Moonlight shadow

Dveře se pootevřely a Amélie opatrně nakoukla dovnitř. „Neruším?“ Její slabounký hlásek se nesl pokojem a já se posadila zmateně se rozhlížejíc kolem.

Richard spal, zády otočený k nám a klidně oddychoval.

„Pojď dál.“ Hlesla jsem a mávnula na ni.

Vešla, v rukou držíc proutěný košík. „Jen jsem si říkala, že ho dostanu z těch obvazů. Jistě tě to vyděsilo, já mu říkala, abychom tě dali do vedlejšího pokoje, že to potom nebude takový šok.“

„Co se děje?“ Zamumlal Richard a přetočil se na záda.

„Vstávej, ty ospalče.“ Popíchla ho Amélie a přistoupila k posteli. „Posaď se, vysvobodím tě z toho.“

Richard beze slova poslechl a tiše držel než Amélie smotala fáče a hodila je do košíku. Pozorovala jsem každý kousíček jeho pokožky, když byla slavnostně odhalena ve své bledé dokonalosti. Nikde ani známka po rudých půlměsících a po hlubokých tržných ranách. Mé zuby opravdu nevybíravě trhaly, co jim přišlo do cesty a tak některé sotva zhojené jizvy vypadaly skoro strašidelně. Teď byla jeho pokožka bezchybně hladká jako kůže nemluvněte.

„Měl bys vzít Emily ven, je překrásná jarní noc. Začíná být teplo a květiny v zahradě nádherně voní.“ Uculila se na Richarda, a pak po očku mrknula na mě. „No nic, půjdu do kuchyně pomoci Bastianovi.“

Ve dveřích se ještě ohlédla přes rameno, a než za sebou zavřela, šeptla: „Nějaké šaty máš u Richarda ve skříni.“

Osaměli jsme dřív, než jsem se stačila vzpamatovat.

„Smím teď ven? Co když mě někdo uvidí?“ Neotočila jsem se k muži, sedícímu mi za zády. Nechtěla jsem vidět jeho výraz. Nejspíše byl rozhněvaný, že teď řeším takové hlouposti.

„Už tě tady hledali.“ Pronesl naprosto klidně do ticha pokoje.

„Hledali? Kdy? Kdo?“ Vyhoupla jsem se na kolena a otočila se k němu čelem.

„Pohuňci ze statku i strážníci ze vsi. Každý, kdo měl hlavu a dvě nohy, tě hledal.“

„Jak, jak dlouho?“ Zmatek se mi vepsal do tváře, protože jeho oči zbystřily.

„Neboj se ničeho.“ Snažil se mě uklidnit. „Je to týden, co jsem tě přinesl více mrtvou, než-li živou.“

„Týden?“ Snažila jsem se ze všech sil sestavit události posledního týdne tak, aby mi dávaly smysl. Abych dokázala alespoň přibližně říci, co se událo ve který den. Marně.

„Nemohu tedy ven, když mě hledají.“ Byla jsem zmatená, měla jsem strach. Jaké by to bylo, kdyby mě našli? Jak bych přežila jako upír ve světě lidí a sama?

„Už je to v pořádku. Podle posledních zpráv odvolali pátrání po tobě a po hraběti před dvěma dny.“

„Proč?“

„Asi nebudeš chtít slyšet podrobnosti.“ Vzdychnul a spustil nohy na podlahu. Seděl ke mně zády a já upjatě sledovala každý jeho nádech.

„Richarde, jedná se o můj život, jistěže chci slyšet naprosto vše.“ Strach vystřídal vztek. Mnohem lepší.

