Moonlight shadow

Dívala jsem se na ty dva a na jejich těsné objetí. Na tiché projevy jejich vzájemné lásky. Měla bych žárlit?
Párkrát jsem mrknula a něco mi došlo. Když teď odjedu, už nikdy nespatřím své rodiče. Otce, který mi dával lásku, aniž by mi vnutil její pedofilně zvrácenou tvář. Jeho polibky a doteky byly vždy jen takové, jaké by měly být. Ani ve snu by mne nenapadlo, že by mi někdy mohl ublížit, že bych mohla zažít to, co Amélie.
Na matku, která sice nebyla tou nejdokonalejší matkou pod sluncem, ale podle svého nejlepšího svědomí se mne snažila dobře zaopatřit. Nezáleželo nyní na tom, jak scestný byl její výběr mého budoucího chotě, ani čeho tím vším chtěla nakonec docílit.

Záleželo pouze na tom, že jsou mí rodiče, kteří mne vychovali a dali mi vše, co jsem ke svému životu potřebovala, aniž by mne bili, či zneužívali.

„Richarde?“ Uvědomila jsem si náhle, že nemohu opustit rodnou zemi, aniž bych je ještě naposledy spatřila.

Pozvedl ke mně své tmavé oči a zahleděl se na mne, dlaně stále položené na ramenou své nevlastní sestry.

„Cítím, že musím ještě něco zařídit, ještě než odjedeme.“ Vydechla jsem a pocítila, že se mi slzy vlévají do očí. Nechtěla jsem plakat, ale na hrudi se mi usídlil divný, svíravý pocit.

„Doprovodím tě.“ Usmál se a poodstoupil od Amélie.

„Musím, já ještě musím…“ První slza mi stekla z koutku a pomalu mi stékala po tváři.

„Já vím, myslel jsem si, že se budeš chtít rozloučit.“

„Řeknu Bastienovi, aby vám připravil kočár.“ Amélie se zvedla ze židle.

„Ne, sestřičko, neruš ho, jistě si šel lehnout. Vezmeme si mého koně, bude to rychlejší.“ Richard chytil Amélii za paži, když jí prosil, aby nebudila starého majordoma.

Místo odpovědi jen přikývla a na svého bratra se smířlivě usmála. Zůstala jsem sedět a přemítala, jestli zvládnu pohled na svého otce. Bude spát klidně, nebo sebou bude nervózně házet a kvůli nočním můrám, mumlat ze spánku?

„Běž si vzít plášť, já na tebe počkám před domem.“ Richard trpělivě počkal, až se mé smutkem zalité oči stočí k němu. Zatnula jsem čelist, abych se nerozplakala naplno, a jen jsem přikývla. Odešel z kuchyně a já ho mlčky následovala. Stoupala jsem pomalu do schodů a představovala si, jaké to asi bude. Budu jim umět dát navěky sbohem, nebo se nedokážu od svých rodičů odpoutat?

Vzala jsem ze skříně Richardovu pelerínu a přehodila si ji přes paži. Cesta chodbou a dolů po schodech mi trvala až nepatřičně dlouho, jenže já bojovala sama se sebou a se svým strachem.

„Dávej na sebe pozor, lásko.“ Amélie se houpala Bernardovi v náručí, než ji něžně postavil na nohy a políbil na špičku nosu.

„Vždycky dávám.“ Zašeptal, a pak pohlédl na mě, pomalu se šourající po schodech.

„Richard už na tebe čeká.“ Zahulákal, aby mne probral z letargie, a pak zmizel za dveřmi. Nechal je pootevřené, takže bylo zvenku slyšet, jak se domlouvá o nějakých podrobnostech s Richardem, a pak už jen rychlý cval jeho koně. Amélie stála smutně uprostřed haly a zírala upřeně na dveře, jako by ho tím mohla přivolat zpět.

Mihnula jsem se kolem ní, ale ona mne zastavila.

„Ukaž, pomůžu ti s pláštěm. Zvedá se vítr, možná se přižene bouřka.“ Vzala mi z náruče těžký vlněný plášť a opatrně mi ho přehodila přes ramena. Jeho tíha mne překvapila a já měla co dělat, abych se nezapotácela. Připadal jsem si divně malátná.

Amélie mi pečlivě utáhla šňůrku pod krkem, a pak se natáhla a přes hlavu mi přehodila velikou kapuci, jejíž cíp mi spadal hluboko na záda.

„Takhle ti bude příjemné teplo, i kdyby vás zastihl déšť.“ Usmála se, a pak mi jedním plavným pohybem, uvolnila cestu ke dveřím. Prošla jsem jimi a ona je za mnou zavřela.

Richard už opravdu čekal, ještě rovnal podsedlovou dečku a kontroloval podbřišník a třmeny, když mne uslyšel stát za sebou narovnal se a pokynul ke koni.

„Chceš pomoci nahoru?“

„To zvládnu.“ Pípla jsem rozhodně, jenže drát se do sedla v takovéhle róbě, to bylo nad mé síly. Richard samozřejmě nesedlal dámské sedlo a přehodit nohu obalenou několika vrstvami hedvábí, byl skoro nadlidský úkol. Konečně jsem se vyhoupla nahoru a Richardovi ruce mě jemně chytily za boky, abych se pohodlně usadila. Pak se i on vyšvihl do sedla a posadil si mě mírně dopředu.

„Zapři se o mě, ať se ti sedí příjemně.“ Zašeptal a pobídl koně k jízdě. Přidržovala jsem se ohlávky, ale stejně mi bylo nepříjemné, že nemám otěže pevně v rukou. Koleny jsem se tedy přitiskla ke koňským bokům a mírně se zaklonila, abych spočinula v Richardově náručí. Nakonec jsem si zvykla a jízda s ním mi byla příjemná. Díky vlněnému plášti, který mne halil od hlavy až po paty, mi bylo příjemné teplo a houpavá koňská chůze mne uspávala. Tak tak jsem udržela oči otevřené, abych zaregistrovala, že jsme minuli rozcestí a přes rozlehlou louku se blížíme zezadu ke statku. Richard jel pomalu a dával bedlivý pozor, abychom nepotkali živou duši. Z jedné strany nás chránila vysoká kamenná zeď, ohraničující sad a díky ní jsme se pohybovali stínem, který vrhal měsíc.

