Moonlight shadow

Těch několik málo hodin, které jsem spící spočívala v jeho pohodlné náruči, uběhlo až příliš rychle. Probudila jsem se rozlámaná, unavená a neuvěřitelně hladová.

Nebyl to však jen normální pocit hladu, který jsem znala. Žádné kručení v žaludku nebo chuť na něco dobrého, ale neopomenutelná, palčivě svíravá bolest, která vás nenechá ani jednou vydechnout, aniž byste na ni zapomněli.

Zkroutila jsem se do klubíčka a instinktivně hledala Richardovo tělo. Kvůli hladu jsem byla rozmrzelá a slabá, skoro malátná. Točila se mi hlava a vnitřnosti se mi převracely, žádajíc si svou dávku teplé krve.

Probouzela jsem se pomalu a pozvolna procitala do naprostého prázdného ticha naší ponuré kajuty. Tedy ticho není to správné slovo, byla zde celá řada otravných zvuků, které hlučily a zaplavovaly mi hlavu. Šplouchavé dovádění vln, narážejících do trupu naší lodi, hulákání pouličních prodejců, pokoušejících se udat nějaké zboží a tím si vydělat na každodenní chléb, písklavé dotírání prostitutek, snažících se umluvit zákazníka, drčení dřevěných kol těžkých vozů po hrbolaté dlažbě nábřeží a v neposlední řadě otravné vřeštění racků shánějících potravu.

Slyšela jsem všechno, ale to jediné, co by mi udělalo radost, tu nebylo. Jediný zvuk, který jsem si tolik přála slyšet. Tlukot jeho srdce, nebo vyrovnaný dech jeho spícího těla. Cokoliv, co by mě utvrdilo v tom, že je nablízku a připraven mě nakrmit.

Otevřela jsem oči a rozhlédla se po pokoji. Mé šaty byly stále přehozené přes opěradlo jedné ze židlí, ale jeho oblečení zpola zmizelo. Zbytky jeho oděvu byly hozené přes roh našeho lůžka. Nechal tu plášť a klobouk, což znamenalo, že neopustil loď.

Vstala jsem a natáhla si sukni a sametový kabátek. Spodničku i honzík jsem nechala ležet na židli. Opláchla jsem si obličej a vlasy jen pročísla rukama. Vypadala jsem asi všelijak, ale bylo mi to jedno, musela jsem co nejrychleji najít Richarda.

Boty jsem nechala zakopnuté pod postelí a bosky se vydala hledat svého snoubence. Vedl mne čich. Neoblomně jsem procházela temnou chodbou a snažila se nevnímat zajímavé pachy lidí. Voněli až moc dobře, až moc lákavě a já měla šílený hlad.

„Tak kde jsi?“ Přemílala jsem polohlasně a představovala si téměř orgasmický pocit, až se mé zuby zakousnou do jeho masa a já ucítím na jazyku první kapičku jeho krve. Při té představě mé tělo bolestně zaprotestovalo a já se musela na okamžik opřít o stěnu, abych neupadla. Proboha, proč mě jen opouštěl? Mohl vědět, jaké bolesti budu mít, hned jak se probudím. Přeci byl také na mém místě, musí si pamatovat, co je to být novorozený.

Bosé nohy tiše ťapkaly po nalakované podlaze. Připadala jsem si tu nepatřičně a cize. Cestování lodí nepatřilo k mým oblíbeným činnostem. Trpívala jsem mořskou nemocí i jen z pohledu na moře a lodě plovoucí vstříc nedohlednu.

Několik hlasů se o cosi přelo na horní palubě. Kdosi vytíral mopem a několik dalších párů silných mozolnatých rukou smotávalo hrubé lanoví.

Opatrně jsem vykoukla ven a s povzdechem zjistila, že slunce se už dávno přehouplo přes horizont. Loď byla připravená k odplutí.

