Moonlight shadow

Serena si ho chvilku prohlížela a pak beze slova pokrčila rameny a posadila se.

„Děkuji,“ pronesl tiše, když dosedla.

„Ještě není zač. Smím se ptát?“ Jeho obličej jí prozradil, že otázky očekával. Kývl.

„Kde to jsem?“

„V jižní Francii, myslím, že jméno vesničky v podhradí by ti mnoho neřeklo. Konkrétně jsi v sídle organizace Ochránců. Jen minimum historických faktů, může být?“ šibalsky na ni mrkl a Serena si všimla, že je svým zvláštním způsobem krásný. Jasně, měl postavu, kterou by mu mohl závidět lecjaký muž, ale jeho půvab byl v úsměvu, kterým právě poctil Serenu. Jak časem poznala, byl u něj stejně vzácný jako u Lei smutný obličej. Koutky rtů se jí samy zvedly, když kývala na souhlas.

„Dobrá, tak tedy hrad byl postaven před vpádem Římanů tj. zhruba 140 let př.n.l., tedy jeho nejstarší část, dnešní podobu získával během staletí díky různým dostavbám a úpravám. Společenství je však stejně staré jako svět – lidstvo. Podrobnosti o nás i o sobě se dozvíš od Malcolma, ten by si nenechal ujít příležitost poučovat. Pokud chceš, přiblížím ti jednotlivé členy naší malé komunity. Podrbeme?“ Jeho hlas v sobě měl cinkání škodolibých rolniček. Možná proto se Serena konečně uvolnila a bezmyšlenkovitě se naklonila k němu.

„Fajn, takže náš nejvyšší – Malcom. Je z nás nejstarší a je něco jako kronikář – akademik. Je mu 120 let. Neděs se, žijeme víc jak dvakrát déle než obyčejní lidé, a tak počítám, že tu ještě tak padesát let bude otravovat vzduch. Je hotová studnice historických faktů. Pokud nezná odpověď on, tak snad nikdo, leda ještě tak Gabriel. Jinak je náladový, nemá rád opozici a děsně rád poučuje. Jedná bez emocí a neznám lepšího vůdce.

Sofie je jeho pravou rukou, je o sedmdesát let mladší a její předností je boj. To nejen v případě jeden na jednoho, tváří v tvář, ale skvěle ovládá strategii a intriky. Nechtěl bych stát proti ní. Je sice žena, ale myšlení má jako muž. Umí být vzteklá, panovačná, ale dokáže i naslouchat a poskytnout útěchu.

Rufus je stejně starý jako já. Tj. 87 a na rozdíl od nás všech je nadšený fanoušek moderních technologií. Počítačový génius a nejlepší hecker na světě. Má sestru dvojče, i když si nejsou příliš podobní. Je podezřívavý a trochu nespolečenský, ale zcela oddaný naší věci.

Raye už jsi poznala. Společně s Leou tvoří druhý pár naší malé rodinky. Je po Malcolmovi nejstarší, je mu 107 a společně s ním tvoří starší. Je takový spojovací článek mezi námi a lidským světem. Je z nás, snad krom Lei, nejotevřenější a ač na to nevypadá, stará se, aby naše organizace nebyla prozrazena. Je to právník i mafián v jednom.

 Leu ti představovat nemusím, je z nás nejmladší. Je jí pouhých 39 a je naší knihovnicí. Na rozdíl od Mala se ale zaobírá legendami a proroctvími. Je v tom vážně dobrá.

 No, a kdo ještě…“ odmlčel se a Ser si až v ten moment uvědomila, že sedí v předklonu s obličejem blízko Omahe. Začervenala se, aniž věděla proč, a odtáhla se. Omahe se tichounce zasmál.

„Omahe, budeš Ser dělat průvodce? Zaskočila bych za Rayem. Zdá se, že si rozumíte,“ využila chvilkového ticha Lea.

„Neva, Ser?“ mrkla na ni.

„Asi neva,“ tázavě se podívala na svého společníka. Muž kývl a Lea bleskově zmizela.

„Než budu pokračovat, nechceš opravdu něco sníst?“ zajímal se.

„Pokud nechceš sladké, jsou tam i vejce, šunka, sýry a i ta nová móda, cereálie,“ ušklíbl se a ukázal k bufetu.

„Já sladké ráda, jen … co by sis vybral ty?“ Kromě croissantů nic z toho nepoznávala.

„Já? Chceš, abych ti něco vybral ?“ zněl překvapeně.

„A uděláš to?“ Serena byla sama překvapená svou reakcí. Stejně jako se s Leou cítila dobře od první chvíle, i tady v přítomnosti Omahe byla uvolněná, spokojená a v bezpečí. Jako by tu žila odjakživa, jako by každého z lidí tady znala.