„Když jsem tě zahlédl raněnou a krvácející, zabil jsem to monstrum, které nad tebou stálo a fascinovaně hledělo na stále se zvětšující krvavou skvrnu pod tvojí hlavou. Vyřídil jsem to, co nejrychleji, a pak jsem se postaral o tebe. Svlékli jsme ti s Amélií zbytky šatů a Bernard se tam vrátil, aby zahladil stopy. Podle toho, co vím, vše vypadalo, jako by vás napadla smečka hladových vlků. Bernard rozsápal jeho tělo tak, aby nebylo poznat, o kolik lidí se jedná a k jedné zkrvavené hromádce přihodil tvé šaty. Vše vypadalo, jako bys byla spolu s ním obětí vražedného vlčího útoku. Práci za nás dočistila lesní zvěř, která zbytky roztahala po celém lese. Pak stačilo jenom počkat, až najdou vše potřebné a dají si věci dohromady. Oficiálně jsi mrtvá a zítra máš pohřeb.“ Dokončil svou řeč a mně se úzkostí stáhla ramena.

„Pohřeb? Co dají do rakve? Šaty? Šaty a pár zbytků hraběte? No páni!“ Uvědomění si bizardnosti celé situace mne nutilo se začít smát. Možná to byl jen únik mých nervů před úplným zhroucením, každopádně nakonec jsem se rozesmála představě skrovného obsahu svojí vlastní rakve.

Richard se tak trochu nechápavě otočil, ale když viděl, že smích, plnící mi oči slzami, není hraný, ale že je srdečný a skutečný, ulevilo se mu.

I mně se ulevilo, smích, nebo pláč? Prostě jsem ze sebe potřebovala dostat přehršle šílených pocitů, které mne svou intenzitou a zabarvením doslova děsily.

„Emily, nemusíme chodit ven, pokud se na to necítíš?“ Zjevně si všiml nelogičnosti mých reakcí.

„Ne, to je naprosto v pořádku, pokud myslíš, že je to bezpečné, pak se ráda projdu na čerstvém vzduchu.“ Oponovala jsem hýkavě, protože udržet klidný tón bylo takřka nemožné.

„Dobře, pokud mne tedy na chviličku omluvíš,“ vstal a předvedl mi opět dokonalost svého nahého těla. „Půjdu se opláchnout a připravím očistnou lázeň i pro tebe.“ Rázným krokem přešel pokoj a zmizel za dveřmi, kterých jsem si díky jejich maskování textilní tapetou ani nevšimla. Věděla jsem, že v některých sídlech je to normální, maskovat tajné východy, aby nenarušovaly atmosféru pokojů.

Nechala jsem ho jít a svalila se unaveně na postel. Břicho mne bolelo od smíchu a oči mne pálily od potlačovaného pláče. Takže já mám pohřeb. Nebylo by slušné zajít se podívat ke svému vlastnímu hrobu? Přinést kytici růží a zavzpomínat na to milé, křehké, nevinné a naivní děvče, kterým jsem bývala?

Budou tam jistě mí rodiče a všichni ze statku a všichni se budou utápět v slzách. Starý farář pronese několik trpkých slov o tragicky zmařeném mladém životě a o tom, jak mne v nebi přivítali s otevřenou náručí. Kdyby jenom věděl…

Nechtěla jsem dále rozebírat morbidní detaily toho smutného obřadu a tak jsem se rozhlédla po pokoji. Jistě, musím si přeci vybrat šaty na svou první noční procházku. Jak je tohle důležité, vždyť mne kromě pár nočních tvorečků a sýčků nikdo jiný neuvidí. Pousmála jsem se sama sobě i bláznivé snaze vyrovnat se s celou touhle situací. Musím se zeptat Amélie, jak dlouho bude trvat, než se zase budu cítit dobře ve svém vlastním těle a se svou vlastní myslí. Zatím jsem si připadala jako cizinec v děsivém snu z cirkusu hrůzy. Tak zítra je můj pohřeb.

„Em?“ Jemný dotyk jeho ruky mne probral z mých napůl šílených myšlenek a já se lekla tolik, až jsem nadskočila. S heknutím jsem pootočila hlavu a vyděšeně se mu zadívala do očí.

„Ohřál jsem ti vodu na koupel. Myslím, že horká voda a vůně bylinek ti pomůže se uvolnit.“ Mluvil na mne tiše a něžně jako mluvíte na běsnícího psa, nebo divokého koně. Prostě se mne snažil uklidnit.

