Moonlight shadow

Zase malinko kratší kapča, tak se prosím nezlobte… Tahle mi trvala dlouho (to ten útlum)… Doufám, že se bude líbit…

—————————————————————————————————————————————————

„Okamžitě mi to vysvětli, protože já už tady nechápu vůbec nic!“ zoufale jsem se na něj dívala a nevěděla, co si myslet. Možná mi byl i jeho obličej povědomý, jen… Kam ho zařadit?

„Báro, podívej se na mě pořádně. Nejsem ti povědomý?“ pousmál se.

Určitě si dobře uvědomoval, že mě štve to jeho „hádej, hádej“.

„Nejsem Bára!“ zavrčela jsem.

„Ale jistě, že jsi!“ zase se zasmál, jako by jednal s malým umanutým dítětem a ne dospělým stromem.

„Dost! A okamžitě mi to všechno vysvětli… Už mám plný zuby těch oklik, který tady na mě každý zkouší! Mluv a pěkně popořadě!“ syčela jsem mu do obličeje a přála si, abych vypadala jako ta nejzuřivější vrba na světě.

Pomalu se zvedl ze země. Napřímil se, ale bylo jasné, že se nenarovná úplně. Poodešel pár kroků ode mě a ohlédl se zpátky. V jeho očích se odrážela bolest a smutek.

Zajímalo mě, co se mu honí v hlavě, ale netroufala jsem si už cokoli říct. Jen jsem seděla a čekala. A hlavně jsem doufala, že začne sám.

Zastavil se. Zhluboka se nadechl a pomalu začal:

„Tohle místo… Je pro každého jiné. Osobně vidím pole a louky. Pole plné obilí a jetele. Jsou to ta nejúrodnější pole. Taková jsem ani neviděl v celém svém životě. Bylo to jako dostat se do ráje. Celý svůj život jsem bojoval s nepřízní počasí a snažil jsem se uživit rodinu z toho mála, které jsem někdy o žních sklidil. Byly to drsné doby, ale já, moje žena i děti jsme byli zocelení. Dal jsem tak vlastně základ silnému rodu. Jenže žádné z mých dětí nekráčel v mých šlépějích. Dělal jsem si obavy o statek, který už vybudoval můj otec a předtím zase jeho…“

Mluvil klidně, když vzpomínal na ty doby. Kdy to bylo, věděl jenom on.

A pak jsem si všimla, že místo fauna už přede mnou nestojí faun. Začal se mi pomalu měnit před očima.

Jeho rohy se mu vsouvaly do hlavy, tam, odkud mu vyrostly. Místo chlupů a kozích nohou měl nohy obyčejného člověka a na sobě kalhoty. Dívala jsem se na mladého muže. Nejspíš s tím, jak vzpomínal, byl zase tím, kým býval.

„Víš, byly to těžké doby, ale dokázal jsem se s tím poprat jako chlap.“ Otočil se zpátky do dálky.

Jeho vyprávění mě začínalo zajímat čím dál víc. Nebylo mi jasné, kam tím vším směřuje, ale něco mi našeptávalo, že se k tomu velmi brzo dostane.

„Čas ubíhal. Neměl jsem čas přemýšlet, co bude, až nebude. Pracoval jsem na poli, obstarával dům, ženu a děti. Bylo mi dobře a nic mi nechybělo. Jenže s přicházejícím stářím jsem byl čím dál více nemohoucí a musel jsem začít všechno rozprodávat. Trhalo mi to srdce na kusy. Vždyť jsem prodával všechno, co mi pomohlo živit rodinu. Nakonec zůstal jen dům, který pomalu chátral. Moje manželka zemřela čtyři roky přede mnou…“ posmutněl.

Otočil se ke mně zpátky, jenže se už na mě nedíval mladý muž. Jeho obličej byl zbrázděný vráskami. Jeho celkový vzhled se změnil. Místo pevného a skoro šlachovitého těla měl jen seschlou a ochablou skořápku. Jeho tělo se mírně lámalo v pase – byl ohnutý, nejspíše vzpomínkou na těžkou práci na poli. Přes kalhoty mu přetékalo ochablé břicho. V očích už nebyla ta mladistvá jiskra.

„Žádné z mých dětí nebylo schopno se o cokoli postarat. Sám už jsem nemohl, nešlo mi to. Děti o mě ztratily veškerý zájem. Tolik jsem se snažil jim dát v dětství všechno a takhle se mi odvděčily. Mohl jsem být jedině rád, že mě nestrčily do starobince.“ ironicky se ušklíbl a propaloval mě očima. Chvíli jsem měla pocit, že za to všechno můžu já…

A pak jako by se mi v hlavě rozsvítila žárovka. Najednou jsem věděla, kdo je ten muž přede mnou. Nevybavovala jsem si ho v přesných barvách. Určitě to musel být on.

Jen matně se mi vybavilo to stavení, které mělo tvar do písmene U. Jen opatrně se mi vkrádalo na mysl, jak jsem si na půdě hrávala s koťátky a snažila se tu starou rezavou váhu donutit, aby mi malá koťátka zvážila.

