Moonlight shadow

Zvedla jsem se ze země a se slzami v očích utekla pryč. Slyšela jsem za sebou další ránu do stromu a hlasité praskání dřeva. Kmen se přelomil. Pak následoval řev připomínající lva nárokujícího si své území. Vlna jeho moci se bleskovou rychlostí rozletěla do okolí. Obsahovala neředěný, naprosto čirý vztek. Zuřil.

„Sakra!“ práskla jsem vchodovými dveřmi takovou razancí, že jsem se bála, aby se nerozlámaly na třísky. Nejen Raziela naplňoval vztek. V ten okamžik mě štval celý svět. Měla jsem chuť něco rozbít, nebo v tom lepším případě někoho zabít, jenže to nám bylo zapovězeno. Zatrhli nám jedinou pořádnou zábavu. „Sakra!“ sykla jsem znovu a nakopla jeden z mramorových sloupů v hale, jenže místo úlevy přišla bolest. Málem jsem si zlomila malíček.

Vyběhla jsem do svého pokoje a násilím ze sebe strhala šaty. Vklouzla jsem do poslíčkovského převleku na dně skříně a otevřela okno. Můj dokonalý zrak pečlivě prozkoumal každý skrytý kout zahrady, pak jsem vyskočila a tiše jako kočka dopadla do měkké orosené trávy. Celé mé tělo splynulo s nočními stíny. Proplížila jsem se až do stáje. Mladý hřebeček, na kterém utkvěla má pozornost pokojně stál, s vidinou rychlé jízdy radostně přijal ohlávku a sedlo.

V jedné ruce jsem pevně svírala otěže a druhou otevřela branku konírny. Ladně jsem se vyhoupla do sedla a nakopla ho do slabin. Do zad se mi opřel Razielův pohled. Zřejmě slyšel nějaký šramot a přišel se podívat, co se děje, jenže to už jsem přejížděla přes hranici jeho pozemku. S každou mílí ze mě opadla část té příšerné tíže na hrudi. Po dlouhé době jsem se dokázala svobodně nadechnout. Ale to bych to nebyla já, abych mohla volně dýchat delší dobu.

Nad hlavou se mi ozvalo zašustění křídel příliš velkých na to, aby patřila nočnímu dravci. Pronásledovalo mě něco mnohem horšího. Naprázdno jsem sáhla po pochvě s mečem. Jak jsem mohla něco tak důležitého zapomenout?

Žádný kůň neběžel tak rychle, aby dokázal uniknout andělu. Snesl se na zem zvířeti přímo před čumákem, to se samozřejmě příšerně vyděsilo. Koník se vzepjal na zadní, srazil mě na zem. Ostrý kámen se mi zařízl mezi lopatky blíže k pravé straně, přesně v místě mého zranění. Protrhl čerstvou jizvu. Zaúpěla jsem. Jako bych toho neměla za celou noc víc než dost.

„Tak poď a konečně mě doraž, ať už to mám za sebou!“ s víčky pevně sevřenými bolestí jsem křičela na anděla, který se nade mnou tyčil v celé své kráse. „Špatný den?“ veselý tón jeho hlasu mě téměř ochromil. Nevěřícně jsem zamrkala na pomocnou ruku, kterou ke mně natahoval. „Dlouho jsme se neviděli,“ mírně se zamračil, kolem očí mu naskočily vějířky droboučkých vrásek. Veškerá tíha světa opět sevřela mou hruď. „Mete?“ stále jsem nevěřila vlastním očím. Vypadal jinak. Dospěleji. Jeho mužnější vzhled podtrhovala nově zbarvená křídla. Stejně temně černá jako Gabrielova. „Vstaň, podívám se ti na ta záda,“ vytáhl mě na nohy a otočil zády k sobě. „Je to ošklivá rána, pěkně hluboká,“ zamumlal. Přiložil mi na ránu dlaň. Jeho ruka sálala horkem, které mi prostupovalo až do konečků prstů. Vyléčil mě.

