Moonlight shadow

„Em, zůstaň se mnou, neopouštěj mě, ještě ne. Ne teď. Právě jsem tě našel, nechci tě hned ztratit, nemohu žít bez tebe.“ Položil mne na zem, protože další nával vlhkého chladu si našel cestu skrz mé vlhké oblečení až k mé pokožce. Kdybych měla sílu, určitě bych se rozklepala zimou.

„Dám ti svou krev, dodá ti to síly, udrží tě to při životě. Prosím, Em.“  Jeho hlas zněl někde těsně u mého ucha, ale i když jsem chtěla otevřít oči, nešlo to.

Otevřel mi ústa a já cítila, jak mi přitiskl zápěstí ke rtům.

„Polkni, lásko, alespoň to zkus.“ V jeho kouzelném hlase byl znát náznak strachu a zoufalství. Jak hodně zlé to asi musí být, když jsem donutila upíra k takovým obavám?

Na jazyku jsem ucítila velmi zvláštní chuť. Co mi to jen dával pít? Bylo to husté a mazlavé, skoro jako sirup, co mi dávala chůva proti kašli. Chuť to mělo hořkou jako odvar z pelyňku s nádechem lehké ovocné sladkosti. Hádala bych se, že se jedná o nějaký bylinkový lék. Co to povídal o své krvi? Panebože, takhle přeci nechutná krev, lidská krev. Uvědomění si toho, co mi plní ústa a samovolně klouže dolů mým hrdlem mi nepřineslo uvolnění, ale mohutný nával nevolnosti.

Zakuckala jsem se a plný obsah pusy vyplivla ven. Teklo mi to po bradě a skapávalo po tvářích a po krku.

„Vydrž, lásko, vydrž.“ Jeho paže mne přitulily zpět náručí a já si položila hlavu na jeho hruď. Ta odporná hořkost mi zůstala viset na patře jako připomínka toho, že ještě pořád dýchám, ještě pořád žiju.

Vrazil se mnou do vstupní haly sídla a napůl šíleně se sesunul na kolena. Kolébal mne a hladil po vlasech, líbajíc mne na čelo.

„Amélie! Amélie!“ Hlas mu přeskakoval, jak se snažil ze všech sil přivolat nějakou pomoc.

„Jsem tady, Richarde, uklidni se.“ Přiklekla k nám na naleštěnou podlahu a snažila se svého bratra zklidnit. Jemná vůně drahého parfému mne polechtala v nose. Její hedvábné šaty zašustily, to jak pod kolena složila nadýchanou sukni.

„Co se stalo? Co je s Emily? Je zbitá. Kdo to udělal?“ Mnoho otázek a žádné odpovědi.

Cítila jsem, jak se jeho dech zrychluje. „Pomoz jí, sestřičko, prosím.“ Bylo to, co jsem tolik slyšela z jeho hlasu, pláč? Plakal? Kvůli mně?

„Jen se uklidni.“ Amélie zněla vyrovnaně. „Co se stalo? Potřebuji vědět, jak moc je zraněná. Dával jsi ji svou krev?“ Její drobné prstíky se dotkly mojí tváře a ona setřela usychající krev z mé kůže.

„Jen trochu, ale nepomáhá to.“ Přitiskl mne pevněji, skoro to bolelo.

„Ne tak silně, ublížíš jí.“ Její ruce se přesunuly na má ramena. „Řekni mi o těch zraněních.“

„Zbil ji tak surově a myslím, že nejhorší rána je ta vzadu na hlavě. Mám o ni strach.“ Vzlykal, když to říkal. Jednotlivá slova ze sebe vyrážel s odmlkami.

„Co se děje?“ Bernard sestupoval po schodišti.

„Miláčku, potřebujeme horkou vodu, hodně horké vody. Dones ji do Richardova pokoje.“ Amélie se otočila ke svému milenci, a ač ta slova zněla naléhavě, z tónu jejího hlasu bylo znát, jak moc ho miluje.

„Richarde, odnes ji nahoru a zbav ji těch cárů. Polož ji na břicho, kvůli té ráně, co má na hlavě.“ Otočila se zpět na svého bratra.

