc, než jsem doopravdy dokázal zvládnout. Do dalšího a dalšího střetu mě však hnalo pomyšlení na Katelynu tvář, na její utrpení, na děs v jejích krásných očích, které až do konce života budou nést stopy této noci. Byl to hnací motor celé mé síly a ač se to zdálo chvílemi nemožné, získával jsem nad upírem pomalu převahu.

Skrčil jsem se a nad hlavou se mi prohnal upírův meč. Využil jsem svého postavení a nataženou nohou skopl útočníka na zem. Během dalších chvil jsem odkopl jeho meč, nohou přišlápl jeho krk blíž k zemi a špičku meče lehce přitlačil na místo, kde kdysi tlouklo jeho úchylné srdce.

„Tak co, ty sráči? Co mi teď povíš?“ stranou jsem odpliv krev z rozraženého rtu. Utržil jsem také pár pořádných ran a divil bych se, kdybych je zítra necítil. Dominic na mě upíral své nic neříkající prázdné oči a čekal, jestli se ho dorazím právě teď a na zemi. Jeho úsměv mi naznačil, že přesně ví, o čem uvažuji, ale ani se nehnul. Znamenalo to snad, že by přijal vlastní smrt s takovým klidem? A kdyby přišla ta chvíle, byl bych schopný jí přijmout s takovým klidem já? Je neuvěřitelné, že člověka napadá tolik otázek k vlastní smrti až ve chvíli, kdy jí je téměř na dosah a cítí, jak mu dýchá na krk.

„Ne, ne, ne, Dominicu, tak jednoduché to se mnou mít nebudeš. Sice bych sám byl klidnější, kdybych z tebe už konečně zbyla maximálně hromádku popela, ale slíbil jsem ti boj. Tohle byl teprve začátek a já slibuji, že ještě budeš svých činů litovat. Dobrovolně nebo nedobrovolně, vyber si,“ řekl jsem mu varianty a doufal, že mé nabídky využije. Potřeboval jsem boj, potřeboval jsem pocit, že aspoň malou část můžu odčinit, když ho zabiji a to ve „velkém stylu“.

„Co po mně teď chceš, Briane? Abych se omluvil za její znetvořenou tvář? Nikdy,“ procedil sebejistě skrz zuby, ale jeho hlas nezněl tak silně z důvodu přišlápnutých hlasivek.

„Je naprosto výjimečná, a jestli ji máš jen trochu rád, tak mě zabij. Pokud vůbec přežije, najdu si ji a přísahám, že podruhé už jí nezachráníš. Dostanu jí celou a ochutnám každičký milimetr její kůže. A to doslova,“ při těch slovech dramaticky scvakl zuby.

Věděl, jak mě vyvést z klidu a trefil do toho už tak citlivého místa. Než jsem stačil jakkoli zareagovat, chytl mou nohu, která do té doby spočívala na jeho krku, a své ostré drápy mi zaryl do lýtka. Cítil jsem, jak jimi prorazil tenkou látku kalhot a jak se s ohromující bolestí zarývají do masa. Hlava se mi během pár chvil málem rozskočila do všech stran v náporu ohlušujícího křiku, který mi vycházel z hrdla. Díky své malichernosti jsem si připustil upíra za pomyslnou hranici. Bylo třeba se před nimi mít na pozoru.

Sice jsme jako Strážci měli při boji s nimi mnohem víc výhod než lidé, přesto však byli upíři neuvěřitelně rychlí, silní, nebezpeční, lstiví a měli v zásobě několik vylepšení, kterými jsme my neoplývali. Jedno z nich byly i silné drápy, které na první pohled vypadaly jako normální, jen poněkud delší nehty.

Upír prudce škubnul, ruku stále zabořenou hluboko v mase a díky tomuto počínání mě vytrhl z náporu šoku. Chtěl využít chvíle překvapení z útoku a snažil se mi vytrhnout část svalu. Za zády jsem uslyšel Sophiin zoufalý výkřik. Dominic se na pár vteřin otočil po zdroji toho hluku a já jako bych v tu chvíli přepnul na automatický režim. Jedním rychlým pohybem meče jsem upírovi usekl ruku, která mi svírala nohu, a v tom pohybu jsem cítil jen slabé zaváhání oceli, když narazila na kost.

