Moonlight shadow

Předmluva

Čas plynul… Nikdo si ničeho nevšímal, vždyť ani nebylo čeho. Sobectví, marnivost a hamižnost se staly hlavními vlastnostmi lidí. Kdyby to viděl někdo jiný, myslel by si, že jde o jistou alternativu pekla na zemi.

Společnost se pomalu rozpadala. Ti malověrní, kdyby nebyli slepí, mohli by se zachránit. Ale zachránili by se?

Hlavní problémem byli lidé. Přestali se zajímat o blaho zvířat a celé planety. Nejdříve si vykáceli všechny lesy, ty přenádherné vlhké plíce světa, pralesy. Všechny nemoci se vyplížily ven, přesně tak jako se vyplížil vir HIV, jenže tyhle byly o tolik horší. Splývaly pomaličku s celým lidstvem a pomalu je užíraly až k trýznivé smrti. Už nešlo jen o pouhý a pomalý rozklad krvinek, rozložení obranyschopnosti, tyhle byly o tolik horší, že u každého se projevovaly jinak.

Zájem o zvířata zanikl, jako by nějaký kus oblečení vyšel z módy. Ta přišla na řadu jako druhá. Druh po druhu, rasa po rase odcházely z modré planety. Neodlétaly však do jiných galaxií. Jen prostě vymíraly. Lidé přestali mít zájem řídit jejich reprodukci. A hlavně, když se přestali starat o jejich přirozené prostředí, nebylo již pomoci. Jako poslední vymřeli psi. Nebo možná až švábi? To už nikdo neví, protože se o to nikdo nestaral.

Jak zachránit někoho, kdo o pomoc nestojí a ještě si sám hází klacky pod nohy? Nejdříve jsou to jen klacíky, malinké a lehce zlomitelné, jenže nakonec se na malinké klacíky začnou vršit klacky a pak klády. Nakonec člověk stojí před obrovskou překážkou, kterou si postavil sám. Už si nepamatuje, jak jí celou složil, jak se mu podařilo udělat ji tak velikou. Prostě tam najednou stojí před ním.

A tak lidé začali ničit sami sebe. Začali na těch, kteří se neuměli sami bránit. Na dětech.

Tak jako se kdysi v dávné minulosti vybíraly ty nejsilnější a nejhezčí děti, tak to pokračovalo i v časech budoucích. Jenže jich už tolik žilo, žilo tolik dětí s vadou. Ano, dospělí se začali chovat jako děti. Brali dítka s vadami jako rozbité panenky. A co se dělá s rozbitými panenkami? Spravit je? Moc námahy a hlavně práce. Rozbitá panenka musí ještě dostat pořádně za vyučenou, protože se neměla co rozbíjet a pak se vyhodí. Aspoň ty masové hroby jim zbyly. Někdo by mohl říct, že jim aspoň nebude smutno, vždyť byly mezi svými, chtěly by snad něco víc?

A tak to pokračovalo dál a dál.

Památky na doby dávno minulé se rozpadaly, staré domy chátraly, z kostelních věží padaly zvony a ničily dlažby ulic a někdy zabily i pár lidí. Vše upadalo v zapomnění.

Touha po nových objevech a bohatství zaplavila mysl každému. Objevená místa ztratila svůj lesk, jen co se okoukala. A pak už nebylo nic na objevení. Modrá planeta začala být nudná.

Nebylo co dělat. Vše se stalo všední a nudné. Nemoci vypuštěné z pralesů se kolem lidí plížily jako přízraky fantomů a nedaly jim spát.

Experimenty se staly lidským hnacím motorem. Hledali léky na ony nemoci, tolik zákeřné, ale dá se najít nějaká pomoc? Nenašli nic. Jenže se nevzdávali. Stále dokola a dokola, marné snažení, hokusy pokusy, čáry a kouzla. Nic nepomáhalo. Najednou byly všechny obory ztracené. Nic nedávalo smysl.

Nedali si pokoj, hledali, křížili, zkoumali… Nic, všechno špatně. A tak zbylo poslední…

Konec rodin. Konec rodinné podpory.

Nedůvěra naplnila srdce všech…

A pak začala válka. Ta nejhorší ze všech. Válka, která jedinému pomohla a všechno ostatní ukončila.

A tak vznikl on. On jediný. A tohle je jeho příběh…