„Hned jsem u vás.“ To, že se vzdaluje, bylo slyšet jen jako šustivé zvonění postupně mizící v hloubi domu.

Richard se postavil trochu vrávoravě na nohy, ale okamžitě se vydal přes halu směrem ke schodům. Stoupal se mnou pomalu a rozvážně, snažil se, aby každý krok vyrovnal a já tak zůstala nehybná, v klidu.

V jeho pokoji bylo příjemné teplo. Nádherná změna po tom šíleném chladu venku.

Položil mne opatrně na břicho a natočil mou hlavu na stranu, abych mohla dýchat. Z postele odstranil všechny polštáře, takže se mi leželo poměrně pohodlně.

Klaply dveře a do místnosti zavál chladný vzduch z chodby. Byla to Amélie.

„Pomoz mi s těmi šaty.“ Přistoupila k posteli a začala ze mě opatrně sloupávat vrstvy vlhké potrhané látky. Její ruce byly jisté a jemné, zatímco Richardovy ruce se chvěly a klepaly.

„Prosím si víc světla.“ Sedla si ke mně na postel.

„Ta rána vypadá moc zle. Odstraním úlomky kosti a zašiju to, ale myslím, že takovéhle zranění je…“ To zaváhání stačilo. Hledala ta správná slova, jak říci bratrovi, to co já už dávno věděla. Jak říct bližnímu, že osoba, kterou miluje, umírá?

„Nezvládne to.“ Dokončila po chvilce velmi tiše. Vzduch se najednou vzedmul a bylo to jako kdyby někdo otevřel okno. Teplý vítr mi pohladil nahé tělo a shrnul vlasy na stranu.

„Richarde, s tímhle nic nenadělám, podívej se na tu díru. Je zázrak, že ještě dýchá. S takovýmhle poraněním hlavy nepřežije do rána. Lebka je roztříštěná a určitě se dovnitř dostaly úlomky kosti a špína. Díky tvé krvi má sílu, ale lidské tělo je moc křehké, tohle neustojí.“ Cítila jsem, jak se něžně probírá mými vlasy.

„Panebože.“ Zašeptal a podle tlumeného žuchnutí se zhroutil na kolena.

„Máš jen jedinou možnost bratříčku, jinak o ni přijdeš.“ Vystříhávala mi uzounké prameny vlasů v okolí rány.

„To nesmím, slíbil jsem jí, že neudělám nic, co nebude výslovně chtít. Bála se, nežádala mě o přeměnu.“

„Richarde, myslíš, že dopředu věděla, že jí někdo takhle moc ublíží a myslíš, že kdyby měla na výběr, nevybrala by si radši život po tvém boku, než-li jistou smrt? Čím jí prospěješ, když necháš její krásné mladé tělo zetlít v těžké černé hlíně? Koukej se sebrat, Richarde, vím, že tě to ničí, je to hrozný pohled, ale ty máš tu moc ji zachránit, udělej to, hned!“

Dveře se znovu se zavrzáním otevřely a vešel Bernard, v ruce velký kotlík vroucí vody. Aniž by cokoliv řekl, postavil nádobu k posteli a odešel.

„Vezmi ze skříně prostěradlo a natrhej ho na proužky, musím tu ránu vyčistit a pak ovázat, stejně tak i ty ostatní.“ Její klidný hlas byl velmi uklidňující, rozhodla jsem se přimknout k ní a nevšímat si toho, jak můj stav prožívá Richard.

Hned jak jen to dořekla, ozvaly se ostré trhavé zvuky, a pak se cosi vlhkého a horkého dotklo mé hlavy. Nechtěla jsem ani hádat, jak moc je ta rána hluboká, obzvláště, když jsem ten nepříjemný tlak cítila až někde uvnitř.

Protočil se mi žaludek a udělalo se mi na zvracení. Tiše jsem se zajíkla a bolestivě zasténala. Bylo spíše automatické, než-li chtěné.

„Em, proboha, Emily.“ Vrhnul se ke mně a jemně vzal mou ruku do své. Pomalu mi ruku hladil a prosebně se upíral k mému obličeji.