Chvíli mi trvalo, než mi došel význam jeho slov a pak jsem jen přikývla. Pokynul k pootevřeným dveřím, ze kterých unikala teplá voňavá pára. Pokoj zaplňovala vůně heřmánku a levandule a jemné mihotavé světlo svíček přímo lákalo k dlouhé uvolňující koupeli.

Chytil mne za ruku a vytáhl na nohy. Až když jsem se přitiskla na jeho nahé tělo, všimla jsem si, že je celý mokrý a kolem pasu má omotaný pouze malý ručník, do kterého se zřejmě utíral.

Chytil mou ruku a vedl mne ke dveřím. Následovala jsem ho mlčky a poslušně, ostatně neměla jsem dvakrát na výběr. Jistě by neocenil mé případné protesty.

„No tedy…“ Rozhlédla jsem se po relativně malé místnůstce. Po podlaze z terakotových dlaždic byly rozsypány snítky sušené levandule. Dva masivní kované svícny stály v protějších rozích místnosti a dodávaly tomuhle místu nádhernou atmosféru, stejně jako stará štukovaná omítka, dokonale imitující růžový mramor. Zadní stěna koupelny byla obložena ohromnými zrcadly a opticky tak zvětšovala prostor. Malé okénko bylo začerněno a sloužilo výhradně k odvětrávání. Kryly ho dřevěné okenice a dokreslovaly tak jižanskou atmosféru. Po levé straně stalo ohromné mramorové umyvadlo, vedle něho stál terakotový džbán na vodu. Uprostřed vší té toskánské nádhery stála ohromná stojací vana, vyložena byla bílým plátnem a vidět z ní byly pouze zlaté lví nohy.

Jako ve snu jsem k ní přistoupila a rozčeřila hladinu prsty. Ve vodě plavaly kvítky levandule a malá slunéčka heřmánku. Vodu tak bylinky barvily dohněda, ale jejich vůně byla přímo opojná. Richard ke mně přistoupil zezadu a pobídl mne, abych si užila nabízeného luxusu. Bylo tu krásné teplo, jelikož tahle malá koupelnička byla vyhřívaná stejným krbem, který vytápěl Richardovu ložnici.

„Po tomhle se mi bude stýskat?“ Zašeptal a pomohl mi vstoupit bezpečně do vany. Místa tu bylo pro tři a tak jsem se v ní skoro ztrácela.

„Jak to myslíš?“ Pohlédla jsem na něho.

„Budeme muset odjet, tedy až se ti udělá dobře a trochu opadne ten zmatek venku.“

„Kam?“ Samozřejmě mě už napadlo, že tu asi nebudeme moci zůstat dlouho, protože kdyby mne náhodou někdo uviděl, myslel by si, že jsem duch, nebo že jsem vstala z mrtvých. Ta druhá možnost vlastně byla tak trochu pravda, ale místním by se to asi moc nelíbilo.

„Musíme se zastavit ve Francii a představit tě… u dvora. Je to taková tradice, že pokud se někdo nový zrodí do vážené rodiny, musí být oficiálně představen Taranovi.“

„Komu?“ Byla jsem z toho, čím dál více zmatená.

„Taran je nejstarší z nás a Evropu, respektive Francii… no, vlastně Paříž si vybral za svůj domov. Žije teď v podzemních katakombách, kam se lidé nedostanou a vládne tam již dlouhá staletí. Byly doby, kdy bylo upírství velmi módní záležitostí. Kdo byl dostatečně bohatý, mohl si dovolit nějakou tu výstřednost, ovšem jen do té doby, než se o to začala zajímat církev. Papeži se nelíbilo, že si evropská šlechta takhle hraje a povolal španělskou inkvizici, aby udělala pořádek. Nebudu ti ani povídat, jaké škody ti lidé napáchali, kolika vražd se ve jménu víry dopustili. Mezi síty se však zachytilo i pár pravých upírů a to byla voda na katolický mlýn. Teď se vládnoucí upíři schovávají v podzemí a snaží se splynout s davem.“

„A ty tam chceš jet?“ Nechápala jsem jeho logiku.