Váhavě jsem vstoupila na horní palubu a ztuhla tak jako všichni přítomní, oněměle zírající na mou maličkost. Skoro mrtvolné strnutí prolomil až mladík, který nahlas hvízdnul. Obdivně se uklonil a šaškovsky nadzdvihl neexistující cylindr.

„Kohopak hledáte, slečínko?“ Starý námořník se usmál a já tak měla dokonalý výhled na zkažené zuby, které mu kazily jinak vřelý projev náklonnosti.

„Jednoho z cestujících. Jmenuje se Richard Neville.“  Pípla jsem zaraženě a byla fascinována brunátnou, povolenou a vrásčitou kůží na námořníkově hrdle. Jaké by bylo okusit tak starou krev? Jestli pak by byla cítit po galonech rumu, které vypil? Možná by voněla jako doutník, který svíral v koutku úst, a to i když se mnou mluvil.

„Jo, jasně, pojďte za mnou, dovedu vás za ním.“ Máchl rukou kamsi dál, a pak odhodil lano, které svíral a oplácal si dlaně o starou a děravou brokátovou vestu.

Muži se dali opět do práce a připravovali loď na vyplutí. Každý jeden z nich voněl nepředstavitelně lákavě. Nejen ti mladí, upocení těžkou prací, ale i ti starší, s kůží skoro průsvitnou a jemnou jako hedvábný papír.

Zaťala jsem pěsti, až se mi nehty zaryly do masa na dlaních. Bolest mne probrala z myšlenek na okolo stojící lidské bytosti. Ano, byli to lidé, ne žádné zákusky připravené pro mé rozptýlení.

„Co vím, šel ke kapitánoj. Stačí, když ťuknete.“ Zamumlal stařík a nechal mne stát před dveřmi, vedoucími do útrob lodi. Pomalu jsem sešla pár schodů a ocitla se v menší chodbičce tolik podobné té naší. Stačilo jedno nadechnutí, abych poznala vůni Richardovy krve. On krvácí? Krmí někoho? Koho, když ne mě? Pomalu a neslyšně jsem nakoukla do kajuty, odkud byla vůně nejsilnější a skoro vykřikla zděšením. Pohled, jež se mi naskytl, byl tím nejhorším, co jsem mohla spatřit.

Místnost byla potemnělá, plamen petrolejky byl stažený na minimum. Richard seděl nehybně v křesle naproti dveřím. Oči měl zavřené, tvář uvolněnou, bez výrazu. Možná se i usmíval, podle mírně nadzdvihnutých koutků jeho dokonale tvarovaných úst. Jeden silný pramen tmavých vlasů mu splýval těsně kolem obličeje a rámoval tak jeho andělskou krásu.

Ruce měl položené na područkách křesla. Hlava byla mírně zakloněná. Pravý rukáv košile měl vyhrnutý až k lokti a k jeho zápěstí byla přimknuta ústa jiného člověka. Muže. Kapitána Ronalda.

Přitiskla jsem si dlaň na ústa, ale oba byli zabráni do jejich počínání natolik, že si ani jeden z nich nevšiml mé přítomnosti.

Oči mi zalétly mezi Richardova rozevřená kolena, až tam, kde látku kalhot napínala obrovská tvrdost jeho erekce.

Proboha, on byl vzrušený a to hodně. Krmil člověka, muže, a jeho vzrušení se přímo vzpínalo mezi jeho boky.

Nemohla jsem popadnout dech, chtělo se mi křičet a proklínat toho anděla, který se dělil o svou krev naprosto oddaně s člověkem a ještě k tomu u toho zažíval slastné pocity. Nikdy jsem si nemyslela, že by mohl mít potřebu provádět tohle s mužem.

Zatočila se mi hlava a já se odpotácela do chodby a usedla zlomeně na první schod. Má mysl odmítala to, co viděly mé oči. Třeba ještě spím a mám tenhle děsný sen, noční můru o zkaženosti mého vyvoleného.

