Moonlight shadow

44.

 Já se vdávám!!

 
Seděla jsem na posteli v dolním pokoji. Rozhlídla jsem se a můj pohled padl na zrcadlo v koutě. Nebyl to můj odraz co jsem viděla, ale……..Johanin. Byla starší než když jsem ji viděla naposled. V ruce držela otevřený medailon a na sobě měla krásné šaty.
„Donalde chybíš mi. Tvůj syn roste a je ti stále víc podobný. Vdávám se, né z lásky, tu jsi si odnesl celou ty, ale otec poručil. Mám být ráda, že mi nechali syna. Bojím se aby i on nepropadl prokletí vašeho rodu a já ho neviděla umírat.“ povídala si s obrazem v medailonu. Obraz se pojednou rozplynul a já zůstala v témže pokoji, ale jiném čase. Místnost byla plná prachu, jen křeslo u krbu bylo čisté a obsazené. Seděl v něm mladík s tváří muže z obrázku. Jen jeho oči měli barvu nebe a rty měkčí linie. Díval se do plamenů a vypadal, že na někoho čeká. Trhla jsem sebou když se dveře s tichým klapnutím zavřely. Otočila jsem se a hleděla do tváře muže. Vysoký, černovlasý s přísně řezanými rysy a rudýma očima.Byl pohledný, ale cosi z něj volalo Pozor!! Iain, došlo mi najednou.
„Čekáš dlouho?“ jeho hlas byl jemný a příjemný. Překvapilo mě to, nic krom rudých zorniček nenasvědčovalo kým je, bezcitný predátor.
„Ano i ne. Čekám na někoho už od matčiny smrti a dnes…….jen pár minut.“ pronesl smutně.
„Omlouvám se, přišel bych dřív jen jsem tušení kdo jsi.“ pronesl a přistoupil k mladíkovi. Začínala jsem mít strach. Bála jsem se toho co uvidím. Útok!
„Ani já to netušil.“ kývl hlavou.
„Už víš co chceš?“ zeptal se Iain klidně.
„Co nabízíš ?“ opáčil.
„Večný život nebo rychlou smrt.Pro co se rozhodneš ?“ jejich klidný rozhovor mne mátl.
„Mrtvý jsem už dlouho tak co zkusit život!“ pronesl mladík.
„Dobrá tedy, alee ne teď a ne tady. Uspořádej si své záležitosti a o prvním novu přijď na můj hrad.“ odvětil se Iain.
„Pokud je mi známo, nebýváš takto velkorysý.“ zkoumavě si ho prohlížel, nevím co hledal v těch rudých očích.
„Ano to máš pravdu, ale ty jsi vyjímečný a tak si mohu dovolit zachovat se velkoryse.“ začínal se usmívat.
„Vyjímečný!“ povzdechl,“ To mi říkala i matka. Jen stále nechápu v čem.“ podotkl.
„Neboj pochopíš, poznáš.“ pronesl upír a otočil se ke dveřím. Obraz zmizel a já otevřela oči.

