Moonlight shadow

To ráno bylo nezvykle tiché. Dokonce i ptáci byli potichu. Uvědomila jsem si to jen pár okamžiků po tom, co jsem zase začala vnímat.

V pravidelných intervalech mi něco studeného dopadalo na tvář.

Vypadalo to, jako by se moje momentální nálada odrážela na počasí. Ačkoli bylo ráno, bylo nezvyklé šero. Ptáci byli asi schovaní někde v korunách stromů.

To, co mi dopadalo na tvář, byl déšť. Slzy smíchané s deštěm.

Dovolila jsem veškerým svým emocím, aby zmítaly s mým tělem. Nechala jsem prostoupit veškerý vztek a bezmoc, aby mě ovládly. Vymrštila jsem svoje tělo do polohy na všechny čtyři a z plných plic zakřičela. Když jsem se slyšela, udělalo se mi ještě více úzko. Bylo mi šeredně zle.

Ještěže nejsem keř, vzplanula bych jako papír žárem svého vzteku, pomyslela jsem si.

Co když o mě opravdu nestojí? Nechce, abych byla zde?

Někde v dálce se ozvalo tiché a táhlé zahřmění.

„Slyšíš?!“ Zakřičela jsem ze všech sil. „Mám tušení, že tu někde jsi!“ Křičela jsem dál. Byla jsem si vážně jistá, že se schovává někde nedaleko mě a pozoruje moje počínání.

„Slyšíš?“ Zašeptala jsem do trávy a slzy se mi z očí začaly hrnout víc a víc. Přidala jsem na razantnosti, znovu jsem začala křičet z plných plic, v naději, že překřičím svůj pláč. „Tak sakra, slyšíš mě?! To mě tak moc nesnášíš? Jsem ti odporná? Odpověz! Tak moc mě nesnášíš, že se mi zjevíš jen ve snu a ještě mě vyháníš?! Tak moc jsem ti odporná? Nebo se mě jen bojíš? Takový velký drak a bude se bát neškodné vrby? Jsi k smíchu!“

Při posledních slovech se mi zlomil hlas. Moje duševní bolest a slzy se draly na povrch a já už neměla sílu, abych se jí snažila potlačit. Prsty jsem začala pomalu zarývat do hlíny. Dech jsem měla rychlý, přesto mělký.

Začala jsem znovu mluvit, jenže pomalu a už normální hlasitostí.

„Tak si táhni! Jdi si… Běž, když o mě nestojíš…“

Z dalekého lesa se ozvalo bolestné zařvání. Trhla jsem sebou a podívala se tím směrem. Mezi stromy se jen mihl stín. Aspoň jsem si to myslela. Přes vlastní slzy jsem moc neviděla.

Zhroutila jsem se zpátky do trávy. Stulila jsem se do klubíčka a pustila svému pláči otěže. Vzlykala jsem určitě dlouho, protože můj pláč přešel do jakéhosi škytání.

Po nějakém čase jsem se začala uklidňovat.

Déšť se mi vpíjel do kůry. Cítila jsem, jak mi začíná nabývat, jako houba saje vodu.

„Jdi si, kam chceš, když o mě teď nestojíš!“ zašeptala jsem naposledy.

Zoufalá… Byla jsem totálně zoufalá. Dokola jsem si přehrávala svůj sen. Přemýšlela jsem, kde jsem mohla udělat chybu, že mě tolik nechce a odhání mě od sebe.

A co by vlastně dělal drak se stromem.

Překulila jsem se na druhý bok. V dálce jsem zaslechla další řev. To zvíře muselo strašně trpět. Trpělo asi tak, jako sem trpěla já sama.

Nemohla jsem zůstat ležet. Potřebovala jsem utéct. Bylo mi jedno kam, ale nechtěla jsem být tady. Pomalu jsem se zvedla ze země a rozeběhla se směrem, ani jsem nevěděla jakým. Nohy se mi bořily do rozbahněné trávy a klopýtala jsem. Nebyl to ani běh. Spíš chaotický běh.

Doklopýtala jsem ke strmému kopci. Chvíli jsem stála a dívala se na něj. Vylézt? Obejít? Zůstat tam?

A pak ve mně vyhrála ta část, kterou nazývám svým démonem. Potřebovala jsem se pořádně potrestat, aby se mi aspoň trochu ulevilo.