Už, už jsem se nadechoval, abych mu vysvětlila, jak jsem k tomu přišla, jenže mě zarazil před vyřčením prvního slova. „Moje nedobrovolná návštěva nahoře mě úplně neodřízla od světa. Sero, každý den jsem tě sledoval. Viděl jsem všechno…“ odmlčel se a mě došlo, že tím slovem všechno myslí doslova všechno. „Je mi to líto.“ „Nechci tvou lítost!“ utrhla jsem se na něj. „Měl jsem tu být, kdybych zůstal poblíž tebe, nikdy by se to nestalo. Nikdy bys nebyla s ním…“ natáhl krk a zadíval se do stínů. Jak zíral do prázdna, jeho tvář pobledla. „Jenže některé věci jsou dané a my s tím nic nenaděláme. Osud promluvil dávno předtím, než jsme byli zplozeni. A ty si našla svou pravou cestu po boku muže, jež miluješ. Byla si stvořena pro lásku tak užívej každého dne, jako by měl být poslední Sero.“ Hlas mu zeslábl, zesmutněl. „Rád bych ti řekl vše, co jsem se dozvěděl, jenže jsem byl povýšen, o tom svědčí i má křídla,“ mírně s nimi zamával, mou tvář pohladil záchvěv větru. „Tím pádem jsem vázán slibem, který nemohu porušit. Je čas se s tebou rozloučit.“ Vůbec jsem nechápala, co se mi snaží říct, měla jsem před sebou ještě několik století na to, abych o jeho slovech přemýšlela, a stejně jsem je nechápala, dokud nenastal ten pravý čas.

Rychle mě objal a políbil na čelo. „Budu na tebe dohlížet,“ zašeptal a zmizel ve tmě. Jeho proslov ve mně zanechal nepříjemný pocit. Užívej každého dne, jako by měl být poslední. Tahle věta mi zběsile vířila v hlavě. Čekala mě snad ještě nějaká zkouška?

„Seraphine?“ Razielův něžný hlas se ke mně donesl právě z místa, kam předtím anděl upíral svůj zrak. Otočila jsem se směrem k němu. Ze tmy zářila jeho světlá pleť. Váhavě se usmál a přistoupil o krok blíž. „Vraťme se domů.“ Z pohledu na něj se mi z mysli vypařily veškeré úvahy o Metovi.

„Co tu děláš?“ snažila jsem se o naštvaný tón, jenže jeho vůně působila jako lektvar zapomnění. „Mrzí mě to Sero. Chtěl jsem se ti omluvit, jenže si utekla. Nebylo těžké tě vystopovat.“ Otevřel mi svou náruč a já se do ní bez váhání vrhla. Náhle se ve mně probudil proud citu ještě silnějšího než kdykoliv předtím. Láska tak mocná, až mě trhala na kusy. Po tvářích se mi samovolně rozběhl proud slzí.

„Ty pláčeš?“ palcem otřel slanou krůpěj, kterou následovala další. „Proč pláčeš?“ „Protože tě miluju,“ vzlykala jsem. „Tak moc tě miluju, že nejsem schopná to unést. Nedokážu v sobě udržet cit tak silný, aniž bych cítila bolest. Prosím už mě nikdy neopouštěj.“ Přivinul mě na svou hruď a tvář zabořil do mých vlasů. „Neopustím,“ zašeptal a já byla v tu chvíli ta nejšťastnější bytost pod hvězdou oblohou.

Ukazováčkem mi podepřel bradu a donutil mě tak vzhlédnout. Mé oči se setkaly s jeho pohledem. Pevně jsem mu obtočila ruce kolem krku a začala ho líbat. Potřebovala jsem cítit jeho lásku.

Mé nehty se změnily v ostré drápky, které si snadno poradily s jeho lněnou košilí. Nechávala jsem se unést vlnou plamenné vášně, spalující touhy. Pomalu jsme klesli do mechové podestýlky lesa. Ani nevím, kdy mě svlékl, ale najednou jsem se před ním ocitla docela nahá. „Jsi tak nádherná Sero,“ zašeptal. Otočil mě na záda a nalehl nade mě. „Miluj mě Razieli,“ špitla jsem a ucítila známé chvění v klíně. „Prosím,“ hlesla jsem v okamžiku, kdy se do mne ponořil. Naše těla si vycházela vstříc. Něžnost jeho doteků byla zdrcující. Kolem mého srdce se sevřela železná pěst a já si poprvé uvědomila, co slovo láska vlastně znamená. Svět kolem nás přestal existovat, čas se zastavil. Vnímala jsem Raziela každou buňkou svého těla. Splynuly jsme v jedno. Jeho starosti se staly mými, jeho radost vykouzlila úsměv na mých rtech a jeho láska ve mně explodovala v okamžiku, kdy naposledy tvrdě přirazil.

Leželi jsme v mechu spleteni do podivného svazku rukou a nohou. Neschopni pohybu. Náš dech se sjednotil. Měla jsem dojem jako bych dýchala za něho a on za mě. Naše duše se našly. Krásu toho zážitku pokazilo až přicházející svítání.

Od toho večera jsem se už od Raziela nedokázala oddálit, aniž by mě nenaplnila prázdnota. Potřebovala jsem ho k životu, stejně jako člověk vzduch. Záviselo na něm mé štěstí…