Moonlight shadow

„Tak poď, ty šmejde!“ křičela na něj banda výrostků. Poštuchovali ho ostrými prsty v kroužku trýznitelů z místa na místo. Tahali ho za jeho dlouhé hnědé vlasy.

Najednou jedna dívka, která vypadala spíše jako chlapec, vypískla. Vlastně nevypískla, ale zavřískla silným hlasem: „Bacha, štouchejte toho magora opatrně, ať mu nevycákne jebák!“ ošila se a odskočila stranou.

Ostatní, většinou chlapci kolem sedmnácti let, se tolik výstřiku z pupínku umaštěného kluka nebáli. Ba naopak. V hlavách se začal rodit plán, na záchranu. Další z mnoha ironií.

„Co máš na mysli, vole?“ podíval se na něj kolega se světlými vlasy. Jeho světle modré oči se zabodly do přítelova obličeje. Čekal pořádnou sprosťárnu, věděl, že ho kamarád nezklame. Nespouštěl z něj oči, sledoval jeho měnící se výraz a byl čím dál spokojenější. Nakonec vytáhnul cigaretu a ležérně si ji vložil do úst. Lehce pohodil hlavou a vykřesl silný žhavící plamínek ze zapalovače.

„Z toho se zblázní strachy, vole,“ usmál se brunet a složil jednoduchým chvatem umaštěnce k zemi.

Ten jenom při dopadu hekl a snad se i začal modlit, aby to nebylo nic hrozného, jak bylo jejich zvykem.

„Mluv, sakra,“ vyzval blonďák přítele. Ostatní výrostci se kolem nich shromáždili a očekávali, co se bude dít dál. Nikdo z nich si to nechtěl nechat ujít.

„Podrž mi ho,“ otočil se na jiného chlapce. Pustil se do vykládání. „Takže, všichni určitě znáte ten starej atomovej kryt ve vopuštěný části city, ne?“ rozhlédl se po ostatních. Levý koutek se mu zvedl v ďábelském úsměvu.

Ostatní vytřeštili oči na tmavovlasého hocha. Ačkoli všem bylo kolem sedmnácti let, jejich zákeřnost neznala mezí. Vybrali si k účelům šílené šikany čtrnáctiletého chlapce. Tento náhodný výběr měl za následek, že malý čtrnáctiletý Tibor přežil a tím se stal jediným na světě.

Když ho vedli opuštěnou částí city, vzpíral se jim, kopal kolem sebe jako holka. Kdyby mohl, kousal by. Ta představa, že ho chtějí zavřít do starého, opuštěného a zaprášeného atomového krytu, ho děsila až k nepříčetnosti. Nevydal však ani hlásku. Strach a panika v něm rostla s každým dalším metrem cesty.

Banda výrostků se výborně bavila, jak se jim Tibor snažil vyvléknout. Bavili se dál na jeho účet. Vymýšleli si spousty příběhů, které nebyly ani pravdivé, ale bylo jim to jedno. Chtěli vidět Tibora na pokraji jeho sil, stále čekali, kdy se jim rozpláče v rukách. Vyprávěli různé nesmyslné historky o mimozemšťanech a vysávání mozku a o zbloudilých duších zavražděných v opuštěné části city.

Došli ke starému krytu. Na některých byl vidět strach a taky se podle toho rozhlíželi na všechny strany, protože se sami vyhecovali ke strachu. Velká dívka s postavou chlapce na tom nebyla o nic lépe, ale snažila se nedat na sobě nic znát.

Velký brunet, podle všeho tedy šéf ostatních, předal mladinkého Tibora na podržení dalšímu klukovi. Došel k masivním dveřím z pevné oceli a betonu. Chvíli si je prohlížel.

Hlavně abych se sakra neshodil, pomyslel si a dál se díval, z jaké strany bude nejlepší se dveří chopit a otevřít je. Nakonec pravou ruku položil na masivní kliku a levou zasunul za okraj dveří a zabral. Dveře se jen velmi pomaličku otevřely, ztěžka vrzaly. Ten zvuk se stal pro Tibora výhružkou. Tibor však nebyl jediný, komu přeběhl mráz po zádech.

„Takže…“ otočil se brunet a zase zvedl pravý koutek ve výrazu zlého úsměvu. „Skrčku, tady je tvůj nový domeček. Staneš se naším mazlíčkem, máš radost?“ přibližoval se k němu blíž a byl mírně nakrčený, protože chtěl Tiborovi ukázat, jak je bojovný.

Tibor zvedl oči ze země, už se začínal dostávat do apatie, bylo mu jedno, co se s ním stane, jak to bude probíhat, nebo jak dlouho tam bude zavřený.

„Di do hajzlu,“ řekl klidně a podíval se brunetovi zpříma do očí.

Bylo to jako hodit hadr od benzínu do ohně. Na Tiborově tváři se otiskla ruka bruneta. Chytil ho za límec u trička a pomaličku ho vlekl ke krytu. Nakonec se zastavil přede dveřmi a zadíval se tmavýma očima do Tiborových.

