Moonlight shadow

 „Pojďme dál a promluvme si,“ pokynul dívkám Malcom a rukou ukázal na otevřené dveře. Omahe, Sofie i Rufus se mlčky otočili a vstoupili do hradu. Ser se podívala k Lee a Rayovi.

„Neboj se, nic se ti nestane. Slibuji, budu stále s tebou,“ usmála se černovláska a podala jí ruku. „Pojď!“

Serena se jí křečovitě chytla a nechala se vést. Malcom šel před nimi a Ray se objevil Sereně po druhém boku. Dlouhá chodba ,která se objevila za masivními dveřmi, byla lemována z obou stran dveřmi. Vysoké portály s bytelnými křídly dveří vypovídaly o stáří budovy. Nešli daleko, zastavili u jediných otevřených dveří.

„Společenská místnost,“ špitla tichounce Lea. Mlčky prošly veřejemi a Serena se rozhlédla. Poměrně velká místnost byla vybavena různorodým nábytkem, který nečekala. Nebyla tu cítit prošlá staletí, většina nábytku byla maximálně padesát let stará, spíše mladší. U jedné ze dvou stan, které nebyly rozbity dveřmi či okny stál bar. Robustní dřevo v tmavém odstínu hnědé budilo dojem klubu. Ač se mohlo zdát, že nábytek tu byl posbírán na bleších trzích nebo bazarech, celkový dojem byl překvapivě útulný. Celá místnost působila zabydleně, teple a uvolněně. Stěnu naproti baru tvořila knihovna. Police ji pokývaly od podlahy po strop a byly přecpány různými formáty knih a časopisů srovnaných bez zjevného pořádku ledabyle na sobě. Vysoká, štíhlá okna
v hlubokých výklencích s kamennými lavicemi podél stěn zdobila poslední stěnu pokoje.V tuto chvíli jich většina byla skryta za těžkými závěsy v barvě skořice. Lea pomalu zavedla Ser k pohovce pro dva a jemným tahem ji donutila sednout.

„Sereno, to, co ti teď budu říkat, ti jistě bude znít bláznivě a nanejvýš nepravděpodobně, ale zkus všemu věřit,“ Malcolmův hlas zněl líně, ale nedával možnost neposlouchat.

„Svět tak, jak ho znáš, je jen iluze. Vše, co se děje, není vždy prací lidí. Všechny báje, pověsti, legendy i pohádky jsou záznamy lidí, kteří se setkali se světem okolo. Jednorožci, draci,elfové, víly, ale i upíři, vlkodlaci, mágové a jim podobní, to vše je skutečné. Jistě, vše co si lidé o těchto bytostech říkají, není pravda. Lidská fantazie je bezbřehá, pravdou však zůstává, že ač mnoho vlastností je jen lidský výmysl, tito tvorové existují . Měla bys přijmout fakt, že už k nim patříš i ty. Již nejsi součástí lidského světa a nikdy jsi nebyla. Ty jsi vyvolená, jsi druhým strážcem. Smím tě poprosit – ukázala by jsi nám svou druhou tvář?“ Malcom se odmlčel a napjatě upíral na Serenu oči. Ta se zamračila, neměla tušení, co po ní chce.

„Malcolme obávám se, že Ser neví, co máš na mysli. Nikdo jí neřekl, co se s ní bude dít, kým je. Bohužel to ale není vše. Nejen že ji nikdo nepoučil, ale ji nechali i bez … ochrany. ON zjistil, kým je, a přivezl ji sem do Francie,“ odpověděla místo Sereny Lea.

„ON?“ překvapeně vykřikla Sofie. „Jsi si jistá?“

„Ano. Víc jistí si již ani nemůžeme být,“ pronesl tiše a zamyšleně Ray.

„Ale jak to, že je stále ještě naživu?“ Rufus si Serenu začal prohlížet s ještě větším zájmem.

„To netušíme. Snad něco najdu v denících.“ Lea hladila Serenu po hřbetě ruky.

„Smím vědět, o čem debatujete? Vypadá to, že v tom hraji důležitou roli, ale nějak mi unikají souvislosti,“ ozvala se. Její klidný tón překvapil všechny, včetně jí samé.