Během dalších chvil jsem odkulhal o něco dál od řvoucího upíra proklínajícího mě a mé potomky snad do desátého kolene. O něco pevněji jsem uchopil rukojeť meče a vyčkával na jeho další výpad. V tuto chvíli jsem si z důvodu zmrzačené nohy nemohl dovolit vlastní útok. Cítil jsem, jak mi po noze tečou pramínky krve a pomalu se mi vsakují do ponožky a dál do boty. Jen jsem si přál, abych následující chvíle ustál a mohl se vrátil domů k ostatním. Dominic uchopil meč do zdravé ruky a s tváří plnou hněvu a bolesti se mi díval zpříma do očí.

„Budeš si přát, abys to nikdy neudělal,“ řekl naštvaně a při posledních slovech byl jeho hlas o něco slabší. Místo dalšího střetu se však stalo něco naprosto neočekávaného. Jeho pohyb byl velice rychlý a lidským okem ho nebylo možno zpozorovat. I já, Strážce, jsem zaznamenal pouze rozmazaný pohyb těla – upustil meč, uchopil useknutou ruku a vytratil se do ticha předměstí právě v místě, kde ještě před pár minutami stál Keneth, připraven zamezit jakémukoli nepříznivému zvratu boje. Upír vycítil slabinu a využil jí. Byli jsme v přesile, cítil se ohrožený a nyní byl i oslabený. Věděl, že útěk je jeho jediná možnost, jak dnešní noc přežít.

Ohromeně jsem se otočil po Kenethovi. Stále držel Sophii za pas, i když už se zdála být o něco klidnější, a nápad přispěchat mi na pomoct se rozplynul v temnotě noci. Její výraz byl odrazem zděšení, co její počínání způsobilo, ač bylo myšleno zpočátku jakkoli dobře. Ale byla to právě ona, která naše obavy z důsledků vyřkla nahlas.

„Bože můj, on jí zabije,“ řekla téměř šeptem a i když jí Keneth podpíral, zhroutila se na kolena. Čelo přitiskla k chladnému asfaltu a tiše opakovala tu jednu jedinou větu. Díval jsem se na ní a cítil se prázdný. Naprosto vyčerpaný, zlomený a poražený. Jindy tolik blažené ticho noci mi křičelo do uší a mé zoufalství narůstalo. Zoufalství z toho, že jsem zklamal.

***

Několikrát jsem zamrkala do slabého světla. Z nějakého důvodu jsem nemohla úplně otevřít oči a pozorovala tak jen nepatrné obrysy svých řas. Netušila jsem, jestli je toto mé první procitnutí, ani jsem nevěděla, jaký je den. Jen jsem bezmocně koukala do prostoru a snažila se alespoň rozpoznat základní tvary pokoje. Znovu jsem zavřela oči a snažila se rozpomenout, co se vlastně všechno stalo.

Pamatovala jsem si hádku s Brianem, ale další události jako by se mi raději vymazaly z paměti. Pouze pár střípků z podivně zastřeného večera. Obličej muže, jeho dychtivý úsměv, Brianům výraz ve tváři, sklánějící se nade mnou, uklidňující kolébání džípu, když jsme přijížděli domů, a Colinův úzkostí ochraptělý hlas, který se rozezněl po domě, jen co jsme překročili práh. Dál už jen černota, která mi nenabízela žádné odpovědi, proč se cítím tak prapodivně slabá.

Můj sluch zaujal podivný sípavý zvuk, a když jsem se zaměřila na zdroj toho zvuku, s překvapením jsem si uvědomila, že je to můj vlastní dech. Když jsem se chtěla pořádně nadechnout a nasála znovu vzduch hluboko do plic, odpovědí mi byla jen prudká bolest rozlévající se mi do každého místa v mém těle.

„Auuuu,“ slabě jsem zaúpěla a i přes silné nutkání zhroutit se zpátky do měkkosti polštářů jsem se snažila alespoň malinko zvednout, abych zkontrolovala, kde to jsem. Něčí ruce mě přimáčkly zpátky do pokrývek.

