Moonlight shadow

Vztek ve mně rostl s každým dalším krokem. Kde bych měla najít původce všeho toho, co se mi doteď stalo? Kdo byl ten zatracenej dobrák, který mi doporučil, abych se sem dostala?

Vlastně jsem ho nikdy neviděla a hlavně jsem ani nevěděla, kde toho dotyčného mám hledat…

V útržkách se mi vracely poslední okamžiky… Viděla jsem milého a určitě mladého muže, který se nade mnou skláněl. Skoro jako bych zase cítila jeho doteky.

Dantiana! projelo mi najednou hlavou jméno té malé dívky. To je ona! To ji musím najít… Ale jak?

V poklusu jsem se snažila myslet, snad jsem si myslela, že mi myšlenky taky poběží o něco rychleji. Možná mi to k něčemu pomohlo, protože ta pravá myšlenka dorazila velmi brzy. Už jsem ani nedoufala. A přitom to bylo tak jednoduché.

Pokud jsem si dobře vzpomněla, říkala mi, že se známe a je moje Nara. Není tedy nic jednoduššího.

„Dantiano!“ zakřičela jsem ze všech sil. Z nedaleké koruny mohutného stromu se vzneslo pár ptáků. „Dantiano, ke mně!“ Hlas mi přeskakoval do hysterických tónů, ale nevšímala jsem si toho.

„Kdo tady koho bude poslouchat?! Dělej, ke mně!“ křičela jsem stále dokola. Nevzdávala jsem se, jednou se to v ní muselo zlomit a musela mě zaslechnout. A pokud je vážně můj pes, musí poslouchat.

Uběhla nějaká doba. Otáčela jsem se stále dokola a čekala, pěsti pevně semknuté.

Ozvalo se za mnou praskání a hlasité dýchání v rytmu běhu. Otočila jsem se za zvukem a viděla jsem mladinkou dívku, která běžela za mnou. Vypadala tak krásně a roztomile, až na ten jazyk, který ji vlál z úst opravdu jako psovi.

Tři metry přede mnou zastavila. Nakrčila se.

Podívala jsem se na ni tentokrát už pořádně. Určitě to musela být ona. Jak jsem si jen mohla myslet, že je to jenom dívka? Vždyť je v ní víc ze psa než člověka. Její pohyby tomu nasvědčovaly. Byla to moje malá Nara.

„Co chceš?“ zeptala se opatrně. V hlase jsem jí možná zaslechla lehké vrčení. Tohle si nemohla dovolit.

„Přestaň, to ty si mě sem dostala! Takže teď si mi povinna odpovědět na pár otázek!“ přivřela jsem oči do zlého pohledu.

„Fajn, co chceš vědět?“ Nedokázala se na chvíli zastavit, neustále přecházela z místa na místo a stále si mě měřila pohledem. Přestávalo mě to bavit.

„Sedni!“ štěkla jsem na ni a ona mě okamžitě poslechla. „A teď mi hezky vysvětlíš, proč si mě sem dostala! Hned a bez vytáček!“

Seděla na zemi a sledovala mě. Natáčela hlavu ze strany na stranu a zkoumavě si mě prohlížela.

„Ty to vážně nevíš?“ hlesla.

Jenom jsem záporně pokývla hlavou. Čekala jsem.

„Neviděla ses nikdy cizíma očima. Nikdy jsi neviděla, jak si zoufalá sama nad sebou. Jen jsem ti chtěla pomoci. Takhle by ses zabavila úkolem, který znáš, a už bys nebyla tak nešťastná. Chtěla jsem ti jenom pomoci, nic víc a nic míň. Tobě se tady nelíbí?“ podívala se na mě s takovým smutkem v očích, že jsem se na ní najednou ani nemohla zlobit.

Klesla jsem do trávy na kolena.

Možná to bylo tím prostředím tady, že jsem si pořád připadala tak zlomená, možná to bylo tím, že pokaždé, když jsem se cítila už pevná a rozhodnutá, vždy mě něco donutilo změnit názor.

„Promiň,“ zašeptala jsem, „ale jak se teď odsud dostanu? Miluju svůj život a už vím, jak s ním naložím a co podniknu. Nechci umřít, teď ne. Prosím, pomož mi dostat se zpátky do mého života…“

Zaslechla jsem jemné zakňučení a pak jak lehce šustila tráva. Najednou jsem měla její hlavu v klíně, začala mi lízat ruku. Musela jsem jí začít hladit po vlasech. Prostě byla pes a tohle byla naše mazlivá chvilka.

„Nevím, jak ti pomoci dostat se zpátky. Ale řekni mi, co chceš dělat, až se vrátíš do života?“

„Postavím se na svoje vlastní nohy. Budu samostatná a zaopatřím se tak, abych nemusela už dělat tu šílenou práci. Ale co konkrétně, to ti neřeknu, to se dozvíš, Naro…“

„Dobře,“ řekla jenom.

