Moonlight shadow

Po dohodě s Vincentem se Sam rozhodla prodat dům rodičů a bydlet nadále s Lizi, alespoň než dodělá školu, pak se uvidí. Vlastně se osazenstvo Henson dost změnilo. Pro okolí to byla nepostřehnutelná změna, pro sousedy bylo vše tak, jak má. Skutečnost však nemohla být odlišnější. Nejvíce času jsem v domě trávil, kromě děvčat, já a Rox, pak Melody. Texas se tu objevovala jen na pár okamžiků, jako byly odjezdy a příjezdy ze školy. Jak se Vinc přestával bránit svému novému já, tak si začínali být bližší.

Naše propojení se měnilo s přibývajícím časem. Teď fungovalo i na vzdálenost cca deseti kilometrů a stále se zvětšovala. Pokud se nemýlím, a řekl bych, že ne, tak u proměněného upíra trvá zhruba rok, než se jeho tělo a mysl sžije s novou identitou. Vincovo urychlené dospívání tuto dobu zkrátilo maximálně na měsíc. Po tu dobu bude sílit i naše spojení. Jsem zvědavý, jak velká bude konečná vzdálenost. Teď jsme se oba učili, jak alespoň trochu blokovat vstup do našich myslí. Nebylo úplně příjemné vidět jeho vzpomínky či přání ohledně Tex. Připadal jsem si jako voyaer. Vinc byl jediný, kterému jsem mohl nahlížet do mysli, aniž bych se soustředil, bylo to přirozené jako dýchání. On na tom byl stejně. Dařilo se nám udržovat si trochu soukromí, ale pak nastal zlom. Naše „imunita“ byla křehká, stačilo, aby jeden i nechtěně narušil barieru, a naše mysl se spojila. Byl tu však problém jménem Texas. Dokud byla mimo, šlo to, ale jakmile se objevila …

„Kruci, Vincente, tak ji prostě vezmi někam ven a vyspi se sní!“ vyhrkl jsem najednou, byl jsem naštvaný. Už snad po sté selhala jeho obrana. Stačí jen pomyslet na Tex a jeho mysl i tělo reagovaly jednoznačným způsobem. Jako muž pro něj mám pochopení, ale jako Texasin bratr mám určité námitky.

„Grerory!“ vytřeštil oči.

„Sorry,“ zvedl jsem ruce v obraném gestu, „beru, že jsi stále překvapený z intenzity emocí a vjemů, ale takhle se nehneme z místa. Říkej si, co chceš, ale tvé podvědomí netouží po ničem jiném než po Texas. Tak mu, sakra, vyhov, ona se jistě bránit nebude. Být panna víc jak století není nic úžasného, obzvláště když jsi obklopený milujícími se páry. Ač vypadá jako 16leté dítě, dávno jím není. Nemá na co čekat,“ podrážděně jsem vysvětloval.

„Gregory, to… to nejde… nemůžu jen tak … nejsem barbar,“ bránil se, ale i bez našeho spojení jsem cítil jeho touhu.

„Fajn, tak ji netahej do lesa. Zařídím vám na zítřejší noc prázdný dům. To už je dost. Bude to stačit?“ krotil jsem svou rozmrzelost. Chvíli přemýšlel a nakonec kývl.

„O.K. Tak si vymysli překvapení pro Tex a já vám jdu zařídit soukromí.“

Nečekal jsem, že by jedna noc mohla mít takový účinek. Překvapení. Jistě nezůstalo u jedné noci, ale to už je jejich soukromí a Vincovi se daří ho držet celkem bezpečně za obranou zdí jeho mysli.

Cesta k Lordu Mesaney probíhala nepříliš nadšené náladě. Spojení mezi mnou a Vincem se nám daří dost obstojně ovládat. Občas jsme sice svědky střípků vzpomínek, ale není to příliš často.