Bylo to jako probudit se ve tmě a pak najít sirku…

„Ale dost o mém životě. Vrátím se k tomu, co tě tolik zajímá.“ mrknul a povzbudivě se usmál.

„Dědečku?“ zašeptala jsem a do očí se mi draly slzy.

Jako lusknutím prstu se změnil zpátky ve fauna. Pousmál se a přišel blíž ke mně. Dřepnul si a zadíval se mi do očí.

„Vždycky jsi byla bystré děvče. Myslel jsem, že přijdeš sama na to, kde jsi, jenže ti musím pomoci. Moc brzo ses vzdala…“ řekl tajemně a pohladil mě po vlasech, až lehce zašustily lístky.

„Když mi zemřela žena, začal jsem přemýšlet, jestli se s ní zase někdy shledám. A pak jsem sám začal umírat… Pamatuji si to jako dneska. Byl jsem sám, nikdo v mé blízkosti. Nemohl jsem se ani zvednout z postele, jak mi bylo zle. Byl bych schopný odpřísáhnout, že jsem cítil, jak ze mě pomalu odtéká život někam na druhou stranu, jenže jsem si nebyl jistý kam. A tak jsem začal vzpomínat…“ Jeho oči se zalily slzami, když se zase vrátil do těch dob.

Už se mi neměnil před očima. Zůstal tím faunem, kterým byl.

Ani jsem nedutala. Nebyla jsem schopná se ani nadechnout. Ta sirka, kterou jsem našla, mi našla svíčku, kterou jsem zapálila. Najednou mi začalo docházet, kam tím míří. Všechno v mojí hlavě začalo pomaličku zapadat do sebe.

„Vzpomínal jsem na doby, kdy jsem se cítil nejlépe. Vzpomínal jsem na těžkou práci na poli, jak jsem zapřahal do chomoutu svého statného valacha. S touhle poslední myšlenkou jsem umíral… A tak jsem tady a všude, kam se podívám, vidím ta úrodná pole. Je radost se o ně starat…“ usmál se a zase se podíval do těch polí, která viděl.

Jenže ty já neviděla. Viděla jsem spíš volnou zatravněnou plochu. Místo, kde by se volně mohli prohánět koně a jiná zvířata… Viděla jsem stromy, které se měnily v lidi, veverky, které dělaly totéž. Ale to, co jsem chtěla vidět, mi unikalo a odhánělo mě od sebe.

„A tak jsem tady… Tohle je moje smrt. Můj posmrtný život. Nestěžuju si… Každý tu máme svůj úkol. Ty máš najít svého Draka, jenže ještě je moc brzy, aby si ho hledala. Proto tě odmítá.“

„Tím mi chceš říct, že jsem mrtvá? Ale já nevím, jak by se mi to mohlo stát!“

Zoufalost, která se mi začala rozlévat tělem, byla jako rána kladivem. Nechci umřít! Ještě ne! Tolik jsem toho ještě nestihla a pak… Pak je tu David, kterého mám ráda…

David…

Jak jsem si nemohla na nic vzpomenout, najednou jsem si vzpomněla… Bylo to, jako když se vosa snaží vyletět z místnosti, ale všechna okna jsou zavřená a ona naráží do okenic. A s každým úderem jsem si vzpomínala víc a víc…

Začala jsem panikařit.

„Nechci umřít…“ zašeptala jsem a sklopila hlavu.

„Nemusíš. Ještě máš totiž čas. Jenže tu cestu musíš najít sama.“Zvedl se, proměnil se v kozla a utíkal pryč.

Nechal mě samotnou. Seděla jsem na kopci a přemýšlela, jak se asi z téhle šlamastiky dostanu.

Byla jsem totálně zmatená. Jeden mě sem vlekl a nutil mě jít s ním, že tu najdu něco, co jsem vlastně hledala celý život. Jenže když jsem tomu pak nadosah, tak je mi řečeno, že tu nemám co dělat. A pak tady potkám svého dědečka a on mi klidně sdělí, že jsem skoro mrtvá.

Z tohohle se budu muset dostat sama… A už je jedno jak.

Místo toho, abych měla vztek na Dantianu, že jsem se dostala do posmrtného života, měla jsem vztek na sebe, že jsem ji vůbec kdy poslechla.

Zvedla jsem se ze země a řekla si dost!

Konec toho, jak mi každý radí, co mám dělat. Konec těm Machalům, kteří si myslí, že všechno ví líp než já. Prostě se konečně seberu a budu si žít podle svého. Tak jak já sama uznám za vhodné a od nikoho už si nenechám mluvit do svého vlastního života.

Jenže se ještě musím dostat zpátky. Nevím jak, ale musím to dokázat.

S touhle myšlenkou jsem vykročila vstříc, rozhodnutá se odsud dostat. Jednou se mi to povede a pak… Vlastně proč myslet na to, co bude pak. Hlavně musím pryč.