„Tady zkrotneš, ty šmejde. Tohle sis dovolil naposledy!“ cedil přes zuby do pupínkového obličeje a nakonec ho tvrdě strčil dovnitř a pomaličku zavíral mohutné dveře.

Tibor se díval, jak se před ním zavírají dveře a konečně si dovolil, aby mu z očí unikla jedna jediná slza. Netušil, jak dlouho tam zůstane zavřený, ale doufal, že to moc dlouho nebude.

Na druhé straně dveří se na sebe podívala parta výrostků.

„Jak dlouho ho tam necháme?“ zeptala se dívka.

„Nejradši bych ho tam nechal tak dlouho, až zdechne,“ řekl brunet a pravou ruku semkl v pěst.

„Kašlem na něj, ať se ven dostane jak chce,“ ležérně pověděl blonďák a odhodil nedopalek.

Všichni ho poslechli, jenže přesně v tu chvíli se k nim dostal smrtelný koktejl ze ‚salámku‘ a všichni spadli na zem mrtví.

Celý svět se ponořil do absolutního ticha. Nikdo tento zásah nepřežil až na Tibora, který byl bezpečně ukrytý v atomovém krytu.

Tibor netušil, že se stal jediným živým člověkem na celém světě. Dobré dvě hodiny se choulil na zaprášené zemi krytu a doufal v zázrak.

Nakonec se osmělil a posadil se. Kdyby se někomu snažil vysvětlit, co vidí, použil by slova: „Viděl sem prdlačku, ale nevzdával jsem se…“

„Uvažuj, kruci!“ byl tvrdý sám k sobě.

Po chvíli si vzpomněl, že má v kapse svůj komunikátor. Sáhnul tedy do kapsy a vytáhl ho do tmy. Rychlým pohybem ruky ho otevřel a tím si zajistil, aby viděl aspoň to málo.

„No bezva… Bez signálu… Máti…“ zaskučel při vzpomínce na jeho matku.

Asi by to byl zázrak, kdyby si na něj matka vzpomněla. Nebyla to jedna z těch starostlivých matek, navíc nebyla se svým synem dokonale spokojená a tak mu to dávala najevo, jak jen se dalo. Někdy si myslel, že ho adoptovala, protože se nudila. Do toho to byla šílená workoholička s pocity, že bez ní by práce zkrachovala a burza už by se nikdy nezvedla na své vratké nožičky. Někdy kolem něj doma chodila, jako kolem pohovky na kterou si nechce sednout.

A tak byl Tibor samorost, který se snažil sám najít svou cestičku životem. Ale jako by to všichni vycítili, stal se obětí šikany od starších a někdy dokonce i od mladších dětí. Nic si z toho nedělal. Vysnil si svůj vlastní svět, ve kterém byl jen on a nikdo jiný. Kdyby jen tušil, že jeho malý sen se stane skutečností.

Začal si svítit komunikátorem na všechny strany krytu. Hledal cokoli, co by mu pomohlo přežít, než ho pustí ven. Zvedl se ze země a začal si prohlížet svoje tmavé okolí.

Objevil čtyři postele na jedné straně a všechny nad sebou. Zkusil se do jedné z nich položit, ale bylo to pro něj dost nepohodlné. Jen díky své drobné postavě se tam vešel bez sebemenších problémů. Naproti postelím byly skříňky. Začal je prohledávat.

Našel svítilnu, pár konzerv, starý otvírák na konzervy, lékárničku, kterou by neošetřil svého největšího nepřítele a pár kondomů, které byly víc vyschlé než lubrikované. V tu chvíli mu došla baterie a komunikátoru a sám se mu vypnul. Tibor se zase ocitl v naprosté tmě.

Nahmatal rychle svítilnu a hledal knoflík na rozsvícení. Svítilna třikrát zaprskala, ale rozsvítila se. Bylo z ní o něco víc světla a tak se začal rozhlížet dál po stěnách. Nakonec našel i vypínač, rychle k němu došel a rozsvítil.

Na stropě zapraskala zářivka a snad stokrát zablikala než se rozsvítila úplně.

„Do hajzlu…“ zhodnotil Tibor svou situaci a zhroutil se k zemi. „Uvízl sem v zasraným pravěku…“ zavrčel si pro sebe.

Najednou se mu zachtělo na záchod. Hledal mísu toalety, pisoár, prostě cokoli, do čeho by mohl vykonat potřebu. Jenže pak našel hledanou věc a zůstal nad ní stát.

„Proč mě sakra, rovnou nezabili?“ zeptal se sám sebe a sledoval pouhou díru na vykonání potřeby. Z každé strany díry byly nášlapky, nejspíš pro jistější balancování nad toaletní dírou.

Jeho potřeba byla o tolik silnější než on sám. Nakonec musel překonat všechen svůj odpor a nechuť a ulevit si…