Zastavil v místě, kde sad přecházel v užitkovou zahradu. Natáhla jsem krk a viděla bělostnou fasádu domu. Svítil odrazem měsíčního světla a s krásnými růžemi všude okolo, vypadal jako zámek spanilé princezny.

„Počkám tu na tebe, ale pospěš si.“ Špitl mi do ucha, a pak mi pomohl dolů. Sám zůstával v sedle, připravený na mou záchranu.

Došla jsem podél kamenné zdi vysokou vlhkou trávou až k malé kované brance, která dělila polnosti od zahrady a rozhodně stiskla velikou kliku. Zrezivělé panty zaskřípěly, až mi z toho nepříjemně hlasitého zvuku vstaly chloupky na těle a naskočila husí kůže. Chvíli jsem zaváhala a sledovala, jestli žalostné zaúpění starého železa neprobudilo správce, nebo někoho jiného ze sloužících, ale bylo naprosté ticho. Všichni spali v bezpečí svých teplých pohodlných postelí.

Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy a vstoupila do parčíku, na kterém si má matka tolik zakládala. Skoro bych nepoznala, jak dobře vypadal po té veliké bouři. Květiny se vzpamatovaly poměrně rychle a i cestičky byly vysypány novým štěrkem. Vrzal a chřestil mi pod chodidly, i když jsem se ze všech sil snažila našlapovat co nejopatrněji.

Došla jsem až k domu a podél něho se přesunula až na dvůr kde, jak jsem bezpečně věděla, byla okna tatínkovy ložnice. Přesně pod nimi trčela malá stříška vchodu pro služebnictvo. Podél dveří a pak vzhůru, až ke střeše se táhlo pevné dřevěné mřížoví, které sloužilo jako opora plazivým výhonkům vinné révy.

Chytila jsem se rukama, a pak zaklesla nohu a pomalu vylezla až na stříšku. Lezení mi díky hedvábné večerní róbě šlo přímo úděsně a několikrát jsem se zachytila a musela roztrhnout šaty, abych se dostala výš. Neměla jsem čas, ani náladu přemýšlet o tom, co mi poví Amélie, až uvidí, co jsem provedla jejím šatům.

Konečně jsem se nohou dotkla šindele na stříšce a vyhoupla se vzhůru. Přidržovala jsem se větví vína a přelezla až pod tatínkovo okno. Přikrčená, aby mne nikdo neviděl, jsem nahlédla dovnitř a úplně zkameněla.

V pokoji bylo šero, ale to co jsem spatřila v posteli, to se naprosto vymykalo i mým nejdivočejším představám. Otec ležel naprosto klidně na zádech a deku měl staženou až k bokům. Nahá hruď se mu zvedala a klesala v pravidelném rytmu jeho dechu. V ohbí paže mu spokojeně spočívala hlava mé matky, v bílém plátěném nočním čepci. Měla ruku volně přehozenou přes jeho břicho a deku přitaženou až pod krk.

Nasucho jsem polkla a dech se mi zarazil v hrdle.

„Em.“ Richard se dotkl mého ramene a já se zapotácela a měla co dělat, abych úlekem nevykřikla.

„Co, co tu děláš?“ Obrátila jsem se na něho a obdivně zírala, jak ve dřepu balancuje na hraně doškové střechy.

„Dlouho jsi nešla, bál jsem se o tebe.“ Zadíval se mi pozorněji do tváře, a pak se zamračil.

„Co se stalo? Vypadáš poněkud zděšeně?“

Konečně jsem se trhaně nadechla a obrátila se zpět k oknu.

„Nikdy, co si jen pamatuji, nikdy nespali spolu v posteli. Vlastně ani v jedné místnosti. Někdy jsem se ptala sama sebe, jak to že jsem se vůbec narodila. Chápeš? Jak se to událo…“

Usmál se a natáhl se přese mne, aby se podíval dovnitř. „Myslím si, že tvá smrt je dala zase dohromady. Někdy se to tak stává.“

„Asi máš pravdu.“ Vydechla jsem a nevěděla, jestli mám být vděčná, nebo jestli mám cítit lítost. Už nejsem dál součástí jejich životů, alespoň že nezůstali sami, ale našli se navzájem.

„Půjdeme?“ Otočila jsem se k Richardovi a on jen přikývl.

Chystala jsem se opět plahočit po mřížoví, když mne nadzdvihl a jakoby nic se mnou v náručí udělal krok do prázdnoty pod námi. Přitiskla jsem si dlaň přes pusu, abych úlekem nevykřikla a protočil se mi žaludek. Richard naprosto bezchybně dopadl do mírného podřepu, a pak mne postavil na zem.

„Proč mám jen pocit, že tys nelezl nahoru po tomhle.“ Opřela jsem se o vinnou révu a on jen zavrtěl hlavou.

„Vyskočil jsem, je to naprosto jednoduché, někdy to musíš taky zkusit.“ Uculil se trochu provinile, že mi neřekl, že upíři mohou skoro létat.

„Aha, díky, to si budu pamatovat.“ Zamračila jsem se.

„Pojď, radši se vrátíme.“ Udělal dva kroky, a pak se otočil a nabídl mi ruku. Natáhla jsem svou a pevně se ho chytila. Jak jsme ruku v ruce kráčeli matčiným parčíkem, došlo mi, že přesně tohle jsem potřebovala. Musela jsem uzavřít jednu životní kapitolu, abych mohla začít psát druhou.