„Kate, slyšíš mě?“ zašeptala slabě Clare a její hlas byl naplněn únavou. Pomalu jsem se otočila, ale asi v polovině pohybu mi lehce zaprotestovaly krční svaly. Obávala jsem se dalšího návalu bolesti, takže jsem ztuhla na místě. Chtěla jsem jí odpovědět, ale mé vlastní hlasivky se zmohly jen na nejasné zachrčení.

„Ne, ne, nemluv. Zavolám Philipa, že ses probrala. Bude tě chtít zkontrolovat,“ řekla a pomalu vstala z křesla, jako by se bála, že prudší pohyb by mě polekal a já bych znovu upadla do hlubokého spánku. Slyšela jsem, jak klaply dveře, a do místnosti vešel další člověk. Ucítila jsem slabý závan kombinace parfému a mentolových žvýkaček, které měl Philips v oblibě. Za pár vteřin tato vůně zesílila a já pocítila jeho dech na své tváři. Vytušila jsem, že se nade mnou sklání, ale ať jsem se snažila sebevíc, jeho obličej jsem nezachytila.

„Ahoj, Kate, to jsem já, Philip. Clare mi říkala, že ses snažila mluvit. Ještě pár dní ti to nepůjde tak snadno, máš pohmožděné hlasivky, takže pokud nebudeš muset, raději je příliš nenamáhej,“ řekl a pomalu se posadil na okraj postele.

„Pár dnů jsi byla mimo. V pravé ruce máš zavedenu kanylu, kvůli lékům a výživě,“ upozornil mě a vzal do ruky malou baterku. Za pár vteřin jsem uviděla ostré světlo nejdříve nad pravým a pak i nad levým okem. Kontroloval mé reflexy.

„Teď raději odpočívej a nabírej nové síly. Potřebuješ je, aby ses co nejrychleji uzdravila.“ Než stačil vstát, chytila jsem ho za ruku a donutila ho tak zastavit se. Pomalu jsem položila ruku zpátky na pokrývku a čekala. Z onoho večera jsem si vybavovala pouze určité střípky, ale ani jeden nebyl vysvětlením na mou otázku. Doufala jsem tedy, že ostatní mi alespoň částečně objasní, co se stalo. Přeci nemohu žít do konce života v nejistotě. Co mi kdo udělal? 

„Moje oči?“ zeptala jsem se s námahou a můj hlas zněl jak chrčivá nahrávka z rozbitého rádia.

„Kate, pobavíme se spolu o tom, co ti je, až budeš trochu silnější, ano?“ odpověděl mi se slabým povzdychnutím. Únava byla z jeho hlasu více jak patrná, ale přesto jako by doufal, že mi jeho reakce bude zatím stačit.

„Co… co se stalo?“ znovu jsem se zeptala a ve chvíli, kdy jsem chtěla svraštit obočí, mi obličejem vystřelila ohromující bolest. Zalapala jsem po dechu a z očí mi vytryskly slzy. Prudce jsem zvedla ruku k obličeji a nahmatala jen drsný povrch obvazu. Než jsem stačila říct něco dalšího, ucítila jsem, jak mi Philip manipuluje s kanylou a místo vpichu mě nepříjemně zabolelo. Začala jsem opravdu panikařit. Co se to děje?

„Kate, musíš se uklidnit, musíš se uklidnit.“ Až při těch slovech jsem si uvědomila, jak se mé tělo třese. Pevně mi držel ramena přitisknutá do polštářů.

„Za minutu už ti bude dobře. Je potřeba, abys teď byla v klidu a spala,“ řekl stroze, ale jeho stisk nepolevoval. Jako by se bál, že hned po tom, co mě pustí, vyskočím z vlastní kůže. V tom mi došlo, že mi nejspíš podal nějaký uklidňující lék.

Čekala jsem uvolnění jako ve filmech, kdy pacientům podají sedativa, ale to stále nepřicházelo. Po pár chvílích jsem si připadala podivně otupělá a unavená. Jako by někdo stisknul tlačítko a mé tělo přestalo reagovat na podněty z mého mozku. Oči se mi klížily a zanedlouho jsem znovu upadla do hlubokého, tichého a bezesného spánku.