„Otevři oči, lásko, prosím. Podívej se na mě.“ Jeho dech jsem cítila na tváři. Tak moc jsem mu chtěla vyhovět, jenže má víčka byla tak moc těžká.

Amélie mi zašívala ránu, protože jsem vzadu na hlavě cítila jemné tahání. Ovázala mě a ještě zašila rozražené obočí a vyčistila pečlivě všechny ranky a odřeniny. Pak ještě omyla zbytek mého těla od bláta, do kterého mě hrabě povalil. Zbytky fáčů hodila do kotlíku spolu se špinavými hadříky, a pak přese mne velmi lehce přehodila sněhově bílé prostěradlo. Nakonec se sklonila k Richardovi a donutila ho, aby k ní zvedl své slzami zalité oči.

„Pamatuj, že není moc času.“ Stiskla mu významně rameno, aby dodala svým slovům váhu, a pak nás zanechala svému osudu.

Dlouhou dobu se Richard ani nepohnul. Stále klečel u postele a svíral prosebně mou dlaň. Tak moc jsem ho chtěla uchlácholit, pohladit ho po jeho dlouhých hedvábných vlasech a říct, že se z toho dostanu a všechno bude nakonec v pořádku.

„Jsem sobec, Emily.“ Zašeptal. Oddechla jsem si, bylo to krásné, znova slyšet jeho dokonalý hlas.

„Jsem neuvěřitelný sobec, protože tě nedokážu nechat jít. Nedokážu se smířit s tím, že bys tu už nebyla, že bych tě už nikdy nemohl sevřít v náručí. Pokud tě proměním a ty se rozhodneš, že chceš žít svůj život po svém, nechám tě odejít, ale alespoň budu vědět, že nejsi mrtvá, že někde žiješ a jsi šťastná.“ Trhavě se nadechl.

„Jen doufám, že mě za to nebudeš nenávidět, že mě pochopíš…“ Přitiskl si mou dlaň k tváři, a pak ji zulíbal.

Rty přesunul pomalu na mé předloktí a políbil mne na vnitřní stranu. Přitiskl svá ústa na mou kůži tak tvrdě, že jsem jasně ucítila tlak jeho špičáků.

„Miluji tě.“ Zašeptal, tiše a pak se nekompromisně a tvrdě zakousl do mé ruky. Dost ostře jsem vnímala, jak se jeho zuby tlačí skrz kůži, jak trhají maso, jak svým jazykem pomáhá držet ránu otevřenou. Bolelo to, tak moc to bolelo, že jsem měla chuť vykřiknout a prosit, aby mne pustil.

Už nebylo těžké rozlepit oči a dívat se mu do tváře. Ta nepředstavitelná bolest mne probírala k životu. Náruživě se tiskl k mému krvácejícímu zápěstí a lačně sál. Dělalo se mi zle, když jsem ho viděla, jak se ze mne krmí, jeho ohryzek, který se s každým mohutným polknutím pohnul. Jako by se mé tělo stavělo na odpor, jako bych někde uvnitř cítila, že tohle bude můj konec. Základní instinkty zvítězily nad vším ostatním, strach zažehl poslední jiskru života a adrenalin nahradil na okamžik krev v mých žilách. Jak ucítil vůni mého strachu, hluboce zavrčel a zatnul prsty hlouběji do masa, držíc si stále mé předloktí u rtů.

Nebyla jsem si jistá, že se dokážu pohnout, ale věděla jsem, že jestli to zvládnu, bude to to poslední, co v životě udělám.

Vytrhla jsem mu ruku ze sevření a po jeho nehtech mi zbyly hluboké krvavé škrábance, které se zasahovaly až do masa. Nevěřícně jsem zírala na roztrženou ruku, na násilně otevřenou tepnu, na neuvěřitelné množství krve, které se hrnulo ven a na jeho ďábelskou tvář, celou ušpiněnou od tmavě rudé lepkavé tekutiny, od mé životní podstaty.