Jen jsem cítila prapodivné napětí, že opouštím bezpečí domova a vrhám se do nového života po boku Richarda. Když se na mě usmál a vztáhl ke mně svou silnou paži, aby mne vyzdvihl zpět do sedla, byla jsem si celkem jistá, že tak to má být. Že je nyní úplně jedno, že on je upír, že já jsem upír. Cítila bych naprosto stejný strach, kdybych provdána za normálního člověka, opouštěla rodnou kolébku. Jednou člověk musí dát sbohem a postavit se na vlastní nohy. Jen jsem doufala, že ty mé jsou natolik silné, že mě unesou a pokud ne, že Richard bude tím mužem, jenž mne podepře.

Už skoro svítalo, když jsme uvazovali koně ve stáji a pomalu kráčeli k domu. Obloha na východě světlala a nabírala bledší odstíny modré. Ptáci začali nový den svým hlasitým zpěvem a hemžení tvorečků v trávě působilo skoro rušivě.

Richard mi galantně přidržel dveře a já jako první vstoupila do chladné temnoty vstupní haly. Svíce v mohutných nástěnných svícnech dohořívaly a jejich plápolavé plamínky kreslily na zdi prapodivné tančící stíny.

„Měli bychom si odpočinout, vyrazíme hned po setmění. Bastian nám připraví kočár, abychom se nezdržovali více, než bude nutné.“ Zavřel dveře a zajistil je mohutnou dřevěnou petlicí. Halou se rozlehlo zaskřípění starého dřeva a nahoře na schodech se mihla útlá postava Amélie.

„Už jsem si o vás začala dělat starosti. Slunce se už brzy vyhoupne na obzor a vy pořád nikde.“ Tvářila se naštvaně, ale vypadala překrásně s rozpuštěnými vlasy a v krajkovém bílém županu až po kotníky.

„Připravila jsem vám oblečení na cestu a Richardovi zabalila pár věcí, aby měl nějaké šaty, než nám ušijí nové. Také jsem přidala pár knih. Doufám, že ti nevadí, že jsem se ujala balení?“ Ta otázka byla mířená na mě, ale já byla ráda, že mě břímě balení minulo a tak jsem jen s úsměvem zavrtěla hlavou.
„Vůbec mi to nevadí.“ Richard mě objal rukou kolem pasu a vedl mne nahoru po schodech.

Amélie nám popřála krásné sny a odkráčela do své ložnice.

„Je trochu nesvá, když je Bernard na cestách a nemá ho pod dohledem. Bojí se o něho, jako by byl malé dítě.“ Šeptnul mi do ucha, a pak mě postrčil do šera našeho pokoje.

S povděkem jsem zjistila, že se Amélie postarala i o to, aby nevyhasl oheň v krbu a tak tu bylo příjemně teplo a útulno.

„Nemáš na něco chuť, nebo hlad? Skočil bych pro něco do kuchyně.“ Zeptal se Richard a svlékal si věci. Jeho plášť a zbytek oblečení postupně skončil přehozený přes mohutné křeslo stojící u krbu. Zůstal jen v kalhotách a rozepnuté košili. Boty shodil u skříně, a pak se uvolněně položil na postel.

Já stála u dveří a sledovala jeho ladné pohyby. Ještě pořád jsem si nedokázala přiznat, že tenhle překrásný muž patří nyní ke mně. Že je součástí mého života.

„Nechci nic.“ Nebyla to tak úplně pravda, chtěla jsem, toužila jsem, až bolestně jsem si přála být s ním. Cítit jeho tělo, jeho hebkou kůži pod svými prsty.

Zhluboka jsem se nadechla, abych zaplašila představy, jež mne znovu a znovu navracely do jeho nahé náruče.

„Copak se děje?“ Otočil se na bok a rukou si podepřel hlavu.

„Nic.“ Znělo to roztřeseně a nejistě.

Jedním ladným pohybem vstal a odstrčil se od postele. Kráčel ke mně pomalu a sváděl mne svým nádherným úsměvem.

„Proč mám jen dojem, že mi neříkáš pravdu, lásko?“ Jeho tón byl škádlivý a drsný touhou, která prýštila z jeho těla a omamovala mne. Jeho jemná kořeněná vůně zesílila, když se přiblížil a vztáhl ruku, aby mě jemně pohladil po tváři, po krku a zabloudil konečky prstů pod lem mého výstřihu.

„Richarde.“ Vydechla jsem roztouženě a odstrčila jeho ruku. Zamračil se, a pak mi rozvázal tkaničku u krku a shodil těžký plášť z ramen.

„Nelíbí se ti mé doteky?“ Zamračil se a postoupil ještě blíž ke mně.

„Vždyť víš, že ano.“ Zajíkla jsem se a celým tělem vnímala jeho omamující blízkost. Jeho tělo sálalo potřebou a stahovalo mě sebou.

„Chci tě, Emily.“ Zašeptal něžně a naklonil se nade mne, aby si mě vzal. Ruce se mi třásly, když jsem je zvedla v obranném gestu a přitiskla mu dlaně na obnaženou hruď, abych ho od sebe odstrčila. Dotyk jeho bledé pokožky však působil naprosto opačně a já cítila, jak mé nitro začíná zaplavovat známý pocit vzrušení.

„Víš, že nemůžu.“ Zvedla jsem oči, abych dodala svým slovům na vážnosti, ale hluboký pohled jeho tmavých očí mi vzal dech. Vítězně se zašklebil, když si uvědomil, že má nade mnou takovou moc a že jeden jeho upřený pohled stačí k tomu, abych vzdala svůj boj.

„Slibuji, že budeš sténat rozkoší a žadonit o přídavek.“ Nespokojeně syknul skrz zaťaté zuby, když jsem zaryla své nehty do jeho hrudi a zatlačila víc proti jeho dokonalému tělu.

„Nechci, bude to bolet.“ Nemyslela jsem jeho něžnosti, ale to co nastane potom.