„ Moc rád,“vstal a šel k jídlu. Stejně jako Lea začal na talíř pokládat dobroty a za chvilku byl zpět. Celou tu dobu si ho Serena prohlížela. Bylo na co se dívat. Nebyl obzvláště vysoký, ale široká ramena a štíhlé boky ho dělaly vyšším. Ač si to neuvědomovala, její oči zakotvily na jeho pevném pozadí. Rychle zamrkala, když se otočil a vydal se k ní.

„Doufám, že jsem se trefil do tvých chutí,“ trochu nesměle se pousmál.

„Díky. Věřím, že ano. Prosím, pokračuj.“

Vzala si od Omahe talířek a zvědavě si prohlížela jeho obsah. Chvilku sledoval její zkoumavý pohled a pak si sedl zpět do svého křesla.

„Tak u koho jsem skončil? Už vím, Lea. Tak tedy dál. Teď už nám zbývají ti, kteří tu nejsou. Zatím. Mamon, jak už jsem říkal, ona je Rufusovo dvojče a je tak trochu špion. Jejím úkolem je monitoring. Oficiálně se živý jako fotografka, a tak nikoho nepřekvapuje, že je věčně někde po světě. Pravý důvod jejích cest je však kontrola, sběr a ověření informací. Po světě se stále děje víc věcí, které nemají s lidským světem nic společného. Jejím úkolem je takové události prověřit.

Dál zbývá ještě Claire a Kal. Ti mají svou ústřednu na americkém kontinentu. Taková naše předsunutá hlídka. Claire je obchodnice, dnes se říká manažerka, stará se o naše finance. Je jí nějakých 95. No a pak už jen Kal, ten je válečník. Je podle věku starším, je mu 101, ale nikdy se nechtěl podílet na „vedení“. Je manželem Claire a zároveň jejím ochráncem. To je to, co ho naplňuje. Vsadím se, že i Claire odmítne vstup mezi starší, až nastane její čas. Takže jediný, kdo zbyl, je Gabriel. Ten nepatří k Ochráncům, je Strážce, stejně jako ty.“

 Když pronesl poslední jméno, Serena sebou trhla. Jediný muž tohoto jména jí způsobil mnoho bezesných nocí.

„Gabriel?“ Jen ať to není on. Modlila se v duchu, i když věděla, že je to zbytečné.

„Ano! Toho musíš znát, ale zdá se, že na tebe příliš nezapůsobil. Což je zvláštní. Většina žen na něj reaguje,“ zkoumavý pohled prozrazoval, že je v něm víc než jen síla. Ty hnědé oči sršely inteligencí.

„Možná je to tím, že jsi také strážce,“ dodal tiše spíše sám pro sebe.

„Ignoroval mne, takže jsem neměla na co reagovat,“ vyhrkla Serena a doufala, že si Omahe nevšiml smutku ukrytého v těch několika slovech.

„Hm. Tak nevím, mám-li ti o něm něco říkat,“ poškrábal se Omahe na bradě.

„Ani ne, myslím, že vše potřebné se dozvím později.“ Ser byla ráda, že jí dal šanci se rozhovoru o Gabrielovi vyhnout.

„To ano. Myslím, že tomu se nevyhneš. Ale sním mít pár otázek i já?“

Kývla, to bylo jen spravedlivé.

„Ptej se!“ vybídla ho.

„Kolik ti je?“ Tak tuhle otázku zrovna nečekala. Vzhledem k věku většiny místních si připadala jako batole.

„18,“ vyhrkla nesměle.

„Jen?“ překvapeně z něj vylítlo.

„A kolik jsi myslel?“

„Promiň, asi se moc dlouho pohybuji mimo lidskou společnost, a chybí mi odhad. U nás se věk příliš nepozná. Jak jsi přišla ke svému znamení?“ pokračoval v otázkách.

„Já ani vlastně nevím, co to znamená,“ přiznala Serena.

„Tvá dračice,“ upřesnil Omahe.

„Hm. Já … chtěla jsem tetování a bratr mi ho dal k 18. narozeninám. Vzal mne k Erikovi a já si tam vybrala z katalogu jiného draka. Erik mi vysvětlil, že to není jeho práce a pak se tam objevil Gabriel. To on mi pak ukázal „mou“ dračici. Když jsem její kresbu uviděla, věděla jsem, že není nic, co by mi zabránilo, aby mi zdobila záda. Ona a nic jiného. Tak se ocitla na mých zádech a stala se mnou součástí. Neměla jsem tušení, co znamená.“

Omahe se na ni zaraženě díval.

„On ti opravdu nic neřekl?“ naprostá nevěřícnost v jeho hlase se nedala přeslechnout.

„Ne.“

„Sakra! Promiň,“ omlouval se rychle. Jeho výchova přeci jen začala v době, kdy se nehodilo před ženami klít.