Vylekaně ke mně zvedl oči a na malinkatý okamžik jsem v nich uviděla totální zmatek, hrůzu z pochopení, a pak i vražedné odhodlání. Ihned mi došlo, že nemám šanci, že už se rozhodl, že prostě nepřestane, že už ani nemůže přestat.

Vztyčil se nade mnou, a pak mne tvrdě za ramena zatlačil zpět na postel. Stihla jsem se mírně přetočit na bok a váha jeho těla dokončila ten pohyb, takže jsem nyní ležela na zádech a on se skláněl nade mnou, opírající se o pokrčené lokty. Byl to zvláštní okamžik, kdy jsem si plně uvědomila, jak odlišný je a jak je moc vzdálený posledním zbytkům lidskosti, které si pevně hodlal udržet.

Jeho dech páchl po krvi, po mé krvi a po mase. Po tom, jak si mě násilně a nechutně podrobil. Jak znásilnil mé tělo a zabořil své smrtící zuby do mého zápěstí.

„Ne.“ Vzdychla jsem z posledních sil a má hlava opět odevzdaně klesla na hedvábné prostěradlo, které se pomalu barvilo do rudé.

Cítila jsem, jak se jeho tvář přibližuje. Jeho horký dech olízl kůži na mém krku a než se jeho zuby zabořily do mého hrdla, ještě tiše zopakoval, jak moc mě miluje.

Na pokožce jsem ucítila dotyk jeho rtů, ale vše bylo pomalé, jako by něžnější. Možná jsem svým odporem vytáhla zbytek jeho lidštějšího já na světlo boží.

„Uvolni se, jsem tu s tebou, neboj se.“ Sotva znatelně se jeho rty pohnuly a pak se má naděje, že už je to v pořádku, rozbila na miliony kousíčků.

Zabořil své špičáky do pokožky mé šíje. Roztrhl mi kůži na krku a se zavrčením trhnul, aby se dostal až k tepně. To byl naprostý konec, jak bych mohla tohle přežít? Zatnula jsem ruce v pěst a nabrala plné hrsti hedvábného prostěradla. Bylo nepříjemně mokré a kluzké.

Víčka se mi klížila a já cítila, že s každým slábnoucím úderem mého srdce se posouvám někam, kde už nebude bolest, kde už mi nikdo neublíží. Dech se mi krátil, to jak orgány přestávaly fungovat v důsledku masivního úbytku krve. Veškerý adrenalin jsem už spotřebovala a tak se dostavil pouze plíživý pocit klidu. Nakonec mne zaplavila vlna spokojenosti a naprosté úlevy. Jen jediné mi bylo líto, že nade mnou není nebe a já nemůžu vidět hvězdy.

Pohnula jsem se a tělem mi projela křeč, ochromující bolest vystřelující mi lebkou a putující po páteři do každičkého nervového zakončení.

Zkroutila jsem se na posteli, a pak prohrábla rukama nechápavě vzduchem. Je tohle smrt? Tak bolestivá, tak matoucí? Nemělo už být po všem?

Něčí paže mě stiskly a stáhly do náručí. Nemohla jsem se hnout a bylo mi to nepříjemné.

„Ššš, lásko, jen klid.“ Dovolila jsem svému tělu, aby se uvolnilo, ale pak jsem se vší silou napnula. Vzpomněla jsem si, co všechno se stalo, co všechno mi udělal. Vzepjala jsem se jeho rukám a nebylo těžké je od sebe odstrčit. Prožívala jsem neuvěřitelný zmatek. Přehršle zvuků si prodíralo cestu mýma ušima. Bylo to děsivé, naprostý a nesrozumitelný chaos, který se míchal v nepochopitelný hukot. Rozbolela mě hlava a já měla chuť křičet. Sedla jsem si a chytila si spánky do dlaní.

Mé prsty zavadily o hedvábnou látku. Kolem hlavy jsem měla omotaný šátek. Měla jsem zavázané oči. Proč? Automaticky jsem sáhla po kraji látky, ale jeho ruce byly rychlejší.

„Ne, počkej, postupně.“ Překryl mé ruce svými a přitlačil je tak na mé uši ještě víc. Pomáhalo to, neslyšela jsem.