 
Přemýšlela jsem o tom co jsem se dozvěděla. Donald se tedy stal upírem dobrovolně a Iain ví o jeho původu. Vyjímečný!! Ano on a jeho iluze. Musím svůj štít ovládat dokonale, nebo alespoň natolik dobře abych před nimi mohla ochránt rodinu. Zatřásla jsem hlavou abych zahnala myšlenky na to co má přijít. Dnes se vdávám a zárověň mi je osmnáct. Nenechám nikoho aby mi tento den zkazil. Jsem plnoletá a za pár hodin už ze mne bude paní, paní……..já vlastně ani netuším na co se změní mé příjmení. Začala jsem rychle uvažovat. Rae je přeci adoptivní syn Matta a Viv a tudíž nese i jeho jméno. Stejné jméno jako já! Tudíž budu i nadále MacKinnon. Jana se začala kroutit, budí se.
„Ahoj jak se cítíš?“ zeptala se hned jak rozlepila oči.
„Dobře, asi mi to ještě nedošlo. Měli bychom vstát a najíst se dřív než dorazí Lola. Pak už nebude šance.“ upozornila jsem. Rychle jsme vstaly, sebraly věci a vydaly se ke koupelně. Chyběl mi Rae, ale věděla jsem, že ho až do obřadu neuvidím.než jsme se umyly stál přede dveřmi Tom a Nath. Jeden měl ohromný tác se snídaní a druhý objemný pytel a kufřík. Za nimi přibíhala Lola a dalším pytlem, ten jsem znala byly v něm mé šaty.
„Holky, omlouvám se , ale nakjíte se nahoře už teď mám zpoždění pokud má být vše dokonalé.“ omlouvala se, ale to jí nebránilo nás předsebou hnát rychle po schodech. Lola mne posadila na stoličku a začala okolo mne kroužit. Asi po hodině a půl se zdálo, že je s mým nalíčením a účesem konečně spokojená. Během toho se tu objevila i Julie a na konec dorazila i Viv. Ta si vzala do parády Julii a Janu. Ještě, že je můj pokoj dost velký.
„Viv potřebuji pomoc.“ ozvala se Lola.
„Ano! Jas prosím postav se.“ požádala mne.
„A co teď?“ ptala jsem se já.
„Svléknout!“ zavelela Lola.
„Ale….“ nesměle jsem namítla.
„Klid , dostaneš hned oblečení.“ smála se mým rozpakům.
Svlékla jsem se a dívala jak mi podávají krásné krajkové prádélko. Přesněji kalhotky, hedvábnou košilku zdobenou krajkou a korzet.Kalhotky byly O.K., ale na košilku a korzet jsem se dívala nedůvěřivě.
„Neboj pomůžu ti.“ špitla Lola a taky, že jo. Oblékla jsem košilku a čekala co dál. Lola vzala korzet a obtočila mi ho kolem těla. Utáhla mi ho a já se divila.
„Lolo proč mi končí pod pr……..“
„Jas ty mi nevěříš? Nenechala mne domluvit.
„Ano, ale………..“ zas mi skočila do řeči.
„Tak mlč! Poznámky přijímám až na konci.“ umlčela mne. Mlčela jsem i když mi navlékli sukně a živůtek.Mlčela jsem když mi opravovaly účes i líčení. Mlčela jsem když mi připínaly závoj. Promluvila jsem až když mne postavily před zrcadlo.Teda promluvila, úžasem mi spadla čelist a já mluvit nemohla.Proti mě stála dívka v secesních šatech. Byla…….jakoby vystoupila z mých oblíbených příběhů. Jak hrdinky románů z přelomu století. Bílé šaty, bledá pleť, černé vlasy. Živutek velmi těsně, jako druhá kůže, přiléhal k mému tělu. Výstřih táhnoucí se od jednoho ramena k druhému byl hluboký, rukávky jen kratinké jak motýlí křídla.Celý lem byl zdobený perličkami. Sukně, v předu úzká se do zadu a dolů rozšiřovala a přecházela do bohaté vlečky.I ta byla poseta perlamy. Na zadečku koketní honzík. Vše jednoduché v bílém saténu a hedvábí. Vlasy vyčesané do složitého účesu v kterém se blištěli všedypřítomné perly. Závoj upevněný v týle splýval přes záda až daleko do vlečky. Největším překvapením , ale byly boty. Dívala jsem se na ně s omámením.Krásné bílé botičky jak ze začátku století. Nižší podpatek a šněrování do poloviny lýtek.Měla jsem strach, že Lola nedokáže odolat a vymyslí mi nějaké střevíčky na hodně vysokém podpadky držící na noze za pomoci pásků. Nic takového se nestalo, byla rozumná. Ono už tak ty šaty vážily dost. Dívala jsem se a došlo mi, že tohle nebyly šaty ala secese toto byly secesní šaty tak jak bývali ve své době.
„Tak co?“ uslyšela jsem Charlottu. Otočila jsem se a oměmněla znovu. Jak dlouho jsem na sebe koukala? Všechny už byly převlečené a upravené. Lola, Julie a Jana měly podobný styl šatů jako já jen chudčí. Základem jejich barvy byla smetanová, ale Loliny měly nádech do broskvova,Juliiny do starorůžové a Jana je měla opravdu smetanové.Viv měla jiné v barvě lila, ale i ty byly stylově podobné, i když nezapřely moderní linie. Nechápala jsem kdy to Lola stihla.
„Ach Lolo !! Děkuju.“ řekla jsem když jsem konečně našla slova.
„Tak a teď něco půjčeného.“ ozvala se Viv a na krk mi připínala jemný řetízel, skoro jsem se bála aby se nepřetrhl, byl jak vlas, na jehož konci byla perla a Lola ni nasazovala stejné perly do uší.