„Bernard má na jihu Francie, na pobřeží, malý venkovský domek. Je tam nádherně, obzvláště v létě. Je to bokem od všeho dění. Do Paříže bychom jen zajeli na den dva, a pak bychom přes léto zůstali tam. Voní tam moře a cikády zpívají tak hlasitě, že není slyšet vlastního slova. Vinice se táhnou, kam jen dohlédneš. No, nádhera!“

Svezla jsem se do vody, takže mi koukala jen hlava. „Dobře, jak chceš.“

„Té návštěvě u dvora se stejně nevyhneme a Amélie si asi nenechá ujít možnost doplnit svůj skrovný šatník. Mohla by sis tam nakoupit vše potřebné a nemusela by sis už šaty půjčovat.“

„Dobře.“ Zabublala jsem, protože jsem se svezla ještě níž a ústa jsem teď měla v úrovni vody.

„Na podzim bychom mohli navštívit Nový svět, Bernard je celý divý do objevování nových věcí.“

„Nový svět?“ Upoutal mou pozornost a já se narovnala do sedu.

„Nemusíme jet s nimi, pokud nebudeš chtít, Amerika je divoká a neprobádaná. Nebezpečná a zrádná.“ V očích mu jiskřilo, protože cítil, že nebudu proti.

„Blázníš? Jistěže pojedeme s nimi.“ Vyjekla jsem nadšeně a máchla rukou, takže jsem ho postříkala. Tekla z něho voda a několik kvítečků zůstalo přilepených na jeho nahé hrudi. Vypadal překvapeně, zranitelně a tak dokonale a úchvatně.

„Richarde?“ Zamumlala jsem a nemohla odtrhnout oči od malé snítky levandule, která mu ulpěla na vypracovaném břiše, těsně nad uzlem, držícím ručník pevně připevněný k jeho útlým bokům.

„Copak je?“ Bezděčně se ke mně sehnul a já se oběma rukama chytila okraje vany a bradu si položila na ně.

„Em, měla by sis odpočinout. Mám dojem, že je toho na tebe prostě moc. Mnoho změn, mnoho plánů.“ Opřel se o ruce a nedořekl, chytila jsem ho pevně za zápěstí a vzhlédla vzhůru, hledajíc oporu v jeho pohledu.

„Potřebuju tě.“ Zaškemrala jsem tiše, a pak ho jen pustila a udělala mu místo, aby si mohl vlézt ke mně.

Chviličku váhal, opřený stále o okraj vany. Díval se mi do očí a když se rezignovaně usmál, věděla jsem, že mám vyhráno. Povolil osušku a nechal ji sklouznout na podlahu. Stál nyní úplně nahý a mokré kudrny jeho hustých tmavých vlasů se mu lepily na tvář, krk a ramena. Prohrábl si je prsty, aby si je odhrnul z obličeje, a pak pomalu vlezl do vany za mnou. Uvelebil se na druhém konci, jako by si chtěl ode mne udržet co největší odstup. Jenže já neměla vůbec chuť držet se od něho dál. Vyhoupla jsem se na kolena a se svádivě přivřenýma očima se natáhla k němu.

Zhluboka vzdychnul a přitáhl si mě do náručí. „Přemýšlel jsem.“ Zašeptal mi do vlasů.

„O čem?“ Zeptala jsem se a položila si hlavu na jeho hruď. Poslouchala jsem tichý a pravidelný tep jeho srdce a bylo mi nádherně.

„O nás.“ Vydechl.

„Hmm, a na co jsi přišel?“

„Že bych si tě rád vzal, tedy pokud budeš chtít. Vím, že to v rámci naší malé komunity není moc populární, ale já to tak cítím. Chci, abys byla jen a jen má.“

Musela jsem se usmát. Vyznělo to, jako by se mi omlouval.

„Jistěže chci. Vlastně bych se asi cítila provinile, kdybych zůstala neprovdaná.“

„Provinile, proč? Většina upírů je spíše pro nezávazné svazky.“

„Asi je to tím, že se pořád cítím jako člověk.“ Pokrčila jsem rameny.