Rox je za volantem, repráky se chvějí pod náporem decibelů, ale každý muž je duší jinde. Všechny nás téměř fyzicky bolelo opustit smysl své existence. Jen důvod, proč to bylo nutné, nám dodával sílu se neotočit a vrátit se.

„Jak ještě dlouho?“ po dlouhé odmlce se ozval Josh. Byl netrpělivý.

„Ještě hodinu, můj pane,“ odpověděl Rox. Přejít na dvorskou etiketu pro něj nebyl velký problém. Horší to bylo pro mne a nejtěžší pro Vincenta.

„Jaký je?“ Vinc byl nervózní a jeho myšlenky ubíhaly stejným směrem jako mé.

„Stará šlechta. Nemá rád dozor dvora, ale lpí na tradicích. Ví, že silný vládce je zárukou míru, a mír znamená peníze a majetek. Těm nikdo z našich neodolá. Jeho rod je stejně starý jako královský, a tím pádem je druhým nejstarším.“ Rox se na chvilku odmlčel.

„ Nemá rád Joshovy bratry,“ jeho hlas zněl klidně, ale nikomu z nás neušel náznak zlosti ležící pod povrchem. Ta neměla nic společného s mužem ke kterému jsme mířili, nenáviděl „své“ druhé pány. Teď více, než kdy dřív. Před pár dny jsme seděli a povídali si, vzpomínali. On s očima upřenýma na hvězdy řekl něco, co jsem nečekal, i když jsem to mohl tušit.

„Gregory, vím, že je to špatné, ale já je nenávidím. Nikdy jsem si to nepřipustil, ale cítím to již dlouho. Teď ale, když vím, že smrt tvé matky a málem i tvá je jejich dílo, nemohu utíkat sám před sebou. A nejen to! Sam – ona je to nejušlechtilejší a nejněžnější stvoření, jaké jsem za svůj předlouhý život poznal, ale kým by byla tam u dvora… Jen otrok, věc, holka pro každého, kdo by chtěl. Nedokážu bez ní žít, kvůli ní bych opustil dvůr, vzepřel se rozkazům, bránil ji vlastním životem. Jak jsem jen mohl žít tak dlouho a nevidět. Proč mi to nevadilo?!“ hlas přetékal smutkem a sebepohrdáním.

„Tvůj král je jiný. Joshua je pravým králem a on by se nikdy k žádné živé bytosti nechoval potupně, krutě. On je ten, jemuž jsi přísahal věrnost.“ Cítil jsem, jak je zmítán zmatkem, co je správné a co ne. Snažil jsem se svým darem pomoci mu zbavit se pochybností.

„Vím, a nejen to, jsi tu ty a Richard. Jsem velmi rád, že jsi jako tvá matka a strýc. Budete dobrými vládci. Těší mne, že pokud mohl přežít jen jeden z vás, byl jsi to ty,“ otočil se na mne.

„To díky tobě, byl jsi mi dobrým učitelem. Jen tvé umění meče mi zachránilo život,“ usmál jsem se na něj.

„Děkuji, princi,“ poprvé po letech mne tak někdo oslovil a myslel to jako poklonu. Vrátil jsem se zpět do reality a zachytil Joshův hlas.

„Vincente, ty se budeš držet v pozadí a necháš jazyk v klidu,“ Josh to říkal už po několikáté. Měl o něj strach a navíc musel Rie slíbit, že dá na Vincenta pozor.

„Vím, pane,“ pronesl Vinc pokorněji, než kdokoli z nás čekal. Blížili jsme se k hradbě lesů a hor.

„Zapadlé místo,“ poznamenal jsem s očima upřenýma ven.

„Klid a soukromí je stále nejčastější požadavek našeho druhu.“ Roxova poznámka proběhla nepovšimnuta, příliš zřejmá, aby na ni někdo reagoval. Po krátkém čase sjel z hlavní cesty a po pár odbočkách jsme skončili na udržované lesní cestě. Vnořili jsme se do zelené tmy stromů a po kilometrech tiché jízdy jsme zastavili u mohutné brány. Byla součástí kamenné hradby vysoké téměř tři metry. Působivé! Kamera nad našimi hlavami dala na vědomí, že se o nás ví.