„Co se to proboha děje? Co se to se mnou děje?“ Šeptala jsem vyděšeně a kolíbala se dopředu a dozadu jako malé vystrašené dítě.

„To nic, vše je jen nové a tolik ostré. Jsem tu s tebou a neopustím tě, přísahám.“ Nijak zvlášť mě to neuklidnilo, jenže nikdo jiný tu nebyl. Musela jsem mu důvěřovat. Místo odpovědi jsem jen trošičku přikývla.

„Zkus ty zvuky brát postupně, soustřeď se nejdřív na zvuky v téhle místnosti, a pak jdi dál.“

Nevěděla jsem, co tím myslí, ale jen do té doby, než mi sundal mé dlaně z uší. První, co mne upoutalo, byl velmi zřetelný zvuk mých nádechů, pak tvrdý a pravidelný tep mého srdce a naprosto ohlušující šelest toku mé krve. Hned potom se mé smysly obrátily na muže, sedícího vedle mne. Vnímala jsem hlasité projevy jeho života, a pak i praskání ohně, ale i každý záchvěv plamínků.

„Bože.“ Když jsem se soustředila, slyšela jsem i malinkého pavouka, který si v rohu místnosti tkal své sítě.

„Teď zkus jít dál.“ Zašeptal. Má mysl se rozeběhla po domě a jejím okolí. Slyšela jsem Amélii i Bernarda, také Bastiana, jak v kuchyni připravuje čaj. Všechny myšky, shánějící se po jídle, všechny broučky, pavouky, vše. Jak má mysl opustila dům, bylo už podnětů příliš mnoho, ale i tak jsem mohla svou pozornost obrátit k jednotlivým zvukům a soustředit se jen na ně. Pak jsem se vrátila zpět a soustředila se zase jen na sebe a na něho.

„Mám to.“ Vzdychla jsem omámeně.

„Učíš se rychle.“ Uculil se, a pak opatrně sejmul hedvábný šátek z mých očí.

„Opatrně, bude to bolet.“ Chytil mne za ruku.

Zamžourala jsem a zjistila, že kromě žhnoucích uhlíků, je tu úplná tma, tedy měla by být. Závěsy byly pevně zataženy a každá škvírka, kterou mohlo do pokoje proniknout světlo, byla ucpaná.

I tak tu bylo světla jak za poledne. Pálily mne oči, musela jsem přivírat víčka.

„Já vidím, vidím všechno.“ Rozhlížela jsem se po pokoji, jako bych byla doposud slepá. Vše jsem vnímala do každičkého detailu, vše, i jeho.

Zatajila jsem dech, než jsem si uvědomila, že ten anděl, sedící přede mnou, je vzdáleně podobný Richardovi.

Pozvedla jsem ruku a dotkla se jeho tváře, nyní, více než kdy jindy, mi připadal naprosto úžasný. Nebyla na něm jediná chybička, jediná vráska, jediná jizvička, byl prostě dokonalý.

Seděl tiše a nehybně a jen si s mírným úsměvem užíval mých váhavých a zkoumavých dotyků.

„Co se děje?“ Jeho rty se sotva pohnuly.

„Já jsem jako ty, že?“ Prohlížela jsem si své ruce, zkoumala dokonalost své hladké pokožky. Zmizely všechny pihy i šrámy. Veškeré vady byly náhle pryč a zbyla jen poněkud bledá bezchybnost.

Váhavě jsem se dotkla obličeje. Nic mě nebolelo. Necítila jsem žádné modřiny, ani podlitiny. Mé prsty projely vlasy a zastavily se v místě, kde před tím zela hluboká otevřená rána. Nic, vše bylo zacelené, zhojené, jako kdyby se nikdy nic zlého neudálo.

„Jsem teď jedna z vás?“ Podívala jsem se na Richarda a on si nemohl nevšimnout němých výčitek vepsaných v mém pohledu.

„Ano, jsi.“ Sklopil oči.

„Co jsi mi to udělal?“ Prohlédla jsem si zápěstí a sáhla si na krk. Vše bylo v pořádku. Ani náznak po jeho útoku.