Tiše se zasmál. „Neboj, to přejde.“

Zavřela jsem oči a má ruka lehce sklouzla k jeho pasu. Ani jsem o tom nepřemýšlela, ale když se díky tomu malému pohybu zachvěl, začala jsem se tisknout více k jeho boku.

„Em, asi bychom neměli…“ Nedokončil svou myšlenku, protože jsem nechtěla poslouchat o tom, jak se musím uklidnit a jak si mám odpočinout. Nechtěla jsem ani jedno z toho, chtěla jsem jeho. Potřebovala jsem cítit lásku, potřebovala jsem být milována. Klid a samota byly dvě věci, kterých jsem se děsila nejvíc.

Klekla jsem si obkročmo kolem jeho pasu a zadívala se mu hluboko do očí. Na povrch se tvářil nesouhlasně, ale ta jiskřička vášně, kterou jsem tolik milovala, ta byla přítomna pořád. Jeho oči sice neplály chtíčem, ale úplně vzadu, v koutcích jeho krásných očí, byl příslib všeho, co jsem nyní potřebovala.

„Em.“ Zatvářil se zlomeně a objal mne kolem pasu, chystajíc se mne stáhnout vedle sebe do vody. Ne, teď se nevzdám.

Naklonila jsem se k němu a položila ruce na jeho ramena. „Neodháněj mě, prosím.“ Zašeptala jsem v lehkém polibku, který jsem mu vtiskla na vlhké čelo. „Možná se opravdu cítím zmatená, nesvá a vystrašená, ale ty jsi ta jediná jistota, která mi zbyla. Potřebuji cítit jistotu, potřebuji cítit tebe.“

Usmál se něžně a chápavě, a pak mne pohladil konečky prstů po páteři. „Opravdu se na to cítíš? Můžeme počkat, třeba až budeš mou ženou, nebo až ti bude líp.“

„Nebude mi líp, pokud mne teď odmítneš. Jsi mé všechno, Richarde.“ Líbala jsem ho cudně na nos, líce, oční víčka.

„Tohle nás sváže dohromady, Em. Moc tě miluji.“ Vzdychnul a přitáhl si mě konečně blíž. Přitiskl svá ústa na má. Hladově ochutnával vše, co jsem mu sama nabídla. Převzal iniciativu a já se nechala klidně vést. Plně jsem mu důvěřovala, nebylo čeho se bát.

Hladil mne po pažích a po zádech a pohrával si s dlouhým copem mých vlasů. Byly mokré a příjemně mne chladily na kůži.

Neodolala jsem a se zavřenýma očima prozkoumávala hebkou měkkost jeho pokožky. Tiskla jsem se na jeho hruď a líbala ho na krk, svádivě ho kousajíc a olizujíc. Dýchal čím dál rychleji a pod svými rty jsem cítila, jak jeho předtím tolik klidné srdce nyní burácí. Mohutné údery hnaly krev neuvěřitelnou rychlostí a tep na jeho krku přímo křičel. Žíla mu naběhla a volala mne, vábila svým rytmickým tancem. Přitiskla jsem špičku jazyka na jeho krkavici a užívala si pocitu, který to ve mně vyvolávalo.

Na zadečku jsem pocítila, jako neochvějný důkaz toho, že nejsem jediná, komu se to líbí, tlak jeho přirození. Naklonil hlavu více na stranu, abych tak měla k jeho krku ten nejsnazší přístup, ale já ho nechtěla kousnout, tedy zatím ne.

Nesouhlasně zabručel, když jsem se svezla níž a přesunula své rty na jeho hruď. Slízávala jsem jemné kapičky vody a dráždila tvrdé kopečky jeho bledých bradavek. Když jsem jednu z nich jemně skousla, neubránil se zasténání. Ruce měl zvolna položené na mých ramenou, a když jsem se posunula ještě níž, bříškem se tlačíc k jeho rozkroku, zaryl mi nehty do masa, až to zabolelo.

Vytáhl mne za ramena zpět a já se skoro lekla, když jsem mu pohlédla do očí. Veškerá něžnost byla tatam a zbyla pouze syrová, nahá potřeba. Potřeba tak veliká a bolestná, až to děsilo.