„Co si přejete?“ elektronický hlas z praskajícího reproduktoru narušil ticho lesa.

„Mé jméno je Roxvar a jsem paladinem krále Richara Josuo. Oznamte Lordu Mesaney, že se jeho dům rozhodl poctít návštěvou sám nejvyšší vládce,“ Roxův hlas zněl obřadně.

Během vteřiny se před námi začala masivní vrata otvírat. Než jsme se však dostali k samotnému sídlu, čekala nás ještě jedna brána, ta nebyla tak impozantní. Rox zaparkoval před vstupem a podržel otevřené dveře Joshuovi. Vinc tiše vystoupil a zopakoval jeho gesto u mých dveří. S hlavou mírně kloněnou na znamení úcty si stoupli za nás. Já sám jsem byl po Joshuově boku. Ze dveří vyšel muž, o kterém by se s klidem dalo říci, že je bez výrazu. Již dlouho jsem nikoho takového nevyděl, a tak jsem neodolal a nakoukl do jeho myšlenek. Nejen tvář byla bez výrazu, i hlava „zela prázdnotou“. Neznamená to, že na nic nemyslel, ale spíše mu chyběl jakýsi záblesk inteligence. Pojem „místo mozku velký sval“ byl tady zcela na místě. Byl jen obyčejná gorila. Jistě oddaná a na slovo poslouchající, ale bez vlastního rozumu. Svíral v rukou křídlo dveří, aby jimi mohl projít naprosto odlišný muž.

„Vítám vás, veličenstvo,“ poklonil se. Byl to vysoký muž neurčitého věku a ostražitých očí.

„Jsem poctěn vaší nečekanou návštěvou.“

„Děkuji,“ pronesl Josh klidně. „Bývá ale dobrým zvykem, aby návštěvu vítal pán domu. U královské návštěvy je to však povinnost. Jakou má váš pán omluvu za toto nedopatření?“ Ač zněl jeho hlas klidně, přítomnost síly nebylo možné přehlídnout. Běžela se zvukem a jako neviditelný had se vlnila dveřmi do útrob domu.

„Omlouvám se, výsosti,“ rychlým pohybem klesl na kolena tváří k zemi. „Byl jste dlouho pryč a mezi lidem se nesou zprávy o vaší smrti. Víme, že Roxvar byl vaším paladinem, proto jste byli vpuštěni, ale můj pán chtěl mít jistotu. Patří k nejstaršímu šlechtickému rodu a netají se nelibostí k nynějším vládcům. Už byl bohužel dvakrát terčem útoku. Proto jsem na jeho místě stál já. Prosím vás tímto o shovívavost, pane,“ nejen jeho hlas zněl omluvně. Jeho myšlenky byly plné obav o život pána.

„O mé shovívavosti si promluvíme jindy, teď běž a přiveď svého pána!“ Díval jsem se na Joshuu a přemýšlel, jaký byl, když ještě seděl na trůnu, když vládl. Teď z něj vyzařovala ohromná aury moci, síly a dominance. Nikdy dřív jsem ji necítil, nebo alespoň nikdy tak silně. Dřív, než mohl muž splnit Josuův, rozkaz se ve dveřích objevil jiný muž.

„Přijměte mou nejhlubší a nejpokornější omluvu, můj pane.“ V hluboké pokloně se předním skláněl starý muž.

„Lorde Mesaney, rád vás opět po tolika letech vidím,“ pokynul mu Josh a on se narovnal.

„Prosím, přijměte pozvání do mého skrovného domu. Darie!“ štěkl na muže, který nás vítal jako první. Ten zmizel v šeru chodby.

„Rád přijmu tvé pozvání. Já i můj doprovod. Měl bys vědět, že tvůj příbytek nepoctil návštěvou jen král, ale i jeho nástupce. Korunní princ Flavio,“ pokynul rukou ke mně.