„Em, Emily, podívej se na mě.“ Přitiskl mi dlaně na spánky a donutil mne vzhlédnout.
„Umím se ovládat a neublížím ti, to ti slibuji. Jen tě potřebuji cítit. Chci tě rozechvět vzrušením a rozplakat rozkoší, prosím, dovol mi to. Je tolik různých možností, jak uspokojit ženu.“

Trhaně jsem se nadechla a nasucho polkla. „A ty?“

Usmál se a něžně mi palcem přejel po dolním rtu. „Ukážu ti, jak uspokojit muže, Em.“

Nečekal na mé svolení a hned se začal prsty dobývat do mých šatů. Chvilku trvalo, než mi rozvázal šněrovačku na zádech a stáhl mi živůtek. Tkanice sukně se poddala rychleji a snadněji, a když mé svršky šustivě sklouzly až k mým kotníkům, otřásla jsem se studem. Stála jsem teď před ním docela nahá a mé tělo mluvilo samo za sebe. Prsa se mi touhou nalila a s každým nádechem se otírala o jeho hruď. Bradavky mne bolely, jak byly naběhlé a připravené na jeho zkušené ruce a na jeho něžné rty. Klínem se mi rozléval žár a toužil po uhašení. I kdybych ho odmítala, nevěřil by. Slova můžou lhát, ale tělo ne a to mé přímo křičelo, že ho chce.

Stál tiše a jen mi hleděl do očí. Trhla jsem sebou, když se první kapička mé touhy svezla po vnitřní straně mého stehna a zanechala po sobě vlhkou a studivou cestičku. Chřípí se mu rozšířilo a jeho zorničky se roztáhly, jako by byl pod vlivem opiátu. Přitiskl se ke mně a já na podbřišku ucítila hedvábně tvrdý tlak jeho erekce.

Chytil mne za ruku a vedl přes pokoj k posteli. Posadil mě na okraj matrace, a pak poklekl přede mnou, aby mi sundal vysoké šněrovací boty. Nespěchal, užíval si pohledu na mě, nejistou a vylekanou. Obě mé boty skončily se žuchnutím na podlaze vedle postele. Pořád klečel u mých nohou, když si stáhl košili z ramen, a pak mě donutil, abych si lehla.

Připadala jsem si divně, nohy mi volně visely přes okraj postele a tato poloha nepříjemně odhalovala intimní partie mého těla.

„Roztáhni kolena, miláčku.“ Zašeptal a jeho dech mne polechtal na kůži. Položil mi dlaně na kolena a mírným tlakem mě donutil, abych se mu otevřela.

Táhlým pomalým pohybem hladil citlivou pokožku na mých stehnech, až se jeho prsty dostaly nebezpečně blízko mé sálající touze.

„Jsi tak nádherná.“ Zašeptal, než se rty otřel o ústí mé štěrbinky. Jeho ústa sála, jazyk hladil, rty líbaly a jeho neposedné prsty vklouzávaly čím dál hlouběji do mého těla.

Cítila jsem příjemný tlak jeho rukou, ale nebála jsem se, že mi ublíží. Věděl přesně, kam až může zajít, aniž by mi způsobil bolest. Jeho pohyby byly pomalé, vábivé, vláčné. Pomalu mne přiváděl až k hranici vyvrcholení.

Šeptala jsem jeho jméno a prsty křečovitě svírala hedvábnou přikrývku, na které jsem ležela. Se zavřenýma očima, jsem si užívala jeho něžností, než se se mnou pokoj zatočil a palčivý žár projel celým mým tělem. Vzepjala jsem se proti jeho prstům, proti jeho neodbytným ústům a vyvrcholila v jedné silné šílené křeči.

Vykřikla jsem přidušeně, skrze zaťaté zuby a nohama pevně stiskla jeho hlavu. Rukama jsem zajela do jeho hedvábných vlasů a posunula své boky co nejvíce k němu. Dýchal zrychleně, ale ani se nepohnul, než se mé tělo zklidnilo a já dolehla zničeně zpět na postel.

Ani jsem nepostřehla, jak se přesunul ke mně a jakým kouzlem si sundal zbytek svého oblečení, ale byla jsem mu vděčná, že mne chytil do náručí a posunul tak, že jsme spočívali na lůžku pohodlně a celým tělem.

„Miluji tě, Richarde.“ Zašeptala jsem a přitulila jsem se k němu. Jeho svaly byly nepohodlně napjaté a jeho neuspokojená touha trčela mezi jeho boky, až bolestně pulzující.

„Dotkni se mně, Em. Vezmi mne do ruky a přesvědč se, jak moc po tobě toužím.“ Zajíkavě zasípal a pohlédl mi do očí. Jeho zorničky byly celé černé a bezedné. Velké hluboké tůně plné palčivé touhy a vše spalující vášně.

Dech mi uvízl v hrdle, když se má ruka tak nezkušeně sunula přes jeho vypracované břicho, až k jeho podbřišku. Jeho hebká kůže přímo pálila a každý můj sebemenší dotek byl odměněn tichým zaúpěním.

„Prosím.“ Procedil skrz sevřené čelisti a zvrátil hlavu, jakmile jsem prsty prvně a neobratně objala jeho tepající chloubu. Byl přímo ocelově tvrdý, ale přitom heboučký, tak jako mramor zahalený do nejjemnějšího hedvábí. Stiskla jsem ho u kořene, a pak zkusmo přejela po celé jeho délce, až k naběhlé zarudlé hlavičce, na které se třpytila jedna jediná kapička jeho touhy. Jeho tělo reagovalo zachvěním a z úst mu uniklo bolestné zasténání.

„Nevím… já nevím, jak…“ Vykoktala jsem ze sebe a v tu chvíli mou tvář zalilo horko. Musela jsem v ten okamžik být rudá, až na zádech.

„To nic, povedu tě.“ Nahlas polknul, a pak jeho potem zvlhlá dlaň překryla tu mou. Klepala se mi ruka, když mne vedl, ukazoval vláčné pohyby, které ho zdárně dováděly na pokraj šílenství.

„Líbí se mužům stejné věci jako ženám?“ Přemýšlela jsem nahlas.

„Jistě, miláčku. Naše těla nejsou tak odlišná.“ Vyhrknul.

„Líbí se mužům, když jim žena líbá bradavky?“ Mé oči automaticky zabloudily k maličkým bledým vrcholkům na jeho hrudi.