Dál jsme seděly mlčky, probírala jsem její jemné vlasy a přemýšlela, jak bych to všechno vrátila do těch starých živých kolejí.

„Víš,“ začala pomalu mluvit, „vlastně jsem tě tu chtěla mít. Chtěla jsem tě mít jenom pro sebe. Jasně, vím, že tu máš svého Draka a že bys spíš byla s ním než se mnou, ale třeba bychom časem našli nějaký kompromis, jak tu žít společně… Byli bychom jedna malá a různorodá rodinka…“ dokončila polohlasem a já ucítila, jak mi její první slza skápla na ruku.

„Nemůžeš rozhodovat o osudu ostatních. Jasně, klidně bych tu zůstala, jenže mám v životě takových nedořešených věcí… Prostě bych si je ráda vyřešila a konečně dala svému životu nějaký smysl.“ Začínala jsem pomalu plakat.

„Já vím…“ zaškytala Nara. „Prostě se teď musíme rozejít, ale jednou se tady zase shledáme. Aspoň až jednou ve světě živých umřu, budeš vědět, že tady na tebe čekám a že se tu zase jednou shledáme. Je to chatrná útěcha, ale aspoň něco. Třeba tě to bude míň mrzet…“

„Jo, tak to bude určitě lepší…“ zašeptala jsem.

Pak zvedla hlavu z mého klína a postavila se na nohy. Rozhlédla se kolem dokola, naposledy mi upřela svoje hnědé oči do mých a vzdychla. Natáhla ruku, jako by se mě chtěla dotknout, ale pak ji zase stáhla.

„Takže jednou se shledáme…“ zašeptala. Otočila se na druhou stranu ode mě a rozběhla se pryč.

Dívala jsem se za ní, dokud mi nezmizela.

Utřela jsem si slzy, zvedla se na nohy a vydala se na další pokračování mojí cesty. Musela jsem najít tu správnou cestu odtud. Nevěděla jsem zatím jak, ale doufala jsem, že na něco přijdu, tak jako s Narou.

Už jsem se nemohla kochat krajinou. Jak bych se mohla kochat svojí vlastní smrtí? Krucinál… Stačila by mi třeba jen malinká škvírka, abych se odtud dostala, ale kde jí mám najít?

Nakonec jsem došla k řece. Taková ironie. Něco mi našeptávalo, že u řeky to začalo. Kéž bych to tady mohla i ukončit. Jenže dá se dostat zpátky do života tím, že se zabiji ve smrti?

Už jsem asi nemohla vymyslet větší hloupost…

Chci domů, pomyslela jsem si. Chci zpátky do svého života, klesla jsem na kolena a podívala se na svůj odraz do vody. Dívala se na mě dívka se smaragdovýma uplakanýma očima, nazelenalou pletí a místo vlasů šlahouny větví s listy. Byla smutná. Ráda bych jí pomohla, ale nevěděla jsem jak.

Zavřela jsem oči.

Chci domů, za Davidem… Obejmout jeho pevné a svalnaté tělo, políbit jeho teplé měkké rty, proplétat prsty s jeho. A hlavně cítit teplo jeho kůže a slyšet tep jeho srdce. Být zase zpátky doma a udělat všechno pro to, abych se postavila na vlastní nohy, aby mi už nikdo nemohl ublížit. Obrnit se na ten život, jak jen to půjde. A taky si hlavně užívat Davida. Tolik jsem se upnula na jeho osobu…

Čím víc jsem myslela na domov a Davida, tím víc mi docházel dech. Myslela jsem, že je to z té úzkosti, která mě zaplavovala, jako se umyvadlo plní vodou. Jenomže pak jsem se nemohla nadechnout vůbec, což bylo divné, protože jsem vlastně dýchat nepotřebovala. Chyba.

Vytřeštila jsem oči. Neviděla jsem nic jiného než absolutní tmu. Byla jsem vyděšená a snažila se nadechnout, ale nešlo to. A do toho ta tma…

Snažila jsem se dál lapat po dechu, nevzdávala jsem to.

„Snaž se!“ zaslechla jsem.

Vždyť se snažím! chtěla jsem zakřičet, ale něco mě dusilo.

Bylo to, jako by se mi plíce plnily vodou a stále víc, až každá alveola byla odštípnutá od jakékoli cesty ke kyslíku.

„Dejchcej! Proboha, bojuj!“ dobýval se mi hlas stále do mysli.

Z úst mi unikl první lok vody, ani jsem ho nevyplivla, prostě ze mě vylétnul.

Jenže s gejzírem vody ze mě odešly i všechny myšlenky. Upadla jsem do černého bezvědomí. Ticho a tma…