„Lorde Mesaney,“ kývl jsem na pozdrav. Prohlížel jsem si ho a pátral v jeho mysli. Poprvé jsem cítil, že má o mé přítomnosti dotyčný mlhavé povědomí. Byl ale zatím natolik překvapený a svým způsobem i nadšený, že nijak nereagoval. Myslím, že ani nepřipustil, že by mu kdokoli nahlížel do myšlenek. Měl rád staré pořádky, ale i pokrok. Určité věci změnit chtěl a jiné ne. Co však nesnášel, byla slepá poslušnost, kterou vyžadovali Bratři. Tak se jim teď říkalo. Král a Bratři.

„Můj pane, smím se zeptat, co Vás přivedlo na můj práh?“ nesměle se ptal, ale hlavu měl hrdě vztyčenou. Seděli jsme v přepychové místnosti, salónu určeného k ohromení .

„Prosím, vím, že dvorní etiketě jsi se naučil dříve, než já spatřil záři měsíce, ale zde není dvůr. Toto je tvůj dům, Meridene. Již několik století mne takto nikdo neoslovuje a přiznávám, že mi to nechybí. Jsem Joshua a můj synovec přijal jméno Gregory. Těmito jmény nás oslovuje naše rodina. To, proč jsem zde, je věc velmi delikátního charakteru. Proto se nejprve zeptám já. Jak moc důvěřuješ svým lidem?“ Pozorně na něj upnul zrak. Ticho vyplnilo čas, během něhož Lord přemýšlel. V jeho mysli nebyla nedůvěra, svým lidem plně důvěřoval, ale spíše obavy, proč mu jeho král položil právě takovouto otázku.

„Není důvod se mne obávat, starý příteli. Všichni si jistě pamatují, že způsoby mých bratrů nebyly mými. Nesouhlasil jsem s nimi tenkrát a nesouhlasím s nimi ani dnes. Jako jeden z nejstarších a nejurozenějších víš jistě, co se blíží. Jak jsem byl zpraven, obě princezny jsou doposud svobodné a mí bratři se chystají podržet si vládu i nadále ve svých rukou. Zmizením korunního prince si zajistili volné pole ke svým plánům. Bohužel, jejich plán má jisté trhliny. Princ nezemřel, jak zamýšleli, a já mám dědice, syna,“ uklidnil ho Josh. Lord seděl a zamyšleně se díval na Joshe. V jeho očích byl šok a v hlavě zmatek. Byl zděšen zjištěním, že za mou „smrtí“ byli Bratři. To ho ohromilo natolik, že si nejprve ani neuvědomil, že mu právě Josh oznámil, že má syna.

„Můj pane, já … ano, věřím svým lidem. Bylo by mi ctí znovu složit k tvým rukám slib věrnosti mé i mého dvora.“ Vstal , sklonil hlavu a přitiskl si pěst na hrud v místech srdce.

„Velmi rád tvůj slib přijmu, ale teď mám důležitější záležitost na řešení.“ Josh mu pokynul, aby si znovu sedl. Debata se protáhla na několik hodin, ale na jejich konci jsme měli spojence. A ne ledajakého. To, že Lord Mesaney není smířen s novým pořádkem, se vědělo. Byl ale dost daleko ode dvora, tak ho Bratři poctili návštěvou. Jeho vliv u dvora zeslábl, zato však vzrostl vliv mezi lidem, hlavně tady na novém kontinentu. Byl nejurozenějším šlechticem, nejvýše postavený a do jisté míry tu zastupoval svrchovanou moc. Soudce i kat.
Z objevení Krále byl stejně dojatý, jako byl poctěn důvěrou, kterou mu jeho vládce poskytl. Než skončil den, domluvil se, že on a Darius, muž, jenž nás vítal, jeho pravá ruka, nejoddanější poddaný a hlavně přítel, nás doprovodí a pokloní se zbytku královské rodiny. Ač se Darius mohl pyšnit titulem vikomta, neměl vlastní dvůr, jak se na vyššího šlechtice slušelo.