„Nevím, jak to vidí ostatní, ale mně každá i sebemenší pozornost dělá nesmírnou radost.“ Zvedl hlavu a přes jeho tvář přelétl škádlivý úsměv.

Přesunula jsem se nad něj a klekla si mezi jeho pokrčené nohy. Ležel přede mnou v celé své nebeské kráse a já se dmula pýchou, že je celý můj. Vypadal tak nádherně a zranitelně, celý napjatý a toužící po mých dotecích.

Olízla jsem si vyschlé rty, a pak se nad něho naklonila, abych zkusila vsát jeho bradavku. Zasténal a uhodil pěstmi do matrace.

„Proboha, nemuč mě už.“ Zaškemral, ale já byla celá divá z objevování mužského těla.

Snažil se zvednout, ale já ho za ramena zatlačila zpět do polštářů. Můj káravý pohled mu rozehrál v hrdle bublavý smích.

„Tohle si odskáčeš.“ Přimhouřil oči a uložil se zpět.

Věnovala jsem stejnou péči i druhé jeho bradavce, než jsem se přesunula zpět do kleku. Tělem jsem sjela dolů a schválně se mačkala na jeho naběhlý a tepající úd.

„Líbí se mužům, když je ženy vezmou do úst?“ Objela jsem palcem kolem jeho vrcholku.

„Ó ano, to se líbí jistě každému muži.“ Místo pozvání vztyčil boky, což udělalo jeho erekci ještě mohutnější.

Posunula jsem se níž, klekla si mezi jeho kolena a naklonila se nad něho, rukama svírající jeho mužství. Zaváhala jsem a on opět pozvedl hlavu, aby mě podpořil.

„Jen ho líbej, tak jako líbáš má ústa.“ Šeptl rozechvěle, a když jsem ho objela jazykem a ochutnala jeho vrcholek, padl naprosto odevzdaně na postel.

Stačilo jen pár mých nesmělých doteků, aby se proti mně vzepjal, a pak mne něžně uchopil za ramena a stáhl stranou. Naprosto fascinovaně jsem sledovala jeho vyvrcholení. Mohutné záškuby jeho údu i lehký tanec heboučkých váčků pod ním. Břicho mu pokryla slabá vrstvička mléčně bílé tekutiny.

„Nádhera.“ Neubránila jsem se vzdechnutí při pohledu na jeho rozkoší se chvějící tělo.

„Jsi opravdu nadaná žačka.“ Usmál se a složil ruce za hlavou.

„Hmm, nedostatek praxe nahradí nadšení a ochota experimentovat.“ Sklopila jsem oči, a pak se sama pro sebe usmála.

I on se smál, i když jsem ulehala do jeho měkoučké náruče.

„Počkej, celá se ušpiníš.“ Chtěl mne odstrčit, ale já se nedala.

„Ještěže jsi tak moc milý a připravíš nám horkou lázeň.“ Uvelebila jsem se hlavou na jeho hrudi a vnímala jeho klidnící se tep a jeho hluboký vyrovnaný dech. Nemohla jsem se očima odtrhnout od jeho mužství, jež pomalu ochabovalo, než mu spočinulo naprosto uspokojeno v hebkém hnízdečku jeho tmavých chloupků.

Koupel byla taktéž velmi romantickou záležitostí. Jako by si ji chtěl naposledy vychutnat, zapálil jen některé svíce a vanu naplnil skoro po okraj. Voda provoněná růžovým olejem naplňovala celou koupelnu párou vonící po rozkvetlé zahradě a po hladině se vznášely tmavě rudé okvětní lístky. Pomohl mi do lázně, a pak se usadil za mne, abych mu mohla pohodlně spočinout v náručí. Strávili jsme tak snad dvě hodiny. Tiše mi vyprávěl o rozlehlých vinicích jižní Francie, o aromatických kořeních i o novém majordomu, jež se stará o chod tamního domu.

Vzdáleně jsem ještě slyšela, jak popisoval šumění oceánu za letních nocí a jemně slaný nádech zdejšího ovzduší.

Pak jsem jen nejasně vnímala lehké pohupování, než se mé tělo dotklo matrace a spočinulo v hebkých peřinách, někde na rozhraní snu a nejasného vnímání.

„Miláčku? Em? Vstávej, zlato.“ Ze sladkého bezvědomí mne probudil jemný dotek jeho prstů, přejíždějících mi po čele.

„Je čas, Amélie burcuje dům, musíš se obléknout a připravit na cestu. Tohle bude opravdu velmi dlouhá noc.“

Nechtělo se mi ještě vstávat. Postel byla příjemně vyhřátá a vědomí jeho přítomnosti, ten hebký dotek jeho těla, dělal z téhle chvíle přímo dokonalý okamžik.

Přetočila jsem se na bok a ohnala se po něm, jako po otravném hmyzu, který mi brání dosnít vzrušující sen. Místo dalšího naléhání se tiše rozesmál a přitiskl se k mým zádům. Přehodil přese mne paži a začal rukou jemně hladit mé ňadro, které okamžitě zareagovalo na projevený zájem. Bradavka mi ztvrdla, a aniž bych chtěla, zasněně jsem zasténala.

„Miláčku, chci, abys věděla, že si skutečně nic nepřeji víc, než dokončit… hmm.“ Odtáhl ruku. „Ale opravdu musíme brzy vyrazit.“

Nesouhlasně jsem zavrčela a protáhla se. Slunce už se klonilo k západu a Richard chtěl vyrazit hned, jak jeho poslední paprsek olízne obzor. Čekala nás dlouhá cesta a vzhledem k tomu, že on bude sedět na kozlíku, bylo by velmi špatné, kdybychom se zpozdili a nedorazili do přístavu včas.

Posadila jsem se a protřela si oči. Richard už pobíhal po pokoji a snášel kufry ke dveřím. Mezitím se oblékal a stihl i vykonat nezbytnou hygienu.

Ozvalo se zaklepání na dveře a Bastian pootevřel.