„Něco modrého!“ uculovala se Julie a točila na prstě něčím modrým a krajkovým. Když přestala a položila si to na dlaň zjistila jsem, že je to podvazek.
„Né!“ protestovala jsem.
„Ale ano! Chyť si sukně.“ smála se a už mi ho nasazovala.
„Něco starého!“ to byla Jana a podala mi krabičku. Otevřela jsem ji a podívala se dovnitř. Byl tam přívěšek. Křišťál se zlatým očkem. Kdysi jsme si ho daly navzájem. Musela na něj myslet už před udjezdem. Zapoměla jsem ho totiž v Praze.
„No a nové máš šaty ode mne.“ uzavřela Lola. Podívala jsem se na ně. Bylo to úžasné, mé nejlepší přitelkyně a nevlastní matka. Byla jsem ráda, že je mám.
„Máme vše.“ Viv otevřela dveře, počkala jsem až všechny vyjdou. Rozhlédla jsemm se po pokoji. Až se sem vrátim budu už paní. Vyšla jsem a sestupovala dolů.
„Počkejte!“ řekla jsem a vešla do Eleinina pokoje. Šla jsem k obrazu.
„Elein dnes se vdávám za jednoho z nich. Prosím dej mi požehnání“ zašeptala jsem k ní. Dívala jsem se do její tváře a ……zdálo se mi jakoby se usmála. Klam?? Možná, ale něco mi říkalo, že ne. Došla jsem dolů a zjiostila, že hokly zmizely. Prošla jsem dveřmi na chodbu a zjistila, že mne tu čeká táta.Ach jak tomu to ve fraku sluší! Matt si mne obdivně prohlížel.
„Tak ti nevím, jestli mu tě mám dát. Zaslouží si tě?“ ptal se a jeho hlas zněl tak zvláštně. Smutně a vesele zároveň. Dojatě!! Konečně jsem našla to správné slovo.
„Zaslouží už proto jak nás miluje tati.“
Zavěsila jsem se do něj a vyrazila vstříc novému. Došli jsme na galerii. Bylo mi líto, že nevidím nikoho z rodiny, ale jen do okamžiku kdy jsem se podívala dolů do haly. Stála tam a byla…………nádherná. Šaty podobné jako Viv jen blankytně modré, její blond vlasy v měkkých vlnách padaly na ramena a třpytily se jak zalité sluncem. Teď jsem pochopila co myslel otec když říkal, že když maminku spatřil poprvé myslel si, že se dívá na bytost z jiného světa. Sice jsem to éo ní říkala taky, ale z jiných důvodů. Byla jak víla, rusalka jediné co dokazovalo opak bylo vzdouvající se bříško.
„Mami!“ zavolala jsem stále ještě v šoku.
„Jasmínko! Pojď ať tě obejmu.“ zavolala na mě. Tak rychle jak jen to šlo jsem seběhla dolů za ní.
„Ach holčičko moje“ zašeptala a objala mne.Cítila jsem, že má slzy na krajíčku.
„Moc ti to sluší.“ pustila mne z náruče, ale stále držela mé ruce a prohlížela si mne. To už k nám došel i táta.
„Tak co holky pojedeme?!“ usmíval se ale kdyby mohl plakat jistě by i jemu tekla slza. Teď se mu jen podivně leskly oči. Vyšli jsme před dům. Další překvapení !! Přede dveřmi čekal kočár. Otevřený kočár ozdobený girlandymi z květin. Kytka!!! Vždyť já nemám kytici! Zhrozila jsem se. Jas klid ! Vždyť tady je to jinak. Kytice na tebe čeká v Raeově ruce.
„Račte madam.“ táta mi podával ruku, pomohl mi nastoupit a po mě i mámě. Vzhlédla jsem ke kozlíku a musela se pousmát. Seděl tam Eaton v lokajské livreji.
„Jedeme!“ poklepal mu Matt na rameno a usadil se vedle mne. „Kam?“ zeptala jsem se.
„Přeci za tvým nastávajícím.“ nevěřícně zakroutila hlavou máma a rozesmála se. Asi tak za dvacet minut jsme dojeli k malé kaply. Venku stála má rodina jen bez Rae, Rola, a ani Viv jsem neviděla a čekali na nás. Nath mi pomohl vystoupit a pak s tátou i mámě. Začala hrát hudba.
„Měli bychom jít.“ řekla Lola. Dívala jsem se jak se řadí, jako by to zkoušeli! První šla máma s Petrem a za ní Lola s Tomem pak Nick a Julie a nakonec těsně před námi Jana a Roland. Když jsme se dostali ke dveřím hudba se změnila.To co jsem u ní pocítila byla radost nevím co to bylo za melodii,ale zněla starobyle.Pomalu jsme kráčeli uličkou. Podívala jsem se na konec u oltáře stál Rae. Zatajil se mi dech. Ten muž co tam stál byl ……mladík v černém žaketu a lilií na klopě a krásnou, ne, nádhernou kyticí lilií v ruce . Téměř bez dechu jsem došla k němu.
„Zde je. Předávám ti to nejcennější co mám a věřím, že se o ni budeš starat co nejlépe.“ s těmito slovy mne otec předal Raeovi. Ten mi podal kytici a oba jsme udělali krok k oltáři. Před námi stál kněz.
„Vítám vás všechny kteří jste přišli sdílet s těmi to dvěmi zamilovanými jejich nejšťastnější den. Prosím mějte na paměti slavnostního ducha tohoto okamžiku a pomožte ho vytvořit. „ začal mluvit a díval se po naší rodině.
„Drazí snoubenci rozhodli jste se zaměnit samotu za život ve dvou a požádat pána o požehnání pro tento skutek. Vaším přáním bylo si své sliby říci samy a proto nechť řeknete to co plní vaše srdce. Prosím Rae máte slovo.“ pokynul mu a ustoupil o krok dozadu. Rae se otočil ke mně a já také. Vzal mou ruku do svých, zadíval se na mne svýma karamelovýma očima a promluvil.