Přeci by mi tohle nemohl udělat. Proč by byl se mnou, když toužil po přítomnosti muže? Proč by ulehal ke mně, když by radši sdílel lože s jedním z těch mužů na palubě.

Hlasité srkavé zvuky, mlaskání a sání, to bylo to, co přehlušilo vše ostatní. Nevnímala jsem nic, kromě zvuků krmení.

„Panebože.“ Vydechla jsem němě a po čtyřech vylezla zpět na čistý vzduch. Před očima jsem měla jen to jediné, pohled na ty dva. Těžkopádně jsem dovrávorala zpět do naší kajuty a to, aniž bych byla kýmkoliv vyrušena. Asi jsem vypadala tak, že se nikdo ani neodvážil na sebe upozornit.

Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně zády. Dobrých pět minut jsem bez známek života zírala před sebe.

Žaludkem mi projela ostrá bolest a já poklekla k míse pod umyvadlem, abych vydávila zbytky žaludečních šťáv. Nevolnost mnou zmítala a hlad jí ještě zhoršoval.

Chtělo se mi umřít při vzpomínce na jeho úd, tak tvrdý, tak připravený. Tenhle příšerný obraz se mi usadil v hlavě a nešel vyhnat, ani když jsem se snažila.

Další nával nevolnosti mnou otřásl a silný pocit na omdlení mne donutil ulehnout na bok vedle mísy. Hlavu jsem zapřela o vlněný koberec a přemýšlela, jak se co nejrychleji vypařím z tohohle zlého snu. Možná si někde najdu rodinu, která se mě ujme. Možná přemluvím i nějakého upíra, aby se mnou sdílel krev a jestli ne, pořád je tu možnost podívat se na svůj poslední východ slunce.

Klika se pohnula, ale dveře zůstaly pevně zavřené.

„Em. Jsi tam?“ Richardův hlas zněl nejistě. Cítil mě? Nebo už mu to bylo jedno, teď když má svého nového přítele?

„Em? Děje se něco?“ Tiché zaklepání.

„Miláčku, jsi v pořádku?“ Slyšela jsem, jak se mu zrychluje tep.

„Emily, odpověz mi nebo vyrazím dveře.“ Zabouchání pěstí.

Chtěla jsem ho poslat do háje, křičet a bědovat, ale jediné, na co jsem se zmohla, bylo tiché nesouhlasné zasténání.

„Emily, jdu dovnitř. Pokud stojíš za dveřmi, uhni, ať ti neublížím.“ Jeho hlas se ztišil.

Z hrdla se mi vydralo hýkavé zařehtání. Byl to hlasitý projev čirého zoufalství. Ublížit mi? Víc už to nejde.

Ozvalo se zakvílení starého dřeva, a pak s hlasitým prasknutím povolil zámek. Nechal po sobě v zárubni ohromnou rozšklebenou díru a s ohlušujícím rachotem dopadl na podlahu k jeho nohám.

Zlomek vteřiny stál jen ve dveřích, aby zhodnotil situaci. Pak se prudce pohnul, aby doklekl ke mně, ale to já jsem se už krčila v protějším rohu místnosti. Vypadal zmateně.

„Em? Miláčku, co se děje?“ Mluvil tiše a konejšivě, tónem, jímž uklidňujete zdivočelého koně.

Objala jsem si rukama kolena a zabořila tvář do vzniklého otvoru. Nejradši bych se vypařila, prostě zmizela bez jakéhokoliv náznaku mé přítomnosti.

„Půjdu teď k tobě, pomalu.“ Rozpažil ruce a ukázal mi dlaně. Proboha, co to na mě zkouší?

Přibližoval se pomalu, krůček po krůčku. Spíš jsem vnímala jeho dech, jeho podstatu, než abych slyšela zvuk jeho kroků.