„Pane, smím vám odnést kufry? Kočár je již připravený. Slečny mají připravené vše potřebné, aby jim cesta rychle uběhla.“

Richard podal kufry starému muži, a pak ještě douklidil věci na své místo a kontroloval, jestli si sebou bere opravdu vše, co by mohl potřebovat. Já se motala někde mezitím. Vlasy mi uschly do naprosto šílené kreace. Takže jsem předem vzdala snahu o nějaký vkusný účes.

Amélie mi na křeslo připravila oblečení, které naprosto splňovalo všechny atributy městské módy. Nenávistně jsem zírala na žíněný honzík, který jsem s takovou úlevou odvázala, hned po našem příjezdu na venkov.

„Pomohu ti s oblékáním.“ Uvazoval si široký bílý pás a natahoval šedou brokátovou vestu.

Sáhla jsem po bavlněném spodním prádle, natáhla košilku a spodní kalhotky. Korzet mi musel utáhnout Richard a taky mi pomohl s tím zbytkem. Cítila jsem se prapodivně nemotorná, když jsem na sebe musela navěšet všechny ty vrstvy bavlny, vlny a sametu.

Nakonec jsem stála, stále prostovlasá před velikým zrcadlem, jež viselo v rohu místnosti, a v ruce svírala klobouček se závojem v barvě celého kompletu. Korzet mě nepříjemně škrtil, to jak si mé tělo odvyklo nepřirozenému stahování a samet byl těžký a neprodyšný.

„Myslela jsem si, že ještě nebudeš hotová.“ Amélie vklouzla do pokoje a jako vždy vypadala fantasticky. Její brokátový komplet byl střídmě střižený v barvě zralých švestek, která nádherně podbarvovala tón její pleti. Vlasy měla vyčesané do složitého drdolu a klobouk stažený víc do očí, závojík vytažený.

„Pomohu ti s účesem.“ Usmála se a otočila se na Richarda s tím, že Bastian potřebuje s čímsi pomoci.

„Myslela jsem si, že ti tahle barva sedne a měla jsem pravdu.“ Vzhlížela se v temně zelené barvě lesních tůní, jež měl samet, ve kterém jsem byla nyní sešněrovaná.

„Necítím se v tom dobře.“ Ošila jsem se a kostice korzetu vrzavě zasténaly.

„Vydrž, jde jen o cestu. Přece nechceš, aby na tebe shlíželi jako na nějakou služebnou.“ Zatlačila mne na malou stoličku u toaletního stolku a její ruce začaly umně stáčet drdůlek vzadu na mé hlavě. Přidala pár sponek, a pak mi vzala z rukou klobouček a nasadila ho mírně šikmo. Prostrčila dlouhou kloboukovou jehlici, a pak poodstoupila, aby zhodnotila svou snahu.

„Jsi okouzlující.“ Zatleskala jako malé dítě a já se cítila spíš jako její panenka na hraní. Nemohla jsem se dočkat, až si nechám ušít své šaty podle mého vkusu.

Kočár byl obložený kufry, skoro všechny patřily Amélii. I tak však hořekovala, kolik věcí tu musí nechat.

Bastian se s námi rozloučil, otcovsky nás všechny objal a popřál šťastnou cestu, a pak už jsme konečně vyrazili.

Noc byla vlahá a slabý srpek měsíce stál vysoko na nebi. Mraky se honily a lehký větřík cuchal koňům hřívu.

Starý majordomus se opravdu postaral, aby nám během cesty nic nechybělo. Na sedadle vedle Amélie stál rozložený piknikový koš, plný nejrůznějších laskomin. Vedle mne byly bezchybně složeny dvě deky a malé cestovní polštářky.

Amélie byla z cestování vzrušená a tak tak vydržela sedět. Já naproti tomu trpěla upnutá v neprodyšných šatech. Účes mne škrtil a způsoboval mi bolesti hlavy. Špatně se mi dýchalo a najít alespoň trošičku pohodlnou pozici byl skoro nadlidský výkon.

Soustředila jsem se tedy na krajinu kolem. Potemnělé hluboké lesy, rozlehlé pastviny a nekonečná pole, která se pomalu zelenala jarní setbou.

Kočár uháněl pekelně rychle a Richard se snažil vyhýbat velkým městům, aby se vyhnul případným problémům, které by tam mohly nastat.

Když jsme nad svítáním míjeli odbočku na Folkestone, Amélie si oddechla a zkontrolovala čas. Za necelou hodinu jsme již projížděli ztmavlými ulicemi Doveru. Hospody kolem přístavu byly v obležení opilých námořníků, kteří se potáceli nejistě přes dlážděnou cestu. Přístav byl nehezkým místem. Vzduch byl protknut pachem zdechlých ryb a zkaženého jídla, spolu s dráždivým pachem zvratků a čpící moči. Otočil se mi žaludek a fakt, že se nemohu pořádně nadechnout, mi to ještě více stěžoval.

Kočár se s cuknutím zastavil, koně unaveně odfrkovali a nervózně podupávali kopyty. Náš královský, kůží zdobený povoz se naklonil, to jak Richard seskočil z kozlíku, a pak se otevřela dvířka, aby nám pomohl vystoupit. Amélie přijala nadšeně jeho ruku a vyskočila na dlážděnou cestu. Já se nešťastně podívala na Richarda, a pak se naklonila, abych i já přijala jeho ruku, coby oporu.

Povzbudivě se usmíval, i když na něm byla jasně patrná únava z dlouhé cesty.

Obloha byla stále tmavá, nad celým přístavem se vznášel hustý opar ranní mlhy spolu s kouřem z doverských komínů a tvořil tak skoro neproniknutelný závoj. Podle zvuku vln, netrpělivě narážejících do dřevěných trupů zakotvených lodí, muselo být moře jen kousek od nás, ale stejně nebylo vidět.

Několik mohutných chlapíků, mířících potácivě naším směrem, začalo hulákat jakousi obhroublou písničku o peněz chtivé děvce z Londýna. Instinktivně jsem se přikrčila a nasála jejich pach, abych zkontrolovala nastalou situaci. Smrděli kouřem, zatuchlým tukem a bezpočtem vypitých piv. Jeden z nich i něčím jiným, co se mi opravdu nechtělo identifikovat.