   Na cestu jsme se vydali ráno. Darius, Vinc a já jsme jeli společně v jednom z Lodrových SUV. Josh, Rox a Meriden – Lord Mesaney, zase v našem autě. Vinc seděl za volantem a Darius vedle něj. Já byl sám vzadu. Etiketa mi lezla na nervy.

„Princi,“ začal Darius.

„Ne, jsem Gregory. Prosím,“ přerušil jsem ho. Zamrkal.

„Ale … já,“ koktal.

„Darie, narodil jsem se sice jako korunní princ, ale život jsem zatím prožil jako obyčejný smrtelník. Jsem Gregorym mnohem více než princem Flaviem.To jméno mi je cizí. Prosím, zapomeň na dvorské způsoby alespoň do té doby, než usednu na trůn. Do té doby jsme si rovni.“ Můj hlas z ničeho nic naplnila skoro stejná aura moci jako u Joshui. Trochu mne to vylekalo. Vincovi uniklo ze rtů uchichtnutí.

„Gregory,“ vyslovil nesměle Darie, „z rozhovoru mezi Králem a Meridenem jsem pochopil, že králův syn si již také našel životní partnerku a má dokonce i dceru. Jak jste na tom vy?“ Sice mne už netituloval, ale vykání nezmizelo. Jeho otázka mne trochu vyvedla z míry. Čekal jsem jiné dotazy.

„Já, no, má milovaná přivede na svět našeho prvního potomka za nedlouho.“ Za přivřenými víčky jsem si vybavil Lizi. Její něžnou tvář, hedvábné vlasy a krásné bříško ukrývající naše dítě.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si důrazně Vinc.

„Promiň,“omluvil jsem se v duchu. Rychle mi došlo, že jsem nebyl jediný, kdo se kochal jejími půvaby.

„Takže i vy. To je nezvyklé. Neměl by Králův syn i vy pojmout za manželky dcery… Bratrů?“ Darius se ptal opatrně.Ač se snažil tvářit neutrálně, uvnitř byl nadšen. Nechtěl, aby kdokoli z Bratrů, či jejich potomků dále vládl.

„Ano, bývalo to zvykem, ale u nás je mnoho věcí jinak. Richardova dcera je stejně jako on jedinečná a Melody, jeho druhá žena, by se za obvyklých podmínek nikdy nemohla stát královnou. Byla by to chyba, neboť její inteligence a charakter jsou ryzí. Něco ze starých tradic jsme přeci jen dodrželi. Má Elizabeth je královského rodu. Je Richardovou dcerou, Joshuovou vnučkou.“ Nebyl jsem moc fér. Vlastně jsem mu dost zamotal hlavu a nedal ani pořádné vysvětlení. To mi ale nepřísluší. Udržoval jsem spojení s jeho myšlením a dětinsky se bavil jeho zmatkem.

Kouknul jsem na Vincenta, ten se tetelil radostí. Díky mě mohl nahlédnout do mysli několik století starého upíra, a získat tak úžasný „studijní“ materiál. Takový náhled do naší existence ještě neměl. Jistě, když jsem hledal v Meridenově hlavě i jen stopy po tom, že by nás mohl zradit, nechal jsem ho také kouknout, ale nebylo to na příliš dlouhou dobu. Ještě není zralý vidět vše.