Byl už blízko, tak blízko, že mě to donutilo zareagovat. Nyní nebyl můj druh, byl nepřítel. Osoba, která mi nesmírně ublížila. Musela jsem se chránit.

Se zavrčením jsem vystartovala ke dveřím, ale byl rychlejší. V půli pokoje mě chytil rukama v pase a zkušeně mne složil na podlahu. Hlava mi nadskočila, jak dřevo zapružilo a já se praštila.

Počítala jsem hvězdičky, které mi skákavě tančily před očima a mísily se s černými tečkami. Uvědomovala jsem si tíhu, která mě tlačila k podlaze. Tak tak jsem mohla dýchat.

Jednou rukou mi přidržoval obě zápěstí za hlavou a o druhou se opíral, aby na mne nespočíval celým tělem. Jeho oči temně žhnuly a vpíjely se do mých.

„Mluv se mnou.“

Musela jsem párkrát mrknout, abych zvládla zaostřit. Instinkt mi velel utéct. Byl dravec, stejně jako já, ale byl silnější, starší a mocnější.

Zazmítala jsem se, zkusmo uvolnit jeho sevření. Jeho ruce však byly jako z oceli. Jako kámen, jež mi vrostl do kůže. Ani se nepohnul, než jsem unaveně rezignovala a rozhodla se potlačit to zvíře ve mně a řešit problémy lidsky.

„Slez.“ Zavrčela jsem a měla co dělat, abych zadržela slzy. Váha jeho těla na mém mi bolestně připomněla úplně jinou činnost.

„Ne.“ Zavrčel hrubě v odpověď. „Ne, dokud mi neřekneš, o co tu jde. Co se tu stalo? Co jsem ti proboha udělal?“

Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout, ale ani pak jsem nevydržela upřený pohled jeho očí. Odvrátila jsem tvář, když jsem ze sebe koktala.

„Já, já tě, já tě viděla.“ Slzy se mi nezadržitelně rozeběhly po tvářích.

„Co jsi viděla?“ Nebyl si ničeho vědom, nebo jen hrál svou roli?

„Tebe, tebe a jeho.“ Ten okamžik, než se v jeho očích rozjasnilo a tvář mu přejel náznak pochopení, mi přišel jako roky.

„Viděla jsi mě a Ronalda?“ Přimhouřil oči.

Místo odpovědi jsem jen přikývla.

„A to tě natolik rozlítilo?“ Nechápal.

„Tobě.“ Vyhrkla jsem. „Tobě se to náramně líbilo.“

„Jak to myslíš?“ Byl opatrný na volbu svých slov, nevěděl, na jak tenkém ledě se ocitl.

„Měl jsi, tys byl vzrušený.“ Opět mě zaplavil pocit znechucení a před očima jsem uviděla vzdouvající se látku v jeho rozkroku.

Přimhouřil oči ještě víc, a pak se zamračil. „Ty si myslíš…?“

Vmžiku mě pustil a posadil se. Smích, který zaplavil místnost, byl hluboký, vřelý a sametově hebký. Zahustil vzduch tak, až se dal sotva nabrat do plic.

Teď bylo na mně, abych se zatvářila nechápavě. „Nechápu tvé pobavení, nebo spíš nesdílím tvé pobavení a teď, když mě omluvíš.“ Chtěla jsem vstát, ale on mě strhl zpět a opět mě přikoval svým tělem k podlaze.

„Ty sis opravdu myslela, že jsem vzrušený z něho?“ V očích měl slzy smíchu a malinkaté neposedné ohníčky pobavení.

„Jistě, byl jsi tak tvrdý… a připravený.“ Nedovedla jsem najít ta správná slova, jak popsat to, co jsem uviděla.

„Krmení je velmi intimní, ať chceš nebo ne. Proto také nekrmí muž muže a žena ženu, pokud ovšem nejsou milenci.“ Zvážněl.

„Je tedy tvým milencem?“ Jediný možný závěr, co mě napadl.