„Můžeme jít na lůžko, možná…“ Jeho hlas zhrubl, a když mluvil, byly mu jasně vidět špičáky.

„Ne, tady je to skvělé.“ Zašeptala jsem a zachvěla se při představě toho, jaké to bude.

Místo dalšího zbytečného hovoru pouze přikývl, a pak mne dlaněmi opatrně chytil za zadeček.

Ruce se mi klepaly, když jsem ho brala do ruky, zkoumajíc jeho připravenost. Bylo to naprosto zbytečné. Byl tvrdý jako skála.

Nadzdvihla jsem se a přiblížila jeho špičku ke svému klínu. Vzrušení vystřídal strach z neznáma a z bolesti. Zvládnu to?

Zírala jsem na svou ruku, pevně svírající jeho tepající mužství a do očí se mi hnaly slzy. Musím to zvládnout. On to nechtěl, já ho svedla a teď má strach udělat jeden malý pohyb?

„Em.“ Zašeptal s pochopením a chytil mne za bradu, nutíc mne pohlédnout na něj. „Všechno je v pořádku. Jen klid.“ Stáhl mou ruku ze svého údu a za boky si mne posadil zpět na stehna.

Slíbával mi slzy z tváří, a pak mne políbil. Jeho ústa byla horká a já ochutnávala z jeho jazyka slanou příchuť mých slz. Opustil mé rty a přesunul se k mému krku. Dráždil mě svými špičáky, něžně mě škrábal po šíji, okusoval klíční kosti, a pak se začal možná až příliš horlivě věnovat mým ňadrům. Ochutnával mé bradavky a hnětl má prsa ve svých dlaních. Okusoval je a objížděl špičkou jazyka, až jsem začala vzdychat a tiše sténat. Vyluzovala jsem prapodivné chrčivé zvuky a pevně tiskla jeho hlavu ke své hrudi. Začala jsem pomalu kolébat v bocích a třela si klín a jeho stehno. Jemný tlak jeho hebké kůže na střed mého těla ve mně vyvolával slastné pocity.

Jeho dlaně se pevně přitiskly k mým bokům a on si mě posunul výš. Cítila jsem špičku jeho údu, ale na strach nebyl čas. Vsál mezi rty mou bradavku, a když jsem vzrušením vykřikla a zaklonila hlavu, držíc se pevně jeho ramen, vyrazil opatrně svým kopím ke svému vlhkému cíli. Tlak v mém středu se zvyšoval, až dosáhl bodu, kdy převzala nad mým tělem vládu ostrá trhavá bolest. Instinktivně jsem pánví trhla zpět, ale držel mne pevně.

Jednu ruku nechal na mém zadečku a druhou mne chytil za zátylek a přitiskl mne ke svému krku. Bolest byla stále přítomná, ale byl tu i jiný vjem. Nádherný zvuk, klokotavý šelest a přenádherná vůně jeho krve. Jeho tep se opíral o jeho pokožku a bubnoval do stěn krkavice. Chtěla jsem ho osvobodit, pocítit ho v ústech. Zaryla jsem zuby hluboko do masa a ve stejný okamžik, kdy můj jazyk narazil na první známky sladké krve, dokončil pohyb svou rukou a pronikl do mne celý.

Neměla jsem čas nad tím přemýšlet. Má mysl teď byla plně zaměstnána teplou krví, která mi proudila do úst a stékala dolů hrdlem. Bolest ustala náhle, zahnaná úplně jiným pocitem.

Richard měl zvrácenou hlavu a pokrčená kolena. Jeho dlaně teď hladily mé půlky a udávaly rytmus našeho spojení. Sténal čím dál hlasitěji a já se musela odtrhnout od jeho krku, abych zalapala po dechu a vykřikla přívalem rozkoše, který mi zaplavoval každičký kousek těla.

