Moonlight shadow

Ležela jsem na břiše a pod sebou hromadu dek, pod hlavou ani jeden polštář. V zádech mi příšerně šípalo. Pomalu jsem otevřela oči a mírně se nadzdvihla. Pravou paží mi projela bolest tak ostrá, že se mi podlomil loket a já se zhroutila zpět na lože. Pomalu jsem otevřela oči a snažila se zaostřit do neprostupné tmy. V křesle za mnou se rýsoval obrys mužského těla. Zaposlouchala jsem se do pravidelného oddechovaní. Očividně spal. Natočila jsem se na bok a natáhla k němu ruku. Letmý dotek prstů ho téměř okamžitě probudil.

Raziel vyskočil z křesla a zaklekl vedle postele. Chytil mou dlaň do své a políbil mě na hřbet ruky. „Sero?“ Špitl, a tím jediným slovem vyjádřil i to, co říci nechtěl. Cítila jsem roušku strachu, která ho do této chvíle obklopovala, rázem se vytratila. „Razieli,“ mé prsty zabloudily do jeho hustých téměř černých vlasů. Přitáhla jsem si ho k něžnému políbení. „Tolik jsem se bála, že už tě neuvidím,“ špitla jsem a oči se mi zalily slzami, „že mě zavrhneš.“ Po tváři se mi rozběhly slané krůpěje. Tichým konejšivým zasyčením se mě snažil uklidnit.

Vlezl si ke mně a opatrně mě přivinul na svou hruď. Nevnímala jsem bolest v zádech, v mé mysli pro ni nebylo míst, naplnila ho jen ta z mého zlomeného srdce. Veškeré zoufalství a úzkost, které jsem se tak dlouho vyhýbala ve stavu otupělosti na mě drtivě dolehla. Dusila jsem se vlastním pláčem a on mě jen mlčky hladil ve vlasech. Věděl lépe než já, že jiná cesta k vyrovnání se s tím, co nás potkalo není.

Probral mě šum krve kolující v jeho žilách. Zpívala neodolatelnou symfonii a já se nedokázala soustředit na nic jiného než její volání. Přemáhala mě šílená žízeň. Jazyk se mi lepil na patro a rozpraskané rty nepříjemné pálily. Nasucho jsem polkla. „Musíš být vyhládlá,“ velmi něžným způsobem mi pomohl se posadit. Vyprahlé hlasivky odmítaly pracovat, takže jsem jen přikývla. Naklonil hlavu na stranu, aby mi usnadnil přístup ke krční tepně.

Pomalu jsem se k němu naklonila a nejprve láskyplně políbila místečko slibující útěchu mému tělu. Raziel roztouženě vydechl a tím probudil i mou touhu. Jeho přítomnost mi dávala zapomenout na hrůzné chvíle prožité v Navarře. Zpátky v jeho paláci, jeho náruči jsem byla v bezpečí. Jazykem jsem se lehce dotkla jeho výrazné lícní kosti. Čokoláda a chilli. Hořká, nebezpečně ostrá a přitom lahodně nasládlá příchuť podráždila mé chuťové pohárky. „Jestli v tom budeš pokračovat, tak se neudržím a vzhledem k tvému zranění to není dobrý nápad,“ hlas mu zhrubl vzrušením. „Hmmm,“ mé zamručení připomínalo předení spokojené kočky. Líbala jsem hranu jeho čelisti pomalu putujíc k jeho smyslným ústům. Trhaně mi vydechl do tváře sotva jsem jeho spodní ret chytila opatrně do zubů a právě v ten okamžik mi vyjely špičáky a zranily ho. S první kapkou temně karmínové tekutiny se v mém těle rozpoutala ničivá bouře.

Líbal mě nenasytně a hladově a já mu oplácela stejnou měrou. Jenže když se jeho ruce rozběhly po mém těle, před očima mi stanul obraz Marcellovi tváře a já ho znechuceně odstrčila pryč. Poté, co jsem si uvědomila svou hloupou reakci, jsem si schovala obličej do dlaní a hlasitě se rozbrečela. „Omlouvám se,“ štkala jsem mezi vzlyky. „Ne, neplač miláčku, jsem s tebou, nikdo ti neublíží. Přísahám, že už se k tomu nikdy nenaskytne příležitost. Pojď ke mně lásko,“ natáhl paže a nechal na mě, jestli jeho objetí přijmu nebo ne. S mírným zaváháním jsem se k němu přitiskla. Raziel mě políbil do vlasů a dlaně mi složil na neutrálním území, na bedrech. „To bude dobré, spolu to zvládneme.“

„Kde je?“ najednou jsem prostě potřebovala vědět, kde je ta odporná zrůda, která mi ukázala odvrácenou tvář lásky. „Teď se o tom nebudeme bavit,“ snažil se přesunout mou pozornost k jinému tématu, marně. Prosebně jsem k němu vzhlédla a sotva jeho oči zbloudily k těm mým, podlehl. „Ještě jsem se nerozmyslel, jaký trest pro něho bude nevhodnější. Je zamčený ve sklepení pod neustálým dozorem. Napadlo mě, že bys možná sama mohla chtít rozhodnout o jeho osudu…“ s poslední větou ztišil hlas, zřejmě se obával mé reakce. Uvítala bych jeho okamžitou smrt, kdyby mi v tom nebránily ty hezké vzpomínky na roky po jeho boku. Ani po tom všem, co mi provedl, jsem ho nedokázala nenávidět z celého srdce. Zřejmě s tím souvisel můj částečný andělský původ.