„Ronaldo je velmi vážně nemocný a to, že s ním sdílíme svoji krev mu dovoluje odolávat nemoci. Dnes padla tato povinnost na mě. Je mi líto, že jsem tě na to neupozornil dopředu a nezabránil tak tomuhle hroznému nedorozumění.“

„Ale, ale, tys byl tak…“ Zajíkla jsem se.

„Velký?“ Zeptal se škádlivě.

„Ano.“ Přiznala jsem a bojovná nálada mě opouštěla.

„Myslel jsem u toho na tebe, lásko.“ Sklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha.

„To proto, jinak by to bylo veliké utrpení, tak jako to bývalo, než jsem tě potkal.“

„Proč ty? Mohla ho nakrmit tvá sestra.“

„Ronaldo je můj přítel, tudíž má starost. Nemohu Amélii nutit k takové věci. Nemohu ji nutit k intimnostem k jinému muži, než je její Bernard.“

Dech se mi krátil a motala se mi hlava. Hlad mě dostal. Vnitřnostmi mi projela křeč a já se zkroutila v jeho náručí.

„Čekali jsme až příliš dlouho.“ Rychle mi zkontroloval puls, a pak se posadil a stáhl si mě do klína. Choval mě ve svém náručí jako malé dítě.

„Emily, napij se, honem, než se křeče zhorší.“ Nadzdvihl mi hlavu a přitiskl si mou tvář ke krku. Choval mě a pomalu kolébal, když jsem rty hledala to nejlepší místečko. Jeho kůže byla pod mými ústy hebká jako hedvábí. Voněla jím a levandulí z ložního prádla.

„Tak pojď, malá.“ Pobídl mě a svým dlouhým nehtem si rozřízl pokožku na krku. Rána nebyla hluboká a zatahovala se rychle, ale i těch pár kapiček mi pomohlo sebrat poslední zbytky sil. Špičkou jazyka jsem setřela krev z jeho kůže, a pak jsem ucítila známý tlak v dásních, který napovídal, že hostina může začít.

Olízla jsem jazykem křivku jeho šíje a on se zachvěl. Do boku mě zatlačilo jeho probouzející se mužství.

Jeho reakce mě nabudila ještě víc a tak jsem ze všech sil vnořila zuby do jeho masa. Skousla jsem a ústa mi zaplavila jeho krev. Pila jsem hltavě a nenasytně. Tiskla jsem se k němu a každý projev mé žízně v něm rozechvíval touhu.

„Chci být v tobě, stejně jako ty jsi uvnitř mě. Chci si tě brát stejně hladově, divoce.“ Hlas měl hrubý, až se místy měnil v pouhé vrčení.

S každým mým polknutím se mu z hrdla vydralo rozechvělé zasténání. Byla jsem již druhá, komu dnes nabídl svou žílu, ale jen já ho mohla zbavit tlaku, který stoupal úměrně s mým nasycením.

„Nemohu ti nabídnout své tělo, abys ukojil vášeň, jež se v tobě nahromadila během mého krmení, ale pokud dovolíš.“ Slízla jsem poslední kapky, než se jeho kůže uzavřela a sjela jsem ústy přes jeho hruď a břicho, až k jeho bolestně pulsující erekci.

Zasténal, když jsem jí uvolnila ze zajetí černé látky a opatrně uchopila. Stačilo jen pár drobných pohybů, aby energie uzavřená v jeho těle explodovala a zkropila koberec kapičkami jeho vášně.

Dýchal zhluboka a rychle, když jsem si klekla naproti němu a pozorovala jeho překrásné tělo. Rozechvělé a momentálně naprosto vyčerpané, avšak plně uspokojené a odevzdané.

„Drahoušku, tohle bys asi neměla dělat svému snoubenci ještě před svatbou.“ Škádlil mě tiše a tím mi připomněl, co se stane za pár hodin realitou. On se stane mým mužem.