Nechal jsem Daria jeho myšlenkám, omluvil se Vincovi a zaměřil se na pasažéry druhého auta. Vlastně jen na jednoho. Meriden byl ještě starší než Joshua, i když ani z daleka tak mocný. Nevěděl jsem, zda budu schopen napojit se na jeho mysl i na větší vzdálenost. Nezajímalo mne, o čem s Joshem mluví, spíše jsem chtěl vědět, jak silná je jeho oddanost. Nebyl jsem nadšený Joshovým rozhodnutím vzít jeho Lordstvo s doprovodem k nám. Lizi a naše dítě je pro mne příliš cenné, abych podstupoval i sebemenší riziko ohledně jejich bezpečí. Zavřel jsem oči a soustředil se. Upozornil jsem Vincenta, co hodlám udělat. Bál jsem se, že neudržím hradbu mezi námi, a nechtěl jsem, aby byl překvapený. Řídil. Dřív, než jsem si to uvědomil, jsem zaslechl Roxe. Jen okrajově vnímal debatu mužů za sebou. Jeho myšlenky patřily Sam. Nemohl se dočkat okamžiku, kdy jí sevře v náručí a přesvědčí se, že je v pořádku. Překvapené vyjeknutí mne upozornilo, že spojení mezi mnou a Vincem je otevřené.

„Sorry,“ omluvil jsem se. Zaměřil jsem svou pozornost dál. Joshovi myšlenky byly jen jakýsi šum na pozadí, než se zcela nečekaně objevily výjevy z dob, kdy ještě Josh pobýval u dvora. Chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomil a poznal ho. Jistě, že jeho tvář nebyla neznámá, jen mladší, ale to, co ho činilo jiným, byl výraz jeho očí. Působil divočeji, méně lidsky. Tohle byly vzpomínky Meridena. Prohlížel jsem si výjevy z dob, kdy jsem nebyl na světě. Z dob, kdy Josh vládl a držel ambice Bratrů na řetězu. V mnohém se změnil a v mnohém nikoli. Smysl pro rovnost se za ta staletí prohloubil a stal se jeho pevnou součástí. Jistota, kterou jsem získal ještě v Lordově sídle o jeho loajálnosti, se jen umocnila. Měl sice obavy z Richarda i ze mne, neznal nás, ale Joshova osobnost působila pozitivně. Věřil, že Josuova osobnost ovlivnila naše chápání a nazírání na svět. Stále tu ale zůstával otazník, jak bude reagovat na skutečnost, že Richova žena, budoucí královna, není čistého původu. Jeho podpora je totiž nezanedbatelná, stojí za ním většina populace nového světa. Objevení Joshui byl fakt, který mu dával naději na klidnou existenci. Jeho „samostatnost“ a vliv začínala být Bratrům trnem oku. Jediné, co zatím zadrželo jejich zásah, byla vzdálenost a objevující se nepokoje na kontinentu. Ač tvrdě potírali všechen odpor, stále se našlo dost takových, kteří nesouhlasili s jejich novými pořádky. Strach, že se prodlouží doba jejich vlády, nutil náš lid
k projevům odporu. Zvěsti o Joshově údajné smrti tomu napomáhaly. Roxův náhled byl podobný Lordovu. Mnoho z vyšší šlechty bude stát za „pravým“ vládcem. Komplikací bude nižší šlechta. Ta díky Bratrům získala větší vlivu výměnou za jejich loajálnost a věrnost nynějšímu dvoru. Naší výhodou zůstává, že jen vyšší upír má moc udržet si gardu. To nám získává výhodu síly. Síla, to je to jediné, co by mohlo Bratry donutit vzdát se bez krveprolití. Lord Messaney byl dost zkušený, starý a díky zvědům i informovaný o událostech u dvora. Může nám tak poskytnout dostatečné množství informací, které nám umožní najít tu nejlepší strategii. Teď s Joshem probírali, kdo, jak a kdy by se měl kontaktovat, abychom neztratili výhodu překvapení. Dle Lordova mínění, a já neměl důvod ho zpochybnit, se cesta na starý kontinent oproti naši výpočtům urychlí. Získat podporu dalších čtyř vyšších žijících na území severní Ameriky by nemělo trvat dlouho. Joshuu jako jejich vládce budou následovat. Jediné, co může věci zkomplikovat, je jeho dlouhá nepřítomnost v upířím světě.

Meridenova mysl zářila zvědavostí. Byl natěšený na poznání Riche. Přeci jen to je Joshuův  syn.