„Ten, kdo na tebe vložil viditelné znamení, druhý strážce, ti měl vysvětlit, kdo jsi a jaké máš povinnosti. Stále nechápu, proč to Gabriel neudělal,“ kroutil hlavou Malcom a poslední větu pronesl tiše pro sebe. Ser ji zaslechla, jen díky svému, v mnoha ohledech se lepšícímu, sluchu.

„Gabriel?!“ zašeptala to jméno i ona a i v jejím hlase bylo překvapení.

„Ano, Gabriel je druhý strážce. Je tvým partnerem, spolubojovníkem. Jste jakousi zárukou rovnováhy. Povídačky o tom, že zlo je nutné vymítit, rozšiřují hlupáci, kteří nechápou, že každá mince musí mít dvě strany. Je ale důležité, aby dobro a zlo bylo vyváženo. To je vaší povinností. Po mnoho let, staletí, byl jen jediný strážce a temnější bytosti nabývali na síle. Teď se ale zdá, že nadešel čas srovnat… tak říkajíc skóre. Pokud bys proti tomu nic nenamítala, nechal bych tě teď odpočinout, a slibuji, že zítra odpovím na všechny tvé otázky. Vypadáš unaveně a myslím, že na „novinky“ bys měla mít čistou hlavu a odpočaté tělo. Lea ti jistě ráda ukáže komnatu, kde si můžeš udělat pohodlí,“ pousmál se Malcom, ale úsměv mu zůstal jen na rtech, k očím nedošel. Tam se usídlily pochyby. Serena se beze slova zvedla, kývla k lidem v místnosti a nechala se vést přítelkyní ven. Chodbu osvětlovalo jen mdlé světlo lamp a vrhalo dlouhé stíny.

„Neboj, tady jsi v bezpečí,“ Lein hlas zněl povzbudivě.

„Když to říkáš,“ pokrčila Ser rameny.

„Kam jdeme?“

„Pokoje pro hosty jsou v západním křídle, ale asi by se ti nechtělo být tam sam,“ podívala se Lea vyčkávavě na kamarádku. Ta zavrtěla hlavou.

„Takže tě vedu do mého pokoje,“ rozhodla Lea.

Ač se Sereně zdálo, že je to nemožně daleko, netrvalo to déle než pár minut.

„Voila!“ otevřela Lea vysoké dveře. Za nimi se ukrýval pokoj z 21. století. Žádné starožitnosti, tedy až na postel. Ta jediná vypadala, že je stejně stará jako zdi okolo. Světlý koberec zakrýval téměř celou parketovou podlahu a přidával místnosti na rozloze. Skříně tu nebyly, jen velká knihovna, stůl, židle a jiné běžné vybavení pokoje.

„Pojď dál,“ vtáhla Lea Ser do pokoje.

„Koupelna je v rohu za dveřmi po levé straně postele, po pravé jsou dveře do šatny. Půjči si, co potřebuješ. Spát budeme společně, ale neboj, místa je dost, a já nekopu ze spaní,“ zasmála se. Ser byla opravdu unavená, a tak zvládla jen nejnutnější hygienu, a zanedlouho už ležela v triku pod prachovými přikrývkami. Usnula překvapivě snadno a rychle.

Ráno se nečekaně probudila. Posadila se a pohlédla na závěsy zakrývající celou plochu oken. Pomalu a tiše sklouzla z postele, rozhodnutá prozkoumat, kde se nachází. Opatrně otevřela dveře a vyklouzla na chodbu. Procházela setmělou chodbou lemovanou dveřmi. Uvědomila si, že je mnohem časnější hodina, než čekala. Ticho okolo ji napovědělo, že nejspíš začíná teprve svítat. Všude byl klid. Po pár metrech uslyšela šum rozbíjející ticho okolo ní. Čím dále od pokoje byla, tím jasnější se zvuk zdál. Pomalu se ze šumu stával hlas, mužský hlas, a z nesrozumitelného mumlání slova. Pozvolna a opatrně došla k pootevřeným dveřím. Byli vidět dřív, než rozpoznala zvuk hlasu. Úzkou škvírou totiž dopadal na chodbu proužek mdlého světla. Zastavila se před nimi.