Do tváří se mi nalila horkost, to jako reakce na jeho upozornění.

„Ale ne, lásko, sice ti jemný ruměnec v tváři nepředstavitelně sluší,“ natáhl se ke mně a pohladil mne po tváři.

„Ale nechci tě uvádět do rozpaků. Jsem ti neskutečně vděčný, že ses odvážila tak skvěle vyřešit můj problém s nahromaděným… ehm… napětím.“

„A ty jsi neuvěřitelný nadutec, doufám, že to víš.“ Hraný vztek mi šel dokonale, když jsem se zvedala ze země a rovnala si šaty.

Vstal a zahalil se.

„Amélie připravuje obřad a tak bych se i já měl jít připravit. Ona pak přijde sem, aby ti pomohla s oblékáním a s účesem. Pokud mi chceš ještě něco říct, je teď nejvyšší čas. Až se znovu uvidíme, budeš oděna v bílých šatech.“

Nasucho jsem polkla a srdce mi poskočilo.

„Nechci tě děsit.“ Zašeptal a přešel ke mně, aby mě zlehounka objal. „Jen chci, aby bylo mezi námi jasno. Abys vstupovala do tohohle svazku s čistou hlavou.“

„Ty mi chceš něco říct?“ Zvedla jsem k němu oči.

Pravý koutek mu vylétl nahoru a on zkroutil ústa v pokřiveném úsměvu. „Snad jen tolik, že jsem ten nejšťastnější muž. Když jsem ležel sám v posteli a představoval si, jaké to bude, až se poprvé odvážíš oslovit mne a až vyjdu ze svého úkrytu, až tě poprvé přivinu na svou hruď, nebo až poprvé ochutnám tvé polibky.“ Sklonil hlavu a zhluboka se nadechl.

„Dala jsi mi tolik už jen tím, že jsi tu teď se mnou. Budu nesmírně pyšný, pokud mi řekneš své ano a spojíš tak svou cestu s tou mou. Nesmírně mi na tobě záleží, miluji tě celým svým srdcem, Emily a tvé blaho je mi nade vše.“ Sklonil se a políbil mne na tvář.

„Richarde.“ Vydechla jsem a objala ho kolem krku. Chtěla jsem toho říct tolik, ale slova se mi zaseknula v hrdle. Slzy se mi draly do očí a stékaly mi po lících až na bradu a krk.

„Pšt, neplač, tohle je přeci šťastná chvíle.“ Odtáhl se o kousíček a palci mi stíral slzy z tváří.

„Já… já tě taky miluji.“ Dostala jsem ze sebe přes hlasité vzlykání.

„Lásko, budeš mít od pláče opuchlé oči. To přeci nechceš.“

„Já se ti omlouvám, za to… za to, co jsem si myslela o tobě a o něm.“ Teď mi přišlo naprosto nepatřičné vykládat si to, co jsem viděla, tak hloupým způsobem.

„Alespoň jsi mne ujistila v tom, že mne opravdu chceš. Že bys nezvládla, kdybych měl ještě někoho jiného.“ Usmíval se.

„A já bych na oplátku nezvládl, aby se o mě někdo postaral tak, jako ty. Už bych na sobě nesnesl ruce jiné ženy. Nikoho jiného nechci, Em.“

Dlouho jsme jen tak stáli ve vzájemném objetí. Loď odrazila od mola a s hlasitým hulákáním námořníků se houpavě vydala vstříc francouzským břehům. Stejně tak, jak se ve tmě vytrácela světla přístavu a bělavý obrys doverských útesů, jakoby se vytrácel kus mě samotné. Až poprvé vstoupím na půdu Francie, nebudu už stejná. Nikdy víc už nebudu malá holka vystrašená nočními stíny.

Až se má noha dotkne půdy mého nového domova, budu vdaná paní. Už nikdy více dívka, již napořád dospělá žena.