 
„ Láska je víc než pouhé milování,
víc než-li říct jen mám tě rád.
Dík tobě už vím to o čem jiní nemaj zdání
co pravá láska může znamenat.
Dívám se do tvých milých očí
a vím že pokud jsi se mnou nic mne nezaskočí
Hovořím o lásce a ty jsi mou nadějí
nic víc než činit tě šťastnou si již nepřeji.
V knize mého života už mám jen tebe, náš příběh
a jediné přání mám číst ho celou věčnost s tebou.
Můj prsten co na prst navléknu ti
je důkaz lásky co poskytnu ti.“

 
S těmito slovy mi navléknul jemný kroužek s zářivým kamenem schovaným v obroučce. Uhnula jsem od na chvilku podledem abych našla svá slova.

 
„ Tímto prstenem si tě beru a
za tvůj život dávám svůj
Bez tebe by mé srdce oněmnělo a
život se změnil v temnou sluj
Jsi pro mne sluncem, vzduchem, živou vodou
lásku mi dáváš a říkáš ber
Já ráda budu tvojí ženou
náš příběh lásky s tebou budu číst
nenechám žádnou část nepřečtenou
toužím radost a štěstí do života ti vnést“


Když dozněla má slova i já jsem na jeho prsteníček navlékla zlatý kroužek.