„Ne, Cloe, mě nezajímá, že máš domluvené akce. Předej klub svému zástupci a koukejte přijet,“ Malcolmův hlas zněl panovačně.

„Ano, všichni!“ Rozkaz.

„Cloe!“ Tón hlasu se změnil, zněl rozzlobeně, ale byl podbarven i jinou emocí, vztekem. Po chvilce ticha už jen mlčky přikyvoval.

„Pochopila jsi správně. Očekávám, že se uvidíme nejpozději dnes večer. Všichni!“ dal důraz na poslední slovo. Serena tiše vycouvala od skulinky dveří, když poznala, že rozhovor končí. Se zvědavýma očima postupovala dál. Matně si vzpomínala na cestu, kterou před pár hodinami kráčela s Leou. Když došla ke křižovatce, nejistě se rozhlédla. Vpravo, vlevo? Nakonec se dala doleva, procházela chodbou o něco lépe osvětlenou, než kterou šla doteď. Šum Malcolmova hlasu mizel a Serenu obestoupilo ticho. Prohlížela si obrazy a předměty visící na stěnách. Neměla nejmenší ponětí, kam jde.

„Sereno!“ Nadskočila, když klid kolem ní prořízl Lein výkřik.

„Kruci, Leo! Málem jsem dostala infarkt! Jak jsi mne našla?“ Ser se držela za hrudník v místech kde se nachází srdce.

„Jednoduše. Znám to tu,“ smála se.

„Kam jsi se vydala?“

„Nikam určitě, jen, no, byla jsem zvědavá,“ sklopila zrak.

„Tak víš co? Pojď se obléknout a já ti slibuji, že ti ukážu vše, co zvládne,“ natáhla ke kamarádce ruku. Serena ji uchopila a s nechala se odvést.

„Ser, nevadilo by ti se před prohlídkou najíst? Přiznávám, že jsem včera byla tak nervózní, jak přijmeš mé odhalení, že jsem nebyla schopna jíst, a teď mám pekelný hlad,“ ozvala se Lea, když dopínala knoflíčky u jeansů.

„Vlastně, taky bych potřebovala kafe.“

Cestou k jídelně se Serena ptala na stáří a názvy předmětů visících na zdech, mnohé z nich viděla poprvé v životě a u mnohých nebyla schopna určit jejich účel. Jídelna byla velká místnost s velkým oválným stolem a dvanácti židlemi. U jedné ze stěn, blíž stolu, byl velký bufet v této chvíli plný jídla. Dvě konvice skrývaly silnou kávu.

„Vezmi si, co chceš,“ oznámila jí Lea a sama si na talíř nakládala svou snídani. Serena si vzala hrneček a nalila si kávu. Otočila se směrem do pokoje a rozhlédla se. I zde byla vysoká okna a v jejich výklencích polstrované lavice. Proti bufetu v stinném koutě místnosti stála lehká křesílka a tři malé stolky. U jednoho z nich seděl Omahe a četl si noviny. No, četl, to dělal dřív, než dívky vešly. Teď seděl s tiskem na kolenou a pozoroval Serenu.

„Ahoj? Dobré ráno?“ nejistě pozdravila Serena, když se jejich oči setkaly.

„Myslím, že ahoj je v pohodě. Taky přeji krásné ráno. Leo, mám ti vyřídit od Raye, že bude u sebe, kdybys s ním chtěla mluvit před polednem.“ I když mluvil k druhé dívce, nespustil za Sereny oči.

„Hm, díky,“ zamumlala s plnými ústy Lea.

„Bože, holka, kdy ty dospěješ?“ zakroutil hlavou.

„Ty nebudeš jíst?“ sklonil hlavu k hrnku v Serenině ruce.

„Já … nemám hlad,“ vysvětlila.

„No ne, že bych se divil, ale cukr by ti prospěl,“ podotkl. „Pokud opravdu nechceš jíst, jsi ochotna mi dělat společnost?“ ukázal na prázdné křeslo vedle sebe.