Na něho mělo mé kousnutí zřejmě stejně opojný vliv jako mělo jeho kousnutí na mne. Rty měl pevně sevřené a křečovitě stažené svaly jeho ramen napovídaly, že si to opravdu užívá. Oči měl otevřené a slepě hleděl do stropu. Jeho pohled byl nepřítomný. Soustředil se pouze na vnitřní pocity. Na příchod extáze, na vrcholné vzrušení.

Nechtěla jsem zůstat sama, nechtěla jsem své poprvé zažít osamoceně a tak jsem opatrně položila dlaně na jeho tváře a donutila ho se na mě podívat. Chvíli trvalo, než zamžikal svými dlouhými řasami a zaostřil na mou tvář. Sykavě se nadechl, a pak přitiskl svá ústa na má. Ten polibek byl hluboký, podmanivý a když z mých úst ochutnal svou vlastní krev, vydralo se mu z hrdla tiché zavrčení.

Ten tichý, hrdelní zvuk rezonoval vzhůru jeho hrdlem a rozkmital i nervová zakončení mého těla. Najednou jako bych několikanásobně cítila každý jeho pohyb, má mysl už nemohla pobrat víc. Vykřikla jsem mu do úst a on můj hlasitý divoký projev pohltil, polknul. Nezbylo po něm více než tichá ozvěna.

Vzduchem naplněným horkou párou se linula vůně krve. Jeho krve a také mojí, která se mísila s vodou ve vaně. Nadechl se zhluboka a zasténal potřebou. Chtěl mě celou a já to věděla. Zvrátila jsem hlavu mírně na stranu a nechala ho, aby si našel to nejlepší místečko. Jeho špičáky projely rychle, elegantně a bezbolestně mou kůží a našly okamžitě zdroj mé životní síly. Jakmile poprvé polknul, zaťala jsem nehty hluboko do jeho ramen a nechala propojit obě vlny mého vzrušení. Stoupající horko se uprostřed mne setkalo s chladivou vášní putující dolů od mého krku a společně explodovaly v ničivém orgasmu, který mne trhal na tisíce kousíčků. Svět kolem mne se rozostřil a já neměla dost síly, abych vnímala cokoliv jiného než své vlastní tělo. Tak moc jsem chtěla být s ním a nyní jsem zela sama, kdesi ve vzduchoprázdnu, necítíc vůbec nic, kromě vybuchujícího středu sebe samé.

Vyvrcholil jen pár vteřin poté, co jsem se mu rozechvěla v náručí, nevnímal krvavé škrábance, které jsem mu svými nehty udělala z náhlého popudu vášně. Možná právě ta malá pálivá bolest přenesla jeho mysl přes pomyslný okraj a vystřelila ho do stejného místa, kde jsem se nyní nacházela i já. Sevřel mě pevně v náručí a jazykem ještě prozkoumával malé ranky, které mi vznikly po jeho zubech. Pohrával si se zbytky krve, mísící se na mé kůži s potem a bylinkovou lázní.

Ochabla jsem v jeho obětí a tiše si užívala otupělosti a uspokojení, které se mi pomalu rozlévalo po celém těle. Nohy a ruce jsem cítila jen nejasně a brnění z nich ustupovalo pouze pomalu. Taky mlčel a se zavřenýma očima si užíval dozvuků extáze, která ho lapila stejně intenzivně jako mne. Jeho tep se zklidňoval a dech měl skoro pravidelný, když otevřel víčka a zatvářil se provinile.

„Jak je ti?“ Přejel mi palci po pažích a propletl své prsty s mými. „Nebolí tě to?“ Šeptal mi do vlasů.

„Ne, vlastně je mi docela dobře.“ Přitiskla jsem se k němu víc.

„Děkuji ti.“ Zajíkl se dojatě. „Díky, že jsem mohl být tím prvním, že jsi mi darovala to nejcennější, díky.“

„A teď už si mě musíš vzít.“ Poposedla jsem a schválně se otřela o jeho ochablé partie trošičku těsněji.

Přivřel oči a stiskl mne v pase o něco víc, než bylo nutné. „Teď už mi tě nikdo nevezme.“ Vydechl spokojeně.

„Slibuješ?“ Podívala jsem se na něho a on jen přikývl. „Navždy spolu.“