Amélie se rozhlédla a se zavýsknutím, nehodným urozené dámy se vrhla do mlhy. Její podpatky dunivě bušily do tvrdého dřeva mola a dalo se tak rozpoznat, kdy se zastavila a její nožky se odpoutaly od země.

Někde v té mléčné mlhovině se zjevně ukrýval Bernard, nedočkavě očekávajíc náš příjezd.

„Slečínko, poďte s náma.“ Zahulákal jeden z námořníků a odpojil se od skupinky.

Richard neznatelně zavrčel a poodstoupil přede mne, aby mne zaclonil svým tělem. Ustoupila jsem o krok zpět a zapřela se zády o kolo kočáru.

„No tak, taková hezká, kolik chceš za noc?“ Zavalitý muž s brunátnou tváří se přiblížil až moc blízko. Richardovo zavrčení zesílilo až ve skoro slyšitelné.

„Pane, nechte nás být, nechceme potíže.“ Richardův hlas byl klidný, hluboký, uklidňující.

„Ale no tak, ženská nejni mejdlo, neubude. Mám dost peněz, stačí si říct.“

Během mžiku udělal ten muž největší chybu svého dosavadního života. Vztyčil ruku a položil ji Richardovi přátelsky na rameno. Těžko říct, jestli si myslel, že je můj pasák a že se s ním nějak dohodne na ceně za mou společnost, ale Richard se nahrbil a pohybem nelidsky silným, rychlým a tvrdým udeřil muže do tváře. Jeho hlava se natočila, a pak se zalomila v prapodivném nepřirozeném úhlu.

Mužovo tělo se bezvládně sesunulo na dlažbu k našim nohám. Ochablý, bez barvy, bez dechu, mrtev.
A jako by jim ani nechyběl, pokračovala partička jeho kumpánů dál. Možná že si ani neuvědomili, co se tu stalo a možná, že si ve své opilosti ani nevšimli, že jim jeden chybí.

Richard se na mne otočil, jeho tvář byla prázdná, bez výrazu.

„Jsi v pořádku?“ Otázal se a nabídl mi ruku, abych mohla překročit mrtvolu a následovat ho mlhou někam dál k naší lodi.

„Je mrtvý?“ Můj hlas zněl zastřeně, rozechvěle, nevěřícně.

„Ano, zlomil jsem mu vaz. Netrpěl.“

Jeho chladná odpověď mi vyrazila dech.

„Zabil jsi ho?“ Zírala jsem na tělo, ležící na špinavé dlažbě smrduté uličky vedoucí k přístavu a snažila si urovnat v hlavě, co se tu právě stalo. Snažila jsem se ze všech sil vidět v té mrtvole člověka. V té oteklé bečce, špinavé a páchnoucí.

„Chytal se mě napadnout, nebylo vyhnutí, pokud jsem k nám nechtěl připoutat nechtěnou pozornost. Takhle to bylo rychlé, čisté, tiché. Věř mi, nikdo ho nebude postrádat, až se ráno nedostaví na nástup. Nebudou ho hledat, ani oplakávat, prostě vyplují bez něho.“

„Co když má někde rodinu? Ženu, která na něho někde čeká, děti?“

Nevesele se usmál, a pak se sklonil, aby ho z bezpečné vzdálenosti očichal. „Pokud ano,“ nakrčil znechuceně nos. „Udělal jsem jí službu. Mohl by ji nakazit syfilisem, co chytil od jedné z těch pěti šlapek, se kterými dnes v noci byl.“

Oklepala jsem se odporem. Dobře jsem znala důsledky téhle hrozné nemoci, i když zaplaťpánbůh jen z doslechu.

„Prosím, pojďme už.“ Zaprosila jsem tiše a obešla nešťastníkovo tělo.

Doprovázel mě tiše, šel mi po boku, aniž by se mne dotkl. Minul nás mladík, možná o rok starší, než jsem byla já a pokývnutím Richarda pozdravil.

Došli jsme mlčky k menší nákladní lodi. Oproti ostatním vypadala nově, bíle natřený trub přímo zářil do noci a pach čerstvé barvy byl ještě jasně znatelný.

Richard pokynul rukou elegantně k dřevěné lávce, vedoucí z mola přímo na palubu lodi.

„Jste připravena se nalodit, má krásná paní?“ Konečně promluvil a vykouzlil na své tváři bezbranný úsměv.

Šel pomalu přede mnou a já se ho přidržovala, aby se mi nesmekla noha. Lávka byla vlhká a kluzká a voda pod ní tak hluboká a temná.

„Richarde, příteli, vítej.“ Po palubě se hnal menší chlapík s černými vlasy, nezvykle tmavou pokožkou a mohutným, udržovaným knírkem pod kulatým sokolím nosem.

Richard pokynul na pozdrav, a pak se s mužem objali, rukama se plácajíc družně po zádech.

„Je to už taková doba.“ Mužík po mně střelil zkoumavým pohledem.

„Patnáct let?“ Richard se zasmál, a pak se otočil na mě.

„A tohle poupátko, kdo je ten andílek?“ Muž se usmál, a pak se uklonil, aby mne přivítal.

„Moje Emily. Má snoubenka.“ Richard mne něžně objal kolem ramen a přitáhl si mě k boku.

„A můj přítel Ronaldo. Je to Ital, horká krev.“ Oba se zasmáli, a pak Ronaldo udělal krok směrem ke mně a políbil mne na hřbet ruky.

„Už jsem myslel, že se vás nedočkám.“ Bernard se objevil muži za zády.

„Měli byste se schovat.“ Podíval se na východ, kde se obloha barvila do růžova a hrozilo, že nás první paprsky vycházejícího slunce překvapí na otevřené palubě.

„Jistě, výborný nápad. Můj vnuk se postará o vaše zavazadla a s koňmi a kočárem udělám, to co obyčejně.“ Ronaldo jen pokynul, abychom ho následovali.

„Ten mladík?“ Otočila jsem se na Richarda s otázkou v očích.