„To nic. Jeremy používá šťavnatější výrazy,“usmála se.

„Když mi nic neřekl on, mohl by ty?“ zkusila zjistit, jak bude sdílný Omahe.

„Možná bych mohl. Malcom s tebou bude chtít mluvit až odpoledne. Co se projít? Ukážu ti to tu a řeknu to podstatné.“ Zvedl se a nabídl Sereně ruku. Ta odložila hrnek a nechala se zvednout. Omahe ruka hřála, jak z ní proudilo teplo, bezpečí a ještě něco, co Serena nerozeznala. Povzbudivě na ni mrkl a zářivě se usmál. Cítila, jak se jí po jeho pohledem hrne krev do tváří.

„Červenáš se! Proč?“ zeptal se, aniž by ji pustil. Bylo jí trochu trapné, že si všiml.

„Já nevím,“ odpověděla po pravdě. Působil na ni jako žádný jiný muž. Olivier i Gabriel v ní probouzeli touhu, ale u Omahe to bylo cosi jiného. Cítila se v jeho společnosti spokojená, klidná a přesto jí jeho upřený pohled vháněl červeň do tváře. Stáli teď velmi blízko sebe. Sklonila oči od jeho pohledu a zkoumala strukturu jeho kůže. Uvědomila si, jak hebce jeho pleť vypadá a jak plné jsou jeho rty. Oči měl od sebe dál, než je běžné, a to mu dodávalo exotický vzhled. Plochý nos mohl dělat z jeho obličeje tuctovou tvář nebýt drobné pihy usazené po jeho levé straně. Nemohla říct, že je krásný, ale měl výrazné charisma, okouzlující úsměv, podmanivý hlas.A to vše dohromady z něj dělalo přitažlivého muže. Možná i určitý opar čehosi nepolapitelného, který ho obklopoval. Jeho ruce byly velké a silné. Výškou nebyl nijak vyčnívající, ale díky své svalnaté postavě byl nepřehlédnutelný.

„Půjdeme,“ řekl přiškrceně. Udělal krok ke dveřím, aniž by pustil Sereninu ruku.

„Tohle je společenské centrum hradu a zároveň jeho srdce. Je to střed hradu a nejstarší část. Soukromé pokoje jsou v severním křídle. Pokoje hostů se nacházejí přesně na opačné straně
v západní části. V novějším křídle jsou pracovny, knihovna a laboratoř. Ve východním křídle je posilovna a jiné technické vymoženosti a zázemí. V podzemí pak kryt a archív. Ještě jsou tu stáje a garáže. Ty jsou v parku, a když budeš chtít, ukážu ti je,“ mluvil teď rychleji a vyhnul se Serenině pohledu. Už byli na chodbě, nešli rychle, spíš jakoby se ani nechtěli pohybovat.

„Omahe?“ ozvala se. Zastavil a podíval se na ni.

„Ano?“

„Co se děje?“

„Nevím. Možná nic,“ nezněl však moc přesvědčivě.

„Víš co? Venku je hezky, nechceš vidět koně? Budu ti povídat cestou,“ rychle změnil téma.

„Koně? Vy tu máte koně? Já myslela, že když jsi říkal stáje, jsou tu jen prázdné budovy.“

„Ano. Koně jsou tak trochu má posedlost. Má a Kalova,“ v hlase mu bylo znát zaujetí.

„Ráda! Vždycky jsem chtěla zkusit projet se na koni, ale doma to nebylo možné.“ Sereně zářily oči. A byly to právě ony, které donutily Omahe k výrazu, jaký se objevoval jen velmi zřídka a vždy jen v přítomnosti ženy. Rychle zamrkal a znovu se rozešel. Serena se rychle přidala. Popoběhla, aby mohla jít po jeho boku. Kráčeli klidným krokem stinnou alejí. Ne, že by slunce nesvítilo, ale koruny stromů nad nimi byly příliš košaté, aby propustily dost slunečního svitu.

„Kolik koní tu máte?“ přerušila Serena ticho.

„Celkem 12, ale jen 7 je jezdeckých. Ty jsi nikdy na koni neseděla, takže nejlepší bude, když to na poprvé zkusíš se Cindy. Je to klidná kobylka a má trpělivost pro nezkušené jezdce,“ hlas měl již stejně příjemný, jako když se potkali v jídelně.

„Počkej a to bych mohla hned teď?“ Ser byla překvapená.

„No,“ okem zhodnotil její oděv, „na chvilku by to nejspíš šlo. A pokud se rozhodneš tu zůstat, mohu tě učit jezdit. Pokud budeš chtít,“ poslední větu pronesl nejistě.

„Vážně?“ zastavila se, ale nepustila jeho ruku. I on zastavil a otočil se k ní. Kývl.