Všiml si, že hledám stopy po jeho zubech a tak si jen vzdychnul a zachytil mé ruce.

„Nic nenajdeš. Jsi dokonalá.“ Políbil mne na stejné místo, kde byla před tím jen otevřená tepna a potrhané maso.

„Jak to, že mi bije srdce a slyším svou vlastní krev, vždyť jsi ze mě pil?“ Zkusmo jsem si položila dlaň na hrudník.

„Vzal jsem si hodně, to je pravda, ne však všechno. Srdce ti bije a krev proudí, ale jsi výrazně bledší.“ Pohladil mne hranou dlaně po líčku a já ucukla.

„Jak to tedy funguje?“

„Jen několik z nás má ten dar, aby mohlo stvořit nového upíra. Třeba Amélie, ani Bernard to neumí a to je Bernard o pár století starší, než-li já.“ Pokrčil rameny.

„Tak co v tom tedy je?“

„Nevím přesně, opravdu to nepopíšu, protože jsi má pátá. Pokaždé je to trochu jiné, ale pořád stejně brutální a krvavé.“ Jeho oči plály smutkem.

„Věř mi, že kdybych znal jinou cestu, nikdy bych ti tolik bolesti nezpůsobil.“ Natáhl se ke mně, ale já zase jen ucukla. Pozvedla jsem obranně ruce a on pochopil.

„Nechám tě být, jen mi prosím řekni až pocítíš hlad, musím tě nakrmit, jinak bys mohla někoho poranit, nebo zabít a to přeci nechceš.“ Jeho překrásná tvář byla smutná.

Když začal mluvit o hladu, v břiše mi zabručelo a podivný žár mi stoupal jícnem, až se usadil v ústech a naprosto mě vysušil. Snažila jsem se polknout, ale neměla jsem dost slin, začala jsem se sípavě dusit.

„Nemám hlad, ale neuvěřitelnou žízeň.“ Vyhrkla jsem ze sebe a chytila si dlaněmi krk. Další nával horka stoupal do mých úst a já měla pocit, že shořím.

„Dobře, tak pij.“ Pozvedl svou ruku a otočil ji vnitřkem zápěstí ke mně.

„Jak?“ Dívala jsem se na nabízenou pomoc a nevěděla jsi rady, a pak to přišlo, dásní mi projela ostrá řezavá bolest a špičáky se mi nepřirozeně prodloužily.

„Už víš jak?“ Zažertoval a pobídl mne pokynutím ke své ruce.

„Já,…to je nechutné.“ Chytila jsem jeho paži do svých dlaní a prohlížela si ji poněkud nevěřícně.

„Je to poprvé, bude to naprosto stejně brutální a krvavé. To ti mohu slíbit.“ Vytáhl mi ruku ze sevření a sám si prokousl kůži. Stopy po jeho špičácích zalila krev a já ucítila nepřirozený chtíč. Bylo to něco mnohem silnějšího, než jen obyčejná touha. Bylo to volání mého těla, kterému se nedalo odolat. Zírala jsem na malé karmínové kapičky, jak tečou po jeho pokožce a zanechávají po sobě slaboučkou temně rudou stopu.

Nadechla jsem se a do nosu mne praštila ta nejkrásnější vůně, jakou jsem kdy cítila. Žádné jídlo nikdy nevonělo tak moc dobře. Nasucho jsem polknula a podívala jsem se do jeho očí.

„Jen pij.“ Pobídl mě klidně.

Zaryla jsem prsty do jeho masa a pod konečky jasně cítila kost. Najednou jsem věděla, že mám dost síly, abych ji zlomila.

Zavřela jsem očí a zkusmo oblízla ty kapičky, které se právě chystaly odkápnout, a pak se mi zatemnilo před očima. Nevnímala jsem nic, jen sladkou chuť jeho krve. Nic nebylo důležitější, než ukojit potřebu, která mne vnitřně spalovala. Utišit žízeň. Trhala jsem zuby vše, co mi jen stálo v cestě, abych dostala víc.

Chtěla jsem víc, chtěla jsem všechno.