„Chci ho vidět,“ pronesla jsem pevným, rozhodným tónem, zatím co mi Raziel pomáhal do šatů barvy půlnoční oblohy. „Opravdu?“ nechtěl věřit tomu, o čem jsem byla přesvědčená. „Ano,“ vydechla jsem.

Beze slova mě doprovodil do hladomorny, ve které jsem sama prožila pár nehezkých chvil. U vchodových dveří do sklepení stáli dva strážci stejně tak u cely. Těžké kované dveře zamčené na několik závor nabízely poslední možnost k rozmyšlení, k couvnutí. Drahoušek Raz mi byl po celou cestu oporou, protože mé zranění se nehojilo rychlostí, jakou jsme předpokládali. „Klíč?“ hlas mi sice selhával ale já se i přes zaváhání chtěla postavit své noční můře. Panty se skřípěním povolily a mně se naskytl pohled na zbídačeného Marcella uvězněného v těžkých stříbrných okovech. Na mé přání jsme osaměli.

Zvedl ke mně svůj štěněcí pohled plný sebenenávisti. „Dokážeš mi někdy odpustit?“ jeho prosebný tón se nedal přeslechnout. „Dala jsem ti několik šancí, zachránila jsem ti život, aby ses mi odvděčil svou krutostí. Zničil si mou lásku k tobě a nyní žádáš odpuštění?“ oči se mu v tu ránu zalily slzami zármutku. „Pouze hezké roky strávené po tvém boku tě chrání od pravděpodobně velmi bolestivé a zdlouhavé smrti,“ mluvila jsem chladně, bez emocí. „Tvůj brat mi dal možnost rozhodnout o tvém osudu. A jen proto, že jsi byl vždy dobrým a spravedlivým Vévodou ti i nadále přenecháme vládu nad Navarrou a Leone. Pokud se však ke mně ještě někdy přiblížíš, nebo pokud neuposlechneš rozkazů, budeš bez milosti popraven, rozuměl si?“ mlčky přikývl. „Dobře,“ otočila jsem se na podpatku a nevnímala jeho volání.

Sotva se za mnou zacvakly dveře, kolena se mi podlomila. „Sero,“ Raziel mě popadl do náruče dřív, než jsem se stačila složit na zem. Sotva se jeho ruka dotkla mých zad, bolestně jsme vyjekla. I přes mé protesty mě donesl zpět do ložnice, kde mě opět položil do nadýchaných polštářů. „Potřebuje odpočívat a napít se,“ políbil mě do vlasů a položil se vedle mě. Bez hnutí ležel, zřejmě se obával mé reakce na jeho doteky. Natočil hlavu na stranu a já se zakousla do jeho hrdla. Všechno na mě doléhalo. Cítila jsem se tak slabá a unavená. Nakonec jsem během krmení usnula.

Doufala jsem, že procitnu v náruči svého milovaného, jenže v posteli jsem se válela jenom já. Přetočila jsem se na bok a snažila se zaostřit do křesel. Chvilku trvalo, než mé oči přivykly šeru. Jenže ani tam Raziel nebyl.

„Amélie!“ zavolala jsem služku, aby mi pomohla do šatů a vydala jsem se na průzkum po hradě. Raziela jsem našla až na zahradě, seděl na zemi a zády se opíral o mohutný dub. Měl přivřené oči a zhluboka dýchal. Zřejmě relaxoval. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho a posadila se vedle něho. „Zdravím tě,“ objal mě kolem pasu a přitáhl tak, abych mu položila hlavu na rameno. „Myslel jsem, že budeš spát déle, chtěl jsem být u tebe, až se probudíš. Jak se cítíš?“ „Teď je mi moc dobře,“ vzala jsem jeho obličej do dlaní a políbila ho.

„To je dobře,“ zamračil se a já pochopila, že je něco v nepořádku. „Co se děje?“ „Seraphine,“ takto mě od našeho sblížení ani jednou neoslovil, jeho téma bylo zřejmě velice vážné, „potřebuju vědět, jak ses rozhodla.“ Okamžitě mi došlo, kam tím míří. Ztěžka jsem polkla, bylo mi jasné, že se mu můj verdikt líbit nebude.

„Přeju si, abys ho nechal jít, ať se vrátí do Navarry.“ V tu ránu byl Raziel na nohou, vysmekl se mi tak rychle, že jsem málem upadla na zem. „To snad nemůžeš myslet vážně!“ zahřměl. „Nemůžu jen tak propustit muže, jež ublížil té, kterou miluji. Nehledě na to, že proti mně pozvedl zbraň,“ zavrčel. „Asi jsem se dost dobře nevyjádřil, když jsem ti dal možnost rozhodnout o jeho osudu,“ praštil pěstí do kmenu takovou silou, že se strom zakymácel a z jeho koruny vzlétlo hejno ptáků. „Do rána chci znát způsob, jakým bude popraven. To je věc, o které můžeš rozhodnout, protože pokud to bude na mě, přijde o své špičáky,“ při té představě mi přeběhl mráz po zádech. „Razi,“ snažila jsem se umírnit jeho reakci, bez úspěchu. „Jak jsem řekl Sero, upozorňuji tě, že to je slovo tvého vládce nikoli milence. Marcellus zemře.“

Zvedla jsem se ze země a se slzami v očích utekla pryč. Slyšela jsem za sebou další ránu do stromu a hlasité praskání dřeva. Kmen se přelomil. Pak následoval řev připomínající lva nárokujícího si své území. Vlna jeho moci se bleskovou rychlostí rozletěla do okolí. Obsahovala neředěný, naprosto čirý vztek. Zuřil.