„Júú!“ vykřikla a objala ho. V té chvíli se zpomalil čas. Omahe spojil své ruce za zády Sereny a byli obličeji tak blízko sebe, že cítili dech toho druhého. Pohlédli si do očí. Čas přestal existovat. Sklonil hlavu a vtiskl jí do koutku rtů něžný polibek. Jemný, sotva znatelný dotek jeho úst byl o mnoho intimnější, než kdyby ji začal vášnivě líbat. Pustili se. Ser vydechla, jako by celou dobu zadržovala dech. Hlava se jí motala a myšlenky utíkaly všemi směry.

„Omlouvám se, nemohl jsem odolat,“ zašeptal Omahe. Nezněl však, že by toho příliš litoval.

„Já … to… no … asi v pořádku,“ zakoktala. Sama nevěděla, má-li se zlobit, urazit, nebo ho políbit znovu. Nic podobného nikdy necítila. U Oliviera i Gregoryho jí tělo hořelo a v břiše jí šimralo tisíce motýlích křídel, ale teď… Cítila se šťastná, bezstarostná, klidná a v bezpečí. Bylo to tolik jiné. Nevěděla, co je správné.Přála si mít víc zkušeností, ale rodiče i Jeremy jí drželi od mužů dál. Rozpačitý výraz v jeho tváři zmizel a znovu ji chytil za ruku.

„Půjdeme. Mal s tebou bude chtít po poledni mluvit a bojím se, že pak už se sem pro dnešek nedostaneme,“ řekl spěšně.

„Tak jdeme.“ Nebyla to zrovna duchapřítomná odpověď, ale byla ráda, že ze sebe něco dostala. Než došli ke stájím, mlčeli a rozpaky i zmatek pozvolna mizely.

„Tak tohle je mé království!“ mávl rukou, aby obsáhl celou plochu stájí a jejich příslušenství. Z napůl otevřených dvířek je pozorovaly koňské hlavy. Stáje vypadaly desítky let staré, ale upravené a udržované. Takové, jaké jsou vidět ve filmech z Anglie. Omahe popošel k nejbližšímu obyvateli a pohladil ho po dlouhém nose. Zrzavá hlava vydala zvuk, který napovídal, že se znají.

„Tohle je Heat. Je mladá a divoká, i když se tak netváří,“ představil je.

„Smím?“ váhavě natáhla ruku.

„Jistě.,“ pobaveně ji ujistil Omahe a kousek poodstoupil. V nadšené atmosféře ji provedl celým areálem stájí a ukázal jí celé osazenstvo. Nakonec se domluvili, že se pro dnešek jen seznámí s kobylkou, která by měla být její společnicí při výuce. Byla rozhodnutá se naučit jezdit. Jen si to uvědomila, došlo jí, kde a hlavně proč tu je. Dva dny! Cítila se tu neuvěřitelně dobře, jako by se vrátila domů. Jako by sem odjakživa patřila. Necítila tu ten podivný neklid, který jí neopouštěl v domě na pobřeží. Než si všimla, čas pokročil.

„Nerad ti kazím zábavu, ale budeme se muset vrátit,“ upozornil jí na tuto skutečnost Omahe. Na jeho tváři poznala, že ani on odsud nechce odejít. Jeho důvod byl ovšem jiný než ten její.

„Dobrá, jdeme,“ vzdychla a pozvolným krokem se vydali zpět.

„Už víš, zda tu zůstaneš?“ přerušil ticho.

„Zatím jsem na to nemyslela,“ řekla. Nebyla to ovšem pravda. Vlastně celý čas, který strávili ve stájích, přemýšlela jen o tom. Jakýsi vnitřní hlas jí radil zůstat. Vše, co cítila, bylo dobré. Jediné, co ji drželo zpět, byl rozum. Ač se tvářila, že všemu, co říkají, věří, její zkušenosti jí to úplně nedovolily. Vnitřně cítila, že všichni mluví pravdu, ale uvěřit zatím nebyla schopna, alespoň ne zcela.

„Potřebuješ víc informací?“ nedal se.

„Asi.“

„V tom ti Malcom jistě-“

„OMAHE !“ Jeho slova přerušil ženský hlas volající jeho jméno.

„Tak to je Manon, Rufusova sestra. Říkal jsem ti o ní. Je tu rychle. Počítal jsem, že dorazí jako poslední,“ vysvětlil. Serena stejně rozuměla jen polovině toho, co říká. Prohlížela si ženu, která jim šla naproti. Hledala podobu s bratrem, ovšem krom výšky žádnou nenašla. Rufus byl obyčejný, ničím nevyčnívající muž. Manon byla pravý opak. Claire jí vždy přišla nadpozemsky krásná, jedinečná, ale Manon se s ní mohla bez obtíží měřit.