„Je jeho vnuk, ano. Je to hodný chlapec, když jsem ho viděl naposledy, bylo mu sotva šest.“

„A co se stane s kočárem?“ Scházeli jsme po úzkém schodišti do podpalubí.

„Prodají ho, i koně. Kdo ví, kdy se znova vrátíme.“ Ohlédl se po dveřích, kterými dovnitř zazářily slabé odlesky slunce.

Padla na mě nevysvětlitelná tíže. Možná to bylo způsobeno tónem jeho hlasu. Bylo znát, že se mu také těžko loučí se starou dobrou matičkou Anglií.

Bernard s přáním sladkých snů vklouzl do prvních dveří nalevo a Richard mne vedl uličkou dál, ke dveřím na opačném konci chodby.

„Koukám, že tu svou královničku pořád vylepšuješ.“ Otočil se s úsměvem na přítele Itala.

„No, to víš, je to má láska.“ Ronaldo něžně pohladil dřevěné obložení chodby.

„Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí zazvonit, však víš.“ Ronaldo se na nás usmál, a pak se obrátil a odešel směrem, odkud jsme přišli.

Richard otevřel dveře a postrčil mě kupředu. Kajuta byla malá, bez oken. Prkna zde byla nabílena, ale i tak se místnost zdála ponurá. Uprostřed místnosti se houpala jedna jediná lucerna, která vydávala slabé mihotavé světlo. Vzduch byl cítit spáleným petrolejem a rybinou.

„No, není to žádný luxus, ale jeden den to tu snad zvládneme.“ Snažil se mi zvednout náladu.

„Není ti chladno?“

Zavrtěla jsem hlavou a rozhlédla se po naší kajutě. Byla tu jen jedna postel. Větší než lůžko pro jednoho, ale stěží tak velké, aby se dalo nazvat lůžkem pro dva.

Povlaky se zdály být čisté, čerstvě povlečené. Obyčejná bílá bavlna zářila čistotou a byla mírně cítit sluníčkem, na kterém se jistě prádlo bělilo.

Kromě postele tu byl jen malý stolek se dvěma židlemi a obyčejné kovové umývadlo se starým smaltovaným džbánem.

Všechen nábytek, kromě židlí, byl přišroubován k podlaze, aby se v případě bouře, nepohyboval po kajutě a neohrožoval tak cestující.

Na podlaze byl položen pestrý perský koberec. Podle barev byl nový a ke starému dřevěnému nábytku se moc nehodil. Jeho jasné barvy však vnášely do místnosti alespoň trochu života.

„Měli bychom si odpočinout.“ Zamířil Richard k posteli a začal si svlékat oblečení. Stáhl si dlouhý kožený cestovní plášť a přehodil ho přes židli. Následoval jeho černý klobouk a sako s vestou a šálou. Rozepnul si košili a skopl boty.

Zůstal přede mnou stát jen v kalhotách a rozevláté košili, která tak nestydatě odhalovala jeho dokonalou hruď.

„Mám ti pomoci se svlékáním?“ Mrknul na mě, ale hned zase nasadil naprosto neutrální výraz.

Chvíli jsem na něho němě zírala, a pak jsem pokrčila rameny. „Jsem tak unavená, že se asi ani nezvládnu svléknout sama.“

„Hmm, mohli bychom tě postavit někam do kouta. To by ses potom nemusela svlékat, mohla bys zůstat tak, jak jsi.“ Uculil se a přešel ke mně.

„Máme celý den, abychom načerpali dostatek síly. Nakrmím tě, hned ti bude líp.“

„Ne, já…“ Sklopila jsem provinile oči.

„Jen jídlo a spánek.“ Pochopil okamžitě. „Nic jiného.“

Kývla jsem a vytáhla kloboukovou jehlici. Položila ji na stůl a za ní následoval klobouček. Richard mi rozepínal sametový kabátek a rozvazoval tkanici dlouhé sukně. Stáhla jsem si samet z těla a cítila se tak o deset kilo lehčí.

Následovala spodnička, honzík a vysoké šněrovací boty. Zůstala jsem před ním stát jen ve spodním prádle a punčochách.

„Pojď si lehnout, než mi tu usneš ve stoje.“ Před postelí si svlékl košili a kalhoty. Zůstal tak stát také jen v hedvábných spodkách. Odkryl přikrývku a vlezl si ke stěně.

„Nevypadá nejlíp, ale je velmi pohodlná.“ Poplácal matraci vedle sebe, aby mne popohnal.

Stáhla jsem si punčochy a bosky po špičkách přecupitala po koberci až k němu. Měl svatou pravdu. Matrace byla měkká a povlečení čisté a voňavé. Velmi mi to připomínalo povlečení, co jsem měla doma. Také vonělo sušenou levandulí, kterou měla jistě paní domu schovanou mezi ložním prádlem ve skříních.

„Má Ronaldo ženu?“ Lehla jsem si a zamotala se do deky.

„Co vím, má velmi velikou rodinu. Je nám věrný a to mu dává výhodu dostatku financí a jistou práci. Tohle řemeslo se dědí z otce na syna.“

„Celá jeho rodina pracuje pro upíry?“ Otočila jsem se čelem k němu.

„Ne, jediný zasvěcený je Ronaldo, jeho syn a jeho vnuk. On je tu pro nás vždy, když je potřeba. Je na něho spoleh.“

„Věříš mu?“ Zavrtěla jsem se, abych si našla nejpohodlnější polohu.

„Zachránil jsem mu život. Ano, věřím mu.“

Uklidnilo mě to natolik, že jsem si přestala dělat obavy a únava na mne padla v plné míře. Zahalila mě jako silný plášť a lepila se mi na víčka, která byla čím dál těžší.

„Nechceš se před spánkem nakrmit?“ Políbil mě na líčko.

„Chci jenom spát.“ Špitla jsem v polospánku.

„Dobře, tak tedy až se vyspíš.“ Odhrnul mi z čela pramínek vlasů, a pak už mě nechal poklidně odplout do krajiny snů.