 
„Slova lásky jste si řekli a na mě je zeptati se. Rae bereš si Jasmínu dobrovolně za svou ženu před lidmi i bohem?“ otázal se kněz a díval se na Rae.
„Ano“ řekl pevně.
„Jasmíno bereš si Rae dobrovolně za svého muže před lidmi a bohem?“ tentokrát se jeho pohled zastavil na mě.
„Ano.“ odpověděla jsem rozechvěle.
„Pokud je zde někdo kdo by znal důvod proč tito dva nemohou vstoupit do stavu manželského ať promluví teď a nebo mlčí na vždy.“ s touto otázkou se podíval po kaply. Ticho !
„Pak vás tedy prohlašuji vás za ženu a muže.“ pokynul nám a naše spojené ruce symbolicky svázal .
„Rae smíš poprvé políbit svou ženu.“ pokynul Raeovi. Ucítila jsem jeho rty na svých a mé tělo zavrnělo blahem. Tolik mi chyběl a to jsme byli bez sebe jen pár hodin.
„Ehm, ehm!“ tiše si odkašlal kněz. Rae mne pustil.
„Gratuluji Míno“ objala mne Jana a po ní všichni ostatní.
Jsem vdaná!!! Bože až teď mi to začínalo docházet. Pomalu jsme vycházeli z kaple. Jen co jsme udělali první krok přes práh přiletěla na ná sprška rýže. Kde se vzal netuším, ale byl tu fotograf a už nás derigoval a pořizoval svatební fotografie. Když už toho bylo dost objevil se znovu kočár a já se svým mužem, krásně to zní, nastoupila. Dojeli jsme zpět na Dunraven. Vešli jsme dovnitř a já nechápala kdy to stihli ale hala by la vyzdobené bílými květy. Vyšli jsme na podestu a ..
„Jasmíno hoď kytici! „ Nath? Proč zrovinka on chce abych házela .
„Musím?“ smutně jsme se dívala na tu křehkou nádheru v mých rukách.
„Musíš!!“ potvrdila Lola.
Ach jo! Otočila jsem se zády a hodila ji za hlavu.
„Tak to je zajímavé!“ ozvalo se. Rychle jsem se otočila a viděla že Jana i Julie drží po půlce.
„To jste ji musely roztrhnout ?“ zklamaně jsem podotkla.
„My ji neroztrhly ona za rozpadla sama na dvě části.“ udiveně vysvětlila Julie. Wow takže pokud se pověra vyplní tak tu do roka máme svatby dvě. Usmála jsem se té představě. I když u Julie by tu pravděpodobnost byla.Došli jsme za „dospělými“ do jídelny a zas jsem byla překvapená. To co jsem uviděla bylo jak z fotografií ze svatebních katalogů. Nádhera. Uprostřed stolu stál ten nejkrásnější svatební dort co kdy viděl svět. Tři patra sněhobílé stavby poseté jedlými květy v bílé a zelenkavé barvě. Na vrcholku stáli dvě postavy v přesné kopie mě a Rae včetně šatů. Hostinu jsem prožila jako ve snu . Měla jsem tu nejúžasnější svatbu i když tu nebylo přehršel hostů, za to ti co tu jsou jsou těmi nejlepšími lidmi co znám. Probrala jsem se až když mne Rae vyzval k prvnímu manželskému tanci. Vedl mne parketem a já si připadala jako ve snu už i protože mi do ucha šeptal milostná slovíčka. Táta i ostatní si nenechali ujít možnost zatančit si se mnou a tak ….
„Jsem unavená prosím sedneme si ano“ požádala jsem Rae když jsem se zas vrátila do jeho náruče.
„Jistě.“ zastavil a vedl mne ke křeslu.
„Rae Jas je sice unavená , ale ty né.“ byla u nás Lola a táhla ho na parket znovu. Podíval se na mne usmála jsem se. Odešel. Dívala jsem se na svou rodinu a docházelo mi co vidím.
Byli tu zástupci všech rodů které jsou už po staletí propojeny láskou i nenávistí. Legendami a příběhy. Bylo zvláštní, že tady byla jen láska, přátelství a dobré úmysly. Vzpoměla jsem si na Johanu. Tohle bylo to po čem toužila ona. Mít svou lásku bez ohledu na vztahy předků. Teď už jsem neměla strach. Máme na své straně tu největší moc. Pochopila jsem co myslela Elein. Láska to je to co je na naší straně a co Iainovi chybí a pochopila jsem i proč jsem byla svědkem rozhovoru Donalda a Iaina.Měla jsem naději. Naději na vítěztví.