S vypětím všech sil jsem se dala do prudkého stoupání kopce. Ve stoje mi to moc nešlo, tak jsem se podpírala rukama a pomalu postupovala nahoru. Ruce i nohy se mi bořily do rozmočené hlíny.

Slzy pomalu ustupovaly a pláč mi úplně přestal. Soustředila jsem se jenom na to, abych se neskutálela zase dolů.

Neustávala jsem. Stále jsem pomalu postupovala krůček za krůčkem na vrchol. Dívala jsem se do země. Někdy jsem nedýchala, jindy jsem se nadechla z prostého zvyku.

Najednou se mi strmý kopec zaoblil a já se ocitla na samém vrcholu. Unaveně jsem se položila na záda.

„Konečně jsi tady. Už jsem myslel, že se tě nedočkám,“ ozvalo se za mnou mečivým hlasem.

Trhla jsem sebou leknutím a hledala očima majitele onoho velmi zvláštního hlasu.

Proti mně stál kozel. Hnědo – bíle strakatý kozel. Mohutné rohy měl do mírné šroubovice. Jeho bradka byla bílá a nejdelší, jakou jsem kdy viděla. Celkově jeho mohutná postava budila respekt. Aspoň na kozu.

„Co – co prosím?“ vyvalila jsem na něj oči. Odkdy kozy mluví?

Neodpověděl. Jen ustoupil pár kroků dozadu ode mě. Začal se měnit. Velké rohy se smrskly na polovinu, přední kopýtka se mu proměnila v ruce. Bylo zvláštní sledovat, jak se mu ze dvou špárků stávají prsty. Napřímil se, ale zůstal mírně ohnutý dopředu. Zadní končetin mu zůstaly kozí. Najednou přede mnou stál faun. Už ne koza, ani člověk. Faun.

Ihned mě napadlo, že ten muž, tedy faun, je tu celý. Přesně jako ta veverka. Může se měnit, mluví. Ano, on tu bude opravdu celý.

„Říkal jsem, že na tebe čekám,“ odpověděl mi v klidu po jeho přeměně.

„Na mě? Proč?“ stále jsem nechápala. Začala jsem se zvedat ze země, abych mu viděla do očí, jenže byl o dost větší než já, přestože byl faun.

„Pojď se posadit. Myslím, že máš spoustu otázek. A navíc. Krátí se ti čas. Tak pojď, musíme jednat rychle!“ najednou začal být netrpělivý, stepoval na místě a rukou naznačoval směr.

Pomalu a velmi obezřetně jsem se vydala směrem, kterým se vydal taky. Neodvažovala jsem se však jít vedle něj, šla jsem tři kroky za ním a sledovala jeho ocas jak se netrpělivě kroutí.

Jak to myslel, že už nemám moc času?

Uvelebil se na kopci pod jediným stromem, lehce poplácal na místo vedle sebe a já se usadila. Seděli jsme mlčky. Nakonec to ticho prolomil.

„Myslel jsem to vážně, že už nemáš moc času. Měla by ses vrátit.“

„Vrátit, ale kam? Mám hledat svého draka!“

Už mě to začínalo vážně štvát. Nepatřím sem, mám se vrátit, ale kruci, kam a hlavně jak? Každý si tady radí, ale aby mi řekli něco víc k věci, to ne.

„Takže… Tohle místo… Teda na tohle místo máš ještě spousty času. Musíš se vrátit a vyřešit si svůj život, tvůj drak počká. Budeš mít celou věčnost na to, abys ho našla.“ začal pomalu.

Převracela jsem jeho slova v hlavě a přemýšlela. Znělo to… Zvláštně. Už jsem si nebyla ničím jistá.

„Možná se mi to jen zdá,“ začala jsem pomalu přemýšlet nahlas, „ale vypadá to, jako by ses mi snažil naznačit, že umírám…“ civěla jsem do trávy a modlila se, abych se v tomhle pletla.

„No… Nejsi daleko od pravdy, Báro… Musíš se vrátit…“ řekl naprosto klidně, jako by se nechumelilo.

Proboha! Já umírám? Ale jak, kdy, proč? Cítím se dobře, tak jak je to možné?

Podívala jsem se na něj. „Báro? Jsem Liraen…“ zašeptala jsem.

„Smířila ses s tím až moc rychle…“ řekl smutně.

Tohle mi musí okamžitě vysvětlit! Hned!